K. Marx: Úvodník v čís. 179 „Kölnische Zeitung“

Karel Marx

Úvodník v čís. 179 „Kölnische Zeitung“^{^[42]}

Třebaže jsme dosud časopis „Kölnische Zeitung“ neměli zvlášť v úctě jako „list porýnské inteligence“, přece jen jsme si ho jakž takž vážili jako porýnského „oznamovatele“^{^[a]}. Hlavně jeho „politické úvodníky“ jsme považovali za právě tak moudrý jako vybraný prostředek, jak čtenáři zošklivit politiku, aby se tím toužebněji vrhl do činorodé, podnikavostí kypící a často beletristicky pikantní říše inserátů, aby i zde platilo: per aspera ad astra,^{^[b]} politikou k ústřicím. Ale ta půvabná vyváženost mezi politikou a inseráty, kterou „Kölnische Zeitung“ dosud dokázala udržovat, byla v poslední době porušena určitým druhem oznámení, které lze nazvat „oznámeními ze sféry politického podnikání“. V počáteční nejistotě, kam tento nový druh zařadit, se stalo, že se oznámení proměnilo v úvodník a úvodník v oznámení, a to v oznámení, které se v řeči politického světa nazývá „denunciace“, kterému se však, když se za ně platí, říká prostě „oznámení“.

Na severu mají hostitelé ve zvyku, že před skrovným jídlem podávají hostům výborné nápoje pro rozjaření ducha. Při návštěvě našeho severského hosta se rádi přidržíme tohoto zvyku a naservírujeme mu před jídlem něco pro rozjaření ducha, protože ve vlastním jídle, v ani ne tak úvodníku, jako spíše „ubožníku“^{^[c]} čísla 179 „Kölnische Zeitung“ není ani za mák ducha. Podáváme tedy nejprve scénu z Lukianových „Hovorů bohů“, a to ve „všeobecně srozumitelném“ překladu^{^[43]}, protože mezi našimi čtenáři bude při nejmenším jeden, který není Helén.

Lukianovy „Hovory bohů“

XXIV. Hermovy nářky

Hermes. Maja.

H e r m e s: Ach řekni, maminko, najde se v celém nebi bůh, který má větší trápení než já?

M a j a: Nemluv tak, synáčku!

H e r m e s: A proč bych neměl? Vždyť mám takovou spoustu povinností jsem stále v jednom kole a musím odřít kdejakou otročinu? Ráno musím ze všech nejdřív vstávat a zamést hodovní síň, pěkně srovnat podušky na lehátkách v poradní síni, a když všechno uklidím, začnu obskakovat Jupitera a celý den běhám s jeho vzkazy. Sotva se vrátím z nějaké pochůzky, ještě celý zaprášený, už abych roznášel ambrosii. A co je na tom nejhorší, mně jedinému nedají pokoj ani v noci; to musím vodit duše zemřelých k Plutonovi, a když se pak koná soud nad mrtvými, musím být stále po ruce, jako kdybych neměl dost práce ve dne, kdy musím také být při gymnastických cvičeních, dělat hlasatele při lidových shromážděních a pomáhat řečníkům z lidu, když si připravují řeč — ach ne, třebaže se už hroutím pod břemenem všech těch povinností, musím se ještě starat o všechno mrtvé.

Od těch dob, co byl Hermes vyhnán z Olympu, stále ještě ze zvyku dělá „kdejakou otročinu“ a stará se o všechno mrtvé.

Zda to byl sám Hermes^{^[d]} nebo jeho syn, kozonohý bůh Pan, kdo psal „ubožník“ v čís. 179, nechť rozhodne sám čtenář; ale ať prosím nezapomíná, že řecký Hermes byl bohem výmluvnosti a logiky.

„Rozšiřování filosofických a náboženských názorů v novinách a boj proti nim v novinách pokládáme za stejně nepřípustné.“

Když jsem si přečetl toto stařecké žvatláni, uvědomil jsem si, že od autora se nedá čekat nic lepšího než nezáživná litanie věšteb; ale uchlácholil jsem svou netrpělivost a řekl jsem si, proč nevěřit uvážlivému člověku, který si počíná tak nenuceně, že ve vlastním domě říká naprosto otevřeně svůj názor, a četl jsem dál. Avšak, div divoucí, tento článek, ačkoli mu nelze vytýkat ani jediný filosofický názor, má při nejmenším tendenci bojovat proti filosofickým názorům a šířit náboženské názory.

Co je do článku, který popírá vlastní právo na existenci, který sám sobě předesílá prohlášení o vlastní nekompetentnosti. Hovorný autor odpovídá sám. Vysvětluje, jak se mají jeho rozvláčné články číst. Omezuje se prý na to, předkládat zlomky, jejichž „seřazení a spojení“ přenechává „čtenářově důvtipu“ — věru nejvhodnější metoda pro ten druh oznámení, na který se dal. Budeme tedy „řadit a spojovat“, ale nebude to naše vina, nevyjde-li nám z růžence perlový náhrdelník.

Autor se vyjadřuje takto:

„Strana, která používá těchto prostředků“ (tj. šíří a potírá v novinách filosofické a náboženské názory), „ukazuje tím, podle našeho názoru, že to nemyslí poctivě a že jí nejde ani tak o poučení a osvícení lidu jako o dosažení jiných postranních cílů.“

Při tomto svém názoru nemůže článek sledovat nic jiného než dosažení postranních cílů. Ukáže se hned, jaké „postranní cíle“ to jsou.

Stát, čteme, má nejen právo, ale také povinnost „umlčet nepovolané žvanily“. Autor tím zřejmě rozumí odpůrce svého názoru, neboť se zřejmě už dávno usnesl, že on sám je žvanil povolaný.

Jde tedy o nové zostření censury v náboženských záležitostech, o nové policejní opatřeni proti tisku, který sotva trošku pookřál.

„Podle našeho názoru lze státu vytýkat spíše přehnanou shovívavost než přehnanou přísnost.“

Úvodník se však hned vzpamatovává. Je nebezpečné vytýkat něco státu; obrací se proto na úřady, jeho obžaloba svobody tisku se mění v obžalobu censorů; obviňuje censory, že příliš „málo censurují“.

