Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kritické poznámky k „Prusovu“ článku
„Pruský král a sociální reforma“[a][103]
V čísle 60 listu „Vorwärts“ je článek nadepsaný „Pruský král a sociální reforma“; jako autor článku je podepsán „Prus“.
Tento „Prus“, jak si sám říká, nejprve sděluje obsah pruského královského kabinetního nařízení o slezském dělnickém povstání[104] a názor francouzského časopisu „Réforme“[105] na toto nařízení. Podle mínění „Réforme“ vyplývá kabinetní nařízení z králova „strachu a náboženského citu“. List vidí v tomto dokumentu dokonce předtuchu velikých reforem, jež čekají buržoasní společnost. „Prus“ poučuje list „Réforme“ takto:
„Král a německá společnost ještě nedospěla k ‚předtuše své reformy‘[b] a dokonce ani slezská a česká povstání nevyvolala tento pocit. V nepolitické zemi, jako je Německo, je nemožné názorně ukázat, že dílčí bída továrních obvodů je záležitostí týkající se všech, natož že je to zlo celého civilisovaného světa. Událost má pro Němce týž charakter jako nějaká místní záplava nebo místní hlad a bída. Proto také ji král považuje za nedostatek správy nebo dobročinnosti. Z tohoto důvodu a protože slabé tkalce vyřídila hrstka vojáků, nenahání ničení továren a strojů ani králi, ani úřadům nějaký ‚strach‘. Ba ani náboženský cit nenadiktoval kabinetní nařízení: toto nařízení je velmi střízlivým výrazem křesťanského státnického umění a doktriny, která se domnívá, že všechny těžkosti zdolá jediným lékem, ‚laskavým smýšlením křesťanských srdcí‘. Chudoba a zločin jsou dvě veliká zla; kdo je může vyléčit? Stát a úřady? Nikoli. Jen spojení všech křesťanských srdcí.“
Muž, který si říká „Prus“, popírá králův „strach“ mimo jiné proto, že slabé tkalce vyřídila hrstka vojáků.
Že by tedy v zemi, kde podnětem ke královskému kabinetnímu nařízení jsou bankety s liberálními přípitky a liberálně šumícím šampaňským — jen si vzpomeňme na düsseldorfský banket[106] — kde nebylo zapotřebí ani jediného vojáka, aby byl potlačen zálusk celé liberální buržoasie na svobodu tisku a konstituci, v zemi, kde je pasivní poslušnost à l‘ordre du jour[c], že by v takové zemi nebylo událostí, když je nutno použít proti slabým tkalcům ozbrojené moci, a že by to nebylo událostí, která nahání strach? Ke všemu ještě slabí tkalci při první srážce zvítězili. Podlehli teprve, když byla povolána posila. Je povstání houfu dělníků méně nebezpečné, protože není třeba armády k tomu, aby bylo udušeno? Nechť si rozšafný „Prus“ srovná povstání slezských tkalců s anglickými dělnickými povstáními, a zjistí, že slezští tkalci jsou silní.
Proč povstání tkalců nemohlo králi nahnat zvláštní „strach“, vysvětlíme ze všeobecného vztahu politiky k sociálním zlořádům. Zatím jen tolik: povstání nebylo namířeno přímo proti pruskému králi, nýbrž proti buržoasii. Pruský král jakožto aristokrat a absolutní monarcha nemůže mít buržoasii zvlášť v lásce; tím méně ho bude děsit, jestliže napjatý a nedobrý poměr buržoasie k proletariátu bude ještě zvyšovat její podrobenost a bezmocnost. Dále: orthodoxní katolík je větším nepřítelem orthodoxního protestanta než atheisty, stejně jako legitimista sočí víc na liberála než na komunistu. Ne proto, že by atheista a komunista byli katolíkovi a legitimistovi bližší, ale proto, že jsou mu cizejší než protestant a liberál, neboť jsou mimo jeho okruh. Bezprostředním protikladem pruského krále jako politika je liberalismus. Pro krále neexistuje jako protiklad proletariát, stejně jako pro proletariát neexistuje král. Proletariát by už musel dosáhnout rozhodující moci, aby udusil všechny ostatní antipatie a politické protiklady a aby obrátil celé nepřátelství politiky proti sobě. A konečně: krále, při jeho známé honbě za vším zajímavým a významným, muselo dokonce radostně překvapit a vzrušit, když objevil na vlastní půdě onen „zajímavý“ a „tak pověstný“ pauperismus, a tak znovu poskytl příležitost, aby se o něm mluvilo. Jak blaze mu asi bylo při zprávě, že nyní už má svůj „vlastní“ královský pruský pauperismus.
A ještě méně štěstí má náš „Prus“, když popírá, že by snad zdrojem královského kabinetního nařízení mohl být „náboženský cit“.
A proč není zdrojem tohoto kabinetního nařízení náboženský cit? Protože toto nařízení je „velmi střízlivým výrazem křesťanského státnického umění“, „střízlivým“ výrazem doktriny, která „se domnívá, že všechny těžkosti zdolá jediným lékem, laskavým smýšlením křesťanských srdcí“.
