kdo čepel má a nebojuje,
co jiného je než darebák?“
Přejděme nyní k obráncům svobody tisku a začněme hlavním návrhem. To, co je spíše všeobecné a co je v úvodních slovech návrhu řečeno výstižně a dobře, přecházíme, abychom hned vyzdvihli svérázné a charakteristické stanovisko tohoto návrhu.
Obhájce návrhu žádá, aby živnost svobody tisku nebyla vylučována ze všeobecné svobody živností, jako tomu stále ještě je — tento vnitřní rozpor se mu jeví jako klasický příklad nedůslednosti.
„Práce rukou a nohou je svobodná, kdežto práce hlavy je pod dozorem. A snad pod dozorem moudřejších hlav? Bůh chraň, to u censorů vůbec nepřichází v úvahu. Komu dá Bůh úřad, tomu dá i rozum!“
Především zaráží to, že se svoboda tisku zahrnuje pod svobodu živností. Nicméně řečníkův názor nemůžeme jen tak beze všeho zavrhnout. Rembrandt namaloval matku boží jako nizozemskou selku — tak proč by nemohl náš řečník vymalovat svobodu v podobě, která je mu nejbližší a nejběžnější?
A zrovna tak nemůžeme řečníkově úvaze upřít relativní pravdivost. I když se tisk posuzuje jen jako živnost, patří mu jako živnosti hlavy větší svoboda než živnosti rukou a nohou. Emancipace rukou a nohou nabývá pro člověka významu teprve emancipací hlavy, protože, jak známo, ruce a nohy se mění v lidské ruce a nohy jen díky hlavě, které slouží.
I když se tedy řečníkův způsob uvažování zdá na první pohled sebeoriginálnější, musíme mu přece jen rozhodně dát přednost před rozplizlým, mlhavým a žvanivým mudrováním těch německých liberálů, kteří si myslí, že uctívají svobodu tím, že ji přenášejí do hvězdných výšin obraznosti, místo aby ji postavili na pevnou půdu skutečnosti. Těmto mudrlantům obrazotvornosti, těmto sentimentálním enthusiastům, kteří se lekají každého dotyku svého ideálu s obyčejnou skutečností jako profanace, vděčíme my Němci zčásti za to, že svoboda je u nás dosud pouhou představou a sentimentálním přáním.
Němci vůbec mají sklon k sentimentalitě a exaltaci, rádi se vznášejí v oblacích. Je proto potěšitelné, demonstruje-li jim někdo velikou otázku ideje s drsného, reálného, z nejbližšího okolí odvozeného stanoviska. Němci jsou od přírody lidé ze všech nejposlušnější, nejpoddanější a nejuctivější. Ze samé úcty k idejím tyto ideje neuskutečňuji. Zasvěcují jim modlářský kult, ale nekultivují je. Zdá se tedy, že řečníkova cesta je vhodná, aby Němce s jeho idejemi spřátelila, aby mu ukázala, že zde nejde o nedosažitelné dálavy, nýbrž o jeho nejbližší zájmy, aby jaksi přeložila řeč bohů do lidské řeči.
Je známo, že Řekové viděli v egyptských, lybijských a dokonce skythských bozích svého Apollona, svou Athenu, svého Dia; svéráznost cizích kultů přehlíželi jako něco vedlejšího. Tak také není nic závadného na tom, vidí-li Němec v bohyni, kterou nezná, v bohyni svobody tisku jednu ze známých bohyň a pojmenuje-li ji po nich svobodou živnosti nebo svobodou vlastnictví.
Ale právě proto, že dovedeme uznat a ocenit řečníkovo stanovisko, podrobujeme je tím ostřejší kritice.
„Lze si ještě představit trvání cechů vedle svobody tisku, protože řemeslo hlavy vyžaduje vyšší úroveň, stejné postavení, jaké mělo za starých časů sedm svobodných umění; ale trvání nesvobody tisku vedle svobody živnosti je hřích proti duchu svatému.“
Jistě! Nižší formu svobody je nutno samo sebou prohlásit za bezprávnou, je-li neoprávněna vyšší forma. Právo jednotlivého občana je nesmysl, není-li uznáno právo státu. Je-li svoboda vůbec oprávněna, rozumí se samo sebou, že určitá forma svobody je tím oprávněnější, čím výraznějším a plnějším projevem svobody se stala. Je-li oprávněn polyp, třebaže v něm život přírody ještě mlhavě tápe, jak by nebyl oprávněn lev, ve kterém tento život bouří a řve?
