Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Návrh zákona o rozvodu[71]
Kolín, 18. prosince. „Rheinische Zeitung“ zaujala k návrhu zákona o rozvodu úplně zvláštní stanovisko, jehož neudržitelnost jí dosud nikdo nedokázal. „Rheinische Zeitung“ souhlasí s návrhem v tom, že sama také pokládá dosavadní pruské zákony o manželství za nemravné, dosavadní spoustu a frivolnost důvodů k rozvodu za nepřípustné a dosavadní proceduru za nedůstojnou předmětu; to ostatně platí o celém staropruském soudním řízení. Naproti tomu má „Rheinische Zeitung“ proti návrhu tyto hlavní námitky: 1) že místo o reformu jde o pouhou revisi, čili že byl jako základní zákon zachován pruský zemský zákoník, takže vznikla velká polovičatost a nejistota; 2) že zákonodárství nepovažuje manželství za mravní, nýbrž za náboženskou a církevní instituci, čili že se nebere v úvahu světská podstata manželství; 3) že procedura má mnoho nedostatků a je vnější směsicí protikladných prvků; 4) že je třeba konstatovat na jedné straně policejní tvrdosti odporující pojmu manželství a na druhé straně příliš velikou povolnost vůči tzv. důvodům slušnosti; 5) že celé pojetí návrhu má mnoho nedostatků co do logické důslednosti, přesnosti, jasnosti a stálosti hlediska.
Pokud odpůrci návrhu kritisují některý z těchto nedostatků, souhlasíme s nimi, ale naproti tomu rozhodně nemůžeme schvalovat jejich bezvýhradnou apologii dřívějšího systému. Znovu opakujeme větu, kterou jsme již řekli: „Nemůže-li zákonodárství nařídit mravnost, tím spíše nemůže prohlásit za právo nemravnost.“[72] Tážeme-li se, na čem je založena úvaha těchto odpůrců (kteří nejsou odpůrci církevního pojetí a ostatních uvedených nedostatků), neustále nám vyprávějí o neštěstí manželů spojených proti své vůli. Stavějí se na eudaimonistické stanovisko, myslí jen na ona dvě individua, ale zapominaji na rodinu, zapomínají, že téměř každé rozloučeni manželství je rozloučeni rodiny, zapomínají, že i s čistě právnického hlediska nelze děti a jejich majetek učinit závislými na libovůli rodičů, na tom, co si zamanou. Kdyby manželství nebylo základem rodiny, nebylo by předmětem zákonodárství, tak jako jím není např. přátelství. Tito lidé berou tedy v úvahu jen individuální vůli, či lépe řečeno libovůli manželů, ale neberou v úvahu vůli manželství, mravní substanci tohoto vztahu. Zákonodárce se však musí pokládat za přírodozpytce. Nedělá zákony, nevynalézá je, pouze je formuluje, vyslovuje ve vědomých positivních zákonech vnitřní zákony duchovních vztahů. A jako by bylo nutno vytýkat zákonodárci jeho krajní zvůli, kdyby zaměňoval podstatu věci svými výmysly, má jistě zákonodárce právě tak právo považovat za krajní zvůli, chtějí-lí soukromé osoby prosazovat své rozmary proti podstatě věci. Nikdo není nucen uzavírat manželství; ale každý, jakmile manželství. uzavře, musí se rozhodnout, že bude dbát zákonů manželství. Ten, kdo uzavírá manželství, nedělá, nevynalézá manželství, zrovna tak jako plavec nevynalézá povahu a zákony vody a tíže. Manželství se tedy nemůže podřizovat jeho zvůli, nýbrž jeho zvůle se musí podřizovat manželství. Kdo svévolně rozbíjí manželství, ten tvrdí: zvůle, bezzákonnost je zákon manželství, protože žádný rozumný člověk nebude tak domýšlivý, aby své činy považoval za privilegované činy, za činy přípustné jen u něho; naopak, bude je vydávat za zákonné, za činy přípustné u všech. Proti čemu se však stavíte? Proti zákonodárství zvůle — ale nebudete přece chtít povýšit zvůli na zákon v téže chvíli, kdy obviňujete ze zvůle zákonodárce.
