Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels

Praví socialisté^[202]

Od té doby, co byly napsány předešlé charakteristiky pravých socialistů, uplynulo několik měsíců. Mezitím se však pravý socialismus, který se až dosud vynořoval jen ojediněle, tu a tam, velkolepě rozmohl. Nalezl stoupence ve všech částech naší vlasti a nabyl dokonce významu jakési literární strany. Ba co víc, dělí se už na několik skupin, které jsou sice těsně spjaty společným poutem německé cituplnosti a vědeckosti, společnými snahami a cíli, ale které se přesto od sebe výrazně liší svéráznou individualitou. A tak se „chaotická světelná masa“ pravého socialismu, jak to krásně vyjadřuje pan Grün, časem přeměnila ve „spořádaný jas“; soustředila se do hvězd a souhvězdí, za jejichž mírné, klidné záře se může německý měšťák bezstarostně oddávat svým plánům na poctivé nabytí skrovného jměníčka a nadějím na povznesení nižších tříd národa.

Nemůžeme se s pravým socialismem rozloučit, dokud se blíže nepodíváme alespoň na nejvyspělejší z těchto skupin. Uvidíme, jak se každá z nich, rozplývajíc se zpočátku v mléčné dráze všeobecné lásky k lidem, pozdějším zkysáním, tj. „pravým nadšením pro lidstvo“ (jak to vyjadřuje pan dr. Lüning, autorita nad jiné povolaná) zhušťuje v jakousi samostatnou sraženinu a odděluje od měšťácko-liberální syrovátky; jak potom po jistou dobu vystupuje na socialistickém nebi jako mlhovina, jak mlhovina nabývá na velikosti a jasu, a jak se nakonec rozprskne jako raketa v oslnivý obrazec hvězd a souhvězdí.

Nejstarší skupinou, jež se osamostatnila ze všech nejdříve, je skupina vestfálského socialismu. Dik nesmírně důležitým tahanicím této skupiny s královskou pruskou policií, dík tomu, že vestfálští pokrokáři s takovou horlivostí vystupují na veřejnosti, mělo německé obecenstvo příležitost sledovat celou historii této skupiny v kolínských, trevírských a jiných novinách. Proto stačí, když tu připomenemejen to nejnutnější.

Vestfálský socialismus je domovem v okolí Bielefeldu, v Teutoburském lese. Svého času se v novinách objevily tajuplné narážky na mystický charakter jeho nejranější epochy. Ale vestfálský socialismus brzy překonal stadium mlhoviny, hned v prvním čísle „Westphälisches Dampfboot“ [„Vestfálského parníku“] rozestřel se v plné kráse a zjevil užaslým zrakům spoustu třpytivých hvězd. Jsme na sever od rovníku, a jak starý verš praví:

Na severu možno vidět Býka i Berana, dále Blíženci jsou tady, také Rak a Lev a Panna.

Že existují „panny“, tvrdí „slušný tisk“ už dávno; „Lev“ pak nebyl nikdo jiný než Cherusk Hermann, který brzy po tom, co se vestfálská mlhovina rozestřela, opustil své milované přátele, a nyní potřásá svou plavou hřívou až z Ameriky jako tribun lidu.^[203] Netrvalo to dlouho a následoval jej „kvůli nepříjemným historkám se směnkami“ Rak, čímž vestfálský socialismus sice ovdověl, proto však nepokračuje ve své činnosti o nic hůře. Jeden z Blíženců se rovněž odebral do Ameriky, aby tam založil jakousi kolonii; a zatímco se tam někde ztratil, druhý vynalezl „národní hospodářství v jeho budoucí podobě“ (viz Lüning, „Dics Buch gehört dem Volke“, 2. ročník) ^[204] Leč všechny tyto rozmanité postavy jsou celkem vzato dosti bezvýznamné. Pilíři celé skupiny jsou Beran a Býk, tato ryze vestfálská souhvězdí, pod jejichž záštitou může „Vestfálský parník“ s klidem brázdit vlny^[205].