„I v tom je třeba, ne ovšem státu, nýbrž ‚jednotlivým úřadům‘ vytknout shovívavost, kterou projevovaly vůči novější filosofické škole tím, že připustily, aby si tato škola dovolila ve veřejných listech a jiných tiskovinách, jež nejsou určeny pouze vědeckému okruhu čtenářů, nejnedůstojnější výpady proti křesťanství.“

Autor se opět zarazil a opět se vzpamatoval; před necelým týdnem zjistil, že svoboda censury ponechává příliš málo svobody tisku; nyní zjišťuje, že v nátlaku censorů je příliš málo censurního nátlaku.

To je třeba opět napravit.

„Dokud censura existuje, je její nejnaléhavější povinností, aby odřezávala odporné výhonky klukovské troufalosti, jako jsou ty, jež v posledních dnech často urážely naše zraky.“

Ubohý zrak! Ubohý zrak! A „nejubožejší zrak urazí obrat, který může být vypočten jen na chápavost široké masy“.

Jestliže už zmírněná censura umožňuje, aby vyrážely odporné výhonky, jak by je potom teprve nechala rozbujet svoboda tisku! Je-li náš zrak tak chabý, že nesnese „troufalost“ censurovaného tisku, jak by potom mohl snášet „odvahu“ svobodného tisku?

„Dokud censura existuje, je její nejnaléhavější povinností ...“ A až přestane existovat? Větu je nutno vyložit takto: Nejnaléhavější povinností censury je, aby existovala co nejdéle.

A znovu se autor zaráží:

„Nejsme povoláni k tomu, abychom vystupovali jako veřejní žalobci, a zdržujeme se proto bližších údajů.“

Jaká andělská dobrota v tomto člověku! Upouští od bližších „údajů“ a mohl by přece docela jasnými, docela zřetelnými náznaky dokázat a ukázat, co vlastně on sám chce; pronáší jen mlhavá, šeptem pronesená slova, slova budící podezření; není povolán k tomu být veřejným žalobcem, je povolán k tomu být tajným žalobníkem.

A nakonec se nebožák rozpomíná, že je tu vlastně od toho, aby psal liberální úvodníky — že se má tvářit jako „loyální přítel svobody tisku“; staví se tedy do této pózy:

„Nemohli jsme nepozvednout svůj hlas proti postupu, který, není-li důsledkem náhodného opominutí, nemůže mít jiný cíl než kompromitovat volnější pohyb tisku v očích veřejnosti a dát tak všechny trumfy do rukou protivníkům, kteří se obávají, že nedosáhnou svého cíle přímo.“

Censura — poučuje nás tento stejně smělý jako důvtipný obránce svobody tisku — není-li ovšem anglickým leopardem s nápisem: „I sleep, wake me not“,^{[^e]} se dala touto „zhoubnou“ cestou, aby kompromitovala volnější pohyb tisku v očích veřejnosti.

Což je ještě třeba kompromitovat pohyb tisku, který upozorňuje censuru na „náhodná opomenutí“ a který doufá, že mu dobrou pověst u veřejnosti získá „censorův perořízek“?

„Volným“ lze tento pohyb tisku nazvat v tom smyslu, v jakém někdy nazýváme nestydatost „volnými“ mravy, a není to snad nestydatá hloupost a pokrytectví vydávat se za obránce volnějšího pohybu tisku a zároveň kázat, že tisk může co chvíli spadnout do stoky, nepovedou-li ho pod paží dva četníci.

A nač potřebujeme censuru, nač tento úvodník, jestliže se filosofický tisk sám kompromituje v očích veřejnosti? Ovšem, autor nikterak nechce omezovat „svobodu vědeckého bádání“.

„Za našich dnů je vědeckému bádání právem poskytnuta nejširší, téměř neomezená volnost.“

Jakou představu má však tento výtečník o vědeckém bádání, to nechť ukáže tento výrok:

„Přitom je nutno ostře rozlišovat, co vyžaduje svoboda vědeckého bádáni, která křesťanství samému může přinést jen užitek, a co překračuje hranice vědeckého bádání.“

Kdo má rozhodovat o hranicích vědeckého bádání, ne-li vědecké bádání samo? Podle úvodníku mají být hranice vědy předepsány. Úvodník tedy uznává „oficiální rozum“, který se neučí od vědy, nýbrž ji poučuje, který, jako nějaká učená prozřetelnost, určuje délku každého chlupu ve vousu učence, na základě kterého se stane vtělením světové moudrosti. Úvodník věří ve vědeckou inspiraci censury.

Než se dáme na další cestu za těmito „bláhovými“ výklady úvodníku o „vědeckém bádání“, ochutnejme na okamžik „náboženské filosofíe“ pana H.^{[^f]}, jeho „vlastní vědy“!

„Náboženství je základem státu, jakož i nejnutnější podmínkou každého společenského sdružení, jež není zaměřeno pouze k dosažení nějakého vnějšího cíle.“

Důkaz: „Ve své nejprimitivnější formě jako dětský fetišismus přece jen náboženství člověka do jisté míry povznáší nad jeho smyslné chtíče, které ho, nechá-li se jimi plně ovládnout, snižují na úroveň zvířete a zbavují ho schopnosti plnit jakýkoli vyšší účel.“

Úvodník říká, že fetišismus je „nejprimitivnjší forma“ náboženství. Přiznává tedy, co i bez jeho laskavého souhlasu je jasné všem lidem „vědeckého bádání“, že „kult zvířat“ je vyšší forma náboženství než fetišismus; a nesnižuje snad kult zvířat člověka pod zvíře, nečiní ze zvířete boha pro člověka?

A což teprve „fetišismus“! Toje opravdu učenost ze šestákových brožur! Fetišismus je tak vzdálen tomu, aby povznášel člověka nad smyslné chtíče, že je spíše „náboženstvím smyslných chtíčů“. Fantasie roznícená chtíčem vzbuzuje u fetišisty falešnou představu, že „neživá věc“ se vzdá svého přirozeného charakteru, aby vyhověla jeho chtíčům. Fetišistův primitivní chtíč tedy fetiš rozbíjí, když mu fetiš přestane pokorně sloužit.

