Úspěchy hnutí za sociální reformu na kontinentě

Bedřich Engels

Úspěchy hnutí za sociální reformu na kontinentě^[¹⁶²]

Co se stýkám s anglickými socialisty, vždycky mne do jisté míry překvapovalo, jak málo většina z nich ví o sociálním hnutí, které se šíří v různých částech kontinentu. A přitom je ve Francii přes půl milionu komunistů, nepočítáme-li fourierovce a jiné méně radikální stoupence sociální reformy; ve Švýcarsku jsou všude komunistická sdružení vysílající své emisary do Italie, Německa, dokonce až do Uher; také německá filosofie po dlouhých a krušných oklikách nakonec dospěla ke komunismu.

Tak tedy tři velké civilisované země Evropy — Anglie, Francie a Německo — dospěly k závěru, že nyní je naléhavě a nezbytně nutné provést pronikavou revoluci společenského zřízení, založenou na společném vlastnictví. Tento závěr překvapuje tím více, že každý z těchto národů k němu dospěl nezávisle na ostatních; tento fakt je nejpádnějším důkazem, že komunismus není důsledkem zvláštního postavení anglického nebo kteréhokoli jiného národa, nýbrž že je to závěr, který nutně vyplývá z předpokladů daných všeobecnými podmínkami moderní civilisace.

Proto je zřejmé, že si musíme přát, aby si tyto tři národy navzájem rozuměly, aby věděly, v čem se shodují a v čem se rozcházejí; a v některých bodech se určitě budou rozcházet, protože komunistické učení má v každé z těchto tří zemí jiný původ. Angličané dospěli k tomuto závěru prakticky, v důsledku prudkého růstu bídy, demoralisace a pauperismu ve vlastní zemi; Francouzi politicky — žádali nejprve politickou svobodu a rovnost, a když zjistili, že to nestačí, připojili ke svým politickým požadavkům požadavek sociální svobody a sociální rovnosti; Němci se stali komunisty filosofícky, uvažováním o základních principech. Protože socialismus v každé z těchto tří zemí vyrostl z jiných kořenů, musí v méně významných bodech existovat neshody; ale myslím, že se mi podaří ukázat, že jsou to diference úplně bezvýznamné a že naprosto nevylučují nejvřelejší vztahy mezi stoupenci sociální reformy v různých zemích. Jde především o to, aby se navzájem poznali, a jsem si jist, že až se poznají, všichni budou z hloubi srdce přát svým zahraničním komunistickým bratřím úspěch.

I
FRANCIE

Francie je od revoluce po výtce politickou zemí Evropy. Žádné zlepšení, žádné učení nemůže ve Francii nabýt národního významu, není-li vtěleno v určitou politickou formu. Francouzskému národu připadla v nynějším stadiu dějin lidstva zřejmě úloha projít všemi formami politického vývoje a dospět od ryze politických počátků až k bodu, v němž se všechny národy, všechny cesty musí setkat, ke komunismu. Vývoj veřejného mínění ve Francii to jasně ukazuje a zároveň napovídá, jakou cestou se v budoucnu nutně bude ubírat historie anglických chartistů.

Francouzská revoluce znamená počátek demokracie v Evropě. Demokracie — jako ostatně všechny formy vlády — je podle mého názoru v podstatě vnitřní rozpor, nepravda, nic než pokrytectví (my Němci tornu říkáme theologie). Politická svoboda je jen zdánlivá svoboda, nejhorší otroctví, jaké může být; je to zdání svobody, a proto ve skutečnosti otroctví. Stejně je tomu s politickou rovností; proto demokracie, stejně jako každá jiná forma vlády, musí konec konců ztroskotat: pokrytectví nemůže existovat trvale, protiklad v něm skrytý musí vyjít najevo; buďto otroctví se vším všudy, tj. nezahalený despotismus, anebo skutečnou svobodu a skutečnou rovnost, tj. komunismus. Oba tyto důsledky přinesla s sebou francouzská revoluce; despotismus představuje Napoleon — komunismus Babeuf. O babeufismu se, doufám, nemusím šířit, protože dějiny jeho spiknutí napsané Buonarrotim jsou už přeloženy do angličtiny. Komunistické spiknutí nemělo úspěch, protože jednak tehdejší komunismus sám byl velmi primitivní a povrchní, jednak veřejné mínění nebylo ještě dost vyspělé.

Další francouzský sociální reformátor byl hrabě Saint-Simon. Tomu se podařilo vytvořit sektu a dokonce založit několik kolonií; ale ani jedna z nich neměla úspěch. Celkový duch Saint-Simonova učení se velmi podobá učení ham-commonských socialistů^[¹⁶³] v Anglii, třebaže v podrobnostech jsou velké rozdíly jak v systému, tak v idejích. Zvláštnosti a výstřednosti saint-simonovců se velmi brzy staly terčem francouzského vtipu a satiry; ve Francii je všechno, co se jednou stane předmětem posměchu, nevyhnutelně ztraceno. Ale rozklad saint-simonských kolonií měl ještě jiné příčiny; celé učení této strany bylo zahaleno mlhou nesrozumitelného mysticismu, který z počátku snad přitahuje, ale nakonec musí způsobit rozčarování. Také proti jejich ekonomickým principům se dalo leccos namítat; každý člen jejich obcí se měl podílet na výrobku předně podle množství vykonané práce a za druhé podle talentu, který projevil. Německý republikán Börne proti tomuto principu správně namítá, že talent se nemá odměňovat, nýbrž spíše považovat za výhodu danou od přírody; proto také, má-li být dosaženo rovnosti, je třeba z podílu talentovaných lidí ještě něco srazit.

A tak saint-simonismus upoutal na chvíli jako zářivý meteor pozornost myslících lidí, ale potom zapadl za sociální obzor. Teď už o něm nikdo nepřemýšlí, ani nemluví; jeho doba minula.