„Westphälisches Dampfboot“ se dlouho držel mode simple^[a] pravého socialismu. „Ni jediná noční hodina neodbila“, aby neproléval hořké slzy nad bídou trpícího lidstva. Ze všech svých sil — jež ovšem nebyly nijak zvlášť veliké — hlásal evangelium člověka, pravého člověka, pravého skutečného člověka, pravého skutečného živoucího člověka. Měl srdce útrpné a chutnala mu lépe rýžová kaše než španělský pepř. A tak měla i jeho kritika povýtce mírumilovný ráz a vždycky se raději klonil k stejně milosrdným a vlídným recensentům než k oné nedávno se objevivší nelítostné, chladné břitkosti kritického posuzování. Ježto však měl útlocitné srdce, ale pramálo kuráže, našla v jeho očích milost i necitelná „Svatá rodina“. S největší svědomitostí referoval o rozličných fázích bielefeldských, münsterských a jiných místních spolků pro povznesení pracujících tříd. Mimořádně velká pozornost byla věnována důležitým událostem v bielefeldském museu. A aby se vestfálský měštěnín a venkovan opravdu dověděli, jak se věci mají, byla v měsíčním přehledu „světových událostí“ na konci každého čísla udílena pochvala týmž liberálům, kteří v ostatních článcích čísla dostávali na frak. Vedle toho se vestfálskému měštěnínu a venkovanovi ještě sdělovalo, kdy ráčila slehnout královna Viktorie, že v Egyptě řádí mor a že Rusové prohráli jakousi bitvu na Kavkaze.

Jak vidno, byl „Westphälisches Dampfbooť‘ časopis, který si plným právem mohl dělat nárok na vděčnost všech dobře smýšlejících občanů i na překypující chválu pana Fr. Schnaaka v „Gesellschaftsspiegel“ [„Zrcadlo společnosti“] ^[206]. Býk si vesele redaktoroval v úsměvné pohodě na blátivém pastvisku pravého socialismu. Censor mu sice občas zajel do živého masa, leč on nikdy přitom nemusel vzdychnout: „vždyť to bylo nejlepší místo“; vestfálský býk byl býk k tahu, ne na plemeno. Ba ani „Der Rheinische Beobachter“ se nikdy neopovážil vznést proti „Westphälisches Dampfboot“ vůbec a proti dr. Otto Lüningovi zvlášť obvinění, že páše atentát na mravopočestnost. Zkrátka, člověk se mohl domnívat, že „Parník“, který od té doby, co byl vykázán z Vesery, pluje jen po mythické, do hvězdných prostor přenesené řece Eridanu^[207] (poblíž Bielefeldu totiž jiná řeka neteče), že tento „Parník“ dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti.

Avšak při všem svém dosavadním úsilí nepřekročil „Dampfboot“ nejprostší fázi pravého socialismu. V létě roku 1846 vyšel ze znamení Býka a přiblížil se ke znamení Berana či spíše — abychom byli historicky přesnější — Beran se přiblížil k němu. Beran byl muž scestovalý a plně na výši doby. Vysvětlil Býkovi, jak to teď vlastně ve světě chodí, že ze všeho nejdůležitější jsou teď „skutečné poměry“, a proto že je nutno učinit nový obrat. Býk s ním naprosto souhlasil a od té doby skýtá „Westphälisches Dampfboot“ podívanou ještě nesrovnatelně vznešenější: mode composé^[b] pravého socialismu.

„Beran a Býk“ usoudili, že bude asi nejlepší provést tento ladný obrat tak, že otisknou naši kritiku newyorského „Volkstribun“^[208], jejíž rukopis jsme tomuto listu zaslali a kterou on přijal. „Dampfboot“, který si najednou troufl zaútočit na svého vlastního Lva, dlícího v dálné Americe (mode composé pravého socialismu projevuje daleko větší smělost než jeho mode simple), byl ostatně natolik prohnaný, že k uvedené kritice připojil tuto smířlivou poznámku: „Míní-li někdo v shora uvedeném článku spatřovat sebekritiku“ (?!) „Dampfbootu“, nemáme nic proti tomu.