„U těch národů, které dosáhly vyššího dějinného významu, je rozkvět jejich národního života totožný s vrcholem vývoje jejich náboženského vědomí, kdežto úpadek jejich velikosti a jejich moci je totožný s úpadkem jejich náboženské kultury.“

Právě když autorovo tvrzení obrátíme na ruby, dostaneme pravdu; postavil totiž dějiny na hlavu. Řecko a Řím jsou přece země „nejvyššího dějinného významu“ mezi národy starověkého světa. Největší vnitřní rozkvět Řecka spadá do doby Periklovy, jeho největší vnější rozkvět do doby Alexandrovy. V době Periklově sofisté, Sokrates, kterého lze nazvat ztělesněním filosofie, umění a rétorika zatlačili náboženství. Alexandrova doba byla dobou Aristotelovou, který zavrhl věčnost „individuálního“ ducha a boha positivních náboženství. A co teprve Řím! Přečtěte si Cicerona! V době, kdy Řím dosáhl vrcholu své životní dráhy, byla náboženstvím vzdělaných Římanů epikurejská, stoická nebo skeptická filosofie. Když se zánikem starověkých států mizí náboženství starověkých států, není k tomu třeba žádného dalšího vysvětlení, protože „pravým náboženstvím“ starověkých národů byl kult „jejich národnosti‘, jejich „státu“. Zánik starověkých náboženství nepřivodil zánik starověkých států, nýbrž zánik starověkých států přivodil zánik starověkých náboženství. A taková ignorance, jako je ignorance úvodníku, se prohlašuje za „zákonodárce vědeckého bádání“ a předpisuje filosofii „dekrety“!

„Celý starověký svět se musel zhroutit proto, že s pokroky ve vědeckém vývoji, kterých národy dosáhly, bylo nutně spojeno také odhalování omylů, na nichž se zakládaly jejich náboženské názory.“ Celý starověký svět zanikl tedy podle úvodníku proto, že vědecké bádání odhalilo omyly starověkých náboženství. Byl by starověký svět nezanikl, kdyby bylo bádání zamlčelo omyly náboženství, kdyby byl autor úvodníku doporučil římským úřadům, aby zcensurovaly Lukreciovy a Lukianovy spisy?

Ostatně dovolíme si doplnit učenost pana H. jednou poznámkou.

Právě když se blížil zánik starého světa, vznikla alexandrijská škola, která se snažila stůj co stůj dokázat „věčnou pravdu“ řecké mythologie a její naprostý soulad „s výsledky vědeckého bádání“. Tento směr, k němuž patřil ještě císař Julián, se domníval, že nového ducha doby, který všude nastupoval, donutí, aby zmizel, když si zakryje oči, takže ho nebude vidět. Zůstaňmevšaku závěru pana H.! Ve starověkých náboženstvích bylo „nejasné tušení božského zahaleno nejhustší nocí omylu“, a proto nemohlo odolat náporu vědeckého bádání. U křesťanství je tomu naopak, musí z toho usoudit každý, kdo myslí jako stroj. A ovšem, pan H. říká:

„Nejvyšší výsledky vědeckého bádání sloužily dosud jen k tomu, aby potvrdily pravdy křesťanského náboženství.“

Nehledě na to, že každou filosofii minulosti bez výjimky theologové vždycky obviňovali z odpadlictví od křesťanského náboženství, dokonce i filosofii zbožného Malebranche i vnuknutím obdařeného Jakoba Böhma, že i Leibnize brunšvičtí sedláci obvinili, že je „Löwenix“ (nevěřící), a Angličan Clarke a ostatní Newtonovi přívrženci, že je atheista; nehledě na to, že křesťanství, jak tvrdí nejčilejší a nejdůslednější část protestantských theologů, nemůže souhlasit s rozumem, protože „světský“ rozum a „církevní“ rozum si odporují, což klasicky vyjadřuje Tertullianus takto: „verum est, quia absurdum est“^{[^g]}; nehledě na to všechno, jak jinak lze dokázat soulad vědeckého bádání s náboženstvím, ne-li tak, že se vědecké bádání donutí splynout s náboženstvím tím, že se nechá jít dál vlastní cestou? Jiné donucení při nejmenším není žádný důkaz.

Jestliže ovšem už předem uznáváte za vědecké bádání jen svůj názor, pak se vám to snadno prorokuje; ale oč je vaše tvrzení lepší než tvrzení indického brahmína, který dokazuje posvátnost véd^[⁴⁴] tím, že právo číst je vyhrazuje jen sobě!

Ano, říká H., „vědecké bádání“. Ale každé bádání, které odporuje křesťanství, zůstává stát „na polovině cesty“ nebo „se dostává na scestí“. Lze si udělat argumentaci ještě pohodlnější?

Jakmile si vědecké bádání „,ujasní‘ obsah toho, co zjistiIo, nebude nikdy v rozporu s pravdami křesťanství“, ale zároveň se musí stát postarat o to, aby toto „ujasnění“ nebylo možné, protože bádání se nesmí obracet k „chápavosti masy“, tj. nikdy nesmí být pochopitelné a jasné samo sobě. I kdyby bylo ve všech novinách monarchie napadáno nevědeckými badateli, musí být skromné a mlčet.

Křesťanství vylučuje možnost „jakéhokoli nového úpadku“, ale policie musí bdít nad tím, aby úpadek nepřivodili fi1osofující novináři, a musí bdít se vši přísností. V boji s pravdou vyjde omyl sám najevo, a proto není třeba používat k jeho potlačeni vnějšího násilí; ale stát musí pravdě tento boj ulehčit tím, že obhájcům „omylu“ sice nevezme vnitřní svobodu, kterou jim nemůže vzít, ale možnost této svobody, možnost existence.

Křesťanství je si jisto vítězstvím, ale podle H. si není jisto svým vítězstvím tak, aby se obešlo bez pomoci policie.

Je-li všechno, co odporuje vaší víře, omyl a je-li nutno s tím jednat jako s omylem, čím se potom liší vaše přehnaná sebedůvěra od sebedůvěry mohamedánů, od sebedůvěry všech ostatních náboženství? Má filosofie, podle přísloví: „jak jde kroj, tak se stroj“ přijmout pro každou zemi jiné zásady, aby neodporovala základním pravdám dogmatu; má v jedné zemi věřit, že 3 x 1 = 1, v jiné, že ženy nemají duši, a v třetí, že se v nebi pije pivo? Neexistuje snad obecně lidská přirozenost, jako existuje obecná přirozenost rostlina hvězd? Filosofie se ptá, co je pravda, neptá se, co platí, ptá se, co je pravda pro všechny lidi, a neptá se, co je pravda pro jednotlivce; její metafysické pravdy neznají hranice politického zeměpisu; její politické pravdy vědí příliš dobře, kde začínají „hranice“, než aby zaměňovaly ilusorní obzor zvláštního světového a národního názoru za pravý obzor lidského ducha. Pan H. je ze všech obránců křesťanství nejslabší.