Třebaže však závěr, že vyšší formu práva pokládáme za prokázanou právem nižší formy, je správný, je nesprávná aplikace, jež nižší sféru činí měřítkem vyšší sféry a zesměšňuje zákony, rozumné v daných hranicích této sféry, tím, že jim přisuzuje platnost nejen ve vlastní sféře, nýbrž i v jiné vyšší sféře. Je to totéž, jako bychom chtěli nutit obra, aby bydlil v trpasličím domečku.
Svoboda živnosti, svoboda vlastnictví, svědomí, tisku, svoboda soudů, to všechno jsou druhy téhož rodu — svobody bez příjmení. Avšak není snad naprosto mylné pro jednotu zapomínat na rozdíly a měnit dokonce určitý druh v měřítko, v normu, ve sféru ostatních druhů? Je to nesnášenlivost určitého druhu svobody, chce-li tento druh svobody snášet jiné druhy jen tehdy, zřeknou-li se samy sebe a prohlásí-li se za jeho vasaly.
Svoboda živností je právě jen svoboda živností a žádná jiná, protože se v ní povaha živnosti utváří nerušeně podle svých vnitřních životních pravidel; svoboda soudů je svoboda soudů, jestliže jsou soudy poslušny vlastních vrozených zákonů práva, a ne zákonů jiné sféry, na př. náboženství. Každá určitá sféra svobody je svobodou určité sféry, jako je každý určitý způsob života způsobem života určité přírodní bytosti. Což by nebylo zvrácené, kdybychom žádali, aby se lev přizpůsobil životním zákonům polypa? Jak falešně bych chápal souvislost a jednotu tělesného organismu, kdybych usuzoval: protože ruce a nohy jsou svým způsobem činné, musejí oči a uši, orgány odtrhující člověka od jeho individuality a činící jej zrcadlem a ozvěnou vesmíru, mít ještě větší právo na činnost, čili musí být umocněnou činností rukou a nohou.
Tak jako se ve vesmírném systému každá jednotlivá planeta pohybuje kolem slunce jen tak, že se zároveň otáčí kolem sebe, tak v systému svobody krouží každý z jejích světů kolem centrálního slunce svobody jen tak, že krouží kolem sebe. Děláme-li ze svobody tisku pouze druh svobody živnosti, znamená to, že ji bráníme tím, že ji zabíjíme, ještě než ji začneme bránit. Což neruším svobodu určitého charakteru, jestliže žádám, aby byl svoboden po způsobu jiného charakteru? Tvá svoboda není moje svoboda, volá tisk na živnost. Tak jako ty jsi poslušna zákonů své sféry, tak chci být i já poslušen zákonů své sféry. Svoboda po tvém způsobu je pro mne totožná s nesvobodou úplně stejně, jako by se sotva cítil potěšen truhlář, kdyby žádal svobodu své živnosti a dostal by jako ekvivalent svobodu filosofa.
Vyslovme řečníkovu myšlenku bez obalu. Co je to svoboda? Odpověď: svoboda živností, jako by na otázku, co je to svoboda, odpověděl student: svoboda flámování.
Stejným právem jako svobodu tisku by bylo možno pod svobodu živností zahrnout kterýkoli jiný druh svobody. Soudce provozuje živnost práva, kazatel živnost náboženství, otec rodiny živnost výchovy dětí; ale určil jsem tím podstatu právní, náboženské nebo mravní svobody?
Bylo by možno také věc obrátit a říci o svobodě živností, že je to druh svobody tisku. Pracují snad živnosti jen rukama a nohama, a ne také hlavou? Je řeč slova jedinou řečí myšlenky? Nemluví mechanik svým parním strojem velmi srozumitelně k mému uchu, výrobce lůžek k mým zádům a kuchař k mému žaludku? Není v tom snad rozpor, že všechny tyto druhy svobody tisku jsou dovoleny kromě jediné, kromě té, která pomocí tiskařské černi mluví k mému duchu?
Abych mohl bránit svobodu určité sféry a abych ji vůbec mohl pochopit, musím vycházet z jejího podstatného charakteru, a ne z jejích vnějších vztahů. Je však tisk věren svému charakteru, jedná snad podle ušlechtilosti své povahy, je svobodný ten tisk, který se snižuje na živnost? Spisovatel musí samozřejmě vydělávat, aby mohl existovat a psát, ale rozhodně nemusí existovat a psát proto, aby vydělával.
Zpívá-li Béranger:
„Žiji jen proto, abych skládal písně:
zbavíte-li mne však, pane, místa,
budu je skládat, abych se uživil“,[s]
obsahuje tato vyhrůžka ironické přiznání, že básník přestává být básníkem, jakmile se poesie pro něho stává prostředkem.