Tim byl mode composé pravého socialismu dostatečně uveden, a teď se pouští plným tryskem vpřed po nové dráze. Beran, tvor od přírody bojovný, nemůže se už spokojit s dosavadním dobromyslným tónem kritiky; nového vůdce stáda vestfálských oveček se zmocňuje bojový zápal, a než ho jeho méně trkaví společníci stačí zadržet, už se řítí s nastavenými rohy rovnou na dr. Georga Schirgese z Hamburku. Dr. Schirges nebyl doposud nikterak špatně zapsán u kormidelníků „Parníku“, ale teď je tomu jinak. Chudák dr. Schirges totiž representuje mode simplicissimus^[c] pravého socialismu, a tuto prostoduchost, ačkoli ji ještě donedávna sdílel, mu mode composé najednou nemůže odpustit. Proto mu v zářijovém čísle „Dampfbootu“ z roku 1846 na str. 409—414 Beran zcela nelítostně bourá zdi jeho „Werkstattu“^[209]. Pokochejme se na okamžik tímto divadlem.

Několik pravých socialistů a soi-disant^[d] komunistů přeložilo Fourierovy brilantní satiry na měšťácké životní poměry, pokud z nich něco poznali, do jazyka německých měšťáckých mravoučných průpovídek. Při této příležitosti objevili teorii o neštěstí boháčů, kterou znali už osvícenci a bajkáři minulého století, a ta jim poskytla látku k nekonečným mravoučným tirádám. Dr. Schirges, nejsa ještě dost hluboko zasvěcen do mystérií pravé doktriny, se vůbec nedomnívá, že „bohatí jsou zrovna tak nešťastní jako chudí“. Vestfálský vůdce ovčího stáda ho za to rozhořčeně nabírá na rohy — a dobře mu tak, když by ho „výhra v loterii... mohla učinit nejšťastnějším a nejspokojenějším člověkem na světě“.

Ano, volá náš stoický Beran, „navzdory panu Schirgesovi je přece pravda, že majetek ještě nestačí k tomu, aby učinil lidi šťastnými, že naši boháči se... vůbec necítí šťastní“. (Máš pravdu, čacký Berane, zdraví je poklad, který zlatem nelze vyvážit.) „I když boháč netrpí hladem a zimou, jsou přece ještě jiné strázně“ (např. venerické choroby, dlouhotrvající deštivé počasí a v Německu občas i hryzení svědomí), „před nimiž není úniku“. (Zejména proti smrti není léku.) „Jediný pohled do soukromí většiny rodin... jak je tam vše shnilé a zpuchřelé... Muž je úplně pohlcen bursovními a obchodními záležitostmi“ (beatus ille qui procul negotiis^[210] — je s podivem, že chudáček najde ještě čas zplodit pár dítek) „ ...musel se snížit v otroka peněz“ (chuděra!), „žena je vedena k jalovému“ (pokud ovšem není v jiném stavu), „prázdnému životu salónní dámy nebo vychovávána v dobrou hospodyni, která nemá smysl pro nic jiného než pro vaření, praní a péči o děti“ (mluví Beran stále ještě o „boháčích“?) „a nejvýš pro klepařské společnosti“ (jak je vidět, jsme stále ještě výhradně na německé půdě, kde má „dobrá hospodyně“ nejlepší příležitost věnovat se tomu, pro co „má smysl“, což je dostatečným důvodem k tomu, aby byla hluboce „nešťastná“); „přitom jsou nezřídka mezi manžely neustálé rozbroje... ba i pouto mezi rodiči a dětmi se často trhá vlivem sociálních poměrů“ atd. atd.

Na nejhorší svízel náš autor zapomněl. Každý „bohatý“ otec rodiny v Německu by mu mohl říci, že manželské sváry se časem stanou potřebou, že nezvedené děti lze poslat do Batávie a zapomenout na ně, že však nesnesitelným „zlem“ je zlodějské a vzpurné služebnictvo a že toto „zlo“ je při rozmáhající se demoralisaci dělného lidu už skoro nevyhnutelné.

Kdyby si pánové Rothschild, Fulchiron a Decazes v Paříži, Samuel Jones Loyd, Baring a lord Westminster v Londýně přečetli toto vylíčení útrap „bohatých“, jak by jim muselo být vestfálského Berana líto!

