Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Situace Anglie
OSMNÁCTÉ STOLETÍNa první pohled století revoluce Anglii valně nezměnilo. Zatím co na kontinentě byl rozmetán celý starý svět, zatím co pětadvacetiletá válka vyčistila ovzduší, v Anglii se nic nepohnulo a nic neohrozilo ani stát, ani církev. A přece od poloviny minulého století prožila Anglie větší převrat než kterákoli jiná země, převrat, který je tím důsažnější, čím nehlučněji se odehrál, a který proto v praxi s největší pravděpodobností dosáhne svého cíle dříve než francouzská politická nebo německá filosofická revoluce. Revoluce v Anglii je sociální, a proto rozsáhlejší a hlubší než kterákoli jiná. Neexistuje sebeodlehlejší oblast lidského poznání a lidských životních vztahů, jež by k této revoluci nepřispěla a sama se opět vlivem revoluce nějak nezměnila. Teprve sociální revoluce je pravá revoluce, ve kterou musí vyústit revoluce politická i filosofická; a tato sociální revoluce probíhá v Anglii již sedmdesát nebo osmdesát let a právě nyní se rychle blíží své krisi.
Osmnácté století sdružilo, sjednotilo lidstvo z roztříštěnosti a isolovanosti, do níž bylo uvrženo křesťanstvím; bylo předposledním krokem k tomu, aby lidstvo samo sebe poznalo a osvobodilo, krokem, který však právě jakožto předposlední byl ještě jednostranný a uvízl v rozporu. Osmnácté století shrnulo výsledky dosavadních dějin, výsledky, které se do té doby objevovaly jen isolovaně a nahodile, a ukázalo jejich nutnost a jejich vnitřní sřetězení. Nespočetná, nazdařbůh zpřeházená data poznání byla uspořádána, roztříděna a uvedena v příčinnou souvislost; vědění se stalo vědou a vědy se přiblížily svému dovršení, tj. přimkly se na jedné straně k filosofii a na druhé straně k praxi. Před osmnáctým stoletím věda neexistovala; poznání přírody nabylo vědecké formy teprve až v osmnáctém století nebo v některých odvětvích o několik málo let dříve. Newton vytvořil svým gravitačním zákonem vědeckou astronomii, rozložením světla vědeckou optiku, binomickou poučkou[a] a theorií nekonečna vědeckou matematiku a poznáním povahy sil vědeckou mechaniku. Také fysika nabyla v osmnáctém století vědeckého charakteru; chemii vytvořili teprve Black, Lavoisier a Priestley[192] geografie byla povýšena na vědu určením tvaru země a díky četným cestám, které teprve nyní přinášely užitek vědě; rovněž přírodopis povznesli na úroveň vědy až Buffon a Linné; ba i geologie se pozvolna začala dostávat z víru fantastických hypothes, v něniž se topila. Pro osmnácté století byla charakteristická myšlenka encyklopedie; vycházela z vědomí, že všehny tyto vědy navzájem souvisí, nebyla však ještě s to vytvořit přechody odjedné k druhé, a proto je mohla jen prostě řadit vedle sebe. Zrovna tak v historii; nyní se po prvé vyskytují mnohosvazkové kompilace světových dějin, ještě bez kritiky a naprosto bez filosofie, ale přesto už všeobecné dějiny místo dosavadních místně a časově omezených fragmentů dějin. Politika byla postavena na jakýsi lidský základ a Adam Smith zreformoval politickou ekonomii. Vrcholem vědy osmnáctého století byl materialismus, první systém přírodní filosofie a následek onoho dovršení přírodních věd, o němž jsme mluvili. Boj proti abstraktní subjektivitě křesťanství vehnal filosofii osmnáctého století do opačné jednostrannosti; proti subjektivitě byla postavena objektivita, proti duchu příroda, proti spiritualismu materialismus, proti abstraktně jednotlivému abstraktně obecné, substance. Osmnácté století bylo vzkříšením antického ducha proti křesťanskému; znovu ožily materialismus a republika, filosofie a politika starého světa a Francouzi, představitelé antického principu uvnitř křesťanství, se na určitou dobu zmocnili historické iniciativy.
Osmnácté století tedy nerozřešilo veliký protiklad, který od začátku zaměstnával dějiny a jehož vývoj je náplní dějin, protiklad substance a subjektu, přírody a ducha, nutnosti a svobody; ale postavilo proti sobě již do krajnosti vyhrocené a úplně rozvinuté stránky protikladu, a tím učinilo nutným překonání tohoto protikladu. Následek tohoto jasného, krajního vyhrocení protikladu byla všeobecná revoluce, která se rozdělila na různé národnosti a jejíž blízké dovršení bude zároveň rozřešením protikladu dosavadních dějin. Němci, křesťansko-spiritualistický národ, prožili filosofickou revoluci; Francouzi, národ anticko-materialistický, a proto politický, museli prodělat revoluci politickou cestou; Angličané, jejichž národnost je směs německých a francouzských elementů, kteří tedy v sobě nesou obě stránky protikladu, a jsou proto universálnější než každý z obou těchto faktorů sám o sobě, byli proto také strženi do universálnější revoluce, do revoluce sociální. — To bude třeba vyložit podrobněji, protože postavení národností, alespoň v novější době, bylo v naší filosofii dějin dosud velmi nedostatečně zpracováno, či spíše zůstalo vůbec nepovšimnuto.