Hegel říká: O sobě, co do pojmu, je manželství nerozlučitelné, ale jen o sobě, tj. jen co do svého pojmu.[73] Tím není o manželství řečeno nic specifického. Všechny mravní vztahy jsou co do svého pojmu nerozlučitelné, jak se lze snadno přesvědčit, předpokládá-li se jejich pravdivost. Pravdivý stát, pravdivé manželství, pravdivé přátelství jsou nerozlučitelné, ale žádný stát, žádné manželství, žádné přátelství neodpovídají plně svému pojmu, a jako skutečné přátelství dokonce v rodině, jako skutečný stát ve světových dějinách, tak je skutečné manželství ve státě rozlučitelné. Žádná mravní existence neodpovídá, nebo alespoň nemusí odpovídat své podstatě. A tak jako se v přírodě samy sebou objevují rozklad a smrt tam, kde nějaké jsoucno již vůbec neodpovídá svému určení, jako světové dějiny rozhodují, zda se stát už natolik rozešel s ideou státu, že si nezaslouží, aby dále existoval, tak rozhoduje stát, za jakých podmínek existující manželství přestalo být manželstvím. Rozvod není nic jiného než prohlášeni: toto manželství je zemřelé manželství, jeho existence je jen zdání a klam. Je samozřejmé, že ani zvůle zákonodárcova, ani zvůle soukromých osob, nýbrž jen podstata věci může rozhodnout, zda manželství zemřelo či nezemřelo, protože prohlášení za mrtvého, jak známo, závisí na skutkové podstatě, a ne na přání zúčastněných stran. Žádáte-li však při fysické smrti přesné nezvratné důkazy, neměl by mít zákonodárce právo konstatovat mravní smrt jen na základě nejneklamnějších příznaků, protože zachovat při životě mravní vztahy není jen jeho právem, nýbrž zároveň jeho povinností, povinnosti jeho sebezáchovy!
Jistota, že podmínky, za kterých existence mravního vztahu už neodpovídá jeho podstatě, budou konstatovány přesně, nezaujatě, jak to odpovídá stavu vědy a všeobecnému úsudku, tu samozřejmě bude jen tehdy, je-li zákon vědomým výrazem vůle lidu, čili, je-li vytvářen v souladu s touto vůlí a touto vůlí. Pokud jde o usnadnění nebo ztížení rozvodu, dodáme k tomu ještě toto: Považujete určité přírodní tělo za zdravé, pevné a opravdu organisované, zničí-li je každý náraz zvenčí, každé poranění? Neurazilo by vás, kdyby někdo vyslovil jako axiom, že vaše přátelství není s to vzdorovat sebemenším nahodilostem a musí se rozpadnout při sebemenším rozmaru? Pokud však jde o manželství, může zákonodárce stanovit jen to, kdy manželství smí být rozloučeno, tj. kdy je co do podstaty už rozloučeno. Soudní rozluka může jen zaprotokolovat vnitřní rozpad. Zákonodárcovo stanovisko je stanovisko nutnosti. Zákonodárce tedy ctí manželství, uznává jeho hlubokou mravní podstatu, považuje-li je za dostatečně silné, aby mohlo přestát mnoho kolisí a zachovat si při tom svou podstatu. Měkkost k přáním individuí by se převrátila v tvrdost k podstatě individuí, k jejich mravnímu rozumu, který se ztělesňuje v mravních vztazích.
A nakonec musíme nazvat unáhleností to, jsou-li mnoha stran obviňovány z pokrytectví země s přísnými rozvodovými zákony, k nimž se Porýní hrdě hlásí. Jen lidé, jejichž obzor neobsáhne víc než mravní zkázu, která je obklopuje, se mohou odvážit podobných obvinění, která jsou např. v Porýní považována za směšná a nanejvýš za důkaz, jak se může ztratit dokonce představa mravních vztahů a jak může být každý mravní fakt chápán jako pohádka a lež; to je bezprostředním důsledkem takových zákonů, které nediktovala úcta k člověku, je to chyba, kterou nenapraví to, že se od materiálního opovržení přejde k ideálnímu opovrženi, a místo aby se člověk vědomě podřídil mravně přirozeným silám, žádá se slepá poslušnost k nadmravní a nadpřirozené autoritě.
Napsal K. Marx 18. prosince 1842
Poprvé otištěno v čís. 353 „Rheinische
Zeitung“ z 19. prosince 1842Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)71 V tomto článku podrobil Marx kritice návrh zákona o rozvodu, koncipovaný roku 1842 pod vedením Savignyho. Příprava návrhu zákona o rozvodu a jeho projednávání ve vládních kruzích byly udržovány v nejpřísnější tajnosti. Přesto však 20. října 1842 „Rheinische Zeitung“ uveřejnila návrh zákona, a tím rozvířila širokou veřejnou diskusi o návrhu zákona v „Rheinische Zeitung“, „Leipziger Allgemeine Zeitung“ a jiných. To, že „Rheinische Zeitung“ uveřejnila návrh zákona o rozvodu a že její redakce kategoricky odmítala jmenovat osobu, která jí zaslala text návrhu zákona, bylo jednou z příčin, proč byla „Rheinische Zeitung“ zakázána.
72 Z redakční poznámky k článku „Návrh nového zákona o manželství“, uveřejněnému v příloze k čís. 319 „Rheinische Zeitung“ z 1. listopadu 1842.
73 G. W. F. Hegel, „Grundlinien der Philosophie des Rechts“. Zusatz zu § 163 [„Základní obrysy filosofie práva“. Dodatek k § 163].