B. Engels: Dopisy z Wuppertalu

Bedřich Engels

Dopisy z Wuppertalu^[¹¹²]

Tímto jménem, velmi neblaze proslulým u „přátel světla“^[¹¹³], se označuji, jak známo, dvě města — Elberfeld a Barmen, táhnoucí sě skoro tři hodiny cesty údolím Wuppery. Temně rudé vody úzké řeky se valí hned rychle, hned váhavě mezi začouzenými továrními budovami a bělidly s rozloženou přízí; řeka však není rudě zbarvena od nějaké krvavé bitvy, neboť zde bojují jen theologická pera a řečné babky, a obyčejně o kozí chlup; ani se řeka nerdí hanbou nad tím, co tu lidé tropí, třebaže by k tomu bylo víc než dost důvodů, nýbrž zčervenala jen a jen od spousty barvíren, které používají k barvení látek turecké červeně. Přicházíme-li od Düsseldorfu, vstupujeme u Sonnbornu na posvátné území; bahnitá Wuppera se tu líně plouží a svým ubohým vzezřením značně zklame očekávání toho, kdo právě opustil Rýn. Krajina je zde dost půvabná; nevysoké vrchy, tu mírně stoupající, tam zase strmé, porostlé hustým lesem, rozbíhají se směle do zelených lučin a za krásného počasí, když se modř oblohy zrcadlí v hladině řeky, překryje úplně rudé zabarvení. Za ohybem kolem úbočí spatříme těsně před sebou bizarní věže Elberfeldu (skromné domky se schovaly v zahradách) a za několik minut vkročíme do Sionu tmářů. Ještě téměř za městem narazíme na katolický kostel; stojí tu jakoby vyobcován z posvátných zdí. V byzantském slohu jej podle velmi dobrého plánu velmi špatně vystavěl velmi nezkušený stavitel; starý katolický kostel byl zbourán, aby ustoupil levému, ještě nedostavěnému křídlu radnice; zbyla jen věž, a ta slouží všeobecnému blahu po svém, totiž jako vězení. Hned nato přijdeme k veliké budově — má na sloupoví krov^[¹¹⁴] — ale tyto sloupy mají velmi zvláštní sloh; svou tloušťkou jsou dole egyptské, uprostřed dórské a nahoře ionské, kromě toho zhrdají všemi zbytečnými příkrasami, jako je patka a hlavice — a to z velmi pádných důvodů. Této budově se kdysi říkalo museum; po Musách tu však není ani památky, zato zbyly velké dluhy, takže před nějakou dobou byla budova prodána v dražbě a dostala název „kasino“, jímž také byl ozdoben prázdný štít, aby se zahladily všechny vzpomínky na někdejší poetické jméno. Budova je ostatně tak neforemná, že za šera vypadá jako velbloud. Odtud potom začínají nudné, jednotvárné ulice; krásná nová radnice, teprve zpola dokončená, je pro nedostatek místa postavena tak neobratně, že se průčelím dívá do ošklivé úzké uličky. A nakonec se znovu dostáváme k Wuppeře a krásný most ukazuje, že přicházíme do Barmenu, kde si alespoň na architektonickou krásu více potrpí. Jen přejdeme most, vypadá všechno přívětivěji; veliké masivní domy ve vkusnějším, modernějším slohu vystřídaly nevzhledné elberfeldské budovy, které nejsou ani starobylé, ani moderní, ani krásné, ani pitvorné; všude vyrůstají nové, kamenné domy, dlažba končí a ulice pokračuje rovnou štěrkovanou silnicí, vroubenou po obou stranách budovami. Mezi domy vidíme zelená bělidla; Wuppera, tady ještě čirá, a těsně přilehlé vrchy se svými ladnými obrysy a pestrým střídáním lesů, luk a zahrad, z nichž všude vykukují červené střechy, to všechno dodává krajině čím dál větší půvab. V půli aleje spatříme průčelí dolnobarmenského kostela stojícího poněkud stranou; je to nejkrásnější stavba v celém údolí, velmi dobře provedená v nejušlechtilejším byzantském slohu. Brzy však opět začíná kamenná dlažba a šedivé břidlicové domy se tu tísní jeden na druhý; přesto je tu mnohem víc rozmanitosti než v Elberfeldu, protože hned svěží bělidlo, hned moderní dům nebo kousek řeky, hned zas řada zahrad těsně u silnice přerušují věčnou jednotvárnost. A tak zůstáváme na pochybách, máme-li Barmen považovat za město či za pouhý shluk všelijakých budov; a skutečně je to také jen slepenina z mnoha osad, které jsou spojeny městskými institucemi. Nejvýznamnější z těchto osad jsou: Gemarke, odedávna středisko reformovaného vyznání; Dolní Barmen, směrem k Elberfeldu, nedaleko Wupperfeldu nad osadou Gemarke, a ještě dále Rittershausen, po jehož levé straně je Wichlinghausen a po pravé Hekinghausen s překrásným Rauhentalským údolím; všude jsou tu luteráni obou církví^[¹¹⁵] katolíci, kterých je nanejvýš dva až tři tisíce, jsou rozptýleni po celém údolí. A když poutník projde Rittershausenem, opustí v tomto zapadlém koutě bergský kraj a vstoupí za mýtními závorami na staropruskou, vestfálskou půdu.

To je vnější vzhled údolí, které celkově, až na zachmuřené elberfeldské ulice, působí velmi přívětivě; ale jak ukazuje zkušenost, na místním obyvatelstvu se to nijak neobrazilo. Po čilém, rušném životě lidu, jaký existuje v Německu téměř všude, není tu ani stopy; na první pohled se ovšem zdá, že to není pravda, protože večer co večer se ulicemi potulují rozjaření kumpáni a zpívají; ale jsou to ty nejoplzlejší písničky, jaké kdy vycházely z hrdel rozpálených kořalkou; nikde tu člověk nezaslechne národní písně, které jsou jinak známé po celém Německu a na které jistě můžeme být hrdi. Všechny krčmy jsou, zvlášť v sobotu a v neděli, nabity, a večer o jedenácté, kdy se zavírá, vyhrnou se z nich opilci a vyspávají opilost většinou v příkopech u silnice. Nejsprostší z nich jsou tak zvaní „káraři“^{[^a]}, úplně demoralisovaní lidé bez přístřeší a jistého výdělku, lidé, kteří za svítání vylézají ze svých skrýší, seníků, stájí atd., pokud nepřenocovali někde na hnojišti nebo na schodech. Omezením kdysi neomezeného počtu krčem učinily nyní úřady do jisté míry přítrž tomuto řádění.