Že Německo, Francie a Anglie jsou tři vedoucí země současných dějin, to se, doufám, všeobecně uznává; že Němci představují křesťansko-spiritualistický princip a Francouzi anticko-materialistický princip, čili jinými slovy, že Němci představují náboženství a církev a Francouzi politiku a stát, to je rovněž jasné nebo se časeni objasní; význam Angličanů v novějších dějinách není sice hned tak patrný, ale pro účel, který teď sledujeme, je nejdůležitější. Anglický národ vznikal z Germánů a Románů v době, kdy se oba tyto národy sotva od sebe oddělily a teprve se začaly vyvíjet v obč stránky protikladu. Germánské a románské elementy se zde vyvíjely vedle sebe a vytvořily nakonec národnost, která v sobě obsahuje obě jednostrannosti nezprostředkovány. Germánský idealismus měl tolik volnosti, že se dokonce mohl převrátit ve svůj opak, v abstraktní vnějšnost; stále ještě zákonná možnost prodat ženu a děti a obchodní duch Angličanů vůbec je rozhodně třeba připsat na vrub germánskému elementu. Zrovna tak se románský materialismus převrátil v abstraktní idealismus, niternost a náboženskost; tak lze vysvětlit jev, že se uvnitř germánského protestantismu udržoval románský katolicismus, státní církev, papežství knížat a veskrze katolický způsob odbývat náboženství formalitami. Charakter anglické národnosti je nerozřešený rozpor, spojení nejpříkřejších kontrastů. Angličané jsou nejnábožnější a zároveň nejbezbožnější národ světa; onen svět jim nadělá víc starostí než kterémukoli jinému národu, ale přesto žijí tak, jako by tento svět byl pro ně vším; vyhlídky na nebeskou blaženost jim vůbec nevadí, aby stejně pevně nevěřili v „peklo nevydělávat peníze“. Odtud ten věčný vnitřní neklid Angličanů, který je pocitem neschopnosti řešit tento rozpor a který je sám sebou žene k činnosti. Pocit rozporu je zdrojem energie, ale energie, která směřuje jen navenek, a tento pocit rozporu byl zdrojem kolonisace, mořeplavby, průmyslu, a vůbec nesmírné praktické činnosti Angličanů. Neschopnost řešit tento rozpor proniká celou anglickou filosofii a vhání ji do empirie a skepticismu. Protože Bacon nebyl s to rozřešit svým rozumem rozpor idealismu a realismu, bylo nutno prohlásit, že rozum vůbec není schopen rozřešit tento rozpor, bylo nutno idealismus rovnou zavrhnout a vidět jediný prostředek záchrany v empirii. Z téhož zdroje vychází kritika schopnosti poznání a vůbec psychologický směr, kterým se od začátku výhradně brala anglická filosofie a který nakonec, po všech marných pokusech rozpor řešit, prohlašuje tento rozpor za neřešitelný a rozum za nedostačující a hledá útočiště buď v náboženské víře, nebo v empirii. Humovský skepticismus je ještě dnes formou veškerého nenáboženského filosofování v Anglii. Nemůžeme vědět, usuzuje tento způsob nazírání, zda existuje nějaký bůh; existuje-li, pak je pro něj jakékoli spojení s námi nemožné, a musíme tedy svou praxi zařídit tak, jako by neexistoval. Nemůžeme vědět, zda je duch odlišný od těla a zda je nesmrtelný; žijeme tedy tak, jako by tento život byl naším jediným životem, a nelámeme si hlavu věcmi, na které náš prostý rozum nestačí. Zkrátka, praxe tohoto skepticismu je přesně francouzský matcrialismus; ale v metafysické theorii stále nedovede nic definitivně řešit. — Protože však Angličané v sobě obsahovali oba elementy, které na kontinentě určovaly vývoj dějin, byli přece jen s to, dokonce i bez velikého styku s pevninou, držet krok s pohybem a občas jej dokonce předstihnout. Anglická revoluce sedmnáctého století je přesný předobraz francouzské revoluce z roku 1789. V „dlouhém parlamentu“ snadno rozeznáme tři stupně, které ve Francii vystupovaly jako ústavodárné a zákonodárné shromáždění a národní konvent; a v anglické revoluci se jasně rýsuje přechod od konstituční monarchie k demokracii, vojenskému despotismu, restauraci a revoluci juste-milieu. Cromwell je Robespierre a Napoleon v jedné osobě; Girondě, Hoře a hébertovcům a babeufovcům odpovídají presbyteriáni, independenti a levelleři; politický výsledek obou revolucí je dosti ubohý a celá paralela, kterou by bylo možno rozvést ještě mnohem podrobněji, mimochodem také dokazuje, že náboženská a nenáboženská revoluce, pokud zůstávají politickými, vyjdou nakonec nastejno. Tento náskok Anglie před kontinentem byl ovšem jen chvilkový a postupně se opět vyrovnal; anglická revoluce skončila v juste-milieu a vytvořením dvou národních stran, kdežto francouzská revoluce ještě neskončila a nemůže skončit, dokud nedospěla k témuž výsledku, k němuž musí dojít německá filosofická a anglická sociální revoluce.
Anglická národní povaha se podstatně liší od německé i od francouzské; pro ni je příznačné to, že nevěří, že je s to překonat protiklad, a proto se úplně oddala empirii. Také čisté germánství převrátilo svou abstraktní niternost v abstraktní vnějšnost, ale tato vnějšnost nikdy neztratila stopy svého původu a zůstávala stále podřízena niternosti a spiritualismu. I Francouzi stojí na materiální, empirické straně; protože však tato empirie je bezprostředním národním zaměřením, a ne druhotným důsledkem národního vědomí rozpolceného v sobě samém, uplatňuje se v národním měřítku, obecně, projevuje se jako politická činnost. Němec hájil absolutní oprávněnost spiritualismu, a proto se snažil rozvíjet obecné zájmy lidstva ve formě náboženství a později ve formě filosofie. Francouz proti tomuto spiritualismu postavil jako absolutně oprávněný materialismus, a proto pojímal stát jako věčnou formu těchto zájmů. Angličan však nemá obecné zájmy, nemůže o nich mluvit, aniž se dotýká bolavébo místa — rozporu; nevěří v obecné zájmy a má jen soukromé zájmy. Tato absolutní subjektivita, roztříštění obecného na mnoho jednotlivostí, je ovšem germánského původu, ale jak už jsem řekl, je odtržena od svého kořene, a proto působí jen empiricky, a tím právě se anglická sociální empirie liší od francouzské politické empirie. Činnost Francie byla vždy nacionální, od počátku si vědoma obecných zájmů celku; činnost Anglie byla práce nezávislých, vedle sebe stojících individuí, pohyb navzájem nespojených atomů, které zřídka spolupůsobí jako celek a i potom jen z individuálního zájmu a jejichž nejednotnost právě nyní vystupuje na světlo jako všeobecná bída a úplná roztříštěnost.