Není snad zdrojem křesťanského státnického umění náboženský cit? Nevychází doktrina, mající universální lék v laskavém smýšlení křesťanských srdcí, z náboženského citu? Přestává být střízlivý výraz náboženského citu výrazem náboženského citu? A nejen to! Tvrdím, že náboženský cit, který „státu a úřadům“ odpírá schopnost „vyléčit veliká zla“ a hledá jejich léčení ve „spojení křesťanských srdcí“, je velmi domýšlivý, sám sebou opojený náboženský cit. Jen sám sebou velmi opojený náboženský cit může — jak přiznává „Prus“ — vidět všechno zlo v nedostatku křesťanského citu, a proto doporučovat úřadům „napomenutí“ jako jediný prostředek, jak tento cit posílit. Podle „Prusa“ je účelem kabinetního nařízení křesťanské smýšlení. Náboženský cit, ovšem je-li opojený, není-li střízlivý, považuje sám sebe za jediné dobro. Kde vidí zlo, přisuzuje je své nepřítomnosti, protože je-li jediným dobrem, může také jedině on plodit dobro. Proto také kabinetní nařízení diktované náboženským citem diktuje náboženský cit. Politik se střízlivým náboženským citem by ve své „bezradnosti“ nehledal „pomoc“ v „napomenutí zbožného kazatele ke křesťanskému smýšlení“.
A jak tedy muž, který se vydává za „Prusa“, dokazuje listu „Réforme“, že kabinetní nařízení není výlev náboženského citu? Dokazuje to tím, že všude líčí kabinetní nařízení jako výlev náboženského citu. Lze snad od tak nelogické hlavy čekat, že by chápala sociální hnutí? Poslyšme, co plácá o poměru německé společnosti k dělnickému hnutí a k sociální reformě vůbec.
Rozlišme, což „Prus“ nedělá, různé kategorie zahrnuté ve výrazu „německá společnost“: vláda, buržoasie, tisk, a konečně sami dělníci. Jde tu o rozličné masy. „Prus“ shrnuje tyto masy vjedno a se svého povzneseného stanoviska je šmahem zavrhuje. Podle něho německá společnost „ještě ani nedospěla k předtuše své ‚reformy‘ “.
Proč jí chybí tento instinkt?
„V nepolitické zemi, jako je Německo,“ odpovídá Prus, „je nemožné názorně ukázat, že dílčí bída továrních obvodů je záležitostí týkající se všech, natož že je to zlo celého civilisovaného světa. Událost má pro Němce týž charakter jako nějaká místní záplava nebo místní hlad a bída. Proto také ji král považuje za nedostatek, správy a dobročinnosti.“
„Prus“ tedy vysvětluje toto nesprávné chápání dělnické bídy zvláštnostmi nepolitické země.
Každý jistě uzná, že Anglie je politická země. Dále uzná i to, že Anglie je země pauperismu, vždyť i toto slovo samo je anglického původu. Pozorovat Anglii je tedy nejspolehlivější experiment, jak poznat poměr politické země k pauperismu. V Anglii není dělnická bída dílčí, nýbrž universální; není omezena na tovární obvody, nýbrž rozšířila se už i na zemědělské obvody. Hnutí tu nejsou ve stadiu vzniku, nýbrž už skoro sto let se periodicky vracejí.
Jak se tedy anglická buržoasie a s ní spjatá vláda a tisk stavějí k pauperismu?
Pokud anglická buržoasie uznává, že pauperismem je vinna politika, považuje whig za příčinu pauperismu toryho a tory whiga. Podle whiga je hlavním zdrojem pauperismu monopol velkého pozemkového vlastnictví a zákony bránící dovozu obili. Podle toryho tkví všechno zlo v liberalismu, v konkurenci, v příliš rozbujelém továrním systému. Ani jedna, ani druhá strana nevidí důvod v politice vůbec, nýbrž spíše jen v politice druhé strany; provést nějakou reformu společnosti, na to obě strany ani ve snu nepomýšlejí.
Nejjasnějším výrazem anglických názorů na pauperismus — stále mluvíme o názorech anglické buržoasie a vlády — je anglická politická ekonomie, tj. vědecký odraz stavu anglického národního hospodářství.
Jeden z nejlepších a nejproslulejších anglických ekonomů, který zná současné poměry a má tedy celkový názor o pohybu buržoasní společnosti, žák cynického Ricarda, MacCulloch, si stále ještě na veřejné přednášce, a to za souhlasného potlesku, troufá vyslovit o politické ekonomii to, co Bacon říká o filosofii:
„Člověk, který s opravdovou a neumdlévající moudrostí odloží svůj konečný ůsudek, krok za krokem postupuje kupředu, překonává překážku za překážkou, které se jako hory stavějí do cesty studiu, dosáhne časem vrcholu vědy, kde se lze těšit z klidu a čistého vzduchu, kde se příroda nabízí zraku v celé své kráse a odkud člověk může po pohodlné, mírně se svažující stezce sestupovat k posledním podrobnostem praxe.“[107]
Pěkný čistý vzduch je to morové ovzduší anglických sklepních bytů! Skvělá přírodní krása jsou ty fantastické hadry anglických chudáků a povadlá, scvrklá těla žen zmořených prací a bídou; děti válející se na hnoji; zrůdy zmrzačené nelidskou dřinou a jednotvárnou mechanickou prací v továrně! A co ty roztomilé poslední podrobnosti praxe: prostituce, vražda a šibenice!
Dokonce i ta část anglické buržoasie, která si plně uvědomuje nebezpečí pauperismu, chápe toto nebezpečí stejně jako prostředky, jak mu odpomoci, nejen partikulárně, nýbrž, řečeno bez okolků, dětinsky a zpozdile.
Tak např. dr. Kay ve své brožuře „Recent measures for the promotion of education in England“ [„Nejnovější opatření ke zlepšení výchovy v Anglii“] svádí všechno na zanedbanou výchovu. A hádejte proč! Dělník prý totiž není dost vychován, aby chápal „přirozené zákony obchodu“, zákony, které ho nutně dohánějí k pauperismu. Proto se vzpouzí. A to by prý mohlo „překážet prosperitě anglických manufaktur a anglického obchodu, otřást vzájemnou důvěrou podnikatelů, oslabit stabilitu politických a sociálních institucí“.