Příčiny tohoto neutěšeného stavu jsou nasnadě. Hodně viny na tom má práce v továrnách. Práce v nízkých místnostech, kde lidé vdechují víc čmoudu a prachu než kyslíku, a to většinou již od šesti let, je jako stvořená pro to, aby tyto lidi připravila o všechny síly a o všechnu radost ze života. Tkalci, kteří tkají doma na vlastních stavech, hrbí se u nich od rána do večera a rozpálenými kamny si nechávají vysoušet míchu. Kdo z nich nepropadne mysticismu, propadne kořalce. Tento mysticismus tu vládne v takové drzé a odporné podobě, že musí nutně vyvolávat opačnou krajnost, a proto také lid zde tvoří jen „řádní“ (tak se říká mystikům) a zpustlá luza. Již toto rozštěpení na dvě nepřáteíské strany, ať už jsou ty strany jakékoli, by samo stačilo ubít v lidu jakýkoli duševní rozvoj, a čeho se lze nadít tam, kde by nepomohlo ani to, kdyby jedna ze stran zanikla, protože obě jsou stejně souchotinářské? Těch několik zdravých postav, které zde spatříme, to jsou téměř jen truhláři a jiní řemeslníci, kteří sem přišli vesměs z cizích krajů; i mezi domorodými jircháři lze najít zdravé lidi, ale tři roky takovéhoto života je stačí tělesně i duševně zničit; z pěti lidí tři umírají na souchotiny, a to všechno dělá kořalka. Ale pití by se snad opravdu tak hrozně nerozmáhalo, kdyby továrníci nezaváděli v továrnách takový hanebný systém a kdyby tu nebujel právě takový mysticismus, jaký tu vládne, a kdyby se stále nešířil. V nižších třídách, zvláště mezi továrními dělníky ve Wuppertalu, řádí opravdu strašlivá bída; neuvěřitelně jsou tu rozšířeny syíilis a souchotiny; jenom v Elberfeldu z 2500 školou povinných dětí 1200 vůbec nechodí do školy a vyrůstají v továrnách jen proto, že kdyby místo dítěte pracoval dospělý dělník, musel by mu továrník dát dvojnásobnou mzdu, než jakou dává dítěti. Bohatí továrníci však mají široké svědomí, a zemře-li jejich vinou o jedno dítě víc nebo míň, za to se duše žádného pietisty nedostane do pekla, zvlášť chodí-li každou neděli dvakrát do kostela. Je totiž známá věc, že ze všech továrníků zacházejí se svými dělníky nejhůř právě pietisté — šidí je na mzdě, kde se dá, aby prý neměli příležitost se opíjet, ale když se voli kazatelé, vždycky své lidí první podplácejí.

U nižších stavů bují mysticismus nejvíc mezi řemeslníky (továrníky k nim nepočítám). Je to žalostný pohled na takovou shrbenou postavu, jak se krade po ulici v dlouhatánském kabátě, s vlasy rozčísnutými na pěšinku podle pietistické módy. Ale kdo chce tento druh lidí opravdu poznat, musí se jít podívat do pietistické kovářské nebo obuvnické dílny. Tam sedí mistr s biblí po pravici a alespoň velmi často — s lahví kořalky po levici. Práce zde mnoho neuvidíme; mistr skoro pořád čte bibli, mezitím popíjí a chvílemi se sborem tovaryšů zanotuje nábožnou píseň; ale hlavní věcí je vždycky zatracení bližního svého. Tohle zaměření, jak vidíte, je tu stejné jako všude jinde. Jejich vášeň obracet ostatní na svou víru nese také ovoce. Mezi obrácenými na víru je zvlášť mnoho bezbožných pijáků a pod. a k obrácení dochází většinou zázrakem. Ale není divu; tito nově obrácení, to jsou vesměs zpustlí, otupělí lidé, které je maličkost přesvědčit; obrátí se, každý týden se několikrát dají pohnout k slzám, a potají žijí jako dřív. Před několika lety se k zděšení všech pobožnůstkářů celé toto šarlatánství ukázalo v pravém světle. Objevil se totiž jeden americký spekulant, vystupující pod jménem pastor Jürgens; měl několik kázání a lidé se za ním jen hrnuli, protože se domnívali, že když je z Ameriky, musí to být rudokožec nebo dokonce černoch. Ale jak užasli, když byl nejen bílý, ale ktomu kázal tak, že se celý kostel rozplýval v slzách; ostatně proto, že když mu selhaly všechny prostředky, jak dojmout ovečky, rozeštkal se sám. I zavládlo podivení převeliké mezi věřídmi; někteří rozumní sice protestovali, ale ti byli zkrátka a dobře prohlášeni za bezbožníky; brzy začal Jürgens pořádat tajná shromáždění, dostával bohaté dary od svých slovutných přátel a žil si v nádheře a radovánkách. Na žádné kázání se nehrnulo tolik lidí jako k němu; jeho tajná shromáždění byla nabita; každé jeho slovo dojímalo k slzám muže i ženy. Všichni začali věřit, že je to při nejmenším poloviční prorok a že vystaví nový Jerusalem, ale jednoho krásného dne bylo po legraci. Najednou se provalilo, co všechno se tropilo při jeho tajných shromážděních. Pana Jürgense zavřeli a odpykal si svou zbožnost několika lety v Hammu na inkvisitoriátu. Potom, když slíbil, že se polepší, byl propuštěn a postrkem vrácen zpátky do Ameriky. Ukázalo se také, že své umění provozoval již v Americe, a proto byl odtamtud vypovězen, že si všechno už zopakoval, aby nevyšel ze cviku, ve Vestfálsku, tam byl z milosti nebo spíše ze slabosti úřadů bez dalšího vyšetřování propuštěn a potom v Elberfeldu korunoval svůj zhýralý život novou reprisou. A když tedy vyšlo najevo, co všechno se dělo na shromážděních tohoto šlechetného muže, všechen lid proti němu povstal a nikdo už o něm nechtěl ani slyšet; všichni od něho odpadli, od Libanonu až po Mrtvé moře, tj. od rittershausenského vrchu až k sonnbornskému jezu na řece Wuppeře.

Vlastním střediskem všeho pietismu a mysticismu je však reformovaná obec v Elberfeldu. Odedávna se vyznamenávala přísným kalvínským duchem, který se v posledních letech tím, že sem byli posíláni nejbigotnější kazatelé — nyní zde řádi čtyři zároveň — vystupňoval v nejdivočejší nesnášenlivost a v nejmenším si nezadá s papeženstvím. Shromáždění této obce jsou učiněné soudy nad kacíři; tam se kriticky probírá chování každého, kdo tato shromáždění nenavštěvuje; zde slyšíme: ten a ten čte romány, a třebaže je na titulním listě napsáno „křesťanský román“, pastor Krummacher přece řekl, že romány jsou knihy bezbožné; nebo ten a ten zdánlivě žije bohabojně, ale předevčírem byl viděn na koncertě — a všichni spínají ruce nad tímto strašným hříchem. A což teprve proslechne-li se o některém kazateli, že je to racionalista (tím rozumějí každého, kdo se s nimi navlas neshoduje v názorech), hned si ho vezmou na mušku a pořádně si prohlédnou, zda má docela černý kabát a zda nosí kalhoty opravdu pravověrné barvy; a běda mu, kdyby ho někde přistihli v kabátě do modra nebo v racionalistické vestě! A vyskytne-li se dokonce někdo, kdo nevěří v predestinaci, tu slyšíme okamžitě: ten je skoro tak špatný jako luterán, luterán není o mnoho lepší než katolík, a katolík a pohan, ti jsou už od přírody zatraceni. A kdo jsou to ti lidé, kteří takto mluví? Jsou to nevědomci, kteří sotva vědí, zda byla bible napsána čínsky, hebrejsky či řecky, a posuzují všechno podle slov kazatele, kterému jednou provždy přiznali pravověrnost, ať už mu náleží o tom rozhodovat nebo ne.

