B. Engels: Dopisy z Londýna

Bedřich Engels

Dopisy z Londýna

Demokratická strana v Anglii jde mílovými kroky kupředu. Zatím co whigismus a toryismus, peněžní aristokracie a šlechtická aristokracie, svádějí nudné slovní potyčky o kozí chlup v „národní žvanírně“, jak říká tory Thomas Carlyle, čili ve „sněmovně, která. si osobuje právo zastupovat anglické obce“, jak říká chartista Feargus O‘Connor, zatím co státní církev vynakládá všechen svůj vliv na to, aby rozvíjela svatouškovské sklony národa a jakž takž udržela pohromadě svou zpuchřelou budovu, zatím co Liga proti obilním zákonům vyhazuje statisíce v šílené naději, že jednou za to potekou bavlnářským lordům do kapes miliony — zatím všemi přehlížený a vysmívaný socialismus klidně a bezpečně kráčí kupředu a ponenáhlu se prosazuje ve veřejném mínění, zatím se v několika letech pod praporem lidové charty vytvořila nová, ohromná strana a rozvinula tak energickou agitaci, že ve srovnání s tím jsou O‘Connell a Liga úplní břídilové a hudlaři. Je známo, že v Anglii jsou strany totožné se sociálními vrstvami a třídami; že toryové jsou totožní se šlechtou a bigotní, přísně pravověrnou frakcí anglikánské církve, že whigové jsou továrníci, obchodníci a dissenteři^[¹⁵⁵], zkrátka vyšší vrstvy buržoasie; že nižší buržoasie patří k tak zvaným „radikálům“ a konečně že síla chartismu tkví v dělnících, proletářích. Socialismus netvoří sevřenou politickou stranu, ale vcelku se rekrutuje z nižších vrstev buržoasie a z proletářů. Tak Anglie názorně dokazuje zajímavý fakt, že čím níž stojí určitá třída ve společnosti, čím je v běžném slova smyslu „nevzdělanější“, tím blíže má k pokroku, tím větší má budoucnost. Toje vcelku rys každé revoluční epochy, jak se to ukázalo zejména při náboženské revoluci, jejímž plodem bylo křesťanství: „blahoslavení chudí“, „moudrost tohoto světa obrácena jest v bláznovství“ atd. Ale tato předzvěst velikého převratu se snad ještě nikdy neprojevila tak výrazně a tak ostře odstupňována jako nyní v Anglii. V Německu vychází hnutí nejen ze vzdělané, nýbrž dokonce z učené třídy; naproti tomu v Anglii jsou vzdělanci, a tím spíše učenci již celá tři století hluší a slepí k znamením doby. Ubohá zaostalost anglických universit, proti nimž jsou naše německé vysoké školy stále ještě úžasné, je proslulá po celém světě; ale jakého druhu jsou díla předních anglických theologů, ba i některých předních anglických přírodovědců, jak žalostné reakční slátaniny tvoří masu týdenního „Seznamu nových knih“, o tom se na kontinentě nikomu ani nesní. Anglie je kolébkou politické ekonomie; ale jak to vypadá s touto vědou mezi profesory a praktickými politiky? Svoboda obchodu, kterou hlásal Adam Smith, se zvrhla až v šílené závěry Malthusovy populační theorie a nezplodila nic než novou, civilisovanější podobu starého monopolního systému, kterou zastávají dnešní toryové a která úspěšně potírala malthusovský nesmysl — ale nakonec byla přece jen zase dohnána k Malthusovým závěrům. Kam se podíváš, všude jen nedůslednost a licoměrnost, kdežto přesvědčivá ekonomická pojednání socialistů a zčásti i chartistů jsou s pohrdáním odkládána a nacházejí čtenáře jen mezi nižšími stavy. Do angličtiny byl přeložen Straussův „Život Ježíšův“. Ani jeden „respectable“^{[^a]} vydavatel jej nechtěl vytisknout; nakonec překlad vyšel v sešitech, sešit po třech pencích, a vydal jej úplně podřadný, leč energický antikvář. Stejný osud měly překlady Rousseaua, Voltaira, Holbacha atd. Byrona a Shelleye čtou téměř jen nižší stavy; žádný „řádný“ člověk nesmí mít na stole Shelleyovo dílo, nechce-li si získat nejhorší pověst. A tak platí dál: blahoslavení chudí, neboť jejich jest království nebeské, a dříve či později — i království tohoto světa.

