Vladimír Iljič Lenin
O Juniově brožuře[1]
Konečně tedy vyšla v Německu ilegálně, aniž se přizpůsobila hanebné junkerské cenzuře, sociálně demokratická brožura věnovaná otázkám války! Autor, který evidentně patří k "levému radikálnímu" křídlu strany, se podepsal Junius (což znamená latinsky "mladší") a nazval svou brožuru Krize sociální demokracie. V příloze jsou otištěny "teze o úkolech mezinárodní sociální demokracie", které již byly předloženy bernské MSK (mezinárodní socialistické komisi[2]) a uveřejněny v 3. čísle jejího bulletinu; jsou dílem skupiny Internacionála[3], která vydala na jaře roku 1915 jedno číslo časopisu Die Internationale (s články Zetkinové, Mehringa, R. Luxemburgové, Thalheimera, Dunckerové, Ströbela a dalších) a uspořádala v zimě 1915-19l6 poradu sociálních demokratů ze všech částí Německa, na níž byly tyto teze schváleny.
Brožura byla napsána v dubnu 1915, jak praví autor v úvodu z 2. ledna 1916, a byla uveřejněna "bez jakýchkoli změn". Nemohla být vydána dříve, neboť tomu bránily "vnější okolnosti". Spíše než "krizi sociální demokracie" věnuje její autor pozornost analýze války, vyvrací legendu o jejím osvobozeneckém, národním charakteru a dokazuje, že je to imperialistická válka jak ze strany Německa, tak ze strany ostatních velmocí, a poté podrobuje revoluční kritice postup oficiální strany. Juniova brožura, napsaná neobyčejně živě, bezesporu sehrála a sehraje významnou úlohu v boji proti bývalé Sociálně demokratické straně Německa, která přešla na pozice buržoazie a junkerů, a my jsme za to autorovi z celého srdce vděčni.
Ruskému čtenáři, který zná sociálně demokratickou literaturu vydanou rusky v zahraničí v letech 1914-1916, nepřináší Juniova brožura v zásadě nic nového. Čteme-li tuto brožuru a porovnáme-li argumenty německého revolučního marxisty s tím, co bylo vyloženo například v manifestu ústředního výboru naší strany (září - listopad 1914), v bernských rezolucích (březen 19l5)[a] a v četných komentářích k nim, jen se přesvědčíme, že Juniovy argumenty jsou značně neúplné a že se dopustil dvou chyb. Pokud v dalším výkladu kritizujeme Juniovy nedostatky a chyby, musíme výslovně zdůraznit, že to činíme v zájmu sebekritiky, jež je pro marxisty nezbytná, a také proto, abychom si všestranně ověřili názory, které se mají stát ideovým základem III. internacionály. Juniova brožura je vcelku skvělá marxistická práce a je docela možné, že její nedostatky jsou do jisté míry náhodné.
Hlavním nedostatkem Juniovy brožury a ve srovnání s legálním (třebaže hned po vydání prvního čísla zakázaným) časopisem Die Internationale přímo krokem zpět je, že se tu zamlčuje spojitost sociálšovinismu (autor neužívá ani tento termín, ani méně přesný výraz sociálpatriotismus) s oportunismem. Autor zcela správně mluví o "kapitulaci" a krachu Sociálně demokratické strany Německa, o "zradě" jejich "oficiálních vůdců", avšak dál nejde. Naproti tomu časopis Die Internationale již podal kritiku "centrismu", tj. kautskismu, a zcela právem zahrnul posměchem jeho bezcharakternost, to, jak prostituuje marxismus a lokajsky poklonkuje před oportunisty. Týž časopis začal odhalovat skutečnou úlohu oportunistů, například zveřejněním velmi důležitého faktu, že 4. srpna 1914 přišli oportunisté s ultimátem, s konečným rozhodnutím hlasovat v každém případě pro úvěry. V Juniově brožuře ani v tezích se nemluví ani o oportunismu, ani o kautskismu. To je teoreticky nesprávné, neboť nelze vysvětlit "zradu", není-li uvedena do souvislosti s oportunismem jakožto směrem, který už má za sebou dlouhou historii, historii celé II. internacionály. Je to chybné z hlediska praktické politiky, neboť "krizi sociální demokracie" nelze pochopit ani překonat, neobjasníme-li význam a úlohu dvou směrů: otevřeně oportunistického (Legien, David atd.) a skrytě oportunistického (Kautsky a spol.). Je to krok zpět ve srovnání například s historicky významným článkem Otty Rühleho ve Vorwärtsu[4] z 12. ledna 1916, v němž Rühle přímo a otevřeně dokazuje, že rozkol v Sociálně demokratické straně Německa je nevyhnutelný (redakce Vorwärtsu reagovala tím, že zopakovala úlisné a pokrytecké kautskistické fráze, aniž by našla alespoň jeden věcný argument proti tomu, že dvě strany již existují a že je nelze smířit). Je to překvapivě nedůsledné, neboť ve 12. tezi skupiny Internacionála se mluví přímo o nutnosti vytvořit "novou" internacionálu, protože "oficiální zástupci socialistických stran hlavních zemí" "zradili" a "přešli na pozice buržoazní imperialistické politiky". Je jasné, že mluvit o účasti někdejší Sociálně demokratické strany Německa nebo strany smiřující se s Legienem, Davidem a spol. v "nové" internacionále je prostě směšné.
