Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Oběžník proti Kriegovi[1]
Oddíl první. Přeměna komunismu v blábolení o lásce
Oddíl druhý. Ekonomie listu „Volkstribun“ a jeho postoj k Mladé Americe
Oddíl třetí. Metafysické fanfaronády
Oddíl čtvrtý. Koketování s náboženstvím
Oddíl pátý. Kriegovo osobní vystupováníNa schůzi, jíž se zúčastnili podepsaní komunisté Engels, Gigot, Heilberg, Marx, Seiler, Weitling, von Westphalen a Wolf a která se zabývala německým časopisem
„Volkstribun“[2], vycházejícím za redakce Hermanna Kriega v New Yorku, bylo jednomyslně — s výjimkou Weitlinga, „který hlasoval proti“ — přijato dále uvedené usnesení, zdůvodněné v příloze.
USNESENÍ: 1) Tendence, kterou zastává v listu „Volkstribun“ jeho redaktor Hermann Kriege, není komunistická.
2) Dětinsky nabubřelý způsob, jímž Kriege tuto tendenci zastává, nesmírně kompromituje komunistickou stranu jak v Evropě, tak v Americe, neboť Kriege je pokládán za literárního představitele německého komunismu v New Yorku.
3) Kdyby se fantasticko-sentimentální blouznění, které Kriege hlásá v New Yorku pod jménem „komunismus“, uchytilo mezi dělniky, mělo by na ně silně demoralisující vliv.
4) O tomto usnesení i o jeho zdůvodnění budou informováni komunisté v Německu, ve Francii a v Anglii.
5) Jeden exemplář bude zaslán redakci „Volkstribunu“ s výzvou, aby toto usnesení spolu se zdůvodněním otiskla v některém z nejbližších čísel „Volkstribunu“.
V Bruselu 11. května 1846
Engels, Phil. Gigot, Louis Heilberg, K. Marx, Seiler,
v. Westphalen, Wolf
Oddíl první
Přeměna komunismu v blábolení o lásceV čís. 13 „Volkstribunu“ je článek nadepsaný „Ženám“.
1) „Ženy, kněžky lásky“.
2) „To láska nás poslala“.
3) „Apoštolové lásky“.
a) Beletristické intermezzo: „plamenné pohledy humanity“; „zvuky pravdy“.
b) Pokrytecká a ignorantská captatio benevolentiae[a] žen: „Ani v rouše královny nezapřete ženu... rovněž jste se nenaučily spekulovat se slzami nešťastníků; máte příliš měkké srdce, než abyste se mohly dívat na to, jak nebohé dítě v matčině náručí kvůli vám hladoví.“
4) „Budoucnost milovaného dítěte“.
5) „Milované sestry“.
6) „Ó, vyslyšte nás, neučiníte-li to, dopustíte se zrady na lásce.“
7) „Lásky“.
8) „Lásce“.
9) „Ve jménu lásky“.
10) „Nejsvětější dílo lásky, o to vás úpěnlivě prosíme“ (škemráme).
c) Beletristicko-biblická trivialita: „Je posláním ženy rodit syna člověka“, čímž se konstatuje, že muži nerodí děti.
11) „Ze srdce l á s k o u překypujícího musí se zrodit svatý duch pospolitosti.“
d) Episodické Zdrávas Maria: „Požehnány, třikrát požehnány buďtež, ženy, neboť jste vyvoleny k tomu, abyste daly první posvěcení dávno zaslíbené říši blaženosti.“
12) „Milované sestry“.
13) „Místo lásky nenávist“ (protiklad buržoasní a komunistické společnosti).
14) „Vy milované“.
15) „Nastolit lásku“.
16) „Pracující lidé v láskyplné pospolitosti“.
17) „Pravé kněžky lásky“.
e) Estetická vsuvka: „Jestliže se vaše rozechvělá duše dosud neodnaučila krásně létat“ (nejdříve by bylo třeba dokázat, zda se takový akrobatický kousek vůbec dá provést).
18) „Svět lásky“.
19) „Říše nenávisti a říše lásky“.
f) Ženy se balamutí takovýmto způsobem: „A proto máte i v politice velmi pádné slovo. Stačí pouze, abyste použily svého vlivu, a celá stará říše nenávisti se rozpadne v prach a učiní místo nové říši lásky.“
g) Filosofický tuš, který má přehlušit hlas rozumu: „Navěky nezkalené niterné štěstí celého lidstva, to je konečný cíl vašeho úsilí.“
20) „Vaše láska“. Při této příležitosti se na ženách žádá, aby jejich láska nebyla „příliš malá“, aby „se stejnou vroucností obemkla všechny lidi“ — požadavek právě tak neslušný jako přemrštěný.
h) Fuga: „Žeje tisíce a tisíce opuštěných sirotků vydáno hrůzné vraždě poměrů“. Coje tu vlastně „hrůzné“? Že „sirotci“ vraždí „poměry“, nebo „poměry“ „sirotky“?