Jediný důkaz pana H. ve prospěch křesťanství je jeho dlouhé trvání. Neexistuje také filosofie od Thaleta až do dneška, a přitom podle p. H. právě nyní s většími nároky a s větším míněním o své důležitosti než kdy jindy?

A jak nakonec p. H. dokazuje, že stát je „křesťanský“ stát, že jeho účelem není svobodné sdružení mravních lidí, nýbrž sdružení věřících, že jeho účelem není uskutečnění svobody, nýbrž dogmatu? „Základem všech našich evropských států je křesťanství.“

Také francouskěho státu? V chartě^[⁴⁵], čl. 3, nestojí „každý křesťan“ nebo „pouze křesťan“, stojí tam: „tous les Français sont également admissibles aux emplois civiles et militaires“ [všichni Francouzi mají stejné právo na státní i vojenskou službu].

Také v pruském zemském zákoníku, díl II, oddíl XIII, se praví:

„Nejpřednější povinností hlavy státu je udržování jak vnějšího, tak vnitřního klidu a bezpečnosti a ochrana každého se vším, co jeho jest, proti násilí a porušování zákonů.“

Podle § 1 spojuje však hlava státu v sobě všechny „povinnosti a práva státu“. Není tedy řečeno, že by nejpřednější povinností státu bylo potlačování kacířských bludů a zajišťování blaženosti na onom světě.

Jestliže se však některé evropské státy skutečně zakládají na křesťanství, odpovídají tyto státy svému pojmu, je již „čistá existence“ nějakých poměrů právem těchto poměrů?

Podle názoru našeho pana H. samozřejmě, protože mladohegelovcům připomíná,

„že podle zákonů, které platí ve většině státu, je manželství bez církevního posvěcení považováno za konkubinát a jako takové se policejně trestá.“

Považuje-li se tedy „manželství bez církevního posvěcení“ v Porýní podle Code Napoléon za „manželství“, kdežto na Sprévě podle pruského zemského zákoníku za „konkubinát“, má být snad „policejní“ trest pro „filosofy“ argumentem, že zde je právo, co tam je neprávo, a že ne Code Napoléon, ale pruský zemský zákoník má vědecký a mravní, tj. rozumný pojem manželství? Tato „filosofie policejních trestů“ může snad přesvědčit někde jinde, ale nepřesvědčuje v Prusku. Ostatně to, jak málo má pruský zemský zákoník v úctě „posvěcené“ manželství, říká § 12, díl II, oddíl 1:

„Nicméně však manželství, které je podle zemského zákoníku povoleno, nepozbývá občanské platnosti tím, že nebyla požádána o dispens duchovní vrchnost nebo že byla dispens touto vrchností odepřena.“

I zde je tedy manželství částečně emancipováno od vlivu „duchovní vrchnosti“ a je odlišena jeho „občanská“ platnost od „církevní“ platnosti.

Je vidět, že náš veliký filosof křesťanského státu nemá „vysoký“ názor na stát.

„Protože naše státy nejsou pouze právními spoleěertstvy, nýbrž zároveň skutečnými výchovnými institucemi, které pouze rozšiřují svou péči na širší okruh než instituce, které jsou určeny k výchově mládeže“, atd., je „celá veřejná výchova“ založena „na křesťanství“.

Výchova naší školní mládeže je založena jak na starověkých klasicích a vědách vůbec, tak na katechismu.

Podle p. H. se stát odlišuje od dětského útulku ne obsahem, ale rozsahem, rozšiřuje svou „péči“ na „širší okruh“.

Skutečná „veřejná výchova“ státem je však spíše rozumná a veřejná existence státu — stát sám vychovává své členy tím, že je činí členy státu, tím, že mění účel jednotlivce ve všeobecné účely, surový pud v mravní sklon, přirozenou nezávislost v duchovní svobodu, tím, že se jednotlivec vyžívá v životě celku a celek se obráží ve smýšlení jednotlivce.

Naproti tomu úvodník nečiní ze státu svazek svobodných lidí, kteří se navzájem vychovávají, nýbrž houf dospělých, kterým je souzeno, aby byli vychováváni shora a aby z „menší“ školní světnice postupovali do „větší“.

Tuto theorii výchovy a poručníkování předkládá zde přítel svobody tisku, přítel, který z lásky k této krásce upozorňuje na „opomenutí censury“ a který umí na příslušných místech vylíčit „chápavost masy“ — (nepřipadá snad chápavost masy časopisu „Kölnische Zeitung“ v poslední době tak povážlivá proto, že se masa odnaučila chápat přednosti „nefilosofického listu“?) — a který radí učencům, aby měli jeden názor pro jeviště a druhý pro zákulisí!

A tak jako nám úvodník doložil svůj „nevysoký“ názor na stát, nechť nám nyní doloží svůj nízký názor „na křesťanství“.

„Všechny novinové články světa nikdy nepřesvědčí obyvatelstvo, které se v celku cítí dobře a šťastně, o tom, že žije v nebohém stavu.“

Vida! Materiální pocit blaha a štěstí je lepší obranou proti novinovým článkům než povznášející a všepřemáhající pevnost ve víře! H. nezpívá: „Pevný hrad je nám Bůh.“ Z toho plyne, že rzí pochybnosti by tedy byla spíše ohrožena věřící duše „masy“ než rafinované světské vzdělání „vyvolených“!

„Dokonce pobuřování“ se bojí p. H. ve „spořádaném státě“ méně než ve „spořádané církvi“, kterou nadto cestou pravdy vede „duch boží“. Pěkný věřící! A což teprve jeho argument! Politické články jsou prý mase srozumitelné, kdežto filosofickým článkům masa nerozumí!