Téměř současně se Saint-Simonem věnoval všechnu energii svého mohutného rozumu studiu struktury lidské společnosti ještě jeden muž — Fourier. Třebaže ve Fourierových spisech neprobleskují ony jiskry geniality, které nacházíme v dílech Saint-Simona a některých jeho žáků, třebaže jeho sloh je těžkopádný a svědčí do značné míry o tom, co námahy autora stálo, aby vyjádřil ideje a věci, pro které francouzština ještě nemá výrazy — čteme jeho díla s větším potěšením a nalézáme v nich víc skutečných hodnot než v dílech předcházející školy. I v nich je ovšem mysticismus, a to stejně blouznivý jako každý jiný; ale když jej oddělíme a odhodíme, zbude něco, co u saint-simonovců nenajdeme — vědecké zkoumání, střízlivé, nepředpojaté, soustavné myšlení; zkrátka sociální filosofie, kdežto saintsimonismus lze nazvat nanejvýš sociální poesií. Byl to právě Fourier, kdo po prvé vyslovil veliké axioma sociální filosofie, že ježto každé individuum má sklon nebo zálibu ve zvláštním druhu práce, musí souhrn všech těchto sklonů všech individuí tvořit dohromady sílu, která je s to zajistit uspokojení potřeb celé společnosti. Z tohoto principu vyplývá, že bude-li se každé individuum řídit svými sklony, bude-li moci dělat, co se mu líbí, budou potřeby všech zajištěny bez donucovacích prostředků, kterých používá dnešní společenský systém. Toto tvrzení zní směle, ale po Fourierově zdůvodnění je úplně nezvratné, téměř samozřejmé — jako Kolumbovo vejce. Fourier dokazuje, že každý se rodí s nějakým sklonem pro určitý druh práce, že absolutní lenost je nesmysl, něco, co nikdy neexistovalo a nemůže existovat; že podstatou lidského ducha je být aktivní a uvádět v aktivitu tělo; že tedy není nutno lidi nutit k aktivitě násilím jako za nynějšího stavu společnosti, nýbrž že je jen třeba jejich přirozenou aktivitu správně usměrnit. Dále dokazuje totožnost práce a zábavy a ukazuje nesmyslnost současného sociálního systému, který odtrhuje práci od zábavy, mění ji v dřinu a činí zábavu pro většinu dělníků nedostupnou; dále ukazuje, jak se při rozumném uspořádání, bude-li každému dovoleno řídit se vlastními sklony, může práce stát tím, čím má být, zábavou. Nemohu tu samozřejmě podrobně vyložit celou Fourierovu theorii svobodné práce, ale myslím, že to, co jsem řekl, stačí, abych anglickým socialistům ukázal, že fourierismus opravdu stojí za to, aby mu věnovali pozornost.

Další Fourierovou zásluhou je, že ukázal výhody, ba nutnost sdružování. O tom stačí jen zmínka, protože dobře vím, že Angličané jsou si plně vědomi jeho důležitosti.

Ve fourierismu je však jedna nesrovnalost, a to velmi vážná: neruší totiž soukromé vlastnictví. V jeho falansterách čili společných zařízeních jsou bohatí i chudí, kapitalisté i dělníci. Vlastnictví všech členů tvoří společný vklad, sdružení obchoduje, obdělává půdu a zabývá se průmyslovou výrobou, a příjmy se rozdělují mezi členy; část jako mzda za práci, druhá část jako odměna za dovednost a talent a třetí jako zisk z kapitálu. A tak po všech krásných theoriích o sdružování a svobodné práci, po četných plamenných tirádách proti obchodu, sobectví a konkurenci máme zde v praxi starý systém konkurence v opraveném vydání, bastilu chudinského zákona, jenže na poněkud liberálnějším základě! U toho se jistě nemůžeme zastavit; ani Francouzi se u toho nezastavili.

Fourierismus se ve Francii šířil pomalu, ale jistě. Fourierovců není mnoho, ale patří k nim značná část vynikajících duchů dnešní Francie. Jedním z jejich nejnadanějších spisovatelů je Victor Considérant. Mají i vlastní noviny, list „Phalange“^[¹⁶⁴], který zprvu vycházel třikrát v týdnu, nyní vychází denně.

A protože fourierovci mají nyní v Anglii svého představitele v panu Dohertym, myslím, že jsem o nich už řekl dost, a přejdu k nejvýznamnější a nejradikálnější straně ve Francii, ke komunistům.