Důvod, proč skupina Internacionála učinila tento krok zpět, neznáme. Největším nedostatkem celého revolučního marxismu v Německu je, že tam neexistuje semknutá ilegální organizace, která by soustavně uskutečňovala svou linii a vychovávala masy v duchu nových úkolů: taková organizace by musela zaujímat vyhraněný postoj jak k oportunismu, tak ke kautskismu. Je to obzvlášť nutné proto, že němečtí revoluční sociální demokraté teď ztratili dva poslední deníky: brémský (Bremer Bürger-Zeitung[5]) a brunšvický (Volksfreund[6]), které přešly ke kautskismu. Jedině skupina Internacionalističtí socialisté Německa (ISD)[7] zůstává pro všechny jasně a jednoznačně věrna svému stanovisku.
Někteří členové skupiny Internacionála zabředli zřejmě znovu do bahna bezzásadového kautskismu. Například Ströbel klesl tak hluboko, že v časopisu Neue Zeit[8] poklonkoval před Bernsteinem a Kautským! Vždyť právě v těchto dnech, 15. července 1916, otiskl v novinách článek Pacifismus a sociální demokracie, v němž obhajuje ten nejtriviálnější kautskistický pacifismus. Pokud jde o Junia, staví se zcela kategoricky proti kautskistickému fantazírování o "odzbrojení", "odstranění tajné diplomacie" apod. Je možné, že ve skupině Internacionála existují dva směry: směr revoluční a směr inklinující ke kautskismu.
První z chybných Juniových tvrzení je formulováno v 5. tezi skupiny Internacionála: "V epoše (éře) tohoto bezuzdného imperialismu už nemohou existovat žádné národní války. Národní zájmy jsou jen prostředkem ke klamání, aby byly pracující lidové masy donuceny sloužit svému úhlavnímu nepříteli, imperialismu…" Na začátku 5. teze, končící tímto tvrzením, je charakterizována nynější válka jako válka mperialistická. Je možné, že k popření jakýchkoli národních válek tu došlo buď nedopatřením, nebo náhodným zveličením ve snaze zdůraznit naprosto správnou myšlenku, že nynější válka je imperialistická, a nikoli národní. Tuto chybu však nesmíme přehlížet, protože tomu může být i opačně, protože mylné popírání jakýchkoli národních válek v souvislosti s mylnými představami o nynější válce jako o válce národní lze pozorovat u různých sociálních demokratů.
Junius má absolutně pravdu, když v nynější válce zdůrazňuje rozhodující vliv "imperialistického ovzduší", když říká, že za Srbskem stojí Rusko, že "za srbským nacionalismem stojí ruský imperialismus", že například účast Holandska ve válce by také měla imperialistický charakter, neboť Holandsko by za prvé bránilo své kolonie a za druhé by bylo spojencem jedné z imperialistických koalic. To je nesporné, pokud jde o nynější válku. A jestliže Junius přitom zdůrazňuje zejména to, co je pro něho důležité především, totiž boj proti "fantómu národní války", "který dnes ovládá sociálně demokratickou politiku" (s. 81), pak musíme uznat, že jeho výklad je správný a zcela na místě.
Chyby bychom se dopustili jedině tehdy, kdybychom tuto pravdu zveličovali, ustupovali od marxistického požadavku konkrétnosti, přenášeli hodnocení dnešní války na všechny války, ke kterým může za imperialismu dojít, a zapomínali na národní hnutí proti imperialismu. Jediným argumentem na obranu teze, že "národní války již nejsou možné", je to, že svět si rozdělila hrstka imperialistických "velmocí", a že se proto každá válka, i kdyby vypukla jako národní, změní v imperialistickou, neboť se dotýká zájmů jedné z imperialistických mocností nebo koalic (Junius, s. 81).
Nesprávnost tohoto argumentu je zřejmá. Základní teze marxistické dialektiky ovšem tvrdí, že všechny hranice v přírodě a ve společnosti jsou relativní a pohyblivé a že neexistuje ani jediný jev, který by se nemohl za určitých podmínek změnit ve svůj protiklad. Národní válka se může změnit v imperialistickou a naopak. Příklad: války za Velké francouzské revoluce začaly jako národní a takové také byly. Tyto války byly revoluční: bránily velkou revoluci proti koalici kontrarevolučních monarchií. Když ale Napoleon vytvořil francouzské císařství a podrobil si celou řadu již dávno konstituovaných velkých a životaschopných národních evropských států, staly se z národních válek vedených Francií války imperialistické, které zase vyvolaly národně osvobozenecké války proti Napoleonovu imperialismu.
Pouze sofista by mohl stírat rozdíl mezi imperialistickou a národní válkou na základě toho, že jedna se může změnit v druhou. Dialektika byla nejednou — i v dějinách řecké filozofie — můstkem k sofistice. My však zůstaneme dialektiky, a proto nebudeme bojovat proti sofizmatům tak, že bychom popírali možnost jakýchkoli změn vůbec, nýbrž konkrétním rozborem daného jevu v jeho prostředí a v jeho vývoji.