Taková je myšlenková prázdnota anglické buržoasie a jejího tisku, pokud jde o pauperismus, tuto národní epidemii Anglie.
Dejme tomu tedy, že jsou odůvodněny výtky, které náš „Prus“ adresuje německé společnosti. Je důvod v nepolitičnosti Německa? Vždyť nedovede-li si buržoasie nepolitického Německa uvědomit všeobecný význam dílčí bídy, dovede naproti tomu buržoasie politické Anglie nevidět všeobecný význam universální bídy, bídy, která názorně dokázala svůj všeobecný význam jednak tím, že se periodicky vrací v čase, jednak tím, že se rozšiřuje v prostoru, jednak tím, že ztroskotaly všechny pokusy jí čelit.
„Prus“ dále přičitá na vrub nepolitičnosti Německa, jestliže pruský král považuje za důvod pauperismu nedostatek správy a dobročinnosti, a proto hledá prostředek proti pauperismu ve správních a dobročinných opatřeních.
Je tento způsob nazírání svérázný pro pruského krále? Podívejme se letmo na Anglii, na jedinou zemi, kde lze mluvit o veliké politické činnosti týkající se pauperismu.
Nynější anglické chudinské zákonodárství začíná zákonem z 43. roku Alžbětiny vlády[d]. Jakých prostředků používá toto zákonodárství? Povinnosti farností podporovat chudé dělníky ve svém obvodu, chudinské daně a dobročinnosti řízené zákonem. Toto zákonodárství — dobročinnost v podobě správních opatření — trvalo dvě stě let. A jaké stanovisko zaujímá parlament po všech těchto dlouhých a bolestných zkušenostech v doplňovacím zákonu z roku 1834?
Především vysvětluje strašný vzrůst pauperismu „správními nedostatky“.
Proto se reformuje správa chudinské daně, správa, která se dříve skládala z úředníků příslušných farností. Z každých asi dvaceti farností se vytvářejí unie, spojené ve správní jednotku. V sídle unie se ve stanovený den schází komise — board of guardians[e] — skládající se z úředníků volených občany, kteří platí daně, a rozhoduje o tom, zda má být podpora poskytnuta. Činnost této komise řídí a kontrolují zmocněnci vlády, členové ústřední komise v Sommerset-House[108], kterou jeden Francouz[f] výstižně nazval ministerstvem pauperismu. Kapitál, kterým tato správa disponuje, se téměř rovná sumě, která se ve Francii vydává na vojenskou správu. Místních správ, které zaměstnává, je asi 500 a v každé z nich pracuje zase alespoň dvanáct úředníků.
Anglický parlament se nespokojil formální reformou správy.
Hlavní zdroj akutnosti anglického pauperismu shledal v chudinském zákonu samém. Dobročinnost — legální prostředek proti sociálnímu zlořádu — prý tento sociální zlořád podporuje. Pokud jde o pauperismus všeobecně, je to prý podle Malthusovy theorie věčný přírodní zákon:
„Protože se obyvatelstvo neustále snaží předehnat prostředky obživy, je dobročinnost bláznovstvím, veřejným povzbuzováním bídy. Proto stát nemůže dělat nic jiného než ponechat bídu jejímu osudu a nanejvýš zbídačelým ulehčovat smrt.“
S touto lidumilnou theorií spojuje anglický parlament názor, že pauperismus je bída, kterou si dělníci zaviňují sami, které tudíž nelze zabránit jako neštěstí, kterou je naopak nutno potlačovat, trestat jako zločin.
Tak vznikl systém ústavů nazývaných workhouses, tj. chudobinců, jejichž vnitřní řežim nahání chudákům takový strach, že zde raději nehledají útočiště před smrtí hlady. V těchto robotárnách se důmyslně prolíná dobročinnost s pomstou buržoasie chudákovi, který se její dobročinnosti dovolává.
Anglie se tedy nejdříve pokusila odstranit pauperismus dobročinností a správními opatřeními. Potom viděla v prudkém růstu pauperismu nikoli nutný důsledek moderního průmyslu, nýbrž spíše důsledek anglické chudinské daně. Chápala universální bídu jen jako zvláštnost anglického zákonodárství. To, co dříve sváděla na nedostatek dobročinnosti, sváděla nyní na přemíru dobročinnosti. A nakonec se začala dívat na bídu jako na vinu zbídačelých lidí a trestala je za ni.
Všeobecný význam, jehož nabyl pauperismus v politické Anglii, se omezuje na to, že přes všechna správní opatření se z pauperismu během doby stala národní instituce, a proto nevyhnutelně předmět rozvětvené a velmi rozsáhlé správy, která však už nemá za úkol pauperismus vymýtit, nýbrž jej ukázňovat, zvěčňovat. Tato správa se vzdala úsilí ucpat pramen pauperismu positivními prostředky; spokojuje se tím, že mu s policejní laskavostí kope hrob, kdykoli vyráží na povrch oficiálního světa. Anglický stát se ani zdaleka nedostal za správní a dobročinná opatření, naopak, klesl hluboko pod ně. Jeho správní péče se už týká jen toho pauperismu, který se dá ze zoufalství chytit a zavřít.
Dosud tedy „Prus“ nedokázal v postupu pruského krále nic svérázného. Ale proč tento veliký muž se vzácnou naivností volá: „Proč pruský král ihned nenařídí výchovu všech zanedbaných dětí?“ Proč se napřed obrací k úřadům a čeká na jejich plány a návrhy?
Náš moudrý „Prus“ se upokojí, až se doví, že v tomhle je pruský král stejně málo originální jako ve všech svých ostatních činech; že se dokonce dal jedinou cestou, kterou se hlava státu může dát.
