Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Situace Anglie
ANGLICKÁ ÚSTAVAV předešlém článku byly vyloženy principy, podle kterých je třeba posuzovat současné postavení britské říše v dějinách civilisace, a byla tam shrnuta nutná data o vývoji anglického národa, pokud byla k tomuto účelu nezbytná, ale na kontinentě nejsou tak dobře známa; když jsme odůvodnili naše předpoklady, můžeme tedy přímo přikročit k předmětu.
Situace Anglie se dosud všem ostatním evropským národům zdála záviděníhodná, a musí se to skutečně zdát každému, kdo nejde pod povrch a dívá se na všechno jen očima politika. Anglie je světová říše v tom smyslu, v jakém dnes světová říše může existovat a v jakém v podstatě existovaly i všechny ostatní světové říše; neboť i Alexandrova a Césarova říše byly stejně jako anglická říše panstvím civilisovaných národů nad barbary a koloniemi. Žádná jiná země na světě se nemůže mocí a bohatstvím měřit s Anglií, a tuto moc a toto bohatství nemá v rukou jediný despota jako kdysi v Římě, nýbrž obojí patří vzdělané části národa. Strach z despotismu, boj proti moci koruny, nic takového v Anglii už sto let neexistuje; Anglie je nesporně nejsvobodnější, tj. nejméně nesvobodnou zemí světa, nevyjímaje ani Severní Ameriku, a proto má vzdělaný Angličan v sobě jistou vrozenou nezávislost, již se nemůže pochlubit žádný Francouz, o Němci ani nemluvě. Politická činnost, svobodný tisk, námořní panství a obrovský průmysl Anglie, to všechno rozvinulo v téměř každém individuu energii vlastní národnímu charakteru, odhodlanou činorodost spojenou s klidnou rozvahou, a to tak, že i v tomto ohledu jsou kontinentální národy za Angličany nekonečně pozadu. Dějiny anglické armády a anglického námořnictva tvoří řada skvělých vítězství, při čemž Anglie už osm set let u svých břehů nepřítele ani nespatřila; s její literaturou může soupeřit jen starořecká a německá, ve fllosofii se může Anglie pochlubit při nejmenším dvěma velikými jmény — Baconem a Lockem, v empirických vědách jich má bezpočet, a kdyby šlo o to, který národ nejvíc vykonal, pak musí každý přiznat, že tímto národem jsou Angličané.
To jsou věci, na něž může být Anglie hrdá, kterými vyniká nad Němce a Francouze a které jsem tu vyjmenoval na prvním místě, aby se dobráci Němci hned na začátku mohli přesvědčit o mé „nestrannosti“; vím totiž velmi dobře, že v Německu lze mluvit bezohledně spíše o Němcích než o některém jiném národě. A tyto věci, které jsem právě uvedl, jsou více méně thematem celé mnohosvazkové, ale přesto naprosto neplodné a zbytečné literatury, která byla na kontinentě o Anglii sepsána. Zabývat se podstatou anglických dějin a anglické národní povahy však nikoho nenapadlo; a jak žalostná je celá ta literatura o Anglii, to vyplývá už z prostého, faktu, že v Německu, pokud vím, stále ještě platí za nejlepší knihu o tomto předmětu ubohá kniha pana von Raumera[196].
Začněme politickou stránkou, protože dosud se Anglie zkoumala jen s této stránky. Rozeberme anglickou ústavu, která je podle toryovského výroku „nejdokonalejším výplodem anglického rozumu“, a abychom udělali politikovi ještě jedno potěšení, postupujme nejprve úplně empiricky.
Juste-milieu si anglickou ústavu obzvlášť libuje proto, že prý vznikla „historicky“; prostě řečeno to znamená, že byla zachována základna, kterou vytvořila revoluce z roku 1688, a na tomto fundamentu, jak tornu říkají, se dále budovalo. Uvidíme, jaký charakter tím anglická ústava dostala; prozatím stačí srovnat jen Angličana z roku 1688 s Angličanem z roku 1844, a hned vidíme, že týž ústavní fundament pro oba je nesmysl, nemožnost. I kdybychom nechali stranou všeobecný pokrok civilisace, již sám politický charakter národa je úplně jiný než tehdy. Test Act, Habeas Corpus Act, Bill of Rightst[197], to byla whigovská opatření, vyplývající z toho, že toryové byli tehdy slabí a poražení, a všechna tato opatření byla namířena právě proti těmto toryům, tj. proti absolutní monarchii a zjevnému či skrytému katolicismu. Ale hned v příštích padesáti letech staří toryové zmizeli a jejich potomci přijali principy, které dosud byly vlastnictvím whigů; po nastoupení Jiřího I. na trůn se monarchisticko-katoličtí toryové proměnili v aristokraticko-anglikánskou stranu a od francouzské revoluce, která je teprve vyburcovala, positivní zásady toryismu stále víc vyčichaly, až z nich zbyla abstrakce „konservatismu“, holé, bezmyšlenkovité obrany daného pořádku — ba i tento stupeň je už překonán, neboť v osobě sira Roberta Peela se toryismus odhodlal uznat pohyb, přiznal neudržitelnost anglické ústavy a už kapituluje, jen aby zpuchřelou slátaninu co nejdéle udržel. — Stejně významným vývojem prošli whigové, vznikla nová, demokratická strana, a to prý má být fundament z roku 1688 dost široký pro rok 1844! Nezbytným důsledkem tohoto „historického vývoje“ je, že vnitřní rozpory, které tvoří podstatu konstituční monarchie a které byly dostatečně odhaleny již v době, kdy novější německá filosofie zaujímala ještě republikánské stanovisko — tyto rozpory v moderní anglické monarchii vrcholí. Anglická konstituční monarchie je fakticky dovršením konstituční monarchie vůbec, je to jediný stát, ve kterém si, pokud je to nyní ještě vůbec možné, skutečná rodová aristokracie uhájila místo vedle poměrně velmi vyvinutého lidového uvědomění a ve kterém tudíž skutečně existuje trojjedinost zákonodárné moci, na kontinentě uměle obnovovaná a tak pracně udržovaná.
Je-li podstatou státu, stejně jako náboženství, strach lidstva před sebou samým, pak v konstituční, a zejména anglické monarchii tento strach vrcholí. Zkušenostmi za tři tisíciletí lidstvo nezmoudřelo, naopak, je ještě zmatenější, zaujatější, dokonce z nich zešílelo, a výsledkem tohoto šílenství je politický stav dnešní Evropy. Ryzí monarchie nahání hrůzu — připomíná orientální a římský despotismus. Ryzí aristokracie neděsí o nic méně — nebyli nadarmo římští patriciové a středověký feudalismus, benátští a janovští nobili. A z demokracie jde ještě větší strach než z obou dohromady; Marius a Sulla, Cromwell a Robespierre, uťaté hlavy dvou králů, seznamy proskribovaných a diktatura mluví dost hlasitě o „hrůzách“ demokracie. A ke všemu ještě celý svět ví, že žádná z těchto forem se nikdy dlouho neudržela. Co se tedy dalo dělat? Místo aby se šlo přímo vpřed, místo aby se z nedokonalosti či spíše z nelidskosti všech státních forem vyvodil závěr, že příčinou všech těchto nelidskostí je sám stát, že stát sám je nelidský, místo toho se spokojili názorem, že nemravnost je spojena jen s formami státu, a z uvedených premis vyvodili, že tři nemravné faktory dohromady mohou dát mravný produkt, a tak vytvořili konstituční monarchii.
První poučkou konstituční monarchie je poučka o rovnováze mocí, a tato poučka je nejdokonalejším výrazem strachu lidstva ze sebe sama. Nechci vůbec mluvit o směšné nerozumnosti, o naprosté neproveditelnosti této poučky, chci jen zkoumat, zda je v anglické ústavě provedena, a jak jsem slíbil, budu postupovat čistě empiricky, tak empiricky, že to možná i našim politickým empirikům bude přiliš. Neberu tedy anglickou ústavu tak, jak se jeví v Blackstonových „Komentářích“, v Delolmových fantasiích[198] nebo v dlouhé řadě ústavotvorných statutů od „Magny Charty“[199] až po zákon o reformě parlamentu, nýbrž tak, jaká je ve skutečnosti.