Jak jsem uvedl, všechno, co chce ve Francii nabýt národního významu, musí být politické, jinak nemá naději na úspěch. Saint-Simon a Fourier se politiky ani nedotkli, a proto se jejich návrhy nestaly majetkem celého národa, nýbrž jen předmětem soukromých diskusí. Viděli jsme, jak Babeufův komunismus vyrostl z demokracie první revoluce. Za druhé revoluce, revoluce roku 1830, zrodil se jiný, mocnější komunismus. „Veliký týden“ roku 1830 byl výsledkem spojenectví buržoasie a dělnické třídy, liberálů a republikánů. Když bylo po boji, buržoasie dělnickou třídu odstrčila a zmocnila se plodů revoluce sama. Dělníci několikrát povstali, aby rozbili politický monopol a nastolili republiku, ale po každé byli poraženi; to proto, že buržoasie měla na své straně nejen armádu, ale vytvořila si ještě vlastní národní gardu. V této době (1834 nebo 1835) se mezi republikánskými dělníky zrodilo nové učení. Přesvědčili se, že i tehdy, když jejich demokratické plány měly úspěch, vodili je jejich obratnější a vzdělanější vůdcové stále za nos a že žádná politická změna nezlepší jejich sociální postavení, příčinu jejich politické nespokojenosti. Poučili se z dějin velké revoluce a dychtivě sáhli po Babeufově komunismu. To je všechno, co lze bezpečně tvrdit o původu soudobého komunismu ve Francii; napřed se o těchto otázkách diskutovalo v temných, hustě obydlených uličkách pařížského předměstí Saint-Antoine, a brzy nato na tajných schůzích spiklenců. Ti, kdo vědí o původu tohoto druhu komunismu víc, ti si to velmi obezřele nechávají pro sebe, aby na ně nedopadla „neúprosná ruka zákona“. Přesto však se komunismus rychle rozšířil v Paříži, Lyonu, Toulouse a v jiných francouzských velikých městech a průmyslových střediscích; jeden po druhém vznikaly různé tajné spolky; nejvýznamnější z nich byli „Travailleurs égalitaires“ čili rovnostářští dělníci a dále humanitáři^[¹⁶⁵]. Rovnostáři byli celkem dost „neotesaní“, podobně jako babeufovci za velké revoluce; chtěli přeměnit svět v dělnickou obec, odstranit veškerou zjemnělost civilisace, vědu, umění atd. jako zbytečný, nebezpcčný a aristokratický přepych; to byl předsudek, který nutně vyplýval z toho, že vůbec neznali dějiny a politickou ekonomii. Humanitáři prosluli zvláště útoky proti manželství, rodině a jiným podobným institucím. Obě tyto strany stejně jako další dvě nebo tři žily jen velmi krátce a velká většina francouzských dělníků brzy přijala zásady, které propagoval pan Cabet, „père Cabet“ (otec Cabct), jak mu říkají, a které jsou na kontinentě známé pod jménem ikarský komunismus.

Tento náčrt dějin komunismu ve Francii do jisté míry ukazuje, v čem se musí lišit francouzský komunismus od anglického. Ve Francii má hnutí za sociální reformu politický původ; ukázalo se, že demokracie není s to přinést skutečnou rovnost, a proto se teď bere na pomoc komunistický systém. Z téhož důvodu jsou také francouzští komunisté valnou většinou republikáni; chtějí nastolit komunistické společenské zřízení s republikánskou formou vlády. Nemyslím, že by angličtí socialisté mohli mít proti tomu vážné námitky; vím totiž, že ačkoli jsou spíše pro monarchii s voleným panovníkem, jsou příliš osvícení, než aby lidu vnucovali svou vládní formu, když s ní nechce mít nic společného. Je zřejmé, že takový pokus by tento lid přivedl do daleko větších potíží a nesnází, než jaké by mohly vzniknout z jeho vlastní demokratické vládní formy, i kdybychom předpokládali, že je špatná.

Ale proti francouzským komunistům lze mít jiné námitky. Zamýšlejí násilím svrhnout nynější vládu své země a dokazují to tím, že neustále organisují tajné spolky. ‘To je pravda. Dokonce i ikarovci, přestože ve svých spisech zavrhují násilné revoluce a tajné společnosti, sdružují se tajně a ochotně by využili každé příležitosti, aby násilím nastolili republiku. Proti tomu lze leccos namítat, a po mém soudu právem, protože tajné spolky vždycky odporují při nejmenším nejzákladnější obezřelosti, neboť vystavují strany zbytečnému pronásledování se strany zákona. Nemám v úmyslu takovou politiku hájit, ale je třeba ji vysvětlit, pochopit; a úplněji vysvětluje rozdíl mezi francouzskou a anglickou národní povahou a vládou. Anglická ústava je nepřetržitě už téměř půl druhého století zákonem země; všechny změny byly provedeny zákonnými prostředky, ústavní formou; proto mají Angličané nutně takovou úctu k svým zákonům. Naproti tomu ve Francii v posledních padesáti letech následovala jedna násilná změna za druhou; všechny možné formy státního zřízení od radikální demokracie až k nezahalenému despotismu, nejrůznější zákony byly po krátkém trvání zavrženy a nahrazeny jinými. Jak si potom takový národ může vážit zákonů? A výsledkem všech těchto otřesů, který je nyní zakotven ve francouzské ústavě a v zákonech, je útlak chudých bohatými, útlak udržovaný násilím. Jak lze potom čekat, že utlačovaní budou mít v lásce veřejné instituce, že nesáhnou ke starým metodám z roku 1792? Vědí dobře, že jestliže vůbec něco znamenají, pak jen proto, že na násilí odpovídají násilím, a ježto právě nyní nemají jiné prostředky, proč by se měli třeba jen chvilku zdráhat násilí použít? Dále lze namítnout: proč francouzští komunisté nezřizují komunistické kolonie jako Angličané? Na to odpovídám, že si netroufají. Kdyby se totiž do něčeho takového pustili, hned první pokus by byl potlačen vojskem. A i kdyby jim v tom nebránili, stejně by z toho nic nebylo. Vždycky jsem považoval „Harmonii“ jen za pokus dokázat praktickou proveditelnost plánů pana Owena a získat veřejné mínění pro socialistické plány na odstranění všeobecné bídy. Je-li tomu tak, pak by takový pokus neměl ve Francii žádný smysl. Nedokazujte Francouzům, že vaše plány jsou uskutečnitelné, to je nechává chladnými a lhostejnými. Ukažte jim, že vaše komunistické kolonie neuvrhnou lidstvo do „okovů despotismu“, jak řekl chartista p. Bairstow v nedávné diskusi s p. Wattsern.^[¹⁶⁶] Ukažte jim, že skutečná svoboda a skutečná rovnost je možná jen v komunistickém řádu, ukažte jim, že takovýto řád je požadavkem spravedlnosti, a všichni budou na vaší straně.

