B. Engels Situace v Německu

Bedřich Engels

Situace v Německu

Dopis I

Redaktoru listu „Northern Star“

Vážený pane!

Vyhovuji Vašemu přání a zahajuji tímto dopisem serii článků o současné situaci ve své vlasti. Aby čtenáři jasně pochopili mé názory na tento předmět a abych dokázal, že jsou dobře zdůvodněné, musím několika slovy načrtnout dějiny Německa od události, jež otřásla až do základů moderní společností, totiž od francouzské revoluce.

Staré Německo bylo tehdy známé jako Svatá říše římská a skládalo se z bůhvíkolika malých státečků, království, kurfiřství, vévodství, arcivévodství, velkovévodství, knížetství, hrabství, baronství a svobodných říšských měst — navzájem nezávislých a podléhajících pouze moci (pokud tu nějaká byla, ale po staletí tomu tak nebylo) císaře a říšského sněmu. Nezávislost těchto státečků šla tak daleko, že v každé válce s „úhlavním nepřítelem“ (samozřejmě s Francií) se část z nich spojila s francouzským králem a otevřeně vedla válku proti vlastnímu císaři. Říšský sněm, v němž zasedali za předsednictví říšského kancléře^{[^a]} zástupci všech těchto státečků a který měl držet v příslušných mezích císařskou moc, nedošel ani na jednom ze svých zasedání k sebenepatrnějším závěrům. Poselstva ubíjela čas nejmalichernějšími otázkami ceremonielu, např., zda poselstvo barona toho a toho (sestavené třeba z vychovatele baronova syna a starého sluhy v livreji nebo přestárlého hajného) má mít přednost před poselstvem barona toho a toho, nebo zda delegát jednoho říšského města má zdravit delegáta jiného města a nečekat na jeho pozdrav atd. Tenkrát existovala ohromná spousta všelijakých drobných privilegií, které byly většinou na obtíž i privilegovaným, pokládaly se však za věc cti, a proto se o ně všichni umíněně hašteřili. Takové a podobné důležité záležitosti zabraly moudrému sněmu tolik času, že tomuto ctihodnému shromáždění nezbyla ani minuta na to, aby rokoval o blahu říše. Důsledkem toho bylo, že všude byl nejnepředstavitelnější nepořádek a zmatek. Říše vnitřně rozervaná jak v době války, tak v době míru prodělala od dob reformace až do roku 1789 mnoho vnitřních válek a v každé této válce byla Francie spojencem té strany, jež stála proti slabému a snadno porazitelnému císařovu táboru, při čemž ovšem vždy urvala lví podíl na lupu. Nejprve Burgundsko; pak tři biskupství, Mety, Toul a Verdun; dále zbytek Lotrinska; potom části Flander a Alsaska — to vše bylo tímto způsobem odtrženo od Svaté říše římské a připojeno k Francii. Tak mohlo Švýcarsko získat nezávislost na říši; tak byla Belgie posledním pořízením Karla V. postoupena Španělům; a všem těmto zemím se po odtržení od Německa vedlo lépe. K tomuto postupnému vnějšímu úpadku říše se přidružoval nesmírný vnitřní zmatek. Každé knížátko bylo neomezeným despotou, který vyssával krev svých poddaných. Říše se nikdy nestarala o vnitřní záležitosti kteréhokoli státu, až na to, že zřídila soudní dvůr (říšský komorní soud ve Wetzlaru), který měl vyřizovat žaloby poddaných proti jejich vládcům. Avšak tento vzácný soud se těmto přím věnoval tak pečlivě, že nikdo nikdy neslyšel, že by tam některá z nich byla rozsouzena. Je téměř neuvěřitelné, jakých krutostí a svévolností se nadutá knížata dopouštěla na svých poddaných. Tato knížata, která žila jen svým radovánkám a rozmařilostem, přenechávala veškerou svou neomezenou moc svým ministrům a vládním úředníkům, kteří tak mohli beztrestně šlapat v prach nešťastný lid, jen když plnili pokladnici svého pána a dodávali mu stále dost krásných žen pro jeho harém. Také ta šlechta, která nebyla nezávislá, nýbrž podléhala svrchovanosti některého krále nebo biskupa či knížete, jednala obvykle s lidem opovržlivěji než se psy a ždímala co nejvíc peněz z práce svých nevolníků — neboť nevolnictví bylo tehdy v Německu obecným zjevem. Ani v oněch říšských městech, jež se s takovým důrazem nazývala svobodná, nebylo ani stopy po svobodě; neboť tam vládl s ještě větši tyranií purkmistr a samozvaný senát, úřady, jež se během staletí staly právě tak dědičnými jako císařská koruna. Hanebnosti těchto malých buržoasních aristokratů tehdejších měst nemají obdoby a skutečně nebýt toho, že dosud žijí očití svědci a že to potvrzují stovky pramenů, nikdo by nevěřil, že v Německu byly před padesáti lety takovéhle poměry. A co lid! Co tomu říkal lid? Co dělal? Pro buržoasii, pro hrabivé měšťáky byl tento neustálý zmatek zdrojem příjmů; věděli, že v kalných vodách se nejlépe loví; trpěli útisk a urážky, protože se svým nepřátelům mohli mstít podle svého; mstili se za příkoří tím, ze své utiskovatele napalovali. Kdyby se byli spojili s lidem, mohli svrhnout starou vládu a obnovit říši na nových základech tak, jak to zčásti udělala anglická buržoasie v letech 1640 až 1688 a jak se k tomu právě tehdy chystala francouzská buržoasie. Ale ne, německá buržoasie neměla tuto energii, nikdy ani nepředstírala, že má takovou odvahu; věděla, že Německo není nic jiného než hnojiště, ale ona si v hnoji libovala, protože sama nebyla nic jiného než hnůj a uprostřed hnoje se jí sedělo pěkně v teple. A pracující lid na tom nebyl hůře než dnes, až na rolníky, kteří byli většinou nevolníky, ale ti nemohli bez pomoci měst nic dělat, protože u nich byly neustále ubytovány žoldnéřské armády, a ty by byly utopily v krvi každý pokus o vzpouru.