Jinými slovy, jen Anglie má sociální dějiny. Jen v Anglii individua jako taková, aniž vědomě zastupovala obecné principy, napomáhala národnímu rozvoji a dovedla jej téměř až ke konci. Jen zde působila masa jako masa pro své vlastní individuální zájmy; jen zde se principy proměnily v zájmy dříve, než mohly ovlivňovat dějiny. Francouzi a Němci také pozvolna dospívají k sociálním dějinám, ale ještě je nemají. I na kontinentě existovala chudoba, bída a sociální útlak, ale na národní rozvoj to nemělo vliv; kdežto bída a chudoba pracující třídy dnešní Anglie má národní, ba světodějný význam. Na kontinentě je sociální moment ještě úplně pohřben pod politickým momentem, ještě se od něho vůbec neoddělil, kdežto v Anglii byl politický moment postupně překonán sociálním momentem a byl mu podřízen. Celá anglická politika má v podstatě sociální ráz, a jen proto, že Anglie ještě nepřekonala stát, že politika je pro ni východiskem z nouze, jen proto se sociální otázky projevují politicky.
Pokud jsou stát a církev jedinými formami, ve kterých se uskutečňují obecná určení lidské podstaty, do té doby nelze mluvit o sociálních dějinách. Proto také ve starověku a středověku nelze mluvit o sociálním vývoji; až reformace, první, ještě nesmělý a váhavý pokus postavit se proti středověku, přinesla sociální převrat, proměnu nevolníků ve „svobodné“ dělníky. Ale ani tento převrat na kontinentě nijak trvale nezapůsobil, ba prosadil se zde vlastně až s revolucí osmnáctého století; kdežto v Anglii reformace proměnila pokolení nevolníků ve vilains, bordars, cottars[193], čili v třídu osobně svobodných dělníků, a osmnácté století zde už rozvíjelo důsledky tohoto převratu. Proč se tak stalo jen v Anglii, to jsme už vyložili.
Starověk, který ještě nic nevěděl o právu subjektu, jehož celý světový názor byl v podstatě abstraktní, všeobecný, substanciální, nemohl proto existovat bez otroctví. Křesťansko-germánský světový názor postavil proti starověku jakožto základní princip abstraktní subjektivitu, tedy libovůli, niternost, spiritualismus; ale právě proto, že tato subjektivita byla abstraktní, jednostranná, musela se ihned převrátit Ve svůj opak a místo svobody subjektu zplodit otroctví subjektu. Abstraktní niternost se stala abstraktní vnějšností, zavržením a zcizením člověka, a prvním důsledkem nového principu bylo obnovení otroctví v jiné, méně odpudivé, ale proto tím pokrytečtější a nelidštější podobě, v podobě nevolnictví. Rozklad feudálního systému, politická reformace, tj. zdánlivě uznání rozumu, a tudíž skutečné dovršení nerozumu, zdánlivě toto nevolnictví zrušilo, ale ve skutečnosti je udělalo jen tím nelidštějším a všeobecnějším. Politická reformace první vyslovila, že lidstvo již nemá být udržováno pohromadě donucením, tj. politickými prostředky, nýbrž zájmem, tj. sociálními prostředky, a tímto novým principem položila základy k sociálnímu hnutí. Ale třebaže tím negovala stát, na druhé straně jej teprve opravdu obnovila tím, že mu navrátila obsah, který mu dosud usurpovala církev, a dala tak státu, který byl za středověku bez obsahu a významu, novou sílu k dalšímu rozvoji. Z trosek feudalismu vznikl křesťanský stát, dovršení křesťanského stavu světa po politické stránce; tím, že byl na obecný princip povýšen zájem, dovršil se tento křesťanský stav světa po druhé stránce. Neboť zájem je v podstatě subjektivní, sobecký, jednotlivý zájem, a jako takový je nejvyšším vrcholem germánsko-křesťanského principu subjektivity a osamostatnění jednotlivce. Následkem povýšení zájmu na pojítko lidstva — dokud zájem zůstává bezprostředně subjektivní, prostě egoistický — je nutně všeobecná rozdrobenost, soustředění individuí na sebe sama, isolace, proměna lidstva ve shluk navzájem se odpuzujících atomů; a tato isolace je opět poslední důsledek křesťanského principu subjektivity, dovršení křesťanského stavu světa. — Dále, dokud existuje základní odcizení, soukromé vlastnictví, dotud zájem nutně musí být soukromý zájem a panství tohoto zájmu se musí projevovat jako panství vlastnictví. Rozložení feudálního otroctví způsobilo, že „jediným pojítkem lidstva se stalo placení hotovými“. Tím bylo dosazeno na trůn vlastnictví, přírodní, bezduchý element protikladný lidskému, duchovnímu elementu, a nakonec, k dovršení tohoto odcizení, byly učiněny pánem světa peníze, odcizená, prázdná abstrakce vlastnictví. Člověk přestal být otrokem člověka a stal se otrokem věci; převrácení lidských vztahů je dovršeno; otroctví moderního světa čachru, vyvinutá, dokonalá, universální prodejnost je nelidštější, hlubší a širší než nevolnictví feudální doby; prostituce je nemravnější, bestiálnější než jus primae noctis. Výš už křesťanský stav světa nelze hnát; musí se sám v sobě zhroutit a ustoupit lidskému, rozumnému stavu. Křesťanský stát je jen poslední možnou jevovou formou státu vůbec a s pádem křesťanského státu musí padnout stát jako takový. Rozložení lidstva v masu isolovaných, odpuzujících se atomů je samo o sobě již zničením všech korporativních, nacionálních a vůbec zvláštních zájmů a posledním nutným stupněm k tomu, aby se lidstvo samo svobodně sjednotilo. Odcizení vrcholící v panství peněz je nezbytným průchozím stadiem, kterým člověk musí znovu dospět k sobě samému, a k tomu teď už nemá daleko.
Sociální revoluce v Anglii dovedla tyto důsledky zrušení feudálního systému tak daleko, že krise, která zničí křesťanský stav světa, nemůže už být daleko, že dokonce epochu této krise, i když ne na roky a kvantitativně, tu přece jen kvalitativně lze s určitostí předpovědět; tato krise musí totiž přijít, jakmile budou odstraněny obilní zákony a jakmile bude zavedena lidová charta, tj. jakmile bude rodová aristokracie politicky poražena peněžní aristokracií a ta zas pracující demokracií.
Šestnácté a sedmnácté století vyvolalo k životu všechny předpoklady sociální revoluce, rozložilo středověk, nastolilo sociální, politický a náboženský protestantismus, vytvořilo anglické kolonie, anglickou námořní moc a anglický obchod a postavilo po bok aristokracie rostoucí a již dosti mocnou buržoasii. Po nepokojích sedmnáctého století se sociální poměry pozvolna ustálily a nabyly pevné podoby, kterou si podržely až do roku 1780 nebo 1790.