Tento duch zde existoval od dob, kdy tu nabyla vrchu reformace, ale zůstal bez povšimnutí, až jej právě v této obci začal opravdu rozvíjet a pěstovat kazatel G. D. Krummacher, dnes už několik let mrtvý; brzy byl mysticismus v plném květu, ale Krummacher zemřel dříve, než dozrál plod; k tomu došlo, až když jeho synovec, dr. Friedrich Wilhelm Krummachcr, prohloubil a vymezil učení do té míry, že nevíme, zda to všechno máme považovat za nesmysl nebo za rouhání. A tak nyní plod dozrál, ale nikdo neví, jak jej sklidit, tak bude asi muset časem bídně shnít a odpadnout.

Gottfried Daniel Krummacher, bratr dra F. A. Krummachera z Brém, který se proslavil svými podobenstvími, zemřel v Elberfeldu asi před třemi roky, když už velmi dlouho zastával svůj úřad. Jednou před více než dvaceti lety začal jeden kazatel v Barmenu hlásat z kazatelny predestinaci v ne tak úplně přísné formě jako Krummacher, a tu pod záminkou, že takové nevěrecké kázání není vůbec žádné kázání, začali lidé v kostele kouřit, povykovat a vůbec rušit kázání tak, že musely zakročit úřady. Tu napsal Krummacher barmenskému magistrátu neuvěřitelně hrubý dopis, asi takový, jaký by byl napsal Řehoř VII. Jindřichovi IV.^[¹¹⁶], a přikázal, aby nechali pobožnůstkáře na pokoji, protože prý jen hájili své milované evangelium; také o tom kázal. Ale jen se mu vysmáli. To charakterisuje ducha, kterého si uchoval až do smrti. Měl ostatně tak prapodivné mravy, že o něm koluje tisíce anekdot, podle kterých to byl buď podivín, anebo naprostý hrubec.

Dr. Friedrich Wilhelm Krummacher je muž asi čtyřicetiletý, veliký, silný, imposantní postavy, ale od té doby, co je v Elberfeldu, začal povážlivě přibývat na objemu. Vlasy si upravuje velmi svérázně a jeho stoupenci ho v tom napodobují — kdo ví, snad bude jednou móda česat se à la Krummacher; tato móda by ovšem překonala nevkusem všechny dřívější, ba i napudrované paruky.

Jako student se účastnil tělocvičné demagogie^[¹¹⁷], psal písně o svobodě a na wartburské slavnosti^[¹¹⁸] nesl prapor a pronesl řeč, která prý udělala veliký dojem. Na tato bujná léta ještě často vzpomíná z kazatelny těmito slovy: „Když jsem ještě patřil k Hétitům a Kananejským“. Později si ho reformovaná obec v Barmenu zvolila farářem a teprve od té doby se datuje jeho kazatelská proslulost. Sotva nastoupil, ihned svým učením o přísné predestinaci vyvolal rozkol, a to nejen mezi luterány a reformovanými, nýbrž i mezi reformovanými samými, mezi radikálními a umírněnými stoupenci predestinace. Jednou šel jeden zarytý luterán poněkud podroušený ze společnosti a měl přejít po chatrném mostě. To se mu v jeho stavu zdálo přece jen poněkud na pováženou, a tak začal rozjímat: dostaneš-li se šťastně přes most, bude to dobré, ale nepodaří-li se ti to, spadneš do řeky a reformovaní řeknou, že to tak bylo předurčeno; ale to se nesmí stát. Vrátil se tedy, vyhledal mělčinu a po pás ve vodě přebrodil řeku s blaženým pocitem, že reformované převezl.

Když se uprázdnilo místo v Elberfeldu, byl na ně zvolen Krummacher, a v Barmenu brzy utichl všechen svár, zatím co v Elberfeldu vzplál tím mocněji. Hned Krummacherovo nástupní kázání jedny dopálilo a druhé zapálilo; svár se stupňoval, zvlášť proto, že brzy měl každý kazatel, třebaže byli všichni stejného názoru, vlastní stranu a nikdo jiný na jeho kázání nechodil. Později se to lidem přejedlo a věčný pokřik: jsem krummachcrovec, jsem kohlovec atd. utichl, ale ne z mírumilovnosti, nýbrž proto, že se strany stále jasněji rozcházely.

Krummacher je nesporně muž s vynikajícím řečnickým i básnickým nadáním; jeho kázání nejsou nikdy nudná a mají hlavu a patu; nejvíc vyniká v antithesích a pochmurném líčení — když popisuje peklo, vždycky si vymyslí něco nového a smělého, třebaže se k tomuto líčení často vrací. Naproti tomu se zase velmi často přidržuje biblické frazeologie a biblických obrazů, které se musí konec konců přece jen opakovat, i když jich většinou používá duchaplně; vedle nich se zase objeví docela prosaický obraz z obyčejného života nebo vyprávěni o jeho vlastních osudech a úplně bezvýznamných zážitcích. Se vším přijde na kazatelnu, ať se to hodí nebo ne; nedávno ve dvou kázáních častoval své zbožné posluchače vyprávěním o cestě do Württemberska a do Švýcarska, přitom mluvil o svých čtyřech vítězných disputacích s Paulusem v Heidelberku a se Straussem v Tubinkách, ovšem úplně jinak, než se o tom v jednom dopise vyjadřuje Strauss. — Přednes má místy velmi dobrý a působivé, výmluvné gestikulace používá často docela vhodně; občas je však tato gestikulace nesmírně strojená a hloupá. Tu lítá po kazatelně sem a tam, kroutí se na všechny strany, buší pěsti do obruby, dupe jako válečný oř a křičí, až okna řinčí a lidé na ulici se lekají. V takových chvílích začínají posluchači vzlykat; první se rozpláčí dívky, potom do toho vpadnou svým srdcervoucím sopránem staré babky a nakonec dovrší disonanci svým kvílením sešlí pietističtí kořalečníci, kterým by jeho slova pronikala až do morku kostí, kdyby ještě v kostech nějaký morek měli, a nad celým tím vytím burácí mocný hlas kazatelův, který hrozí shromáždění všemožnými pekelnými tresty a maluje mu nejrůznější ďábelské výjevy.