Parlament nyní projednává návrh zákona sira J. Grahama o výchově dětí pracujících v továrnách, který omezuje jejich pracovní dobu, zavádí povinnou školní docházku a dozor nad školami svěřuje anglikánské církvi. Tento návrh samozřejmě vyvolal všeobecný rozruch a dal stranám znovu příležitost, aby změřily své síly. Whigové by chtěli, aby návrh úplně propadl, protože odnímá dissenterům vliv na výchovu mládeže a továrníkům působí nesnáze tím, že zkracuje pracovní dobu dětí. Naproti tomu chartistům a socialistům je velmi sympatická celková humánní tendence návrhu a mají výhrady jen k článkům týkajícím se anglikánské církve. Lancashire, nejvýznamnější tovární oblast, je ovšem také hlavním kolbištěm agitace kolem tohoto návrhu. Ve městech jsou zde toryové úplně bezmocní; proto také jejich schůze k tomuto návrhu byly neveřejné. Dissenteři se napřed sešli v korporacích, protože chtěli poslat petice proti návrhu, a pak spolu s liberálními továrníky svolávali městské schůze. Takovou městskou schůzi svolává starosta, je úplně veřejná a každý obyvatel má právo na ní promluvit. Může na ní tedy, je-li schůzovní místnost dost velká, zvítězit jen nejsilnější a nejprůbojnější strana. A na všech městských schůzích, které byly dosud svolány, zvítězili chartisté a socialisté. První byla ve Stockportu, kde resoluce whigů dostaly jen jeden hlas, kdežto pro resoluce chartistů hlasovalo celé shromáždění, takže whigovský starosta města Stockportu jakožto předseda schůze musel podepsat chartistickou petici a odeslat ji chartistickému členu parlamentu (Duncombovi), který ji měl odevzdat. Druhé shromáždění bylo v Salfordu, což je jakési předměstí Manchesteru s asi 100.000 obyvatel; tam jsem byl. Whigové udělali všechno, co bylo v jejich moci, aby zvítězili. Starosta města zaujal předsednické místo a mnoho toho namluvil o nezaujatosti; když se však jakýsi chartista zeptal, zda se smí diskutovat, dostal odpověď: ano, ale až po schůzi! První resoluci chtěli whigové propašovat, ale chartisté byli na stráži a zmařili to. Když na podium vystoupil jeden chartista, přiběhl jakýsi dissenterský duchovní a chtěl řečníka shodit! Ale jinak šlo všechno dost hladce až do té chvíle, kdy byla předložena whigovská petice. Tu vystoupil jeden z chartistů s pozměňovacím návrhem; předseda a celá jeho whigovská suita ihned vstali a opustili sál. Ale schůze přesto pokračovala a konečně se přešlo k hlasování o chartistické petici; jenže v rozhodujícím okamžiku policejní úředníci, kteří už předtím několikrát zasáhli ve prospěch whigů, zhasli světlo a přinutili tak shromáždění, aby se rozešlo. Přesto dali whigové příští den v místních novinách otisknout všechny své resoluce jako odhlasované a starosta se nestyděl podepsat je „v zastoupení a na příkaz shromáždění“! Tomu se říká whigovská počestnost! Třetí shromáždění se konalo dva dny nato v Manchesteru a i tam skvěle zvítězily radikální strany. Přestože hodina byla zvolena tak, aby se většina. továrních dělníků nemohla zúčastnit, měli tam chartisté a socialisté značnou většinu. Whigové se omezili čistě jen na body společné s chartisty; jeden socialista a jeden chartista promluvili s podia a vyslovili whigům uznání za to, že si tentokrát počínali jako dobří chartisté. Socialista jim bez obalu řekl, že přišel, aby při sebemenší příležitosti oponoval, ale že všechno šlo, jak si přál. Tak se stalo, že Lancashire, a zejména Manchester, sídlo whigismu, centrum Ligy proti obilním zákonům, se může pochlubit velkolepou většinou pro radikální demokracii, a tím je moc „liberálů“ úplně ochromena.