Je nanejvýš pravděpodobné, že se nynější imperialistická válka, válka v letech 1914—1916, změní v národní, protože třídou, která představuje progresívní vývoj, je proletariát, jenž se objektivně snaží přeměnit tuto válku v občanskou válku proti buržoazii, a pak také proto, že síly obou koalic se od sebe příliš neliší a že mezinárodní finanční kapitál všude zplodil reakční buržoazii. Nelze však říci, že taková přeměna není možná: Kdyby se evropský proletariát stal bezmocným řekněme na dvacet let; kdyby nynější válka skončila vítězstvími, jež by se podobala Napoleonovým, jakož i porobením řady životaschopných národních států; kdyby se imperialismus mimo hranice Evropy (především japonský a americký) rovněž udržel nějakých dvacet let a nebyl vystřídán socialismem, například v důsledku japonsko—americké války, pak by velká národní válka v Evropě byla možná. Pro Evropu by to znamenalo, že by byla vržena o několik desetiletí zpět. To je nepravděpodobné. Není to však nemožné, neboť představovat si, že světové dějiny spějí plynule a rovnoměrně kupředu, bez mnohdy obrovských skoků zpět, je nedialektické, nevědecké a teoreticky nesprávné.
Dále: v období imperialismu jsou národní války vedené koloniemi a polokoloniemi nejen pravděpodobné, ale přímo nevyhnutelné. V koloniích a polokoloniích (Čína, Turecko, Persie) žije kolem jedné miliardy lidí, tj. více než polovina obyvatelstva zeměkoule. Národně osvobozenecká hnutí jsou tam buď už silná, nebo sílí a dozrávají. Každá válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Pokračováním národně osvobozenecké politiky kolonií budou nevyhnutelně národní války těchto kolonií proti imperialismu. Takové války mohou vést k imperialistické válce mezi dnešními imperialistickými "velmocemi", ale také k nim vést nemusejí — to závisí na mnoha okolnostech.
Příklad: Anglie a Francie bojovaly proti sobě v sedmileté válce o kolonie, tj. vedly imperialistickou válku (která je stejně možná na bázi otroctví i na bázi primitivního kapitalismu, ale i na bázi soudobého vysoce rozvinutého kapitalismu). Francie utrpí porážku a ztratí část svých kolonií. Několik let poté začíná národně osvobozenecká válka severoamerických kolonií proti osamocené Anglii. Francie a Španělsko, které samy stále ještě ovládají část nynějších Spojených států, uzavírají z nepřátelství k Anglii, tj. v souladu se svými imperialistickými zájmy, mírovou smlouvu se Spojenými státy, které povstaly proti Anglii. Francouzská vojska spolu s americkými bojují proti Angličanům. Máme tu národně osvobozeneckou válku, v níž je imperialistické soupeření podružným prvkem bez podstatného významu — což je pravý opak toho, co pozorujeme ve válce z let 1914—1916 (nacionální prvek v rakousko-srbské válce nemá ve srovnání s imperialistickým, vše určujícím soupeřením žádný větší význam). Z toho je vidět, jak absurdní by bylo používat pojem imperialismus šablonovitě a vyvozovat z něho závěr, že národní války "nejsou možné". Národně osvobozenecká válka vedená například aliancí Persie, Indie a Číny proti těm či oněm imperialistickým mocnostem je docela možná a pravděpodobná, neboť vyplývá z národně osvobozeneckého hnutí těchto zemí; změna takového konfliktu v imperialistickou válku mezi nynějšími imperialistickými mocnostmi přitom bude záviset na velmi mnoha konkrétních okolnostech, a zaručit, že takové okolnosti nastanou, by bylo směšné.
Za třetí, dokonce ani v Evropě nelze považovat národní války v období imperialismu za nemožné. "Období imperialismu" změnilo soudobou válku ve válku imperialistickou, plodí nevyhnutelně (dokud nenastoupí socialismus) nové imperialistické války, učinilo politiku dnešních velmocí veskrze imperialistickou, avšak toto "období" nikterak nevylučuje národní války vedené například malými (řekněme anektovanými nebo národnostně utlačovanými) státy proti imperialistickým mocnostem, stejně jako na východě Evropy nevylučuje mohutné národní hnutí. Junius usuzuje velmi správně například o Rakousku, neboť přihlíží nejen k "ekonomické", ale i ke svérázně politické stránce, když upozorňuje na "vnitřní životaneschopnost Rakouska", když konstatuje, že "habsburská monarchie není politickou organizací buržoazního státu, nýbrž pouze volným syndikátem několika klik složených z parazitů společnosti" a že "likvidace Rakousko-Uherska je historicky pokračováním rozpadu Turecka a zároveň je požadavkem dějinného vývojového procesu". S některými balkánskými státy a Ruskem to není o nic lepší. I když se "velmoci" v nynější válce značně vyčerpají nebo když revoluce Rusku zvítězí, jsou národní války, dokonce i vítězné národní války, docela dobře možné. V praxi není vměšování imperialistických mocností možné za všech okolností — to je jedno hledisko. A druhé hledisko: jestliže někdo "na první pohled" usoudí, že válka malého státu proti velkému je beznadějná, pak je třeba konstatovat, že beznadějná je také válka; ostatně určité jevy uvnitř "velkých států" například začátek revoluce — mohou z "beznadějné" války učinit válku velmi "nadějnou".
