K. Marx: Filosofický manifest historické právní školy

Karel Marx

Filosofický manifest historické právní školy

Vulgární názor vidí v historické škole reakci proti frivolnímu duchu osmnáctého století. Rozšířenost tohoto názoru je nepřímo úměrná jeho pravdivosti. Osmnácté století zrodilo vlastně jen jeden produkt, jehož podstatným rysem je frivolnost, a tento jediný frivolní produkt je historická škola.

Historická škola povýšila na své zaklinadlo studium pramenů a vystupňovala svou zálibu v pramenech do krajnosti tak, že i od lodníka žádá, aby místo po řece plul po prameni, a proto jistě nebude mít nic proti tomu, když i my se vrátíme k jejímu prameni, k Hugovu přirozenému právu. Filosojle této školy předchází jejímu vývoji, a proto bychom v jejím vývoji filosofii marně hledali.

Běžná fikce osmnáctého století pokládala přírodní stav za pravý stav lidské přirozenosti. Chtěli tělesnýma očima spatřit ideu člověka, a proto si stvořili přírodní lidi, Papageny^[35], naivní až po tu opeřenou kůži. V posledních desítiletích osmnáctého století lidé tušili pramoudrost u přírodních národů, a tak jsme ze všech konců slyšeli čihaře cvrlikat melodie irokéských, indiánských aj. zpěvů v domnění, že těmito kouzly přilákají ptáky do tenat. Základem všech těchto výstředností byla správná myšlenka, že primitivní poměry jsou naivním nizozemským obrazem pravých poměrů.

Přírodním člověkem historické školy, kterého ještě neulízala romantická kultura, je Hugo. Jeho učebnice přirozeného práva^[36] je Starý zákon historické školy. Herderův názor, že přírodní lidé jsou básníci a posvátné knihy přírodních národů že jsou básnické knihy, nám nevadí, třebaže Hugo mluví nejtriviálnější, nejstřízlivější prózou, protože jako má každé století svůj zvláštní ráz, tak si také vytváří svého přírodního člověka. Třebaže tedy Hugo nebásní, přesto vytváří fikci, a fikce je poesie prózy, která odpovídá prosaické povaze XVIII. století.

Říkáme-li však o panu Hugovi, že je praotcem a tvůrcem historické školy, činíme tak v jejím vlastním duchu, jak dokazuje program Hugových oslav, který sestavil nejproslulejší právník historické školy.^[37] Chápeme-li pana Huga jako dítě osmnáctého století, činíme tak dokonce v duchu pana Huga, jak sám dosvědčuje tím, že se vydává za žáka Kantova a své přirozené právo vydává za dítě kantovské filosofie. U tohoto bodu jeho manifestu začneme.

Hugo nesprávně vykládá svého mistra Kanta v tomto směru: Protože prý nemůžeme poznat pravdu, vyplývá z toho, že musíme uznat nepravdu za plně platnou, jestliže tato nepravda existuje. Hugo je skeptik pokud jde o nutnou podstatu věcí a je důvěřivec pokud jde o jejich náhodný projev. Naprosto se tedy nesnaží dokázat, že positivní je rozumné; snaží se dokázat, že positivní není rozumné. Se samolibou horlivostí přivléká ze všech končin světa důvody, aby co nejjasněji dokázal, že positivní instituce, např. vlastnictví, státní zřízení, manželství atd., neoduševňuje žádná rozumná nutnost, že tyto instituce dokonce rozumu odporují, že v nejlepším případě lze pro ně a proti nim žvanit. Tuto metodu nemůžeme nikterak přičítat jeho náhodné individualitě; je to spíše metoda jeho principu, je to prostoduchá, naivní, troufalá metoda historické školy. Má-li positivní platit proto, že je positivní, musím dokázat, že positivní neplatí proto, že je rozumné, a jak bych to mohl učinit jasněji než důkazem, že nerozumné je positivní a že positivní není rozumné, že positivní neexistuje zásluhou rozumu, nýbrž navzdory rozumu? Kdyby byl rozum měřítkem positivního, nebylo by positivní měřítkem rozumu! „Třeba je to nesmysl, je v tom metoda!“ Hugo proto znesvěcuje všechno, co je svaté právnímu, mravnímu, politickému člověku, ale rozbíjí tyto svátosti jen proto, aby je mohl uctívat jako historické relikvie, snižuje je v očích rozumu, aby jim pak dodal úcty v očích historie, ale zároveň proto, aby dobyl úcty historickému pohledu.