Spisovatel rozhodně nepokládá svou práci za prostředek. Jeho práce je samoúčel, je pro něho samého jako pro ostatní prostředkem tak málo, že, je-li zapotřebí, obětuje její existenci svou existenci a podobně jako hlasatel náboženství přijímá — i když v jiném smyslu — zásadu: „Poslouchat Boha více než lidi“, k nimž ovšem patří sám svými lidskými potřebami a tužbami. Naproti tomu, ať si zkusí přijít krejčí, u kterého jsem si objednal pařížský frak, a přinést mi římskou togu, protože prý lépe odpovídá věčnému zákonu krásy!
První svoboda tisku spočívá v tom, že tisk není živnost. Spisovatel, který degraduje tisk na materiální prostředek, zasluhuje jako trest za tuto vnitřní nesvobodu vnější nesvobodu, censuru; ostatně už jeho existence je pro něho trestem.
Ovšem tisk existuje také jako živnost, ale potom není věcí spisovatele, nýbrž tiskaře a knihkupce. Ale zde nejde o svobodu knihtiskařské a knihkupecké činnosti, nýbrž o svobodu tisku.
Náš řečník se skutečně nikterak nespokojuje s tím, že právo na svobodu tisku považuje za prokázané svobodou živností; žádá, aby se svoboda tisku podřídila zákonům svobody živností, a ne svým vlastním zákonům. Polemisuje dokonce proti referentovi komise, který uplatňuje vyšší názor na svobodu tisku, a vznáší požadavky, které mohou působit jen komicky, protože komicky působí již to, aplikujeme-li zákony nižší sféry na vyšší sféru; stejně je naopak komické, začnou-li děti mluvit patheticky.
„Mluví o koncesovaných a nekoncesovaných autorech. To chápe tak, že se používání propůjčeného práva dokonce i pokud jde o svobodu živností váže na určité podmínky, které jsou v jednom oboru snáze, v jiném obtížněji splnitelné.“ „Zednický mistr, tesařský mistr a stavitel musí pochopitelně vyhovovat podmínkám, od kterých je osvobozena většina jiných živností.“ „Jeho návrh se týká zvláštního, a ne obecného práva.“
Tedy především, kdo bude udělovat koncesi? Kant by byl neudělil Fichtovi koncesi filosofa, Ptolemaios by byl neudělil Koperníkovi koncesi astronoma, Bernhard de Clairvaux by byl odepřel Lutherovi theologickou koncesi. Každý učenec počítá svého kritika k „nekoncesovaným autorům“. Nebo snad mají neučení rozhodovat o tom, kdo je koncesovaný učenec? Zřejmě by bylo nutno přenechat rozhodování nekoncesovaným autorům, protože koncesovaní nemohou být soudci ve vlastní při. Nebo má být koncese vázána na určitý stav! Švec Jakob Böhme byl veliký filosof. Mnozí slavní filosofové jsou jen velcí příštipkáři.
Ostatně, mluvíme-li o koncesovaných a nekoncesovaných autorech, nemůžeme se, chceme-li být důslední, spokojit s tím, že rozlišujeme osoby, musíme živnost tisku rozdělit zase na různé živnosti, musíme pro různé sféry spisovatelské činnosti vydávat různá živnostenská povolení — nebo má snad koncesovaný spisovatel umět psát o čemkoli? Jde-li o to, psát o kůži, je tu rozhodně mnohem povolanější švec než právník. O tom, má-li se pracovat o svátcích či ne, je právě tak povolán psát nádeník jako theolog. Spojíme-li tedy koncesi se zvláštními věcnými podmínkami, bude každý státní občan zároveň koncesovaným i nekoncesovaným spisovatelem — koncesovaným v záležitostech svého povolání, kdežto nekoncesovaným ve všem ostatním.
Nehledě na to, že by se svět tisku takto změnil z všeobecného pojítka národa vlastně v prostředek, který by národ rozděloval, že by takto byly duchovně fixovány rozdíly mezi stavy a že by se tak literární historie degradovala na přírodopis zvláštních duchovních zvířecích plemen; nehledě na spory o hranice a na kolise, které by nebylo možno rozsoudit a jimž by se nebylo možno vyhnout; nehledě na to, že by bezduchost a omezenost byly pro tisk povýšeny na zákon, protože za duchovní a svobodné pokládáme zvláštní jen v souvislosti s celkem, tedy ne odtrženo od celku — nehledě na toto všechno — protože čtení je právě tak důležité jako psaní, museli by existovat také koncesovaní a nekoncesovaní čtenáti, což by byl důsledek, který byl vyvozen v Egyptě, kde kněží, koncesovaní autoři, byli zároveň jedinými koncesovanými čtenáři. A bylo by pak velmi účelné, aby jen koncesovaným autorům byla propůjčována koncese kupovat a číst vlastní díla.