Tehdy existovaly tři třídy pozemkových vlastníků, urození landlordi, stále ještě jediná a nedotčená aristokracie země, která propachtovávala svou půdu po parcelách a renty utrácela v Londýně nebo na cestách; neurození landlordi čili country gentlemen[b] (obyčejně titulovaní squires), kteří žili na svých venkovských sídlech, propachtovávali půdu a kterým se od jejich pachtýřů a ostatního obyvatelstva v okolí dostávalo těch aristokratických poct, jež by jim lidé ve městě odpírali pro jejich nízký původ, nedostatek vzdělání a selsky obhroublé vystupování. Tato třída nyní úplně zmizela. Staří squires, kteří venkovskému obyvatelstvu v okolí vládli s patriarchální autoritou, byli mu rádci, soudci, zkrátka vším, úplně vymřeli; jejich potomci si říkají netitulovaná aristokracie Anglie, závodí ve vzdělání a vybraném chování, v přepychu a aristokratickém způsobu života se šlechtou, s kterou si už téměř v ničem nezadají, a se svými neotesanými, obhroublými předky mají společný už jen pozemkový majetek. — Třetí třídou pozemkových vlastníků byli yeomen[c], vlastníci malých parcel, které sami obdělávali, obyčejně nedbale, podle starého osvědčeného způsobu svých předků; i tato třída z Anglie zmizela; sociální revoluce ji vyvlastnila a přivodila podivuhodný zjev: zatím co ve Francii byl veliký pozemkový majetek násilně rozparcelován, v Anglii velké pozemkové vlastnictví parcely spojilo a pohltilo. Vedle yeomen tu žili malí pachtýři, kteří kromě obdělávání půdy obyčejně ještě tkali; i ti v dnešní Anglii vymizeli; skoro celá země je nyní rozdělena na několik velikých statků a tak propachtovávána. Konkurence velkých pachtýřů vytlačila malé pachtýře a yeomen z trhu a ožebračila je; stali se z nich zemědělští nádeníci a tkalci závislí na mzdě a tvořili masu, jejímž přívalem tak zázračně rychle rostla města.
Rolníci tedy v té době žili tichým a poklidným životem v počestnosti a bázni boží, celkem bezstarostně, ale také bez pohybu, bez všeobecného zájmu, bez vzdělání, bez duchovní činnosti; byli ještě na předhistorickém stupni. Ve městech to nebylo o mnoho lepší. Jen Londýn byl významným obchodním místem; Liverpool, Hull, Bristol, Manchester, Birmingham, Leeds a Glasgow nestály ještě za zmínku. Hlavní odvětví výroby, předení a tkaní, se většinou provozovala jen na venkově nebo při nejlepším v okolí měst; výroba kovového a hrnčířského zboží byla ještě na řemeslném stupni vývoje; a co se potom mohlo ve městech dít významného? Neuvěřitelná jednoduchost volebního systému ušetřovala občany jakýchkoli politických starostí, lidé byli podle jména whigové nebo toryové, ale věděli velmi dobře, že v podstatě na tom nezáleží, když nemají hlasovací právo; celé měšťanstvo tvořili kupci, kramáři a řemeslníci, kteří žili známým maloměstským životem, naprosto nepochopitelným dnešnímu Angličanovi. Dolů se využívalo velmi málo; železo, měď a cín celkem klidně ležely v zemi a uhlí se používalo jen v domácnostech. Zkrátka, Anglie byla tehdy ve stavu, v němž je, bohužel, dosud největší část Francie a zvláště Německa, ve stavu předpotopní apatie ke všem obecným a duchovním zájmům, v sociálním dětství, kdy ještě neexistuje společnost, život, vědomí, činnost. Tento stav je de facto pokračováním feudalismu a středověké myšlenkové nečinnosti a bude překonán teprve, až přijde moderní feudalismus, rozkol společnosti na majetné a nemajetné. My na kontinentě, jak jsem řekl, vězíme ještě hluboko v tomto stavu; Angličané proti němu už osmdesát let bojují a je tomu už čtyřicet let, co jej překonali. Je-li civilisace věcí praxe, sociální kvalitou, pak jsou ovšem Angličané nejcivilisovanější národ na světě.
Uvedl jsem už, že vědy v osmnáctém století přijaly svou vědeckou formu, a proto se přimkly na jedné straně k filosofii a na druhé straně k praxi. Výsledkem toho, že se přimkly k filosofii, byl materialismus (který je základním předpokladem jak u Newtona, tak u Locka), osvícenství, francouzská politická revoluce. Výsledkem toho, že se přimkly k praxi, byla anglická sociální revoluce.
Roku 1760 nastoupil na trůn Jiří III., vyhnal whigy, kteří byli od doby Jiřího I. téměř nepřetržitě u vlády, ale samozřejmě vládli naprosto konservativně, a položil tak základ k monopolu toryů, trvajícímu až do roku 1830. Tím vláda znovu nabyla vnitřní pravdivosti; v politicky konservativní epoše Anglie se slušelo a patřilo, aby vládla konservativní strana. Od té doby sociální hnutí pohlcovalo všechny síly národa a zatlačilo do pozadí, ba zničilo politický zájem; neboť veškerá vnitřní politika je od té doby skrytý socialismus, forma, kterou sociální otázky přijímají, aby se mohly uplatnit ve všeobecném, národním měřítku.
Roku 1763 začal dr. James Watt z Greenocku konstruovat parní stroj a dokončil jej roku 1768.
Roku 1763 položil Josiah Wedgwood zavedením vědeckých principů základ anglickému hrnčířství. Jeho zásluhou se pustý kraj v Staffordshiru proměnil v rušnou oblast s hrnčířským průmyslem, který nyní zaměstnává 60.000 lidi a v posledních letech sehrál významnou roli v sociálně politickém hnutí.
Roku 1764 vynalezl James Hargreaves v Lancashiru spinning-jenny, spřádací stroj obsluhovaný jedním dělníkem, který mu umožňuje vyrobit šestnáctkrát víc příze než na starém kolovratu.