„Augsburger Allgemeine Zeitung“ má v Londýně liberálního dopisovatele se značkou (*)‚ který se v odporně rozvláčných a nudných článcích zastává whigovských rejdů. „Liga proti obilním zákonům je nyní moc v zemi“, praví toto orakulum a vyslovuje tím největší lež, jakou kdy vyřkl stranící dopisovatel. Liga že je moc v zemi! Kdepak je tato moc? Že by ve vládě? Tam přece sedí Peel s Grahamem a Gladstoncm, nejzarytější nepřátelé Ligy. Že by v parlamentě? Tam přece každý její návrh odmítá taková většina, s jakou se jen zřídka setkáváme v análech anglického parlamentu. Kdepak je tato moc? Že by ve veřejnosti, v národě? Na tuto otázku může odpovědět „ano“ jen nemyslící, potřeštěný dopisovatel, pro kterého je Drury-Lane veřejnost a s halasem sehnaná schůze veřejné mínění. Budiž, je-li už tento moudrý dopisovatel tak slepý, že nevidí za bílého dne — takový už je úděl whigů — povím mu, jak to s tou mocí Ligy ve skutečnosti vypadá. Z vlády a z parlamentu ji vyhnali toryové a z veřejného mínění chartisté. Feargus O‘Connor ji ve všech anglických městech triumfálně drtil, všude ji vyzýval k veřejné diskusi, ale Liga nikdy nezvedla hozenou rukavici. Liga nemůže svolat jedinou veřejnou schůzi, aby nebyla od chartistů hanebně poražena. Či snad augsburský dopisovatel neví, že honosné tábory lidu v Manchesteru v lednu a nynější schůze v divadle na Drury-Lane v Londýně, kde se liberální gentlemani navzájem obelhávají a snaží se sami sobě namluvit, že to s nimi ještě nevypadá tak zle — že jsou to všechno „obílené hroby“? Kdo má přístup na tato shromáždění? Jen členové Ligy nebo ten, kdo dostane od Ligy pozvánku. To znamená, že tu nikdy žádná protistrana nemůže mít naději, že by mohla úspěšně oponovat, a proto také o pozvánky nikdo nestojí; vždyť i při sebevětší lstivosti by sem nemohla vpašovat ani stovku svých stoupenců. Taková shromáždění, kterým se potom dodatečně říká „veřejná“, pořádá Liga už léta a blahopřeje si na nich k svým „úspěchům“. Na těchto „veřejných“ shromážděních pouze pro zvané si potom Liga může po chuti zanadávat na „strašidlo chartismu“, zvláště když ví, že na skutečně veřejných shromážděních si O‘Connor, Duncomhe, Cooper atd. dovedou s těmito útoky velmi dobře poradit. Chartisté dosud vždy skvělou většinou rozbili všechna veřejná shromáždění Ligy, kdežto Liga nikdy nebyla s to narušit ani jediné shromáždění chartistů. Proto ta zášť Ligy vůči chartistům, proto ten pokřik, že chartisté „ruší“ shromáždění — tj. že se většina vzpírá menšině, která se jí s podia pokouší zneužít ke svým cílům. Kdepak je moc Ligy? — V její fantasii — a v jejím měšci. Liga je bohatá, doufá, že zrušením obilních zákonů přičaruje obchodní konjunkturu, proto obětuje malou rybu, aby chytila velkou. Sbírky jí vynášejí značné částky peněz, a proto si může dovolit všechna ta okázalá shromáždění a ostatní lesk a pozlátko. Ale pod tímto třpytným zevnějškem není nic reálného. „Národní chartistické sdružení“^[¹⁵⁶], sdružení chartistů, je co do počtu členstva silnější, a brzy se ukáže, že může sehnat i mnohem víc peněz, ač se skládá jen z chudých dělníků, kdežto v Lize jsou všichni bohatí továrníci a obchodníci. To proto, že chartistické sdružení dostává peníze sice po fenicích, ale téměř od každého člena, kdežto na Ligu přispívají sice značnými částkami, ale jen jednotlivci. Chartisté snadno mohou týden co týden sehnat milion pencí — ale je velmi pochybné, zda Liga s nimi bude moci držet krok. Liga vypsala sbírku 50.000 liber šterlinků a dostala asi 70.000; Feargus O‘Connor vypíše příště na uskutečnění určitého projektu 125.000 liber šterlinků a brzy nato možná znovu tolik — a jistě je dostane — a kde bude potom Liga se svými „ohromnými fondy“?