Jaká nedůslednost! Vládne-li již privilegium, má samozřejmě vláda plné právo tvrdit, že je jediným autorem povolaným psát o svém vlastním konání, neboť pokládáte-li se jako státní občané za povolané psát nejen o záležitostech svého stavu, ale o tom nejobecnějším, o státu, neměli by snad ostatní smrtelníci, které chcete vyloučit, být jako lidé povoláni vyslovovat svůj úsudek o něčem velmi partikulárním, totiž o vaší povolanosti a o vašich spisech?
Vznikl by komický rozpor — že by totiž koncesovaný autor směl psát o státu bez censury, kdežto nekoncesovaný by směl psát o koncesovaném autorovi jen s censurou.
Svoboda tisku se jistě nevybojuje tím, že ze svých řad postavíté voj oficiálních spisovatelů. Koncesovanými autory by byli oficiální autoři a boj mezi censurou a svobodou tisku by se změnil v boj mezi koncesovanými a nekoncesovanými spisovateli.
Proto naprosto právem člen čtvrtého stavu navrhuje:
„Má-li ještě vůbec existovat nějaké omezení tisku, nechť je stejné pro všechny strany, tj. nebuďtež v tomto směru žádné třídě státních občanů přiznávána větší práva než ostatním třídám.“
Censura si nás podmaňuje všechny stejně, právě tak jako jsou si v despocii všichni rovni, i když ne svou cenou, ale svou bezcenností; takový druh svobody tisku chce nastolit v oblasti ducha oligarchii. Censura prohlašuje spisovatele v nejlepším případě za nepohodlného, za nehodícího se do hranic její říše. Takto chápaná svoboda tisku si dále osobuje nárok anticipovat dějiny světa, předbíhat hlas národa, jenž dosud jediný posuzoval, který spisovatel je „povolaný“ a který „nepovolaný“. Jestliže si Solon netroufal posuzovat člověka dříve než po skončení jeho života, tj. po smrti, troufá si tento názor posuzovat spisovatele už před jeho zrozením.
Tisk je nejvšeobecnější způsob, jímž si individua sdělují své duchovní bytí. Neřídí se úctou k osobám, nýbrž jen úctou k rozumu. Chcete snad schopnost duševního sdělování úředně připoutat na zvláštní vnější znaky? Čím nemohu být pro ostatní, tím nejsem a nemohu být pro sebe. Nesmím-li existovat jako duch pro ostatní, nesmím existovat jako duch pro sebe — a chcete privilegium být duchem dát jen jednotlivým lidem? Stejně jako se každý učí psát a číst, musí každý smět psát a číst.
A pro koho mají být spisovatelé rozděleni na „koncesované“ a „nekoncesované“? Zřejmě ne pro ty, kdo jsou skutečně povolaní, protože ti se prosadí i bez toho. Snad tedy pro „nekoncesované“, kteří se chtějí chránit vnější výsadou a chtějí touto výsadou imponovat?
Přitom tento paliativ nikterak neodstraňuje nutnost tiskového zákona, protože, jak poznamenává jeden řečník ze selského stavu:
„Nemůže snad i privilegovaný překročit svou pravomoc a spáchat trestný čin? Byl by tedy rozhodně i pak nutný tiskový zákon, při čemž by se narazilo na stejné potíže jako u obecného tiskového zákona.“
Ohlédne-li se Němec na své dějiny, najde jednu z hlavních příčin svého pomalého politického vývoje stejně jako příčinu ubohosti literatury před Lessingem v „koncesovaných spisovatelích“. Profesionální, cechovní, privilegovaní učenci, doktoři a jiní oři, bezvýrazní universitní spisovatelé sedmnáctého a osmnáctého století se svými utaženými copy, se svou naškrobenou pedanterií a svými nicotnými mikroskopickými disertacemi se postavili mezi národ a ducha, mezi život a vědu, mezi svobodu a člověka. Naši literaturu vytvořili nekoncesovaní spisovatelé. Gottsched a Lessing — vyberte si, který z nich je „koncesovaný“ a který „nekoncesovaný“ autor!
Vůbec nemilujeme „svobodu“, která chce platit jen v množném čísle. Anglie je historický důkaz v životní velikosti, jak je pro „svobodu“ nebezpečný omezený obzor „svobod“.
„Mluvit o svobodách, výsadách,“ říká Voltaire, „předpokládá područí. Svobody jsou výjimky ze všeobecného zotročení.“
Chce-li dále náš řečník ze svobody tisku vyloučit anonymní a pseudonymní spisovatele a chce-li je podrobit censuře, připomínáme, že na jménu v tisku nezáleží, ale že tam, kde vládne tiskový zákon, podléhá soudům nakladatel a prostřednictvím nakladatele zároveň anonymní a pseudonymní spisovatel. A k tomu ještě Adam, když pojmenoval všechny tvory v ráji, zapomněl pojmenovat německé žurnalisty, takže zůstanou na věky věkův bezejmennými.
