B. Engels Projevy v Elberfeldu

Bedřich Engels

Projevy v Elberfeldu

Projev z 8. února 1845

Pánové!

Jak jste právě slyšeli — mohu ostatně předpokládat, že je to všeobecně známo — žijeme ve světě svobodné konkurence. Podívejme se tedy trochu blíže na tuto svobodnou konkurenci a na to, jaký pořádek ve světě vytvořila. V naší dnešní společnosti pracuje každý na svou pěst, každý se chce obohatit na vlastní vrub a ani trochu se nestará o to, co dělají ostatní; o nějaké rozumné organisaci, o nějakém rozdělení prací nelze ani mluvit, naopak, jeden se snaží druhého předhonit, snaží se využít příznivé příležitosti k soukromému prospěchu a nemá ani čas, ani chuť zamyslit se nad tím, že jeho zájem je přece v podstatě totožný se zájmem všech ostatních lidí. Jednotlivý kapitalista bojuje se všemi ostatními kapitalisty, jednotlivý dělník se všemi ostatními dělníky; všichni kapitalisté bojují proti všem dělníkům, stejně jako masa dělníků musí zase bojovat proti mase kapitalistů. Tato válka všech proti všem, tento všeobecný nepořádek a všeobecné vykořisťování jsou podstatou dnešní buržoasní společnosti. Avšak, pánové, takové neuspořádané hospodářství musí nakonec přivést společnost k nejžalostnějším koncům; nepořádek, který je základem této společnosti, nedbání pravého, všeobecného blaha, se musí dříve či později velmi markantně projevit. Prvním následkem tohoto boje je ruinování malé buržoasie, stavu, který byl hlavní základnou států v minulém století. — Vždyť denně vidíme, jak moc kapitálu rdousí tuto třídu společnosti, jak např. samostatným krejčovským mistrům odvádějí obchody s hotovými oděvy a truhlářům obchody s nábytkem nejlepší zákazníky a jak malí kapitalisté, příslušníci majetné třídy, jsou proměňováni v závislé proletáře, pracující pro jiné, v příslušníky nemajetné třídy. Ruinování malé buržoasie — takový je neblahý následek naší tak vychvalované svobody živností, nutný následek výhod, které má veliký kapitalista proti méně majetnému konkurentovi, nejzřetelnější projev tendence kapitálu soustředit se v několika málo rukou. Tuto tendenci kapitálu už rovněž mnozí uznávají; kdekdo si stěžuje, že majetek se den ode dne stále víc hromadí v rukou hrstky lidí, zatím co veliká většina národa den ze dne chudne. A takto právě vzniká příkrý protiklad mezi hrstkou boháčů na jedné straně a masou chuďasů na druhé straně, protiklad, který v Anglii a ve Francii je už vystupňován tak, že nabyl hrozivé podoby, a i u nás se den co den zostřuje. A dokud zůstane zachována nynější základna společnosti, dotud se toto neustálé obohacování několika jednotlivců a zbídačování velké masy nezastaví; protiklad se bude neustále zostřovat, až nakonec nezbytí donutí společnost k reorganisaci podle rozumnějších principů.

Ale to, pánové, nejsou ještě ani zdaleka všechny následky svobodné konkurence. Protože každý vyrábí a spotřebovává na vlastní pěst a nestará se valně o to, jak vyrábějí a spotřebovávají ostatní, musí velmi brzy nutně nastat křiklavý nepoměr mezi výrobou a spotřebou. Protože dnešní společnost svěřuje rozdělování vyrobených statků obchodníkům, spekulantům a kupcům, z nichž si každý opět hledí jen vlastního prospěchu, musí i v rozdělování — i když nepřihlížíme k tomu, že nemajetní si nemohou opatřit dostatečný podíl — musí i v rozdělování výrobků dojít k témuž nepoměru. Má snad továrník možnost dovědět se, kolik jeho výrobků je zapotřebí na tom či onom trhu, a i kdyby se to mohl dovědět, jak by mohl zjistit, kolik na ten který trh posílají jeho konkurenti? Jak se může ten, kdo ve většině případů vůbec ani neví, kam zboží, které právě vyrábí, půjde — jak by se vůbec mohl dovědět, kolik na příslušné trhy dodají jeho zahraniční konkurenti? O tom všem neví nic, vyrábí, stejně jako jeho konkurenti, úplně naslepo a utěšuje se tím, že i ostatní musí dělat totéž. Nemá jiné vodítko než věčně kolísající cenovou hladinu, která na vzdálených trzích ve chvíli, kdy odesílá zboží, je už úplně jiná, než byla ve chvíli, kdy byl psán dopis, který jej o ní informoval, a která ve chvíli, kdy tam zboží dojde, je zase úplně jiná, než byla ve chvíli, kdy bylo odesláno. Při takové neuspořádanosti výroby je pak úplně přirozené, nastávají-li v obchodním styku každou chvíli poruchy, které ovšem musí být tím větší, čím pokročilejší je průmysl a obchod dané země. Proto nám nejnázornější příklady skýtá země nejvyspělejšího průmyslu, Anglie. Protože se obchodní styky rozvinuly a mezi vyrábějícího továrníka a skutečné spotřebitele se vedralo mnoho spekulantů a komisionářů, je pro anglického továrníka ještě mnohem obtížnější než pro německého dovědět se cokoli o poměru mezi zásobami a výrobou na jedné straně a spotřebou na druhé straně; přitom musí anglický továrník zásobovat skoro všechny trhy světa — téměř nikdy neví, kam jeho zboží jde, a proto se při nesmírné výrobní kapacitě anglického průmyslu velmi často stává, že všechny trhy jsou náhle přeplněny. Obchody váznou, továrny pracují poloviční dobu nebo vůbec nepracují, úpadek následuje za úpadkem, zásoby se prodávají za babku a veliká část kapitálu, který byl pracně nahromaděn, přichází takovou obchodní krisí znovu nazmar. V Anglii byla od počátku tohoto století celá řada takových obchodních krisí a v posledních dvaceti letech se krise opakovaly každých pět nebo šest let. Většina z vás, pánové, má jistě ještě v živé paměti poslední krise — z roku 1837 a 1842. A kdyby náš průmysl byl tak rozvinut a náš odbyt tak široce rozvětven, jako jsou průmysl a obchod v Anglii, prožívali bychom tytéž důsledky — zatím co nyní pociťujeme působení konkurence v průmyslu a obchodním styku jako všeobecnou, trvalou depresi všech odvětví podnikání, jako neblahý stav, který není ani vysloveným rozkvětem, ani úplným úpadkem, jako stav mírné stagnace, tj. ustrnutí na místě.