Zabývali jsme se nesprávným tvrzením, že "národní války již nejsou možné", tak podrobně nejen proto, že toto je teoreticky zjevně chybné. Bylo by ovšem velmi smutné, kdyby "leví" začali být k marxistické teorii lhostejní v době, kdy III. internacionálu je možné vytvořit na základě nezvulgarizovaného marxismu. Tato chyba je však velmi škodlivá i z hlediska praktické politiky: vyplývá z ní absurdní propagování "odzbrojení", neboť prý žádné jiné války než reakční nejsou možné; vyplývá z ní ještě absurdnější, ba přímo reakční lhostejnost k národním hnutím. Z takové lhostejnosti se stává šovinismus, jestliže příslušníci evropských "velkých" národů, tj. národů utlačujících spoustu malých a koloniálních národů, rádoby učeně prohlašují: "Národní války již nejsou možné!" Národní války proti imperialistickým mocnostem jsou nejen možné a pravděpodobné, ale přímo nevyhnutelné, ba pokrokové a revoluční, i když samozřejmě vyžadují, mají-li být úspěšné, buď jednotné úsilí obrovského počtu obyvatel utlačovaných zemí (v našem případě stamiliónů v Indii a Číně), nebo zvlášť příznivou konstelaci mezinárodních podmínek (například je-li vměšování imperialistických mocnosti paralyzováno vyčerpáváním jejich sil, vzájemnou válkou, jejich antagonismem apod.), anebo současné povstání proletariátu proti buržoazii v jedné z velmocí (tento poslední případ v našem výčtu je prvořadý z hlediska toho, co je pro vítězství proletariátu žádoucí a výhodné).
Musím však poznamenat, že by bylo nespravedlivé obviňovat Junia z lhostejnosti k národním hnutím. Junius alespoň konstatuje, že jedním z hříchů demokratické frakce je, že mlčela k popravě jistého vůdce domorodců v Kamerunu údajně za "velezradu" (zřejmě za pokus využít válku k povstání), a na jiném místě výslovně zdůrazňuje (pro pány Legieny, Lensche a podobné ničemy, kteří se pokládají za "sociální demokraty"), že koloniální národy jsou také národy. Prohlašuje naprosto jednoznačně: "Socialismus uznává právo každého národa na nezávislost a svobodu, na samostatné rozhodování o svém osudu"; "mezinárodní socialismus uznává právo národů na svobodu, nezávislost a rovnoprávnost, ale takové národy může vytvořit jedině on, jedině on může uskutečnit právo národů na sebeurčení. Ani toto heslo socialismu," jak správně poznamenává autor, "jakož i všechna ostatní neslouží k ospravedlňování toho, co je, ale ukazuje cestu a podněcuje k revoluční, přetvářející, aktivní politice proletariátu" (s. 77 a 78). Převelice by se tedy mýlil každý, kdo by se domníval, že všichni němečtí levicoví sociální demokraté propadli onomu omezenému pojetí marxismu a jeho karikatuře, k níž dospěli někteří holandští a polští sociální demokraté, kteří odmítají právo národů na sebeurčení dokonce i za socialismu. Ostatně o specifických holandských a polských kořenech této chyby mluvíme na jiném místě.
Druhá Juniova chybná úvaha souvisí s otázkou obrany vlasti. To je za imperialistické války kardinální politická otázka. A Junius nás utvrdil v přesvědčení, že jedině naše strana tuto otázku správně zformulovala: proletariát je proti obraně vlasti v takovéto imperialistické válce, Protože tato válka má loupeživý, otrokářský, reakční charakter, protože je možné a nutné postavit proti ní občanskou válku za socialismus (a snažit se ji v takovou válku změnit). Junius sice na jedné straně velmi dobře odhalil imperialistický charakter nynější války, na rozdíl od války národní, na druhé straně se však dopustil neobyčejně podivné chyby, když se pokusil národní program násilně aplikovat na nynější, nikoli národní válku! Zní to téměř neuvěřitelně, ale je tomu tak.
Oficiální sociální demokraté legienovského i kautskistického zaměření, kteří poklonkují před buržoazií, jež nejvíc halasila o cizím "vpádu", aby oklamala lidové masy a zastřela imperialistický charakter války, opakovali tento argument o "vpádu" zvlášť horlivě. Kautsky, který dnes ujišťuje naivní a důvěřivé lidi (mimo jiné prostřednictvím Spektatora, člena organizačního výboru v Rusku), že koncem roku 1914 přešel k opozici, se i nadále dovolává tohoto "argumentu"! Junius se snaží tento argument vyvrátit a uvádí neobyčejně poučné příklady z dějin, aby dokázal, že "vpád a třídní boj si v buržoazním pojetí dějin neodporují, jak tvrdí oficiální legenda, nýbrž jedno je prostředkem a projevem druhého". Příklady: Bourbonové ve Francii zosnovali zvenčí vpád proti jakobínům, buržoazie roku 1871 proti Komuně. Marx v Občanské válce ve Francii napsal:
"Nejvyšší hrdinské úsilí, jehož je stará společnost ještě schopna, je národní válka a ta se nyní ukazuje jako pouhý podvod vlády, který má jen oddálit třídní boj a od kterého se má upustit, jakmile třídní boj vzplane požárem občanské války."[9]
"Klasickým příkladem všech dob je Velká francouzská revoluce," píše Junius a odvolává se na rok 1793. Z toho všeho se pak vyvozuje: "Staleté zkušenosti tedy dokazují, že nejlepší záštitou a nejlepší obranou země proti vnějšímu nepříteli není stav obležení, nýbrž obětavý třídni boj, který probouzí sebevědomí, hrdinství a morální sílu lidových mas."