Roku 1768 vynalezl Richard Arkwright, holič z Prestonu v Lancashiru, spinning throstle, první spřádací stroj konstruovaný přímo na mechanický pohon. Tento stroj vyráběl water-twist, tj. osnovní přízi na tkaní.
Roku 1776 vynalezl Samuel Crompton z Boltonu v Lancashiru spinning-mule, tím že spojil mechanické principy, kterých bylo použito u jenny a throstle. Mule stejně jako jenny spřádá muletwist, tj. útek na tkaní; všechny tři stroje jsou určeny k zpracovávání bavlny.
Roku 1787 vynalezl dr. Cartwright mechanický stav, na němž byla postupně provedena řada zlepšení a jehož bylo možno prakticky použít až roku 1801.
Tyto vynálezy vyvolaly v život sociální hnutí. Jejich prvním následkem byl vznik anglického průmyslu, a to zprvu průmyslu zpracovávajícího bavlnu. Je pravda, že jenny zlevnila výrobu a rozšířením trhu, jež z toho vyplývalo, dala průmyslu první impuls; ale téměř se nedotkla sociální stránky, způsobu průmyslového provozu. Teprve Arkwrightovy a Cromptonovy stroje a Wattův parní stroj vyvolaly pohyb tím, že vytvořily tovární systém. Napřed vznikaly menší továrny s koňským nebo vodním pohonem, ale ty byly brzy zatlačeny většími továrnami s vodním nebo parním pohonem. První přádelnu na parní pohon založil roku 1785 Watt v Nottinghamshiru; pak přišly další a nový systém se brzy všeobecně rozšířil. Zavádění parního pohonu v přádelnictví postupovalo nesmírně rychle, stejně jako všechny ostatní současné i pozdější reformy průmyslu. Dovoz surové bavlny, který roku 1770 nedosahoval ještě ani celých pěti milionů liber ročně, stoupl na 54 milionů liber (1800) a roku 1836 na 360 milionů. Tehdy se začalo prakticky používat stavu na parní pohon, což dalo průmyslovému rozvoji nový impuls; na všech strojích se prováděla nesčetná drobná, vcelku však velmi významná zlepšení, a každé nové zdokonalení mělo příznivý vliv na růst celého průmyslového systému. Všechna odvětví bavlnářského průmyslu se zrevolucionovala; potiskování tkanin nesmírně pokročilo používáním mechanických pomocných zařízení a současně se s pokrokem chemie rozvíjelo barvířství a bílení tkanin; celkový proud strhl i výrobu stávkového zboží; od roku 1809 se strojově vyrábí jemné bavlněné zboží, tyl, krajky atd. Pro nedostatek místa nemohu zde podrobně vylíčit historii rozvoje bavlnářského průmyslu; mohu zde uvést jen výsledek, a ten je ve srovnání s předpotopním průmyslem s jeho ročním dovozem bavlny za 4 miliony liber, s kolovratem, ruční česačkou a ručním stavem, opravdu ohromující.
Roku 1833 vyrobila britská říše 10.264 milionů přaden bavlněné příze v úhrnné délce 5000 milionů mil a potiskla 350 milionů loket bavlněných tkanin; bylo zde v provozu 1300 přádelen a tkalcoven na bavlnu a v nich pracovalo 237.000 přadláků a tkalců; bylo v provozu přes 9 milionů vřeten, 100.000 stavů na parní pohon a 240.000 ručních stavů, 33.000 punčochářských stávků a 3500 krajkářských stávků; 33.000 parních koňských sil a 11.000 vodních koňských sil pohánělo stroje na zpracování bavlny a z tohoto průmyslového odvětví žilo přímo nebo nepřímo půl druhého milionu lidí. Lancashire se živí úplně a Lanarkshire z největší části spřádáním a tkaním bavlny; Nottinghamshire, Derbyshire a Leicestershire jsou hlavními středisky pomocných odvětví bavlnářského průmyslu. Vývoz bavlněného zboží se od roku 1801 zosminásobil; a ještě více vzrostlo množství zboží, které se spotřebuje v zemi.
Popud, který popohnal bavlnářství, se brzy přenesl i na ostatní průmyslová odvětví. Do té doby byl hlavním odvětvím výroby vlnařský průmysl; nyní jej sice zatlačilo do pozadí bavlnářství, ale přesto se nezmenšoval, nýbrž rostl. Roku 1785 ležela veškerá vlna nahromaděná za tři roky nezpracována; přadláci ji nemohli zpracovat, dokud byli odkázáni na neohrabaný kolovrat. A tu se k spřádání vlny začalo používat bavlnářských spřádacích strojů, což se po určitých úpravách úplně zdařilo, a vlnařský průmysl se začal rozvíjet stejně prudce, jako jsme to viděli u továrního zpracování bavlny. Dovoz surové vlny stoupl se 7 milionů liber (1801) na 42 miliony (1835); toho roku pracovalo 1300 vlnařských továren s 71.300 dělniky, nepočítaje spoustu ručních tkalců, kteří pracují doma, a tiskařů, barvířů, běličů atd., kteří se rovněž nepřímo živí zpracováváním vlny. Hlavním sídlem tohoto průmyslového odvětví je západní oblast (West-Riding) Yorkshiru a „anglický západ“ (zvláště Somersetshire, Wiltshire atd.).
Hlavním střediskem plátenictví bylo dříve Irsko. Ke konci minulého století vznikly první továrny na zpracování lnu, a to ve Skotsku. Strojní vybavení bylo však zatím velmi nedokonalé; materiál působil potíže a bylo třeba stroje podstatně pozměnit. První, kdo tyto stroje zdokonalil, byl Francouz Girard (1810); ale teprve v Anglii se tato zlepšení prakticky uplatnila. Přizpůsobení stavu na parní pohon pro tkaní lněného plátna bylo uskutečněno ještě později; potom se už plátenictví rozvíjelo nesmírně rychle, přestože trpělo konkurencí bavlny. V Anglii se stal střediskem plátenického průmyslu Leeds, ve Skotsku Dundee a v Irsku Belfast. Roku 1814 dovezlo jen Dundee 3000 tun lnu, kdežto roku 1834 19.000 tun. Vývoz plátna z Irska, kde se ruční tkaní udrželo vedle strojového, stoupl od roku 1800 do roku 1825 o 20 milionů yardů; skoro všechno toto plátno šlo do Anglie a část z toho potom do zahraničí; vývoz z celé britské říše do cizích zemí stoupl od roku 1820 do roku 1833 o 27 milionů yardů; roku 1835 bylo v provozu 347 přádelen lnu, z nichž 170 bylo ve Skotsku; tyto továrny zaměstnávaly 33.000 dělníků, nepočítaje v to spousty irských ručních tkalců.