„Dokazujeme-li však“ (jak se stalo výše), „že tlak našich podmínek“ (zejména atmosférický tlak 15 liber na jeden čtvereční coul) „spočívá i na bohatém, i když ne tak citelně jako na chudém, vyplyne při tom to, co vůbec vyplývá z vylíčení naší situace a poměrů: poučení pro každého, kdo poučení hledá.“ (Skoro to vypadá, že při mode composé pravého socialismu „vyplývá“ ještě méně než při mode simple.) „Nespokojenost bohatých ovšem nepovede k převratu ve prospěch proletariátu, k tomu je zapotřebí silnějších hnacích per“ (zvláště spisovatelských per); „také se to nedá odbýt slovy: ‚V náruč spějte, milióny, polibek, v němž celý svět‘^[211], ale stejně málo platné je, mořit se se záplatováním a s drobnými utišujícími prostředky“ (dejme tomu s pokusy nastolit smír v shora vylíčené nešťastné domácnosti) „a úplně pro to zapomínat na věci velké, na skutečné reformy“ (třeba na rozvod).

Srovnáme-li shora uvedené „ovšem“ s následujícím „také“ a „ale stejně málo“, dostaneme „ovšem“ politováníhodný příklad zmatku, ktcrý ve Vestfálcově hlavě způsobil přechod od jednoduchého pravého socialismu k složenému: „také“ se naše lítost nezmenší, když si na další stránce (413) přečteme, že „v politicky vyspělých zemích... existuje stav bez jakýchkoli omezení“; „ale stejně málo“ svědčí o historických znalostech vestfálského socialismu, praví-li se na téže stránce, že „egoismus... v nejskvělejším období revoluce, v období konventu, byl nezřídka i trestán“ — patrně rákoskou. Nicméně „nemáme pražádný důvod očekávat od další činnosti ‚našeho Berana‘ něco lepšího, a proto se k němu asi tak hned nevrátíme“.

Poohlédněme se raději, co dělá Býk. Toho času se zabývá „světovými událostmi“^[212], na str. 424 (zářijové číslo z roku 1846) nadhazuje „samé nadhozeníhodné otázky“ a střemhlav se vrhá do oné politiky, které podle časopisu „Charivari“ dal pan Guizot přezdívku „velká politika“. Také zde je očividný pokrok ve srovnání s dřívějším údobím jednoduchého socialismu. Několik ukázek:

Do Vestfálska pronikly pověsti, že finanční nesnáze, jež dolehly na pruskou vládu, mohou ji velmi snadno přimět k tomu, aby oktrojovala konstituci. Zároveň píší noviny o peněžní tísni na berlínské burse. Náš vestfálský tažný býk, který není právě silný v politické ekonomii, si plete tout bonnement^[e] peněžní nesnáze berlínské vlády s naprosto odlišnými peněžními potížemi berlínských obchodníků a rozvíjí tuto hlubokomyslnou hypothesu:

„...možná, že budou ještě letos provinční stavovské sněmy svolány jako říšský stavovský sněm. Neboť peněžní tíseň stále ještě trvá a banka ji zřejmě není s to odstranit. Ba, může se dokonce stát, že budou nedostatkem peněz vážně ohroženy už započaté i projektované stavby železnic, v kterémžto připadě by pak stát snadno“ (o, sancta simplicitas !^[f]) „mohl převzít stavbu jednotlivých tratí“ (nesmírně bystré), „což zase není možné bez půjčky.“

Tato poslední slova jsou hluboce pravdivá. V prostoduchém Vestfálsku si lidé stále ještě myslí, že žijí pod patriarchální vládou. Dokonce i náš extrémní socialista v mode composé věří, že pruská vláda je natolik naivní, že dá ústavu jen proto, aby zahraniční půjčkou pomohla z úzkých berlínské burse — Ó šťastná víro uhlířská!

Jemný čich našeho vestfálského tažného býka se však nejlépe uplatní v jeho glosách k zahraniční politice. Před několika měsíci vyslídil mode composé pravého socialismu tyto nové pařížské a londýnské tajnosti, jež tu pro obveselení čtenářů uvádíme:

Zářijové číslo.