i) Odhalení neokomunistické politiky: „Nemáme v úmyslu sáhnout na soukromé vlastnictví kohokoli, ať si lichvář ponechá, co si nahrabal; chceme jen zabránit dalšímu loupení majetku lidu, znemožnit kapitálu, aby dále upíral práci, co jí právem náleží.“ Tohoto účelu se má dosáhnout takto: „Každý chuďas bude okamžitě přeměněn v užitečného člena lidské společnosti, jakmile se mu poskytne příležitost produktivně pracovat.“ (Podle toho nemá nikdo větší zásluhu o „lidskou společnost“ než kapitalisté, včetně newyorských, proti kterým Kriege tak náramně bouří.) „Tato příležitost se mu však navždy zajistí tím, že mu společnost dá kousek půdy, který by jemu a jeho rodině skýtal obživu... Jestliže se tato ohromná plocha“ (totiž 1400 milionů akrů státních pozemků v Severní Americe) „odejme obchodu a rozdělí v omezených přídělech dělníkům, učiní se tím naráz přítrž veškeré bídě v Americe; neboť každý bude mít možnost založit si prací svých rukou nedotknutelný domov.“ Byli bychom se od Kriega přece jenom nadáli aspoň tolik pochopení, že není v moci zákonodárců dekretem zabrzdit, aby se jím vytoužený patriarchální stav nevyvíjel dál ke stavu průmyslovému, nebo znovu uvrhnout průmyslové a obchodní státy východního pobřeží Spojených států do patriarchálního barbarství. Pro doby, kdy nastane výše vylíčená nádhera, připravuje si zatím Kriege kázání vesnického faráře: „A potom budeme moci lidi učit přebývat vedle sebe v míru, navzájem si ulehčovat břímě a trampoty života a
21) zbudovat na zemi první sídla nebeské lásky“ (kus jako kus po 160 akrech).
Svou výzvu k vdaným ženám uzavírá Kriege takto: „Nejdříve se obraťte na
22) muže své lásky,
poproste je, ať se obrátí zády k staré politice... ukažte jim jejich děti, zapřísahejte je jejich jménem“ (jménem nerozumných), „aby přišli k rozumu.“ Za druhé se obrací k „pannám“: „Nechť se
23) vašim milovaným
osvobození půdy stane prubířským kamenem jejich lidské hodnoty a nedůvěřujte
24) jejich lásce,
dokud se přísahou nezasvětí lidstvu.“ (Co to má být?) Budou-li si panny takto vést, zaručuje jim, že jejich děti budou
25) „milující právě tak jako oni“ (totiž „ptáci nebeští“), a končí litanii tím, že znovu blábolí o
26) „pravých kněžkách lásky“, „velké říši pospolitosti“ a „požehnání“.
V článku „Odpověď Solltovi“ v čís. 13 „Volkstribunu“ se píše:
27) „Plápolá“ (velký duch pospolitosti) „jako požár lásky v očích bratra.“
28) „Co je žena bez muže, kterého by mohla milovat, kterému by se mohla oddat celou svou rozechvělou duší?“
29) „Všechny lidi spojit v lásce“.
30) „Mateřská láska“...
31) „Láska k lidstvu“...
32) „Všechny první zvuky lásky“...
33) „Paprsky lásky“.
k) Cílem komunismu prý je „podřídit veškerý život lidstva jeho tepu“ (tepu horoucího srdce).
34) „Při cinkotu peněz zmlká hlas lásky.“
35) „Láskou a oddaností se dá všechno prosadit.“
Máme tedy jen v tomto jednom čísle, zhruba počítáno, lásku v pětatřiceti podobách. A je v naprostém souladu s tímto žvaněním o lásce, když Kriege v „Odpovědi Solltovi“ i jinde líčí komunismus jako láskyplný protiklad egoismu a světodějné revoluční hnutí redukuje na několik slov jako: láska — nenávist, komunismus — egoismus. Právě tak do toho zapadá zbabělost, s jakou se snaží zalichotit lichváři příslibem, že mu ponechá, co si už nahrabal, a když se o něco níže dušuje, že nehodlá „zničit blahé city rodinného života, lásky k vlasti, k národu“, nýbrž že je chce jen „naplnit“. Toto zbabělé a pokrytecké líčení komunismu nikoli jako „zničení“, nýbrž „naplnění“ existujících špatných poměrů a zároveň ilusí, které si o nich dělají měšťáci, táhne se všemi čísly „Volkstribunu“. A postoj, který Kriege obvykle zaujímá v diskusích s různými politiky, se hodí k této licoměrnosti a zbabělosti. Pokládá (v čís. 10) za hřích proti komunismu, píše-li někdo proti politickým fantastům koketujícím s katolicismem, jako je Lamennais a Börne, z čehož plyne, že lidé jako Proudhon, Cabet, Dézamy, zkrátka všichni francouzští komunisté, jsou „komunisty jen podle jména“. Že němečtí komunisté už dávno překonali Börna, právě tak jako francouzští komunisté Lamennaise, o tom by se byl Kriege mohl poučit už v Německu, Bruselu a Londýně.
