Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Dějiny anglických obilních zákonů[150]
Až do poloviny minulého století Anglie téměř rok co rok vyvážela obilí a jen velmi zřídka bylo tuto potravinu nutno dovézt z ciziny. Ale od těch dob se to obrátilo. Za těchto okolností musely být ceny obilí nízké a ceny masa vysoké, což způsobilo, že mnoho orné půdy bylo přeměněno v pastviny; současně se vynalezením důležitých strojů nebývale rozrostl průmysl, a tím vzrostl i počet obyvatel. Tak byla Anglie nucena napřed s vývozem obilí přestat a později je sama dovážet. Pětadvacetiletá válka Anglie proti Francii za revoluce ztěžovala dovoz a nutila Anglii, aby se více méně omezovala na vlastní půdu. Překážky, které kladla dovozu válka, působily stejně jako ochranné clo. Ceny obilí stouply, a s nimi pozemková renta, většinou na dvojnásobek a v některých případech i na pětinásobek proti dřívějšku. Proto se na velikých rozlohách půdy, teprve nedávno přeměněných v pastviny, znovu začalo pěstovat obilí. Anglické pozemkové vlastníky — mimochodem řečeno, několik stovek lordů a asi 60.000 neurozených baronetů a squirů — svedlo toto zvýšení důchodů k rozmařilému životu a k závodění v přepychu, na což jim velmi brzo nestačily ani zvýšené renty. Zakrátko byly statky těžce zadluženy. Když mír z roku 1814 odstranil dovozní prekážky, ceny obili klesly a pachtýři při vysokém pachtovném už nebyli s to realisovat vysoké náklady na výrobu obilí, zbývalo jen dvojí východisko. Buď by majitelé půdy museli snížit pachtovné, nebo by se muselo faktické ochranné clo nahradit skutečným. Pozemkoví vlastníci, kteří kromě toho, že vládli v horní sněmovně a ve vládě, měli ještě (před zákonem o reformě) téměř neomezenou moc v dolní sněmovně, volili ovšem druhou cestu a roku 1815 přes hněvivé protesty buržoasie a lidu, tehdy ještě vedeného buržoasií, prosadili pod ochranou bodáků obilní zákony. První obilní zákon z roku 1815 dovoz obilí prostě zakazoval, dokud cena obilí v Anglii nestoupne nad 80 šilinků za kvarter. Při této ceně a při vyšších cenách se mohlo cizí obilí dovážet volně. Tento zákon však nevyhovoval ani průmyslníkům, ani zemědělskému obyvatelstvu a roku 1822 byl poněkud pozměněn. Ale tato změna zákona se nikdy prakticky neprojevila, protože v nejbližších letech byly ceny obilí stále nízké a nikdy nestouply tak, aby se obilí smělo dovážet. Přes všechno vyspravování zákona a šetření četných parlamentních výborů pachtýři nikdy nedostali zpátky výrobní náklady, až nakonec Huskisson a Canning vynalezli pověstný klouzavý tarif (sliding scale), který jejich nástupci ve vládě uzákonili[151]. Podle tohoto zákona dovozní clo při poklesu cen domácího obilí stoupalo a naopak. To mělo anglickému pachtýři zajistit tak vysokou a stálou cenu obilí, aby mohl snadno platit vysoké pachtovné. Ale ani to nepomohlo. Systém byl stále neudržitelnější, buržoasie, která měla po zákoně o reformě v dolní sněmovně hlavni slovo, byla proti obilním zákonům stále nevraživější, a sir Robert Peel už rok po vytvoření vlády musel celní sazby snížit.