Konfrontujeme-li nakonec významnou poznámku úvodníku: „polovičatá opatření, kterých bylo v poslední době použito proti přívržencům mladohegelovství, měla obvyklé výsledky polovičatých opatření“, — s bodrým přáním, aby poslední podniky hegelovců neměly pro ně „příliš nepříznivé následky“, pochopíme Cornwallova slova v „Learovi“:

ne, lhát a licoměřit,
to nemůže! Je čestný a prostý
a přímý; musí vždy m‘uvit pravdu;
každý si ji musí nechat líbit; ano;
kdo ne, tím víc je takový. — Tento druh
chytráků znám — již v tuto přímost
víc úskočnosti skryjí, více temných cílů,
než dvacet hloupých, shrbených sluhů
v nejprotřelejší pochlebovačnost.^[⁴⁶]

Pokládali bychom za urážku čtenářů „Rheinische Zeitung“, kdybychom se domnívali, že je můžeme uspokojit spíše komickou než vážnou podívanou na ci-devant^{[^h]} liberála, „kdysi mladíka“^[⁴⁷], který je odkazován do patřičných mezí; chceme říci několik slov o „věci samé“. Dokud jsme byli zaměstnáni polemikou proti „ubožníku“, bylo by bývalo od nás nesprávné rušit autora v jeho sebevražedném počínání.

Především je tu otázka: „Má se filosofie zabývat náboženskými záležitostmi také v novinových článcích?“

Na tuto otázku lze odpovědět jen tím, že ji podrobíme kritice.

Filosofie, především německá filosofie, tíhne k osamělosti, k uzavírání se v systémy, k chladné kontemplaci, což ji už předem odcizuje pohotovému, rušnému, v sdílnosti si libujícímu charakteru novin. Filosofie, chápaná ve vývoji svých systémů, je nesrozumitelná, její tajemné snování sebe samé připadá laickému oku právě tak přepjaté jako nepraktické; lidé se na filosofii dívají jako na profesora magie, jehož zaklínání zní velebně, protože mu nikdo nerozumí.

V souladu se svým charakterem neučinila filosofie nikdy ani první krok k tomu, aby vyměnila asketické kněžské roucho za lehký módní šat novin. Ale filosofové nerostou jako houby po dešti, jsou to plody své doby, svého národa, jehož nejsubtilnější, nejvzácnější a nejneviditelnější míza koluje ve filosofických idejích. Filosofické systémy buduje v mozku filosofů týž duch, který rukama dělníků buduje železnice. Filosofie nestojí mimo svět, stejně jako mozek není mimo člověka, ačkoli neleží v žaludku; přitom však filosofie stojí mozkem ve světě dříve, než se postaví na zem nohama, zatím co mnohé jiné lidské sféry již dávno tkví nohama v zemi a rukama česají plody světa, aniž tuší, že také „hlava“ je z tohoto světa, tj. že tento svět je světem hlavy.

Protože každá pravá filosofie je duchovní kvintesencí své doby, musí nastat doba, kdy filosofie nejen vnitřně svým obsahem, nýbrž také navenek svým projevem vstoupí do styku a do vzájemného působení se skutečným světem své doby. Filosofie potom přestává být určitým systémem ve vztahu k jiným určitým systémům a stává se filosofií vůbec ve vztahu k světu, stává se filosofií současného světa. Vnější znaky, které svědčí o tom, že filosofie nabývá tohoto významu, že se stává živoucí duší kultury, že filosofie se stala světskou a svět filosofickým, byly za všech dob stejné; stačí nahlédnout do kterékoli učebnice dějin a najdeme zde stereotypně věrně se opakující nejprostší vnější znaky, které jasně svědčí o jejím pronikání do salonů a farských světniček, do redakcí novin a palácových předpokojů, v nenávist a lásku současníků. Filosofii uvádí do světa pokřik jejích nepřátel, kteří zoufalým voláním o pomoc proti požáru idejí prozrazují, že vnitřní nákaza se už šíří. Tento pokřik nepřátel má pro filosofii stejný význam, jako má první křik dítěte pro ucho úzkostně čekající matky; je to výkřik života jejích idejí, které prolomily obvyklou hieroglyfickou slupku systému a staly se světoobčany. Korybantové a Kabeirové^[⁴⁸], kteří s velkým hřmotem oznamují světu zrození malého Dia, obracejí se nejprve proti té části filosofů, která se zabývá náboženskými otázkami, jednak proto, že inkvisitorský instinkt dovede nejlépe zahrát na tuto sentimentální strunu publika, jednak proto, že publikum, ke kterému patři také odpůrci filosofie, může se dotýkat ideální sféry filosofie jen svými ideálními tykadly, a jediným okruhem idejí, v jehož hodnotu publikum věří skoro stejně jako v systémy materiálních potřeb, je okruh náboženských idejí, a konečně proto, že náboženství nepolemisuje proti určitému filosofickému systému, nýbrž vůbec proti filosofii určitých systémů.

Pravdivá filosofie přítomnosti se tímto osudem neliší od pravdivých filosofií minulosti. Tento osud je spíše důkazem její pravdivosti, který jí byly dějiny dlužny.

Už celých šest let bubnují německé noviny na poplach proti filosofickému směru, který se zabývá otázkami náboženství, pomlouvají jej, komolí a všemožně překrucují.^[⁴⁹] „Allgemeine Augsburger“ zpívala bravurní arie, skoro každá ouvertura obehrávala thema, že prý filosofie nezaslouží, aby se s ní tato moudrá dáma špinila, že je to větroplašství mládeže, módní artikl blaseovaných klik, ale přesto všechno ne a ne se jí zbavit — a tak se bubnovalo dál, protože „Allgemeine Augsburger“ hraje ve svém protifilosofickém kočičím koncertu jen na jeden nástroj, na monotonní tympán. Ve všech německých listech, od „Berliner politisches Wochenblatt“ a „Hamburger Korrespondent“^[⁵⁰] až po pokoutní plátky, až po „Kölnische Zeitung“ se rozléhala ozvěna o Hegelovi a Schellingovi, Feuerbachovi a Bauerovi, „Německých ročenkách“^[⁵¹] atd. — Nakonec se publiku zachtělo spatřit Leviathana na vlastní oči a zachtělo se mu toho tím spíše, že polooficiální články vyhrožovaly, že filosofii bude od zeleného stolu předepsáno zákonné schema, a právě to byl okamžik, kdy filosofie vystoupila v novinách. Filosofie dlouho mlčela k samolibé povrchnosti, jež se naparovala, že několika vyčpělými novinovými frázemi odfoukne jako mýdlovou bublinu dlouholeté úsilí lidského genia, plody těžké, osamělé práce plné odříkání, výsledky všech těch neviditelných, ale pomalu stravujících bojů kontemplace; filosofie dokonce protestovala proti novinám jako nevhodnému bojišti, ale nakonec musela promluvit, stala se dopisovatelem novin, a tu najednou — neslýchaný obrat — užvaněné pisálky od novin napadá, že prý filosofie není potravou pro čtenáře novin, tu najednou nemohou srovnat se svým svědomím, aby neupozornili vlády, že to není čestné, aby byly filosofické a náboženské otázky zatahovány do novin ne pro osvícení publika, nýbrž pro dosažení postranních cílů.