Ale vraťme se k sociálnímu učení ikarských komunistů. Jejich „biblí“ je „Voyage en Icarie“ (Cesta do Ikarie) od otce Cabeta, který mimochodem byl kdysi generálním prokurátorem a členem poslanecké sněmovny. Celkové uspořádání ikarských kolonií se velmi málo liší od kolonií pana Owena. Pojali do svých plánů všechno rozumné, co našli u Saint-Simona a Fouriera, a proto jsou mnohem dál než staří francouzští komunisté. Pokud jde o manželství, shodují se úplně s Angličany. Dělají, co mohou, aby byla zajištěna svoboda jednotlivce. Tresty mají být zrušeny a nahrazeny výchovou mládeže a rozumovým morálním působením na dospělé.

Zvláštní je však to, že zatím co angličtí socialisté vesměs odmítají křesťanství a musejí trpět všclijakými náboženskými předsudky opravdu věřícího obyvatelstva, francouzští komunisté, přestože patří k národu proslulému nevěrectvím, jsou sami křesťané. Jedním z jejich oblíbených axiomat je, že křesťanství je komunismus — „le Christianisme c‘est le Communisme“. To se snaží dokázat citáty z bible, na tom, že první křesťané žili v komunistických obcích atd. Ale to všechno jen nasvědčuje, že tito dobří lidé nejsou právě nejlepšími křesťany, i když se za ně vydávají; kdyby jimi totiž byli, znali by bibli lépe a zjistili by, že i když tam snad některá místa zdánlivě mluví pro komunismus, celkový duch biblického učení mu naprosto odporuje stejně jako každému rozumnému opatření.

Zrod komunismu většina vynikajících duchů Francie uvítala; filosof Pierre Leroux, odvážná obránkyně práv žen George Sandová; abbé de Lamennais, autor knihy „Les paroles d‘un croyant“ [Slova věřícího] a velmi mnoho jiných, ti všichni více méně sympatisuj9 s komunistickým učením. Nejvýznamnějším spisovatelem tohoto směru je však Proudhon, mladý muž, který před dvěma nebo třemi roky uveřejnil dílo „Co je to vlastnictví?“ („Qu‘est-ce que la propriété?“) ^[¹⁶⁷], v němž na tuto otázku odpověděl: „La propriété c‘est le vol“ — vlastnictví je krádež. Toto je nejfilosofičtější dílo ze všeho, co dosud francouzští komunisté napsali; a ze všech francouzských knih bych právě tuhle velmi rád viděl přeloženu do angličtiny. Soukromovlastnické právo a důsledky této instituce, konkurence, nemravnost a bída, jsou tu vyloženy s tak pronikavým pochopením a zároveň na základě tak důkladného vědeckého bádání, že jsem až dosud nečetl jinou knihu, kde by to bylo tak šťastně spojeno. Kromě toho zde autor má velmi významné poznámky o formách vlády, a když dokázal, že všechny druhy vlády, ať už je to demokracie, aristokracie či monarchie, je nutno zavrhnout, protože všechny vládnou násilím, a že v nejlepším případě síla většiny utlačuje slabost menšiny, dospívá nakonec k závěru: „Nous voulons l‘anarchie!“ Žádáme anarchii, vládu nikoho, odpovědnost každého jenom sobě.

O tomto předmětu budu muset pojednat podrobněji, až se budu zabývat německými komunisty. Zatím bych jen dodal, že francouzských ikarských komunistů je podle odhadu asi půl milionu, nepočítáme-li ženy a děti. To už je opravdu úctyhodná falanga, že? Mají také vlastní měsíčník, „Populaire“^[¹⁶⁸], který vydává otec Cabet; mimo to P. Leroux vydává časopis „La Revue indépendante“^[¹⁶⁹], hájící zásady komunismu s filosofického hlediska.

V Manchesteru dne 23. října 1843.

II
NĚMECKO A ŠVÝCARSKO

Německo mělo své sociální reformátory již za reformace. Brzy po tom, co Luther začal hlásat reformu církve a bouřit lid proti duchovní autoritě, povstalo rolnictvo v jižním a středním Německu jako jeden muž proti svým světským pánům. Luther vždy prohlašoval, že jeho cílem je návrat k původnímu křesťanství v učení i v praxi; ani rolnictvo si nepřálo nic jiného, jenže žádalo praxi prvotního křesťanství nejen v církevním, nýbrž i ve společenském životě. Rolníci soudili, že poddanství a nevolnictví, v němž tehdy žili,je neslučitelné s učením bible; banda zpupných baronů a hrabat je utiskovala, den co den je okrádala a zacházela s nimi jako s dobytkem; nebylo zákona, který by je chránil, a byl-li takový zákon, nenalezl se nikdo, kdo by za ním pevně stál. To bylo v příkrém rozporu s tím, jak žily obce prvotních křesťanů, a s Kristovým učením zachyceným v bibli. Proto sedláci povstali a zahájili proti svým pánům válku, jež mohla být jen válkou na život a na smrt. Thomas Münzer, kazatel, kterého si vybrali za vůdce, vydal prohlášení, které bylo samozřejmě plné náboženských a pověrčivých nesmyslů tehdejší doby, ale mimo jiné obsahovalo i takové zásady: Že podle bible žádný křesťan nemá právo vlastnit jakýkoli majetek jen pro sebe; že společenství majetku je jediným pravým stavem pro křesťanskou společnost; že žádnému dobrému křesťanovi není dovoleno, ani aby měl jakoukoli moc či vládu nad jinými křesťany, ani aby zastával nějaký vládní úřad nebo měl dědičnou moc, nýbrž naopak, ježto všichni lidé jsou si rovni před Bohem, mají si být rovni i na zemi. Tyto zásady byly jen důsledky vyvozené z bible a z vlastních Lutherových spisů; ale reformátor nebyl ochoten jít tak daleko, jako šel lid; přes odvahu, kterou projevil v boji proti duchovní moci, nedokázal překonat politické a sociální předsudky své doby; věřil v božské právo knížat a vrchnosti utlačovat lid tak neochvějně, jako věřil v bibli. Kromě toho potřeboval ochranu šlechty a protestantských knížat, a proto napsal traktát proti buřičům, v němž se nejen zřekl jakékoli spojitosti s nimi, nýbrž zároveň nabádal šlechtu, aby je co nejpřísněji potlačila jako vzbouřence proti zákonu božímu. „Pobijte je jako psy!“ volal. Celý traktát je napsán s takovou nenávistí, ba zběsilostí a fanatismem proti lidu, že navždy zůstane poskvrnou na Lutherově charakteru; je z něho vidět, že začal-li Luther životní dráhu jako muž lidu, dal se později úplně do služeb jeho utlačovatelů. Povstání, které přerostlo v nejkrvavější občanskou válku, bylo potlačeno a rolníci byli uvrženi do dřívějšího nevolnictví.