A což teprve jeho učení! Člověk nechápe, jak někdo může věřit v něco, co tak naprosto odporuje rozumu i bibli. Přes to všechno Krummacher formuloval svou doktrinu tak jednoznačně, rozvedl a zdůvodnil ji tak důsledně, že z ní nelze nic odmítnout, jakmile byl uznán její základ, totiž neschopnost člověka chtít z vlastní vůle dobro, tím méně dobro činit. Z toho vyplývá, že tato schopnost musí být dána člověku zvenčí, a protože člověk dobro ani nemůže chtít, musí mu Bůh tuto schopnost vnutit. A ze svobodné vůle boží vyplývá pak libovolné udělování této schopnosti, které se, alespoň zdánlivě, opírá o Písmo. — Na takovém vyvozování absurdních důsledků spočívá celé učení; několik vyvolených dojde volky nevolky spasení, kdežto ostatní budou zatraceni, na věky zatraceni. „Na věky? — Ano, na věky!!“ (Krummacher.) Dále stojí psáno: Nikdo nepřichází k Otci leč skrze mne; pohané však nemohou přijít k Otci skrze Krista, protože Krista neznají, čili jsou zdejen proto, aby plnili peklo. — Mezi křesťany je mnoho povolaných, ale málo vyvolených; avšak mnozí z povolaných jsou jen zdánlivě povolaní a Bůh si dal dobrý pozor povolat je tak důrazně, aby uposlechli, a to vše ku chvále boží a aby pro ně nebylo odpuštění. Potom také stojí psáno: Moudrost boží je pro chytré tohoto světa bláznovstvím; to je pro mystiky příkaz, aby si vytvořili co možná nesmyslnou víru, a tak tento výrok naplnili. Jak se toto vše shoduje s učením apoštolů, kteří mluví o rozumné bohoslužbě a rozumném mléce evangelia, to je tajemství, na které rozum nestačí.

Takové poučky kazí všechna krummacherovská kázáni; nevystupují tak silně jen na místech, kde Krummacher mluví o protikladu pozemské rozmařilosti a Kristovy pokory nebo o pýše světských knížat a slávě boží. Zde se ještě velmi často ozve ohlas jeho dřívější demagogie, a kdyby nemluvil tak všeobecně, vláda by k tomu jistě nemlčela.

Jen málokdo v Elberfeldu dovede ocenit estetickou hodnotu jeho kázání; srovnáme-li s ním totiž jeho tři kolegy, kteří mají skoro všichni stejně početné posluchačstvo, tu on je jednička, kdežto ostatní jsou jen samé nuly za ní, které zvyšují její hodnotu. Nejstarší z těchto nul se zove Kohl, a toto jméno zároveň charakterisuje jeho kázání^{[^b]}; druhá nula se jmenuje Herrmann, ale vůbec není potomkem toho Herrmanna^[¹¹⁹], jemuž nyní stavějí pomník, který má přetrvat dějiny a Tacita; a ta třetí Ball — totiž Krummacherův míč ke hraní^{[^c]}; všichni tři jsou na výsost pravověrní a ve svých kázáních kráčejí ve šlépějích Krummacherových špatných stránek. Luteránští faráři v Elberfeldu jsou: Sander a Hülsmann, kteří se kdysi zle hašteřili, když Sander působil ještě ve Wichlinghausenu a byl zapleten do známého sporu s Hülsmannem z Dahle, nyní v Lennepu, bratrem svého nynějšího kolegy. V nynějším svém postavení se vůči sobě chovají důstojně, ale pietisté by rádi mezi nimi obnovili nesvár tím, že Hülsmannovi neustále předhazují všemožné prohřešky na Sanderovi. Třetí v tomto spolku je Döring, proslulý velmi originální roztržitostí; nedokáže souvisle promluvit tři věty, ale naproti tomu dokáže ze tří částí kázání udělat čtyři tím, že jednu doslova zopakuje a vůbec to nezpozoruje. Probatum est.^{[^d]} O jeho básních se zmíníme později.

Mezi barmenskými kazateli není velký rozdíl; všichni jsou přísně orthodoxní, s větší nebo menší příměsí pietismu. Jen Stier ve Wichlinghausenu stojí do jisté míry za povšimnutí. Jean Paul prý ho znal jako chlapce a objevil v něm skvělé vlohy. Když byl farářem ve Franklebenu u Halle, vydal několik básnických a prosaických spisů, vylepšení luteránského katechismu, náhražku za tento katechismus a pomůcku k tomu pro neschopné učitele, kromě toho spisek o nedostatku zpěvníků v Sasku; tento spisek velmi pochválila „Evangelische Kirchenzeitung“; obsahoval přece jen trochu rozumnější názory na církevní písně, než jaké slýcháme v požehnaném Wuppertalu, i když jsou v něm všelijaké neodůvodněné výroky. Jeho básně jsou hrozně nudné; zasloužil se také tím, že upravil několik pohanských Schillerových básní tak, aby je mohli strávit pravověrní. Např. z „Řeckých bohů“:

Když jste ještě spoušti světa vládly
na otěžích klamné hříšnosti,
dlouho mnohá pokolení vedly,
z bájné říše prázdné bytosti!
Když vás ještě hříšně uctívali,
ach, jak jiné, jiné bylo vše,
když tvé chrámy ještě věnčívali,
amathuská Venuše!^[¹²⁰]

Vskutku velmi duchaplné, ba vpravdě mystické! Již půl roku je Stier ve Wichlinghausenu na Sanderově místě, ale barmenskou literaturu zatím ještě neobohatil.

Jedna z osad u Elberfeldu, Langenberg, patří celým svým charakterem ještě k Wuppertalu. Týž průmysl a týž pietistický duch. Tam působí Emil Krummacher, bratr Friedricha Wilhelma; není to tak radikální stoupenec predestinace jako Friedrich Wilhelm, ale velmi ho napodobuje, jak dokazuje toto místo z jeho posledního vánočního kázání:

„Ano, pozemskými těly tu ještě sedíme na dřevěných lavicích, ale duše naše s miliony věřících vzlétají na posvátnou horu, a vyposlechnuvše tam jásot zástupů nebeských, sestupují v chudobný Betlem. A co zde spatřují? Zprvu chudobnou stáj, a v chudobné, přechudobné stáji chudobné jesle, a v chudobných jeslích chudobné, přechudobné seno a chudobnou, přechudobnou slámu, a na chudobném, přechudobném seně a na chudobné, přechudobné slámě leží jako chudobné dítko žebrákovo v chudobných plenách přebohatý pán světa.“

Nyní bychom se ještě měli zmínit o misionářském semináři, ale „Zvuky harfy“^[¹²¹] od jednoho vysloužilého misionáře, o nichž jsme se v našem časopise již zmínili, podávají dostatečné svědectví o tom, jaký duch zde vládne. Dozor nad seminářem má dr. Richter, ostatně učený muž, významný orientalista a přírodozpytec, vydává také „Rodinnou bibli s výkladem“ [Erklärte Hausbibel].