Proč se chartisté stavějí proti Lize, o tom jindy. Zde bych jen ještě připomněl, že úsilí a práce Ligy mají jednu dobrou stránku. Je to pohyb, který agitace proti obilním zákonům vnáší do jedné dosud naprosto nehybné třídy společnosti — mezi zemědělské obyvatelstvo. Tato třída dosud neprojevovala vůbec žádný zájem o veřejné věci; farmáři byli závislí na majiteli půdy, jenž může každým rokem vypovědět pachtovní smlouvu, byli neteční a nevědomí a po léta posílali do parlamentu samé torye, 251 ze 658 členů dolní sněmovny — a to byla dosud pevná opora reakční strany. Chtěl-li se ojedinělý farmář vzepřít proti této zděděné povinnosti hlasovat pro torye, nikdo z jeho okolí ho nepodporoval a pozemkový vlastník s ním mohl snadno skoncovat. Kdežto teď už se v této třídě obyvatelstva projevuje značné oživení; už existují liberální rolníci a mezi nimi jsou lidé, kteří pochopili, že zájem majitele půdy je často přímo protichůdný zájmu pachtýře. Před třemi roky, zejména ve vlastní Anglii, by se byl nikdo neodvážil nějakému pachtýři něco takového říci, aniž sklidil posměch nebo dokonce výprask. V této třídě ponese práce Ligy plody, ale určitě jiné než Liga doufá; je-li totiž pravděpodobné, že masa pachtýřů pozvolna přejde k whigům, je ještě mnohem pravděpodobnější, že masa zemědělských nádeníků bude vehnána do tábora chartistů. Jedno bez druhého není možné, a tak i zde dostane Liga jen nepatrnou náhradu za to, že od ní rozhodně a úplně odpadla dělnická třída, což v posledních pěti letech ve městech a v továrních obvodech způsobil chartismus. To tam je panství „zlaté střední cesty“ a „moc v zemi“ se rozdělila mezi extrémy. Po těchto nepopiratelných faktech se však znovu ptám pana dopisovatele augsburské „Allgemeine Zeitung“, kde tedy je ta „moc Ligy“?

III

Angličtí socialisté jsou mnohem zásadovější a praktičtější než francouzští, což pramení zvláště z toho, že otevřeně bojují proti různým církvím a nechtějí ani slyšet o náboženství. Ve větších městech si totiž obyčejně vydržují dělnický dům (hall), kam každou neděli chodí na přednášky, které jsou často namířeny polemicky proti křesťanství a atheistické, ale nejednou zabrousí i na otázky dělnického života; z jejich lektorů (kazatelů) se mi rozhodně zdá významný Watts v Manchesteru; napsal velmi talentovaně několik brožurek o existenci boží a o politické ekonomii. Lektoři mají výborný způsob uvažování; vycházejí ve všem ze zkušenosti a z dokazatelných nebo názorných faktů, přitom však vyvozují tak zásadové závěry, že je velmi těžké pouštět se s nimi na jejich půdě do křížku. Kdyby však někdo chtěl převést řeč na jiné pole, vysmějí se mu do očí; řeknu-li např.: existence boží není pro člověka závislá na důkazu podloženém fakty, namítnou: „Věta, kterou jste řekl, je úplně k smíchu: neprojevuje-li se Bůh fakty, nač se o něj starat: z vaší věty přímo vyplývá, že lidem může být jedno, zda Bůh existuje či ne. A protože máme tisíc jiných starostí, necháme vám vašeho Boha v nadoblačných výšinách, ať už tam je nebo není. Co neznáme na základě faktů, to se nás vůbec netýká; stojíme oběma nohama na půde ‚krásnych faktu‘, kde nemuze byt ani řeči o takovych výplodech fantasie, jako je Bůh a jiné náboženské představy.“ Také své ostatní komunistické poučky opírají o důkazy na základě faktů, a ty si vybírají opravdu obezřetně. Jsou to nesmírně tvrdošíjní lidé a vskutku nevím, jak si s nimi chce duchovenstvo poradit. Např. v Manchesteru má komunistická obec 8000 členů, kteří veřejně upsali podíly na dělnický dům a teď je splácejí, a není přehnané tvrzení, že polovina pracujících tříd v Manchesteru je s nimi zajedno v názorech na vlastnictví; vždyť řekne-li Watts s podia (u komunistů je to totéž co u křesťanů kazatelna): dnes jdu na shromáždění tam a tam, lze počítat s tím, že návrh, který tam lektor předloží, bude mít většinu.