A co je, pánové, vlastní příčinou této tíživé situace? Čím to, že je ruinována malá buržoasie, čím to, že vzniká onen příkrý protiklad mezi chudobou a bohatstvím, že váznou obchodní styky, a proč musí takto přicházet nazmar kapitál? Příčinou toho všeho je jen a jen roztříštěnost zájmů. Každý z nás, všichni pracujeme jen pro svůj vlastní prospěch a nestaráme se o blaho ostatních, a přece je zřejmou, samozřejmou pravdou, že zájem, blaho, životní štěstí každého jednotlivce je nerozlučně spjato s blahem ostatních lidí. Musíme si všichni přiznat, že nikdo z nás se neobejde bez ostatních lidí, že už sám zájem nás všechny navzájem poutá, a přece svým jednáním tuto pravdu přímo pošlapáváme, a přece naši společnost zařizujeme tak, jako by naše zájmy nebyly totožné, nýbrž úplně protikladné. Viděli jsme, jaké následky má tento základní omyl; a chceme-li tyto neblahé následky odstranit, musíme napravit onen základní omyl, a to právě chce komunismus.

V komunistické společnosti, kde zájmy jednotlivců nejsou navzájem protikladné, nýbrž jsou společné, konkurence odpadá. Po ruinování jednotlivých tříd, vůbec po třídách, jako jsou dnes bohatí a chudí, není už ani potuchy. Jakmile při výrobě a rozdělování statků potřebných k životu odpadá soukromý výdělek, jakmile cílem jednotlivce přestává být obohacování se na vlastní pěst, odpadají samy sebou i krise obchodního styku. V komunistické společnosti bude snadné znát jak výrobu, tak spotřebu. Protože je známo, kolik průměrně potřebuje jednotlivec, dá se snadno vypočítat, kolik potřebuje určitý počet jednotlivců, a protože potom výroba už nebude v rukou jednotlivých soukromých podnikatelů, nýbrž v rukou obce a její správy, bude maličkostí regulovat výrobu podle potřeb.

Vidíme tedy, jak v komunistické organisaci odpadají hlavní zlořády nynějšího sociálního stavu. Ale podíváme-li se na věc trochu důkladněji, uvidíme, že tím výhody této organisace nekončí, že se zároveň odstraňuje mnoho jiných zlořádů, z nichž se dnes chci zmínit jen o několika ekonomických. Nynější zřízení společnosti je po ekonomické stránce rozhodně tím nejnerozumnějším a nejnepraktičtějším zřízením, jaké si jen můžeme představit. Protikladnost zájmů vede k tomu, že se velikého množství pracovní síly používá tak, že z toho společnost nemá žádný užitek, že značné množství kapitálu přichází zbytečně nazmar a nereprodukuje se. Vidíme to už při obchodních krisích; vidíme, jak se masy výrobků, které přece lidé museli pracně vyrobit, narychlo rozprodávají za ceny, které pro prodávajícího znamenají ztrátu; vidíme, jak masy kapitálu, který byl pracně nahromaděn, mizí za bankrotu majitelům pod rukama. Pozastavme se však poněkud podrobněji u nynějšího obchodního styku. Jen si představte, kolika rukama musí projít každý výrobek, než se dostane ke skutečnému spotřebiteli — představte si, pánové, kolik spekulujících a zbytečných prostředníků se nyní vedralo mezi výrobce a spotřebitele! Vezměme si na příklad balík bavlny, který se vyrobí v Severní Americe. Z rukou pěstitele přechází balík do rukou faktora na některé stanici na Mississippi a putuje po řece do New Orleansu. Zde je prodán — po druhé, protože jednou jej už koupil faktor od pěstitele — je prodán třeba spekulantovi, který jej dále prodá vývozci. Nyní balík putuje řekněme do Liverpoolu, kde opět po něm chtivě natahuje ruku spekulant a urve si jej. Ten jej prodá komisionáři, který nakupuje pro někoho — řekněme pro německou firmu. A tak balík putuje do Rotterdamu, odtud vzhůru po Rýně, ještě tuctem rukou přepravců, při čemž je tucetkrát překládán s lodi na loď — teprve potom se ocítá v rukou nikoli spotřebitele, nýbrž továrníka, který jej napřed promění v upotřebitelné zboží, pak prodá svou přízi třeba tkalci, ten tkaninu tiskaři, ten pak velkoobchodníkovi a ten maloobchodníkovi, který potom nakonec dodá zboží spotřebiteli. A všechny tyto miliony prostředníků, spekulantů, faktorů, vývozců, komisionářů, přepravců a obchodníků ve velkém i malém, kteří přece na zboží samém nic nedělají, ti všichni chtějí žít a dosahovat přitom zisku — a v průměru ho také dosahují, protože by jinak nemohli existovat — nu a, pánové, což neexistuje jednodušší, levnější cesta, jak dostat balík bavlny z Ameriky do Německa a výrobek vyrobený z tohoto balíku do rukou skutečného spotřebitele, cesta levnější a jednodušší než tato složitá cesta desateronásobného prodeje, stonásobného překládání a převážení ze skladiště do skladiště? Což to všechno není pádným důkazem, jak se plýtvá pracovní silou jen proto, že zájmy jsou roztříštěny? — V rozumně organisované společnosti nemůže být ani řeči o tak komplikované přepravě. Stejně snadno, jako se lze dovědět, kolik bavlny a bavlněných výrobků — abychom zůstali u našeho příkladu — spotřebuje určitá kolonie, stejně snadno zjistí ústřední správa, kolik spotřebují všechna místa a obce v zemi. Jakmile bude taková statistika zorganisována, což se dá snadno udělat za rok či dva, bude se průměr roční spotřeby měnit jen úměrně s růstem počtu obyvatelstva; dá se tedy snadno včas předem určit, jakého množství každého jednotlivého zboží bude zapotřebí k uspokojení potřeb lidu — a celé to veliké množství bude možno objednat přímo u zdroje, bude možno je odebrat přímo, bez prostředníků, bez zbytečného zdržování a jen s tolikerým překládáním, jež je skutečně odůvodněno povahou dopravních cest, tedy s velkou úsporou pracovní síly; nebude zapotřebí platit zisky spekulantům, velkoobchodníkům a maloobchodníkům. Ale to ještě není všechno — tito prostředníci nejenže takto přestanou společnosti škodit, začnou jí dokonce být užiteční. Zatím co nyní ke škodě všech ostatních dělají práci, která je v nejlepším případě zbytečná, a přesto jim skýtá živobytí, v mnoha případech dokonce velká bohatství, zatím co tedy nyní obecnému dobru přímo škodí, uvolní se jim pak ruce pro užitečnou činnost a budou se moci chopit zaměstnání, v němž už nebudou jen zdánlivými, předstíranými členy lidské společnosti, nýbrž jejími skutečnými členy, členy, kteří se budou podílet na její celkové činnosti.