Tak si vedou pietisté ve Wuppertalu; je nepochopitelné, jak je v naší době ještě něco takového možné; ale přesto se zdá, že ani tato skála starého tmářství již nemůže dlouho odolávat bouřlivému proudu doby; voda odnáší písek, skála se drolí, až se jednou s rachotem zřítí.

Je samozřejmé, že v kraji, tak prosyceném pietistickým duchem, šíří se pietismus na všechny strany, proniká do všech složek života a kazí je. Podmaňuje si hlavně školství, především národní školy. Část těchto škol má úplně v rukou; jsou to církevní školy, po jedné v každé obci. Poněkud svobodnější, ačkoli také pod dohledem církevního kuratoria, jsou ostatní národní školy, na které má značnější vliv civilní správa. A tady je právě jasně vidět, jaký brzdící vliv má mysticismus; zatím co církevní školy jako kdysi za kurfiřta Karla Theodora blahé paměti vtloukají žákům do hlavy kromě čtení, psaní a počítání jenom katechismus, vyučuje se na jiných školách také základům některých věd a trochu francouzsky, takže mnozí žáci tím dostanou chuť vzdělávat se dál i po vychození školy. Tyto školy se rychle vzmáhají a po zavedení pruské správy daleko předstihly církevní školy, za kterými kdysi silně pokulhávaly. Církevní školy mají však mnohem více žáků, protože jsou daleko levnější a mnoho rodičů tam stále ještě posílá děti jednak z nábožnosti, jednak proto, že v důkladnějším vzdělání dětí vidí převažování světského ducha nad zbožností.

Pokud jde o vyšší učiliště, vydržuje si Wuppertal tři: měšťanku v Barmenu, reálku a gymnasium v Elberfeldu.

Barmenská měšťanka, velmi špatně dotovaná a proto s velmi skrovným učitelským sborem, snaží se přesto, seč je. Je úplně v rukou omezeného, skrblického kuratoria, které většinou vybírá za učitele jen pietisty. Přitom ředitel, který také nemá daleko k tomuto směru, vykonává svůj úřad podle pevných zásad a dovede každého učitele velmi obratně vykázat do patřičných mezí. Po něm následuje pan Johann Jakob Ewich, který umí podle dobré učebnice dobře vyučovat a ve vyučování dějepisu je horlivým stoupencem nösseltovského systému anekdot. Je autorem četných pedagogických spisů, z nichž největší, rozuměj rozsahem, má název „Humanita“, Wesel u Bagelu, dva svazky, 40 archů, cena 1 říšský tolar. Všechna jeho díla jsou plna vznešených ideji, zbožných přání a neproveditelných návrhů. Lidé říkají, že jeho pedagogická praxe daleko pokulhává za jeho krásnou theorií.

Dr. Philipp Schifflin, druhý nadučitel, je nejschopnější pedagog celé školy. Snad nikdo v Německu nepronikl tak hluboko do gramatické struktury moderní francouzštiny. Nevyšel ze staré románštiny, nýbrž vzal si za základ klasickou řeč minulého století, zvláště Voltairovu, a od ní přešel ke stylu nejnovějších autorů. Výsledky jeho bádání jsou obsaženy v jeho „Úvodu do vyučování francouzského jazyka, ve třech bězích“, z nichž první a druhý již vyšel v několika vydáních a třetí vyjde nyní o velikonocích. To je vedle Knebelovy cvičebnice nesporně nejlepší učebnice francouzštiny, kterou máme; hned jak vyšel první běh, byl přijat velmi pochvalně a nyní je učebnice rozšířena jako skoro žádná druhá po celém Německu, ba až do Uher a do ruských pobaltských provincií.

Ostatní učitelé jsou mladí seminaristé, z nichž někteří mají dobré základní vzdělání, jiní zase v hlavě chaos nestrávených poznatků z nejrůznějších věd. Nejlepší z těchto mladých učitelů byl pan Köster, Freiligrathův přítel; napsal do jedné výroční zprávy nástin poetiky, z níž úplně vyloučil didaktickou poesii, a druhy, které se do ní obyčejně zařazují, zařadil mezi epiku nebo lyriku; pojednání svědčilo o tom, že otázce rozumí a má v ní jasno. Byl povolán do Düsseldorfu, a protože páni z kuratoria o něm věděli, že je to odpůrce všeho pietismu, velmi ochotně ho propustili. Jeho opakem je jiný učitel, který na otázku jednoho kvartána, kdo to byl Goethe, odpověděl: „neznaboh“.

Elberfeldská reálka je velmi dobře dotována a může si proto vybrat schopnější učitele a dovolit si úplnější učební program. Zato tu však vládne ona strašná biflovací metoda, která stačí za půl roku žáka naprosto otupit. Mimochodem, autorita ředitelství se tu pociťujc málo; řcditcl bývá půl roku na cestách a svou přítomnost dává znát jen přehnanou přísností. S reálkou je spojena průmyslovka, na které žáci stráví půl života rýsováním. Z učitelů stojí za povšimnutí pan dr. Kruse, který byl šest týdnů v Anglii a napsal dílko o anglické výslovnosti, které je pozoruhodné svou vynikající neupotřebitelností; žáci mají velmi špatnou pověst a zavdávají Diesterwegovi důvod ke stížnostem na elberfeldskou mládež.

Gymnasium v Elberfeldu je ve velmi stísněných poměrech, ale je pokládáno za jedno z nejlepších v pruském státě. Je majetkem reformované obce, jejím mysticismem však příliš netrpí, protože kazatelé se o ně nestarají a členové kuratoria záležitostem gymnasia nerozumějí; tím víc ovšem trpí jejich lakotou. Tito pánové nemají ani ponětí o přednostech pruského gymnasijního vzdělání, podporují ve všem reálku, ať již jde o získání peněz nebo žáků, a přitom ještě gymnasiu vytýkají, že nestačí hradit vlastní výlohy školným. Nyní se vyjednává, aby gymnasium převzala vláda, které na něm velmi záleží; kdyby k tomu nedošlo, muselo by být pro nedostatek prostředků za několik let zrušeno. Učitele teď vybírají také členové kuratoria, kteří sice umějí velmi přesně zanést položku do hlavní knihy, ale o řečtině, latině nebo matematice nemají ani ponětí. Při. výběru se řídí hlavně touto zásadou: raději vybrat reformovaného tupce než schopného luterána nebo dokonce katolíka. Protože však mezi pruskými filology je mnohem více luteránů než reformovaných, nemohli se téměř nikdy touto zásadou řídit.