Ale i mezi socialisty jsou theoretikové, nebo, jak jim komunisté říkají, celí atheisté, kdežto ostatním se říká praktičtí; z těchto theoretiků je nejproslulejší Charles Southwell v Bristolu, který vydával bojovný časopis „Orakulum rozumu“^[¹⁵⁷] a dostal za to rok vězení a pokutu asi 100 liber; na pokutu se samozřejmě rychle vybralo sbírkou; vždyť každý Angličan má svůj časopis, pomáhá platit pokuty svým vůdcům, platí na svou kapli nebo na svůj dělnický dům a navštěvuje svá shromáždění. Ale Charles Southwell už zase sedí; bristolský dělnický dům bylo totiž nutno prodat, protože v Bristolu není dost socialistů, zejména ne bohatých, a takový dělnický dům je dost nákladná věc. Dům koupila jakási křesťanská sekta a proměnila jej v kapli. Když měl být dělnický dům vysvěcen na kapli, nahrnuli se tam socialisté a chartisté, aby viděli a slyšeli obřad. Když však kněz začal chvalořečit Bohu za to, že už ty hanebnosti skončily a že tam, kde zaznívalo rouhání, bude teď už jen slyšet chválu všemohoucího, pokládali to za útok, a protože podle anglických pojmů každý útok volá po obraně, začali volat: Southwell, Southwell! Ať proti tomu promluví Southwell! A tak tedy Southwell vstal a promluvil; tu se však duchovní křesťanské sekty postavili do čela voje svých duchovních oveček a vrhli se na Southwella, zatím co jiní členové sekty běželi pro policii, protože prý Southwell ruší služby boží; duchovní se Southwella vlastnoručně chopili, zbili jej (což se v takových případech zhusta stává) a odevzdali policistovi. Southwell sám přikázal svým stoupencům, aby nekladli fysický odpor; a když jej policie odváděla, šlo za ním na 6000 lidí a provolávalo mu „hurá“ a slávu.

Zakladatel socialistického hnutí Owen píše ve svých četných knížkách jako německý filosof, tj. velmi špatně, ale přesto má občas světlé chvilky, kdy jsou jeho nejasné věty stravitelnější; jeho názory se ostatně týkají nejrůznějších předmětů. Podle Owena jsou „manželství, náboženství a vlastnictví jedinými příčinami všeho neštěstí, jež existovalo od počátku světa“ (!!)‚ všechny jeho spisy se hemží zuřivými výpady proti theologům, právníkům a lékařům, které hází do jednoho pytle. „Porotní soudy tvoří lidé z jedné třídy, která je ještě úplně pod vlivem theologie, a jsou tudíž zaujaté; také zákony jsou theologické a musí být proto zrušeny i s porotami.“

Zatím co anglikánská církev žila v přepychu, vykonali socialisté neuvěřitelně mnoho pro vzděláni pracujících tříd v Anglii; z počátku se nestačíš divit, když v Hall of Science slyšíš nejobyčejnější dělníky, kteří mají naprosto jasno v politických, náboženských a sociálních otázkách; ale když objevíš obdivuhodné populární brožury, slyšíš socialistické řečníky, např. Wattse v Manchesteru, přestaneš se divit. Dělníci mají nyní v úhledných levných vydáních překlady z francouzské filosofie minulého století, hlavně Rousseauovu „Společenskou smlouvu“, „Systém přírody“^[¹⁵⁸] a různá díla Voltairova, a kromě toho v brožurách za fenik nebo za dva a v časopisech výklad komunistických zásad; rovněž tak kolují mezi dělníky levná vydáni spisů Thomase Paina a Shelleye. A k tomu ještě přistupují nedělní přednášky, které jsou velmi pilně navštěvovány; tak jsem za svého pobytu v Manchesteru viděl, že komunistický dům, jehož sál pojme 3000 lidí, bývá každou neděli naplněn do posledního místečka, a slyšel jsem tam proslovy, které mají bezprostřední účinek, mluví lidem z duše a často se jimi mihne i vtip na duchovcnstvo. Nejednou tu uslyšíme přímý útok na křesťanství a že křesťané jsou „naši nepřátelé“.

Formou připomínají tato shromáždění zčásti církevní bohoslužby; zpěvácký sbor doprovázený orchestrem zazpívá na galerii sociální hymny, zpola nebo zcela duchovní melodie s komunistickými texty, a publikum je vstoje vyslechne. Potom vystoupí na podium, kde je stůl a několik židlí, úplně nenuceně s kloboukem na hlavě řečník, pozdraví přítomné posmeknutím klobouku a odloží svrchník; pak se posadí a přednáší; přitom obyčejně nebývá nouze o smích, řeči srší anglickým vtipem a humorem; v jednom koutě sálu je stánek s knihami a brožurami, v druhém stánek s pomeranči a jiným občerstvením, kde si každý může vybrat něco podle chuti, a tam se také může uchýlit, kdyby ho přednáška nudila. Občas se tu v neděli večer pořádají čaje, kde všichni sedí svorně pospolu, bez rozdílu stáří, stavu a pohlaví, a pojídají obvyklou večeři — čaj a chléb s máslem; ve všedni dny se zde často konají plesy a koncerty, kde bývá velmi veselo; v domě je také kavárna.