Pokusil-li se náš řečník omezit osoby, subjekty tisku, chtějí ostatní zemské stavy omezit věcnou látku tisku, okruh jeho působnosti a existence, a ze všeho toho vznikají ty čachry a tahanice o to, kolik svobody má mít svoboda tisku.
Jeden zemský stav chce tisk omezit na pojednávání o materiálních, duchovních a církevních poměrech Porýnské provincie; jiný žádá „obecní listy“, jejichž název již naznačuje jejich omezený obsah; třetí chce dokonce, aby se svobodomyslnost směla uplatňovat v každé provincii jen v jednom jediném listě!!!
Všechny tyto pokusy připomínají učitele tělocviku, který jako nejlepší metodu vyučování skoku do dálky navrhl přivést žáka k velkému příkopu a nataženými provázky mu naznačovat, kam až smí přes příkop přeskočit. Je prý samozřejmé, že se žák musí napřed cvičit a nesmí první den přeskočit celý příkop, ale provaz se měl postupně posunovat dál a dál. Žák však bohužel hned při první lekci spadl do příkopu a dosud tam leží. Učitel byl Němec a žák se jmenoval „svoboda“.
Ve svém průměrném normálním typu se tedy obránci svobody tisku na šestém porýnském zemském sněmu neliší od svých odpůrců obsahem, nýbrž jen směrem. V odpůrcích stavovská omezenost proti tisku bojuje, kdežto v obráncích jej brání. Jedni chtějí privilegium jen pro vládu, druzí je chtějí rozdělit mezi více osob; jedni chtějí celou censuru, druzí poloviční censuru, jedni chtějí tři osminy svobody tisku, druzí nechtějí vůbec žádnou. Bože, chraň mne přeci přáteli!
Se všeobecným duchem zemského sněmu se však úplně rozcházejí řeči referenta a některých příslušníků selského stavu.
Referent mezi jiným poznamenává:
„V životě národů stejně jako v životě jednotlivců přichází chvíle, kdy se okovy příliš dlouhého poručníkování stávají nesnesitelnými, kdy se rodí snaha po samostatnosti a kdy každý chce sám odpovídat za své jednání.“ „Od této chvíle censura dožila; tam, kde ještě trvá, je pokládána za nendviděný útlak, který zakazuje psát to, co se veřejně říká.“
Piš, jak mluvíš, a mluv, jak píšeš, učí nás již učitel v první třídě. Později se nám říká: mluv, co máš předepsáno, a piš, co se ti předříkává.
„Po každé, když nezadržitelný chod času vytvoří nový, důležitý zájem nebo odhalí novou potřebu, pro kterou dané zákonodárství nemá dostatečné předpisy, musí být nový stav společnosti regulován novými zákony. Právě takový případ nastal teď.“
Toto je skutečně historický názor proti imaginárnímu názoru, který zabíjí rozum dějin, aby potom jeho ostatky uctíval jako historické relikvie.
„Úkol“ (vytvořeni tiskového kodexu) „nebude jistě zvlášť lehký; prvni pokus bude pravděpodobně velmi nedokonalý! Avšak tornu zákonodárci, který se první ujme tohoto úkolu, budou všechny státy zavázány díkem, a za panováni krále, jako je náš, připadla možná právě pruské vládě čest předejít ostatní země na této cestě, která jediná může vést k cíli.“
Jak osamocen byl tento mužně důstojný, rozhodný názor na zemském sněmu, to dokázalo celé naše pojednání, toho se do omrzení napřipomínal referentovi předseda a to konečně vyslovuje příslušník selského stavu v rozhorlené, ale výstižné řeči:
„Okolo této otázky tu chodíme jako kočka okolo horké kaše.“ „Lidský duch se musí svobodně rozvíjet podle vlastních vnitřních zákonů a musí smět sdělit, čeho dobyl, jinak se čirý oživující proud promění v zamořenou bažinu. Je-li pro některý národ vhodná svoboda tisku, pak je to jistě klidný, pokojný německý národ, který by spíše potřeboval ostruhy, jež by jej probudily z netečnosti, než duchovní svěrací kazajku censury. To, že nesmí své myšlenky a pocity volně sdělovat druhým, se velmi podobá severoamerickému systému samovazeb pro trestance, který svou krutostí vede často k šílenství. Kdo nesmí hanět, od toho ani chvála nemá cenu; svou bezvýrazností se to podobá čínské malbě bez stínů. Kéž bychom se raději tolik nepodobali tomuto vysílenému národu!“
Ohlédneme-li se nyní znovu na debaty o tisku vcelku, neubráníme se smutnému a nepříjemnému dojmu, který v nás vyvolává shromáždění zástupců Porýnské provincie, zástupců, kteří jen kolísají sem a tam mezi úmyslnou zatvrzelostí privilegia a přirozenou nemohoucností polovičatého liberalismu, a musíme s nevolí konstatovat především téměř naprostý nedostatek všeobecných a širokých hledisek a pak onu nedbalou povrchnost, s kterou se debatuje o svobodě tisku a s kterou se tato otázka pak přejde. A tu se ptáme znovu, zda byl tisk zemským stavům tak vzdálen, zda s ním měly tak málo reálného styku, že nebyly s to hájit svobodu tisku s hlubokým a vážným zájmem tryskajícím ze skutečné potřeby?