Jaký ochromující účinek na muže i ženy asi má toto blábolení o lásce a jakou masovou hysterii a bledničkovitost asi vyvolává u „panen“, nad tím ať se Kriege zamyslí sám.
Oddíl druhý
Ekonomie listu „Volkstribun“ a jeho postoj k Mladé Americe[3]Uznáváme plně, že americké národní hnutí za reformu má své historické oprávnění. Víme, že kdyby se cíle tohoto hnutí uskutečnily, posílilo by to sice v dané chvíli industrialismus moderní buržoasní společnosti, ale kdyby byly tyto cíle plodem proletářského hnutí, kdyby to byl útok na pozemkové vlastnictví vůbec a na jeho americkou podobu zvlášť, muselo by toto hnutí ve svých důsledcích později nutně směřovat ke komunismu. Kriege, který se spolu s německými komunisty v New Yorku připojil k hnutí proti pozemkové rentě [Anti-Rent-Bewegung], opentluje tento hubený fakt svými obvyklými komunistickými a květnatými frázemi, ale vlastním obsahem hnutí se nikde nezabývá. Dokazuje tím, že nemá nejmenší ponětí o souvislosti mezi Mladou Amerikou a americkými poměry. Kromě jednotlivých míst, která jsme už měli příležitost citovat, chceme uvést ještě jeden příklad, jak Kriege parcelaci pozemkového vlastnictví přizpůsobenou americkému měřítku a po agrárnicku přistřiženou ověnčuje nabubřelými frázemi o blahu celého lidstva.
V čís. 10 „Volkstribunu“ v článku „Co chceme“ se praví:
„Oni“ — totiž stoupenci amerického národního hnutí za reformu — „nazývají půdu společným dědictvím všech lidí... a žádají, aby byla na základě zákonodárné moci lidu učiněna taková opatření, aby 1400 milionů akrů půdy, které ještě nepadly do rukou loupeživých spekulantů, zůstalo zachováno celému lidstvu jako nezcizitelný společný majetek.“
Aby se toto „společné dědictví“, tento „nezcizitelný společný majetek“ ve své celistvosti „zachoval celému lidstvu“, přijímá Kriege plán Národního sdružení pro reformu: „každému rolníkovi, ať pochází z kterékoli země, přidělit k obživě 160 akrů americké půdy“. Čili, jak je to vyjádřeno v článku „Odpověď Conzovi“ v čís. 14:
„Z tohoto ještě nedotčeného majetku lidu nemá nikdo dostat do držby víc než 160 akrů půdy, a i ty jen pod tou podmínkou, že je bude sám obdělávat.“
Aby tedy půda zůstala „nezcizitelným společným majetkem“, a to „celého lidstva“, má se začít bezodkladně rozdělovat. Kriege si přitom představuje, že by mohl nutné důsledky tohoto dělení: koncentraci, rozvoj průmyslu atd. zakázat zákony. 160 akrů je mu neměnnou mírou, jako kdyby hodnota takové výměry nebyla různá podle kvality půdy. „Rolníci“ budou muset mezi sebou i s jinými směňovat ne-li půdu, tedy alespoň produkty této půdy, a jakmile k tomu jednou dojde, ukáže se brzy, že jeden „rolník“ i bez kapitálu, jenom na základě své práce a s větší přirozenou plodností svých 160 akrů dokáže zase udělat z druhého svého čeledína. A pak, není to jedno, zda „do rukou loupeživých spekulantů padne“ „půda“ nebo produkty půdy?
Leč vezměme na chvíli Kriegův dar lidstvu vážně.
1400 milionů akrů má „zůstat zachováno celému lidstvu jako nezcizitelný společný majetek“. A to tak, že na každého „rolníka“ má připadnout 160 akrů. Z toho se dá vypočítat, jak velké je Kriegovo „celé lidstvo“ — přesně 83/4 milionu „rolníků“, a počítáme-li, že každý má pětičlennou rodinu, je to dohromady 433/4 milionu lidí. Rovněž se dá vypočítat, jak dlouho budou trvat ty „věčné časy“, na které si „proletariát ve své vlastnosti jakožto lidstvo“ může „osobovat nárok na všechnu půdu“ přinejmenším ve Spojených státech. Poroste-li obyvatelstvo ve Spojených státech i dál tak rychle jako dosud (tj. jestliže se za každých 25 let zdvojnásobí), budou tyto „věčné časy“ trvat necelých 40 let; do té doby bude oněch 1400 milionů akrů zabráno a příštím generacím nezbude už nic, nač by si mohly „osobovat nárok“. Ale protože rozdávání půdy zadarmo by velmi zvětšilo přistěhovalectví, mohly by se Kriegovy „věčné časy“ odebrat „na věčnost“ ještě dřív. Zejména uvážíme-li, že by půda pro 44 milionů nestačila pojmout ani už dnes existující pauperismus v Evropě, protože tam je pauper každý desátý člověk a jen britské ostrovy by jich mohly dodat 7 milionů. Podobnou ekonomickou naivnost najdeme v čís. 13 v článku „Ženám“, kde Kriege míní: kdyby prý město New York dalo k disposici svých 52.000 akrů na Long Islandu, úplně by to stačilo „jedním rázem“ na věky věkův osvobodit celý New York od veškerého pauperismu, bídy a zločinů.