Nynější společnost, která znepřáteluje jednotlivého člověka se všemi ostatními, plodí takto sociální válku všech proti všem, která u jednotlivých, zejména nevzdělaných lidí, musí nutně nabývat brutální, barbarsky násilné formy — formy zločinu. Na ochranu před zločinem, před zjevným násilím, potřebuje společnost rozsáhlý, složitý organismus správních a soudních úřadů, který vyžaduje obrovské množství pracovních sil. V komunistické společnosti by se i to nesmírně zjednodušilo, a to právě proto — i když to zní podivně — právě proto, že by v této společnosti správa musela spravovat nejen jednotlivé stránky sociálního života, ale celý sociální život ve všech jeho úsecích, po všech stránkách. My odstraňujeme protiklad mezi jednotlivým člověkem a všemi ostatními, proti sociální válce stavíme sociální mír, podtínáme zločin u kořene, a tím činíme zbytečnou největší, daleko největší část nynější činnosti správních a soudních úřadů. Už nyní stále více mizí zločiny pramenící z vášně ve srovnání se zločiny z vypočítavosti, zájmu — ubývá zločinů proti osobám a přibývá zločinů proti vlastnictví. Postup civilisace mírní už v dnešní, znepřátelené společnosti násilné výbuchy vášně, oč více je bude mírnit v komunistické, pokojné společnosti! Zločiny proti vlastnictví samy odpadnou tam, kde každý dostává všechno, co potřebuje k uspokojení svých přirozených a duchovních sklonů, kde odpadají sociální přehrady a rozdíly. Trestní soudnictví se stane zbytečným a odpadne i civilní soudnictví, které se přece zabývá téměř výhradně vlastnickými vztahy anebo při nejmenším vztahy, jejichž předpokladem je stav sociální války; pak spory, které jsou dnes přirozeným důsledkem všeobecného nepřátelství, budou jen vzácnou výjimkou a snadno je urovná smírčí soudce. Také pro správní úřady je stav trvalé války nyní zdrojem zaměstnání — policie a celá správa nedělají nic jiného, než že se starají, aby tato válka nepřekročila hranice skryté, nepřímé války, aby se nezvrhla v otevřené násilí, ve zločin. Je-li však nekonečně snadnější udržet mír než udržet válku v určitých mezích, je také nekonečně snadnější spravovat komunistickou obec než obec, kde vládne konkurence. A jestliže civilisace naučila lidi už teď, aby viděli svůj zájem v zachování veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zájmu, tedy v tom, aby bylo co nejméně zapotřebí policie, správy a soudnictví, oč lépe to budou chápat ve společnosti, ve které bylo společenství zájmů povýšeno na základní princip, ve které se veřejný zájem už neliší od zájmu každého jednotlivce! To, co nyní existuje navzdory sociálnímu zřízení, bude tím spíše existovat, nebude-li tomu sociální zřízení překážet, bude-li to podporovat! — I s této strany můžeme tedy počítat se značným přírůstkem pracovních sil, které nynější sociální stav společnosti odnímá.

Jedním z nejnákladnějších zařízení, bez něhož se dnešní společnost neobejde, jsou stálé armády, které připravují národ o nejschopnější, nejužitečnější část obyvatelstva a nutí jej, aby tuto část, jež se takto stala neproduktivní, živil. Z našeho vlastního státního rozpočtu víme, co nás stojí stálá armáda — čtyřiadvacet milionů ročně a odčerpání dvou set tisíc nejzdatnějších paží z výroby. — V komunistické společnosti by nikoho ani nenapadlo pomyslit na stálou armádu. A nač také? K udržení klidu uvnitř země? Jak jsme už viděli, nikoho ani nenapadne tento vnitřní klid rušit. Vždyť strach z revolucí je jen následek protikladnosti zájmů; tam, kde jsou zájmy všech totožné, nemá takový strach místo. — K útočné válce? Jak by se mohla komunistická společnost pouštět do útočné války — vždyť velmi dobře ví, že ve válce jen ztrácí lidi a kapitál, kdežto získat může nanejvýš několik vzpurných provincií, které jen ruší sociální pořádek! — K obranné válce? K tomu nepotřebuje stálou armádu, protože bude hračkou vycvičit každého schopného člena společnosti i vedle jeho ostatního zaměstnání, aby uměl zacházet se zbraní skutečně, a ne jen pro parádu, tedy tak, jak je to třeba k obraně země. A zároveň uvažte, pánové, že kdyby došlo k válce, která by beztak mohla být vedena jen proti antikomunistickým národům, bránil by člen takové společnosti skutečnou vlast, skutečný domov, a proto by bojoval s takovým nadšením, s takovou houževnatostí a statečností, že by se před nimi mechanický výcvik moderní armády rozplynul jako pára; jen vzpomeňte, jaké zázraky dokázalo nadšení revolučních armád z let 1792 až 1799, a ty přece bojovaly jen za přelud, jen za zdánlivou vlast, a jistě si představíte, jakou sílu musí mít armáda, která nebojuje za přelud, ale bije se za hmatatelnou skutečnost. Ty nesčetné masy pracovních sil, které nyní armády odnímají civilisovaným národům, by tedy v komunistické organisaci byly navráceny práci; a nejenže by vyráběly tolik, kolik spotřebovávají, ale mohly by veřejným zásobárnám dodávat daleko víc výrobků, než je třeba k jejich obživě.

Ještě mnohem horší plýtvání pracovními silami v nynější společnosti vyplývá z toho, jak bohatí využívají svého sociálního postavení. Nechci vůbec mluvit o tom všem zbytečném a přímo směšném přepychu, který pramení jen z touhy nějak na sebe upozornit a který vyžaduje spousty pracovních sil. Ale zajděte si, pánové, zajděte si někdy přímo do domu, do nejvnitřnější svatyně boháčovy, a řekněte mi, zda to není nejšílenější mrhání pracovní silou, je-li tu zapotřebí spousty lidí k obsluze jediného člověka a zaměstnávají-li se lenošením nebo nanejvýš jen takovými pracemi, jež vyplývají z isolovanosti každého člověka mezi čtyřmi stěnami? A co vlastně dělá tahle spousta pokojských, kuchařek, lokajů, kočích, podomků, zahradníků, či jak se všichni nazývají? Jak málo chvil během dne jsou tito lidé zaměstnáni, aby svému panstvu skutečně zpříjemnili život, aby panstvu ulehčili svobodný rozvoj a uplatnění jeho lidské přirozenosti a vrozených sil — a kolik hodin během dne jsou zaměstnáni pracemi, jež vyplývají jen a jen ze špatného uspořádání našich společenských poměrů — musí stát na zadním stupátku kočáru, být stále k službám rozmarům panstva, nosit za ním psíčky a dělat jiné směšnosti. V rozumně organisované společnosti, kde každý bude moci žít a nebude muset otročit vrtochům bohatých, ani takovým vrtochům nebude propadat — v takové společnosti lze přirozeně i pracovní síly, kterou se nyní mrhá k přepychové obsluze, použít ve prospěch všech a k jejímu vlastnímu prospěchu.