Napoleon chtěl naráz zničit žebrotu. Uložil svým úřadům, aby připravily plán na vyhlazení žebroty v celé Francii. Návrh dlouho nešel; Napoleona přešla trpělivost a napsal svému ministru vnitra Crétetovi; poručil mu, aby zlikvidoval žebrotu během jednoho měsíce; řekl:
„Nesmíme projít tímto světem, aniž zanecháme stopy, jež nám získají vděčnost potomstva. Nežádejte na mně další tři nebo čtyři měsíce, než získáte podklady: máte mladé auditory, chytré prefekty, vzdělané stavitele mostů a silnic, zapojte všechny tyto lidi, neusněte při obyčejné kancelářské práci.“
Za několik měsíců bylo všechno hotovo. 5. července 1808 byl vydán zákon, který potlačuje žebrotu. A čím? Pomocí dépôts[g], které se proměnily v trestnice tak rychle, že se za chvíli chuďas dostal do těchto ústavů už jen na základě výroku kárného policejního soudu. Přesto pan Noailles du Gard, člen zákonodárného sboru, tehdy zvolal:
„Věčné uznání hrdinovi, který nouzi zajišťuje útočiště a bídě obživu: děti již nebudou opuštěny, chudé rodiny již nebudou bez prostředků ani dělníci bez povzbuzení a zaměstnání. Nos pas ne seront plus arrêtés par l‘image dégoûtante des infirmités et de la honteuse misère.“[h]
V této chvalořeči je pravdivá jedině poslední cynická věta.
Obrací-li se Napoleon na pochopení svých auditorů, prefektů a inženýrů, proč by se pruský král neobrátil na své úřady?
Proč Napoleon ihned nenařídil zrušení žebroty? Zrovna takovou cenu má otázka našeho „Prusa“: „Proč pruský král ihned nenařídí výchovu zanedbaných dětí?“ Je si „Prus“ vědom, co by král musil nařídit? Nic jiného než likvidaci proletariátu. Aby někdo mohl děti vychovávat, musí je živit a osvobodit od výdělečné práce. Živit a vychovávat zanedbané děti, tj. živit a vychovávat celý proletářský dorost, by znamenalo likvidovat proletariát a pauperismus.
Konvent se v jednom okamžiku odvážil nařídit zrušení pauperismu, ovšem ne „ihned“, jak to žádá „Prus“ od svého krále, nýbrž teprve když pověřil Comité du salut public[i], aby vypracoval nutné plány a návrhy, a když tento výbor použil rozsáhlých šetření Assemblée constituante[j] o bídě ve Francii a prostřednictvím Barrèra navrhl založení Livre de la bienfaissance nationale[k] atd. A jaký důsledek mělo nařízení konventu? Jen ten, že bylo o jedno nařízení na světě víc a hned rok nato obléhaly konvent hladovějící ženy.
Přitom konvent — to bylo maximum politické energie, politické moci a politického rozumu [Verstand].
Žádná vláda na světě nevydala nařízení o pauperismu ihned, bez domluvy s úřady. Anglický parlament dokonce rozeslal do všech evropských zemí komisaře, aby prozkoumali rozmanité správní léky proti pauperismu. Pokud se však státy pauperismem zabývaly, nedošly dál než ke správním a dobročinným opatřením nebo dokonce ani vůbec nedošly ke správní a dobročinné činnosti.
Může si stát počínat jinak?
Stát nikdy neuvidí příčinu sociálních zlořádů ve „státě a v uspořádání společnosti“,jak to žádá „Prus“ na svém králi. Tam, kde jsou politické strany, vidí každá z nich příčinu každého zlořádu v tom, že kormidlo státu nemá v rukou ona, nýbrž její odpůrkyně. Dokonce ani radikální a revoluční politikové nehledají příčinu zla v podstatě státu, nýbrž v určité státní formě, kterou by rádi nahradili jinou státní formou.
Stát a uspořádání společnosti nejsou s politického hlediska dvě různé věci. Stát je uspořádání společnosti. Pokud stát přiznává sociální zlořády, vidí jejich příčiny buď v přírodních zákonech, kterým žádná lidská moc nemůže poroučet, nebo v soukromém životě, který je na něm nezávislý, nebo v neúčelnosti správy, která na něm závisí. Tak vidí Anglie příčinu bídy v přírodním zákonu, podle kterého musí obyvatelstvo růst rychleji než prostředky obživy. Na druhé straně pak vysvětluje pauperismus zlou vůlí chudých tak, jako jej pruský král vysvětluje nekřesťanským smýšlením bohatých a konvent jej vysvětloval kontrarevolučním, podezřelým smýšlením vlastníků. Proto Anglie trestá chudé, pruský král napomíná bohaté a konvent stínal hlavy vlastníkům.
Konec konců vidí všechny státy příčinu v nahodilých nebo záměrných nedostatcích správy, a proto se snaží odstranit vady státu správními opatřeními. Proč? Právě proto, že správa je organisující činnost státu.