„Francie. — Vláda vyšla vítězně z volebního boje, jak se ani jinak nedalo čekat“ (cožpak snad nějaký Vestfálec čekal někdy něco „jiného“ než to, co se „dalo čekat“?). „Nechť se třeba nasazují všechny páky korupce, nechť se využívá henryovského atentátu... zkrátka, stará oposice (Thiers, Barrot) utrpěla významnou porážku. Avšak ani pan Guizot nebude už moci nadále počítat s tak kompaktní konservativní stranou, hlasující quand même^[g] pro ministerstvo; neboť i konservativní strana se rozpadla na dvě části, na conservateurs bornés^[h] s novinami „Débats“ a „Époque“ a na conservateurs progressifs^[i], jejichž orgánem je „Presse“. (Býk zapomíná, že pan Guizot osobně poprvé použil fráze o pokrokovém konservatismu v projevu k voličům v Lisieux.)^[213] „Vůbec“ (zde opět, „jak se ani jinak nedalo čekat“, začíná podivná nesouvislost, které jsme si všimli už předtím u Berana), „ustoupí asi poněkud do pozadí abstraktně politické stranické otázky, které se točily jen kolem toho, má-li být ministrem Thiers nebo Guizoť‘ (tomu se ve Vestfálsku říká „abstraktně politické stranické otázky“, a pořád se tam jestě věří, že se ve Francii všechno „točilo jen kolem toho“!) „Ekonomové jako Blanqui... byli zvoleni do parlamentu a s nimi tam asi přijdou na pořad“ (pro poučení Vestfálců) „také národohospodářské otázky“ (jaké asi mohou mít ve Vestfálsku představy o „otázkách“, které „tam“ byly „na pořadu“ dosud!). (Str. 426, 427.)

Otázka: Proč anglická aristokracie trvá na tělesných trestech pro vojáky? Odpověď:

„Budou-li zrušeny tělesné tresty, musí se zavést nový systém odvodů, a budou-li lepší vojáci, bude třeba také lepších důstojníků (!!)‚ kteří budou dosahovat svého postavení zásluhami a nikoli za peníze anebo z protekce. Právě proto je aristokracie proti ‚zrušení tělesných trestů‘, neboť by tím ztratila další baštu, zaopatření pro své ‚mladší syny‘. Avšak střední třída tu jde krok za krokem za svým prospěchem a i tady nakonec zvítězí.“

(Pěkné báchorky! Válečná tažení Angličanů v Indii, v Afganistanu atd. dokazují, že prozatím nepotřebují žádné „lepší důstojníky“ a že anglická střední třída netouží ani po lepších důstojnících, ani po lepších vojácích, ani po jiném odvodním systému, ani jí nijak zvlášť nezáleží na odstranění biče. Ale „Dampfboot“ od jisté doby větří v Anglii stále jen boj střední třídy a aristokracie.) (Str. 428.)

Říjnové číslo.

Francie. — „Pan Thiers ztratil svůj dlouholetý orgán, ‚Constitutionnel‘; koupil jej jeden konservativní poslanec a převádí jej teď pomalu a nepozorovatelně“ („pozorovatelně“ ovšem jen pro mode composé pravého socialismu) „do konservativního tábora. Pan Thiers, který už dříve hrozil, že dojde-li mu trpělivost, chopí se opět svého starého pera v ‚Nationalu‘, prý teď opravdu ‚National‘ koupil.“

(Bohužel byl „National 1830“ docela jiný, konstituční a orleanistický „National“ než republikánský „National 1834“, jejž pan Thiers léta páně 1846 „prý opravdu koupil“. Ostatně „Dampfbootu“ provedli neodpovědnou klukovinu. Nějaký nesvědomitý ničema a nepřítel dobré věci podstrčil redaktorovi několik čísel listu „Corsaire-Satan“.^[214] „Dampfbooť‘ teď otiskuje bona fide^[j] klepy tohoto pro vestfálského čtenáře rozhodně ne dosti morálního listu jako věštby. Cožpak mohl „Dampfbooť‘ pochybovat o tom, že „Corsaire-Satan“ má přinejmenším stejnou mravní hodnotu a je si stejně vědom vznešeného poslání tisku jako on sám?)

„Zda tento krok pana Thierse znamená jeho přechod k republikánům, to se ještě ukáže.“

Ctný Cherusku, toto „zda“ jsi nevzal z „Corsaira“; cela sent la forêt teutoburgienne d‘une lieue!^[k] — Zato se však dává „Corsairem“, který hájí svobodu obchodu, svést k tomu, že agitaci za libre échange^[l] ve Francii přikládá úspěchy a význam, jaké zdaleka nemá.