K dalšímu plýtvání pracovní silou dochází v dnešní společnosti přímo vlivem konkurence, neboť konkurence vytváří velký počet nezaměstnaných dělníků, kteří by rádi pracovali, ale nemohou práci dostat. Protože totiž společnost vůbec není zařízena tak, aby měla přehled o skutečném využívání pracovních sil, protože každému jednotlivci je ponecháno na vůli, aby si hledal zdroj výdělku, je naprosto přirozené, že při rozdělování skutečně nebo zdánlivě užitečných prací vychází mnoho dělníků naprázdno. A to se stává tím spíše, že konkurenční boj žene každého k tomu, aby své síly napínal do krajnosti, aby využíval všech výhod, které se mu naskytují, a nahrazoval drahé pracovní síly levnějšími, k čemuž rostoucí civilisace nabízí denně stále víc prostředků — čili jinými slovy, každý musí usilovat o to, aby ostatní připravil o chleba, aby tak či onak vytlačil ostatní z práce. A proto v každé civilisované společnosti nacházíme velký počet nezaměstnaných, kteří by rádi pracovali, ale nenacházejí práci, a tento počet je větší, než se obvykle předpokládá. A tu pak vidíme, jak se tito lidé tím či oním způsobem prostituují, žebrají, bloumají po ulicích, postávají na nárožích, těžce a nuzně živoří z příležitostných drobných posluh, prodávají na ulicích a po domech všelijaké drobné zboží — nebo, jak jsme to viděli dnes večer, hlouček chudých děvčat chodí s kytarou od místa k místu, hraje a zpívá za peníze a musí si pro pár grošů výdělku dát líbit všelijaké nestoudnosti a urážlivé nabídky. A kolik je konečně těch, jež padnou za oběť skutečné prostituci! Pánové, počet těchto nezaměstnaných, jimž nezbývá, než se tak či onak prostituovat, je obrovský — o tom mohou vyprávět naše chudinské úřady — a nezapomínejte, že ačkoli tito lidé nejsou společnosti vůbec k užitku, musí je společnost přece jen tak či onak živit. Musí-li už tedy společnost nést náklady na jejich výživu, měla by se také postarat, aby si tito nezaměstnaní vydělávali na živobytí poctivě. Ale to nynější společnost, v níž vládne konkurence, nedovede.

A jestliže to tedy, pánové, všechno uvážíte — a mohl bych uvést ještě spoustu jiných příkladů, jak dnešní společnost mrhá svými pracovními silami — uvážíte-li to, jistě usoudíte, že lidská společnost má k disposici nadbytek výrobních sil, které jen čekají na rozumnou organisaci, na řízené rozdělování, aby začaly působit k maximálnímu prospěchu pro všechny. A pak budete, pánové, zároveň s to usoudit, jak neodůvodněná je obava, že by snad při spravedlivém rozdělení společenské činnosti připadlo jednotlivci takové pracovní břímě, že by mu to znemožnilo zabývat se i jinými věcmi. Naopak, lze předpokládat, že při takové organisaci by se nynější obvyklá pracovní doba jednotlivce zkrátila na polovinu už tím, že by se využilo těch pracovních sil, jichž se teď vůbec nepoužívá nebo jen nevhodně.

Avšak ty výhody, které skýtá komunistické zřízení tím, že využívá pracovních sil, kterými se nyní plýtvá, nejsou ještě nejvýznamnější. Největší úspora pracovní síly záleží ve spojení jednotlivých sil v sociální kolektivní sílu a ve zřízení, které se opírá o tuto koncentraci sil, jež dosud stojí proti sobě. Chci zde navázat na návrhy anglického socialisty Roberta Owena, protože jsou nejpraktičtější a nejpropracovanější. Owen navrhuje, aby místo nynějších měst a vesnic s jednotlivými, navzájem si překážejícími obytnými domy byly vybudovány veliké paláce, jež by byly vystavěny na ploše čtverce o straně asi 1650 stop, uvnitř s velikou zahradou; v nich by bylo možno pohodlně ubytovat asi dva až tři tisíce lidí. Je zřejmé, že taková budova, ačkoli obyvatelům skýtá stejné pohodlí jako nynější nejlepší obydlí, by se dala přesto postavit mnohem levněji a mnohem snáze než jednotlivá obydlí — většinou horší — kterých by bylo zapotřebí pro stejný počet lidí podle nynějšího systému. Všechny ty místnosti, jež nyní v téměř každém lepším domě zůstávají nevyužity, jichž se užívá jednou nebo dvakrát do roka, bez jakékoli újmy na pohodlí odpadají; a také úspora prostoru pro spižírny, sklepy atd. je velmi značná. — Ale teprve když si povšimneme různých maličkostí v domácnosti, uvidíme, jaké výhody přináší společenství. Jen ty spousty práce a materiálu, jež přicházejí nazmar při nynějším roztříštěném hospodaření — např. při vytápění! V každé místnosti musíte mít zvláštní kamna; a každá kamna je nutno zvlášť vytápět, v každých je třeba zvlášť udržovat oheň a na každá zvlášť musíte dohlížet; a na všechna ta různá místa se musí nosit palivo a odevšad odnášet popel; oč jednodušší a levnější je proti tomuto jednotlivému vytápění velkolepé celkové topení, např. pomocí parních trubek a jediného topného centra, jak se to už nyní děje ve velkých společenských místnostech, továrnách, kostelech atd.! Dále osvětlení plynem, které je nyní ještě nákladné, protože i tenčí trubky je nutno klást do země a protože vůbec celková délka trubek musí být neúměrná, neboť v našich městech se musí osvětlovat velká prostranství, kdežto u navrženého zařízení je všechno soustředěno na ploše 1650 čtverečných stop a počet plynových hořáků je přesto stejný, celkově tedy osvětlení není nákladnější než v průměrném městě. A potom příprava pokrmů — co jen se při nynějším roztříštěném hospodaření, když si každá rodina svou trošku jídla vaří zvlášť, má zvláštní nádobí, vlastní kuchařku a zvlášť si musí přinášet potraviny z trhu, ze zahrady, od řezníka a pekaře, co se tu jen promarní místa, materiálu a pracovní síly! Dá se klidně předpokládat, že společnou přípravou jídel a obsluhou by se daly ušetřit dvě třetiny pracovních sil, jež jsou nyní touto prací zaměstnány, a přesto by zbývající třetina mohla dělat tuto práci lépe a pozorněji, než je tomu dnes. A nakonec samy domácí práce! Což nebude mnohem snazší, bude-li — jak je to možné — tento druh práce rovněž organisován a řádně rozdělen, což nebude mnohem snazší udržovat v čistotě a pořádku takovou budovu než dvě až tři sta oddělených domů, v nichž při nynějším zřízení bydlí stejný počet lidí? Toto je, pánové, jen několik příkladů nesčetných výhod, jež po ekonomické stránce musí vyplynout z komunistické organisace lidské společnosti. Náš princip nelze za pár hodin a několika slovy objasnit a náležitě po všech stránkách odůvodnit. Ale to také není naším cílem. Můžeme a chceme jen podat vysvětlení k několika bodům a podnítit ke studiu ty, kdo tuto otázku ještě neznají. A doufáme, že jsme vám dnes večer alespoň objasnili, že komunismus se ani nepříčí lidské přirozenosti, rozumu a srdci, ani to není theorie, jež by se vůbec neohlížela na skutečnost a byla pouhým výplodem fantasie. Někdo se možná zeptá, jak tuto theorii uskutečnit, která opatření musíme navrhnout, abychom připravili její uskutečnění, K tomuto cíli vedou různé cesty; Angličané pravděpodobně začnou tím, že založí jednotlivé kolonie a ponechají každému na vůli, zda chce či nechce do některé z nich vstoupit; naproti tomu Francouzi, ti asi budou připravovat a provádět komunismus v celonárodním měřítku. Jak začnou Němci, o tom se dá při novosti sociálního hnutí v Německu říci jen málo. Prozatím se chci zmínit jen o jedné z mnoha možných cest, jak věc připravovat, o té cestě, o níž se v poslední době nejednou mluvilo — totiž o třech opatřeních, z nichž nutně musí vyplynout praktický komunismus.