Od selské války až do velmi nedávné doby neexistovala v Německu žádná strana přívrženců sociální reformy — až na několik výjimek, které veřejnost ani nevzala na vědomí. Veřejné mínění bylo v posledních padesáti letech příliš zaměstnáno otázkami buď ryze politického, nebo ryze filosofického rázu — otázkami, na které musela být dána odpověď, než bylo možno s potřebným klidem a znalostmi prodiskutovat sociální otázku. Lidé, kteří by se byli jistě rozhodně postavili proti komunistickému systému, kdyby jim jej někdo navrhoval, razili mu přesto sami cestu.

Otázka sociální reformy se dostala v Německu nedávno znovu na přetřes, tentokrát mezi dělníky. Protože Německo má poměrně malý tovární průmysl, tvoří většinu dělnictva řemeslníci, kteří dříve, než se usadí jako malí mistři, cestují několik let po Německu, Švýcarsku a velmi často i po Francii. Mnoho německých dělníků takto neustále proudí do Paříže a zpět a samozřejmě se tam seznamuje s politickým a sociálním hnutím francouzské dělnické třídy. Jeden z těchto lidí, Wilhelm Weitling, rodák z Magdeburku v Prusku a prostý krejčovský tovaryš, se rozhodl, že založí komunistické obce ve své vlasti.

Tento muž, jejž lze považovat za zakladatele německého komunismu, odešel po několikaletém pobytu v Paříži do Švýcarska, tam pracoval v jakési krejčovské dílně v Ženevě a hlásal spoludělníkům své nové evangelium. Založil komunistická sdružení ve všech městech a městečkách na švýcarské straně Ženevského jezera. Pro své názory získal většinu Němců, kteří tam pracovali. Když takto zpracoval veřejné mínění, začal vydávat časopis „Mladá generace“^[¹⁷⁰], aby rozšířil agitaci po celé zemi. Tento časopis, ačkoli jej psal dělník jen pro dělníky, měl od počátku vyšší úroveň než většina francouzských komunistických publikací, dokonce i než „Populaire“ otce Cabeta. Na tomto časopise je vidět, žc jeho redaktor se těžce musel dopracovávat historických a politických znalostí, bez nichž se publicista nemůže obejít a které Weitlingovi nedala skrovná výchova. A zároveň je na tomto časopise vidět, že Weitling neustále usiloval o to, aby své různé ideje a myšlenky o společnosti spojil v ucelený komunistický systém. „Mladá generace“ začala vycházet roku 1841; příští rok uveřejnil Weitling své dílo „Záruky harmonie a svobody“^[¹⁷¹], ve kterém podal přehled starého společenského systému a nastínil nový. Možná, že vámjednou pošlu nějaké výňatky z této knihy.

Když Weitling takto vytvořil jádro komunistické strany v Ženevě a okolí, odešel do Curychu, kde, stejně jako v ostatních městech severního Švýcarska, začali již někteří jeho přátelé působit na smýšlení dělníků. I tam začal organisovat svou stranu. Pod rouškou zpěváckých kroužků vznikala sdružení, kde se diskutovalo o sociálnl přeměně. V téže době Weitling ohlásil, že zamýšlí vydat knihu „Evangelium chudých hříšníků“^[¹⁷²]. Ale tu již zasáhla policie.

Letos v červnu byl Weitling zatčen a s jeho písemnostmi byla zabavena i jeho kniha, ještě než spatřila světlo světa. Vláda republiky určila komisi, aby věc vyšetřila a podala zprávu Nejvyšší radě, zástupcům lidu. Tato zpráva byla před několika měsíci uveřejněna^[¹⁷³]. Je z ní vidět, že po celém Švýcarsku existovalo veliké množství komunistických sdružení, v nichž byli většinou němečtí dělníci; že Weitling byl považován za vůdce této strany a čas od času dostával zprávy o rozvoji hnutí; že si dopisoval s podobnými sdruženími Němců v Paříži a v Londýně a že všechny tyto společnosti se skládaly z lidí, kteří velmi často měnili místo pobytu, takže každá z nich byla semeništěm těchto „nebezpečných autopických učení“, vysílala své zkušenější členy do Německa, Uher a Italie a infikovala svým duchem každého dělníka, který se dostal do okruhu jejího působení. Zprávu vypracoval dr. Bluntschli, muž aristokratického smýšlení a fanatický křesťan, a proto tento elaborát budí spíše dojem zaujaté denunciace než klidné úřední zprávy. O komunismu se tu mluví jako o velice nebezpečné doktrině, která podrývá veškerý existující pořádek a rozvrací všechny posvátné svazky společnosti. Tento zbožný doktor mimochodem stěží nalézá dost silná slova, aby vyjádřil své rozhořčení nad bezbožným rouháním, jehož se tito bezectní ignoranti dopouštějí tím, že se snaží své hříšné revoluční učeni podepřít citáty z Písma svatého. V tomto směru se totiž Weitling a jeho strana podobají francouzským ikarovcům a tvrdí, že křesťanství je komunismus.