Svoboda tisku podala stavům svou petici s nejjemnější captatio benevolentiae[t].
Hned na začátku zasedání zemského sněmu vznikla totiž debata, ve které předseda poznamenal, že otištění protokolů zemského sněmu stejně jako všech ostatních tiskovin podléhá censuře, že však zde zastupuje censora on.
Nekryla se snad v tomto jednom bodě věc svobody tisku se svobodou zemského sněmu? Tato kolise je tím zajímavější, protože zde byl zemskému sněmu na něm samém podán důkaz, jak se všechny ostatní svobody stávají ilusorními, když není svoboda tisku. Jedna forma svobody podmiňuje druhou, stejně jako jeden tělesný orgán podmiňuje druhý. Kdykoli je uváděna v pochybnost určitá svoboda, stává se pochybnou svoboda vůbec. Kdykoli je zavržena jedna forma svobody, je zavržena svoboda vůbec a může pak už žít jen zdánlivým životem, při čemž je pak pouhou náhodou, na kterém předmětu se uplatní jako vládnoucí moc nesvoboda. Nesvoboda je pravidlem a svoboda výjimkou, dílem náhody a libovůle. Jde-li o zvláštní formu existence svobody, není tedy nic nesprávnějšího než domnívat se, že to je zvláštní otázka. Je to obecná otázka uvnitř zvláštní sféry. Svoboda zůstává svobodou, ať už se vyjadřuje tiskařskou černí, držbou půdy, svědomím nebo politickou schůzí. Avšak loyální přítel svobody, který by se cítil uražen na cti již tím, že by měl hlasovat pro bytí či nebytí svobody, tento přítel svobody se dostává do rozpaků tváří v tvář svéráznému materiálu, ve kterém se svoboda projevuje, nepoznává v druhu rod, pro tisk zapomíná na svobodu; domnívá se, že posuzoval nějakou cizí podstatu, zatím co odsuzuje svou vlastní podstatu. Tak šestý porýnský zemský sněm sám sebe odsoudil tím, že vyřkl ortel nad svobodou tisku.
Velemoudří byrokraté praxe, kteří si vskrytu a neprávem o sobě myslí to, čím se Perikles honosil otevřeně a právem: „Jsem člověk, který se může s každým měřit co do znalosti potřeb státu a co do umění je rozvíjet“[33], tito dědiční pachtýři politického rozumu pokrčí rameny a poznamenají s věšteckou vznešeností, že obránci svobody tisku mlátí prázdnou slámu, protože mírná censura je lepší než drsná svoboda tisku. Odpovídáme jim tím, co odpověděli Sparťané Sperthias a Bulis perskému satrapovi Hydarnovi:
„Hydarne, tvá rada nebyla uvážena s obou stránek stejně. To proto, že jedno, co radíš, jsi zkusil, kdežto druhé jsi nevyzkoušel. Ty totiž víš, co je to být otrokem; svobodu jsi však ještě nikdy neokusil, zda je sladká či ne. Protože kdybys ji byl okusil, radil bys nám, abychom za ni bojovali nejen kopími, nýbrž i sekerami.“[34]
Napsal K. Marx v dubnu 1842 Po prvé otištěno v přílohách k listu „Rheinische Zeitung“ čís. 125, 128, 130, 132, 135 a 139 ze dne 5., 8., 10., 12., 15. a 19. května 1842 Podpis: V o n e i n e m R h e i l ä n d e r [Porýňan] |
Podle textu novin Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a po výtce, v pravém slova smyslu. (Pozn. red.)
b Viz poznámka v Marxově "Ke kritice Hegelovy filosofie práva" (Pozn. čes. red.)
c Lorenz Oken. (Pozn. red.)
d — hlas neustále hřmící. (Pozn. red.)