Prvním opatřením by byla všeobecná výchova všech dětí bez výjimky na státní útraty — výchova, která je stejná pro všechny a trvá až do chvíle, kdy je individuum schopno jednat jako samostatný člen společnosti. Toto opatření by bylo jen aktem spravedlnosti vůči našim nemajetným bratřím, protože je zřejmé, že každý člověk má právo na to, aby se jeho schopnosti mohly plně rozvinout, a společnost se dvojnásob prohřešuje na jednotlivci, činí-li nevědomost nutným následkem chudoby. Je samozřejmé, že společnost má větší prospěch ze vzdělaných než z nevědomých, primitivních členů — a jestliže vzdělaný proletariát, jak se dá očekávat, nebude ochoten snášet útisk, který musí snášet dnešní proletariát, pak klid a rozvaha, jež jsou nutné k pokojnému přetvoření společnosti, se dá rovněž očekávat jedině od vzdělané pracující třídy. A že ani nevzdělaný proletariát není ochoten snášet dál své postavení, to i pro Německo — nemluvě už o jiných národech — dokazují slezské a české nepokoje.

Druhým opatřením by byla úplná reorganisace chudinské péče, a to tak, že by všichni občané, kteří jsou bez práce, byli umístěni v koloniích, kde by se zabývali zemědělstvím a průmyslem a jejich práce by byla organisována k užitku celé kolonie. Dosud se kapitály, které má k disposici péče o chudé, půjčují na úrok, takže bohatí získávají nové prostředky k vykořisťování nemajetných. Ať už se jednou konečně tyto kapitály skutečně uplatní ve prospěch chudých, ať se pro chudé využije celého výnosu těchto kapitálů, a nejen tří procent úroku z nich, budiž dán velkolepý příklad sdružení kapitálu a práce! Takto by se použilo pracovní síly všech nezaměstnaných ve prospěch společnosti, oni sami by se stali z demoralisovaných, utištěných chudáků mravnými, nezávislými, činnými lidmi a jejich postavení by se změnilo tak, že by jim je brzy záviděli nesdružení dělníci, a tak by se připravovala pronikavá reorganisace společnosti.

Na obě tato opatření je třeba peněz. Aby se tyto peníze získaly a zároveň nahradily všechny dosavadní, nespravedlivě rozdělené daně, navrhuje se v tomto plánu reformy všeobecná progresivní daň z kapitálu, jejíž procentní sazba stoupá s velikostí kapitálu. Takto by každý nesl břímě veřejné správy podle svých možností a nenesli by je už, jak je tomu dosud ve všech zemích, hlavně ti, kdo jsou nejméně schopni je nést. Vždyť princip zdanění je v podstatě čistě komunistický, protože právo vybírat daně se ve všech zemích odvozuje z tak zvaného národního vlastnictví. Vždyť buď je soukromé vlastnictví posvátné, a potom neexistuje národní vlastnictví a stát nemá právo vybírat daně; nebo stát toto právo má, ale potom soukromé vlastnictví není posvátné, potom je národní vlastnictví nadřazeno soukromému vlastnictví a pravým vlastníkem je stát. Tento druhý princip je všeobecně uznáván — a my, pánové, nežádáme prozatím nic víc, než aby se tento princip skutečně uplatňoval, aby se stát prohlásil za všeobecného vlastníka a jako takový spravoval veřejné vlastnictví ve prospěch všech a aby jako první krok k tomu zavedl takový způsob zdanění, který se řídí jen podle toho, jak je kdo schopen platit daně, a podle toho, co je skutečně prospěšné všem.

Vidíte tedy, pánové, že nejde o to zavést společenství majetku přes noc a proti vůli národa, nýbrž především jen o stanovení cíle a prostředků a cest, jež mohou k tomuto cíli vést. Ale že komunistický princip bude principem budoucnosti, to dosvědčuje postup vývoje všech civilisovaných národů, to dosvědčuje rychle postupující rozklad všech dosavadních sociálních institucí, pro to mluví zdravý lidský rozum a především lidské srdce.

Projev pronesený B. Engelsem na schůzi
v Elberfeldu 8. února 1845
Text projevu byl po prvé otištěn
v časopise „Rheinische Jahrbücher
zur gesellschaftlichen Reform“, sv. I, 1845

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

Projev z 15. února 1845

Pánové!

Při naší minulé schůzce mi bylo vytčeno, že jsem volil své příklady a doklady téměř jen z cizích zemí, zejména z Anglie. Bylo mi řečeno, že po Francii a Anglii nám nic není, že žijeme v Německu a že jde o to dokázat nutnost a vhodnost komunismu pro Německo. Zároveň se zde vyskytla výtka, že jsme vůbec dostatečně neukázali historickou nutnost komunismu. To je úplně správné a jinak tomu ani nemohlo být. Historickou nutnost nelze dokázat za tak kratičkou dobu jako např. shodnost dvou trojúhelníků, lze ji dokázat jen všestranným studiem a rozborem předpokladů. Přesto bych dnes rád učinil všechno, co je v mých silách, abych odstranil obě tyto výtky; vynasnažím se, abych dokázal — i když ne historickou, přece jen ekonomickou nutnost komunismu pro Německo.