Kdyby Kriege chápal hnutí za uvolnění půdy jako první formu proletářského hnutí, za určitých okolností nutnou, jako hnutí, z něhož se na základě životního postavení třídy, ze které vychází, nutně musí vyvinout hnutí komunistické, kdyby byl ukázal, jak komunistické tendence v Americe musely původně vystupovat v této agrární formě, na první pohled odporující veškerému komunismu, pak by se proti tomu nedalo nic namítat. Jenže on prohlašuje nesporně ještě podružnou formu hnutí určitých, skutečných lidí za věc lidstva vůbec, vydává ji — ačkoli dobře ví, že to tak není — za poslední, nejvyšší cíl celého hnutí vůbec, a tak proměňuje určité cíle hnutí v čirý přepjatý nesmysl.
Ale to mu nevadí a v témž článku (čís. 10) pěje dál svůj vítězný zpěv:
„Tím by se tedy konečně splnily staré sny Evropanů, na této straně oceánu by pro ně byla připravena země, kterou by stačilo jen osídlit a prací vlastních rukou zúrodnit, a pak by mohli všem tyranům světa vmést pyšně do tváře:
To je moje chýše,
již jste nestavěli,
krbu mého teplo,
jež mi závidíte.“Mohl klidně připojit: To je moje hromada hnoje, kterou jsme si udělali já, moje žena, mé dítky, čeledín, děvečka a můj dobytek. Kterým Evropanům se to tu splňují „sny“? Rozhodně ne komunistickým dělníkům, leda zkrachovaným kramářům a řemeslníkům nebo baráčníkům, kteří přišli na buben, ti tak ještě touží po štěstí stát se znovu v Americe maloměšťáky a sedláky. A jaké „přání“ že se to má uskutečnit s pomocí oněch 1400 milionů akrů půdy? Žádné jiné než to, aby se všichni lidé stali soukromými vlastníky, a to je právě tak uskutečnitelné a komunistické jako přání přeměnit všechny lidi v císaře, krále a papeže. Jako poslední ukázku toho, jak si Kriege představuje komunistické revoluční hnutí a jak rozumí ekonomickým vztahům, uvádíme ještě tuto větu:
„Každý člověk by se měl z k a ž d é h o řemesla naučit alespoň tolik, aby si v nejhorším — kdyby jej nepřízeň osudu odtrhla od lidské společnosti — po určitou dobu stačil sám.“
Je samozřejmě daleko snazší „ronit“ ze sebe proudy „lásky“ a „obětavosti“ než se zabývat výkladem reálných vztahů a praktických otázek.
Oddíl třetí
Metafysické fanfaronádyČlánek „Odpověď Solltovi“ v čís. 13 „Volkstribunu“.
1) Kriege v něm tvrdí, že „není zvyklý provádět v holé pustině abstrakcí logické tance na provaze“. Ovšem z každého čísla „Volkstribunu“ je zřejmé, že přesto,,tance na provaze“ spleteném z filosofických a sentimentálních frází provádí, i když ne právě „logicky“.
2) Větu, že „jednotlivý člověk žije individuálně“ (což už je samo o sobě nesmysl), vyjadřuje Kriege tímto nelogickým „tancem na provaze“: „Dokud lidský rod vůbec ještě nachází své zpodobnění v individuích“,
3) závisí prý na „uvážení“ „tvůrčího ducha lidstva“, ducha, který nikde neexistuje, kdy „se skoncuje s dnešním stavem věcí“.
4) Ideál komunistického člověka je takovýto: „Nese na sobě pečeť lidského rodu“ (kdo to nedělá už teď docela sám od sebe?), „stanoví si své cíle podle cílů rodu“ (jako by lidský rod byla osoba, která může mít nějaké cíle) „a usiluje stát se plně sám sebou jen proto, aby se se vším, co je a může být, mohl obětovat lidskému rodu“ (naprosté sebeobětování a sebeponížení před fantastickým přeludem).