Jak to přijde, že se to všechno trpí? Nu, předně si komunisté za whigovské vlády vymohli příslušný parlamentní akt a vůbec se tehdy tak pevně uchytili, že jim teď jakožto korporaci nikdo nic nemůže udělat. Za druhé, jistě by se někdo s velikou chutí dostal jednotlivým vynikajícím mužům na kobylku, aleje známo, že by to socialistům jen a jen prospělo, protože by to na ně soustředilo pozornost veřejnosti, a o to oni právě usilují. Kdyby někdo trpěl pro jejich věc (a kolik z nich by bylo kdykoli ochotno stát se mučedníky), rozpoutalo by to agitaci; ale agitace, to je prostředek, jak jejich věc ještě víc zpopularisovat, kdežto zatím je veliká část národa nebere na vědomí, protože je považuje za stejnou sektu jako všechny ostatní; represivní opatření, to whigové dobře věděli, jsou věci mnohem prospěšnější než vlastní agitace, a proto nechali komunisty existovat a zformovat se; ale každá forma svazuje. Naproti tomu toryové někdy trochu zakročí, když si atheistické brožury už příliš dovolují; ale po každé to komunistům jen prospěje; v prosinci 1840 byli Southwell a jiní potrestáni pro rouhání; ihned se objevily tři nové časopisy; jeden se jmenoval „Atheista“, druhý „Atheista a republikán“ a třetí, který vydával lektor Watts, „Rouhač“. Několik čísel „Rouhače« vzbudilo velikou pozornost a úřady si marně lámaly hlavu, jak tento směr potlačit. Nechali jej být, a vida, všechny tři listy zanikly!

A za třetí, podobně jako ostatní strany, i socialisté se zachraňuji obcházením zákonů a slovíčkařením, což je zde na denním pořádku.

Tak zde všechno žije a vzájemně souvisí, nabývá pevné půdy a stává se činem; tak zde všechno přijímá určitou vnější podobu, zatím co my si myslíme, že jsme se něco dovědčli, když jsme spolykali nemastnou neslanou ubohost Steinovy knihy^[¹⁵⁹], nebo že něco jsme, když zde či onde vyslovíme nějaký názor naparfumovaný růžovým olejem. V socialistech je jasně vidět anglickou energii; ale ještě víc mě udivila dobrodušnost těchto, málem bych byl řekl milých brachů, která však nemá nic společného se slabostí; smějí se sice i ryzím republikánům, protože republika by byla stejně pokrytecká, stejně theologická a stejně nespravedlivá ve svých zákonech jako monarchie; ale za sociální reformu by dali všechno, i ženu i děti, i majetek i život.