Taková byla situace v Německu ke konci minulého století. Jediná živoucí masa hniloby a odporného rozkladu. Nikdo se tu necítil dobře. Řemeslo, obchod, průmysl a zemědělství se rovnaly téměř nule; na rolníky, obchodníky i továrníky doléhal dvojí tlak — vydřidušské vlády a špatných obchodů; Šlechta a knížata viděla, že jejich příjmy přes všechno vyssávání poddaných nemohou udržet krok s jejich rostoucími výdaji; stálo to všechno za bačkoru, a po celé zemi převládala všeobecná nespokojenost. Nebylo vzdělání, nebyly prostředky, jak působit na mysl mas, nebyla svoboda tisku, nebylo veřejné mínění, ba ani rozsáhlejší obchod s jinými zeměmi — nic než ubohost a sobectví — malicherný, podlízavý, ubohý čachrářský duch pronikl celý národ. Všechno bylo ošuntělé, zchátralé, na rozpadnutí a nebylo ani nejmenší naděje na obrat k lepšímu, v národě nebylo ani tolik síly, kolik bylo zapotřebí k odstranění hnijících mrtvol přežitých institucí.

Jedinou naději v lepší budoucnost přinášela literatura. Tato doba politického a sociálního ponížení byla současně zlatým věkem německé literatury. Kolem roku 1750 se narodili všichni velcí duchové Německa, básníci Goethe a Schiller, filosofové Kant a Fichte a o necelých dvacet let později poslední veliký německý metafysik^{[^b]} Hegel. Všechna význačná díla této doby jsou prodchnuta duchem vzdoru a vzpoury proti celé tehdejší německé společnosti. Goethe napsal Götze z Berlichingenu, dramatický hold památce rebela. Schiller napsal Loupežníky, oslavu ušlechtilého jinocha, který vyhlásil otevřenou válku celé společnosti. To však byla jejich mladická díla; v pozdějším věku ztratili veškerou naději; Goethe se omezil na hořkou satiru a Schiller by si byl zoufal, nebýt útočiště, které mu poskytla věda, zjména veliké dějiny starého Řecka a Říma. Ti dva mohou také sloužit jako příklad za ostatní. I nejlepší, a nejsilnější duchové se vzdali vší naděje v budoucnost své vlasti.

A tu najednou jako blesk z čista jasna udeřila do tohoto zmatku, kterému se říkalo Německo, francouzská revoluce. Účinek byl ohromující. Lid, příliš neuvědomělý, příliš zvyklý na tyranisování, zůstal netečný. Ale celá buržoasie a většina šlechty jako jeden muž s radostným souhlasem pozdravily Národní shromáždění a francouzský lid. Ani jeden z těch nespočetných tehdejších německých básníků neopominul opěvovat slávu francouzského lidu. Avšak toto nadšení bylo čistě německé, pouze metafysické, platilo jen theorii francouzských revolucionářů. Jakmile tíha a množství faktů zatlačily theorii do pozadí, jakmile se francouzský dvůr a francouzský lid přes theoretickou jednotu na základě theoretické ústavy z roku 1791 začaly rozcházet v praxi, jakmile lid „10. srpnem“^[¹⁵³] prakticky uplatnil svou svrchovanost, a když ještě k tomu theorie byla úplně umlčena svržením girondistů 31. května 1793 — tu se toto německé nadšení změnilo ve fanatickou nenávist k revoluci. Toto nadšení ovšem platilo jen takovým činům, jako byla noc 4. srpna 1789, kdy se šlechta vzdala svých výsad, dobří Němci však vůbec nepomyslili, že takové akce mají v praxi důsledky, které se velice liší od oněch závěrů, jež snad naznačili dobromyslní theoretikové. Němcům ani ve snu nenapadlo schvalovat tyto důsledky, jež byly, jak všichni dobře víme, pro mnohé z těch, které postihly, velmi vážné a nepříjemné. A tak se nyní všichni ti, kdo byli z počátku nadšenými přáteli revoluce, stali jejími nejrozhodnějšími odpůrci, a protože samozřejmě dostávali od servilního německého tisku velmi skreslené zprávy z Paříže, dali přednost svému starému, poklidnému svatému římskému hnojišti před hrozivou aktivitou lidu, který směle svrhl okovy otroctví a vmetl svou výzvu do tváře všem despotům, aristokratům a kněžím.

Avšak dny Svaté říše římské byly sečteny. Francouzské revoluční armády vpochodovaly přímo do srdce Německa, učinily z Rýna francouzskou hranici a vyhlásily všude svobodu a rovnost. Vyháněly houfně aristokraty, biskupy, opaty a všechna ta knížata, která tak dlouho hrála v dějinách úlohu loutek. Klestily si cestu houštinou jako pionýři pronikající do panenských lesů amerického Dalekého západu; předpotopní prales „křesťansko-germánské“ společnosti. mizel před jejich vítězným postupem jako mraky před vycházejícím sluncem. A když pak vzal dílo revoluce do svých rukou energický Napoleon, když ztotožnil revoluci sám se sebou — tutéž revoluci, která byla po 9. thermidoru 1794 zardoušena hrabivou buržoasií — když tento Napoleon (demokracie „s jedinou hlavou“, jak jej nazval jeden francouzský spisovatel) znovu a znovu zaplavoval Německo svými armádami, „křesťansko-germánská“ společnost byla nadobro rozdrcena. Pro Německo nebyl Napoleon oním svévolným despotou, jak jej líčí jeho nepřátelé; Napoleon byl v Německu představitelem revoluce, šiřitelem jejích zásad, bořitelem staré feudální společnosti. Počínal si ovšem despoticky, ale ani z poloviny ne tak despoticky, jak by si byli počínali představitelé Konventu a jak si skutečně počínali, kamkoli přišli; ani z poloviny ne tak despoticky, jak si obvykle počínali knížata a šlechtici, které Napoleon vyhnal s žebráckou mošnou. Napoleon použil hrůzovlády, která splnila své poslání ve Francii, v jiných zemích ve formě války — a této „hrůzovlády“ bylo v Německu velmi zapotřebí. Napoleon rozmetal Svatou říši římskou a redukoval spoustu drobných státečků v Německu na několik velkých. Do dobytých zemí přinesl s sebou svůj zákoník, který byl neskonale lepší než všechny dosavadní a který v zásadě uznával rovnost. Přinutil Němce, kteří až dosud žili jedině pro soukromé zájmy, aby pracovali na uskutečnění velkých idejí, aby sloužili veřejnému zájmu. Ale to bylo právě to, co Němce proti němu popudilo. Sedláci nelibě nesli právě ta opatření, která je osvobodila z útlaku feudalismu, protože sáhl přímo na jejich předsudky a zděděné zvyky. Buržoasii urazil právě těmi opatřeními, která položila základy k německému manufakturnímu průmyslu; zákaz všeho anglického zboží a válka s Anglií byly příčinou, že Němci začali sami vyrábět, ale zároveň to velmi zdražilo kávu, cukr, dýmkový a šňupavý tabák; a to ovšem stačilo, aby to vzbudilo nevoli německých patriotických kupčíků. Kromě toho to nebyli lidé, kteří by mohli pochopit jediný z velkých Napoleonových plánů. Proklínali Napoleona, protože odváděl jejich děti do válek vyvolaných penězi anglické aristokracie a buržoasie; a pozdravovali jako své přátele právě ty třídy v Anglii, jež byly pravou příčinou válek, jež na nich vydělávaly a jež Němce, kteří byli pouhými nástroji v jejich rukou, nejen za války, nýbrž i po ní vodily za nos. Proklínali ho, protože si přáli žít dál svým starým, ubohým způsobem života, při němž neměli na starosti nic než své vlastní malicherné zájmečky, a nechtěli mít nic společného s velkými idejemi a veřejným zájmem. A když konečně byly Napoleonovy armády v Rusku rozdrceny, využili této příležitosti k tomu, aby svrhli železné jho velkého dobyvatele.