Nejprve se podívejme na nynější sociální poměry v Německu. Je známo, že u nás existuje mnoho chudoby. Slezsko a Čechy promluvily samy. O bídě moselského a eifelského kraje hodně napsala „Rheinische Zeitung“.^[¹⁴⁴] Velká bída je od nepaměti stálým hostem i v Krušnohoří. O nic lépe tomu není v Senne a ve vestfálských lnářských obvodech. Ze všech oblastí Německa slyšíme stížnosti, a nic jiného se také nedá čekat. Máme početný proletariát a musí tomu tak být, o čemž nás poučí už sebepovrchnější pohled na naše sociální poměry. Že proletariát musí být početný v průmyslových obvodech, to je zcela přirozené. Průmysl nemůže existovat, není-li tu velký počet dělníků, kteří jsou mu plně k disposici, pracují jen pro něj a vzdávají se každé jiné živnosti; pokud existuje konkurence, vylučuje práce v průmyslu každé jiné zaměstnání. Proto je ve všech průmyslových obvodech proletariát, a to tak početný a tak hmatatelný, že jeho existenci nelze popírat. — Avšak s mnoha stran slýcháme tvrzení, že v zemědělských oblastech proletariát neexistuje. Ale je to možné? V oblastech, kde převládá velký pozemkový majetek, je proletariát nutný: veliká hospodářství potřebují čeledíny a děvečky, nemohou existovat bez proletářů. A také v oblastech, kde je pozemkový majetek rozparcelován, chtěj nechtěj musí vznikat nemajetná třída; pozemky lze dělit jen do určitého stupně, a pak je nutno s dělením přestat; a protože potom statek může převzít jen jeden člen rodiny, musí se ostatní nutně přeměnit v proletáře, v nemajetné dělníky. A přitom se půda obvykle dělí tak dlouho, až je statek příliš malý, než aby uživil rodinu, čímž vzniká třída lidí, která stejně jako malá buržoasie ve městech tvoří přechod mezi majetnou a nemajetnou třídou, třída, které majetek nedovoluje věnovat se jinému zaměstnání, ale zároveň jí neumožňuje z něho žít. I tato třída žije ve velké bídě.

To, že tento proletariát musí neustále početně růst, to nám jasně ukazuje stálé zbídačování malé buržoasie, o němž jsem podrobně mluvil před týdnem, tendence kapitálu soustřeďovat se v několika málo rukou. K tomu se snad dnes nemusím vracet, poznamenávám jen, že tyto příčiny, které neustále plodí a rozmnožují proletariát, budou stále působit a budou mít stále tytéž následky dotud, dokud bude existovat konkurence. Proletariát bude rozhodně nejen existovat, nýbrž i neustále početně růst a stávat se stále hrozivější silou v naší společnosti dotud, dokud nepřestaneme vyrábět každý na svou pěst a v protikladu ke všem ostatním. Ale přijde chvíle, kdy proletariát dosáhne takového stupně moci a uvědomění, že si už nedá líbit, aby na jeho bedrech trvale spočívala celá tíže sociální budovy, a bude žádat, aby sociální břemena a práva byla rozdělena stejnoměrněji; a potom — nezmění-li se do té doby lidská přirozenost — potom bude sociální revoluce nevyhnutelná.

To je otázka, kterou se naši ekonomové ještě vůbec nezabývali. Nestarají se o rozdělování, starají se jen o výrobu národního bohatství. Ale odmysleme si na okamžik, co jsme právě dokázali, že totiž sociální revoluce vůbec je nevyhnutelným následkem samé konkurence; proberme si nyní jednotlivé formy, v nichž konkurence vystupuje, různé ekonomické možnosti pro Německo, a podívejme se, jaké následky musí mít každá z těchto forem.

Německo — nebo přesněji řečeno německá celní unie — má v daném okamžiku „zlatý střední“ celní tarif. Aby naše cla byla skutečnými ochrannými cly, na to jsou příliš nízká, a aby bylo možno mluvit o svobodě obchodu, na to jsou příliš vysoká. Máme tedy tři možnosti: buď přejít k úplné svobodě obchodu, nebo chránit náš průmysl dostatečně vysokými cly, nebo setrvat při nynějším systému. Podívejme se na tyto jednotlivé případy.

Vyhlásíme-li svobodu obchodu a zrušíme-li naše cla, zničíme až na několik málo odvětví celý náš průmysl. O spřádání bavlny, o mechanickém tkaní, o většině odvětví bavlnářského a vlnařského průmyslu, o významných odvětvích hedvábnictví, téměř o celé těžbě železa a veškerém jeho zpracovávání nebude potom ani řeči. Masa dělníků, kteří by se ve všech těchto odvětvích náhle octli bez chleba, by se nahrnula do zemědělství a do zbylých trosek průmyslu; všude by o překot vzrůstal pauperismus, takováto krise by urychlila centralisaci majetku v rukou hrstky lidí, a soudě podle událostí ve Slezsku, vedla by tato krise nutně k sociální revoluci.

Nebo si zaveďme ochranná cla. Do těch se v poslední době zamilovala většina našich průmyslníků, a proto si zaslouží bližší prozkoumání. Pan List vytvořil z přání našich kapitalistů systém^[¹⁴⁵], a protože jej téměř všichni uznávají za vyznání své víry, chci se u tohoto systému pozdržet. Pan List navrhuje zavést pozvolna stoupající ochranná cla, která mají nakonec dosáhnout takové výše, aby továrníkovi zajistila vnitrozemský trh; potom tato cla mají nějakou dobu zůstat na této vysoké úrovni, načež mají být opět. postupně snižována tak, aby nakonec po několika letech mohl být celý ochranný systém zrušen. Předpokládejme na chvíli, že se tento plán provede a že stoupající ochranná cla budou uzákoněna. Průmysl ožívá, dosud zahálející kapitál se vrhá do průmyslového. podnikání, poptávka po dělnících a s ní i mzda stoupají, chudobince se prázdní a podle všech zdánlivých příznaků nastává období rozkvětu. To trvá tak dlouho, dokud se náš průmysl nerozšíří tak, že zásobuje celý domácí trh. Dál se rozšiřovat nemůže, vždyť není-li s to uhájit bez ochrany domácí trh, co by mohl pořídit na neutrálních trzích proti zahraniční konkurenci. Ale nyní, jak se pan List domnívá, je náš průmysl již tak silný, že už nepotřebuje tolik ochrany, a lze tedy začít se snižováním cel. Na chvíli to připusťme. Cla se snižují. I když třeba ne hned při prvním, zato zcela jistě při druhém nebo třetím snížení budou cla na takové úrovni, že zahraniční — a řekněme rovnou anglický — průmysl bude moci konkurovat s naším průmyslem na německém trhu. Sám pan List si to tak přeje. Ale jaké to bude mít následky? Od tohoto okamžiku musí německý průmysl zakoušet společně s anglickým průmyslem veškeré jeho otřesy, veškeré jeho krise. Jakmile budou zámořské trhy nasyceny anglickým zbožím, vrhnou Angličané — jak je tomu nyní a jak to pan List velmi dojemně líčí — všechny své zásoby na německý trh, kam mají nejblíž a nejsnazší přístup, a tak znovu udělají z celní unie svůj „vetešnický krám“. Brzy nato se anglický průmysl opět zotaví, protože prodává celému světu, protože bez něho se neobejde celý svět, kdežto bez německého průmyslu se může obejít dokonce i jeho vlastní trh, kdežto německý průmysl se musí bát dokonce i ve vlastní zemi anglické konkurence a chřadne z přebytku anglického zboží vrženého jeho odběratelům za krise. Čili náš průmysl bude muset „odnést“ všechna špatná období anglického průmyslu, zatím co na jeho skvělých konjunkturách se bude moci podílet jen skrovně — zkrátka, budeme potom právě tam, kde jsme nyní. A pak — abychom se už dostali k závěru — pak nastane týž tísnivý stav, který teď prožívají zpola chráněná odvětví, pak bude podnik za podnikem zanikat a nové se nebudou zakládat, pak budou naše stroje zastarávat a nebudeme s to nahrazovat je novými, zdokonalenými stroji, pak se přešlapování na místě promění v pokles a podle páně Listova vlastního tvrzení bude upadat a nakonec zanikat jedno průmyslové odvětví za druhým. Ale potom tu budeme mít i početný proletariát vytvořený průmyslem, který nebude mít z čeho žít, bude bez práce; a tu, pánové, proletariát vystoupí vůči majetné třídě s požadavkem, aby jej zaměstnala a živila.