Začněme monarchickým elementem. Každý ví, jak je tomu se suverénním anglickým králem nebo královnou. Moc koruny se v praxi rovná nule, a kdyby snad bylo ještě třeba tento světoznámý fakt dokazovat, stačilo by uvést, že už před více než sto lety ustal veškerý boj proti koruně, že dokonce i radikálně demokratičtí chartisté umějí využívat času k lepším věcem než k tomuto boji. Kam se tedy poděla třetina zákonodárné moci theoreticky přiřčená koruně? A přesto — a zde strach vrcholí — přesto anglická ústava nemůže existovat bez monarchie. Odstraňte korunu, „subjektivní vrchol“, a celá umělá budova se zhroutí. Anglická ústava je obrácená pyramida, její vrchol je zároveň její základnou. A čím bezvýznamnějším se stával monarchický element ve skutečnosti, tím důležitější byl pro Angličana. Jak známo, není nevládnoucí osoba nikde tak uctívána jako v Anglii. Otrockou servilností anglické časopisy daleko předstihují německé. Ale tento hnusný kult krále, jako takového, uctívání úplně prázdné, veškerého obsahu zbavené představy — už ani ne představy, ale slova král, to je dovršení monarchie, jako je uctívání pouhého slova „bůh“ dovršením náboženství. Slovo král je podstatou státu stejně, jako je slovo bůh podstatou náboženství, i když obě slova naprosto nic neznamenají. U obou je hlavní to, aby se vůbec nikdy nedostalo k slovu to hlavní, co za těmito slovy vězí, totiž člověk.
Dále je tu aristokratický element. Ten je na tom, alespoň ve sféře, kterou mu vykazuje ústava, o málo líp než koruna. Posměch, jímž byla horní sněmovna po více než sto let neustále častována, se stal do té míry součástí veřejného mínění, že tato větev zákonodárné moci se všeobecně považuje za starobinec pro vysloužilé státníky a každý člen dolní sněmovny, který ještě není úplně opotřebovaný, považuje nabídku pairství za urážku, takže si snadno představíme, jaké úctě a vážnosti se těší druhá ze státních mocí, zavedených ústavou. Činnost lordů v horní sněmovně fakticky klesla na pouhou bezvýznamnou formálnost a jen zřídka se povznese k jakési energii ze setrvačnosti, asi tak, jako se projevila za whigovské vlády od roku 1830 do roku 1840 — ale ani pak neprojevují lordi svou vlastní sílu, nýbrž sílu strany, jejímiž jsou nejvlastnějšími představiteli, sílu toryů; a tak horní sněmovna, jejíž hlavní předností podle theorie ústavy má být nezávislost jak na králi, tak na lidu, je ve skutečnosti závislá na jedné straně, tedy na stavu veřejného mínění — a protože právo jmenovat pairy má koruna, je závislá i na koruně. Ale čím je horní sněmovna bezmocnější, tím pevnější půdu získala ve veřejném mínění. Konstituční strany — toryové, whigové i radikálové — se všechny stejně hrozí zrušení této prázdné formálnosti, při čemž radikálové se nanejvýš zmohou na připomínku, že lordi jako jediná moc, která podle ústavy není nikomu odpovědna, jsou anomalie, a proto je nutno nahradit dědičné pairství voleným. Tuto prázdnou formu udržuje opět strach lidstva před sebou samým, a radikálové, kteří žádají čistě demokratickou základnu pro dolní sněmovnu, jdou v tomto strachu ještě dál než ostatní dvě strany tím, že se pokoušejí opotřebované, přežilé horní sněmovně dodat infusí lidové krve ještě trochu životní energie, jen aby nepadla. Chartisté vědí lépe, co dělat; vědí, že celé to zpráchnivělé lešení, koruna, lordi atd. se musí zhroutit pod náporem demokratické dolní sněmovny, a proto si nelámou hlavu jako radikálové reformou pairství. — A právě tak jako uctívání koruny vzrůstalo úměrně tomu, jak jí ubývalo moci, tak i lidová úcta k aristokracii rostla tím víc, čím víc upadal politický vliv horní sněmovny. Nejenže se zachovaly ty nejvíc ponižující formality z feudální doby, že když se člen dolní sněmovny dostaví úředně k lordům, musí smeknout klobouk a stát před lordy, kteří sedí s kloboukem na hlavě, že oficiální oslovení šlechtice zní: „Ráčí-li vaše lordstvo dovolit“ („May it please your lordship“) atd. nejhorší je to, že všechny tyto formality jsou skutečně výrazem veřejného mínění, které považuje lorda za vyšší bytost a které má před rodokmeny, zvučnými tituly, starými rodinnými památkami atd. úctu, jež je nám lidem z kontinentu stejně odporná a hnusná jako kult koruny. I v tomto rysu anglického charakteru se znovu projevuje totéž uctívání prázdného, nic neříkajícího slova, úplně šílená, fixní idea, že veliký národ, lidstvo a vesmír nemohou existovat bez slova aristokracie. — Přesto všechno má aristokracie skutečně stále ještě značný vliv; ale tak jako moc koruny je mocí ministrů, tj. představitelů většiny dolní sněmovny, tedy dala se úplně jiným směrem, než zamýšlela ústava, tak také moc aristokracie tkví v něčem úplně jiném než v právu na dědičné křeslo v zákonodárném sboru. Aristokracie je silná svým obrovským pozemkovým majetkem, vůbec svým bohatstvím, a podílí se tudíž na této síle se všemi ostatními neurozenými boháči; moc lordů se neuplatňuje v horní sněmovně, nýbrž ve sněmovně poslanců, a tak přicházíme k té součásti zákonodárného sboru, která má podle ústavy zastupovat demokratický element.
