Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Vnitřní krise
Londýn, 30. listopadu. Je v Anglii revoluce možná nebo dokonce pravděpodobná? To je otázka, na které závisí budoucnost Anglie. Položte ji Angličanovi, a ten vám uvede tisíc skvělých důvodů, že se o nějaké revoluci nedá ani mluvit. Řekne vám, že v daném okamžiku je Anglie sice v kritické situaci, že však má ve svém bohatství, v průmyslu a ve svých institucích prostředky a cesty, jak se z této situace dostat bez násilných otřesů, že její zřízení je dost pružné, aby sneslo ty nejprudší otřesy zásadových bojů, a může projít všemi změnami, jež mu okolnosti vnutí, aniž budou dotčeny jeho základy. Řekne vám, že i ta nejnižší třída národa dobře ví, že při revoluci může jen ztratit, protože každé porušení veřejného klidu způsobí jen váznutí obchodu, a tím všeobecnou nezaměstnanost a hlad. Zkrátka, uvedou vám tolik pádných a přesvědčivých důvodů, že si nakonec pomyslíte, že to s Anglií opravdu není tak zlé a že si lidé na kontinentě dělají o situaci tohoto státu všemožné fantastické představy, které musí tváří v tvář hmatatelné skutečnosti a při důkladnější znalosti věci splasknout jak mýdlové bubliny. A tento názor je také jedině možný, jakmile se postavíme na nacionálně anglické stanovisko bezprostřední praxe, materiálních zájmů, tj. jakmile ztratíme s očí myšlenku, která podněcuje pohyb, jakmile pro povrch zapomeneme na základ věci, jakmile pro stromy nevidíme les. Zatvrzelému Britovi nikdy nevysvětlíš, co je v Německu samozřejmé, že totiž tak zvané materiální zájmy nemohou v dějinách nikdy vystupovat jako samostatné, vůdčí cíle, nýbrž že vždy, vědomě či nevědomě, slouží nějakému principu, který řídí nitky historického pokroku. Proto není možné, aby stát jako Anglie, stát, který při své politické výlučnosti a soběstačnosti konec konců zůstal o několik století pozadu za kontinentem, aby stát, který ze svobody zná jen libovůli, který vězí až po uši ve středověku, aby se takový stát nakonec nedostal do konfliktu s duchovním vývojem, který ho předhonil. A není snad obraz politické situace v Anglii opravdu takový? Je snad ještě nějaká země na světě, kde by feudalismus stále ještě bujel v plné síle a byl nedotčen nejen fakticky, nýbrž i ve veřejném mínění? Záleží snad ta proslulá anglická svoboda v něčem jiném než v čistě formální libovůli, že člověk může v rámci platných zákonů dělat nebo nedělat, co se mu zachce? A jsou to, pane, nějaké zákony! Změť zmatených, vzájemně si odporujících ustanovení, která snížila právní vědu na ryzí sofistiku; soudy se jimi stejně neřídí, protože se pro naši dobu nehodí, a připouštějí — nezasáhne-li veřejné mínění a jeho právní cit —‚ aby byl čestný člověk pro nejnevinnější čin prohlášen za zločince. Není snad dolní sněmovna korporace, zvolená jen a jen s pomocí úplatků a odcizená lidu? Což parlament ustavičně nešlape po vůli lidu? Což zde má veřejné mínění ve všeobecných otázkách na vládu sebemenší vliv? Neomezuje se jeho moc jen na jednotlivý případ, na kontrolu soudnictví a správy? To všechno jsou věci, které naprosto nemůže popřít ani ten nejzarytější Angličan — a takový stav že by se mohl udržet?
Nechme však stranou zásadní otázky. V Anglii, alespoň mezi stranami, které nyní zápolí o panství, mezi whigy a toryi, neznají boje o zásady, znají jen konflikty materiálních zájmů. Bylo by proto třeba všimnout si náležitě i této stránky. Anglie je od přírody chudá země, která kromě výhodné zeměpisné polohy, železné rudy a uhelných ložisek má jen něco žírných pastvin, ale jinak není ani úrodná, ani neoplývá zvláštním přírodním bohatstvím. Je tedy úplně odkázána na obchod, námořní dopravu a průmysl, a také jen s jejich pomocí se dokázala vyšvihnout na dnešní výši. Už povahou věci je dáno, že země, která se dala touto cestou, se může na dosažené úrovni udržet jen trvalým stupňováním průmyslové výroby; každé zastavení by znamenalo úpadek.