Stát nemůže zrušit rozpor mezi posláním a dobrou vůlí správy na jedné straně a jejími prostředky i možnostmi na druhé straně, aniž zruší sám sebe, protože tento rozpor je jeho základem. Jeho základem je rozpor mezi veřejným a soukromým životem, rozpor mezi obecnými a zvláštními zájmy. Správa se proto musí omezovat na formální a negativní činnost, protože tam, kde začíná občanský život a občanská práce, tam právě končí její moc. Nejen to: vůči důsledkům, které pramení z nesociální povahy tohoto občanského života, tohoto soukromého vlastnictví, tohoto obchodu, tohoto průmyslu, tohoto vzájemného odírání různých občanských kruhů, vůči těmto důsledkům je přírodním zákonem správy nemohoucnost. Neboť tato rozervanost, tato podlost, toto otroctví občanské společnosti je přirozeným základem, na němž spočívá moderní stát, tak jako občanská společnost otroctví byla přírodním základem, na němž spočíval antický stát. Existence státu a existence otroctví jsou neoddělitelné. Antický stát a antické otroctví — upřímné klasické protiklady — nebyly k sobě navzájem pevněji přikovány než moderní stát a moderní svět čachru — licoměrné křesťanské protiklady. Kdyby moderní stát chtěl zrušit nemohoucnost své správy, musel by zrušit nynější soukromý život. Kdyby chtěl zrušit soukromý život, musel by zrušit sám sebe, protože existuje jen jako protiklad k tomuto životu. Ale žádný živý nevěří, že by nedostatky jeho existence vyplývaly z principu jeho života, z podstaty jeho života, nýbrž věří, že vyplývají z okolností mimo jeho život. Sebevražda je proti přírodě. Proto stát nemůže uvěřit ve vnitřní nemohoucnost své správy čili ve vlastní nemohoucnost. Může vidět jen její formální, nahodilé nedostatky a snažit se je odstranit. A jsou-li tyto modifikace neplodné, potom je sociální zlořád přirozená nedokonalost, nezávislá na člověku, je to boží zákon, anebo je vůle soukromých lidi příliš zkažena, než aby mohla vycházet vstříc dobrým úmyslům správy. A jak divní jsou tito soukromí lidé! Reptají proti vládě, kdykoli omezuje svobodu, a přitom od vlády žádají, aby zabránila nutným důsledkům této svobody!
Čím mocnější je stát, čím političtější je tudíž země, tím méně je nakloněna hledat příčinu sociálních zlořádů v principu státu, čili v nynějším uspořádání společnosti, jehož činným, sebeuvědomělým a oficiálním výrazem je stát, a pochopit jejich všeobecný princip. Politický rozum [Verstand] je politickým rozumem právě proto, že myslí v mezích politiky. Čim je bystřejší, čím je živější, tím méně je schopen chápat sociální zlořády. Klasickým obdobím politického rozumu je francouzská revoluce. Hrdinové francouzské revoluce ani zdaleka nespatřovali zdroj sociálních nedostatků v principu státu, nýbrž naopak v sociálních nedostatcích viděli pramen politických zlořádů. Tak např. Robespierre prvažuje velikou chudobu a veliké bohatství jen za překážku čisté demokracie. Proto chtěl zavést všeobecnou spartánskou střídmost. Principem politiky je vůle. Čím jednostrannější, čili čím dokonalejší je politický rozum, tím více věří ve všemohoucnost vůle, tím zaslepenější je k přirozeným a duchovním mezím vůle a tím méně je schopen objevit zdroj sociálních zlořádů. Je zbytečné uvádět ještě další důvody proti bláhové naději „Prusa“, že prý „politický rozum“ je povolán k tomu, aby „pro Německo objevil kořeny společenské bídy“.
Bylo pošetilé nejen připisovat pruskému králi moc, kterou neměli ani konvent a Napoleon dohromady, bylo pošetilé přisuzovat mu způsob nazírání, který se přenáší přes hranice veškeré politiky, způsob nazírání, který je moudrému „Prusovi“ právě tak cizí jako jeho králi. Celé toto prohlášení bylo tím pošetilejší, že nám „Prus“ přiznává:
„Dobrá slova a dobré smýšlení jsou laciné, ale pochopení a úspěšné činy jsou drahé; v tomto případě jsou více než drahé, dokonce ještě nejsou vůbec k dostání.“
Nejsou-li ještě vůbec k dostáni, patří uznání každému, kdo dělá na svém místě, co je v jeho moci. Pokud jde o to, zda při této příležitosti merkantilní hantýrka se svým „laciný“, „drahý“, „více než drahý“ a „ještě nejsou vůbec k dostání“ patří do kategorie „dobrých slov“ a „dobrého smýšlení“, to přenechávám čtenářovu taktu.
Dejme tomu tedy, že „Prusovy“ poznámky o německé společnosti a německé buržoasii — ta je přece zahrnuta do pojmu „německá společnost“ — jsou úplně na místě. Je tato část společnosti v Německu bezradnější než v Anglii a ve Francii? Lze být ještě bezradnější než např. v Anglii, kde byla bezradnost povýšena na systém? Kdyby dnes v celé Anglii propukala dělnická povstání, nevěděla by si tamější buržoasie a vláda o nic víc rady než v poslední třetině osmnáctého století. Její jediná rada je materiální síla, a protože materiální síly jí ubývá přímo úměrně tomu, jak se šíří pauperismus a jak stoupá uvědomění proletariátu, roste anglická bezradnost nutně geometrickou řadou.
A nakonec není pravda, fakticky není pravda, že německá buržoasie vůbec nechápe všeobecný význam slezského povstání. V mnoha městech se mistři pokoušejí sdružovat se s tovaryši. Všechny liberální německé noviny, orgány liberální buržoasie, se hemží články o organisaci práce, reformě společnosti, kritikou monopolů a konkurence atd. A příčinou toho všeho je dělnické hnutí. Trevírské, cášské, kolínské, weselské, mannheimské, vratislavské a dokonce i berlínské noviny přinášejí často docela rozumné sociální články, ze kterých by se „Prus“ mohl o lecčem poučit. Dokonce i v dopisech z Německa se ustavičně ozývá podiv nad tím, jak nepatrný odpor klade buržoasie sociálním tendencím a idejím.
Kdyby „Prus“ lépe znal dějiny sociálního hnutí, byl by položil otázku obráceně. Proč si i německá buržoasie vykládá dílčí bídu poměrně tak všeobecně? Z čeho vyvěrá nevraživost a cynismus politicklé buržoasie a ústupnost a sympatie nepolitické buržoasie vůči proletariátu?