Jestliže koruna a horní sněmovna nemají žádnou moc, musí v sobě všechnu moc spojovat dolní sněmovna, a tak tomu také je. Ve skutečnosti dolní sněmovna vydává zákony a kontroluje jejich provádění prostřednictvím ministrů, kteří nejsou nic jiného než výbor této sněmovny. Při této všemohoucnosti dolní sněmovny by Anglie musela tedy být ryzí demokracií, i když podle jména existují dál obě druhé větve zákonodárné moci, ovšem kdyby demokratický element sám byl skutečně demokratický. Ale o tom nemůže být ani řeči. Při zavádění ústavy po revoluci roku 1688 zůstalo složení dolní sněmovny nedotčeno; města, městyse a volební obvody, jež měly předtím právo vysílat do dolní sněmovny poslance, podržely si toto právo i nadále; ale toto právo naprosto nebylo nějaké demokratické právo, „obecné lidské právo“, byla to čistě feudální výsada, kterou ještě za Alžběty udílela koruna úplně svévolně a jako milost mnoha městům, která dosud neměla zastoupení. Dokonce i charakter zastoupení, který volby do dolní sněmovny alespoň z počátku měly, „historickým vývojem“ brzy ztratily. Složení staré dolní sněmovny je známo. Ve městech měl výběr nového poslance v rukou buď jednotlivec, nebo o něm rozhodovala uzavřená korporace, která se sama doplňovala; jen málo měst bylo otevřených, tj. mělo dost veliký počet voličů, ale v těchto městech vytlačovala poslední zbytky skutečného zastoupení nejnestoudnější korupce. Uzavřená města byla většinou pod vlivem jednotlivce, obyčejně lorda; a ve venkovských volebních obvodech všemohoucnost velkých pozemkových vlastníků potlačovala každé svobodnější a samostatnější hnuti lidu, který politicky stejně vůbec nežil. Stará dolní sněmovna nebyla nic jiného než uzavřená, na lidu nezávislá středověká korporace, dovršení „historického“ práva, a nemohla pro svou existenci uvést ani jediný skutečně nebo zdánlivě rozumný argument, nýbrž existovala navzdory rozumu, a proto také roku 1794 ústy svého výboru prohlásila, že není shromážděním zástupců a že Anglie není zastupitelský stát.[a] Ve srovnání s takovou ústavou se musela theorie zastupitelského státu, ba i obyčejné konstituční monarchie se sněmovnou representantů jevit jako naprosto revoluční a zavrženíhodná, a proto měli toryové úplně pravdu, když zákon o reformě parlamentu označili rovnou za opatření, které duchu a liteře ústavy naprosto odporuje a ústavu podkopává. Přesto zákon o reformě prošel, a naším úkolem nyní bude podívat se, jak zreformoval anglickou ústavu a zvláště dolní sněmovnu. Především podmínky pro volbu poslanců na venkově zůstaly úplně stejné. Voliči jsou zde téměř výhradně pachtýři, a ti úplně závisí na majiteli půdy, protože s ním nemají žádnou smlouvu, takže jim může pacht kdykoli vypovědět. Poslanci za jednotlivá hrabství (na rozdíl od měst) jsou, stejně jako byli, poslanci pozemkových vlastníků, protože jen v nejbouřlivějších obdobích, jako např. roku 1831[200], se pachtýři odvažují hlasovat proti majiteli propachtovaných pozemků. Zákon o reformě dokonce zlo jen ještě zhoršil tím, že zvětšil počet poslanců zastupujících hrabství. Z 252 poslanců z hrabství mohou tudíž toryové vždycky počítat nejméně se dvěma sty, ledaže by mezi pachtýři vypuklo všeobecné pobouření, takže by nebylo moudré, kdyby majitel půdy nějak zasahoval. Ve městech bylo zastoupení zavedeno alespoň formálně a volební právo bylo přiznáno každému, kdo obývá dům s ročním nájemným nejméně deset liber a platí přímé daně (chudinskou daň atd.). Tím byla vyloučena ohromná většina pracujících tříd; neboť předně v samostatných domech bydlí samozřejmě jen ženatí, a i když u značné části těchto domů je nájemné vyšší než 10 liber ročně, přece jen se skoro všichni obyvatelé tak či onak vyhýbají placení přímých daní a nemohou tedy volit. Kdyby bylo zavedeno chartistické, všeobecné hlasovací právo, počet voličů by se při nejmenším ztrojnásobil. To znamená, že města jsou v rukou buržoasie, a ta je v menších městech velmi často zase přímo nebo nepřímo závislá na majitelích půdy prostřednictvím pachtýřů, kteří jsou hlavními zákazníky drobných kupců a řemeslníků. Jen ve velikých městech se dostává buržoasie skutečně k moci a v menších továrních městech, zejména v Lancashiru, kde je buržoasie velmi málo a venkovské obyvatelstvo nemá vliv, kde tedy již menšina dělnické třídy je rozhodujícím závažím na misce vah, zdánlivé zastoupení se poněkud blíží skutečnému. Proto také tato města, na př. Ashton, Oldham, Rochdale, Botlon atd., vysílají do parlamentu téměř jen radikály. Rozšiření hlasovacího práva podle zásad chartistů by zde, stejně jako ve všech továrních městech, zajistilo této straně většinu voličů. Ale kromě těchto rozmanitých a v praxi velmi složitých vlivů uplatňují se ještě i různé místní zájmy a nakonec ve značné míře — korupce. V prvním článku této serie[b] jsem se již zmínil o tom, že dolní sněmovna ústy komise pro vyšetřování korupce prohlásila, že byla zvolena za úplatky, a Thomas Duncombe, jediný vysloveně chartistický člen,již dávno řekl dolní sněmovně do očí, že ani jediný v celém tomto shromáždění, ani on sám, nemůže říci, že se dostal na toto místo svobodnou volbou svých voličů, bez podplácení. Loni v létě prohlásil na veřejném shromáždění v Manchesteru Richard Cobden, člen dolní sněmovny za Stockport a vůdce Ligy proti obilním zákonům, že se podplácení nyní rozmohlo mnohem víc než kdykoli předtím, že v toryovském Carlton-klubu a v liberálním Reform-klubu v Londýně se zastoupení měst doslova vydražuje a přiklepne tomu, kdo dá nejvíc, a že tyto kluby si počínají jako podnikatelé — za tolik a tolik liber ti toto místo zaručujeme atd. — A k tomu všemu ještě přistupuje celý ten způsob, jak se volby provádějí — všichni voliči, když odevzdávají hlas, jsou opilí, zpíjejí se ve výčepech na útraty kandidátů, nepořádek, rvačky a řev u hlasovacích místností — to všechno dokresluje nicotnost zastoupení platného na sedm let.
Viděli jsme, že koruna a horní sněmovna ztratily svůj význam; viděli jsme, jak se rekrutuje všemocná dolní sněmovna; nyní vzniká otázka; kdo vlastně v Anglii vládne? — Vládne majetek. Majetek umožňuje aristokracii ovládat volbu poslanců z venkova a z malých měst; majetek umožňuje obchodníkům a továrníkům určovat poslance pro velká a částečně i pro malá města; majetek umožňuje těm i oněm zvyšovat svůj vliv korupcí. Panství majetku je v zákonu o reformě výslovně uznáno v podobě censu. A pokud majetek a vliv získaný majetkem tvoří podstatu buržoasie, pokud tedy aristokracie při volbách uplatňuje svůj majetek a vystupuje tak ne jako aristokracie, nýbrž staví se na roveň buržoasii, potud je vliv vlastní buržoasie vcelku mnohem větší než vliv aristokracie, potud samozřejmě vládne buržoasie. Ale jak a proč vládne? Protože lid ještě nemá jasno o podstatě majetku, protože lid — alespoň na venkově — je vůbec ještě duchovně mrtev a nechává si proto líbit tyranství majetku. Anglie je ovšem demokracie, ale tak, jako je Rusko demokracie; v tom smyslu, že všude nevědomky vládne lid a ve všech státech je vláda jen jiným výrazem pro stupeň vzdělání lidu.
Těžký je návrat od této praxe anglické ústavy k její theorii. Praxe je s theorií v nejkřiklavějším rozporu; obě stránky jsou si navzájem odcizeny tak, že se jedna druhé vůbec v ničem nepodobá. Zde trojjedinost zákonodárné moci — tam tyranství buržoasie; zde soustava dvou sněmoven — tam všemocná sněmovna poslanců; zde královský prerogativ — tam vláda volená poslanci; zde nezávislá horní sněmovna s dědičnými zákonodárci — tam starobinec pro přestárlé poslance. Každá ze tří součástí zákonodárné moci musela postoupit svou moc jinému elementu: koruna ministrům, tj. většině dolní sněmovny, lordové toryovské straně, tedy zastupitelskému elementu, a ministrům jmenujícím pairy, tj. v podstatě rovněž zastupitelskému elementu, a sněmovna poslanců buržoasii, čili, což je totéž, politické nedospělosti lidu. Anglická ústava ve skutečnosti už vůbec neexistuje, celý zdlouhavý zákonodárný proces je pouhá fraška; rozpor mezi theorií a praxí je už tak křiklavý, že není možné, aby se ještě dlouho udržel; a třebaže emancipace katolíků, o které ještě promluvíme, reforma parlamentu a městské správy zdánlivě poněkud posílily životní energii zchřadlé ústavy, jsou tato opatření přece jen sama již přiznáním, že všechny naděje na udržení ústavy jsou ty tam, a vnášejí do ní elementy, které jsou v příkrém rozporu s jejími základními principy, tedy zostřují konflikt ještě tím, že přivádějí theorii do rozporu samu se sebou.