Juniův praktický závěr zní:
"Ano, za velké dějinné krize jsou sociální demokraté povinni bránit svou zemi. A sociálně demokratická frakce v Říšském sněmu se těžce provinila právě tím, že ve svém prohlášeni ze 4. srpna 1914 slavnostně deklarovala: ‚Nenecháme vlast v hodině nebezpečí bez pomoci', ale v téže chvíli svá slova popřela. Nechala vlast v hodině největšího nebezpečí bez pomoci. Nebof její první povinností vůči vlasti v oné hodině bylo ukázat vlasti pravé pozadí nynější imperialistické války, zpřetrhat předivo patriotických a diplomatických lží, jímž byl tento úklad proti vlasti obetkán; nahlas a zřetelnč prohlásit, že pro německý lid jsou v této otázce vítězství i porážka stejně zhoubné, do posledního dechu klást odpor při umlčování vlasti stavem obležení; vyhlásit, že lid musí být neprodleně ozbrojen a musí mít možnost rozhodovat o válce a míru; kategoricky požadovat, aby lidový zastupitelský orgán permanentně (nepřetržitě) zasedal po celou dobu války, aby byla zajištěna bdělá kontrola vlády lidovým zastupitelským orgánem a lidového zastupitelského orgánu lidem; žádat, aby byla okamžitě zrušena všechna omezení politických práv, neboť jen svobodný lid může úspěšně bránit svou zemi; a konečně proti imperialistickému programu války — programu zachování Rakouska a Turecka, tj. zachování reakce v Evropě a v Německu — postavit jako protiváhu starý, skutečně národní program vlastenců a demokratů z roku 1848, program Marxův, Engelsův a Lassallův: heslo jednotné velké německé republiky. To byl prapor, který by měl být rozvinut nad celou zemí, prapor, který by byl opravdu národní, opravdu osvobozenecký a odpovídal by nejlepším tradicím Německa i mezinárodní třídní politiky proletariátu... Těžké dilema mezi zájmy vlasti a mezinárodní solidaritou proletariátu, tragický konflikt, který přiměl naše poslance, aby se s ‚těžkým srdcem' přidali na stranu imperialistické války, je tudíž naprostou iluzí, buržoazně nacionalistickou fikcí. Zájmy země a třídní zájmy proletářské internacionály jsou naopak za války i v dobách míru v naprostém souladu: jak válka, tak mír vyžadují, aby byl co nejenergičtěji rozvinut třídní boj a aby byl co nejrozhodněji prosazován sociálně demokratický program."
Takto uvažuje Junius. Nesprávnost jeho úvah bije do očí; a protože se naši zjevní i skrytí přisluhovači carismu, pánové Plechanov a Čchenkeli a možná i pánové Martov a Čcheidze, škodolibě chytnou Juniových slov, aniž jim ovšem jde o teoretickou pravdu, nýbrž proto, aby se vykroutili, aby zahladili stopy, naházeli dělníkům písek do očí, musíme tedy objasnit teoretické zdroje Juniovy chyby podrobněji.
Junius navrhuje, aby byl proti imperialistické válce "postaven jako protiváha" národní program. Navrhuje nejpokrokovější třídě, aby svůj zrak upnula k minulosti, a nikoli k budoucnosti! V letech 1793 a 1848 byla jak ve Francii, tak v Německu a v celé Evropě objektivně na pořadu dne buržoazně demokratická revoluce. Této objektivní dějinné situaci odpovídal "skutečně národní", tj. národně buržoazní, program tehdejší demokracie, který v roce 1793 uskutečnily nejrevolučnější síly buržoazie a plebsu a který v roce 1848 jménem celé pokrokové demokracie vyhlásil Marx. Proti feudálně dynastickým válkám byly tehdy, objektivně vzato, postaveny jako protiváha revolučně demokratické války, války národně osvobozenecké. Takové byly historické úkoly doby.
Dnes je pro vyspělé, největší evropské státy objektivní situace jiná. Vývoj kupředu — pomineme-li eventuální dočasné kroky zpět — je možný pouze směrem k socialistické společnosti, k socialistické revoluci. Protiváhou imperialistické buržoazní války, války vysoce rozvinutého kapitalismu, může být objektivně, z hlediska vývoje kupředu, z hlediska nejpokrokovější třídy, jedině válka proti buržoazii, tj. především občanská válka proletariátu proti buržoazii o moc, válka, bez níž není možný skutečný vývoj kupředu, a poté — jenom za určitých, zvláštních podmínek — případná válka na obranu socialistického státu proti buržoazním státům. Proto ti bolševici (naštěstí to byli jen jednotlivci a ty jsme neprodleně přiřadili k prizyvovcům[10]), kteří byli ochotni zaujmout stanovisko podmíněné obrany, obrany vlasti, jestliže bude uskutečněna vítězná revoluce a v Rusku zvítězí republika, zůstávali věrni liteře bolševismu, ale zrazovali jeho ducha; neboť Rusko zavlečené do imperialistické války vyspělých evropských mocností by vedlo i jako republika rovněž válku imperialistickou!