Dr. Hantschke, královský profesor a prozatímní ředitel, pochází z lužické Lukavy, píše ciceronskou latinou ve verších i v próze, napsal také četná kázání, mnoho pedagogických pojednání a cvičebnici hebrejštiny. Už dávno by byl jmenován definitivním ředitelem, nebýt toho, že je luterán, a nebýt lakoty kuratoria.

Dr. Eichhoff, druhý nadučitel, napsal se svým mladším kolegou dr. Beltzem latinskou gramatiku, kterou však F. Haase v „Allgemeine Literaturzeitung“ nepřijal právě příznivě. Nejsilnější je Eichhoff v řečtině.

Dr. Clausen, třetí nadučitel, nepochybně nejschopnější učitel na celé škole, je zběhlý ve všech oborech a výborný v dějinách a literatuře. Jeho přednes má vzácný půvab: je to jediný člověk, který dovede v žácích probouzet smysl pro poesii, smysl, který by jinak mezi wuppertalskými šosáky bídně krněl. Jako spisovatel vystoupil, pokud vím, jen s jednou rozpravou ve výroční zprávě na thema „Lyrik Pindaros“, kterou prý si získal velikou proslulost mezi gymnasiálními profesory v Prusku i mimo Prusko. Na knižní trh přirozeně nepřišla.

Tyto tři školy byly zřízeny teprve roku 1820; do té doby bylo v Elberfeldu a v Barmenujen po jedné rektorátní škole^[¹²²] a celá řada soukromých ústavů, které nemohly poskytnout důkladnější vzdělání. Následky je znát ještě dnes na starších barmenských obchodnících. Po vzdělání ani stopy; kdo umí hrát whist a kulečník, trochu si zapolitisovat a pronést nějaký obratný kompliment, ten platí v Barmenu a Elberfeldu za vzdělaného člověka. Strašný život vedou tito lidé, ale přesto jsou naprosto spokojeni; celý den se noří do cifer svých kont, a to s takovou náruživostí a s takovým zájmem, že je to až neuvěřitelné; večer v určitou hodinu se všichni scházejí ve společnosti, hrají v karty, politisují a kouří, a úderem deváté se vracejí domů. Tak to jde den co den bez nejmenší změny a běda tomu, kdo by jim tuto pravidelnost rušil; neujde nejnemilostivější nemilosti všech lepších rodin. — Mládež dostává dobrou školu od svých otců; a také se už ukazuje, že se vydaří po tatíčcích. Jejich zábavy jsou hodně jednotvárné; barmenští mladíci se baví spíš o koních, kdežto elberfeldští o psech; v povznesenějšfch chvílích přijdou na přetřes i krasotinky anebo se vykládá o obchodních záležitostech, a to je všechno. Jednou za uherský rok se mluví také o literatuře, čímž rozumějí Paula de Kocka, Marryata, Tromlitze, Nestroye a spol. V politice jsou jako dobří Prušáci — vždyť jsou pod pruským panstvím — a priori proti veškerému liberalismu, to všechno, dokud jim Jeho Veličenstvo ráčí ponechat Code Napoléon; s ním by totiž bylo veta po všem patriotismu. Literární význam Mladého Německa^[¹²³] nezná nikdo; pro ně je to tajný spolek, nějaká demagogie, které předsedají pánové Heine, Gutzkow a Mundt. Někteří z těchto ušlechtilých mladíků možná četli něco od Heina, snad „Obrazy z cest“, při čemž ovšem vynechali básně, nebo „Udavače“, ale o ostatním mají jen matnou představu podle toho, co říkají faráři nebo úředníci. Freiligratha znají většinou osobně a říkají o něm, že je to dobrý brach. Když přišel do Barmenu, zahrnuli ho tito zelení šlechtici (tak říká Freiligrath tomuto obchodnickému dorostu) návštěvami; Freiligrath však brzy poznal, co jsou zač, a začal se jich stranit; ale oni ho pronásledovali, vychvalovali jeho básně a jeho víno a mermomocí se snažili připít si na bratrství s někým, kdo něco otiskl; neboť pro tyto lidi básník není nic, zato spisovatel z povolání všecko. Postupně přerušil Freiligrath styky se všemi těmito lidmi a nyní, co z Barmenu odešel Köster, stýká se jen s několika z nich. Jeho šéfové^[¹²⁴] se k němu při svém choulostivém postavení chovali vždy velmi slušně a přátelsky; ku podivu je prý velmi přesný a pilný kancelista. O jeho básnických pracích by bylo zbytečné mluvit, když je tak důkladně rozebral Dingelstedt v „Jahrbuch der Literatur“ a Carière v „Berliner Jahrbücher“. Přesto se mi zdá, že si ani jeden z nich dost nevšiml toho, jak Freiligrath při všem toulání v dálavách přece jen velmi lpí na domově. O tom svědčí četné motivy z německých národních pohádek, např. na str. 54 „Žabí královna“, str. 87 „Sněhurka“^[¹²⁵] aj. — na str. 157 je jim věnována celá báseň („V lese“); o tom svědčí napodobení Uhlanda („Sokol“, str. 82, „Truhlářští tovaryši“, str. 85, a také první ze dvou básní „Hroby vojevůdců“ připomíná Uhlanda, což je ji jen na prospěch), potom „Vystěhovalci“ a především jeho nepřekonatelný „Princ Evžen“. Těchto několika momentů je nutno si všimnout tím spíše, čim víc Freiligrath bloudí v opačném směru. Hluboko nahlédnout do jeho srdce dává nám také „Básník ve vyhnanství“, zvláště zlomky, které otiskl „Morgenblatt“^[¹²⁶] zde již cítí, že v cizině nikdy nezdomácni, netkví-li kořeny v ryze německé poesii.

Ve vlastní wuppertalské literatuře zaujímá nejdůležitější místo žurnalistika. V čele stojí „Elberfelder Zeitung“, redigovaná dr. Martinem Runkelem, noviny, které si pod jeho rozvážným vedením získaly významnou a zaslouženou pověst. Runkel převzal redakci, když splynuly dvoje noviny, „Allgemeine“ a „Provinzialzeitung“; noviny neměly valné vyhlídky; konkurovala jim „Barmer Zeitung“, ale Runkel z nich svým úsilím o vybudování vlastní sítě dopisovatelů a svými úvodníky poznenáhlu vytvořil jeden z předních listů pruského státu. V Elberfeldu, kde úvodníky čte jen nepatrná hrstka lidí, nedošly sice noviny valného uznání, zato tím více uznání dosáhly venku, k čemuž asi přispěli úpadek listu „Preussische Staatszeitung“. Jejich zábavná příloha „Intelligenzblatt“ nevyniká nad průměr. „Barmer Zeitung“, jejíž vydavatelé, redaktoři a censoři se často střídali, vede nyní H. Püttmann, který občas vystoupí v „Abendzeitung“ s nějakou recensí. Zřejmě by rád zvýšil úroveň těchto novin, ale má svázány ruce dobře odůvodněnou skoupostí svého vydavatele. Feuilleton s některými jeho básněmi, recensemi nebo výňatky z větších spisů na to také nestačí. „Wuppertaler Lesekreis“, literární příloha listu „Barmer Zeitung“, je živ téměř jen z Lewaldova časopisu „Europa“. Kromě toho vychází ještě „Elberfelder täglicher Anzeiger“ s přílohou „Fremdenblatt“; je to nástupce listu „Dorfzeitung“ a je nepřekonatelný v srdcervoucích básních a špatných vtipech; dále „Barmer Wochenblatt“, starý ospalec, kterému každou chvíli vykouknou zpod beletristické lví kůže pietistické oslí uši.