Viděli jsme, že organisace mocí v anglické ústavě je založena jen a jen na strachu. Tento strach se projevuje ještě více v pravidlech, podle kterých zákonodárství postupuje, v tak zvaný Standing Orders[c]. Každý návrh zákona musí být v obou sněmovnách v jistých intervalech čten třikrát; po druhém čtení se postoupí komisi, která jej podrobně prozkoumá; v důležitějších případech „se sněmovna usnesením promění v komisi celé sněmovny“ k projednání návrhu a jmenuje zpravodaje, který po skončení projednávání téže sněmovně, která návrh projednávala, slavnostně podá zprávu o projednávání. Mimochodem řečeno, může si snad nějaký hegelovec přát krásnější příklad „transcendence uvnitř imanence a imanence uvnitř transcendence“? „Vědění dolní sněmovny o komisi je vědění komise o sobě samé“ a zpravodaj „je absolutní osobnost prostředníka, ve které je obojí totožné“. Každý návrh zákona se tudíž projednává osmkrát, než dostane královskou sankci. Základem celého tohoto směšného postupu je ovšem zase strach z lidství. Člověk poznává, že podstatou lidství je pokrok, ale netroufá si pokrok otevřeně vyhlásit; vydává zákony, které mají mít absolutní platnost, tedy omezují pokrok; a tím, že si vyhrazuje právo zákony měnit, vpouští opět zadními vrátky ten pokrok, který právě popřel. Ale jen ne tak zhurta, tak překotně! Pokrok je revoluční, je nebezpečný, a proto je třeba jej alespoň pořádně přibrzdit; než se člověk rozhodne jej uznat, musí si to osmkrát rozmyslet. Ale tento strach, který je sám v sobě nicotný a jen dokazuje, že bázlivci sami ještě nejsou opravdovými, svobodnými lidmi, musí nutně chybovat i ve svých opatřeních. Místo aby opakované čtení zajišťovalo důkladnější projednání návrhů, je v praxi úplně zbytečné a pouhou formalitou. Hlavní projednání se obyčejně soustředuje na první nebo na druhé čtení, občas také na debaty v komisi, podle toho, jak se to oposici nejlépe hodí. Celá nicotnost tohoto několikerého omílání se ukáže, uvážíme-li, že osud každého návrhu je rozhodnut předem, a není-li rozhodnut, nediskutuje se o speciálním návrhu, nýbrž o existenci té či oné vlády. Výsledkem celé této osmkrát opakované frašky není tedy snad nějaké klidnější projednání ve sněmovně samé, nýbrž něco docela jiného, co ti, kdo frašku zavedli, vůbec neměli v úmyslu. Zdlouhavost jednání dopřává veřejnému mínění času, aby si udělalo o navrhovaném opatření úsudek, a je-li třeba, aby proti němu protestovalo shromážděními a peticemi, a často úspěšně, jako tomu bylo loni s návrhem zákona sira Jamese Grahama o výchově. Ale jak už jsme řekli, to není původní účel a bylo by ho možno dosáhnout daleko jednodušším způsobem.
Mluvíme-li už o Standing Orders, můžeme připomenout ještě některé body, které prozrazují strach anglické ústavy a dokazují původní korporativní charakter dolní sněmovny. Debaty dolní sněmovny jsou neveřejné; přístup je výsada a obvykle se povoluje jen na písemný příkaz některého poslance. Při hlasování se galerie vyklizují; přes toto směšné tajnůstkářství, proti jehož zrušení se sněmovna vždycky urputně bránila, lze se příštího dne dočíst v novinách jména členů parlamentu, kteří hlasovali pro a proti. Radikálním poslancům se nikdy nepodařilo prosadit, aby byl uveřejněn autentický text zápisů — ještě před čtrnácti dny propadl návrh, který k tomu směřoval — a proto ten, kdo otiskuje zprávy z parlamentu v novinách, je jedině odpovědný za jejich obsah, a každý, kdo se cítí uražen výrokem některého člena parlamentu — podle zákona i výrokem vlády — může jej stíhat pro uveřejnění pomlouvačných výroků, kdežto autora pomluvy chrání před stíháním parlamentní výsada. Tento bod stejně jako řada jiných bodů v Standing Orders svědčí o výlučně protilidovém charakteru reformovaného parlamentu; houževnatost, s jakou dolní sněmovna lpí na těchto zvyklostech, dostatečně jasně ukazuje, že nemá nejmenší chuť proměnit se z privilegované korporace ve shromáždění zástupců lidu.
Jiným důkazem toho je výsada parlamentu, výjimečné postavení jeho členů vůči soudům a právo dolní sněmovny dát zatknout každého, koho chce. Tato výsada, původně namířená proti přehmatům koruny, mezitím zbavené veškeré moci, se v novější době obrátila jen proti lidu. Roku 1771 se parlament rozzlobil na drzost novin, které uveřejňovaly debaty, na což má přece právo jen parlament sám, a pokusil se čelit této drzosti tím, že zatkl vydavatele a potom úředníky, kteří je propustili. Samozřejmě se to nezdařilo; ale tento pokus dokazuje, jak tomu vlastně je s výsadou parlamentu, a ztroskotání pokusu dokazuje, že i dolní sněmovna, přestože pohlíží na lid tak svrchu, přes to na něm závisí, tedy že ani dolní sněmovna nevládne.
V zemi, kde „křesťanství je podstatnou součástí zákonů země“ (Christianity is part and parcel of the laws of the land), nutně patří k ústavě státní církev. Anglie je podle ústavy v podstatě křesťanský stát, a to úplně vyvinutý, silný křesťanský stát; stát a církev dokonale splynuly a nelze je od sebe oddělit. Tato jednota církve a státu však předpokládá jen jedno křesťanské vyznání, vylučující všechna ostatní, a tyto vyloučené sekty jsou tím ovšem označeny za kacířské a jsou vystaveny politické a náboženské persekuci. A tak tomu v Anglii skutečně je. Tyto sekty se vždy házely do jednoho pytle a vylučovaly z veškeré účasti na státu jako nonkonformisté nebo dissenteři, jejich bohoslužby byly rušeny, zakazovány a pronásledovány trestními zákony. Čím víc horlily proti jednotě církve a státu, tím urputněji vládnoucí strana tuto jednotu bránila a povýšila ji na životní otázku státu. Dokud byl v Anglii křesťanský stát ještě vplném rozkvětu, bylo proto na denním pořádku i pronásledováni dissenterů, a zejména katolíků — toto pronásledování nebylo možná tak zběsilé jako ve středověku, ale zato bylo všeobecnější a vytrvalejší. Akutní nemoc přešla v chronickou, prudké, krvežíznivé návaly zběsilosti katolicismu se proměnily v chladný, politický výpočet, který se snažil vyhladit jinověrce mírnějším, ale trvalým tlakem. Pronásledování bylo přeneseno do světské oblasti a stalo se tím nesnesitelnějším. Nevíra v devětatřicet článků[201] přestala být rouháním, ale zato teď byla zločinem proti státu.
Ale pokrok dějin se nedal zadržet; vzdálenost mezi zákonodárstvím z roku 1688 a veřejným míněním z roku 1828 byla tak veliká, že v tomto roce sama dolní sněmovna považovala za nutné zrušit ty nejtíživější zákony proti jinověrcům. Test Act a náboženské paragrafy v Corporation Act[202] byly odstraněny; v příštím roce přes zběsilou oposici toryů následovala emancipace katolíků. Toryové, ochránci ústavy, oponovali tentokrát plným právem, protože ani jedna z liberálních stran, včetně radikálů, nenapadla samu ústavu. I pro ně měla být ústava nadále základem, ale na půdě ústavy byli důslední jen toryové. Pochopili a prohlásili, že tato opatřeni musí vést k pádu anglikánské církve a potom nutně i ústavy; že dát jinověrci aktivní občanské právo znamená fakticky zničit anglikánskou církev a sankcionovat útoky proti ní; že je to hrubá nedůslednost vůči státu vůbec, povoluje-li se účast na správě a zákonodárství katolíkovi, který staví papežovu autoritu výš než státní moc. Na jejich argumenty nebyli liberálové s to odpovědět; emancipace přesto prošla a proroctví toryů se už začínají plnit.
Takto se anglikánská církev stala prázdným slovem a liší se od. jiných vyznáni už jen třemi miliony liber, které ročně pobírá, a některými drobnými výsadami, které právě stačí živit boj proti ní. Sem patří církevní soudy, při nichž anglikánský biskup vykonává svrchovanou, avšak velmi bezvýznamnou pravomoc a jejichž tlak spočívá hlavně v soudních útratách; dále místní církevní daň používaná k udržování budov, jež má státní církev k disposici; pravomoci těchto soudů podléhají i jinověrci a musí tuto daň platit.