Tak jako Hugův princip je i jeho argumentace positivní, tj. nekritická. Nezná žádné rozdíly. Každá existence je pro něho autoritou, každá autorita je mu důvodem. Tak např. v jednom paragrafu cituje Mojžíše i Voltaira, Richardsona i Homéra, Montaigna i Ammona, Rousseauovu „Společenskou smlouvu“ i Augustinovo „De civitate dei“. Stejně rovnostářsky zachází s národy. Siamec, který pokládá za věčný zákon přírody to, že jeho král dává žvanilovi zašít ústa a špatnému řečníkovi je dává rozříznout až po uši, je podle Huga stejně positivní jako Angličan, který by pokládal za politický paradox, kdyby jeho král o své újmě určil daň, byť jednoho haléře. Studu neznalý Konči, který pobíhá nahý nebo se nanejvýš pomaže blátem, je stejně positivní jako Francouz, který se nejen obléká, ale ktomu ještě elegantně. Němec, který vychovává svou dceru jako klenot rodiny, není o nic positivnější než Rádžpút, který ji zabíjí, aby ji nemusel živit.^[38] Zkrátka: vyrážka na kůži je právě tak positivní jako kůže.

Na jednom místě je positivní to, na jiném ono, obojí je stejně nerozumné, a proto se podřiď tomu, co je positivní mezi tvými čtyřmi stěnami.

Hugo je tedy úplný skeptik. Skepse osmnáctého století vůči rozumnosti toho, co existuje, se u něho projevuje jako skepse vůči existenci rozumu. Přijímá osvícenství, v positivním už nevidí nic rozumného, ale jen proto, aby v rozumném už nemusel vidět nic positivního. Domnívá se, že s positivního bylo sfouknuto zdání rozumu proto, aby bylo positivní uznáno bez zdání rozumu; domnívá se, že s řetězů byly strhány falešné květiny proto, aby se mohly nosit skutečné řetězy bez květin.

Hugo se má k ostatním osvícencům osmnáctého století asi tak, jako se má rozklad francouzského státu na rozmařilém regentově dvoře^[a] k rozkladu francouzského státu v Národním shromáždění. V obou případech rozklad! Tam se jeví jako rozmařilá frivolnost, která chápe pustou bezideovost existujících poměrů a posmívá se jí, ale jen proto, aby si zbavena všech rozumových a mravních pout pohrávala se shnilými troskami a aby hnána touto hrou byla rozložena. Je to hnilobný rozklad tehdejšího světa, který si v sobě libuje. Naproti tomu v Národním shromáždění se jeví rozklad jako vymaňování nového ducha ze starých forem, které ho již nebyly hodny a nebyly schopny jej pojmout. Je to pocit sebedůvěry nového života, který boří zbořené, zavrhuje zavržené. Lze-li tedy Kantovu filosofii právem pokládat za německou theorii francouzské revoluce, lze Hugovo přirozené právo pokládat za německou theorii francouzského ancien régime^[b]. Shledáváme se u něho s celou frivolností tehdejších zhýralců, se sprostou skepsí, jež, drzá vůči idejím a do krajnosti podlízavá vůči hmatatelným skutečnostem, má pocit vlastní chytrosti teprve tehdy, když zdolala ducha positivnosti, aby jí pak zbylo čistě positivní jako residuum a aby se pak cítila jako doma v těchto zvířecích poměrech. I když Hugo zvažuje tíhu argumentů, shledává s neomylným instinktem rozumné a mravné v institucích povážlivým pro rozum. Jen zvířecí se jeví jeho rozumu jako nepovážlivé. Avšak poslyšme si našeho osvícence značky „ancien régime“! Hugovy názory musí člověk slyšet od Huga samého. Ke všem jeho kombinacím patří: αὐτὸς ἔφα^[c].