Pokud jde o ostatní literaturu, próza nestojí za nic; odečteme-li theologické nebo spíše pietistické spisy a několik knížeček o barmenské a elberfeldské historii, napsaných velmi povrchně, nezbude nic. Ale poesie se v „požehnaném údolí“ pěstuje horlivě a dost poetů zde rozbilo svůj stan.

Wilhelm Langewiesche, knihkupec v Barmenu a Iserlohnu, píše pod jménem W. Jemand^{[^e]}; jeho hlavním dílem je didaktická tragedie „Věčný žid“, která se ovšem nevyrovná Mosenovu zpracování téhož námětu. Jako nakladatel je Langewiesche nejvýznamnější mezi svými wuppertalskými konkurenty, což je ostatně velmi snadné, protože ti dva, které má, Hassel v Elberfeldu a Steinhaus v Barmenu, vydávají jen ryzí pietismus. Freiligrath bydlí u něho v domě.

Karl August Döring, kazatel v Elberfeldu, je autorem četných prosaických a básnických spisů; o něm platí, co řekl Platen: „Jsou tokem vodami oplývajícím, jejž nikdo do konce nepropluje.“^[¹²⁷]

Své básně dělí na duchovní písně, ódy a lyrické básně. Občas již v polovině básně zapomene na začátek a dostává se pak do veskrze svérázných končin: od jihomořských ostrovů a tamějších misionářů až do pekla a od vzdechů zkrušené duše až k ledu severního pólu.

Lieth, řídící dívčí školy v Elberfeldu, píše básně pro děti, básně, které jsou většinou psány již zastaralým stylem a nemohou se ani zdaleka rovnat básním Rückertovým, Güllovým a Heyovým; přesto však se mezi nimi najde i několik hezkých věcí.

Friedrich Ludwig Wülfing, nesporně největší básník ve Wuppertalu, barmenský rodák, je muž, jemuž nelze upřít geniálnost. Spatříte-li vysokého muže, asi pětačtyřicátníka, zahaleného v dlouhý červenohnědý plášť, který je asi o polovinu mladší než jeho pán, na ramenou nepopsatelný obličej, na nose pozlacené brýle, v jejichž sklech se láme zářící pohled očí, hlavu korunovanou zelenou čepicí, květinu v ústech a v ruce knoflík právě ukroucený od kabátu — toť barmenský Horác. Denně se procházívá na Hardtbergu a čeká, nezakopne-li o nový rým nebo o novou milou. Až do svého třicátého roku holdoval jako přičinlivý muž Pallas Atheně; potom propadl Afroditě, která mu postupně přivedla devět Dulcineí; to jsou jeho Musy. Kam se na něj hrabe Goethe, který dovedl ze všeho vytěžit poetický zážitek, kam se hrabe Petrarca, který měnil v sonet každý milenčin pohled, každé její slovo —Wülfing strčí oba do kapsy. Kdo počítá písečná zrnka, jež rozdrtila milenčina nožka? To činí velký Wülfing. Kdo opěvá Míninčiny (to je Klio devíti Mus) punčošky zastříkané na bažinaté louce? Jen Wülfing. — Jeho epigramy jsou mistrovská díla nejpůvodnější, nejprostonárodnější hrubosti. Když mu zemřela první žena, napsal úmrtní oznámení, které pohnulo k slzám všechny služky, a ještě krásnější elegii: „Vilemíno, nejkrásnější jméno!“ Šest neděl nato se zasnoubil a teď už má třetí ženu. V hlavě tohoto duchaplného muže se denně rodí nové plány. Když byl ještě v plném rozkvětu své poetické síly, hned chtěl vyrábět knoflíky, hned zase sedlačit a hned opět být papírníkem; nakonec zakotvil v přístavu řemesla svíčkařského, aby aspoň nějak zazářil svým světlem. Spisů jeho je jako zrnek písku na břehu moře.

Montanus Eremita^[¹²⁸], solingenský anonym, sem rovněž patří jako přítel ze sousedství. Je to nejpoetičtější historiograf bergského kraje; jeho verše nejsou ani tak nesmyslné jako nudné a prosaické.

Patří sem i Johann Pol, pastor z Heedfeldu u Iserlohnu, který napsal svazeček básní.

Od Boha králové pošli jakož i misionáři,
poeta Goethe však ten jenom od lidí jest.

Takový je duch celého svazku. Ale Pol je také vtipný, protože praví: „Básníci jsou světla svící, filosofové jsou pravdy sluhové.“^{[^f]} A kolik fantasie je v obou počátečních verších jeho balady „Attila na Marně“:

Jako laviny se řítí, ostré jako meč a křemen,
do Galie metla boží, skrze ssutiny a plamen.

Skládal také žalmy nebo je spíše sestavoval z úryvků Davidových žalmů. Hlavním jeho dílem je opěvování sporu mezi Hülsmannem a Sanderem, a to velmi originálním způsobem, v epigramech. Zde se všechno točí kolem myšlenky, že se racionalisté opovážili —

zlořečit a rouhat se Pánu pánů.

Ani Voss, ani Schlegel se nikdy nezmohli na tak dokonalý spondej^{[^g]} na konci hexametru. Třídí své básně ještě lépe než Döring — na „duchovní zpěvy a písně“ a „smíšené básně“.

F. W. Krug, kandidát theologie, autor „Poetických prvotin čili prosaických relikvií“, překladatel četných holandských a francouzských kázání, napsal také jímavou novelu à la Stilling, ve které mimo jiné podal nový důkaz pravdivosti mojžíšské historie stvoření světa. Je to skvostná kniha.

A nakonec se musím zmínit ještě o jednom duchaplném mladíkovi, který si usmyslil, že může-li být Freiligrath kupeckým mládencem a básníkem zároveň, proč by to nedokázal také on? Doufejme, že německá literatura bude brzy obohacena o některé jeho novely, které si nezadají s nejlepšími; jedinou chybu, kterou jim lze vytknout, je to, že mají otřepaný děj, nepromyšlenou koncepci a nedbalý sloh. Rád bych prozradil stručný obsah jedné z nich, kdyby mi nebránila slušnost; ale snad se přece jen nějaký nakladatel brzy smiluje nad velikým D.^{[^h]} (celé jméno se neodvažuji vyslovit, protože bych mohl jeho uraženou skromnost vyprovokovat k žalobě pro urážku na cti) a vydá jeho novely. Také chce být důvěrným přítelem Freiligrathovým.