Ale nejen zákonodárství proti církvi, nýbrž i zákonodárství ve prospěch církve přispělo k tomu, že se státní církev stala prázdným slovem. Irská církev byla vždy pouhým slovem, je to dokonalá státní či vládní církev, úplná hierarchie od arcibiskupa až dolů k vikáři, které nechybí nic jiného než obec a jejíž poslání je v tom, že káže, modlí se a zpívá litanie čtyřem prázdným stěnám. Anglikánská církev má sice publikum, ačkoli i ji, zvláště ve Walesu a v továrních obvodech, do značné míry vytlačili dissenteři, ale dobře placeným duchovním pastýřům na ovečkách celkem tak moc nezáleží. „Chcete-li vzbudit opovržení k nějaké kněžské kastě a zničit ji, pak jí dobře plaťte,“ říká Bentham, a anglikánská a irská církev potvrzují pravdivost tohoto výroku. Anglický lid na venkově i ve městech máloco tak nenávidí a máločím tak pohrdá jako church-of-England parson[d]. A u tak zbožných lidí, jako jsou Angličané, to už něco znamená.
Je samozřejmé, že čím více slovo „anglikánská církev“ pozbývá obsahu a významu, tím pevněji na něm lpí konservativní a vůbec vysloveně ústavní strana; odluka církve od státu by dojala k slzám i lorda Johna Russclla; a stejně samozřejmé je, že čím prázdnější je toto slovo, tím horší a citelnější je tlak. Zvláště irská církev, protože je nejbezvýznamnější, je nejvíc nenáviděna; nemá jiný účel než roztrpčovat lid, jen mu připomínat, že je ujařmeným lidem, jemuž dobyvatel vnucuje své náboženství a své instituce.
To znamená, že Anglie je nyní na přechodu od určitého křesťanského státu k neurčitému, ke státu, který nepokládá za svůj základ určité vyznání, nýbrž průměr všech existujících vyznání, neurčité křesťanství. Ovšem už starý, určitý, křesťanský stát se bránil proti nevíře a zákon o odpadlictví z roku 1699 trestá nevíru ztrátou pasivního občanského práva a vězením; tento zákon nikdy nebyl zrušen, ale už se nedodržuje. Jiný zákon, z doby královny Alžběty, předpisuje, že každý, kdo bez náležité omluvy nechodí v neděli do kostela (nemýlím-li se, je dokonce předepsán biskupský kostel, protože Alžběta neuznávala žádné jinověrecké kaple), má k tomu být donucen peněžitou pokutou, po případě uvězněním. Tohoto zákona se na venkově ještě často používá; dokonce i zde, v civilisovaném Lancashiru, několik hodin od Manchesteru, existují někteří bigotní smírčí soudci, kteří — jak uváděl před čtrnácti dny v dolní sněmovně M. Gibson, poslanec za Manchester — odsoudili mnoho lidí pro zanedbávání docházky do kostela až k šesti týdnům vězení. Ale hlavními zákony proti nevíře jsou ty, podle nichž ten, kdo nevěří v Boha nebo v odměnu či trest na onom světě, nemůže přísahat a musí být potrestán za rouhačství. Rouhačstvím je všechno, co se snaží znevážit bibli nebo křesťanské náboženství, a rovněž přímé popírání existence boží; výměra trestu, kterou zde zákon předpisuje, je vězení — obyčejně jeden rok, a peněžitá pokuta.
Ale i neurčitý křesťanský stát se už rozpadá, ještě dřív, než došel oficiálního uznání prostřednictvím zákonů. Zákon o odpadlictví, jak jsme řekli, úplně zastaral; příkaz chodit do kostela rovněž značně zastaral a provádí se jen výjimečně; zákon proti rouhačství — díky nebojácnosti anglických socialistů, a zvláště Richarda Carlila — rovněž začíná zastarávat a zachovává se jen tu a tam ve zvlášť bigotních místech, na př. v Edinburghu, také odepření přísahy soudy, pokud to jen trochu jde, nepřipouštějí. Křesťanská strana zeslábla tak, že sama chápe, že přísné uplatňování těchto zákonů by v krátké době způsobilo, že by byly zrušeny, a proto je raději zticha, aby Damoklův meč křesťanského zákonodárství alespoň visel nad hlavou nevěřících a působil dál jako odstrašující hrozba.
Kromě positivních politických institucí, které jsme dosud posuzovali, je třeba do oblasti ústavy zahrnout ještě některé jiné věci. O právech občana se dosud téměř nemluvilo; v Anglii nemá jednotlivec nějaká práva podle ústavy ve vlastním smyslu. Tato práva existují buď jen na základě obyčeje, nebo jednotlivých statutů, které s ústavou vůbec nesouvisí. Jak toto zvláštní odtržení vzniklo, to ještě uvidíme, prozatím přejděme ke kritice těchto práv.
První z nich je právo, že každý smí bez překážek a bez předběžného povolení vlády zveřejňovat své mínění — svoboda tisku. Vcelku vzato je pravda, že nikde nevládne rozsáhlejší svoboda tisku než v Anglii; a přece je zde tato svoboda ještě velmi omezena. Zákon o hanopisech, zákon o vlastizradě a zákon o rouhačství tíživě doléhají na tisk, a je-li tisk stíhán jen zřídka, není to zásluhou zákona, nýbrž toho, že vláda má strach z nepopulárnosti, která by byla nevyhnutelným následkem zákroků proti tisku. Anglické noviny všech stran se denně dopouštějí tiskových přestupků jak proti, vládě, tak proti jednotlivcům, ale vláda to trpí, čeká jen, až bude moci zahájit politický proces, a při té příležitosti dostane svůj díl i tisk. Tak tomu bylo roku 1842 s chartisty a tak je tornu nyní s irskými repealisty[203]. Anglická svoboda tisku žije už sto let z milosti stejně jako pruská svoboda tisku z roku 1842.
Druhým „vrozeným právem“ (birthright) Angličana je právo shromažďovací, právo, které dosud nemá žádný jiný evropský národ. Toto právo, třebaže je prastaré, bylo později v jednom statutu vysloveno jako „právo lidu shromažďovat se, aby prodiskutoval své stížnosti a podával zákonodárnému sboru žádosti o nápravu“. Již v tom je omezení. Nevyjde-li ze shromáždění petice, nabývá toto shromáždění, ne-li přímo nezákonného, pak přece jen velmi dvojznačného charakteru. Při O‘Connellově procesu koruna zvláště zdůrazňovala, že shromáždění, jež byla označena za nezákonná, nebyla svolávána k prodiskutování petic. Hlavním omezením je však policejní omezení; ústřední nebo místní vláda může předem zakázat nebo přerušit a rozpustit každé shromáždění, a to se často stalo nejen v Clontarfu[e], nýbrž i přímo v Anglii při chartistických a socialistických shromážděních. To se však nepovažuje za útok proti vrozeným právům Angličanů, protože chartisté a socialisté jsou chudáci, a jsou tedy bezprávní; po tom ani pes neštěkne, kromě listů „Northern Star“[204] a „New Moral World“[205], a proto se o tom na kontinentě nikdo nic nedoví.
Dále spolčovací právo. Jsou dovolena všechna sdružení, která zákonnými prostředky sledují zákonné cíle; každé sdružení však smí tvořit jen jednu velkou společnost bez poboček. Společnosti, které se dělí na místní odbočky se zvláštní organisací, se smějí ustavovat jen k dobročinným a vůbec peněžním účelům a lze je začít organisovat jen na základě povolení úředníka, který byl k tomu jmenován. Socialisté dostali pro své sdružení takové povolení proto, že takový účel udali; chartistům bylo povolení odepřeno, třebaže ve svých stanovách doslova opsali stanovy socialistické společnosti. Nyní musejí obcházet zákon a tím se ocítají v situaci, že jediný nepřesný výraz jediného člena chartistického sdružení může celou společnost zaplést do kliček zákona. Ale nehledě na to je spolčovací právo v plném rozsahu výsadou bohatých; na organisaci sdružení je třeba peněz a bohatá Liga proti obilním zákonům sežene snáze statisíce než chudá chartistická společnost nebo Unie britských horníků náklady na pouhé vydržování sdružení. A sdružení, které nemá finanční prostředky, bude málo znamenat a nemůže agitovat.