Hedvábnický průmysl nabyl významu teprve po roce 1824 — po zrušení tíživých cel; od té doby se dovoz surového hedvábí zdvojnásobil a počet továren vzrostl na 226 s 30.000 dělníky. Hlavním střediskem tohoto průmyslového odvětví je Cheshire (Macclesfleld, Congleton a okolí), dále Manchester a ve Skotsku Paisley. Sřediskem stužkařství je Coventry ve Warwickshiru.
Tato čtyři odvětví, výroba příze a látek, byla takto úplně zrevolucionována. Domáckou práci nahradila společná práce ve velkých budovách; ruční práci nahradila hnací síla páry a činnost strojů. Pomocí stroje vyrobilo nyní osmileté dítě víc než kdysi dvacet dospělých mužů; šest set tisíc továrních dělníků, z nichž polovinu tvoří děti a víc než polovinu osoby ženského pohlaví, vykonává práci, kterou by dříve sotva udělalo sto padesát milionů lidí.
Ale to je jen začátek průmyslového převratu. Viděli jsme, jaký vliv měl pokrok ve spřádáni a tkaní na rozvoj barvení, potiskování a bílení tkanin a jak tato odvětví přiměl, aby povolala na pomoc mechaniku a chemii. Od té doby, co se k potiskování používá parního stroje a kovových válců, koná jeden muž práci za dvě stě; použití chloru místo kyslíku při bílení zkracuje dobu potřebnou k úkonu z několika měsíců na pár hodin. A jestliže účinek průmyslové revoluce na procesy, jimiž prochází výrobek po spřádání a tkaní, byl tak rozsáhlý, pak zpětný účinek na materiál pro nový průmysl byl ještě významnější. Teprve parní stroj dal hodnotu nevyčerpatelným uhelným ložiskům skrytým pod povrchem Anglie; hromadně se otevíraly nové uhelné doly a ve starých se začalo pracovat s dvojnásobnou energií. Také výroba spřádacích strojů a tkalcovských stavů začala tvořit vlastní průmyslové odvětví a byla tak zdokonalena, že se v ní žádný jiný národ nemohl s Anglií měřit. Stroje vyráběly stroje a dělbou práce až do nejnepatrnějších podrobností bylo dosaženo oné přesnosti a jemnosti, jimiž anglické stroje vynikají nad ostatní. Tovární výroba strojů zase působila zpětně na těžbu železa a mědi. Hlavní podnět k rozvoji těžby železa a mědi přišel sice s jiné strany, ale přesto to byl důsledek původního převratu, který způsobili Watt a Arkwright.
Následky průmyslového impulsu, který byl jednou dán, jsou nekonečné. Pohyb určitého průmyslového odvětví se okamžitě přenáší na všechna ostatní. Nově vytvořené síly, jak jsme právě víděli, žádají potravu; a nově vytvořené pracující obyvatelstvo přináší s sebou nové životní vztahy a nové potřeby. Výhody, vyplývající pro tovární výrobu z mechanisace, snižují cenu výrobku, tím zlevňují životní potřebý, a v důsledku toho snižují mzdu vůbec; všechny ostatní výrobky lze prodávat levněji a ty úměrně se zlevněním vyžadují větší trh. Jakmile někdo výhodně použije nějakého nového mechanického zařízení, všechna průmyslová odvětví jej postupně napodobí, růst civilisace, který je nutným následkem všech průmyslových zlepšení, vytváří nové potřeby, nová odvětví tovární výroby, a tím opět nová zdokonalení. Revoluce v bavlnářství musela vyvolat revoluci v celém průmyslu; a nemůžeme-li vždy sledovat, jak se rozvoj přenáší na odlehlejší odvětví průmyslového systému, je to jen proto, že k tomu nemáme dost statistických a historických údajů. Ale všude uvidíme, že zavedení mechanických pomocných prostředků a vůbec vědeckých principů bylo hnací pružinou pokroku.
Po spřádání a tkaní je hlavním průmyslovým odvětvím Anglie zpracovávání kovů. Jeho hlavními středisky jsou Warwickshire (Birmingham) a Staffordshire (Wolverhampton). Velmi brzy se tu přibrala na pomoc parní síla, a tím, stejně jako dělbou práce, se výrobní náklady kovového zboží snížily o tři čtvrtiny. Zato vývoz se od roku 1800 do roku 1835 zčtyřnásobil. Roku 1800 se vyvezlo 86.000 centů železného a stejně tolik měděného zboží, roku 1835 320.000 centů železného a 210.000 centů měděného a mosazného zboží. Také vývoz tyčového železa a litiny nabyl významu až nyní; roku 1800 bylo vyvezeno 4600 tun tyčového železa, roku 1835 92.000 tun tyčového železa a 14.000 tun litiny.
Všechno anglické nožířské zboží se vyrábí v Sheffieldu. Použiti parní síly, zejména k broušení a leštění čepelí, přeměna železa v ocel, která teprve nyní nabyla důležitosti, a nově vynalezený způsob slévání oceli způsobily i zde úplnou revoluci. Jen Shefľield spotřebuje ročně 500.000 tun uhlí a 12.000 tun železa, z toho 10.000 tun ze zahraničí (zvláště ze Švédska).
Spotřeba litinového zboží se datuje rovněž od druhé poloviny minulého století a významu, který má nyní, dosáhla až v posledních letech. Plynové osvětlení (prakticky bylo zaváděno od roku 1804) vyvolalo obrovskou spotřebu litinových trubek; a železnice, řetězové mosty atd., stroje atd., ji ještě zvýšily. Roku 1780 bylo vynalezeno pudlování, tj. přeměna litiny v kujné železo žárem a zbavením uhlíku, a to dodalo anglickým rudným dolům nový význam. Dosud totiž museli Angličané pro nedostatek dřevěného uhlí veškeré kujné železo dovážet ze zahraničí. Od roku 1790 se zde strojově vyrábějí hřebíky, od roku 1810 šrouby; roku 1760 vynalezl Huntsman ze Sheffieldu slévání oceli; začal se strojově vyrábět drát a vůbec do celého průmyslu zpracovávajícího železo a mosaz byla zavedena spousta nových strojů, ruční práce byla vytlačena, a pokud to ráz práce připouštěl, byl zaveden tovární systém.