„Naše předpovědi, že všechny průmyslové země budou muset jít touž cestou a dosáhnout téhož cíle jako Anglie... nejsou tedy zřejmě přece jen tak zcela nesprávné, neboť se nyní uskutečňují. A my, ‚nepraktičtí teoretikové‘ tedy zřejmě přece jen známe stejně dobře skutečně poměry“ (hurá!) „a posuzujeme je lépe než ‚praktikové‘, kteří se tak rádi holedbají svými zkušenostmi, svými znalostmi praxe.“

Nešťastní teutoburští „teoretikové“! Co vy „znáte“? Vždyť vy neznáte ani „skutečné poměry“ „Corsaira-Satana“! (Tyto krásné věci naleznete na str. 479.)

Listopadové číslo.

Francie. — „Marně si učenci lámou hlavu nad tím, odkud se berou tyto tak časté povodně. Kdysi byly na rozkaz Akademie vykáceny šumící lesy na horách jakožto příčina zla, potom byly znovu vysázeny, ale na věci se nic nezměnilo.“ (Str. 522.)

„Marně“ by si „učenci lámali hlavu nad tím“, co je zde největší nesmysl: 1) věří-li Vestfálec, že ve Francii může Akademie vydávat rozkazy a dát vykácet lesy; 2) věří-li, že lesy byly vykáceny kvůli povodním, a ne pro dřevo a zisk; 3) věří-li, že si učenci marně lámou hlavu nad příčinou těchto povodní; 4) věří-li, že byly někdy za příčinu povodní považovány lesy, když každé dítě ve Francii ví, že příčinou povodní je právě vykácení lesů; 5) věří-li, že se ve Francii lesy znovu vysazují, zatímco se nikde tolik nežehrá na zanedbávání a na stále větší drancování lesů, které nedbá na jejich reprodukci (srovnej kromě odborných časopisů i „Réforme“, „National“, „Démocratie pacifique“ a jiné oposiční listy z října a listopadu 1846). Vestfálský Býk má smůlu, ať sáhne, na co sáhne. Jde-li za hlasem „Corsaira-Satana“, zamotává se; jde-li za hlasem svého vlastního génia, zamotává se také.

Jak jsme viděli, vykonal pravý socialismus na svém vyšším stupni veliké činy v oblasti vysoké politiky. Jaký bystrozrak, jaká kombinační schopnost ve srovnání s dřívějšími zprávami o „světových událostech“! Jaká zevrubná znalost „skutečných poměrů“! Nejdůležitější z těchto „skutečných poměrů“ je pak pro „Dampfboot“ postavení královských pruských důstojníků. Poručík Anneke, bez kterého se od jisté doby německý periodický tisk nemůže obejít, veledůležitá diskuse v bielefeldském museu o nošení kordu, projednávání takových přestupků čestným soudem atd. tvoří hlavní náplň říjnového a listopadového čísla. Rovněž se tu dovídáme leccos zajímavého o neuskutečněném vydávání „Deutsche Zeitung“, o francouzském království žebráků, jež zaniklo v XVII. století a jež nám vylíčil Monteil, a o jiných stejně „skutečných“ poměrech. Mezi tím se tu a tam mihne znaménko pro násobení^[215], které ještě representuje v plné kráse mode simple pravého socialismu a všechna svoje hesla chrlí s naprostou bezelstností: německá teorie a francouzská praxe se musí spojit, komunismus se musí uskutečnit proto, aby se mohl uskutečnit humanismus (str. 455—458) atd. Čas od času uklouznou podobné ohlasy minulosti samému Beranovi nebo Býkovi, aniž to však v nejmenším naruší božskou harmonii „skutečných poměrů“.

Opusťme však nyní jádro vestfálské armády a sledujme pohyby jednoho z detašovaných oddílů, který se usadil v požehnaném Wuppertalu pod spodničkou korpulentní Nemesis^[216]. Již delší dobu nastavoval veřejnosti jakýsi pan Fr. Schnaake v roli Persea gorgonský štít^[217] „Zrcadla společnosti“ [„Gesellschaftsspiegel“], a to s takovým úspěchem, že nejen čtenářstvo usnulo nad tímto časopisem, nýbrž zesnul i sám „Gesellschaftsspiegel“ u čtenářstva. Náš Perseus je však povedený šibal. Když dosáhl tohoto záviděníhodného výsledku, oznamuje (na poslední stránce posledního čísla): 1) že „Gesellschaftsspiegel“ usnul na věky a 2) že je záhodno odebírat jej napříště poštou, aby se odběratelé vyvarovali zpožďování a s tím, opraviv ještě své poslední tiskové chyby, odchází z jeviště.