„Slavná osvobozenecká válka“ z let 1813—1814 a 1815, „nejslavnější období německých dějin“ a pod., jak byla tato doba nazývána, byla jen záchvatem šílenství, za který se bude každý poctivý a inteligentní Němec ještě dlouho do krve stydět.^[¹⁵⁴] Pravda, tenkrát bylo mnoho nadšení. Ale kdo byli ti nadšenci? Předně rolníci, nejzaostalejší část obyvatelstva, kteří lpěli na feudálních předsudcích, a proto se hromadně bouřili, ochotni raději zemřít než přestat poslouchat ty, které oni sami, jejich otcové i dědové nazývali svými pány; a pokorně se nechali bičovat a po sobě šlapat. Potom studenti a vůbec mládež, kteří tuto válku pokládali za válku za principy, ba dokonce za válku náboženskou, neboť věřili, že jsou povoláni, aby bojovali nejen za princip legitimity, již říkali národnost, nýbrž také za svatou trojici a existenci boží; ve všech básních, letácích a výzvách z oné doby jsou Francouzi líčeni jako bezbožníci, nevěrci a zpustlíci a Němci jako výlupek vší zbožnosti, víry a poctivosti. Za třetí, někteří osvícenější lidé, kteří s těmito idejemi spojovali určité představy o „svobodě“, „ústavě“ a „svobodném tisku“; ale ti tvořili jen malou menšinu. A za čtvrté synové podnikatelů, obchodníků, spekulantů atd., kteří bojovali za právo nakupovat na nejlevnějších trzích a pít kávu bez cikorky, samozřejmě maskujíce své skutečné cíle v duchu módního nadšení slovy jako „svoboda“, „veliký německý národ“, „národní nezávislost“ atd. To byli ti, kdo s pomocí Rusů, Angličanů a Španělů porazili Napoleona.

Ve svém příštím dopise přejdu k dějinám Německa po Napoleonově pádu. Chtěl bych jen ještě dodat k upřesnění svého názoru na tohoto neobyčejntho muže, že čím déle vládl, tím víc si zasloužil svůj osud. Nemíním mu vyčítat, že zasedl na trůn; moc francouzské buržoasie, která se nikdy nestarala o veřejné zájmy, pokud se její soukromé zájmy vyvíjely příznivě, a apatie lidu, který viděl, že z revoluce mu nekyne žádný trvalý prospěch, a dal se vyburcovat jen válečným nadšením, nedovolovaly jiný kurs; ale že se oženil s dcerou rakouského císaře a tím se spojil se starými antirevolučními dynastiemi, že místo aby zničil všechny stopy po staré Evropě, raději s ní hleděl uzavřít kompromis, že usiloval o čest být první z evropských monarchů, a proto svůj dvůr pokud možno přizpůsoboval jejich dvorům — to bylo jeho velikou chybou. Tím, že se dral o čest být roven ostatním monarchům, klesl na jejich úroveň, sklonil se před principem legitimity — a bylo proto docela samozřejmé, že legitimisté usurpátora ze své společnosti vykopli.

Znamenám se v úctě

Váš německý dopisovatel

Dne 15. října 1845

Napsal B. Engels
Po prvé otištěno v čís. 415 listu
„The Northern Star“ z 25. října 1845

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

Dopis II

Redaktoru listu „Northern Star“

Vážený pane!

Ve svém prvním dopise jsem vylíčil situaci v Německu před francouzskou revolucí a za ni, jakož i za vlády Napoleonovy; vylíčil jsem, jak byl veliký dobyvatel svržen a kterými stranami. Pokračuji nyní ve svém vyprávění, abych ukázal, co se stalo s Německem po této „slavné restauraci“ jeho národní nezávislosti.

Hledisko, s něhož jsem posuzoval všechny tyto události, se diametrálně liší od způsobu, jak se obvykle vykládají; ale správnost mého hlediska do písmene potvrzují události dalšího období německých dějin. Kdyby válka proti Napoleonovi byla bývala skutečně válkou svobody proti despotismu, důsledek by byl musel být takový, že všechny ty národy, které si Napoleon podrobil, by byly po jeho vpádu vyhlásily zásady rovnosti a byly by využívaly jejího dobrodiní. Ale ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Co se týče Anglie, válku začala vyděšená aristokracie a podporovala ji plutokracie, která přišla na to, že nové a nové půjčky a narůstání národního dluhu jsou zdrojem ohromných zisků; využila příležitosti, jež se jí naskytla, a pronikla na jihoamerické trhy, zaplavila je vlastními výrobky a dobyla francouzských, španělských a holanských kolonií, které se jí hodily k tomu, aby si mohla ještě lépe cpát měšce; byla to pro ni příležitost, jak nastolit neomezenou vládu Britannie na moři^{[^c]}, aby tak mohla po libosti obchodně šikanovat kterýkoli národ, jehož konkurence by snad ohrozila její obohacování; konečně to byla příležitost prosadit své právo na ohromné zisky ze zásobování evropských trhů navzdory Napoleonovu kontinentálnímu systému. To byly skutečné příčiny, proč třídy, v jejichž rukou tehdy byla moc v Anglii, vedly tuto dlouhou válku. Pokud jde o záminku, že prý francouzská revoluce ohrozila základní zásady anglické ústavy, dokazuje to jen, jaké skvělé dílo byl asi tento „nejdokonalejší výtvor lidského rozumu“. Pokud jde o Španělsko, tam válka začala na obranu zásady legitimního následnictví a inkvisiční despocie kněžstva. Zásady ústavy z roku 1812 byly později zavedeny proto, aby povzbudily lid k dalšímu boji, ačkoli byly samy francouzského původu. Italie se nikdy nepostavila proti Napoleonovi, protože od něho se jí dostalo jen dobrodiní a jemu měla co děkovat za to, že se vůbec stala národem. Stejně tomu bylo s Polskem. Zač vděčilo Napoleonovi Německo, to jsem vylíčil ve svém prvním dopise.