Rozšiřování dolů bylo jen nutným následkem tohoto vývoje. Až do roku 1788 se všechna železná ruda tavila pomocí dřevěného uhlí, takže těžba železa byla omezena malým množstvím paliva. Od roku 1788 se místo dřevěného uhlí začalo používat koksu (praženého - karbonisovaného uhlí), což za šest let zešestinásobilo roční výrobu. Roku 1740 se vyrábělo ročně 17.000 tun, roku 1835 553.000 tun. Těžba cínových a měděných dolů se od roku 1770 ztrojnásobila. Ale kromě železnorudných baní jsou nejdůležitější doly Anglie doly na uhlí. Rozšíření těžby uhlí od poloviny minulého století se vůbec nedá vyčíslit. Spoustu uhlí, kterou nyní spotřebují nesčetné parní stroje pracující v továrnách a dolech, kovárny, vysoké pece a slévárny a kterou spotřebuje k vytápění domovů obyvatelstvo, jehož počet se zdvojnásobil, vůbec nelze srovnat s množstvím uhlí spotřebovávaným před sto nebo osmdesáti lety. Jen tavba surového železa pohltí ročně přes tři miliony tun (dvaceticentových[d]).
Dalším následkem vytvoření průmyslu bylo zlepšení dopravních prostředků. V minulém století byly v Anglii silnice stejně špatné jako kdekoli jinde a zůstaly špatné, dokud slavný MacAdam nepostavil stavbu silnic na vědecké základy a dal tak nový popud pokroku civilisace. Od roku 1818 do roku 1829 byly v Anglii a ve Walesu postaveny nové silnice v délce 1000 anglických mil, nepočítaje v to menší polní cesty, a skoro všechny staré silnice byly podle MacAdamova principu obnoveny. Ve Skotsku postavila správa veřejných prací od roku 1803 přes 1000 mostů; v Irsku byly zpřetínány silnicemi rozlehlé jižní bažinaté pustiny, kde žili polodivocí zbojníci. Tím byly zpřístupněny všechny kouty země, které dosud vůbec neměly spojení s ostatním světem; zejména oblasti Walesu s keltsky mluvícím obyvatelstvem, skotská vrchovina a jižní Irsko byly tím donuceny seznámit se s vnějším světem a přijmout civilisaci, která jim byla takto vnucena.
Roku 1755 byl v Lancashiru vystaven první průplav, o němž je třeba se zmínit; roku 1759 začal vévoda z Bridgewateru budovat průplav z Worsley do Manchesteru. Od té doby bylo zbudováno 2200 mil průplavů; mimo to má Anglie ještě 1800 mil splavných řek, z nichž většiny se začalo využívat také teprve v poslední době.
Od roku 1807 se používá parní síly k pohonu lodí a po první britské parolodi (1811) bylo již postaveno 600 dalších. Roku 1835 bylo v britských přístavech v provozu na 550 parníků.
První veřejná železnice byla postavena roku 1801 v Surrey; ale tento nový dopravní prostředek nabyl významu teprve zahájením provozu na železnici Liverpool-Manchester (1830). Šest let nato bylo v provozu již 680 anglických mil železnic a byla zahájena doprava na čtyřech velikých tratích z Londýna do Birminghamu, do Bristolu a do Southamptonu a z Birminghamu do Manchesteru a Liverpoolu. Od té doby pokryla síť železnic celou Anglii; Londýn je železničním uzlem devíti železnic a Manchester pěti.[e]
Toto zrevolucionování anglického průmyslu je základem všech moderních anglických vztahů, hnací silou veškerého sociálního pohybu. Jeho prvním následkem bylo ono povýšení zájmu až k nadvládě nad člověkem, jak jsme už o něm mluvili. Zájem se zmocnil nově vytvořených průmyslových sil a těžil z nich pro své cíle; tyto síly, které podle práva náležejí lidstvu, se působením soukromého vlastnictví staly monopolem několika bohatých kapitalistů a prostředkem k porobení masy. Obchod pohltil průmysl, a tím se stal všemocným, stal se pojítkem lidstva; všechny osobní a národní styky se redukovaly na obchodní styk, a což je totéž, pánem světa se stalo vlastnictví, věc.
Nadvláda vlastnictví se nutně musela obrátit nejprve proti státu a rozložit jej, nebo alespoň, protože se bez něho nemůže obejít, vyhlodat z něho dřeň. Současně s průmyslovou revolucí se tohoto úkolu ujal Adam Smith tím, že roku 1776 vydal své zkoumání o podstatě a příčinách národního bohatství, a tím vytvořil finanční vědu. Do té doby byla všechna finanční věda výlučně nacionální; státní hospodářství bylo považováno za pouhé odvětví celé státní správy, podřízené státu jako takovému; Adam Smith podřídil kosmopolitismus národním cílům a povýšil státní hospodářství na podstatu a cil státu. Zredukoval politiku, strany a náboženství, prostě všechno, na ekonomické kategorie, a tím uznal vlastnictví za podstatu státu a obohacování za jeho účel. Na druhé straně William Godwin („Political Justice“ [„Politická spravedlnost“], 1793[195]) odůvodnil republikánský systém politiky, současně s J. Benthamem vyslovil utilitární princip, čímž vyvodil z republikánské zásady salus publica suprema lex[f] všechny důsledky pro zákonodárství, a napadl samu podstatu státu thesí, že stát je zlo. Godwin pojímá utilitární princip ještě úplně všeobecně, jako povinnost občana nedbat osobního zájmu a žít jen k všeobecnému dobru; naproti tomu Bentham dále rozvádí v podstatě sociální povahu tohoto principu tím, že v souhlase s nacionální tendencí tehdejší doby činí z individuálního zájmu základnu obecného zájmu, prohlašuje totožnost obou v poučce: láska k člověku není nic jiného než osvícené sobectví — kterou rozvinul zvláště jeho žák Mill — a místo „všeobecného dobra“ klade maximální blaho co největšího počtu lidí. Bentham se zde ve své empirii dopouští stejné chyby, jaké se dopustil Hegel v theorii; nesnaží se vážně překonat protiklady, mění subjekt v predikát, podřizuje celek části a všechno tím staví na hlavu. Napřed mluví o neoddělitelnosti obecného a individuálnlho zájmu, a potom se jednostranně zastavuje u hrubého individuálního zájmu; jeho poučka je jen empirickým výrazem jiné poučky, že člověk je lidstvo, ale protože je vyjádřena empiricky, nedává práva druhu svobodnému, sebevědomému člověku, který je tvůrcem sama sebe, nýbrž primitivnímu, slepému člověku, který je v zajetí protikladů. Ze svobodné konkurence dělá podstatu mravnosti, reguluje vztahy lidstva podle zákonů vlastnictví, věci, podle přírodních zákonů, a je tak dovršením starého, křesťanského prvobytného stavu světa, nejvyšším vrcholem odcizení, ne však počátkem nového stavu světa, který musí úplně svobodně vytvořit sebeuvědomělý člověk. Nepřekonává stát, nýbrž zbavuje jej veškerého obsahu, nahrazuje politické principy sociálními, dělá z politické organisace formu sociálního obsahu, a tím do krajnosti vyhrocuje rozpor.