To jsou asi tak všechny literární zjevy světoznámého údolí; k nim by snad bylo zapotřebí připočíst ještě některé vínem rozjařené veleduchy, kteří se tu a tam pokoušejí o rýmovačky a které mohu vřele doporučit panu dr. Dullerovi, aby je vypodobnil ve svém novém románě. Celý kraj je jediné moře pietismu a šosáctví, a co z něho ční, to nejsou krásné kvetoucí ostrůvky, nýbrž vyprahlá holá skaliska nebo dlouhé písčiny, a Freiligrath mezi tím bloudí jako ztroskotalý námořník.

Napsal B. Engels v březnu 1839
Po prvé otištěno v čís 49, 50, 51, 52, 57 a 59
časopisu „Telegraph für Deutschland“
v březnu až dubnu 1839 Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V originále „Karrenbinder“. (Pozn. red.)

b Slovní hříčka: „Kohl“ znamená mimo jiné „žvást, tlach“. (Pozn. red.)

c Slovní hříčka: „Ball“ je německy míč. (Pozn. red.)

d To je dokázáno. (Pozn. red.)

e Německa „jemand“ znamená „někdo“. (Pozn. čes. red.)

f Slaboduchost v originále vyniká mnohem víc: „Die Dichter sind Lichter, die Philosophen sind der Wahrheit Zofen.“ (Pozn. red.)

g V německém originále tvoří onen spondej slova: „ . . .Herrn Herrn“. (Pozn. čes. red.)

h Dürholt, dolnobarmenský účetní. (Pozn. red.)

112 „Dopisy z Wuppertalu“ — první publicistická práce, kterou B. Engels zahájil spolupráci s časopisem „Telegraph für Deutschland“, trvající od roku 1839 do roku 1841.

„Telegraph für Deutschland“ [„Německý telegraf“] — literární časopis, který založil Gutzkow a který vycházel v Hamburku od roku 1838 do roku 1848. Na konci třicátých a na začátku čtyřicátých let vyjadřoval názory Mladého Německa.

113 „Přátelé světla“ — náboženský proud, namířený proti pietismu, který tehdy vládl v oficiální protestantské církvi a vyznačoval se přehnaným mysticismem a pobožnůstkářstvím. Tato náboženská oposice byla jednou z forem, jíž se ve čtyřicátých letech XIX. stol. projevovala nespokojenost německé buržoasie s reakčním řádem v Německu.

114 Z Goethovy básně „Mignon“ (Znáš onu zem?).

115 Engels tím myslí luterány, kteří byli v září roku 1817 donuceni, aby se spojili s reformovanými (kalvinisty) v evangelickou církev, a staroluterány — odpůrce tohoto sjednocení, stoupence „pravé“ lutheránské církve.

116 Jde o výhružné a urážlivé dopisy, jimiž se častovali papež Řehoř VII. a německý císař Jindřich IV. v letech 1075—1076 v souvislosti s bojem o moc mezi duchovní a světskou mocí.

117 Tím se míní oposiční vystoupení německých studentských tělocvičných spolků. Tyto spolky, jež vznikly v Německu počátkem XIX. století, se aktivně zúčastnily boje německého lidu za svobodu proti Napoleonově nadvládě; přesto však podléhaly nacionalistickým vlivům. Po vídeňském kongresu (1814—1815) bojovali mnozí oposičně naladění členové tělocvičných spolků za sjednocení Německa a vystupovali proti reakčnímu režimu v německých státech; proto byli roku 1819 obviněni z „demagogie“ a pronásledováni.

118 Slavnost na Wartburku uspořádali němečtí studenti i8. října 1817 na oslavu 300. výročí začátku reformace a 4. výročí bitvy u Lipska z roku 1813. Slavnost vyústila v demonstraci oposičně naladěných studentů proti Metternichovu režimu.

119 Tím se míní Hermann (Arminius), vůdce kmene Cherusků, za jehož vedení germánské kmeny roku (našeho letopočtu) porazily na hlavu římské legie v Teutoburském lese.

120 Báseň „Řečtí bohové“, („Die Götter Griechenlands“), ve které Schiller jasnými, svěžími barvami líčí svět antických bohů, vyznívá ve Stierově přepracování jako odsouzení Řeků pro jejich „hříšný kult“.

121 Recensi o knize I. Ch. F. Winklera „Zvuky harfy“ („Harfenklänge“) přinesl časopis „Telegraph für Deutschland“ v čís. 208 v prosinci 1838.

122 Rektorátní školy — tak sev Porýnské provincii a ve Vestfálsku nazývaly základní pětitřídní školy.

123 Mladé Německo — literární skupina liberálně smýšlejících spisovatelů a kritiků, která vznikla v Německu v třicátých letech XIX. století a byla pod vlivem Heinovým a Börnovým. Spisovatelé Mladého Německa (Gutzkow, Laube, Wienbarg, Mundt aj.), kteří ve svých uměleckých a publicistických dílech odráželi oposiční nálady maloměšťáctva, hájili svobodu svědomí a svobodu tisku. Názory mladoněmců byly ideově nevyzrálé a politicky mlhavé; většina jich se brzy zvrhla v tuctové buržoasní liberály. Po roce 1848 se tato skupina rozpadla.

124 Jde o majitele barmenské obchodní firmy „Einer a synové“, u nichž byl Freiligrath v letech 1837—1839 zaměstnán jako obchodní příručí.

125 S motivy národní pohádky „Žabí královna“ se setkáváme v básni F. Freiligratha „Vlaštovčí pohádka“ („Schwalbenmärchen“) a s motivy národní pohádky „Sněhurka“ v básni „Cesta po moři“ („Meerfahrt“).

126 „Morgenblatt“ — zkrácený název literárního deníku „Morgenblatt für gebildete Leser“ [„Ranní list pro vzdělané čtenáře“], který vycházel ve Stuttgartu a Tubinkách v letech 1807 až 1865. V roce 1840 a 1841 přinesl tento list několik dopisů B. Engelse o otázkách literatury a umění.

127 Z komedie německého básníka Augusta hr. Platena „Romantický Oidipus“, dějství III, výstup čtvrtý.

128 Montanus Eremita — horský poustevník. Tak Engels ironicky nazývá německého spisovatele Vincence Zuccallmaglia, který roku 1836 vydal pod pseudonymem „Montanus“ knihu „Die Vorzeit der Länder Cleve-Mark, Jülich-Berg und Westphalen“ [„Minulost krajů Cleve-Mark, Jülich-Berg a Vestfálska“].

Bedřich Engels

Dopisy z Wuppertalu[112]

Dopisy z Wuppertalu^[¹¹²]