Mezitím oposice proti obilním zákonům organisovala své síly. Zdražení obilí přinutilo průmyslovou buržoasii platit dělníkům vyšší mzdy, a proto se pevně rozhodla, že stůj co stůj odstraní tyto nenáviděné zákony — poslední stopy staré nadvlády zájmů zemědělství, nadvlády, která zároveň usnadňuje cizině konkurenci s anglickým průmyslem. Ke konci roku 1838 založilo několik předních manchesterských továrníků Sdružení proti obilním zákonům, jež se brzy rozšířilo po okolí i v jiných továrních obvodech, přijalo název Liga proti obilním zákonům, začalo sbírat příspěvky, založilo časopis („Anti-Bread-Tax-Circular“[152]), posílalo placené táborové řečníky s místa na místo a používalo k dosažení cíle všech agitačních prostředků obvyklých v Anglii. V prvních letech existence, spadajících do čtyřletého období obchodní stagnace, vystupovala Liga proti obilním zákonům velmi energicky. Když se však na začátku roku 1842 obchodní stagnace přeměnila v opravdovou obchodní krisi, která uvrhla anglickou dělnickou třídu do nejstrašnější bídy, stala se Liga proti obilním zákonům přímo revoluční. Vepsala si na štít Jeremiášův výrok: „Lépe zemřít mečem nežli hladem“ a její časopis nezahaleně vyzýval lid k povstání a hrozil pozemkovým vlastníkům „rabuňkem a smolnicí“. Po celé zemi rozesílala své agitátory a jejich projevy si v ničem nezadaly s řečí časopisu. Konala shromáždění za shromážděním, rozšiřovala jednu petici parlamentu za druhou, a když začal parlament zasedat, sešel se v bezprostřední blízkosti budovy dolní sněmovny zároveň sjezd delegátů Ligy. A když Peel všemu navzdory obilní zákony nezrušil, nýbrž jen pozměnil, sjezd prohlásil:
„Lid už nemá od této vlády co čekat; musí teď spoléhat už jen na sebe; kola vládní mašinerie je nutno ihned bez meškání zastavit; minula doba slov a nadešla doba činů; lid už bohdá nebude chtít dál umírat hlady pro rozmařilou aristokracii, a nepomůže-li nic, je tu stále ještě jeden prostředek, jak přinutit vládu k povolnosti: je nutno“ (prohlásil tento sjezd předních továrníků a městských hodnostářů velikých továrních měst Anglie) „vrhnout lid do zemědělských krajů, které zplodily všechen pauperismus; ale lid tam nesmí jít jako zástup pokorných ‚pauperů‘, nýbrž jednat tak, jako by se měl ‚ubytovat u úhlavního nepřítele‘.“
Tímto mocným prostředkem, jímž chtěli továrníci ve čtyřiadvaceti hodinách dostat na manchesterské závodiště 500.000 lidí a vyvolat vzpouru proti obilním zákonům, bylo uzavření továren.
V červenci se obchody začaly lepšit. Množily se zakázky a továrníci cítili, že krise pomalu končí. V lidu to nicméně stále ještě vřelo a bída byla všeobecná; ale mělo-li se něco stát, byl nejvyšší čas. A tu tedy zčista jasna, v okamžiku, kdy byla naděje na vzestup mezd, protože se obchody zlepšily, snížil jeden továrník v Stalybridge svým dělníkům mzdy, čímž je donutil stávkovat, aby si mzdu udrželi. Tím byl dán signál ke vzpouře a dělníci zastavili práci ve všech továrnách ve městě i okolí; snadno se jim to podařilo, protože továrníci (všichni členové Ligy proti obilním zákonům) jim v tom proti svému zvyku vůbec nebránili. Stávkující pořádali veřejné projevy, na nichž předsedali sami továrníci, kteří se snažili svést pozornost lidu na obilní zákony. Dne 9. srpna 1842, čtyři dny po vypuknutí vzpoury, pochodovali dělníci do Manchesteru; nenarazili tam vůbec na žádný odpor a zastavili práci ve všech továrnách. Jediný továrník, který se jim postavil na odpor, byl konservativec a nepřítel Ligy. Vzpoura se rozšířila na všechny tovární obvody a nikde se proti vzbouřencům nepostavili představitelé městské správy (na kterých, jak známo, v takových případech v Anglii všechno záleží), byli to totiž vesměs členové Ligy. Až dosud šlo všechno tak, jak si to vůdcové Ligy přáli. Ale v jednom se přepočítali. Lidu, který vehnali do vzpoury, aby vynutili zrušení obilních zákonů, pramálo záleželo na těchto zákonech. Žádal mzdu z roku 1840 a lidovou chartu. Sotva si to Liga uvědomila, obrátila se proti svým spojencům. Všichni její členové vstoupili do zvláštní pořádkové služby, vytvořili nové vojsko k potlačení vzpoury a dali se do služeb nepřátelské vládě. Uměle vyvolané povstání lidu bylo brzy potlačeno, protože lid na ně ještě vůbec nebyl připraven; obilní zákony platily dále a