Jestliže Junius řekl, že třídní boj je nejlepší prostředek proti vpádu, uplatnil Marxovu dialektiku jen zpola, neboť po správné cestě udělal jeden krok, ale vzápětí z ní sešel. Marxova dialektika vyžaduje, aby byla každá zvláštní dějinná situace konkrétně analyzována. Že je třídní boj nejlepší prostředek proti vpádu — to platí jak pro buržoazii, která svrhává feudalismus, tak i pro proletariát, který svrhává buržoazii. Právě proto, že to platí o každém třídním útlaku, je to příliš obecné, a proto v tomto zvláštním případě nedostatečné. Občanská válka proti buržoazii je rovněž jednou z forem třídního boje a pouze tato forma třídního boje by zbavila Evropu (celou, a nikoli jen jednu zemi) nebezpečí vpádů. Kdyby v letech 19l4 — 1916 existovala "Velkoněmecká republika", vedla by obdobnou imperialistickou válku.
Junius měl již velmi blízko ke správné odpovědi na otázku a ke správnému heslu Občanská válka proti buržoazii za socialismus, ale jako by se zalekl říci celou pravdu beze zbytku, udělal čelem vzad k fantazírování o "národní válce" v letech 1914, 1915 a 1916. Podíváme-li se na tuto otázku nikoli z teoretického, nýbrž z ryze praktického hlediska, bude Juniova chyba neméně jasná. Celá buržoazní společnost, všechny třidy v Německu včetně rolnictva byly pro válku (v Rusku s největší pravděpodobností rovněž — alespoň většina zámožného a středního rolnictva a velmi značná část chudiny — byla patrně poblouzněna buržoazním imperialismem). Buržoazie byla ozbrojena až po zuby. "Vyhlásit" za této situace program republiky, permanentního parlamentu, volení důstojníků lidem ("ozbrojeni lidu") apod. by v praxi znamenalo "vyhlásit" revoluci (s nesprávným revolučním programem!).
Junius na témž místě zcela správně říká, že "udělat" revoluci nelze. Revoluce byla na pořadu dne v letech 1914 — 1916, byla skryta v lůně války, vyrůstala z války. To bylo zapotřebí "vyhlásit" jménem revoluční třídy, vysvětlit neohroženě celý její program: socialismus, který za války není možné uskutečnit bez občanské války proti ultrareakční, zločinné buržoazii odsuzující lid k nevýslovněmu utrpení. Bylo zapotřebí promyslet soustavné, důsledné, praktické akce, jež by byly uskutečnitelné bez jakýchkoli podmínek, ať už by se revoluční krize vyvíjela jakýmkoli tempem, akce, jež by odpovídaly dozrávající revoluci. Tyto akce jsou uvedeny v rezo1uci naší strany: 1. hlasování proti úvěrům, 2. skoncování "s občanským mírem", 3. vytvoření ilegálních organizací, 4. sbratřování vojáků, 5. podporování všech revolučních akcí mas.[b] Všechny tyto úspěšné kroky nevyhnutelně povedou k občanské válce.
Kdyby byl deklarován rozsáhlý dějinný program, mělo by to nesporně obrovský význam; nesměl by to však být starý a pro léta 1914-1916 tedy již zastaralý národní německý program, nýbrž proletářský, internacionální a socialistický program. Vy, buržoové, válčíte, protože chcete drancovat; my, dělníci všech válčících zemí, vám vypovídáme válku, válku za socialismus - projev takového obsahu měli 4. srpna 1914 pronést v parlamentech socialisté, kteří na rozdíl od Legienů, Davidů, Kautských, Plechanovů, Guesdů, Sembatů atd. socialismus nezradili.
Jak je vidět, zdrojem Juniovy chyby mohly být mylné úvahy dvojího druhu. Junius se bezesporu rozhodně staví proti imperialistické válce a je rozhodně pro revoluční taktiku: tento fakt nesprovodí ze světa žádný výsměch pánů Plechanovů týkající se Juniova "obranářstvl". Na případné pomluvy tohoto druhu, které jsou nasnadě, je nutné reagovat neprodleně a přímo.
Avšak Junius se za prvé nevymanil úplně z "milieu" německých, dokonce ani levicových sociálních demokratů, kteří se bojí rozchodu, kteří se bojí vyslovit revoluční hesla naplno.[c] Je to falešný strach a němečtí levicoví sociální demokraté se ho budou muset zbavit a zbaví se ho. Dovede je k tomu průběh jejich boje proti sociálšovinismu. Vždyť bojují rozhodně, nekompromisně a upřímně proti vlastním sociálšovinistům a tím se nesmírně, zásadně a podstatně liší od pánů Martovů a Čcheidzů, kteří jednou rukou (à la Skobelev) rozvinují prapor s pozdravem "Liebknechtům všech zemí", kdežto druhou rukou něžně objímají Čchenkeliho a Potresova!