5) Poměr jednotlivce k rodu se charakterisuje také tímto nabubřelým nesmyslem: „My všichni i naše individuální činnost jsme jen symptomy velkého hnutí, které probíhá hluboko v nitru lidstva.“ „Hluboko v nitru lidstva“ — kde to je? Podle této věty jsou tedy skuteční lidé jen „symptomy“, příznaky „hnutí“ probíhajícího „v nitru“ smyšleného fantomu.
6) Boj za komunistickou společnost proměňuje tento venkovský farář v „hledání onoho velkého ducha pospolitosti“. A „tento velký duch“ se u něho „krásně a plně perlí v poháru svatého přjímání“ a jako „svatý duch plápolá v očích bratra“.
Když se revoluční komunistické hnutí takto promění v „hledání“ svatého ducha a svatého přijímání, může pak ovšem Kriege také tvrdit, že „stačí jen tohoto ducha poznat, aby se všichni lidé spojili v lásce“.
7) Tento metafysický výsledek předchází tato záměna komunismu a přijímání[b]: „Duch, který vládne světu, který velí bouři a povětří (!!!)‚ duch, který uzdravuje slepé a malomocné, duch, který všem lidem dává pít z jednoho vína“ (nám jsou milejší různé druhy) „a jíst z jednoho chleba“ (francouzští a angličtí komunisté jsou náročnější), „duch, který je věčný a všudypřítomný, to je duch pospolitosti“. Je-li tento „duch“ skutečně „věčný a všudypřítomný“, jak potom Kriege vysvětlí, že mohlo tak dlouho existovat soukromé vlastnictví? Ale ovšem, vždyť přece tento duch nebyl „poznán“ a byl proto „věčný a všudypřítomný“ jen v jeho vlastní představě.
Kriege tu tedy pod jménem komunismu káže starou fantasii náboženství a německé filosofie, a ta komunismu přímo odporuje. Víra, a to víra ve „svatého ducha pospolitosti“, to je to poslední, co komunismus potřebuje k svému uskutečnění.
Oddíl čtvrtý
Koketování s náboženstvímRozumí se, že Kriegovo žvanění o lásce a jeho hřímáni proti egoismu nejsou nic jiného než nabubřelé výlevy duše vězící až po uši v náboženství. Uvidíme, jak se Kriege, který se v Evropě vždycky vydával za atheistu, zde snaží pod vývěsním štítem komunismu udat všechny ohavnosti křesťanství a naprosto důsledně nakonec dospívá až k sebezhanobení člověka.
V článcích „Co chceme“ a „H. Kriege Harro Harringovi“ v čís. 10 se tvrdí, že cílem komunistického boje je:
1) „Učinit náboženství lásky pravdou a dávno kýženou pospolitost blažených nebešťanů skutečností“. Jenže Kriege přehlédl, že ony křesťanské sny jsou pouze fantastickým výrazem existujícího světa a že tudíž jejich „skutečnost“ již existuje ve shnilých poměrech tohoto existujícího světa.
2) „Žádáme jménem onoho náboženství lásky, aby byl hladový nasycen, žíznící napojen a nahý oděn.“ Tento požadavek se do omrzení omílá už 1800 let, a nikam to nevede.
3) „Učíme prokazovat lásku“, abychom
4) „lásku sklízeli“.
5) „V jejich říši lásky nemají místa ďábli.“
6) „Je jeho“ (člověka) „nejsvětější potřebou rozplynout se s celou svou individualitou ve společnosti milujících bytostí, vůči nimž již nemá nic, co by pro sebe uchovával, leč
7) svou bezmeznou lasku.“ Touto bezmezností, dalo by se soudit, dosáhla teorie lásky svého vrcholu, který je tak vysoko, že si už nic vyššího nelze představit; ale chyba lávky!
8) „Tyto horoucí výlevy lásky, tato ochota všem se obětovat, toto božské dychtění po pospolitosti — co je to jiného než nejniternější náboženství komunisty, jemuž chybí jen příslušný vnější svět, aby našlo výraz v plnosti lidského života.“ Nynější „vnější svět“ však zřejmě úplně stačí k tomu, aby Kriege „našel“ pro své „nejniternější náboženství“, pro své „božské dychtění“, pro svou „ochotu všem se obětovat“, pro své „horoucí výlevy“ velmi obšírný „výraz“ v „plnosti“ svého vlastního „lidského života“.
9) „Nemáme snad právo brát vážně tak dlouho přehlížená přání náboženského srdce a jít ve jménu chudých, nešťastných a zavržených do boje za konečné uskutečnění nádherné říše bratrské lásky?“ Kriege tedy jde do boje za to, aby se brala vážně přání nikoli obyčejného, světského srdce, nýbrž srdce náboženského, nikoli srdce rozhořčeného skutečnou bídou, nýbrž srdce překypujícího sny o věčné blaženosti. Že má „náboženské srdce“, dokazuje hned tím, že táhne do boje jako kněz, pod cizím jménem, totiž jménem „chudých“, a tak dává jasně na srozuměnou, že sám pro sebe komunismus nepotřebuje, že se pouští do boje z pouhé velkomyslné, nezištné, překypující ochoty obětovat se pro „chudé, nešťastné a zavržené“, kteří komunismus potřebují — což je hrdý pocit, který v chmurných chvílích osamění vlévá útěchu do hrudi tohoto dobrodince a vynahrazuje mu všechny ústrky zkaženého světa.