Právo habeas corpus, tj. právo, že každý obviněný (s výjimkou velezrady) má být před zahájením procesu ponechán na svobodě, složí-li kauci, toto tak vychvalované právo je opět výsadou bohatých. Chudý člověk nemůže kauci složit, a proto musí putovat do vězení.
Posledním z těchto práv jednotlivce je právo, že každý smí být souzen jen sobě rovnými, a i to je výsadou bohatých. Chudého nikdy nesoudí ti, kdo jsou mu rovni, vždycky jej soudí jeho rození nepřátelé, protože v Anglii zuří otevřená válka mezi chudými a bohatými. Porotci musí mít určitou kvalifikaci, a jaká je to kvalifikace, je vidět z toho, že v seznamu porotců v Dublině, ve městě s 250.000 obyvateli, je jen 800 kvalifikovaných. Při posledních procesech s chartisty v Lancasteru, Warwicku a Stafľordu soudili dělníky statkáři a pachtýři, většinou toryové, a továrníci nebo obchodníci, většinou whigové, čili vesměs nepřátelé chartistů a dělníků. Ale to ještě není všechno. Tak zvaná „nestranná porota“ je vůbec nesmysl. Když před čtyřmi týdny soudili v Dublině O‘Connella, byli všichni porotci jeho nepřátelé, protože to byli protestanté a toryové. „Jemu rovní“ by byli bývali katolíci a stoupenci repealu — ale ani ti by nebyli nestranní, protože by to zas byli jeho přátelé. Jediný katolík v porotě by byl znemožnil rozsudek, každý rozsudek kromě osvobozujícího. Toje křiklavý případ; ale v podstatě je tomu tak v kterémkoli případě. Porotní soud je svou podstatou politickou instituci, a ne právnickou; ale protože všechno právnické je původně politické povahy, projevuje se v porotním soudu pravá podstata justice, a protože anglický porotní soud je nejvyvinutější, je vrcholem právnické lži a nemravnosti. Začne se fikcí „nestranných porotců“; porotcům se důrazně uloží, že musí zapomenout všechno, co snad před vyšetřováním o daném případě zaslechli; že musí soudit jen podle svědectví, vydaných zde, před soudním tribunálem — jako by něco takového bylo vůbcc možné! Pak se vytvoří druhá fikce, fikce „nestranného soudce“, který má vyložit zákon a nestranně, naprosto „objektivně“ konfrontovat argumenty, které uvedly obě strany — jako by to bylo možné! Na soudci se dokonce žádá, aby především a přes to všechno nijak neovlivňoval úsudek porotců, nemá jim napovídat rozsudek — tj. má klást premisy tak, jak je třeba je položit, aby se dal vyvodit závěr; ale nemá závěr vyvodit sám, nesmí ho vyvodit ani pro sebe, protože to by přece ovlivnilo to, jak jim premisy předloží — a tyto nemožnosti, nelidskosti a hlouposti a stovky jiných se vyžadují jen proto, aby se slušně zakryla celá hloupost a nelidskost, která v tom je. Ale praxe se nedá zmást, v praxi se nikdo na všechny ty hlouposti neohlíží, soudce dá porotě jasně najevo, jaký rozsudek má vynést, a poslušná porota zpravidla také takový rozsudek vynese.
Dále! Obžalovaného je nutno všemožně chránit, obžalovaný je stejně jako král posvátný a nedotknutelný, a nemůže udělat něco nesprávného, tj. nemůže vůbec nic udělat, a udělá-li něco, pak to neplatí. Obžalovaný se může k zločinu přiznat, ale to mu nepomůže. Zákon rozhodl, že obžalovaný není věrohodný; stalo se to, myslím, roku 1819; nějaký muž žaloval svou ženu pro cizoložství, když se mu předtím v nemoci, která se jí zdála smrtelná, přiznala, že se dopustila cizoložství — ale obhájce ženy namítl, že přiznání obžalované není důkaz, a žaloba byla zamítnuta.[f] Posvátnost obžalovaného podporují dále i právnické formality, kterými je vybaven anglický porotní soud a které jsou tak vděčným polem pro rabulistické triky advokátů. Je až neuvěřitelné, jak směšné formální chyby mohou zvrátit celý proces. Roku 1800 dokázali jednomu obžalovanému, že padělal bankovky, ale byl osvobozen, protože jeho advokát ještě před vynesením rozsudku objevil, že na falešné bankovce je zkratka Bartw., kdežto v obžalovacím spisu je vypsáno celé jméno Bartholomew. Soudce prý uznal námitku za dostatečnou a usvědčeného osvobodil.[g] — Roku 1827 byla ve Winchesteru jedna žena obžalována, že zavraždila dítě, ale byla osvobozena na základě toho, že v protokolu o ohledání mrtvoly členové poroty prohlašovali „pod přísahou“ (The jurors of our Lord the King upon their oath present that etc.), že se stalo to a ono, a přitom přece tato porota skládající se ze třinácti lidí nemohla složit jen jednu přísahu, nýbrž musela složit třináct přísah, a mělo tam tedy stát: „pod přísahami“, „upon their oaths“.[h] Před rokem byl v Liverpoolu dopaden při činu a zatčen chlapec, který jednou v neděli večer ukradl někomu z kapsy kapesník. Jeho otec namítal, že strážník zatkl mladíka nezákonně, protože existuje zákon, že v neděli nikdo nesmí konat práci, kterou se živí; policie prý tedy nesmí v neděli nikoho zatýkat. Soudce s tím souhlasil, ale vyšetřoval mladíka dále, a když se hoch přiznal, že je zlodějem z povolání, odsoudil ho k pokutě 5 šilinků za to, že vykonával své povolání v neděli. Mohl bych uvést stovky takových případů, ale tyto mluví už samy za sebe. Anglický zákon dělá obžalovaného nedotknutelným a obrací se proti společnosti, k jejíž ochraně vlastně existuje. Jako ve Spartě netrestá se zločin, nýbrž hloupost, že se dal pachatel chytit. Veškerá ochrana se obrací proti tomu, koho má chránit; zákon chce chránit společnost, ale napadá ji; chce chránit obžalovaného, ale škodí mu — vždyť je přece jasné, že kdo je chudý a nemůže si vzít mazaného obhájce, který dovede vykličkovat z kliček oficiálního soudnictví, proti tomu se obracejí všechny formality, které byly vytvořeny k jeho ochraně. Kdo je tak chudý, že si nemůže zaplatit obhájce nebo přivést náležitý počet svědků, je v každém poněkud pochybném případě ztracen. Dostane k nahlédnutí jen obžalovací spis a výpovědi, které původně učinil před smírčím soudcem, nezná tedy podrobnosti toho, co se proti němu uvádí (a právě pro nevinného je to nejnebezpečnější); musí odpovědět hned, jak žaloba skončí, a smí mluvit jen jednou; neodrazí-li všechno nebo chybí-li svědek, kterého nepovažoval za nutného, je ztracen.
Korunou všeho je ustanovení, že rozhodnutí dvanácti porotců musí být jednohlasné.
Zavřou je do místnosti a nepustí je, dokud se neshodnou nebo dokud soudce nedojde k názoru, že je nelze přimět, aby se shodli. To je však naprosto nelidské a tak se to příčí lidské přirozenosti, že je až směšné žádat od dvanácti lidí, aby měli na jednu věc úplně stejný názor. Ale je to důsledné. Inkvisiční řízení mučí obžalovaného tělesně nebo duševně; porotní soud prohlašuje obžalovaného za nedotknutelného a mučí svědky křížovým výslechem, který si s inkvisičním soudem pranic nezadá, mučí dokonce i porotce; musí mít rozsudek, kdyby se měl zbořit svět; porota je trestána vězením, dokud nevynese rozsudek; a kdyby si opravdu postavila hlavu, že dodrží přísahu, musila by být jmenována nová porota, proces by se musel opakovat a tak dále, až buď žalobce, nebo porotce přejde chuf bojovat a vzdají se na milost a nemilost. Dostatečný důkaz, že celé právnictví nemůže existovat bez mučení a je ve všech případech barbarstvím. Ale jinak tomu ani být nemůže; chce-li někdo mít matematickou jistotu v takových věcech, které žádnou takovou jistotu nepřipouštějí, musí nutně upadnout do nesmyslů a barbarství. Praxe opět ukazuje, co za vším tím vězí; v praxi si to porota ulehčuje a s naprostým klidem duše porušuje přísahu, jak to ani jinak nejde. Roku 1824 se jedna porota v Oxfordu nebyla s to shodnout. Jeden tvrdil: vinen, jedenáct tvrdilo: nevinen. Nakonec byla uzavřena dohoda; ten, který měl odlišný názor, napsal na obžalovací spis: vinen, a odešel; potom přišel předseda s ostatními, vzal papír a napsal před vinen ne (Wade, Brit. Hist.). — Jiný případ vypráví Fonblanque, redaktor listu „Examiner“, ve svém díle „England under seven Administrations“ [„Anglie pod sedmi vládami“] [206]. Zde se porota také nemohla shodnout a nakonec se uchýlila k losování; vzali dvě stébla a tahali; ta strana, která vytáhla delší stéblo, vyhrála a její názor byl přijat.