Za druhé, Junius chtěl zřejmě uskutečnit něco na způsob menševické nechvalně známé "teorie etap", chtěl začít uskutečňovat revoluční program z toho "nejpohodlnějšího", "populárního" a pro maloburžoazii přijatelného konce. Něco jako plán, "jak přelstít dějiny", jak přelstít šosáky. Proti co nejlepší obraně skutečné vlasti nemůže prý být nikdo: a skutečnou vlastí je Velkoněmecká republika, nejlepší obranou je milice, permanentní parlament apod. Jakmile by byl takový program jednou schválen, vedlo by to prý samo o sobě k další etapě: k socialistické revoluci.
Podobné úvahy zřejmě vědomě nebo polovědomě determinovaly Juniovu taktiku. Říkat, že jsou chybné, je zbytečné. Z Juniovy brožury lze vycítit osamělého člověka postrádajícího soudruhy sdružené v ilegální organizaci, jež je zvyklá domýšlet revoluční hesla do konce a v jejich duchu soustavně vychovávat masy. Avšak tento nedostatek — bylo by naprosto nesprávné na to zapomínat — není Juniův osobní nedostatek, nýbrž je to výsledek slabosti všech německých levicových sociálních demokratů, ze všech stran opředených nechutnou sítí kautskistického pokrytectví, pedantérie a "přátelských citů" k oportunistům. I přes svou osamocenost dokázali Juniovi stoupenci přikročit k vydávání ilegálních letáků a vypovědět válku kautskismu. Dokážou také jít dál kupředu správnou cestou.
Napsáno v červenci 1916
Otištěno v říjnu 1916
v časopisu Sbornik Social-demokrata, č. 1
Podepsán N. LeninPodle textu časopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 39-48 a 184-190. (Red.)
b Srov. Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 187. (Red.)
c Stejné chyby se Junius dopouští, když se zamýšlí nad tím, zda je lepší vítězství, nebo porážka. Jeho závěr zní: Obojí je stejně špatné (rozvrat, stupňování zbrojení atd.). To není stanovisko revolučního proletariátu, ale pacifistické maloburžoazie. Pokud se mluví o "revolučním vměšování" proletariátu — a o tom, i když bohužel příliš obecně, mluví jak Junius, tak teze skupiny Internacionála —‚ měla být otázka bezpodmínečně formulována jinak: 1. Je možné "revoluční vměšování" bez rizika porážky? 2. Je možné pranýřovat buržoazii a vládu vlastní země bez téhož rizika? 3. Neříkali jsme vždy a neříkají dějinné zkušenosti z reakčních válek, že porážky usnadňují realizovat věc revoluční třídy?
1 Článek O Juniové brožuře byl otištěn v říjnu 1916 v 1. čísle časopisu Sborník Social-demokrata.
Sbornik Social-demokrata založil V. I. Lenin a vydávala jej redakce listu Social-demokrat. Vyšla pouze dvě čísla; 1. číslo v říjnu a 2. číslo v prosinci 1916. Byly v nich otištěny Leninovy práce Socialistická revoluce a právo národů na sebeurčení (Teze), O Juniově brožuře, Výsledky diskuse o sebeurčení, O hesle "odzbrojení", Imperialismus a rozštěpení socialistického hnutí, Jugend-Internationale, Marná snaha očistit oportunismus a článek Čcheidzeho frakce a její úloha. Byl připraven materiál i pro třetí číslo, v němž měl být otištěn Leninův článek O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu", ale pro nedostatek finančních prostředků toto číslo nevyšlo.
2 Mezinárodní socialistická komise (MSK) — výkonný orgán zimmerwaldského sdružení, vytvořený na zimmerwaldské konferenci, konané ve dnech 5. - 8. září 1915. Členy komise se stali R. Grimm, O. Morgan, Ch. Naine a překladatelka A. Balabanovová. Sídlem komise byl Bern. Brzy po zimmerwaldské konferenci byla na návrh R. Grimma vytvořena rozšířená mezinárodní socialistická komise, jejímiž členy se stali zástupci všech stran, které se připojily k usnesením zimmerwaldské konference. Za ÚV SDDSR byli v rozšířené MSK V. I. Lenin, I. F. Armandová a G. J. Zinovjev. Orgánem MSK byl její bulletin (Internationale Sozialistische Komission zu Bern, Bulletin), který vycházel německy, francouzsky a anglicky od září 1915 do ledna 1917. Vyšlo šest čísel. Ve 3. čísle bulletinu z února 1916 byly v článku nazvaném Návrh německých soudruhů otištěny teze německé skupiny Internacionála, jež určovaly stanovisko německých levicových sociálních demokratů k nejdůležitějším teoretickým a politickým otázkám za první světové války.