Co by mohla filosofie říci o náboženství a o sobě samé horšího než to, z čeho ji váš novinový pokřik už dávno aj eště hůře a neslušněji nařkl? Stačilo by, aby jen opakovala to, co jste se vy, nefilosofičtí kapucíni, o ní tisíckrát navytrubovali ve svých polemikách, a řekla by to nejhorší.

Ale filosofie mluví o náboženských a filosofických předmětech jinak, než jste o nich mluvili vy. Vy mluvíte bez znalosti věci, kdežto filosofie se obrací k rozumu; vy proklínáte, kdežto filosofie učí; vy slibujete hory doly, filosofie neslibuje nic než pravdu; vy žádáte víru ve vaši víru, filosofie nežádá víru ve své závěry, žádá zkoumáni pochybností; vy strašíte, filosofie uklidňuje. Ano, filosofie je natolik světa znalá, aby věděla, že její závěry nelichotí požitkářství a egoismu ani nebeského, ani pozemského světa; publikum, jež však miluje pravdu a poznání pro ně samé, bude se jistě co do soudnosti a mravnosti moci klidně měřit s nevědomými, servilními, nedůslednými a prodejnými pisálky.

Je samozřejmé, že ten či onen člověk může z ubohosti rozumu a smýšlení filosofii špatně vykládat, ale nejste vy, protestanté, přesvědčeni, že katolíci špatně vykládají křesťanství, nepředhazujete křesťanskému náboženství ohavnosti z VIII. a IX. století, bartolomějskou noc nebo inkvisici? Existují přesvědčivé důkazy, že nenávist protestantské theologie k filosofům pramení do značné míry z tolerance filosofie k jednotlivým vyznáním. Feuerbachovi a Straussovi se vytýkalo víc to, že pokládali katolická dogmata za křesťanská, než to, že prohlásili, že dogmata křesťanství nejsou dogmata rozumu.

Nemohou-li však jednotlivci moderní filosofii strávit a umírají-li na filosofickou poruchu zažívání, není to důkaz proti filosofii, jako není důkazem proti mechanice, když tu a tam parní kotel vyhodí několik cestujících do povětří.

Otázka, zda se má o filosofických a náboženských záležitostech diskutovat v novinách, ztrácí smysl pro svou ideovou prázdnotu.

Jakmile již tyto otázky veřejnost zaujaly jako otázky denního tisku, jestliže se již staly otázkami dne, není už otázkou, zda se má o nich diskutovat, nýbrž kde a jak o nich diskutovat: zda v rodinném soukromí a v salonech, ve školách a v kostele, ne však v tisku, zda o nich mají diskutovat odpůrci filosofie, ne však filosofové, zda se má o nich diskutovat v mlhavé řeči soukromého mínění, ne však v jasné řeči veřejného mínění — potom je otázkou, zda patří do oblasti tisku to, co žije ve skutečnosti, potom už nejde o zvláštní obsah tisku, nýbrž o všeobecnou otázku, zda tisk má být skutečným tiskem, tj. svobodným tiskem?

Druhou otázku oddělujeme úplně od první otázky: „Mají noviny filosoficky diskutovat o politice v tzv. křesťanském státě?“

Stává-li se náboženství politickým faktorem, předmětem politiky, není zřejmě třeba mluvit o tom, že noviny nejen smějí, nýbrž i musí diskutovat o politických otázkách. Zdá se samozřejmé, že moudrost světa, filosofie, má větší právo starat se o říši tohoto světa, o stát, než moudrost onoho světa, náboženství. Není otázkou, zda se o státu má filosofovat, nýbrž je otázkou, zda se o státu má filosofovat dobře nebo špatně, filosoficky nebo nefilosoficky, zaujatě nebo nezaujatě, uvědoměle nebo neuvědoměle, důsledně nebo nedůsledně, úplně racionálně nebo poloracionálně. Děláte-li z náboženství theorii státního práva, děláte z náboženství samého určitý druh filosofie.

Což samo křesťanství první neoddělilo stát od církve?

Přečtěte si „De civitate dei“ svatého Augustina, studujte církevní otce a ducha křesťanství, a pak přijďte a povězte nám, zda je „křesťanským státem“ stát nebo církev! Či snad neusvědčuje vaši theorii ze lži každý okamžik vašeho praktického života? Pokládáte za nesprávné dovolávat se soudů, když vás někdo ošidí? Apoštol však píše, že je to nesprávné. Nastavíte pravou tvář, udeří-li vás někdo do levé, nebo podáte žalobu pro urážku skutkem? Evangelium to však zakazuje. Žádáte rozumné právo na tomto světě, nereptáte při sebemenším zvýšení dávek, nerozčilíte se při nejmenším porušení osobní svobody? Ale stojí psáno, že dočasné strázně nejsou nic ve srovnání s posmrtnou blažeností a že trpělivé snášení utrpení a pokora v naději jsou hlavní ctnosti.

Nejde u většiny vašich procesů a u většiny občanských zákonů o vlastnictví? Ale stojí psáno, že vaše poklady nejsou z tohoto světa. Dovoláváte-li se toho, že co je císařovo, je třeba dát císaři, a co je božího, Bohu, nepokládejte za císaře tohoto světa jen zlatý mamon, nýbrž alespoň stejnou měrou svobodný rozum — a „činnosti svobodného rozumu“ říkáme filosofování.

Když byl za Svaté aliance po prvé ustaven rádoby náboženský spolek států a náboženství se mělo stát štítem evropských států, tu papež s pronikavým pochopením a velmi správnou důsledností odmítl vstoupit do této Svaté aliance, protože všeobecným křesťanským pojítkem národů je církev, a ne diplomacie, ne světský spolek států.

Vpravdě náboženským státem je theokratický stát; hlavou takových států musí být buď jako v židovském státě bůh náboženství, sám Jehova, nebo, jako v Tibetu, zástupce boha, Dalai Lama, anebo konečně, jak správně žádá od křesťanských států ve svém posledním spisu Görres, musí se tyto státy všechny podřídit jediné církvi, která je „neomylnou církví“, protože neexistuje-li žádná nejvyšší hlava církve, jako je tomu v protestantismu, není panství náboženství nic jiného než náboženství panství, kult vůle vlády.