Když už mluvíme o právnických institucích, podívejme se na věc trochu důkladněji, abychom si doplnili přehled o právním stavu Anglie. Je známo, že anglický trestní zákoník je nejpřísnější v Evropě. Ještě roku 1810 si v barbarství pranic nezadal s Carolinou[207]: upalování, lámání kolem, čtvrcení, vynětí vnitřností za živa atd., to všechno byly velmi oblíbené způsoby trestu. Od té doby byly sice ty nejvíc pobuřující hanebnosti odstraněny, ale stále ještě je v trestním zákoníku mnoho surovostí a ohavností. Smrtí se trestá sedm zločinů (vražda, velezrada, znásilnění, sodomie, vloupání, násilná loupež a žhářství s úmyslem vraždit), a na tento počet byl trest smrti redukován teprve od roku 1837 — předtím byl vyměřován na mnohem víc zločinů; kromě tohoto trestu zná anglický trestní zákon ještě dva vybrané barbarské tresty — deportaci čili zezvířečtěni společností a samovazbu čili zezvířečtění samotou. Nelze si vymyslet krutější a hnusnější trest, jak oběť zákona se systematickou důsledností tělesně, duševně a morálně zničit a snížit pod úroveň zvířete. Deportovaný zločinec upadá do takové propasti demoralisace, odporné zvířeckosti, že i ten nejlepší charakter musí za půl roku podlehnout; kdo má chuť si přečíst zprávy očitých svědků o Novém Jižním Walesu a ostrově Norfolku, dá mi za pravdu, tvrdím-li, že všechno, co jsem řekl, ani zdaleka nevystihuje skutečnost. Zločinec v samovazbě je dohnán k šílenství; vzorné vězení v Londýně za tři měsíce svého trvání muselo odevzdat do Bedlamu už tři šílence, a to ani nemluvím o náboženském šílenství, protože ti, kdo mu propadli, se obyčejně ještě pokládají za normální.
Trestní zákony proti politickým zločinům jsou formulovány skoro úplně týmiž výrazy jako pruské; zvláště „podněcování k nespokojenosti“ (exciting discontent) a „pobuřující řeči“ (seditious language) jsou formulovány stejně neurčitě, takže soudci a porotě skýtají širokou možnost výkladu. I zde jsou tresty přísnější než jinde; hlavním trestem je deportace.
Jestliže se v praxi přísnost těchto trestů a neurčitost politických zločinů neprojevuje tak ostře, jak by se podle zákona zdálo, je to na jedné straně chyba zákona samého, který je tak zmatený a tak nejasný, že obratný advokát může všude najít háček ve prospěch obžalovaného. Anglický zákon je buďto obecné právo (common law), tj. nepsané právo, jak existovalo v době, kdy se začalo se sbíráním statutů, a jak je později shrnuly právnické autority; toto právo je samozřejmě v nejdůležitějších bodech neurčité a pochybné; anebo statutární právo (statute law), které se skládá z nekonečné řady jednotlivých, pět století shromažďovaných parlamentních výnosů, acts, jež si navzájem odporují a místo „právního stavu“ dosazují úplně bezprávní stav. Advokát je tu vším; kdo na tento právní zmatek, na tuto změť rozporů promarní nejvíc času, je u anglického soudu všemohoucí. Neurčitost zákona vedla samozřejmě k víře v autoritu rozhodnutí dřívějších soudců v podobných případech; tím se tato neurčitost ještě zvětšuje, protože tato rozhodnutí si rovněž odporují, a výsledek řízení opět závisí na sčetlosti a duchapřítomnosti advokáta. Na druhé straně je však bezvýznamnost anglického trestního zákona zase jen výsledkem milosti atd., výsledkem ohledů na veřejné mínění, které podle zákona vláda vůbec nemusí brát; a že zákonodárný sbor vůbec nepomýšlí na to tento poměr změnit, dokazuje zuřivý odpor proti všem reformám zákona. Ale nezapomínejme, že vládne majetek a že se tudíž této milosti dostává jen zločincům, kteří jsou „respectable“; na chudé, na parie, na proletáře dopadá celá tíha zákonného barbarství a nikdo ani nepípne.
Toto nadržování bohatým je však výslovně vyjádřeno i v zákoně. Zatím co na všechny těžké zločiny jsou stanoveny nejkrutější tresty, jsou skoro všechny méně závažné přestupky trestány pokutami, které jsou ovšem stejné pro chudé jako pro bohaté, jenže bohatému udělají málo nebo mu neudělají nic, kdežto chudý je v devíti případech z desíti nemůže zaplatit a je pak „in default of payment“[i] rovnou poslán na několik měsíců na šlapací mlýn. Stačí si přečíst policejní zprávy v kterémkoli anglickém denlku, a přesvědčíme se o pravdivosti tohoto tvrzení. Ubližování chudým a nadržování bohatým je u všech soudů tak všeobecné, tak nestydaté a noviny o něm píší tak bez ostychu, že lze jen zřídka číst noviny bez vnitřního rozhořčení. S bohatým se vždycky jedná nesmírně zdvořile, ať spáchal sebesurovější zločin, „vždycky soudce přehluboce lituje“, že jej musí odsoudit k pokutě, která obvykle nestojí ani za řeč. Po této stránce je uplatňování zákona ještě nelidštější než zákon sám: „Law grinds the poor, and rich men rule the law“ a „there is one law for the poor, and another for the rich“[j] jsou naprosto pravdivá rčení a již dávno se z nich stala přísloví. Ale jak by tomu mohlo být jinak? Smírčí soudci stejně jako porotci jsou sami bohatí, jsou vybíráni z buržoasie, a proto straní sobě rovným a na smrt nenávidí chudé. A uvážíme-li společenský vliv majetku, jímž se nyní nemůžeme zabývat, ani se nelze divit tomuto barbarskému stavu.
O přímém sociálním zákonodárství, v němž podlost vrcholí, promluvíme později. Zde bychom stejně nemohli ukázat celý jeho význam.
Shrňme výsledek této kritiky anglického právního stavu. Co lze proti němu říci se stanoviska „právního státu“, na tom vůbec nesejde. Že Anglie není oficiální demokracií, to nás nemůže činit zaujatými vůči jejím institucím. Pro nás je důležité jen jedno, co se všude ukázalo: že theorie a praxe jsou v nejkřiklavějším rozporu. Všechny ústavní moci, koruna, horní sněmovna a dolní sněmovna se před našima očima rozplynuly; viděli jsme, že státní církev a všechna tak zvaná vrozená práva Angličanů jsou prázdná slova, že dokonce porotní soud je ve skutečnosti jen zdání, že ani zákon sám nemá skutečnou platnost, zkrátka, že stát, který se postavil na přesně určený, zákonný základ, tento svůj základ popírá a znevažuje. Je-li Angličan vůbec svoboden, není svoboden na základě zákona, nýbrž navzdory zákonu.