10) „Kdo takovouto stranu nepodporuje,“ uzavírá Kriege svou bombastickou tirádu, „s tím lze právem jednat jako s nepřítelem lidstva.“ Tato nesnášenlivá věta jaksi odporuje „ochotě obětovat se všem“ a „náboženství lásky“ ke všem. Vyplývá však zcela důsledně z tohoto nového náboženství, které jako každé jiné na smrt nenávidí a pronásleduje všechny své nepřátele. Nepřítel strany se naprosto důsledně mění v kacíře, tím že se z něho jako nepřítele skutečně existující strany, s nímž se vede boj, dělá hříšník před lidstvem, které existuje jen v představě, a toho je nutno ztrestat.
11) V dopise Harro Harringovi se praví: „Chceme všechny chuďasy celého světa podnítit ke vzpouře proti mamonu, pod jehož knutou kvílejí, a až svrhneme strašlivého tyrana z jeho starého trůnu, chceme lidi spojit láskou, chceme je naučit společně pracovat společně užívat, aby se konečně naplnila zaslíbená říše radosti.“ Aby se Kriege dopálil na moderní peněžní nadvládu, musí si ji nejprve proměnit v modlu mamonu. Tato modla bude svržena, jak, to se nedovídáme; revoluční hnutí proletariátu všech zemí se scvrkává na jediné povstání — a až bude tento převrat proveden, pak vystoupí proroci, „my“, kteří budou proletariát „učit“, co dál. Své učedníky, kteří tu projevují podivuhodnou neznalost svých vlastních zájmů, budou tito proroci „učit“, jak mají „společně pracovat a užívat“, a to ani ne tak proto, aby skutečně „společně pracovali a užívali“, jako spíše proto, aby se naplnilo, co psáno jest, a aby to, co prorokovali nějací fantasté před 1800 lety, nevyznělo naprázdno. — Takovéto prorokování se vyskytuje i jinde, např. v článcích „Co je proletariát?“ a „Andreas Dietsch“ v čís. 8, kde se ohlašuje:
a) „Proletáři, hodina vašeho spasení nadešla.“
b) „Tisíce srdcí s jásotem bušily vstříc veliké době zaslíbení“ — totiž „oné veliké říši lásky... dávno vytoužené říši lásky“.
c) V článku „Odpověď Kochovi, kněžourobijci“ v čís. 12:
„Evangelium nekonečného spasení světa již těká od oka k oku“ a dokonce „z ruky do ruky“. Tento zázrak „těkajícího evangelia“, tento nesmysl o „nekonečném spasení světa“ plně odpovídá jinému zázraku, že totiž proroctví starých evangelistů, nad nimiž se už dávno udělal kříž, zcela nečekaně vyplní Kriege.
12) Z tohoto náboženského stanoviska může být odpověď na všechny skutečné otázky dána jen několika nábožensky přepjatými obrazy, zamlžujícími všechen smysl, několika honosnými etiketami, jako „lidstvo“, „humanita“, „lidský rod“ atd., a tím, že se z každého skutečného činu udělá fantastická fráze. To se projevuje zejména v článku „Co je proletariát?“ (čís. 8). Na otázku z nadpisu článku se odpovídá: „Proletariát je lidstvo“, což je vědomá lež, protože z toho by vyplývalo, že komunisté mají v úmyslu odstranit lidstvo. Tato odpověď: „lidstvo“, napodobuje odpověď, kterou dal Sieyès na otázku: Co je třetí stav?[4] Důkaz, jak Kriege zatemňuje historické skutečnosti. Další důkaz podává hned nato tím, jak pobožnůstkářsky zfalšoval americké hnutí proti pozemkové rentě. „A co kdyby si nakonec tento proletariát ve své vlastnosti jakožto lidstvo“ (maska, v níž teď musí vystupovat — před chvílí byl proletariát lidstvo, teď je lidstvo jen vlastností proletariátu) „činil na věčné časy nárok na všechnu půdu jako svůj nezadatelný majetek?“ Vidíme, jak se i docela prosté, praktické hnutí mění v pusté fráze „lidstvo“, „nezadatelný majetek“, „věčné časy“ atd., a proto se také zůstává při pouhém „nároku“. — Kromě obvyklých epitet jako „zavržení“ apod., k nimž se tu ještě připojuje náboženské „zatracenci“, omezuje se všechno, co Kriege říká o proletariátu, na tato mythologicko-biblická přirovnání:
„spoutaný Prométheus“,
„beránek boží, který snímá hříchy světa“,
„věčný žid“a nakonec se klade tato pozoruhodná otázka: „Má lidstvo věčně bloudit po zemi jako tulák bez domova?“ Ale vždyť Kriegovi je přece trnem v oku právě to, že se část tohoto lidstva na zemi trvale usadila!