Tak tomu bude, budou-li ochranná cla snížena. Nyní předpokládejme, že je nesnížíme, že je ponecháme tak, jak jsou, že počkáme, a snížíme je teprve tehdy, až vzájemnou konkurencí domácích továrníků ztratí význam. Výsledek toho bude, že jakmile německý průmysl bude s to plně zásobovat domácí trh, ustrne. Nebude třeba nových podniků, protože dosavadní podniky stačí nasytit domácí trh a na nové trhy, jak už jsme dříve řekli, není ani pomyšlení, dokud průmysl vůbec potřebuje ochranu. Ale průmysl, který se nerozšiřuje, nemůže se ani zdokonalovat. Ustrne jak navenek, tak dovnitř. Zdokonalování strojního vybavení pro něj vůbec nemá smysl. Staré stroje přece nelze zahodit a pro nové stroje nejsou nové podniky, kde by jich bylo možno použít. A zatím jiné národy jdou kupředu a stagnace našeho průmyslu se opět mění v pokles. Angličanům, těm pokrok brzy umožní, aby vyráběli tak levně, že přes ochranná cla budou moci konkurovat s naším zaostalým průmyslem na našem vlastním trhu, a protože v konkurenčním boji jako v každém boji vítězí silnější, je naše konečná porážka jistá. A tu se opakuje opět totéž, o čem jsem už mluvil: uměle vytvořený proletariát bude od majetných žádat něco, co nemohou dát, dokud si chtějí udržet své výlučné postavení majetných — a nastane sociální revoluce.

Je možný ještě jeden případ, ovšem na výsost nepravděpodobný, že se totiž nám Němcům pomocí ochranných cel podaří rozvinout průmysl tak, že budeme moci s Angličany konkurovat bez ochranných cel. Předpokládejme, že se nám to podaří; a jak to dopadne? Jakmile začneme s Angličany konkurovat na zahraničních, neutrálních trzích, rozpoutá se mezi naším a anglickým průmyslem boj na život a na smrt. Angličané nasadí všechny síly, aby nás nepustili na trhy, které dosud zásobovali, a nic jiného jim také nebude zbývat, protože tu bude ohrožen sám jejich životní zdroj, jejich Achillova pata. A se všemi prostředky, které mají k disposici, se všemi výhodami staletého průmyslu se jim podaří nás porazit. Zatlačí náš průmysl jen na náš vlastní trh a tím ho podváží a tu opět nastane případ, o němž jsem už hovořil — my se nehýbeme s místa, Angličané jdou kupředu, a náš průmysl, který nutně upadá, není s to uživit proletariát, jejž uměle zplodil — přichází sociální revoluce.

Ale dejme tomu, že bychom Angličany na neutrálních trzích porazili, že bychom jim postupně vyrvali všechna odbytiště — což je naprosto nepravděpodobné — co bychom získali v tomto zhola nemožném případě? V tom nejšťastnějším případě bychom znovu procházeli touž cestou průmyslového vývoje, kterou před námi prošla Anglie, a dříve nebo později bychom dospěli tam, kde je teď Anglie, totiž na práh sociální revoluce. Ale se vší pravděpodobností by to tak dlouho netrvalo. Neustálá vítězství německého průmyslu by nutně zruinovala ang1iký průmysl a jen by urychlila masové pozdvižení proletariátu proti majetným třídám, které už beztak Angličanům bezprostředně hrozí. Rychle rostoucí nezaměstnanost by anglické dělníky dohnala k revoluci, a za nynější situace by takováto sociální revoluce měla velmi mohutnou odezvu v zemích na kontinentě, zejména ve Francii a Německu, a tento účinek by byl tím mocnější, čím větší masu proletariátu by uměle vytvořil překotný rozvoj průmyslu v Německu. Takový převrat by se okamžitě rozrostl po celé Evropě a velmi nešetrně by pohřbil sny našich továrníků o průmyslovém monopolu Německa. Naději, že by snad anglický a německý průmysl mohly pokojně existovat vedle sebe, vylučuje už sama konkurence. Průmysl, opakuji, musí jít stále kupředu, nechce-li zaostat a vzít za své, a aby mohl jít kupředu, musí se rozšiřovat, musí dobývat nových trhů, musí se neustále rozmnožovat o nové podniky. Ale protože od té doby, co je obchodu otevřena Čína,^[¹⁴⁶] nelze už dobývat dalších trhů, nýbrž jen stále více exploatovat ty trhy, které jsou k disposici, protože tedy rozšiřování průmyslu půjde v budoucnosti pomaleji než dosud, proto už si Anglie nemůže dovolit trpět konkurenci ani tak, jako si to mohla dovolit dříve. Aby uchránila svůj průmysl před záhubou, musí držet na uzdě průmysl všech ostatních zemí; uhájení průmyslového monopolu již není pro Anglii pouze otázkou většího či menšího zisku, nýbrž životní otázkou. Konkurenční boj mezi národy je už beztak mnohem urputnější, mnohem tvrdší, než boj mezi jednotlivci, protože je to koncentrovaný boj, boj mas, který může skončit jen rozhodným vítězstvím nebo rozhodnou porážkou té či oné strany. A proto by takovýto boj mezi námi a Angličany, ať už by byl jeho výsledek jakýkoli, neprospěl ani našim, ani anglickým průmyslníkům, nýbrž měl by vzápětí za následek, jak jsem právě vyložil, sociální revoluci.

Z toho všeho jsme viděli, pánové, co může Německo čekat jak od svobody obchodu, tak od systému ochranných cel, ať už jde o kterýkoli případ. Zbývala by nám tedy už jen jediná ekonomická možnost, možnost setrvat při dosavadních „zlatých středních“ clech. Ale řekli jsme si už dříve, jaké by to mělo následky. Náš průmysl, odvětví za odvětvím, by hynul, průmysloví dělníci by se octli bez chleba, a až by nezaměstnanost dosáhla určité meze, vrhli by se do revoluce proti majetným třídám.