Teď není slyšet o ničem jiném než o O‘Connellovi a irském Repealu (zrušení anglo-irské unie)^[¹⁶⁰]. O‘Connell, starý mazaný advokát, který si za whigovské vlády poklidně seděl v dolní sněmovně a pomáhal prosazovat „liberální“ opatření, aby v horní sněmovně propadla, O‘Connell najednou dal vale Londýnu a parlamentním debatám a opět křísí svou starou otázku Repealu. Nikdo si na ni ani nevzpomněl; a tu najednou vystoupí v Dublině Old Dan^{[^b]} a znovu vyhrabává staré zapomenuté haraburdí. A není divu, že ze starého zkyslého kvasu vystupují všelijaké divné bubliny. Starý lišák táhne od města k městu, provázen po každé tělesnou gardou, s jakou se nemůže pochlubit ani král, dvakrát sto tisíc mužů stále kolem sebe! Co všechno by se s tím dalo udělat, kdyby O‘Connellovu popularitu měl nějaký rozumný člověk nebo kdyby O‘Connell měl trochu víc rozumu a byl trochu méně sobecký a ješitný! Dvě stě tisíc mužů; a jaké lidi! — Lidi, kteří nemají co ztratit, z nichž dvě třetiny chodí v hadrech, pravé proletáře a sansculotty, a ktomu Iry, divoké, nezkrotné, fanatické Galy^{[^c]}. Kdo Iry neviděl, ten je nezná. Dejte mi dvě stě tisíc Irů a z britské monarchie nezůstane kámen na kameni. Ir je bezstarostné, veselé dítě přírody, živící se bramborami. Z vřesoviště, kde vyrostl pod chatrnou střechou při slabém čaji a skrovné krmi, přichází do víru naší civilisace. Hlad ho žene do Anglie. V mechanickém, sobeckém, ledově studeném shonu anglických továrních měst procítají jeho vášně. Co ví o spořivosti primitivní chlapec, který své dětství proskotačil na pastvinách a prožebral na silnici? Co vydělá, rozhází; potom hladovi až do příští výplaty nebo než najde novou práci. Na hlad je už zvyklý. Pak se vrátí domů, shledá rodinu, která se rozběhla po silnicích za žebrotou a tu a tam se zase scházela kolem čajníku, který matka všude vláčí s sebou. Ale v Anglii mnoho viděl a slyšel, chodil na veřejná shromáždění a do dělnických spolků; ví, co je to Repeal a jak se k němu staví sir Robert Peel, určitě se velmi často pral s policií a mohl by hodně vyprávět o necitelnosti a podlosti „peelovců“ (strážníků). Také o Danielu O‘Connellovi toho hodně slyšel. Teď zase vyhledal svou starou chýšku s kouskem brambořiště. Brambory dozrály, vybral je, a teď má živobytí na zimu. A tu přichází hlavní pachtýř^[¹⁶¹] a žádá pachtovné. Můj bože, ale kde vzít peníze? Hlavní pachtýř je majiteli půdy odpovědný za pachtovné a zavolá exekutora. Ir se brání, a tak ho zavřou. Nakonec ho zase pustí, a brzy nato najdou hlavního pachtýře nebo někoho jiného, kdo se zúčastnil zabavování, zabitého v příkopu u silnice.

To je docela všední historka ze života irských proletářů. Z polodivošské výchovy a z pozdějšího vlivu úplně civilisovaného prostředí rodí se v Irovi vnitřní rozpor, trvalá podrážděnost, ustavičně doutnající zloba, takže je schopen všeho. A k tomu na něm leží břimě pětisetletého útlaku se všemi následky. Jaký div, že se potom jako každý polodivoch při sebemenší příležitosti slepě a zběsile rve, že mu v očích hoří věčná touha po pomstě, zuřivá chuť ničit, jíž je úplně jedno, nač se vrhne, jen může-li bít a ničit? Ale to ještě není všechno. Galova zběsilá nacionální zášť vůči Sasovi, starokatolický, kněžími živený fanatismus proti protestantsko-episkopální nadutosti — s takovými živly se dá prosadit všechno. A všechny tyto živly má v rukou O‘Connell. A jaké spousty lidí ho poslouchají! Předevčírem v Corku — 150.000 lidí; včera v Nenaphu — 200.000 lidí, dnes v Kilkenny — 400.000 lidí, a tak napořád. Čtrnáctidenní triumfální tažení, jakým se nemohl pochlubit žádný římský císař. A kdyby O‘Connell skutečně chtěl dobro lidu, kdyby mu opravdu šlo o odstranění bídy — kdyby se za celou tou halasnou agitací pro Repeal neskrývaly jen jeho ubohé, malicherné cíle „zlaté střední cesty“, věru bych rád věděl, co by se mu sir Robert Peel opovážil odepřít, kdyby o to požádal v čele takové moci, jakou teď má. Ale čeho dosáhne s celou tou svou mocí a se svými miliony bojeschopných, zoufalých Irů? Ani ubohé zrušení unie nemůže prosadit; samozřejmě jen proto, že to vůbec nemyslí vážně, že zneužívá vyssátého, utlačeného irského lidu k tomu, aby dělal potíže toryovským ministrům a dopomohl svým přátelům, stoupencům „zlaté střední cesty“, znovu ke křeslům. A to také sir Robert Peel velmi dobře ví, a proto stačí 25.000 vojáků, aby drželi celé Irsko na uzdě. Kdyby O‘Connell byl doopravdy zastáncem zájmů lidu, kdyby měl dost odvahy a sám se lidu nebál, tj. kdyby to nebyl obojetný whig, nýbrž přímý, důsledný demokrat, už dávno by nebyl ani jeden anglický voják v celém Irsku, ani jeden příživnický protestantský páter v čistě katolických okresech, ani jeden staronormanský baron by se neroztahoval na svém zámku. Ale právě v tom je háček. Kdyby lidu třeba na chvíli uvolnili ruce, brzy by se Daniel O‘Connell a jeho peněžní aristokraté octli na suchu právě tak, jak by si on přál, aby se to stalo toryům. Proto se Daniel tak pevně drží katolického duchovenstva, proto své Iry varuje před nebezpečným socialismem, proto odmítá nabízenou podporu chartistů, ačkoli tu a tam mluví naoko o demokracii, jako kdysi mluvil Ludvík Filip o republikánských institucích, a proto nikdy nedosáhne ničeho jiného než toho, že irský lid dostane poli tickou školu, která není nakonec pro nikoho nebezpečnější než právě pro něj.