Výsledek procesu s Weitlingem pramálo splnil očekávání curyšské vlády. Třebaže Weitling a jeho přátelé si při svých výpovědích občas vůbec nedávali pozor na jazyk, velezradu a spiknutí, z nichž byl Weitling obviněn, mu nebylo možno dokázat; trestní soud jej odsoudil k šesti měsícům vězení a vypověděl jej na věčné časy ze Švýcar; členové curyšských sdružení byli vypovězení z kantonu; rozhodnutí bylo sděleno vládám ostatních kantonů a cizím vyslanectvím; ale komunistům v ostatních částech Švýcarska se celkem nic nestalo. Pronásledování začalo příliš pozdě a ostatní kantony se k němu téměř vůbec nepřipojily; komunismus nejenže nebyl rozdrcen, naopak, spíše mu to prospělo, neboť se o něj vzbudil veliký zájem ve všech zemích, kde se mluví německy. V Německu byl komunismus do té doby téměř neznám, ale nyní se stal předmětem všeobecné pozornosti.

Kromě této strany existuje v Německu ještě jedna strana hájící komunismus. Dříve zmíněná strana, protože je to strana ryze lidová, jistě brzy spojí celou německou dělnickou třídu, kdežto strana, kterou se budu nyní zabývat, je filosofická strana, která svým původem nesouvisí ani s francouzskými, ani s anglickými komunisty a vyrůstá z té filosofie, která je v posledních padesáti letech pýchou Německa.

Politickou revoluci ve Francii provázela filosofická revoluce v Německu. Začal ji Kant tím, že vyvrátil zastaralý systém leibnizovské metafysiky, která koncem minulého století pronikla na všechny university na kontinentě. Fichte a Schelling začali s přestavbou filosofie a Hegel nový systém dovršil. Od dob, kdy člověk vůbec začal myslit, neexistoval nikdy tak všeobsáhlý filosofický systém, jako je Hegelův. Logika, metafysika, přírodní filosofie, filosofie ducha, filosofie práva, náboženství a dějin, to všcchno tu bylo spojeno v jediný systém, zredukováno na jediný základní princip. Zdálo se, že tento systém je zvenčí úplně neotřesitelný, a také byl; vyvrátili jej pouze zevnitř, a to sami hegelovci. Samozřejmě, že tu nemohu podat úplný výklad ani systému, ani jeho historie, a musím se tedy omezit na tyto poznámky. Vývoj německé filosofie od Kanta až po Hegela byl tak soustavný, tak logický, tak nutný, smím-li se tak vyjádřit, že vedle těchto systémů, které jsem jmenoval, nemohl žádný jiný obstát. Jsou asi dva nebo tři, ale nevzbudily vůbec pozornost; byly tak přehlíženy, že jim nikdo neprokázal ani tu čest, aby je vyvracel. Hegel, přes nesmírné vzdělání a hluboké myšlení, byl tak zaujat abstraktními otázkami, že opominul zbavit se předsudků své doby — doby restaurace starých vládních systémů a starého náboženství. Ale jeho žáci měli na tyto věci úplně jiný názor. Hegel zemřel roku 1831 a hned nato, roku 1835, vyšel Straussův „Život Ježíšův“, dílo, které znamenalo první krok za hranice pravověrného hegelovství. Po něm následovala další; a roku 1837 křesťané povstali proti těm, které nazvali novohegelovci, označili je za atheisty a žádali, aby proti nim zakročil stát. Stát však nezasáhl a spor pokračoval. V té době si byli novo- nebo mladohegelovci tak málo vědomi důsledků vlastních úvah, že všichni odmítali nařčení z atheismu a prohlašovali o sobě, že jsou křesťané a protestanté, ačkoli popírali existenci boha, který by nebyl člověk, a historii evangelií prohlašovali za pouhou mythologii. Teprve loni připustil pisatel těchto řádků v jednom pamfletu^[¹⁷⁴], že obvinění z atheismu je oprávněné. Vývoj šel však dále. Mladohegelovci z roku 1842 se přiznali k atheismu a republikánství; časopis této strany, „Deutsche Jahrbücher“, psal radikálněji a otevřeněji než předtím; tím byly vytvořeny politické noviny a brzy jsme měli v rukou všechen německý liberální tisk. Měli jsme přátele v téměř každém významnějším německém městě; zásobovali jsme všechny liberální listy potřebným materiálcm, a tak jsme z nich udělali své vlastní orgány; celou zemi jsme zaplavili pamflety a brzy jsme určovali veřejné mínění ve všech otázkách. Přechodné zmírnění tiskové censury značně posílilo toto hnutí, jež bylo pro velkou část německé veřejnosti něčím úplně novým. Noviny, vydávané s povolením vládní censury, obsahovaly věci, které by se i ve Francii trestaly jako velezrada, a jiné věci, které v Anglii nelze vyslovit, aniž byste byli soudně stíháni pro rouhačství. Hnutí bylo tak nenadálé, tak prudké a projevilo tolik energie, že po nějakou dobu byly vláda i veřejnost v jeho vleku. Ale tento bouřlivý charakter agitace dokazoval, že hnutí nemá oporu v nějaké silné straně ve veřejnosti a že celá jeho moc vyplývá z toho, že odpůrce překvapilo a ohromilo. Jakmile se vlády vzpamatovaly, udusily je nejdespotičtějším potlačením svobody slova. Pamflety, noviny, časopisy a vědecké spisy byly po tuctech zakazovány a rozruch v zemi brzy opadl. Je ovšem samozřejmé, že takový tyranský zásah nemůže zastavit pokrok veřejného mínění ani zardousit principy, které hájí agitátoři; všechno to pronásledování vládnoucím kruhům nijak neprospělo; to proto, že kdyby nebyly hnutí potlačily ony, bylo by zašlo na lhostejnost široké veřejnosti, která je právě tak málo odhodlána k radikálním přeměnám jako veřejnost v kterékoli jiné zemi; ale kdyby se ani to nestalo, byli by republikánské agitace zanechali agitátoři sami, protože mezitím vyvodili ze své filosofie ještě další závěry a stali se komunisty. A tak právě ve chvíli, kdy knížata a vládci Německa byli přesvědčeni, že navždy potlačili republikánské hnutí, spatřili, jak se z popela politické agitace rodí komunismus; a ukazuje se, že toto nové učení je pro ně ještě nebezpečnější a hrozivější než to, nad jehož zdánlivým zničením tak jásali.