Současně s průmyslovou revolucí vznikla demokratická strana. Roku 1769 založil J. Horne Tooke Society of the Bill of Rights [Společnost pro uskutečnění zákona o právech], ve které se po prvé od dob republiky opět diskutovalo o demokratických zásadách. Stejně jako ve Francii, i zde byli demokraté vesměs filosoficky vzdělaní lidé, ale ti velmi brzy poznali, že vyšší a střední třídy stojí proti nim a že jen pracující třída je ochotna dopřát sluchu jejich zásadám. V této třídě brzy našli stoupence, a tak tato strana byla roku 1794 již značně silná, ale ne natolik, aby mohla působit jinak než nárazově. Od roku 1797 do roku 1816 nebylo o ní slyšet; v pohnutých letech 1816 až 1823 byla opět velmi aktivní, ale potom až do červencové revoluce upadla v nečinnost. Od té doby si podržela vedle starých stran svůj význam a krok za krokem jde kupředu, jak uvidíme později.
Nejdůležitějším výsledkem osmnáctého století bylo pro Anglii to, že průmyslovou revolucí byl vytvořen proletariát. Nový průmysl potřeboval mít neustále pohotově masy dělníků pro nesčetná nová odvětví práce, a to dělníků, jací tu dosud nebyli. Do roku 1780 měla Anglie málo proletářů, což nutně vyplývá ze situace národa, jak jsme ji nahoře vylíčili. Průmysl soustředil práci do továren a měst; spojení průmyslové a zemědělské činnosti nebylo už možné a nová dělnická třída byla odkázána čistě na svou práci. Dosavadní výjimka se stala pravidlem a postupně se rozšířila i mimo města. Obdělávání půdy v parcelách bylo vytlačeno velkopachtýři, a tím byla vytvořena nová třída zemědělských nádeníků. Města ztrojnásobila a zčtyřnásobila počet svého obyvatelstva a téměř celý tento přírůstek tvořili jen dělníci. Také rozšířeni hornictví potřebovalo velký počet nových dělníků, a i ti pak žili jen ze své denní mzdy.
Naproti tomu z buržoasie se stala vyslovená aristokracie. Rozvojem průmyslu továrníci zázračně rychle zmnohonásobili svůj kapitál; obchodníci rovněž dostali svůj podíl a kapitál vytvořený touto revolucí byl prostředkem, jímž anglická aristokracie bojovala proti francouzské revoluci.
Výsledkem celého pohybu je to, že Anglie je nyní rozštěpena na tři strany, na pozemkovou aristokracii, peněžní aristokracii a pracující demokracii. To jsou jediné strany v Anglii, jediné hnací pružiny, které zde působí, a jak působí, to se snad pokusíme vylíčit v některém pozdějším článku.
Napsal B. Engels v únoru 1844
Po prvé otištěno v čís. 70, 71, 72 a 73
listu „Vorwärts!“ (Paříž) z 31. srpna
a 4., 7. a 11. září 1844Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — binom — dvojčlen, matematická veličina složená ze dvou členů, např. a+b. (Pozn. čes. red.)
b — venkovská vrchnost, panstvo. (Pozn. red.)
c — starý anglický název menších pozemkových vIastníků, obdobné českému výrazu „zemané“. (Pozn. čes. red.)
d — německý cent se rovná 50 kg. (Pozn. red.)
e Tyto statistické údaje jsou většinou převzaty z „Progress of the Nation“ [Pokrok národa] od G. Portera, úředníka ministerstva obchodu za vlády whigů, tedy z oficiálních praznenů.[194]
f — veřejné blaho je nejvyšším zákonem. (Pozn. red.)
192 Engels má na mysli objevy anglického vědce Blacka, který, využiv kvantitativní metody, položil základy k chemii plynů, anglického vědce Josepha Priestleye, který empiricky objevil kyslík, a francouzského vědce Lavoisiera, který theoreticky vysvětlil tento objev a vyvrátil flogistonovou hypothesu. V té době Engels nevěděl o vědeckých objevech a technických vynálezech učiněných v Rusku; zvláště neznal práce M. V. Lomonosova, který v polovině XVIII. století položil vědecké základy k chemii tím, že začal rozpracovávat kvantitativní analysu a chemickou atomistiku a objevil zákon zachováni hmoty.
193 Když Engels tento článek psal, nebyly ještě prozkoumány dějiny agrárních poměrů v Anglii; jak ukázala pozdější historická zkoumání, hlavní masu anglického rolnictva, které se osvobodilo z osobního poddanství, tvořili v XV.—XVII. stol. copyholders (doživotní a dědiční pachtýři platící feudální rentu). Výrazy vilains, bordars, cottars označuje současná věda různé kategorie nevolných rolníků středověké Anglie.
194 Roku 1892 doplnil Engels obdobnou poznámku v knize „Postavení dělnické třídy v Anglii“ takto: „Tento historický náčrt průmyslové revoluce není v některých podrobnostech přesný, ale v letech 1843—1844 nebylo lepších pramenů.“
195 William Godwin, „An Inquiry Concerning Political Justice and its Influence on General Virtue and Happiness“, Vol. 1-2 [„Zkoumání politické spravedlnosti a jejího vlivu na všeobecnou ctnost a všeobecné blaho“, sv. 1-2], Loudýn 1793.