Všechny vítězné mocnosti pokládaly Napoleonův pád za rozdrcení francouzské revoluce a za vítězství legitimity. Důsledkem ovšem bylo znovunastolení této zásady doma, nejprve pod rouškou takových sentimentalit jako „Svatá aliance“, „věčný mír“, „veřejné blaho“, „důvěra mezi panovníkem a poddaným“ atd. atd., potom nezastřeně, s pomocí bodáků a žalářů. Neschopnost vítězů dostatečně ilustruje už to, že poražený francouzský lid s nenáviděnou dynastií, jež mu byla vnucena a jež se držela s pomocí 150.000 cizích mušket, přece jen konec konců budil v hrudích svých vítězných nepřátel takový respekt, že mu přiznali poměrně dost liberální ústavu, kdežto ostatní národy přes všechno úsilí a přes všechno chvástání o svobodě nedostaly nic než napřed krásná slova a potom olověné kulky. Porážka francouzské revoluce byla oslavena masakrem republikánů v jižní Francii, vzplanutím inkvisičních hranic a znovunastolením domácího despotismu ve Španělsku a v Italu a náhubkovými zákony [gagging bills] a „Peterloo“ v Anglii. Uvidíme nyní, že v Německu probíhaly události podobně.

Pruské království bylo první ze všech německých států, který vypověděl válku Napoleonovi. Vládl tam tehdy Bedřich Vilém III., přezdívaný „Spravedlivý“, jeden z největších hlupáků, jaký kdy zdobil trůn. Byl rozený kaprál, který počítá knoflíky na kamaších. ‘Byl prostopášný, ale bez vášní, a zároveň mravokárce, neschopný mluvit jinak než v infinitivu; v skládání proklamací ho předstihl jedině jeho syn; znal jen dva city — strach a kaprálskou nadutost. Za první poloviny své vlády žil v neustálém strachu z Napoleona, který se však k němu zachoval s pohrdlivou velkomyslností a vrátil mu polovinu jeho království, kterou mu nestálo za to si podržet. Právě tento strach ho dohnal k tomu, že dovolil straně polovičatých reformátorů — takovému Hardenbergovi, Steinovi, Schönovi, Scharnhorstovi a ostatním — aby vládla za něho. Tito mužové pak zavedli liberálnější organisaci městské správy, zrušili nevolnictví, přeměnili feudální služby v rentu nebo v určitou sumu splácenou po 25 let, především však zavedli vojenskou organisaci, která dala lidu ohromnou moc a které lid jednoho dne, dříve či později, použije proti vládě. Rovněž „připravili“ ústavu, která však dosud nespatřila světlo světa. Hned uvidíme, jaký obrat nastal ve vývoji pruských událostí po porážce francouzské revoluce.

Když byla „korsická příšera“ dopravena do bezpečí, sešel se ihned ve Vídni velký kongres velkých i malých despotů, aby si rozdělili kořist a výkupné a aby zjistili, jak dalece by bylo možno obnovit předrevoluční poměry. Národy se tu kupovaly a prodávaly, rozdělovaly a spojovaly podle toho, jak to nejlépe vyhovovalo zájmům a cílům jejich vládců. Byly tu jen tři státy, které věděly, co chtějí: Anglie, která si chtěla udržet a ještě rozšířit své obchodní prvenství, shrábnout lví podíl z uloupených kolonií a oslabit všechny ostatní; Francie, která se nemínila dát příliš odřít a spíše chtěla oslabit ostatní; a Rusko, které usilovalo o to, aby rozšířilo svou moc a území a oslabilo všechny ostatní; ostatní se dali vést sentimentalitou, malicherným sobectvím a někteří z nich dokonce jakousi směšnou nezištností.

Důsledek toho byl, že Francie pokazila hru velkým německým státům, že Rusko dostalo nejlepší část Polska a že Anglie rozšířila svou námořní moc mírem ještě víc než válkou a získala prvenství na všech kontinentálních trzích, což sice nemělo význam pro anglický lid, zato však bylo zdrojem ohromného obohacování anglické buržoasie. Německé státy, které nemyslely na nic jiného než na svůj zamilovaný princip legitimity, byly zase jednou napáleny a ztratily mírem všechno, co válkou získaly. Německo zůstalo rozkouskováno na 38 států, jejichž územní roztříštěnost brzdí veškerý vnitřní rozvoj a způsobuje, že Francie je mnohem silnější než Německo; německé státy jsou stále nejlepším trhem pro anglické zboží a slouží jen k obohacování anglické buržoasie. Je sice v pořádku, že se tato část anglického národa vychloubá svou štědrostí, jež prý ji pohnula k tomu, že posílala ohromné sumy na vedení války s Napoleonem; ale i když připustíme, že tuto pomoc zaplatila skutečně buržoasie a nikoli pracující lid, poskytovali měšťáci tyto peníze jen proto, aby svou štědrostí dosáhli znovuotevření kontinentálních trhů, což se jim také skvěle podařilo, neboť jenom zisky, které od uzavření míru vyždímali pouze v Německu, jim vynesly nejméně šestkrát tolik, co do toho vložili. To je ta pravá štědrost měšťáka, který ti nejprve ve formě podpory něco daruje a pak z tebe vytahá šestkrát tolik ve formě zisku. Byli by se tak ochotně hrnuli do placení válečných příspěvků, kdyby to bylo vypadalo, že na konci války bude situace opačná, že Anglie bude zaplavena německým zbožím, a ne že hrstka anglických kapitalistů dostane Německo do svého obchodního područí?

Ať tak či onak, Německo bylo napalováno se všech stran a nejvíc od svých tak zvaných přátel a spojenců. To by mne osobně tak nermoutilo, protože velmi dobře vím, že spějeme k reorganisaci evropské společnosti, která znemožní na jedné straně takové triky a na druhé straně takovou hloupost; chtěl bych spíše ukázat, že za prvé, ani anglický lid, ani žádný jiný lid nic nezískal na tomto podvodu, spáchaném na německých despotech, nýbrž že z toho těžili jiní despotové nebo alespoň zvláštní třída, jejíž zájmy jsou v příkrém rozporu se zájmy lidu; a za druhé, že hned první čin znovunastolených německých despotů ukázal jejich naprostou neschopnost.

Všimněme si nyní vnitřních záležitostí v Německu.