Už na podzim 1842 někteří stoupenci této strany došli k závěru, že politická přeměna nestačí, a prohlásili, že společenský řád odpovídající jejich abstraktním principům se může zrodit jen ze sociální revoluce založené na společném vlastnictví. Jenže ani takoví vůdcové strany, jako dr. Bruno Bauer, dr. Feuerbach a dr. Ruge, nebyli tehdy odhodláni učinit tento rozhodný krok. Politický orgán strany, „Rheinische Zeitung“, uveřejnil několik pojednání hájících komunismus, avšak bez žádoucího účinku. Přes to všechno komunismus byl tak nutným důsledkem novohegelovské filosofie, že žádný protitlak nemohl zadržet jeho vývoj, a letos mohli jeho první stoupenci s uspokojením pozorovat, jak se k nim připojuje jeden republikán za druhým. Vedle dr. Hesse, jednoho z redaktorů nyní zakázané „Rheinische Zeitung“, který byl de facto prvním komunistou v této straně, je tu nyní již celá řada dalších; např. dr. Ruge, redaktor „Deutsche Jahrbücher“, vědeckého časopisu mladohegelovců, který byl zakázán rozhodnutím německého spolkového sněmu; dr. Marx, další redaktor „Rheinische Zeitung“; Georg Herwegh, básník, jehož dopis pruskému králi minulou zimu otiskla v překladu většina anglických listů, a další; doufáme, že postupně k nám přejde i zbytek republikánské strany.

A tak lze říci, že filosofický komunismus v Německu již natrvalo zakotvil přes všechny snahy vlád jej potlačit. Vlády sice na svých územích zakázaly tisk, ale bezvýsledně; pokrokové strany využívají svobodného tisku ve Švýcarsku a ve Francii a jejich publikace jsou v Německu rozšířeny stejně, jako kdyby tam byly vydávány. Všechno pronásledování a všechny zákazy se minuly a vždycky minou cílem; Němci jsou filosofický národ a nevzdají se a nemohou se vzdát komunismu, jakmile spočívá na zdravých filosofických principech — zvláště byl-li odvozen jako nevyhnutelný závěr z jejich vlastní filosofie. A zde je právě úkol, který musíme nyní splnit. Naše strana musí dokázat, že buďto bylo veškeré filosofické úsilí německého národa od Kanta až po Hegela zbytečné — bavíc než zbytečné, anebo že musí vyústit v komunismus; že Němci buďto musí zavrhnout své veliké filosofy, jejichž jména považují za chloubu svého národa, anebo musí přijmout komunismus. A to bude dokázáno; Němci budou postaveni před toto dilemma a sotva lze pochybovat, pro kterou možnost se národ rozhodne. Nikde není pro vytvoření komunistické strany mezi vzdělanými třídami společnosti tak příznivá situace jako v Německu. Němci jsou národ, který málo dbá vlastních zájmů; střetne-li se v Německu princip se zájmem, téměř vždy princip umlčí nároky zájmu. Táž láska k abstraktnímu principu, totéž přehlížení skutečnosti a vlastního zájmu, jež způsobily, že Německo politicky nežije, tytéž vlastnosti zaručují v této zemi úspěch filosofickému komunismu. Angličanům se bude zdát velmi podivné, že stranu, jejímž cílem jc zničení soukromého vlastnictví, tvoří hlavně ti, kdo mají majetek; a přece v Německu je tomu tak. My můžeme doplňovat své řady jen z těch tříd, jimž se dostalo opravdu dobrého vzdělání; tj. z universit a z obchodních kruhů; a ani tu, ani tam jsme dosud nenarazili na vážnější nesnáze.

Pokud jde o jednotlivé body učení naší strany, ztotožňujeme se mnohem víc s anglickými socialisty než s kteroukoli jinou stranou. Jejich systém, stejně jako náš, spočívá na filosofickém principu; stejně jako my, bojují i oni proti náboženským předsudkům, kdežto Francouzi zavrhují filosofii a prodlužují život náboženství tím, že je s sebou vlekou do nového společenského řádu, který navrhují. Francouzští komunisté nám mohli pomoci jen v prvních stadiích našeho vývoje, ale brzy jsme zjistili, že víme víc než naši učitelé; naproti tomu od anglických socialistů se budeme muset ještě mnoho naučit. Naše základní principy nám sice poskytují širší základnu, neboť nám je dal filosofický systém zahrnující všechny oblasti lidského poznání; ale ve všem, co má co dělat s praxí, s fakty současného stavu společnosti, zjišťujeme, že angličtí socialisté jsou proti nám daleko napřed a že nám tu zbývá udělat velmi málo. Ostatně mohu říci že jsem poznal anglické socialisty, s nimiž jsem zajedno téměř ve všech otázkách.