Dále jsme viděli, jaká stoka lži a nemravnosti z tohoto stavu vyplývá; člověk padá do prachu před prázdným slovem a popírá skutečnost, nechce o ní nic vědět, brání se uznat to, co skutečně existuje, co sám vytvořil; člověk sám sebe obelhává a zavádí konvenční mluvu s umělými kategoriemi, z nichž každá je paskvil na skutečnost, a úzkostlivě lpí na těchto prázdných abstrakcích, jen aby si nemusel přiznat, že v životě, v praxi jde o něco úplně jiného. Celá anglická ústava a celé konstituční veřejné mínění nejsou nic jiného než velká lež, která je neustále znovu a znovu podpírána a zakrývána spoustou malých lží, vyjde-li tu a tam poněkud příliš okatě najevo její pravá podstata. A dokonce i když člověk pozná, že celá tahle pracná stavba je jen samá nepravda a fikce, i potom na nich lpí, dokonce víc než předtím, jen aby se ta prázdná slova, těch několik beze smyslu sestavených písmen nerozpadlo, protože přece právě tato slova jsou sloupy světa, a kdyby ty padly, musel by se s nimi svět i lidé zřítit do temnoty chaosu! Od celé té spleti zjevné i skryté lži, pokrytectví a sebeklamu se lze jen s hlubokým opovržením odvrátit.
A může takový stav zůstat natrvalo? Ani pomyšlení. Boj praxe proti theorii, skutečnosti proti abstrakci, života proti prázdným slovům bez významu, zkrátka boj člověka proti nelidskosti nemůže skončit nerozhodně a není pochyby, která strana zvítězí.
Boj se už rozpoutal. Základy ústavy jsou otřeseny. Jak se bude utvářet nejbližší budoucnost, vyplývá z toho, co bylo řečeno. Nové, cizorodé elementy v ústavě jsou demokratické povahy; také veřejné mínění, jak se ukáže, se vyvíjí směrem k demokratismu; nejbližší budoucností Anglie bude demokracie.
Ale jaká demokracie! Nikoli demokracie francouzské revoluce, jejímž protikladem byly monarchie a feudalismus, nýbrž taková demokracie, jejímž protikladem je buržoasie a majetek. Celý předešlý výklad to ukazuje. Buržoasie a majetek vládnou; chudý nemá žádná práva, je utlačován a vydírán, ústava na něj nedbá, zákon mu ubližuje; boj demokracie proti aristokracii v Anglii je boj chudých proti bohatým. Demokracie, které jde Anglie vstříc, je sociální demokracie.
Ale pouhá demokracie není s to vyléčit sociální zlořády. Demokratická rovnost je chiméra, boj chudých proti bohatým nelze vybojovat na půdě demokracie nebo politiky vůbec. I tento stupeň je tedy jen přechod, poslední čistě politický prostředek, který je ještě třeba vyzkoušet a z něhož se ihned musí vyvinout nový element, princip, který jde dál, za hranice veškeré politiky.
Tímto principem je princip socialismu.
Napsal B. Engels v březnu 1844
Po prvé otištěno v čís. 75, 76, 77, 78, 80,
83 a 84 „Vorwärts!“ (Paříž) z 18., 21.,
25. a 28. září a 5., 16. a 19. října 1844Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Second Report of the Committee of Secrecy, to whom the Papers referred to in His Majesty‘s Message on the 12. May 1794, were delivered“ [„Druhá zpráva tajné komise o prozkoumání dokumentů zmíněných v přípisu Jeho Veličenstva z 12. května 1794]. („Zpráva o londýnských revolučních sdruženích“, Londýn 1794.) Str. 68 a násl.
b Viz článek „Situace Anglie (Th. Carlyle)“ (Pozn. red. a upravovatele)
c — parlamentní procedurální pravidla. (Pozn. red.)
d — anglikánským farářem. (Pozn. red.)
e — předměstí Dublinu. (Pozn. red.)
f Wade, „Brit. History“, London 1838 [„Dějiny Anglie“, Londýn 1838].
g Wade, „Brit. History“, London 1838 [„Dějiny Anglie“, Londýn 1838].
h Tamtéž.
i — v případě nezaplacení. (Pozn. red.)
j — „zákon chudáka ždímá a boháč jím vládne“, „je jeden zákon pro chudáka a druhý pro boháče“. (Pozn. red.)
196 Jde o knihu německého reakčního historika Friedricha Raumera „England im Jahre 1835“ [„Anglie roku 1835“], vydanou ve dvou dílech v Lipsku roku 1836.
197 Test Act (zákon o přísaze) z roku 1673 žádal od osob zastávajících státní úřady, aby uznávaly dogmata anglikánské církve. Tento zákon, původně namířený proti katolické reakci, proměnil se později ve zbraň proti různým náboženským sektám a směrům, jež se tak či onak odchylovaly od dogmat oficiální anglikánské církve.
Habeas Corpus Act byl přijat anglickým parlamentem roku 1679. O podstatě Habeas Corpus viz dále v této stati.
Bill of Rights (zákon o právech) byl přijat anglickým parlamentem roku 1689, omezoval práva krále ve prospěch parlamentu a zakotvil kompromis mezi pozemkovou aristokracií a nejvyššími kruhy finanční a obchodní buržoasie, dosažený státním převratem z roku 1688.
198 Jde o dílo anglického právníka Williama Blackstona „Commentaries on the Laws of England“ [„Komentáře k anglickým zákonům“], které vyšlo v letech 1765 - 1769, a o knihu švýcarského právníka Jeana Louise Delolma „Constitution de l‘Angleterre“ [„Ústava Anglie“], uveřejněnou roku 1771. Obě tato díla jsou apologií anglického konstitučně monarchického zřízení.
199 Magna Charta — Magna Charta Libertatum (Veliká listina svobod) — listina, kterou předložili anglickému králi Janu Bezzemkovi vzbouření feudální pánové, podporovaní rytíři a měšťany. Charta, podepsaná 15. června 1215, omezovala králova práva, hlavně ve prospěch velikých feudálů a obsahovala některé ústupky rytířům a městům; základní mase obyvatelstva, nevolným rolníkům, nepřiznala však charta žádná práva.
200 Jde o boj širokých lidových mas za volební reformu v Anglii, který vyvrcholil roku 1831..
201 Devětatřicet článků — kredo anglikánské církve, přijaté anglickým parlamentem roku 1571.
202 Corporation Act (zákon o korporacích), přijatý roku 1661, žádal od osob zastávajících volené funkce (šlo hlavně o orgány městské správy) uznávání dogmat anglikánské církve. Viz poznámku čís. 197.
203 Repealisté — Když anglická vláda roku 1798 potlačila irské povstání vnutila Irsku anglo-irskou unii. Požadavek zrušení unie (Repeal of Union) se stal od dvacátých let XIX. století nejpopulárnějším heslem v Irsku. Buržoasní liberálové (O‘Connell aj.), kteří stáli v čele národního hnutí, považovali však agitaci za zrušení unie pouze za prostředek k tomu, aby na anglické vládě dosáhli drobných ústupků pro irskou buržoasii. Roku 1835 uzavřel O‘Connell dohodu s anglickými whigy a s touto agitací úplně přestal. Pod tlakem masového hnutí byli však irští liberálové roku 1840 donuceni založit Repeal-Association (Sdružení repealistů, stoupenců zrušení unie), které se snažili zavést na cestu kompromisu s anglickými vládnoucími třídami.
204 „The Northern Star“ [„Severní hvězda“] — anglický týdeník, ústřední orgán chartistů; byl založen roku 1837, vycházel do roku 1852, z počátku v Leedsu a od listopadu 1844 v Londýně. Zakladatelem a redaktorem časopisu byl Feargus O‘Connor, ve čtyřicátých letech jej redigoval George Julian Harney. Od září 1845 do března 1848 spolupracoval s časopisem Bedřich Engels.
205 „The New Moral World“ [„Nový mravní svět“] — týdeník utopických socialistů, založený Robertem Owenem roku 1834; vycházel do roku 1846, z počátku v Leedsu a od října 1841 v Londýně; od listopadu 1843 do května 1845 spolupracoval s tímto časopisem Bedřich Engels.
206 Albany Fonblanque, „England under seven Administrations“, Vol. I-III, Londýn 1837.
207 Carolina — hrdelní kodex Karla V. (Constitutio criminalis Carolina), přijatý říšským sněmem v Řezně roku 1532; tento kodex vyniká nesmírnou krutostí trestů.