buržoasie i lid měly o ponaučení víc. Aby pádně dokázala, že není nezdařenou vzpourou na hlavu poražena, zahájila Liga novou okázalou kampaň tím, že své členy požádala o příspěvek 50.000 liber šterlinků, který sebrala během roku ještě se značným nádavkem. Znovu začala s agitací, ale brzy poznala, že si musí hledat jiné obecenstvo. Stále se vychloubala, že od roku 1843 v továrních obvodech už nemá co na práci a že tedy může přenést svou činnost do zemědělských obvodů. Ale byl v tom háček. Po vzpouře roku 1842 už Liga nemohla uspořádat v továrních obvodech ani jediné veřejné shromáždění, aniž se vystavovala nebezpečí, že ji rozzuřený lid, který tak hanebně zradila, doslova vypráská a s hanbou a potupou shodí s tribuny. Chtěla-li tedy své doktriny udat, musela jít do zemědělských obvodů. Zde si získala určité skutečné zásluhy — přiměla totiž pachtýře, aby se trochu zastyděli za svou dosavadní závislost na majitelích půdy, a probudila v zemědělské třídě pochopení pro obecnější zájmy. Roku 1844, povzbuzena úspěchem dřívějších sbírek, vypsala novou kontribuci — 100.000 liber šterlinků. Hned nazítří se v Manchesteru sešli továrníci a v půlhodině upsali 12.000 liber, a v listopadu měla Liga pohromadě již 82.000 liber, z nichž 57.000 už vydala. Za několik měsíců nato otevřeli továrníci v Londýně výstavu, která jistě Lize vynesla také obrovské sumy. A pátráme-li po pohnutkách tohoto kolosálního hnutí, které se z Manchesteru rozšířilo po celé Anglii a zachvátilo obrovskou většinu anglické buržoasie, kdežto — opakuji — v dělnické třídě nevzbudilo ani atom sympatie, tu vidíme především soukromé zájmy britské průmyslové a obchodní buržoasie. Pro tuto třídu je ze všeho nejdůležitější takový systém, který jí, jak se alespoň domnívá, zajišťuje na věčné časy světový monopol obchodu a průmyslu tím, že jí umožňuje platit právě tak nízkou mzdu, jako platí její konkurenti, a využívat přitom všech výhod, které Anglii skýtá osmdesátiletý předstih v moderním průmyslu. Po této stránce je tedy zrušení obilních zákonů prospěšné pouze pro buržoasii, a ne pro lid. Za druhé, buržoasie žádá toto opatřeni jako doplňkový zákon k zákonu o reformě. Zákonem o reformě, který zavedl volební census a zrušil staré volební výsady jednotlivců a korporací, se dostala peněžní buržoasie podle principu k moci, ale ve skutečnosti si třída pozemkových vlastníků ještě uchovala v parlamentě značnou převahu, protože posílá do parlamentu přímo 143 zástupců hrabství a nepřímo skoro všechny poslance za malá města, a k tomu částečně hájí její zájmy i toryovští poslanci z měst. Tato většina zastupující agrární zájmy vynesla roku 1841 do kabinetu Peela a torye. Zrušení obilních zákonů by zasadilo politické moci velkých pozemkových vlastníků v dolní sněmovně, tj. jejich faktické moci a celému anglickému zákonodárství smrtelnou ránu, neboť by pachtýře vymanilo ze závislosti na majitelích půdy. Vyhlásilo by kapitál za nejvyšší moc Anglie; ale zároveň by otřáslo samými základy anglické konstituce; zbavilo by podstatnou součást zákonodárného tělesa, totiž pozemkovou aristokracii, veškerého bohatství a veškeré moci, a tím by ovlivnilo budoucnost Anglie daleko víc než mnoho jiných politických opatření. Opět však zjišťujeme, že ani po této stránce zrušení obilních zákonů neslibuje žádnou výhodu pro lid.
Napsal B. Engels na podzim 1845
Po prvé otištěno v čís. 193 a 194
časopisu „Telegraph für Deutschland“
z prosince 1845Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
150 Tento Engelsův článek objevili pracovníci Institutu marxismu-leninismu při ÚV Jednotné socialistické strany Německa. Článek byl uveřejněn v srpnu 1955 v 8. čísle časopisu „Einheit“.
151 Klouzavý tarif — systém zavedený v Anglii a v jiných zemích, jímž se upravovala obilní cla tak, že při stoupající ceně obilí clo klesalo a při klesající ceně obilí stoupalo. Návrh na zavedení klouzavého tarifu vypracovala v roce 1827 toryovská Canningova vláda a v poněkud pozměněné formě jej uzákonila Wellingtonova toryovská vláda v roce 1828.
152 „The Anti-Bread-Tax Circular“ [„Oběžník proti obilním clům“] — orgán Ligy proti obilním zákonům; původně se jmenoval „The Anti-Corn-Law Circular“ [,‚Oběžník proti obilním zákonům“]; vycházel jednou za čtrnáct dní v letech 1839-1843 v Manchesteru.