Už toto přihlédnutí ke „skutečným poměrům“ svědčí o tom, že i zde máme co činit s mode composé pravého socialismu. Přesto je podstatný rozdíl mezi Beranem a Býkem na jedné straně a naším Perseem na straně druhé. Nutno Beranovi i Býkovi po právu přiznat, že zůstávají „skutečným poměrům“, totiž poměrům ve Vestfálsku a vůbec v Německu, co možná věrni. Důkazem budiž shora uvedená plačtivá scéna Beranova, důkazem buďtež Býkovy procítěné obrázky z německého politického života, které jsme museli přeskočit. Při přechodu na nové stanovisko vzali si s sebou z mode simple prosté, nepřikrášlené maloměšťáctví, německou realitu; uplatňování člověka, německé teorie atd., přenechávají všelijakým znaménkům pro násobení a jiným hvězdám druhé velikosti. S časopisem „Gesellschaftsspiegel“ je tomu právě naopak. Zde se vojevůdce Perseus co možná oprošťuje od maloměšťácké reality, ponechává ji na pospas své družiny a věren mythu vzlétá vysoko do oblak německé teorie. Může si dovolit jistou nevážnost ke „skutečným poměrům“ tím spíše, že stojí na mnohem vyhraněnějším stanovisku. Representují-li souhvězdí přímo vestfálská mode composé, pak Perseus představuje tout ce qu‘il y a de plus composé en Allemagne^[m]. Při svém navýsost smělém ideologickém letu stojí však pořád na „hmotné základně“ a tento bezpečný podstavec mu dodává takové chrabrosti v boji, že na ni budou ještě dlouhá léta pamatovat pánové Gutzkow, Steinmann, Opitz a jiné veličiny. „Hmotná základna“ našeho Persea spočívá pak hlavně v tomto^[218]:

1) „Jen tehdy, odstraní-li se hmotná základna naší společnosti, soukromý zisk, změní se i člověk“ (čís. X, str. 53).

Kdyby byl mode simple, který tak často vyslovoval tuto prastarou myšlenku, věděl jen to, že soukromý zisk je hmotnou základnou naší společnosti, stal by se z něho mode composé a mohl by pokračovat pod záštitou našeho Persea, vést poklidný a pokorný život ve vší počestnosti a bázni boží. Takto však sám neměl hmotnou základnu a vyplnilo se na něm, co stojí psáno v proroku Goethovi:

Jestliže nemá zadnici, na čem má urozenost sedět?[219]

Do jaké míry je tato základna, totiž soukromý zisk, „hmotná“, je patrno mimo jiné z těchto slov:

„Egoismus, soukromý zisk“ (to je tedy totéž, a „egoismus“ je pak také „hmotná základna“) „rozvrací svět svou zásadou: Každý pro sebe“ atd. (str. 53).

Tedy „hmotná základna“, která „rozkládá“ nikoli „hmotnými“ fakty, nýbrž ideálními „zásadami“. — Bída je jak známo (a komu to snad ještě známo není, tomu to Perseus na uvedeném už místě sám vyloží) také jedna ze stránek „naší společnosti“. Avšak, jak se dovídáme, nikoli „hmotná základna, soukromý zisk“, nýbrž au contraire^[n]

„transcendence uvrhla lidstvo do bídy“ (str. 54 — všechny tři citáty z téhož článku).

Kéž by „transcendence“ co nejrychleji vysvobodila ubohého Persea „z bídy, do níž“ ho „uvrhla“ „hmotná základna“!

2) „Skutečnou masu neuvádí do pohybu idea, nýbrž ‚správně pochopený zájem‘... V sociální revoluci.., vystupuje proti egoismu konservativní strany ušlechtilejší egoismus lidu, který potřebuje spasit (!!)“ (lid, „který potřebuje spasit“, dělá revoluci!)... „lid bojuje právě za svůj ‚správně pochopený zájem‘ proti výlučnému, hrubému zájmu soukromníků, podpírán a nesen mravní silou neúnavným zápalem“ (čís. XII, str. 86).