Viděli jsme, jaké to byly síly, které potlačily s pomocí anglických peněz a ruského barbarství francouzskou revoluci. Tvořily je dvě skupiny: předně zarytí zastánci staré „křesťansko-germánské“ společnosti, sedláci a nadšená mládež, které hnal fanatismus poddanství, nacionalismu, legitimity a náboženství; a za druhé střízlivější měšťáci, kteří „chtěli mít pokoj“, chtěli vydělávat a utrácet peníze po svém a nebýt při tom rušeni nevítanými zásahy velkých historických událostí. Tato strana byla spokojena, jakmile dosáhla uzavření míru a práva kupovat na nejlevnějších trzích, pít kávu bez příměsi cikorky a zůstávat stranou politických událostí. Avšak „křesťanští Germáni“ se teď stali aktivními podporovateli restaurovaných vlád a dělali vše, co bylo v jejich moci, aby otočili kolo dějin zpět k roku 1789. Pokud jde o ty, kteří chtěli, aby lid užíval alespoň některých plodů svého úsilí, byli sice dost silní, aby své požadavky učinili bojovými hesly roku 1813, ale ne dost silní, aby je prakticky uskutečnili roku 1815. Dostali některé pěkné sliby — ústavu, svobodný tisk atd. — ale to bylo vše; v praxi bylo všechno pečlivě ponecháno tak, jak to bývalo dříve. Pofrancouzštělé části Německa byly pokud možno očištěny od stop „cizáckého despotismu“ a jen provincie na levém břehu Rýna si podržely francouzské instituce. Hessenský kurfiřt šel dokonce tak daleko, že zase obnovil u svých vojáků copy, které bezbožná ruka Francouzů ustřihla. Zkrátka, Německo tehdy skýtalo — stejně jako všechny ostatní země — obraz nestydaté reakce, která se zde vyznačovala jen svou ustrašeností a slabostí; Německo se nezmohlo ani na tu energii, s níž byly potírány revoluční zásady v Italii, Španělsku, Francii a Anglii.

Systém podvodu, jehož obětí se stalo Německo na vídeňském kongresu, začaly nyní praktikovat různé německé státy mezi sebou. Aby oslabily moc ostatních států, přiměly je Prusko a Rakousko, aby daly lidu jakousi zpanchartělou ústavu, která oslabila vlády, aniž dala lidu nebo třeba jen buržoasii sebemenší moc. V Německu, jež bylo ustaveno jako konfederace států, jejichž zástupci, jmenovaní pouze svými vládami, tvořili říšský sněm, nebylo nebezpečí, že by lid mohl nabýt příliš velké moci, protože každý stát byl vázán usneseními spolkového sněmu, jež byla zákonem pro celé Německo, aniž musela být schvalována nějakým zastupitelským shromážděním. V tomto spolkovém sněmu byly samozřejmě absolutními pány Prusko a Rakousko; stačilo, aby menším knížatům pohrozily, že je přestanou podporovat v jejich boji s jejich zastupitelskými shromážděními, a knížata se tak polekala, že na slovo poslechla. Těmito prostředky, svou mocenskou převahou a tím, že byly pravými představiteli onoho principu, z něhož všechna německá knížata odvozovala svou moc, strhly na sebe absolutní moc v Německu. Ať se přihodilo v malých státech cokoli, v praxi to zůstalo bez účinku. Boje německé liberální buržoasie byly neplodné tak dlouho, dokud byly omezeny na drobnější jihoněmecké státy; staly se důležitými, jakmile se ze své lethargie probudila pruská buržoasie. O rakouském lidu lze stěží říci, že patří k civilisovanému světu, a proto se také klidně podřizuje otcovskému despotismu — a proto je Prusko státem, který lze považovat za středisko novodobých německých dějin, za barometr výkyvů veřejného míněni.

Po svržení Napoleona prožíval pruský král několik nejšťastnějších let svého života. Šidili ho sice se všech stran. Anglie ho šidila, Francie ho šidila, jeho vlastní drazí přátelé, císař rakouský a car ruský, ho stále znovu a znovu šidili, ale on to v dobrotě svého srdce ani nepozoroval — nedovedl si představit, že by se na světě našli takoví darebáci, kteří by mohli podvádět Bedřicha Viléma III., „Spravedlivého“. Byl šťasten. Napoleon byl svržen. Neměl už strach. Trval na článku 13 Německé spolkové listiny, který sliboval každému státu ústavu.^[¹⁵⁵] Trval i na článku o svobodě tisku. 22. května 1815 dokonce vydal proklamaci, která začínala slovy — v nichž se skvěle snoubil jeho blahosklonný pocit štěstí s jeho kaprálskou řízností —: „Lid má mít své zastoupení!“ Jeho dalším krokem byl rozkaz sestavit komisi, která by vypracovala ústavu pro jeho lid; a dokonce ještě roku 1819, kdy se v Prusku začaly projevovat příznaky revoluce, kdy reakce všude v Evropě vrcholila a kdy skvostné plody kongresů užuž dozrávaly, dokonce i tehdy prohlásil, že napříště nemá být uložena žádná veřejná půjčka bez souhlasu budoucích zastupitelských sborů království.

Tato doba, žel, netrvala dlouho! Strach z Napoleona byl velice brzy v mysli králově vystřídán strachem z revoluce. O tom však v mém příštím dopise.

Chtěl bych však ještě dodat několik slov. Kdykoli se na schůzích anglických demokratů připíjí „vlastencům všech zemí“, je mezi nimi určitě i Andreas Hofer. Avšak po tom všem, co jsem řekl o Napoleonových nepřátelích v Německu, je vhodné, aby demokraté oslavovali Hoferovo jméno? Hofer byl omezený, nevědomý, bigotní, fanatický sedlák, jehož nadšení bylo nadšením Vendée, nadšením „pro církev a císaře“. Bojoval chrabře, ale statečně bojovali i vendejští proti republikánům. Bojoval za otcovský despotismus Vídně a Říma. Angličtí demokraté, nechte příště z ohledu na čest německého národa bigotního Hofera klidně spát. Německo má lepší vlastence, než je on. Proč nepřipomenout Thomase Münzera, slavného vůdce selského povstání z roku 1525, který byl skutečným demokratem, pokud to v jeho době bylo možné? Proč neoslavovat Georga Forstera, německého Thomase Paina, který hájil francouzskou revoluci v Paříži proti svým krajanům až do konce a zemřel na popravišti? Proč ne spoustu jiných, kteří bojovali za skutečné cíle, a nikoli za iluse?

Znamcnám se, vážený pane, v úctě

Váš německý dopisovatel

Napsal B. Engels koncem září 1845
Po prvé otištěno v čís. 417
listu„The Northern Star“
z 8. listopadu 1845

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

Dopis III

Redaktoru listu „Northern Star“

Vážený pane!