Toto komunistické učení zde nemohu vyložit, protože můj článek by byl příliš dlouhý; ale rád bych to brzy učinil, poskytne-li mi k tomu redaktor listu „New Moral World“ místo.^{[^a]} Proto končím zjištěním, že přes všechno pronásledování německými vládami (dovídám se, že v Berlíně je pan Edgar Bauer soudně stíhán^[¹⁷⁵] pro vydáni komunistického díla; a ve Stuttgartu byl někdo jiný zatčen pro nový zločin — pro „komunistické příspěvky do novin“!), přes to všechno budou učiněna všechna nutná opatření pro úspěšnou agitaci za sociální reformu, pro vytvoření nového periodického orgánu a rozšiřování všech publikací hájících komunismus.

Napsal B. Engels 23. října a začátkem listopadu 1843
Po prvé otištěno v čís. 19 a 21 časopisu
„The New Moral World“ z 14. a 18. listopadu 1843
Podpis: B. Engels Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Další čísla tohoto časopisu již nepřinesla žádný Engelsův článek na toto thema. (Pozn. red.)

162 Článkem „Úspěchy hnutí za sociální reformu na kontinentě“ začala spolupráce Bedřicha Engelse s týdeníkem anglických socialistů-owenovců „The New Moral World and Gazette of the Rational Society“ [„Nový mravní svět a noviny rozumné společnosti“). Engels s tímto časopisem spolupracoval do května 1845. Engelsův článek vyšel poněkud zkráceně také v čís. 313 a 315 chartistických novin „The Northern Star“ [„Severní hvězda“] z 11. a 25. listopadu 1843.

163 Tím je míněna skupina anglických utopických socialistů, kteří roku 1842 založili v Ham-Commonu (nedaleko Londýna) komunistickou kolonii „Concordia“ („Harmonie“); ham-commonští socialisté byli stoupenci anglického mystika G. P. Greavese a hlásali mravní sebezdokonalování a asketický způsob života; kolonie se brzy rozpadla.

164 „La Phalange“ [„Falanga“] — orgán fourierovců, který vycházel v Paříži v letech 1832 až 1849; vycházel postupně v různých intervalech, různém rozsahu a formátu, několikrát změnil název. V letech 1840—1843 vycházel třikrát týdně. Když v srpnu 1843 začali fourierovci vydávat deník „La Démocratie pacifique“ [„Mírumilovná demokracie“], vydávali pod názvem „La Phalange“ theoretický časopis.

165 Rovnostářští dělnici — tajný spolek francouzských komunistů-babeufovců, který vznikl roku 1840 a skládal se hlavně z dělníků. Humanitáři — tajný spolek komunistů-babeufovců, kteří se roku 1811 seskupili kolem novin „L‘Humanitaire“ [„Obhájce humanity“]. Tyto spolky byly pod ideologickým vlivem Théodora Dézamy a náležely k revolučnímu a materialistickému směru ve francouzském utopickém komunismu.

166 Veřejné diskuse mezi Johnem Wattsem, který byl tehdy aktivním propagátorem owenismu, a chartistickým řečníkem Jonathanem Bairstowem se konala v Manchesteru 11., 12. a 13. října 1843. B. Engels se zřejmě této diskuse zúčastnil.

167 Pierre Joseph Proudhon, „Qu'est-ce que la propriété? ou Recherches sur le principe du droit et du gouvernement“ [„Coje to vlastnictví? aneb Zkoumání principu práva a vlády“], Paříž 1840.

168 „Le Populaire de 1841“ [„Lidové noviny z roku 1841“] — propagační orgán pokojného utopického ikarského komunismu; vycházel v Paříži v letech 1841 až 1852; do roku 1849 jej redigoval Etienne Cabet; byl takto nazván na rozdíl od radikálního týdeníku „Populaire“, který vydával Cabet v letech 1833—1835.

169 „La Revue indépendante“ [„Nezávislá revue“] — společensko-politický měsíčník pod vlivem utopického socialismu; vycházel v Paříži od listopadu 1845 do února 1848 za redakce Pierre Lerouxe, George Sandové a Louise Viardota.

170 „Die junge Generation“ [„Mladá generace“] — měsíčník, propagační orgán utopického rovnostářského komunismu, vydávaný Wilhelmem Weitlingem ve Švýcarsku od září 1841 do května 1843. Do ledna 1842 vycházel tento časopis pod názvem „Der Hülferuf der deutschen Jugend“ [„Německá mládež volá o pomoc“].

171 Wilhelm Weitling, „Garantien der Harmonie und Freiheit“, Vivis 1842.

172 Engels tu vychází z toho, že Weitling v květnu 1843 oznámil vydání své knihy „Das Evangelium der armen Sünder“ [„Evangelium chudých hříšníků“]. Weitlingova kniha vyšla teprve roku 1845 v Bernu pod názvem „Das Evangelium eines armen Sünders“ [„Evangelium chudého hříšníka“).

173 Engels má na mysli knihu „Die Kommunisten in der Schweiz nach den bei Weitling vorgefundenen Papieren. Wörtlicher Abdruck des Kommissionalberichtes an die H. Regierung des Standes Zürich“ [„Komunisté ve Švýcarsku podle dokumentů nalezených u Weitlinga. Úplný text zprávy komise vládě kantonu Curych“], Curych 1843. Autorem knihy, která vyšla anonymně, byl švýcarský právník a reakční politik Johann Kasper Bluntschli.

174 Tím je míněn Engelsův pamflet „Schelling a zjevení“.

175 Za knihu „Der Streit der Kritik mit Kirche und Staat“ [„Spor kritiky s církví a státem“], Charlottenburg 1843, kterou pruská vláda zkonfiskovala, byl Edgar Bauer odsouzen na 4 roky do vězení.

Bedřich Engels

Úspěchy hnutí za sociální reformu na kontinentě[162]

Úspěchy hnutí za sociální reformu na kontinentě^[¹⁶²]