Dále z předpokladů průmyslového státu samo sebou vyplývá, že tento stát, aby si uhájil zdroj svého bohatství, musí ochrannými cly bránit dovozu průmyslových výrobků z jiných zemí. Protože však s cly na zahraniční výrobky zvyšuje domácí průmysl ceny svých výrobků, je i tím dána nutnost ustavičně zvyšovat cla, aby byla podle přijaté zásady stále vyloučena zahraniční konkurence. Takto by tedy byl se dvou stran podporován proces do nekonečna, a již zde by se ukázal rozpor obsažený v pojmu průmyslového státu. Ale nepotřebujeme ani tyto filosofické kategorie, abychom ukázali rozpory, jimiž je Anglie rozdírána. Při tomto dvojím stupňování, o němž jsme právě mluvili, stupňování výroby a cel, má totiž do toho co mluvit také ještě někdo jiný než angličtí průmyslníci. Předně zahraničí, které samo má průmysl a nemá zapotřebí sloužit jen jako odbytiště anglických výrobků, a pak angličtí spotřebitelé, kteří si takové zvyšování cel do nekonečna nedají líbit. A právě k tomuto bodu nyní dospěl vývoj průmyslového státu v Anglii. Zahraničí anglické výrobky nechce, protože si samo vyrábí, co potřebuje, a angličtí spotřebitelé jednohlasně žádají zrušení ochranných cel. Z tohoto výkladu je vidět, že tím Anglie upadá do dvojího dilemmatu, jež průmyslový stát sám není schopen rozřešit; to potvrzuje ostatně i přímé pozorování poměrů.
Abychom začali cly; i v Anglii kdekdo uznává, že zboží nižších jakostí téměř u všech druhů dodávají německé a francouzské továrny lépe a levněji; totéž platí o spoustě jiných druhů zboží, v jejichž výrobě jsou Angličané pozadu za kontinentem. Kdyby Anglie zrušila systém ochranných cel, toto zboží by ji okamžitě zaplavilo, a to by znamenalo pro anglický průmysl smrtelnou ránu. Na druhé straně se nyní z Anglie volně vyvážeji stroje, a protože ve výrobě strojů je Anglie dosud bez konkurence, bude kontinent s pomocí anglických strojů stále více schopen Anglii konkurovat. Ochranný systém kromě toho zruinoval anglické státní příjmy, a už proto musí být zrušen — a jaké východisko je tu pro průmyslový stát?
Pokud jde o trh pro anglické výrobky, prohlásily Německo a Francie dost jasně, že už nehodlají dále obětovat vlastní průmysl, aby se zavděčily Anglii. Zejména německý průmysl se beztoho vzmohl tak, že se už nemusí bát anglického. Trh na kontinentě je pro Anglii ztracen. Zbývá jí už jen Amerika a vlastní kolonie, a jen v nich je svými zákony o mořeplavbě zajištěna před cizí konkurencí. Ale kolonie nejsou ani zdaleka tak veliké, aby stačily spotřebovat všechny výrobky obrovského anglického průmyslu, a všude jinde je anglický průmysl stále víc vytlačován německým a francouzským. Toto vytlačování samozřejmě nezavinil anglický průmysl, nýbrž systém ochranných cel, který vyhnal ceny všech životních potřeb a s nimi mzdy do neúměrné výše. Ale právě tato mzda tak zdražuje anglické výrobky proti průmyslovým výrobkům z kontinentu. Proto bude Anglie volky nevolky muset svůj průmysl omezit. A to je stejně nemožné, jako nelze přejít od systému ochranných cel k svobodnému obchodu. Průmysl totiž sice zemi obohacuje, ale zároveň vytváří třídu nemajetných, absolutně chudých, která žije z ruky do úst a která se velmi rychle rozmnožuje, kterou však nelze později nijak odstranit, protože si nikdy nemůže získat stabilní majetck. K této třídě patří dobrá třetina, téměř polovina všech Angličanů. Sebenepatrnější váznutí obchodu připravuje velikou část této třídy o chléb, veliká obchodní krise pak celou třídu. A co potom těmto lidem zbývá než se bouřit, nastanou-li takové okolnosti? Svou masou se však tato třída stala nejmocnější třídou v Anglii, a až si to uvědomí, běda anglickým boháčům.