Musím Vás i Vaše čtenáře skutečně poprosit, abyste mi prominuli, že jsem dříve nepokračoval v serii dopisů na uvedené thema, které jsem začal psát pro Vaše noviny, což jistě vypadalo jako nedbalost. Mohu Vás však ujistit, že to byla jenom nutnost věnovat se několik týdnů výhradně německému hnutí, jež mne odvedla od příjemného úkolu, kterého jsem se ujal, totiž informovat anglické demokraty o situaci ve své vlasti.

Vaši čtenáři si snad ještě trochu pamatují, co jsem psal ve svém prvním a druhém dopise. Vylíčil jsem tam, jak francouzské armády vletech 1792—l813 odstranily shnilé poměry v Německu; jak byl Napoleon poražen spojenými silami evropských feudálů, tj. aristokratů, a buržoů, tj. obchodní a průmyslové buržoasie, jak při pozdějších mírových ujednáních byla německá knížata napálena svými spojenci, dokonce i poraženou Francií; jak vznikla Německá spolková listina a jak se vytvořila dnešní politická situace Německa; jak Prusko a Rakousko na sebe strhly výhradní moc nad Německem tím, že přiměly menší státy, aby povolily ústavy. Necháme-li stranou Rakousko jako polobarbarskou zemi, dojdeme k závěru, že Prusko je bitevním polem, na kterém se rozhodne budoucí osud Německa.

Řekl jsem ve svém posledním dopise, že Bedřich Vilém III., král pruský, když byl vysvobozen od strachu z Napoleona a mohl strávit několik šťastných let, kdy se nemusel bát, našel si jiné strašidlo, které ho děsilo — „revoluci“. Nyní si všimneme, jakým způsobem se „revoluce“ do Německa dostala.

Po Napoleonově svržení, jež si, jak musím znovu opakovat, tehdejší králové a aristokraté úplně ztotožnili s potlačením francouzské revoluce, či jak oni říkali, prostě revoluce — po roce 1815 třímala ve všech zemích otěže vlády protirevoluční strana. Ve všech kabinetech od Londýna až po Neapol, od Lisabonu až po Petrohrad vládli feudální aristokraté. Avšak buržoasie, která celou věc financovala a pomáhala uskutečnit, hlásila se o svůj podíl na moci. Restaurované vlády nestavěly samozřejmě do popředí zájmy buržoasie. Naopak, zájmy buržoasie byly všude přehlíženy, ba vůbec se nebraly v úvahu. Přijetí anglického obilního zákona z roku 1815 je toho nejvýmluvnějším dokladem, a tak tomu bylo v celé Evropě. A přece byla buržoasie tehdy mocnější než kdy předtím. Obchod a manufaktury se všude vzmáhaly a nadouvaly měšce vypasených buržoů; jejich vzrůstající blahobyt se projevoval v tom, že stále více rostla jejich chuť spekulovat a jejich poptávka po komfortu a přepychových výrobcích. Proto se nedalo čekat, že se mlčky podrobí nadvládě třídy, která již po staletí upadala, jejíž zájmy byly protichůdiié zájmům buržoasie a jejíž dočasný návrat k moci byl právě dílem buržoů. Boj mezi buržoasií a aristokracií byl nevyhnutelný; začal téměř okamžitě po uzavření míru.

Protože moc buržoasie spočívá jedině v penězích, nemůže dosáhnout politické moci jinak než tím, že učiní peníze jediným kriteriem zákonodárné moci jednotlivce. Všechny feudální výsady, všechny politické monopoly zašlých dob musí proměnit v jedinou velikou výsadu a monopol — peněz. Politické panství buržoasie proto vystupuje zásadně v liberální formě. Ruší všechny staré rozdíly mezi různými stavy žijícími vedle sebe v jedné zemi, všechny výsady a svobody založené na zvůli; buržoasie je nucena založit svou vládu na principu volby — uznat princip rovnosti, osvobodit tisk z pout monarchistické censury, zavést poroty, aby se zbavila zvláštní kasty soudců, tvořící stát ve státě. Potud se měšťáci projevují jako opravdoví demokraté. Ale všechna tato zlepšení zavádějí jen potud, pokud tím mohou všechny dřívější osobní a dědičné výsady nahradit privilegiem peněz. Tak zavedením majetkového censu pro přiznání aktivního i pasivního volebního práva zůstává volební právo výsadou buržoasní třídy. Zásada rovnosti je opět odhozena tím, že se omezuje na pouhou „rovnost před zákonem“, což neznamená nic jiného než rovnost přes všechnu nerovnost mezi bohatým a chudým — rovnost v rámci základní nerovnosti, která tu je, což zkrátka neznamená nic jiného než nazývat nerovnost rovností. Tak svoboda tisku je sama o sobě buržoasním privilegiem, neboť mám-li tisknout, potřebuji peníze a kupce tisku, a tito kupci zase musí mít peníze. Tak je také porota buržoasním privilegiem, protože je pečlivě postaráno o to, aby se do lavice porotců dostaly jen „ctihodné“ osoby.

Považoval jsem za nutné učinit těchto několik poznámek k otázce vlády buržoasie, abych objasnil dvě skutečnosti. První je ta, že v době mezi rokem 1815 a rokem 1830 se v zásadě demokratické hnutí dělnické třídy ve všech zemích stalo více méně poplatným liberálnímu hnutí buržoasie. Dělnictvo, třebaže pokročilejší než buržoasie, si ještě nemohlo plně uvědomit zásadní rozdíl mezi liberalismem a demokracií, mezi emancipací buržoasní třídy a emancipací dělnické třídy; nemohlo pochopit rozdíl mezi svobodou peněz a svobodou člověka, dokud peníze nebyly politicky osvobozeny, dokud se buržoasic nestala výhradně vládnoucí třídou. Proto se peterlooští demokraté dožadovali nejen všeobecného hlasovacího práva, nýbrž současně i zrušení obilního zákona; proto roku 1830 bojovali proletáři za politické zájmy buržoasie v Paříži a roku 1831 hrozili, že za ně budou bojovat i v Anglii. Ve všech zemích byla v letech 1815 až 1830 buržoasie nejmocnější složkou revoluční strany, a proto měla vedoucí úlohu. Dělnická třída je nutně nástrojem v rukou buržoasie, dokud je buržoasie sama revoluční nebo pokroková. Samostatné hnutí dělnické třídy má proto v tomto případě vždy jen druhořadý význam. Avšak téhož dne, kdy buržoasie dosáhne úplné politické moci, téhož dne, kdy moc peněz vyřadí všechna feudální a aristokratická privilegia, téhož dne, kdy buržoasie přestane být pokroková a revoluční a sama začne bahnět, téhož dne se ujme vedení dělnické hnutí a stane se národním hnutím. Padnou-li dnes obilní zákony, stane se zítra hlavní otázkou v Anglii charta — a chartistické hnutí vyvine zítra takovou sílu, takovou energii, takové nadšení a vytrvalost, které zaručí úspěch.