Nyní k „Prusovým“ bohorovným sentencím o německých dělnících.
„Němečtí chudí,“ vtipkuje, „nejsou o nic chytřejší než chudáci Němci, tj. nikde nevidí víc než svůj krb, svou továrnu, svůj obvod; celá otázka je dosud ještě bez všepronikající politické duše.“
Aby „Prus“ mohl srovnávat stav německých dělníků se stavem francouzských a anglických dělníků, musel by s německým hnutím, jež právě začíná, srovnávat první podobu, počátek anglického a francouzského dělnického hnutí. To „Prus“ nedělá. Proto jeho mudrování vyúsťuje v otřepané fráze, např. že průmysl v Německu ještě není tak vyvinut jako v Anglii nebo že hnutí v počátcích má jinou podobu, než když se pak rozvine. Chtěl mluvit o zvláštnostech německého dělnického hnutí. K tomuto thematu neříká ani slovo.
Ale ať se „Prus“ postaví na správné stanovisko. Potom zjistí, že žádné francouzské a anglické dělnické povstání nemělo tak theoretický a uvědomělý charakter, jako mělo povstání slezských tkalců.
Nejprve připomeňme píseň tkalců[109], toto smělé bojové heslo, kde není ani zmínky o krbu, továrně či obvodu, kde naopak proletariát důrazně, ostře, bezohledně a mohutně vykřikuje rovnou svůj protiklad vůči společnosti soukromého vlastnictví. Slezské povstání začíná právě tím, čím francouzská a anglická dělnická povstání končí, totiž vědomím, co je podstata proletariátu. A tato převaha se projevuje i v akci samé. Tkalci ničí nejen stroje, tyto soupeře dělníka, nýbrž i obchodní knihy, tituly vlastnictví, a zatím co všechna ostatní hnutí se obracela zprvu jen proti továrníkům, proti viditelnému nepříteli, obrací se toto hnutí zároveň proti skrytému nepříteli, proti bankéři. A konečně žádné anglické dělnické povstání nebylo vedeno s takovou statečnosti, rozvahou a houževnatostí.
Co se týče stavu vzdělanosti nebo vůbec schopnosti německých dělníků vzdělávat se, připomínám Weitlingovy geniální spisy, které v theoretickém ohledu často dokonce převyšují Proudhona, přestože jsou slabší ve výkladu. Může se snad buržoasie — se všemi svými filosofy a učenci — pochlubit podobným dflem o emancipaci buržoasie — o politické emancipaci — jako jsou Weitlingovy „Záruky harmonie a svobody“? Porovnáme-li suchopárnou, zakřiknutou prostřednost německé politické literatury s tímto nesrovnatelným a skvělým literárním debutem německých dělníků, srovnáme-li tyto obrovité dětské střevíčky proletariátu s trpasličí titěrností sešlapaných politických bot německé buržoasie, musíme německé Popelce prorokovat atletickou postavu. Musíme přiznat, že německý proletariát je theoretikem evropského proletariátu tak, jako je anglický proletariát jeho ekonomem a francouzský proletariát jeho politikem. Musíme přiznat, že Německo je klasicky povoláno k sociální revoluci právě tak, jako je neschopno politické revoluce. Jako je totiž nemohoucnost německé buržoasie politickou nemohoucností Německa, tak je vloha německého proletariátu — i když necháme stranou německou theorii — sociální vlohou Německa. Nepoměr mezi filosofickým a politickým vývojem v Německu není něco nepřirozeného. Je to nutný nepoměr. Teprve v socialismu může filosofický národ nalézt svou přiměřenou praxi, tedy teprve v proletariátu může najít činný element svého osvobození.
V tuto chvíli však nemám ani čas, ani chuť vysvětlovat „Prusovi“ poměr „německé společnosti“ k sociálnímu převratu a na základě tohoto poměru jednak slabou reakci německé buržoasie na socialismus, jednak vynikající vlohy německého proletariátu pro socialismus. Základní prvky k pochopení tohoto jevu najde v mém „Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva“ („Deutsch-Französische Jahrbücher“).
Chytrost německých chudých je tedy nepřímo úměrná chytrosti chudáků Němců. Ale lidé, kterým je každý předmět dobrý k veřejnému slohovému cvičení, převracejí tímto formálním přístupem k věci obsah na ruby a převrácený obsah zase vtiskuje formě pečeť vulgárnosti. A tak pokus uvažovat o takové události, jako jsou slezské dělnické nepokoje, ve formě antithese, svedl „Prusa“ k největší antithesi proti pravdě. Jediným úkolem myslícího a pravdymilovného člověka, tváří v tvář prvnímu výbuchu slezského dělnického povstání, nebylo tuto událost mentorovat, nýbrž naopak studovat její svérázný charakter. K tomu je ovšem zapotřebí trochu vědeckého poznání a trochu lásky k lidem, kdežto k té druhé operaci úplně postačí pár frází okořeněných nadutou samolibostí.