Vidíte tedy, pánové, že i podrobný rozbor potvrzuje to, co jsem na začátku odvodil všeobecně na základě konkurence vůbec — že totiž nevyhnutelným následkem našich sociálních poměrů bude za všech podmínek a ve všech případech sociální revoluce. S touž jistotou, s jakou z daných matematických principů můžeme odvodit novou poučku, s touž jistotou můžeme z existujících ekonomických poměrů a principů národní ekonomie vyvodit závěr, že je nablízku sociální revoluce. Ale podívejme se na tento převrat poněkud blíže; v jaké formě se projeví, jaké budou jeho výsledky, v čem se bude lišit od dosavadních násilných převratů? Sociální revoluce, pánové, to je něco úplně jiného, než byly minulé politické revoluce; nesměřuje, jako směřovaly tyto revoluce, proti vlastnictví monopolu, nýbrž proti monopolu vlastnictví; sociální revoluce, pánové, to je otevřená válka chudých proti bohatým. A u takového boje, v němž začnou nepokrytě a otevřeně působit všechny ty hnací pružiny a příčiny, které v dosavadních historických konfliktech byly zahaleny tmou a působily skrytě, u takového boje samozřejmě hrozí nebezpečí, že to bude boj zuřivější a krvavější, než byly všechny předcházející boje. Výsledek tohoto boje může být dvojí. Buď zasáhne strana, která povstane, jenom jev, a ne podstatu, jen formu, a ne podstatu věci, anebo se dostane na podstatu věci samé a vytrhne zlo z kořene. V prvním případě bude zachováno soukromé vlastnictví a bude jen jinak rozděleno, takže příčiny, které způsobily nynější situaci, budou trvat dále a dříve nebo později opět musí vyvolat podobnou situaci a novou revoluci. Ale, pánové, je to možné? Zná někdo revoluci, která by skutečně neprosadila to, oč jí šlo? Anglická revoluce prosadila jak náboženské, tak politické principy, za něž šla do boje proti Karlu I.; francouzská buržoasie ve svém boji proti šlechtě a staré monarchii dobyla všeho, oč usilovala, a odstranila všechny zlořády, jež ji dohnaly k povstání. A povstání chudých by mělo utichnout dříve, než by odstranilo bídu a její příčiny? To není možné, pánové, takový předpoklad by odporoval veškeré dějinné zkušenosti. A už úroveň vzdělání dělníků, zvláště v Anglii a ve Francii, nepřipouští, abychom to považovali za možné. Čili zbývá jen druhá možnost, totiž ta, že také budoucí sociální revoluce půjde až na skutečné příčiny bídy a chudoby, nevědomosti a zločinu, čili že provede skutečnou sociální reformu. A k tomu může dojít jen vyhlášením komunistického principu. Jen si všimněte, pánové, myšlenek, které hýbou myslemi dělníků v zemích, kde i dělníci myslí; pohleďte na různé frakce dělnického hnutí ve Francii, což nejsou všechny komunistické; a jcďtc do Anglie a poslouchejte, jaké návrhy jsou dělníkům předkládány k zlepšení jejich situace — což všechny nevycházejí z principu společného vlastnictví; prostudujte si různé systémy sociální reformy, a kolik mezi nimi najdete systémů, jež nejsou komunistické? Ze všech systémů, které dnes ještě mají význam, je nekomunistický jedině systém Fouriera, který se zaměřil spíše na sociální organisaci lidské činnosti než na rozdělování jejích výrobků. Všechna tato fakta potvrzují závěr, že nadcházející sociální revoluce skončí uskutečněním komunistického principu, a sotva připouštějí jinou možnost.

A jsou-li, pánové, tyto úvahy správné, jsou-li sociální revoluce a praktický komunismus nutným výsledkem nynějších poměrů u nás, budeme se muset především zabývat opatřeními, jimiž lze předejít násilnému a krvavému převratu sociálních poměrů. A zde existuje jen jeden prostředek, totiž pokojné zavedení nebo alespoň příprava komunismu. Nepřejeme-li si tedy krvavé řešení sociálního problému, nechceme-li dopustit, aby se den ze dne ostřejší rozpor mezi vzděláním a životním postavením našich proletářů vystupňoval až do té míry, že podle všech našich dosavadních zkušeností s lidskou přirozeností budou tento rozpor řešit brutální násilí, zoufalství a pomstychtivost, potom se musíme, pánové, vážně a nezaujatě zabývat sociální otázkou, pak se musíme všemožně snažit, abychom pomohli vytvořit pro moderní heloty lidštější podmínky. A kdyby se snad některým z vás zdálo, že se povznesení dosud ponížené třídy neobejde bez zhoršení vaší vlastní úrovně, pak je přece jen nutno uvážit, že jde o to, vytvořit pro všechny lidi takové životní podmínky, aby každý mohl svobodně rozvíjet svou lidskou přirozenost, aby se svými bližními mohl žit v lidském poměru a nemusel mít strach, že jeho blahobyt bude otřesen násilím; pak je nutno uvážit, že to, co jednotlivci mají obětovat, není jejich opravdu lidské vyžití, nýbrž toliko zdání vyžití, zdání, jež je výplodem špatných poměrů, v nichž žijeme, že je to něco, co je v rozporu s rozumem a citem těch, kdo nyní požívají těchto zdánlivých výhod. My vůbec nechceme ničit opravdu lidský život se všemi jeho podmínkami a potřebami, naopak my jej chceme teprve vpravdě vytvořit. A jestliže se — nehledě na to — jen jedinkrát opravdově zamyslíme nad tím, k čemu nutně vedou naše nynější poměry, do jakého bludiště rozporů a zmatků nás zavádějí — pak, pánové, jistě dojdete k tomu, že stojí za námahu vážně a důkladně studovat sociální otázku. A jestliže se mi podařilo vás k tomu podnítit, dosáhl jsem plně účelu své přednášky.

Projev pronesený B. Engelsem na schůzi
v Elberfeldu 15. února 1845
Text projevu byl po prvé otištěn
v časopise „Rheinische Jahrbücher
zur gesellschaftlichen Reform“, sv. I, 1845

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

144 Engels tu má na mysli Marxův článek „Obhajoba moselského dopisovatele“, otištěný v „Rheinische Zeitung“ v lednu 1843. (Viz Marx-Engels, Spisy, sv. I, čes. vyd. 1956, str. 197-223. V české sekci MIA zde)

145 Německý ekonom Friedrich List vyložil své ochranářské názory v knize „Das nationale System der politischen Oekonomie“ [„Národní systém politické ekonomie“] ‚ Štutgart a Tubinky 1841.

146 V roce 1842, po skončení tak zvané první opiové války, kterou vedli angličtí kolonisátoři proti Číně, byla Číně nadiktována nerovnoprávná Nankinská smlouva; jedna z podmínek smlouvy žádala, aby bylo anglickému obchodu otevřeno pět čínských přístavů: Kanton, Šanhaj, Amoy, Ning-po a Fudžou.