Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Vláda a oposice ve Francii[12]
Sněmovny se tedy sešly. Sněmovna pairů skoncovala s případem novodobého kralovraha Josepha Henryho a teď nemá jako obvykle co dělat. Poslanecká sněmovna má plné ruce práce: ověřuje pravoplatnost volby svých členů a této příležitosti využívá k tomu, aby ukázala, jakým duchem je ovládána. Ještě nikdy od revoluce 1830 se nevystavovala na odiv tak nezastíraná nestoudnost, takové pohrdání veřejným míněním. Přinejmenším tři pětiny poslanců jsou věrnými přáteli vlády; jinak řečeno: jsou to buď velkokapitalisté, makléři, spekulanti s železničními akciemi z pařížské bursy, bankéři, velkoprůmyslníci atd., nebo jejich poslušní přisluhovači. Dnešní zákonodárný sbor je víc než kterýkoli dosavadní naplněním slov, která pronesl Laffitte den po červencové revoluci: „Od nynějška budeme ve Francii vládnout my bankéři.“ Tato slova nejlépe dokazují, že vláda ve Francii je v rukou vysoké finanční aristokracie, v rukou haute-bourgeoisie[a]. O osudu Francie se nerozhoduje ve vládě v Tuileriích ani ve sněmovně pairů, tím méně v poslanecké sněmovně, rozhoduje se o něm na pařížské burse. Skutečnými ministry nejsou pánové Guizot a Duchâtel, ale pánové Rothschild, Fould a ostatní velcí pařížští bankéři, jejichž obrovské bohatství z nich dělá nejvýznamnější představitele celé jejich třídy. Ti řídí vládu a vláda dbá na to, aby ve volbách prošli jen lidé oddaní současnému systému a těm, kdož z tohoto systému těží. Tentokrát dosáhli velmi významného úspěchu: vládní protekce a úplatky všeho druhu spolu s vlivem nejvýznamnějších kapitalistů na omezený počet voličů (necelých 200 000), kteří jsou všichni víceméně příslušníky jejich třídy, zděšení, které mezi zámožnými právě vhod vyvolal pokus zastřelit krále, a konečně jistota, že Ludvík Filip nepřežije dnešní sněmovny (jejichž mandáty vyprší roku 1851), to všechno dohromady stačilo rozdrtit jakoukoli závažnější oposici ve většině volebních shromáždění. A nyní, když se tato povedená sněmovna sešla, starají se páni poslanci hlavně o sebe. Nezávislí voliči zaslali na sta petic a protestů proti zvolení poslanců protežovaných vládou, tvrdí, dokazují nebo nabízejí předložit důkazy, že při volbách skoro všude vládní úředníci hrubě porušovali zákon; dokazují, že bylo použito úplatků, korupce, zastrašování, protekce všeho druhu. Ale většina sněmovny nevěnuje těmto faktům sebemenší pozornost. Každý oposiční poslanec, který pozvedne hlas na protest proti takovým hanebnostem, je umlčen pískáním, lomozem a výkřiky: „hlasovat! hlasovat!“ A hlasování dodatečně schválí každé porušení zákona. Peněžní magnáti se opíjejí svou mocí a v předtuše, že to není nadlouho, snaží se co nejlépe využít nynější příležitosti.
Lze si snadno představit, že mimo tento úzký okruh kapitalistů existuje všeobecná oposice proti nynější vládě i proti těm, jejichž zájmům slouží. Střediskem této oposice je Paříž, kde mají peněžní magnáti na voličstvo tak malý vliv, že ze čtrnácti poslanců departementu Seine jsou jen dva přívrženci vlády a dvanáct jich patří k oposici. Většina buržoasních voličů v Paříži se hlásí ke straně Thiersově a O. Barrota; přejí si, aby se skoncovalo s neomezenou vládou Rothschilda a spol. a aby Francie zase zaujala v zahraničně politických vztazích čestné a nezávislé postavení, a možná, že si přejí i určité menší volební reformy. Většina drobných podnikatelů, obchodníků atd., kteří nemají hlasovací právo, je naladěna radikálněji, žádají volební reformu, která by jim dala hlasovací právo; někteří z nich jsou stoupenci listů „National“ a „Réforme“[13] a přidávají se k demokratické straně, která podchycuje hlavní masu dělnictva a sama se dělí na různé skupiny, z nichž nejpočetnější, aspoň v Paříži, tvoří komunisté. Všechny tyto různé skupiny útočí na nynější systém, samozřejmě každá po svém. Ale nedávno se vyskytl nový způsob útoku, který stojí za zmínku. Jakýsi dělník napsal pamflet proti hlavě tohoto systému, ne proti Ludvíku Fi1ipovi, ale proti „Rothschildovi I., králi lichvářů“[14]. Úspěch tohoto pamfletu (dočkal se už na dvacet vydání) dokazuje, že to byl útok vedený správným směrem. Král Rothschild byl nucen dvakrát vystoupit v tisku na obranu proti útokům tohoto neznámého muže, jehož celé jmění tvoří šaty, jež má na sobě. Veřejnost přijala polemiku s velkým zájmem. Bylo uveřejněno už na třicet pamfletů pro i proti. Nenávist k Rothschildovi a ostatním peněžním magnátům je obrovská a jedny německé noviny píší, že by si Rothschild z toho měl vzít poučení a rozbít svůj hlavní stan někde jinde než na neustále soptícím pařížském vulkánu.
_______________________________
Napsal B. Engels kolem 1. září 1846
Otištěno v listu „The Northern Star“
čís. 460 z 5. září 1846
s poznámkou redakce
„O d n a š e h o z v l á š t n í h o d o p i s o v a t e l e“Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — vysoké buržoasie. (Pozn. red.)
12 Název článku dal Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
13 „Le National“ [„Národní noviny“] — francouzský deník, který vycházel v Paříži od roku 1830 do roku 1851; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněných buržoasních republikánů.
„La Réforme“ [„Reforma“] — francouzský deník, orgán maloburžoasních demokratů-republikánů; vycházel v Paříži od roku 1843 do roku 1850. Od října 1847 do ledna 1848 uveřejnil Engels v těchto novinách řadu článků.
14 Engels má na mysli pamflet „Histoire édifiante et curieuse de Rothschild I-er, roi des juifs“ [„Poučná a zajímavá historie Rothschilda I., krále lichvářů“], Paříž 1840. Autorem pamfletu byl Georges Mathieu-Dairnvaell.