e Slovní hříčka: v německém originále záměna příjmení Winkler výrazem „Krähwinkler“, tj. obyvatel Kocourkova. (Pozn. red.)
f — učitelem krásných umění. (Pozn. red.)
g — vznešeného světa. (Pozn. red.)
h — jádro otázky. (Pozn. red.)
i „Nedotýkej se mne!“ (Pozn. red.)
j Tak chci, tak přikazuji, místo rozumu stojiž tu vůle. (Pozn. red.)
k — posvátnou osobu. (Pozn. red.)
l — základy studia politiky. (Pozn. red.)
m — na nové lidi (lat.), tj. na nové členy sněmu. (Pozn. red.)
n — na výši zásad. (Pozn. red.)
o O principech se nedá diskutovat. (Pozn. red.)
p Viz poznámka v "Ke kritice Hegelovi filosofie práva"
q Nuže jezte a pijte! (Slova z pijácké písně německých studentů.) (Pozn. red.)
r — něco, co se neustále pohybuje. (Pozn. red.)
s „Je ne vis, que pour faire des chansons,
Si vous m'ôtez ma place Monseigneur,
Je ferai des chansons pour vivre.“ (Pozn. red.)
t — snaha získat něčí přízeň, náklonnost. (Pozn. red.)
11 „Jednání šestého porýnského zemského sněmu (První článek). Debaty o svobodě tisku a o zveřejňování jednání zemských stavů“. Debatám šestého porýnského zemského sněmu věnoval Marx tři články, z nichž byl uveřejněn jen první a třetí. V prvním z těchto tří článků pokračuje Marx v kritice reakční pruské censury, kterou začal v „Poznámkách k nové pruské censurní instrukci“, tehdy ještě neuveřejněných; odhaluje ubohost reakčního pruského tisku a staví proti ni vzor odvážné, bojovně publicistiky vyjadřující potřeby a snahy lidu. V tomto článku osvětluje Marx také jinou otázku, která v předrevolučním Německu vzrušovala lidové masy a pokrokovou část buržoasie — otázku zastupitelského zřízení. Na tom, jak se diskutovalo o otázce svobody tisku a zveřejňování protokolů o jednání zemských stavů, ukázal Marx, že zemský sněm nemá nic společného se zastupitelským orgánem lidu, že hájí stavovské výsady proti zájmům lidu.
Uveřejněním článku věnovaného debatám o svobodě tisku začala Marxova spolupráce s listem „Rheinische Zeitung“.
„Rheinische Zeitung für Politik, Handel snd Gewerbe“ [„Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl“] — deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Tento list založili představitelé porýnské buržoasie, oposičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří leví hegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem „Rheinische Zeitung“ Karel Marx a od října téhož roku jedním z jejích redaktorů. V ‚„Rheinische Zeitung“ vyšlo rovněž několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Toto zaměřeni listu „Rheinische Zeitung“, který si v Německu získával stále větší popularitu, vyvolalo neklid a nevoli ve vládních kruzích a dalo reakčnímu tisku podnět k zuřivým štvanicím proti těmto novinám. Dne 19. ledna 1843 pruská vláda rozhodla, že od 1. dubna 1843 list „Rheinische Zeitung“ zakáže a že naň do té doby uvalí zvlášť přísnou dvojí censuru. Protože majitelé akcií „Rheinische Zeitung“ chtěli zatím dosáhnout toho, aby list psal umírněnějším tónem, a tak dosáhnout zrušení rozhodnutí vlády, Marx dne 17. března 1843 oznámil, že odchází z redakce listu „Rheinische Zeitung“.
12 Zemské stavy provincií (zemské sněmy) byly v Prusku zřízeny roku 1823. Skládaly se: 1) ze zástupců knížecího stavu — bývalých panovnických rodin německé říše, jejichž hlavy byly členy zemského sněmu na základě rodového práva; 2) ze zástupců rytířského stavu tj. šlechty; 3) ze zástupců měst; 4) ze zástupců venkovských obcí. Protože základní podmínkou pro účast ve volbách do zemského sněmu byla držba pozemkového majetku, byla většina obyvatelstva z těchto voleb vyloučena. Volební census a celý volební mechanismus zajišťovaly v zemských sněmech většinu šlechtě. Zemské sněmy svolával král a jejich pravomoc se omezovala na otázky místního hospodářství a provinčni správy. V oblasti politiky měly zemské sněmy velmi omezené poradní funkce; měly právo vyjadřovat svůj názor k růným návrhům zákonů, které jim vláda předkládala k posouzení.