Proč se „Prus“ dívá na německé dělníky tak svrchu? Protože shledává, že „celá otázka“ — totiž otázka dělnické bídy — je „dosud ještě bez všepronikající politické duše“. Svou platonickou lásku k politické duši blíže vysvětluje takto:
„V krvi a nerozumu se utopí všechna povstání, která propukají v této neblahé isolaci lidí od pospolitosti a jejich myšlenek od sociálních principů; až se z bídy zrodí rozum a až politický rozum Němců objeví kořeny společenské bídy, pak se i v Německu budou tyto události pociťovat jako příznaky velikého převratu.“
Nejprve ať nám „Prus“ dovolí stylistickou poznámku. Jeho antithese je neúplná. V první polovině se praví: až se z bídy zrodí rozum, a v druhé polovině: až politický rozum objeví kořeny společenské bídy. Prostý rozum z první poloviny antithese se v druhé polovině mění v politický rozum tak, jako se prostá bída z první poloviny mění v druhé polovině ve společenskou bídu. Proč takový výborný stylista tak nestejně obdařil obě poloviny antithese? Nemyslím, že si toho byl vědom. Pokusím se vysvětlit mu, že se řídil správným instinktem. Kdyby byl „Prus“ napsal: „Až se ze společenské bídy zrodí politický rozum a až politický rozum objeví kořeny společenské bídy“, nemohl by žádný nezaujatý čtenář přehlédnout nesmyslnost této antithese. Nejprve by se každý zeptal, proč anonym neklade k společenské bídě společenský rozum a politický rozum k politické bídě, jak velí prostá logika. Ale nyní k věci!
Názor, že společenská bída plodí politický rozum, je tak nesprávný, že správný je spíše opak, že společenský blahobyt plodí politický rozum. Politický rozum je spiritualista a je dáván tomu, kdo už má, kdo si už dobře žije. Nechť si náš „Prus“ poslechne, co o tom říká francouzský ekonom, pan Michel Chevalier:
„Roku 1789, když buržoasie povstala, chyběla jí k tomu, aby byla svobodná, jen účast na vládě v zemi. Osvobození pro ni znamenalo vzít vedení veřejných záležitostí, vysoké civilní, vojenské a církevní funkce z rukou privilegovaných, kteří měli na tyto funkce monopol. Bohatá a osvícená, soběstačná a schopná sama si vládnout, chtěla se zbavit régime du bon plaisir[l].“[110]
Již jsme „Prusovi“ dokázali, že politický rozum je neschopen odhalit zdroj společenské bídy. O tomto jeho názoru ještě toto: Čím vyspělejší a všeobecnější je politický rozum nějakého národa, tím více proletariát — alespoň na počátku hnutí — plýtvá silami v nerozumných, zbytečných a v krvi utápěných vzpourách. Protože proletariát myslí ve formě politiky, vidí příčinu všech zlořádů ve vůli a všechny prostředky nápravy v násilí a ve svržení určité státní formy. Důkaz: první povstání francouzského proletariátu.[111] Lyonští dělníci se domnívali, že sledují jen politické cíle, že jsou jen vojáky republiky, kdežto ve skutečnosti byli vojáky socialismu. Tak jim jejich politický rozum zatemnil kořeny společenské bídy, tak jim pokroutil pochopení jejich skutečného cíle, tak jejich politický rozum obelhal jejich sociální instinkt.
Ale čeká-li „Prus“, že se z bídy zrodí rozum, proč hází do jednoho pytle „utopení v krvi“ a „utopení v nerozumu“? Je-li bída vůbec prostředek, jak se má zrodit rozum, pak je krvavá bída velmi akutní prostředek. „Prus“ by tedy byl měl říci: Utopení v krvi utopí nerozum a dá volně dýchat rozumu.
„Prus“ prorokuje udušení povstání, která propukají v „neblahě isolaci lidí od pospolitosti a v odtrženosti jejich myšlenek od sociálních principů“.
Ukázali jsme, že u slezského povstání nelze mluvit o odtrženosti myšlenek od sociálních principů. Je tedy třeba vypořádat se ještě s „neblahou isolací lidí od pospolitosti“. Pospolitostí se zde rozumí politická pospolitost, stát. Je to stará písnička o nepolitickém Německu.
Nepropukají však všechna povstání bez výjimky v neblahé isolaci lidí od pospolitosti? Což každé povstání nepředpokládá nutně isolaci? Bylo by bez neblahé isolace francouzských občanů od pospolitosti vůbec došlo k revoluci roku 1789? Jejím posláním bylo právě tuto isolaci zrušit.
Avšak pospolitost, od které je isolován dělník, je pospolitost s úplně jinou realitou a úplně jiným rozsahem než politická pospolitost. Tato pospolitost, od které jej odtrhuje jeho vlastní práce, je sám život, fysický a duchovní život, lidská mravnost, lidská činnost, lidský požitek, lidská podstata. Lidská podstata je pravá pospolitost lidí. A jako je neblahá isolace od této podstaty nepoměrně všestrannější, nesnesitelnější, hrůznější a rozpornější než isolace od politické pospolitosti, tak také zrušení této isolace, ba i dílčí reakce, povstání proti ní, je o to nekonečnější, oč nekonečnější je člověk než státní občan a lidský život než politický život. Nechť je tedy průmyslové povstání sebečástečnější, má v sobě universální duši; a nechť je politické povstání sebeuniversálnější, skrývá pod nejkolosálnější formou úzkoprsého ducha.
„Prus“ důstojně končí svůj článek touto větou:
„Socidlní revoluce bez politické duše (tj. bez organisujícího pohledu se stanoviska celku) je nemožná.“
Už jsme viděli. Sociální revoluce stojí na stanovisku celku proto, poněvadž — i kdyby se omezovala jen na jediný tovární obvod — je to protest člověka proti odlidštěnému životu, poněvadž vychází ze stanoviska jednotlivého skutečného individua, poněvadž pospolitost, proti jejímuž odtržení od sebe se individuum bouří, je pravá pospolitost člověka, je to lidská podstata. Politickou duší revoluce je naproti tomu tendence tříd bez politického vlivu zrušit svou isolaci od státu a od vládnutí. Její stanovisko je stanovisko státu, abstraktního celku, který existuje jen v důsledku odtržení od skutečného života, který je nemyslitelný bez organisovaného protikladu mezi obecnou idejí a individuální existencí člověka. Proto také revoluce s politickou duší v souhlase s omezenou a rozpolcenou povahou této duše organisuje panující vrstvu ve společnosti na útraty společnosti.