INTRODUKCE

„Jediným právnickým odlišujícím znakem člověka je jeho zvířecí přirozenost.“

KAPITOLA O SVOBODĚ

„Dokonce i to je omezování svobody (tj. rozumné bytosti), že tato bytost nemůže podle libosti přestat být rozumnou bytostí, tj. bytostí, která může a má rozumně jednat.“

„Nesvoboda nemění nic na zvířecí a rozumné přirozenosti nesvobodného člověka i jiných lidí. Povinnosti svědomí vesměs zůstávají. Otroctví je možné nejen fysicky, je možné i podle rozumu, a u každého bádání, které nám hlásá opak, musí jít o nějaké nedorozumění. Absolutně právní ovšem není, tj. nevyplývá ani ze zvířecí, ani z rozumné, ani z občanské přirozenosti. Že však může být stejní dobře provisorním právem jako kterékoli jiné právo, které protivníci uznávají, to vyplývá ze srovnání se soukromým právem a s veřejným právem.“ Důkaz: „Vzhledem ke zvířecí přirozenosti je proti nouzi zřejmě lépe zabezpečen ten, kdo náleží bohatému, který by v něm něco ztratil, a proto si všímá jeho nouze, než chudák, kterého jeho spoluobčané využívají tak dlouho, dokud je na něm něco k využití, atd.“ „Právo týrat a mrzačit otroky není podstatné, a i když takové právo je, není to o mnoho horší než to, co musí snášet chudáci; a co se týče těla, není to tak zlé jako válka, od které otroci jako takoví musí být všude osvobozeni. Ba i krásu najdeme spíše u čerkeské otrokyně než u mladé žebračky.“ (Podívejme se na dědka!)

„Pokud jde o rozumnou přirozenost, má otroctví proti chudobě tu výhodu, že majitel mnohem spíše něco věnuje na vzdělání otroka, který projevuje schopnosti, již z pochopitelných hospodářských pohnutek, než na dítě žebráka. A při ústavě zůstává právě otrok ušetřen velmi mnohých druhů útlaku. Je snad otrok nešťastnější než válečný zajatec, kterého se ozbrojený doprovod týká jen do té míry, že je za něho určitou dobu odpovědný, nebo než člověk odsouzený k nuceným pracím, ke kterému vláda postavila dozorce?“

„Zda otroctví napomáhá či škodí množení, to je ještě sporná otázka.“

KAPITOLA O MANŽELSTVÍ^[39]

„Manželství se často už při filosofickém zkoumání positivního práva pokládalo za mnohem podstatnejší a za rozumnejší, než se ukáže při zcela svobodném zkoumání.“

Ukájení pohlavního pudu v manželství panu Hugovi konvenuje. Z tohoto faktu vyvozuje dokonce užitečnou mravní poučku:

„Z toho, jako z nesčetných jiných vztahů, by byli měli lidé vidět, že není vždy nemravné používat lidského těla jako prostředku k určitému účelu, jak někteří a snad i Kant sám tomuto výrazu falešně rozuměli.“

Ale posvěcení pohlavního pudu výlučností, krocení pudu zákony, mravní krása, která idealisuje příkaz přírody v moment duchovního spojení — duchovní podstata manželství — to právě v panu Hugovi vzbuzuje pochybnosti o manželství. Než však budeme dále sledovat jeho frivolní nestoudnost, postavme na okamžik proti hlasu historického Němce hlas francouzského filosofa:

„A právě zříkajíc se pro jediného muže této tajuplné zdrženlivosti, jejíž božské pravidlo se vtisklo do jejího srdce, vzdává se žena tomuto muži, pro něhož v okamžitém návalu citu odhazuje tento stud, který ji nikdy neopouští; pro něho jediného odhazuje roucho, které je ostatně jejím útočištěm a okrasou. Odtud ta hluboká důvěra v manžela, výsledek výlučného vztahu, který může existovat jen mezi touto dvojicí, důvěra, bez které by to vše bylo pro ni ponížení; odtud ta manželova vděčnost za oběť a směs touhy a úcty k bytosti, která, i když sdílí jeho rozkoš, jako by se mu jen vzdávala; a odtud vše, co má ráz uspořádanosti v našem společenském zřízení.“

Tak mluví liberální filosofický Francouz Benjamin Constant! A nyní poslyšme servilního historického Němce:

„Mnohem více na pováženou je již druhý vztah, totiž že mimo manželství není ukájení tohoto pudu dovoleno! Zvířecí přirozenost se tomuto omezení zpěčuje. A rozumná přirozenost se tomu zpěčuje ještě víc, protože“ (hádejte proč!), „protože by člověk musel být skoro vševědoucí, aby mohl předvídat, jaký to může mít výsledek, protože by to znamenalo pokoušet Boha, kdyby se člověk zavázal ukájet jeden z nejmocnějších přirozených pudů jen tehdy, může-li se tak stát s jednou určitou jinou osobou!“ „Pocit krásna, který je svou povahou svobodný, má být spoután a to, co na něm závisí, má být od něho úplně odtrženo.“

Tady vidíte, do které školy chodili naši Mladoněmci!^[40]

„Občanské přirozenosti se tato instituce příčí do té míry, že... nakonec má policie před sebou téměř neřešitelný úkol.“

Jak je filosofie nešikovná, že nevěnuje policii stejnou pozornost!

„Všechno, co dále vyplývá z bližších určení manželského práva, nám ukazuje, že manželství, ať už vycházíme z jakýchkoli zásad, zůstává velmi nedokonalou institucí.“

„Toto omezení pohlavního pudu na manželství má však také důležité výhody, protože obvykle brání šíření nakažlivých chorob. Manželství uspoří vládě mnoho dalekosáhlých opatření. A nakonec přistupuje ještě veskrze důležitý zřetel: soukromoprávní moment je zde totiž již jediným obvyklým momentem.“ „Fichte říká: Osoba nežijící v manželství je jen z poloviny člověkem. Zde je mi však velmi líto“ (roz. Hugovi), „že musím o takovém krásném výroku, který by mne stavěl nad Krista, Fénelona, Kanta a Huma, prohlásit, že je úžasně přehnaný.“

„Co se týče monogamie a polygamie, to zřejmě záleží na zvířecí přirozenosti člověka“!!

KAPITOLA O VÝCHOVĚ

Hned se dovídáme, že „umění vychovatelské nemá o nic méně důvodů k námitkám proti právním poměrům k tomu“ (tj. k výchově v rodině) „se vztahujícím než umění milovat proti manželství“.

„Potíže dané tím, že výchovu lze provádět jen v mezích těchto vztahů, nejsou zde sice ani zdaleka tak na pováženou jako při ukájení pohlavního pudu, mimo jiné i proto, že výchovu lze smluvně přenést na třetí osobu, takže kdo by pociťoval tak silný pud, snadno by jej mohl ukojit, i když samozřejmě ne právě na určité osobě, kterou by si přál. Nicméně však odporuje rozumu již to, že někdo, komu by jistě nikdo nikdy dítě nesvěřil, na základě takového poměru smí vychovávat a jiné z výchovy vylučovat.“ „A nakonec i zde nastupuje přinucení, jednak v tom smyslu, že vychovateli positivní právo velmi často nedovoluje zříci se tohoto poměru, jednak proto, že vychovávaný je nucen dát se vychovávat právě touto osobou.“ „Skutečnost tohoto poměru vyplývá většinou z pouhé náhody zrození, které je spojeno s otcem prostřednictvím manželství. Tento druh vzniku není zřejmě valně rozumný též proto, že zde obyčejně přistupuje záliba, která již sama je překážkou dobré výchovy; není rovněž naprosto nutný, jak vidíme z toho, že jsou vychovávány i děti, jejichž rodiče již zemřeli.“

KAPITOLA O SOUKROMÉM PRÁVU

§ 107 nás poučuje, že „nutnost soukromého práva je vůbec domnělá“.

KAPITOLA O STÁTNÍM PRÁVU

„Poslušnost vůči vrchnosti, která má v rukou moc, je svatou povinností svědomí.“ „Co se týče rozdělení vládní moci, není sice žádné státní zřízení absolutně právní, ale provisorně právní je každé, ať je vládní moc rozdělena jakkoli.“

Což Hugo nedokázal, že člověk může odhodit i poslední okovy svobody, totiž ty, které znamenají být rozumnou bytostí?