Šestý porýnský zemský sněm zasedal od 23. května do 25. července 1841 v Düsseldorfu. K debatám o svobodě tisku došlo při diskusi o zveřejňování jednání zemského sněmu (toto právo bylo zemskému sněmu po prvé přiznáno královským ediktem ze dne 30. dubna 1841) a rovněž v souvislosti s peticemi mnoha měst, žádajícími svobodu tisku.
13 „Staatszeitung“ — zkrácený název listu „Allgemeine Preussische Staats-Zeitung‘ [„Všeobecné pruské státní noviny“], založeného v Berlíně roku 1819. Ve čtyřicátých letech XIX. století byly tyto noviny poloúředním orgánem pruské vlády.
14 „Vossische Zeitung“ [„Vossovy noviny“] — „Königlich privilegirte Berlinische Zeitung von Staats- und gelehrten Sachen“ [„Berlínské královsky protežované noviny pro záležitosti státu a vědy“], deník; roku 1751 přešel do vlastnictví Christiana Friedricha Vosse a brzy byl přejmenován na „Vossische Zeitung“.
15 „Spenersche Zeitung“ [„Spenerovy noviny“] — tak byl podle jména svého vydavatele nazýván list ‚‚Berlinische Nachrichten von Staats- und gelehrten Sachen“ [„Berlínské zprávy o záležitostech státu a vědy“]; vycházel v Berlíně od roku 1740 do roku 1874 a na začátku čtyřicátých let XIX. století byl poloúředním vládním orgánem.
16 Epimenides — krétský věštec, který podle pověsti spal jako zabitý přes půl století.
17 Narážka na článek „Die inländische Presse und die inländische Statistik“ [„Domácí tisk a domácí statistika“], uveřejněný v „Allgemeine Preussische Staats-Zeitung“.
18 Tím se zřejmě mysli Konfucius, který byl v XIX. stoleti považován za autora nejranějšího komentáře k „I-ťing“ [„Kniha proměn“]. V této prastaré památce čínské literatury jsou obsaženy základy přírodně filosofické koncepce, jejíž hlavni ideou je měnlivost všeho existujícího. Podle této koncepce znaky (kua), vytvářené z různých kombinací tři čar — přímek i lomených čar — symbolisují věci a jevy světa.
19 Nazývá-li Marx Pythagora „statistikem světa“ („Weltstatist“), má na mysli Pythagorovu představu, že číslo je podstatou všech věci.
20 Marx má na mysli Herakleitův výrok: „Suchá duše je nejmoudřejší a nejlepší.“
21 „Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“] — německý reakční deník, založený roku 1798; v letech 1810 — 1882 vycházel v Augsburgu.
22 „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoasního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ [„Noviny pro politické a literární diskuse“], založeného v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoasie.
23 Ze Schillerovy básně „Die Worte des Glaubens“ [„Slova víry“].
24 Z Goetha, „Verschiedenes über Kunst“ [„Různé poznámky o umění“], kap. 2. Citát zní: „Co umělec nemiloval, nemiluje, nezná a nemůže líčit.“
25 Zde a dále cituje Marx „Sitzungsprotokolle des sechsten Rheinischen Provinzial-Landtags“ [„Protokoly ze zasedání šestého porýnského provinčního zemského sněmu“], Koblenc 1841.
26 Jde o historicko-právní školu, reakční směr v historické a právní vědě, který vznikl v Německu koncem XVIII. století. Charakteristiku této školy v článcích Karla Marxe „Filosofický manifest historické právní školy“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“
27 Ze Shakespearova „Snu noci svatojanské“, dějství V, výstup první.
28 „Berliner politisches Wochenblatt“ [„Berflnský politický týdeník“] krajně reakční orgán, vydávaný v letech 1831 až 1841, za účasti Karla Ludwiga von Hallera, Heinricha Leona, Friedricha Raumera a jiných; těšil se podpoře a ochraně korunního prince Bedřicha Viléma (od roku 1840 král Bedřich Vilém IV).
29 Parafrázovaná sloka z Uhlandovy básně „Die Rache“ [„Msta“].
30 Parafrázované verše z Goethovy básně „Zauberlehrling“ („Čarodějův učeň“).
31 Kua — viz pozn. čís. 18.
32 Tyto i dále citované verše Haririho středověkého arabského spisovatele, cituje Marx podle knihy F. Rückerta, „Die Verwandlungen des Abu Said von Serug oder die Makamen des Hariri“ („Proměny Abu Saida ze Serugu aneb Haririho Makamy“]. Stuttgart 1826.
33 Z druhé knihy Thukydidových „Dějin peloponneské války“.
34 Ze sedmé knihy Herodotových „Dějin“. Sperthias a Bulis byli Sparťané, poslaní perskému králi Xerxovi jako výkupné za zavraždění perského vyslance Lakedajmonskými.