13) V čem je vlastní pointa kriegovského náboženství, ukazuje tento odstavec: „My musíme dělat něco víc než sejcn starat o své n i č e m n é j á, my náležíme lidstvu.“ Toto nehorázné a odporné podrobování se „lidstvu“, odlišnému a oddělenému od „já“, tedy „lidstvu“, které je metafysickou a u Kriega dokonce náboženskou fikcí, tato otrocká a ovšem i nanejvýš „ničemná“ poníženost, to je poslední slovo tohoto náboženství právě tak jako každého jiného. Takové učení, které hlásá, že nejvyšší štěstí je v podlézavosti a pohrdání sebou, se výtečně hodí pro statečné — mnichy, ale ne pro energické muže, natožpak v době boje. Chybí jen, aby tito stateční mniši své „ničemné já“ vykastrovali, a tím dostatečně dokázali svou víru v to, že „lidstvo“ je schopno rozmnožovat se samo od sebe! — Nedokáže-li Kriege vytvořit nic lepšího než tyto žalostně stylisované sentimentality, udělal by ovšem lépe, kdyby v každém čísle „Volkstribunu“ otiskoval pořád dokola překlady ze svého „otce Lamennaise“.
Jaké praktické důsledky má toto kriegovské náboženství nekonečného slitování a nezměrné obětavosti, dokazuje žebrání o práci, které se vyskytuje téměř v každém čísle „Volkstribunu“. Tak v čís. 8 čteme:
„Práci! Práci! Práci!“ „Cožpak není mezi všemi těmi moudrými pány nikdo, kdo by nepokládal za zbytečnou námahu opatřit spořádaným rodinám obživu a uchránit bezradné mladé lidťpřed bídou a zoufalstvím? Tak je tu nejprve Johann Stern z Meklenburku, který je stále ještě bez práce a nežádá přece nic jiného, než aby se mohl dřít na některého kapitalistu a přitom si vydělat tolik chleba, kolik je zapotřebí, aby mohl pracovat — je to příliš neskromný požadavek v civilisované společnosti? — A pak Karl Gescheidtle z Bádenu, mladý muž s těmi nejznamenitějšími vlohami a ne bez vyššího vzdělání — má takovou věrnou, dobrou tvář, ručím za to, že je to poctivec od kosti... A potom jeden stařec a ještě několik mladých lidí úpěnlivě prosí o práci pro své ruce, aby si mohli vydělat na svůj chléb vezdejší. — Kdo můžeš pomoci, nemeškej, nebo ti jednou svědomí nedá spát, až budeš spánek nejvíce potřebovat. Můžete ovšem namítnout: je tisíce těch, kteří marné volají po práci, a všem přece nemůžeme pomoci — ó ano, mohli byste, ale jste otroky egoismu a nemáte srdce, abyste pro ně něco udělali. Ale nechcete-li pomoci všem, ukažte alespoň, že ve vás zbyla ještě špetka lidského citu, a pomozte tolika jednotlivcům, kolika můžete pomoci.“
Samozřejmě, kdyby chtěli, mohli by pomoci více lidem, než kolika mohou! To je praxe, skutečné provádění onoho sebeponižování a pohrdání, kterému učí toto nové náboženství.
Oddíl pátý
Kriegovo osobní vystupováníJak se to má s Kriegovým osobním vystupováním v jeho časopisu, je jasné už z uvedených citátů; zdůrazníme proto jen některé body.
Kriege vystupuje jako prorok, a proto také nutně jako emisař tajného svazu essejských[5], „Svazu spravedlivosti“. Nemluví-li tedy jménem „ujařmených“, mluví jménem „spravedlivosti“, která však není obyčejnou spravedlivostí, nýbrž spravedlivostí „Svazu spravedlivosti“. Nehalí do tajemství jen sám sebe, nýbrž i dějiny. Skutečnému historickému vývoji komunismu v různých evropských zemích, který nezná, dodává tajuplnosti tím, že vznik a rozvoj komunismu přičítá bájným, románovým, vylhaným pletichám tohoto svazu essejských. O tom se lze dočíst ve všech číslech, zvláště v odpovědi Harro Harringovi, kde jsou nejpošetilejší fantasie o moci tohoto svazu.