Druhá skutečnost, k jejímuž objasnění jsem si dovolil něko1ik poznámek o buržoasní vládě, se týká jenom Německa. Protože Němci jsou národ theoretiků a v praxi mají malou zkušenost, přijímaji banální fráze, které razila francouzská a anglická buržoasie, za posvátné pravdy. Němečtí měšťáci byli rádi, že mají pokoj a že je nikdo neruší v jejich soukromých obchůdcích, jež prováděli vesměs v „malém“; všude, kde se domohli ústavy, holedbali se svou svobodou, ale málo se míchali do politických záležitostí státu; všude, kde neměli ústavu, byli rádi, že jsou ušetřeni námahy spojené s volením poslanců a s čtením jejich řečí. Dělnictvo potřebovalo tu mocnou páku, která je vyburcovala ze spánku ve Francii a v Anglii — rozsáhlé manufaktury a jejich důsledek: panství buržoasie. Setrvávalo proto v klidu. Rolníci v těch částech Německa, kde moderní francouzské instituce byly znovu nahrazeny starým feudálním režimem, pociťovali útlak, ale tato nespokojenost potřebovala další popud, aby propukla v otevřenou vzpouru. A tak tvořili revoluční stranu v Německu v letech 1815 až 1830 pouze theoretikové. Rekrutovali se z universit, takže se revoluční strana skládala výhradně ze studentů.

Ukázalo se, že v Německu se nedá zavést znovu systém z roku 1789. Změněné okolnosti přinutily vlády vynajít nový systém, který se stal pro Německo specifickým. Aristokracie byla ochotna vládnout, ale byla příliš slabá; buržoasie nebyla ani ochotná, ani dost silná — obě však byly dost silné, aby přiměly vládu k určitým ústupkům. Vládní formou se tedy stala jakási zpanchartělá monarchie. V některých státech poskytovala ústava aristokracii a buržoasii zdání záruk; ve všech ostatních byla byrokratická vláda — to jest monarchie, která předstírá, že hájí zájmy buržoasie dobrou administrativou; avšak tuto administrativu řídí aristokracie a její činnost se pokud možno skrývá před zraky veřejnosti. Následkem toho se vytvoří zvláštní kasta administrativních vládních úředníků, v jejichž rukou je soustředěna hlavní moc a kteří jsou v oposici proti všem ostatním třídám. Je to barbarská forma buržoasního panství.

Ale tato vládní forma neuspokojovala ani „aristokraty“, „křesťanské Germány“, „romantiky“, „reakcionáře“, ani „liberály“. Spojili se proto proti vládám a založili tajné studentské spolky. Ze spojení těchto dvou sekt — protože stranami je nelze nazvat — vyrostla ona sekta zpanchartělých liberálů, kteří ve svých tajných spolcích snili o německém císaři s korunou, purpurem, žezlem a veškerými ostatními příslušnými rekvisitami, nezapomínajíce ani na dlouhé šedivé či rusé vousy, o králi obklopeném stavovským sněmem, v němž by byli duchovenstvo, šlechta, měšťané a sedláci pěkně od sebe odděleni. Byla to nejsměšnější směsice feudální hrubosti s moderním měšťáckým podfukem, jakou si jen lze představit. Ale to bylo to pravé pro studenty, kteří se potřebovali nadchnout, úplně jedno pro co a za jakou cenu. Přesto však tyto směšné idiosynkrasie spolu s revolucemi ve Španělsku, Portugalsku a v Italii,^[¹⁵⁶] s karbonářským hnutím ve Francii^[¹⁵⁷] a hnutím za reformu v Anglii^[¹⁵⁸] poděsily monarchy tak, že se div nepomátli na rozumu. Bedřich Vilém III. měl své strašidlo — „revoluci“ — a v tomto slově byla shrnuta všechna tato rozličná a zčásti i protichůdná hnutí.

Řada uvěznění a hromadná persekuce potlačily tuto „revoluci“ v Německu; francouzské bodáky ve Španělsku a rakouské v Italii zajistily na chvíli legitimním králům trůn a božská práva. Svatá aliance dokonce trvala určitou dobu i na božském právu Velkého Turka^{[^d]} věšet a čtvrtit své řecké poddané; tento případ byl však příliš křiklavý a Řekům bylo dovoleno vyklouznout zpod tureckého jařma.

Konečně daly tři historické dny v Paříži^[¹⁵⁹] signál ke všeobecnému propuknutí nespokojenosti buržoasie, aristokracie a lidu v celé Evropě. Revoluce polské šlechty byla potlačena; francouzské a belgické buržoasii se podařilo zajistit si politickou moc; také anglická buržoasie dosáhla tohoto cíle, a to pomocí zákona o reformě; vzpoury v Italii, zčásti lidové, zčásti buržoasní a zčásti národní, byly potlačeny; četné vzpoury a bouře v Německu svědčí o tom, že politické hnutí lidu a buržoasie vstoupilo do nové éry.

Nový, bouřlivý ráz liberálního hnutí v Německu v letech 1830 až 1834 ukázal, že buržoasie teď sama vzala svou věc do svých rukou. Protože však je Německo rozděleno na četné státy, z nichž každý má zvláštní celní hranice a celní poplatky, chyběl tomuto hnutí společný zájem. Německá buržoasie se chtěla politicky osvobodit, ale ne proto, aby si upravila veřejné záležitosti tak, jak jí velely její zájmy, nýbrž proto, že se styděla, že zaujímá ve srovnání s Francouzi a Angličany tak otrocké postavení. Jejímu hnutí chyběla materiální základna, která zajistila úspěch liberalismu ve Francii a v Anglii; její zájem byl mnohem víc theoretický než praktický. Většinou byla, jak se říká, bez zájmu. U francouzských buržoů z roku 1830 tomu bylo jinak. Laffitte prohlásil den po revoluci: „Teď budeme vládnout my bankéři“, a ti tam skutečně vládnou dodnes. Také anglická buržoasie věděla velmi dobře, co dělá, když zavedla majetkový census deset liber^[¹⁶⁰] ježto však němečtí měšťáci, jak jsem již řekl, byli jen obchodníčci „v malém“, pouzí nadšenci, obdivovatelé „tiskové svobody“, „porotních soudů“, „ústavních záruk pro lid“, „práv lidu“, „lidového zastoupení“ a podobně, kteří tyto vymoženosti nepokládali za prostředky, nýbrž za cíl, spletli si skutečné věci s jejich stíny a nedostali proto nic. Toto měšťácké hnutí přesto stačilo vyvolat několik tuctů revolucí (z nichž dvěma nebo třem se podařilo získat určité úspěchy), spoustu táborů lidu, mnoho diskusí a naparování v novinách a skromné počátky demokratického hnutí mezi studenty, dělníky a rolníky.