Chtěli bychom „Prusovi“ prozradit, co je to „sociální revoluce s politickou duší“; tím mu zároveň prozradíme tajemství, že on sám se ani slovními obraty nedovede povznést nad omezené politické stanovisko.
„Sociální“ revoluce s politickou duší je buď slátaný nesmysl, rozumí-li „Prus“ „sociální“ revolucí „sociální“ revoluci v protikladu k politické revoluci a přesto propůjčuje sociální revoluci místo sociální duše politickou duši. Nebo není „sociální revoluce s politickou duši“ nic jiného než parafráze toho, co se jinak nazývalo „politickou revolucí“ nebo „revolucí vůbec“. Každá revoluce rozkládá starou společnost; potud je sociální. Každá revoluce svrhává starou moc; potud je politická. Nechť si „Prus“ zvoli mezi parafrází a nesmyslem! Ale právě tak jako je sociální revoluce s politickou duší parafrází nebo nesmyslem, je politická revoluce se sociální duší naprosto rozumná. Revoluce vůbec — svržení existující moci a rozložení starých poměrů — je politický akt. Socialismus se však nemůže uskutečnit bez revoluce. Potřebuje tento politický akt potud, pokud potřebuje rozboření a rozložení. Avšak tam, kde začíná jeho organisující činnost, kde vystupuje do popředí jeho samoúčel, jeho duše, tam socialismus politickou slupku odhazuje.
Tolik obšírných výkladů bylo zapotřebí, aby bylo roztrháno předivo omylů skrývajících se v jediném sloupci novin. Každý čtenář nemůže mít ani vzdělání, ani čas na to, aby se vyrovnal s takovým literárním šarlatánstvím. Není snad tedy povinností anonymního „Prusa“ vůči čtenářské veřejnosti, aby se zatím zřekl všeho psaní o politických a sociálních otázkách, stejně jako deklamací o situaci v Německu a spíš si začal sám svědomitě ujasňovat vlastní situaci?
Paříž dne 31. července 1844
Po prvé otištěno v čís. 63 a 64
„Vorvärts!“ (Paříž)
ze 7. a 10. srpna 1844
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Ze zvláštních důvodů prohlašuji, že toto je první článek, který jsem poslal listu „Vorwärts“. K. M.
b Všimněme si stylistického a gramatického nesmyslu: „Pruský král a společnost ještě nedospěla k předtuše své“ (na koho se vztahuje toto „své“?) „reformy.“
c — na denním pořádku (Pozn. red.)
d Pro náš účel není nutné vracet se ke statutu o dělnících, vydanému za Eduarda III. (Pozn. red.)
e — dozorčí výbor, kuratorium. (Pozn. red.)
f Eugène Buret. (Pozn. red.)
g — chudobinců. (Pozn. red.)
h Nebudeme už na ulici narážet na nechutný obraz mrzáctví a hanebné bídy. (Pozn. red.)
i — výbor veřejného blaha. (Pozn. red.)
j — ústavodárného shromáždění. (Pozn. red.)
k — Knihy národní dobročinnosti. (Pozn. red.)
l — režimu svévole. (Pozn. red.)
103 Tento Marxův článek je namířen proti Arnoldu Rugovi, který psal do „Vorwärts!“ pod pseudonymem „Prus“.
„Vorwärts!“ [„Vpřed!“] — německé noviny, jež vycházely dvakrát týdně od ledna do prosince 1844 v Paříži. Kromě tohoto Marxova článku byly v novinách uveřejněny také Engelsovy články. Pod vlivem Marxovým, který se od léta 1844 stále více podílel na jejich redigování, začaly tyto noviny nabývat komunistického charakteru; ostře kritisovaly reakční řád v Prusku. Na žádost pruské vlády Guizotova vláda v lednu 1845 vypověděla Marxe a některé další spolupracovníky těchto novin z Francie; list „Vorwärts!“ přestal vycházet.
104 Tím se miní povstání slezských tkalců ze 4.—6. června 1844 — první veliké třídní střetnutí mezi proletariátem a buržoasií v Německu.
105 „La Réforme“ [„Reforma“] — francouzský deník, orgán maloburžoasních demokratů-republikánů; vycházel v Paříži od roku 1843 do roku 1850. V tomto listě uveřejnil od října 1847 do ledna 1848 řadu článků Engels.
106 Marx má na mysli výnos pruského krále Bedřicha Viléma IV. z 18. června 1843 v souvislosti s tím, že se vládní úředníci zúčastnili banketu, který uspořádali v Düsseldorfu liberálové na počest sedmého porýnského zemského sněmu; tímto výnosem se státním zaměstnancům zakazovala účast na podobných manifestacích.
107 Marx cituje Francise Bacona podle francouzského překladu knihy Johna Ramsaye MacCullocha „Discours sur l‘origine, les progrès, les objets particuliers, et l‘importance de économie politique“ [„Pojednání o původu, úspěších, zvláštnostech a důležitosti politické ekonomie“], Ženeva — Paříž 1825, str. 131—132.
108 Sommerset House — palác v západní části Londýna, sídlo různých vládních institucí.
109 Marx má na mysli revoluční píseň „Das Blutgericht“ [„Krvavý soud“], která se rozšířila ve slezských textilních oblastech v předvečer povstání tkalců.
110 Marx cituje z knihy Michela Chevaliera „Des Intérêts matériels en France“ [„O materiálních zájmech ve Francii“], která vyšla roku 1838 v několika vydáních v Paříži a Bruselu.
111 Tím je míněno povstání lyonských dělníků v listopadu 1831 a v dubnu 1834.