Jako pravý apoštol lásky obrací se Kriege především k ženám, které nepokládá za tak zkažené, aby odolaly naléhání láskyplně bušícího srdce; dále se obrací „synovsky a smířlivě“ — jako „syn“— jako „bratr“ — jako „milující bratr“ k nově získaným agitátorům, a konečně jako člověk k boháčům. Sotva přišel Kriege do New Yorku, rozesílá všem bohatým německým obchodníkům poselství, mává jim před nosem bouchačkou lásky, ale velmi se střeží říci, co od nich chce, podepisuje se jednou jako „člověk“, jindy jako „lidumil“, hned zase jako „blázen“ — a „je to k víře, přátelé?“ — živá duše se neozve na jeho vzletné žvásty. To nikoho nepřekvapí, jedině Kriega. — Známé, již citované fráze o lásce jsou tu a tam opepřeny výkřiky jako (čís. 12, „Odpověď Kochovi“): „Hurá! Ať žije pospolitost, ať žije rovnost, ať žije láska!“ Když má někdo praktické otázky a pochybnosti (viz čís. 14, „Odpověď Conzovi“), vysvětluje si to Kriege jen záměrnou zlomyslností a zatvrzelostí. Jako pravý prorok a věrozvěst lásky vylévá si všechnu hysterickou podrážděnost podvedené čisté duše na posměváčcích, nevěřících a lidech starého světa, kteří nejsou ochotni dát se jeho sladkou milostnou vroucností proměnit v „blažené nebešťany“. V takovéto nespokojeně sentimentální náladě volá na ně v čís. 11 pod názvem „Jaro“: „A proto vy, kteří se nám dnes vysmíváte, brzy budete zbožnými, neboť vězte: přichází jaro!“
_______________________________
Napsali K. Marx a B. Engels
11. května 1846
Vyšlo jako litografovaná brožura
v květnu 1846
Podpisy: E n g e l s, K. M a r x aj.Podle textu litografované brožury
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — pokus zalichotit se čtenáři nebo posluchači, získat předem jeho shovívavost. (Pozn. red.)
b Slovní hříčka: „Kommunismus“ — „Kommunion“, „komunismus“ — „svaté přijímání“. (Pozn. red.)
1 Tato práce je jeden z oběžníků, které Bruselský komunistický korespondenční výbor, založený Marxem a Engelsem, rozesílal „ve zvláštních případech, když šlo o vnitřní záležitosti tvořící se komunistické strany“, jak se o tom zmiňuje Engels v článku „K dějinám Svazu komunistů“ (1885).
Kriege, jehož názory a činnost oběžník ostře kritisoval, musel vyhovět požadavku Bruselského komunistického korespondenčního výboru a otisknout tento dokument v listu „Der Volks-Tribun“ [„Tribun lidu“], který sám redigoval, v čís. 23 a 24 z 6. a 13. června 1846. Oběžník byl rovněž uveřejněn v červencovém čísle časopisu „Das Westphälische Dampfboot“ [„Vestfálský parník“] z roku 1846. Avšak redaktor tohoto časopisu Otto Lüning, jeden z představitelů německého „pravého“ socialismu, tento oběžník tendenčně přepracoval, na několika místech text svévolně doplnil a pozměnil. Překlad oběžníku uveřejněný v prvním ruském vydání Marxových a Engelsových spisů (sv. V, 1929) obsahuje několik míst otištěných podle textu v listu „Das Westphälische Dampfboot“, která nenapsali Marx a Engels, nýbrž Lüning. Překlad v tomto vydání odpovídá originálu.
Název článku dal Institut marxismu-leninismu při Úv KSSS.
2 „Der Volks-Tribun“ [„Tribun lidu“] — týdeník založený v New Yorku německými „pravými“ socialisty. Vycházel od 5. ledna do 31. prosince 1846.
3 Mladá Amerika — organisace amerických řemeslníků a dělníků; tvořila jádro masového „Národního sdružení pro reformu“ založeného roku 1845, které vytyčilo požadavek, aby každému pracujícímu byl bezplatně přidělen kus půdy. V druhé polovině čtyřicátých let agitovalo toto sdružení za pozemkovou reformu, vystupovalo proti otrokářským plantážníkům a spekulantům s půdou a vytyčilo i jiné demokratické požadavky (zavedení desetihodinového pracovního dne, zrušení otroctví, rozpuštění stálé armády atd.). Hnutí za agrární reformu se zúčastnilo mnoho německých řemeslníků emigrantů. Avšak Kriege a jeho skupina, kteří se po určitou dobu přimykali k Národnímu sdružení pro reformu, odváděli německé emigranty od boje za demokratické cíle tím, že hlásali reakčně utopické ideje „pravého“ socialismu.
4 Míní se toto místo z brožury Emmanuela Josepha Sieyèse „Co je třetí stav?“ („Qu‘est-ce que le tiers-état?“), která vyšla roku 1789, v předvečer francouzské buržoasní revoluce: „Co je třetí stav? — Všechno. — Čím byl dosud politicky? — Ničím. — Oč usiluje? — Být něčím.“
5 Essejští— náboženská sekta ve staré Judeji (2. stol. před n. l. až 3. stol n. l.).