Nebudu se pouštět do přenudných podrobností tohoto velkohubého a neúspěšného hnutí. Všude tam, kde bylo dosaženo něčeho důležitého, jako tiskové svobody v Badensku, zakročil německý říšský sněm a věc zhatil. Celá tato fraška skončila reprisou hromadného zatýkání z let 1819 a 1823 a vytvořením tajného spolku všech německých knížat, uzavřeného roku 1834 na konferenci jejich vyslanců ve Vídni. Usnesení této konference, která měla zamezit další růst liberalismu, byla před několika lety uveřejněna.^[¹⁶¹]

V letech 1834 až 1840 veškeré veřejné hnutí v Německu zaniklo. Vůdcové hnutí z roku 1830 a 1834 byli buď ve vězení, nebo rozprchli v cizině. Ti, kdo v dobách agitace zachovávali typicky měšťáckou opatrnost, pokračovali v boji proti stále přísnější censuře a proti rostoucí nevšímavosti a lhostejnosti měšťácké třídy. Vůdcové parlamentní oposice řečňovali dál ve sněmovnách, avšak vlády si vždy našly prostředky a způsoby, jak si zajistit většinu hlasů. Další příležitost vyvolat v Německu jakékoli veřejné hnutí se už nenaskytla. Vlády si dělaly, co chtěly.

Pruská buržoasie se všech těchto hnutí skoro vůbec nezúčastnila. Dělnictvo projevovalo svou nespokojenost četnými vzpourami v celé zemi, protože však tyto vzpoury neměly jasný cíl, nedosáhly žádného výsledku. Apatie Prušáků byla největší silou Německého spolku. Dokazovala, že v Německu ještě nenadešel čas pro všeobecné hnutí buržoasie.

Ve svém příštím dopise^{[^e]} přejdu k hnutí posledních šesti let, seženu-li jen potřebný materiál, abych mohl charakterisovat ducha německých vlád na některých jejich činech, proti nimž jsou činy Vašeho vzácného ministra vnitra andělsky čisté a nevinné.^[¹⁶²]

Zatím se znamenám v úctě

Váš německý dopisovatel

Dne 20. března 1846

Napsal B. Engels
Po prvé otištěno v čís. 438
listu „The Northern Star“
ze 4. dubna 1846

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Starý historický titul nejvyššího představitele říše na sněmu. (Pozn. čes. red.)

b Slova metafysik je tu použito ve smyslu filosofa zabývajícího se otázkami, které vycházejí za hranice zkušenosti. (Pozn. red.)</p>

c V originálu „Britannia rule the waves“ — „Britannie, vládni nad vodami“ (slova anglické hymny). (Pozn. red.)

d — tureckého sultána. (Pozn. čes. red.)

e Slíbený dopis nebyl v dalších číslech listu nalezen. (Pozn. red.)</p>

153 Ústava z roku 1791, přijatá buržoasním Ústavodárným shromážděním, zřídila ve Francii konstituční monarchii. Tuto ústavu odstranilo lidové povstání z 10. srpna 1792, které svrhlo královskou moc.

154 Serie Engelsových článků „Situace v Německu“ byla zaměřena proti reakčně nacionalistickému výkladu německých dějin a zejména války s napoleonskou Francií v letech 1813-1815. Engels kritisuje nacionalistické hledisko tohoto výkladu, hodnotí však válku 1813-1815 jednostranně. V této válce zneužily národně osvobozeneckého boje lidových mas proti loupežné politice Napoleona I. vládnoucí třídy a panující dynastie k obnovení feudálních poměrů v Evropě. Když se později B. Engels vrátil k hodnocení tohoto historického období, napsal ve své práci „Úloha násilí v dějinách“ (1888): „Všeobecná válka národů proti Napoleonovi byla reakcí národního cítění, které Napoleon u všech národů pošlapal.“

155 Spolková listina, která potvrdila Německý spolek, ale zachovávala rozdrobenost Německa, byla přijata na Vídeňském kongresu 8. června 1815. Slib obsažený v 13. článku této listiny, že všem státům, které tvořily Německý spolek, bude dána ústava, nebyl splněn.

156 Jde o buržoasní revoluci ve Španělsku, která začala v lednu 1820, a o revoluční povstání v Neapoli a Palermu v červenci 1820, v Portugalsku v srpnu 1820 a v Piemontu v březnu 1821. Toto revoluční hnutí bylo potlačeno intervencí Svaté aliance, která poslala francouzská vojska do Španělska a rakouská do Italie.

157 Francouzský tajný spiklenecký spolek karbonářů (La Charbonnerie) byl založen koncem roku 1820 nebo počátkem roku 1821 podle vzoru stejnojmenného italského spolku. Francouzští karbonáři, mezi něž patřili představitelé nejrůznějších politických směrů, si kladli za úkol svržení bourbonské monarchie. Roku I822 organisovali spiknutí, které mělo vyvolat současné povstání ve vojenských posádkách několika měst (Belfort, La Rochelle a j.). Když bylo spiknutí prozrazeno a někteří vůdci spolku byli popraveni, zastavil spolek karbonářů svou činnost.

158 Jde o rozmach masového demokratického hnutí v Anglii vletech 1816-1819; heslem hnutí byl boj za reformu volebního práva.

159 Jde o červencovou buržoasní revoluci roku 1830 ve Francii.

160 Podle volebního zákona z roku 1832 v Anglii dostali hlasovací právo ve městech majitelé a nájemci domů, které vynášely nejméně 10 liber šterlinků ročního příjmu.

161 Podle dohody, zaznamenané v závěrečném protokolu konference představitelů německých států ve Vídni (z 12. června 1834), se německá knížata zavázala poskytovat si vzájemně podporu v boji proti liberálnímu a demokratickému hnutí. Tento dokument uveřejnil liberální publicista K. T. Welcker v knize „Wichtige Urkunden für den Rechtszustand der deutschen Nation“ [„Důležité listiny o právních poměrech německého národa“], vydané v Mannheimu roku 1844.

162 Anglický ministr vnitra J. R. G. Graham vyvolal pobouření v demokratických kruzích tím, že vyhověl přání rakouské vlády a vydal roku 1844 poštovní správě příkaz, aby otevírala dopisy italských revolucionářů emigrantů a oznamovala jejich obsah rakouské policii.