3 Skupina Internacionála — revoluční organizace německých levicových sociálních demokratů, kterou na počátku první světové války založili K. Liebknecht, R. Luxemburgová, F. Mehring, C. Zetkinová, J. Marchlewski, L. Jogiches (Tyszka) a W. Pieck. V dubnu 1915 R.. Luxemburgová a F. Mehring založili časopis Die Internationale, kolem něhož se semkli představitelé levicových sociálních demokratů Německa. 1. ledna 1916 se v Berlíně konala celoněmecká konference sociálně demokratické levice, na níž se tato skupina oficiálně ustavila a usnesla se na názvu Internacionála. Jako program skupiny schválila konference zásadní teze (Leitsätze), které vypracovala R. Luxemburgová s K. Liebknechtem, F. Mehringem a C. Zetkinovou. Roku 1916 začala skupina kromě politických letáků, jež vycházely v roce 1915, ilegálně vydávat a rozšiřovat Politické dopisy s podpisem Spartakus (vycházely pravidelně do října 1918), a proto se začala také označovat jako skupina Spartakus.
Spartakovci prováděli v masách revoluční propagandu, organizovali masové protiválečné akce, řídili stávky, odhalovali imperialistický charakter světové války a zrádcovské počínání oportunistických vůdců sociální demokracie. V některých teoretických a politických otázkách se však spartakovci dopouštěli závažných chyb: popírali možnost národně osvobozeneckých válek v období imperialismu, nezaujímali důsledné stanovisko k heslu přeměny imperialistické války ve válku občanskou, podceňovali úlohu proletářské strany jakožto předvoje dělnické třídy a báli se radikálního rozchodu s oportunisty.
V dubnu 1917 vstoupili spartakovci do centristické Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, ale organizačně s ní nesplynuli. Za listopadové revoluce v Německu v roce 1918 utvořili Spartakův svaz a po uveřejnění svého programu 14. prosince 1918 se s "nezávislými" rozešli. Ve dnech 30. prosince 1918 až 1. ledna 1919 založili spartakovci Komunistickou stranu Německa.
4 Vorwärts — deník, ústřední orgán Sociálně demokratické strany Německa. Vycházel z rozhodnutí sjezdu strany v Halle od roku 1891 v Berlíně pod názvem "Vorwärts. Berliner Volksblatt" jako pokračování listu "Berliner Volksblatt" (vycházejícího od roku 1884). Engels v tomto listu bojoval proti nejrůznějším projevům oportunismu. V druhé polovině 90. let, po Engelsově smrti, se listu zmocnilo pravé křídlo strany a redakce pak soustavně uveřejňovala články oportunistů.
Za první světové války zastával Vorwärts sociálšovinistické stanovisko; po Říjnové revoluci se stal jedním z center protisovětské propagandy. Jeho vydávání bylo zastaveno roku 1933.
5 Bremer Bürger-Zeitung — sociálně demokratický deník; vycházel v Brémách v letech 1890-1919. Do roku 1916 byl ovlivňován brémskými levicovými sociálními demokraty, potom přešel do rukou sociálšovinistů.
6 Volksfreund — sociálně demokratický deník, založený roku 1871 v Brunšviku [Braunschweig]. V letech 1914-1915 byl fakticky orgánem německých levicových sociálních demokratů; v roce 1916 přešel do rukou kautskistů.
7 Internacionalističtí socialisté Německa (ISD, Internationale Sozialisten Deutschlands) — skupina levicových sociálních demokratů v Německu, která vznikla za první světové války. Jejím tiskovým orgánem byl časopis Lichtstrahlcn, který vycházel v Berlíně v letech 1913-1921. lnternacionalističtí socialisté Německa otevřeně vystupovali proti válce a proti oportunismu a nejdůsledněji se v Německu distancovali od sociálšovinistů a centristů. Zástupce této skupiny J. Borchardt jako jediný z deseti německých delegátů podepsal návrh rezoluce a návrh manifestu zimmerwaldské levice. Brzy po konferenci dostalo byro zimmerwaldské levice zprávu, že skupina internacionalističtí socialisté Německa se k ní připojila, což potvrdila zpráva otištěná v Internationale Flugblätter, č. 1. Skupina však neměla dostatečné spojení s masami a brzy se rozpadla.
8 Die Neue Zeit — teoretický časopis Sociálně demokratické strany Německa. Vycházel ve Stuttgartu v letech 1883-1923. Do října 1917 ho redigoval K. Kautsky, později H. Cunow. V časopisu byly poprvé uveřejněny některé Marxovy a Engelsovy práce. Engels neustále pomáhal redakci časopisu svými radami a často ji kritizoval, že ustupuje z marxistických pozic. Od druhé poloviny 90. let, po Engelsově smrti, časopis soustavně uveřejňoval práce revizionistů, mezi jiným sérii Bernsteinových článků Problémy socialismu, jimiž revizionisté zahájili tažení proti marxismu. Za první světové války časopis zaujímal centristické stanovisko a fakticky podporoval sociálšovinisty.
9 K. Marx-B. Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 396.
10 Prizyvovci nazýval Lenin stoupence skupiny Prizyv, kterou v září 1915 založili menševici a eseři. Skupina zaujímala krajní sociálšovinistické stanovisko. Vydávala list Prizyv, který vycházel v Paříži od října 1915 do března 1917; na jeho vydávání se podíleli zejména G. V. Plechanov, G. A. Alexinskij, I. Bunakov, N. D. Avksenťjev aj.