Napsal B. Engels v květnu až červnu 1843
Po prvé otištěno v čís. 39, 41, 46 a 51
„Schweizerischer Republikaner“ ze dne 16.
a 23. května, 9. a 27. června 1843

Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — slušný, ctihodný, řádný. (Pozn. red.)

b — starý Dan, myslí se Daniel O‘Connell. (Pozn. red.)

c — potomci starých Keltů. (Pozn. red.)

155 Dissenteři (jinověrci) — Členové náboženských sekt a směrů v Anglii, které neuznávaly některá dogmata oficiální anglikánské církve.

156 Národní chartistické sdružení (National-Charter-Association) bylo založeno v červenci 1840 v Manchesteru spojením rozptýlených místních spolků. Tato první masová strana dělníků v dějinách dělnického hnutí měla v letech 1841 až 1842 na 40.000 členů. Činnost tohoto sdružení trpěla nedostatkem ideové a taktické jednoty jeho členů; u většiny chartistických předáků se projevovala maloburžoasní ideologie. Po porážce chartismu roku 1848 nastal úpadek sdružení a v padesátých letech přestalo působit.

157 „The Oracle of Reason“ [„Orakulum rozumu“] — atheistický týdeník, který vycházel od roku 1841 do roku 1843 v Londýně a v jiných anglických městech.

158 Jean Jacques Rousseau, „Du Contrat social; ou Principes du droit politique“ [„O společenské smlouvě; aneb Principy politického práva“], Amsterodam 1762.

„Systěme de la Nature ou Des Loix du Monde Physique et du Monde Moral.“ Par M. Mirabaud, Secrétaire Perpétuel et l‘un des Quarante de l‘Académie Française („Systém přírody aneb O zákonech světa fysického a světa morálního“. Od p. Mirabauda, stálého sekretáře a jednoho ze čtyřiceti členů Francouzské akademie], Londýn 1770. Skutečným autorem knihy byl francouzský materialista Paul Henri Holbach, který z konspirativních důvodů podepsal svou knihu jménem sekretáře Francouzské akademie J. B. Mirabauda, který zemřel roku 1760.

159 Lorenz Stein, „Der Socialismus und Communismus des heutigen Frankreichs“. Ein Beitrag zur Zeitgeschichte [„Socialismus a komunismus dnešní Francie“. Příspěvek k dějinám doby], Lipsko 1842.

160 Anglo-irskou unii vnutila Irsku anglická vláda, když roku 1798 potlačila irské povstání. Tato unie, která vstoupila v platnost 1. ledna 1801, zničila poslední stopy autonomie Irska a zrušila irský parlament. Požadavek zrušení unie (Repeal of Union) se stal od dvacátých let XIX. století nejpopulárnějším heslem v Irsku. Buržoasní liberálové (O‘Connell aj.), kteří stáli v čele národního hnutí, považovali však agitaci za zrušení unie pouze za prostředek k tomu, aby na anglické vládě dosáhli drobných ústupků pro irskou buržoasii. Roku 1835 uzavřel O‘Connell dohodu s anglickými whigy a s touto agitací úplně přestal. Pod tlakem masového hnutí byli však irští liberálové roku 1840 donuceni založit Repeal-Association (Sdružení repealistů, stoupenců zrušení unie), které se snažili zavést na cestu kompromisu s anglickými vládnoucími třídami.

161 Hlavní pachtýř — prostředník, který si od pozemkového vlastníka zpachtoval půdu a pak ji po malých parcelách; propachtovával dále. V Irsku bývalo mezi majitelem půdy a tím, kdo ji skutečně obdělával, často až deset prostředníků.