Jakmile stát zahrnuje několik rovnoprávných vyznání, nemůže už být náboženským státem, aniž porušuje práva jednotlivých náboženských vyznání, nemůže být církví, která každého stoupence jiného vyznání zatracuje jako kacíře, která každou skývu chleba činí závislou na víře a která z dogmatu činí pojítko mezi jednotlivcem a jeho existencí jako státního občana. Zeptejte se katolických obyvatel „nebohého zeleného Erinu“^[ⁱ], zeptejte se hugenotů před francouzskou revolucí: ti se nedovolávali náboženství, protože jejich náboženství nebylo státním náboženstvím — dovolávali se „lidských práv“, a lidská práva vysvětluje filosofie, žádá, aby stát byl státem lidské přirozenosti.

Ale, říká polovičatý, omezený, stejně nevěřící jako theologický racionalismus, státním duchem má být obecný křesťanský duch, bez ohledu na rozdíly vyznání! Není větší bezbožnosti než oddělovat obecného ducha náboženství od positivního náboženství — to je pýcha světského rozumu; oddělovat náboženství od jeho dogmat a institucí je totéž jako tvrdit, že ve státě má panovat obecný duch práva nezávisle na určitých zákonech a na positivních institucích práva.

Troufáte-li si stavět se tak vysoko nad náboženství, že si osobujete právo oddělovat jeho obecného ducha od jeho positivních ustanovení, co potom ještě vytýkáte filosofům, provádějí-li toto oddělení úplně, a ne polovičatě, nenazývají-li obecného ducha náboženství křesťanským, nýbrž lidským duchem?

Křesťané žijí ve státech s různým zřízením — jedni žijí v republice, jiní v absolutní a jiní v konstituční monarchii. Křesťanství nerozhoduje o vhodnosti státních zřízení, protože nezná rozdíl mezi zřízeními, učí, jak musí učit náboženství: buďte poslušni vrchnosti, neboť každá vrchnost je od Boha. To znamená, že ne z křesťanství, ale z vlastní povahy, z vlastní podstaty státu musíte odvozovat právo státních zřízení, a to z povahy ne křesťanské, nýbrž lidské společnosti.

Byzantský stát byl pravým náboženským státem, protože dogmata tu byla státními otázkami, ale byzantský stát byl nejhorší stát. Státy ancien régime^{[^j]} byly nejkřesťanštějšími státy, ale přesto to byly státy „vůle dvora“.

Existuje dilemma, s kterým „zdravý“ lidský rozum nic nepořídí.

Buď odpovídá křesťanský stát pojmu státu v tom smyslu, že je uskutečněním rozumné svobody, a potom k tomu, aby stát byl křesťanský, není zapotřebí nic jiného, než aby to byl rozumný stát, čili stačí vyvozovat stát z rozumnosti lidských vztahů, což je dílo, které uskutečňuje filosofie. Anebo stát rozumné svobody nelze vyvozovat z křesťanství, a potom sami uznáte, že toto vyvozování nepatří k cílům křesťanství, protože křesťanství nechce špatný stát, a stát, který není uskutečněním rozumné svobody, je špatný stát.

Můžete řešit toto dilemma jak chcete, ale budete muset uznat, že stát nelze budovat na náboženství, nýbrž na rozumnosti svobody. Jen nejkřiklavější ignorance může tvrdit, že tato theorie, toto zesamostatnění pojmu státu, je chvilkový rozmar nejnovějších filosofů.

Filosofie udělala v politice totéž, co fysika, matematika, lékařství, prostě co každá věda udělala ve své sféře. Bacon Verulamský řekl o theologické fysice, že je to panna zasvěcená Bohu, která je neplodná; osvobodil fysiku od theologie — a stala se plodnou. Tak jako se neptáte lékaře, zda je věřící, nemáte se co ptát ani politika. Téměř současně s velikým Koperníkovým objevem skutečné sluneční soustavy byl objeven gravitační zákon státu, jeho těžiště bylo nalezeno v něm samém; a právě tak jako se různé evropské vlády pokoušely tento výsledek — sice povrchně, jak tomu bývá při prvních praktických krocích — aplikovat v podobě systému rovnováhy států, tak začali kdysi Machiavelli, Campanella, později Hobbes, Spinoza, Hugo Grotius až po Rousseaua, Fichta a Hegela pozorovat stát lidskýma očima a odvozovat jeho přirozené zákony z rozumu a zkušenosti, a ne z theologie, a stejně jako Koperník nedbali, že Jozue poručil slunci, aby se zastavilo v Gabaonu, a měsíci, aby zůstal stát v údolí Aialon. Nejnovější filosofie jen pokračovala v díle, které začali již Herakleitos a Aristoteles. To znamená, že nepolemisujete proti rozumnosti nejnovější filosofie, nýbrž polemisujete proti stále nové filosofii rozumu. Ovšem nevědomost, která snad včera nebo předevčírem v časopise „Rheinische Zeitung“ ncbo „Königsberger Zeitung“^[⁵²] po prvé objevila prastaré idee státu, tato nevědomost pokládá ideje dějin za teprve včerejší nápady jednotlivců, protože jsou jí nové, protože se s nimi seznámila teprve včera; zapomíná, že přejímá starou roli onoho doktora Sorbonny, který pokládal za svou povinnost veřejně obžalovat Montesquicua, protože prý byl tak frivolní, že prohlásil za nejvyšší kvalitu státu politickou, a ne církevní ctnost; nevědomost zapomíná, že přejímá roli Joachima Langa, který udal Wolfa, protože prý jeho učení o predestinaci povede k deserci vojáků, tím uvolní vojenskou kázeň a nakonec způsobí rozklad státu; a konečně nevědomost zapomíná, že pruský zemský zákoník se zrodil z filosofické školy právě „tohoto Wolfa“ a Code Napoléon se nezrodil ze Starého zákona, nýbrž z ideové školy Voltairů, Rousseauů, Condorcetů, Mirabeauů, Montesquieuů a z francouzské revoluce. Nevědomost je démon a obáváme se, že způsobí ještě mnoho tragedií; právem ji největší řečtí básníci zobrazovali ve strašných dramatech královských rodů mykenských a thébských jako tragický osud.