Jsme přesvědčeni, že těchto několik výňatků z filosofického manifestu historické školy postačí jako historický úsudek o této škole místo nehistorických fantasií, mlhavě citových snů a záměrných fikcí; postačí, aby rozhodly, zda Hugovi následovníci jsou povoláni k tomu, aby byli zákonodárci naší doby.^[41]

Doba a kultura ovšem zahalily tento hrubý rodokmen historické školy kadidlem mystiky, romantika ho fantasticky přistříhala, spekulace oroubovala, a mnoho učených plodů bylo s něho setřeseno, usušeno a honosně uloženo do veliké spižírny německé učenosti; postačí věru málo kritičnosti k tomu, aby člověk poznal za všemi těmi navoněnými moderními frázemi staré špinavé nápady našeho osvícence-přívržence ancien régime a za okázalou vznešeností jeho zhýralou triviálnost.

Říká-li Hugo: „Zvířecí je právnickým odlišujícím znakem člověka“, čili: právo je zvířecí právo, říkají naši vzdělaní současníci např. místo hrubého, upřímného slova „zvířecí“ něco jako „organické“ právo, protože koho při slově organismus napadne hned zvířecí organismus? Říká-li Hugo, že v manželství a jiných mravně-právních institucích není rozum, říkají moderní páni, že prý tyto instituce nejsou sice výtvory lidského rozumu, ale odrazy vyššího „positivního“ rozumu, a tak dále ve všem ostatním. Jen jeden závěr vyslovuji všichni stejně neomaleně: Právo zvůle a násilí.

Právnické a historické theorie Hallerovy, Stahlovy, Leonovy a jejich stoupenců lze pokládat jen za codices rescripti^[d] Hugova přirozeného práva, ve kterých po několika operacích kritického prověření vystoupí ihned na povrch čitelně původní text — což později zamýšlíme provést podrobněji.

A všcchny přikrašlovací pokusy jsou tím marnější, že máme ještě starý manifest, který, i když není rozumný, je nicméně velmi srozumitelný.

Napsal K. Marx v dubnu až počátkem srpna 1842
Po prvé otištěno (bez „Kapitoly o manželství“
v příloze k „Rheinische Zeitung“ čís. 221
z 9. srpna 1942
„Kapitolu o manželství“ uveřejnil po prvé
v jazyce originálu Institut Marxe-Engelse roku 1927

Podle textu novin
„Kapitola o manželství“ podle
kopie rukopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Tím se míní dvůr Filipa Orleánského. (Pozn. red.)

b — starého společenského řádu. (Pozn. red.)

c On sám to řekl. (Pozn. red.)

d Tak se ve středověku nazývaly rukopisy psané přes původní vymazaný text.(Pozn. red.)

35 Papageno — postava z Mozartovy opery „Kouzelná flétna“, ptáčník nosící šat z ptačího peří.

36 Marx má na mysli knihu Gustava Huga „Lehrbuch des Naturrechts, als einer Philosophie des positiven Rechts, besonders des Privatrechts“ [„Učebnice přirozeného práva jako filosofie positivního práva, obzvláště soukromého práva“].

37 Jde o spisek, který roku 1838 napsal reakční německý právník Friedrich Carl von Savigny k padesátému výročí udělení doktorské hodnosti Gustavu Hugovi: „Der zehnte Mai 1788“ („Desátý květen 1788“]. Příspěvek k dějinám právní vědy, Berlín 1838.

38 Jde o obyčej, který kdysi existoval u jedné z indických národností — Rádžpútů.

39 Tuto část Marxova článku censura nepropustila. Ve Spisech je otištěna podle kopie rukopisu.

40 Marx má na mysli hlásání „svobody lásky“ v dílech některých spisovatelů-mladoněmců.

Mladé Německo — literární skupina liberálně smýšlejících spisovatelů a kritiků, která vznikla v Německu v třicátých letech XIX. století a byla pod vlivem Heinovým a Börnovým. Spisovatelé Mladého Německa (Gutzkow, Laube, Wienbarg, Mundt aj.), kteří ve svých uměleckých a publicistických dílech odráželi oposiční nálady maloměšťáctva, hájili svobodu svědomí a svobodu tisku. Názory mladoněmců byly ideově nevyzrálé a politicky mlhavé; většina jich se brzy zvrhla v tuctové buržoasní liberály. Po roce 1848 se tato skupina rozpadla.

41 Narážka na knihu Friedricha Carla von Savigny „Vom Beruf unsrer Zeit für Gesetzgebung und Rechtswissenschaft“ [„O poslání naší doby v oboru zákonodárství a právní vědy“], Heidelberg 1814, a na to, že roku 1842 byl Savigny jmenován ministrem pro revisi zákonů.