Dosud tomu ovšem tak není. Anglický proletář svou moc teprve tuší, a plodem tohoto tušení byly nepokoje z minulého 1éta.[148] Pokud jde o ráz těchto nepokojů, byl na kontinentě pochopen úplně nesprávně. Vyskytly se alespoň domněnky, zda by se z toho nemohlo vyvinout něco vážného. Ale pro toho, kdo věc pozoroval na mistě, nemohlo být o tom ani řeči. Předně se celá věc zakládala na ilusi; protože někteří majitelé továren chtěli snížit mzdy, všichni dělníci bavlnářských, uhelných a železářských obvodů se cítili ohroženi, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec nebylo. A potom nebyla celá věc připravena, nebyla organisována a vedena. Stávkující neměli cíl a tím spíše nebyli zajedno v tom, jak postupovat. Proto když narazili na sebemenší odpor úřadů, začali váhat a nebyli s to překonat úctu k zákonu. A když se pak chopili otěží hnutí chartisté a dali před shromážděným davem vyhlásit people‘s charter[a], bylo už pozdě. Jedinou vůdčí ideou, která tanula na mysli jak dělníkům, tak chartistům, kterým vlastně patří, byla idea revoluce zákonnou cestou — což je samo o sobě rozpor, praktická nemožnost, na jejímž provedení ztroskotali. Hned první, všem společné opatření, zastavení práce v továrnách, bylo násilné a nezákonné. Pro tuto nepevnost mohlo být hnutí potlačeno hned z počátku, nebýt toho, že úřady, které něco takového vůbec nečekaly, byly stejně nerozhodné a bezmocné. A přesto stačila nepatrná vojenská a policejní moc, aby udržela lid na uzdě. V Manchesteru bylo možno vidět, jak čtyři nebo pět dragounů, z nichž každý obsadil jeden příchod k náměstím, drželo v šachu tisíce dělníků. „Zákonná revoluce“ všechno ochromila. Tak celá věc skončila; každý dělník se vrátil do práce, když spotřeboval úspory a neměl už co jíst. Ale přesto to bylo pro nemajetné k něčemu dobré; uvědomili si, že revoluce pokojnou cestou je nemožná a že materiální situaci proletářů může zlepšit jen násilný převrat současných nepřirozených poměrů, radikální svržení šlechtické a průmyslové aristokracie. Od této násilné revoluce je zdržuje ještě úcta před zákonem, pro Angličana typická; ale při postavení, v kterém je Anglie a které jsme právě vylíčili, je jisté, že v krátké době budou proletáři houfně připravováni o chleba a potom strach před smrtí hladem bude silnější než strach před zákonem. Této revoluci se Anglie nevyhne; ale jako při všem, co se děje v Anglii, začnou a provedou tuto revoluci zájmy, a ne zásady; teprve ze zájmů se mohou vyvinout zásady, tj. nebude to revoluce politická, nýbrž sociální.
Napsal B. Engels 30. listopadu 1842
Po prvé otištěno v čís. 343 a 344 „Rheinische
Zeitung“ 9. a 10. prosince 1842Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — lidovou chartu. (Pozn. red.)
148 Engels má na mysli pokus anglických dělníků o všeobecnou stávku v několika průmyslových obvodech (Lancashire, Yorkshire aj.) ze srpna 1842. Za této stávky došlo na mnoha místech k ozbrojeným srážkám s vojskem a policií.