Jestliže však dřívější filosofové státního práva odvozovali stát z pudů, ať už z pudu ctižádosti či družnosti, nebo sice z rozumu, ale ne z rozumu společnosti, nýbrž z rozumu individua, odvozuje ho nejnovější filosofie na základě ideálnějších a opodstatněnějších názorů z ideje celku. Pokládá stát za veliký organismus, ve kterém se má uskutečnit právní, mravní a politická svoboda a ve kterém se jednotlivý státní občan v zákonech státu podřizuje jen přírodním zákonům vlastního rozumu, lidského rozumu. Sapienti sat.^{[^k]}

Nakonec se ještě jednou s filosofickým pozdravem na rozloučenou obracíme na „Kölnische Zeitung“. Bylo od ní rozumné, že si najala „bývalého“ liberála. Velmi snadno lze být liberální a reakční zároveň. Stačí jen se stále šikovně obracet k liberálům nedávné minulosti, kteří neznají jiné dilemma než Vidocquovo „buď být vězněm, nebo strážcem vězňů“. A ještě rozumnější bylo, že liberál nedávné minulosti potíral liberály přítomnosti. Beze stran není vývoj, bez třídění duchů není pokrok. Doufáme, že úvodníkem v čís. 179 začala pro časopis „Kölnische Zeitung“ nová éra, éra charakteru.

Napsal K. Marx mezi 29. červnem
a 4. červencem 1842
Poprvé otištěno v přílohách listu „Rheinische Zeitung“
čís. 191, 193 a 195 z 10., 12.
a 14. července 1842 Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V originále slovní hříčka s výrazy: „Blatt der Intelligenz“ a „Intelligenzblatt“. (Pozn. red.)

b Přes překážky ke hvězdám. Slovní hříčka v této větě je založena na podobném znění latinského „astra“ (hvězdy) a německého „Auster“ (ústřice). (Pozn. red.)

c Marxův vtip spočívá na záměně písmene ve výrazu „leitender Artikel“ (úvodník) na „leidender“ Artikel, tj. ubohý článek. (Pozn. red.)

d Narážka na pseudonym redaktora „Kölnische Zeitung“, který se podpisoval Hermes. (Pozn. red.)

e „Spím, nebuďte mě!“ (Pozn. red.)

f tj. Hermese. (Pozn. red.)

g Je to pravda, protože je to absurdní. (Pozn. red.)

h — bývalého, někdejšího. (Pozn. red.)

i Starodávný název pro Irsko. (Pozn. red.)

j — starého režimu. (Pozn. red.)

k Moudrému napověz. (Pozn. red.)

42 „Kölnische Zeitung“ [„Kolínské noviny“] — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802. V třicátých letech a na začátku čtyřicátých let XIX. století hájil tento list katolickou církev proti protestantismu panujícímu v pruském státě. List „Kölnische Zeitung“, jehož politickým redaktorem se roku 1842 stal reakční publicista Hermes, tajný agent pruské vlády, zuřivě útočil na „Rheinische Zeitung“, kterou redigoval Marx.

43 Marx cituje Lukiana podle vydání „Griechische Prosaiker in neuen Uebersetzungen“. Fünftes Bändchen [„Řečtí prosaikové v nových překladech“, pátý svazek], Stuttgart 1827, str. 176.

44 Védy — prastaré památky indického písemnictví a náboženství, napsané veršem i prózou; vznikaly celá staletí — před 6. stol. před n. l.

45 Jde o Ústavní listinu (Charte constitutionelle), která byla přijata ve Francii po buržoasní revoluci roku 1830 a byla základním zákonem červencové monarchie.

46 Ze Shekespearova „Krále Leara“, dějství II, výstup druhý.

47 Narážka na to, že se redaktor listu „Kölnische Zeitung“ Hermes v mládí účastnil oposičního hnutí německého studentstva.

48 Korybanti — kněží uctívající bohyni Kybelé; Kabeirové — kněží uctívající starořecké bohy. Korybanti a Kabeirové byli v Malé Asii ztotožňováni s kretskými Kurety — kněžími Diovy matky Rhey. Podle mythu Kureti přehlušovali křik novorozeného Dia údery mečů o štíty.

49 Marx má na mysli zuřivou polemiku reakčního německého tisku proti filosofické kritice náboženství; tato kritika začala knihou Davida Friedricha Strausse „Das Leben Jesu“ [„Život Ježíšův“], jejíž první svazek vyšel roku 1835 a druhý roku 1836.

50 „Hamburger Korrespondent“— zkratka názvu novin „Staats und Gelehrte Zeitung des Hamburgischen unparteiischen Korrespondenten“ [„Politické a vědecké noviny hamburského nestranného dopisovatele“]. Vycházely ve čtyřicátých letech XIX. století jako deník reakčně monarchistického zaměření.

51 „Deutsche Jahrbücher“ — zkratka názvu literárně filosofického časopisu levých hegelovců „Deutsche Jahrbücher für Wissenschaft und Kunst“ [„Německé ročenky pro vědu a umění“]. Tento časopis vycházel v Lipsku od července 1841 za redakce Arnolda Ruga. Dříve (1838—1841) vycházel tento časopis pod názvem „Hallische Jahrbücher für deutsche Wissenschaft und Kunst“ [„Hallské ročenky pro německou vědu a umění“]. Redakce byla přenesena z pruského města Halle do Saska a název časopisu byl změněn proto, že hrozil zákaz časopisu „Hallische Jahrbücher“ na území Pruska. Ale ani pod novým názvem se časopis dlouho neudržel. V lednu s 1843 saská vláda časopis „Deutsche Jahrbücher“ zastavila a spolkový sněm jej zakázal na celém území Německa.

52 „Königsberger Zeitung“ — zkrácený název deníku „Königlich-Preussische Staats-Kriegs- und Friedens-Zeitung“ [„Královské pruské noviny k otázkám státu, války a míru“]; pod tímto názvem vycházel v Královci v letech 1752 až 1850. Ve čtyřicátých letech XIX. století to byl pokrokový buržoasní časopis.

Karel Marx

Úvodník v čís. 179 „Kölnische Zeitung“[42]

Lukianovy „Hovory bohů“

XXIV. Hermovy nářky

Hermes. Maja.

Úvodník v čís. 179 „Kölnische Zeitung“^{^[42]}