„Správně pochopený zájem“ našeho Persea, „který potřebuje spasit“ a který je bezpochyby „podpírán a nesen mravní silou a neúnavným zápalem“, by byl v tom, kdyby proti „egoismu konservativní strany postavil ušlechtilejší egoismus“ mlčení; neboť „neuvádí do pohybu“ ani jedinou ideu, aby zároveň nekompromitoval mode composé pravého socialismu.

3) „Chudoba je důsledek vlastnictví, které je vlastnictvím soukromým a je svou povahou výlučné!!“ (XII, 79).

4) „Jaká sdružení se tu míní, nelze zjistit: míní-li však autor egoistická sdružení kapitalistů, pak tedy zapomněl na významná sdružení řemeslníků proti libovůli zaměstnavatelů“!! (XII, 80).

Perseus je šťastnější. Jaký nesmysl chtěl provést, „nelze zjistit, mínil-li“ však provést jen nesmysl stylistický, pak rozhodně „nezapomněl“ na neméně „důležitý“ nesmysl logický. Když už se mluví o sdružení, připomeňme ještě, že se nám na str. 84 dostává poučení o „sdruženích ve vlastním slova smyslu, která pozvedají sebevědomí proletáře a vytvářejí energickou(!) proletářskou(!!) spojenou(!!!) oposici proti existujícím poměrům“.

Zmínili jsme se už dříve, když jsme mluvili o panu Grünovi, že praví socialisté mají ve zvyku osvojovat si nepochopené myšlenky tím způsobem, že se naučí nazpaměť jednotlivým větám a heslům^[220]. Mode composé se liší od mode simple jen velkým množstvím takových nestrávených soust, které se k němu dostaly všelijakými cestičkami a které proto nahonem spolykal, a strašlivým ujímáním, které z toho měl. Viděli jsme, jak „skutečné poměry“, „ekonomické otázky“ působí Vestfálcům při každém slově říhání, jak „hmotná základna“, „správně pochopený zájem“, „proletářská oposice“ souží neohroženého Persea.Tento druhý chvastoun, rytíř ze Zrcadla, si kromě toho ještě přivlastnil „feudalismus peněz“ a libovolně ho používá, ačkoli by udělal lépe, kdyby jej ponechal jeho autorovi Fourierovi. Představuje si pod tímto termínem tak málo, že v čís. XII, str. 78 tvrdí, že tento feudalismus „vytváří místo feudální aristokracie majetkovou aristokracii“, z čehož tedy plyne, 1) že „feudalismus peněz“, tj. „majetková aristokracie“, „vytváří“ sám sebe a 2) že „feudální aristokracie“ nebyla „majetkovou aristokracií“. Hned nato tvrdí (str. 79), že „feudalismus peněz“ (tj. feudalismus bankéřů, jehož vasaly jsou drobní kapitalisté a průmyslníci, chceme-li zachovat souvislost) a feudalismus „průmyslu“ (jehož vasaly jsou proletáři) jsou „jedno a totéž“.

K „hmotné základně“ se nenuceně pojí ještě toto zbožné přání chvástavého rytíře ze Zrcadla, připomínající radostnou naději Vestfálců, že se ve francouzské poslanecké sněmovně bude přednášet pro jejich poučení, tj. pro poučení Teutoburků, politická ekonomie.

„Musíme jen poznamenat, že jsme se doposud z čísel (newyorského) ‚Volkstribuna‘, které jsme dostali, nedověděli ještě téměř nic... o americkém obchodu a průmyslu... Nedostatek poučných zpráv o průmyslových a národohospodářských poměrech v Americe, z nichž přece“ (že by?) „vždycky vychází sociální reforma“ atd. (X, str. 56).

„Volkstribun“, noviny, které chtějí dělat v Americe jen populární propagandu, jsou tedy peskovány ne za to, že to dělají špatně, ale za to, že nezásobují „Gesellschaftsspiegel“ „poučnými zprávami“ o věcech, s nimiž nemá „Volkstribun“ tak, jak se to tu na něm žádá, ani za mák společného. Od chvíle, kdy Perseus objevil „hmotnou základnu“, se kterou si neví rady, dožaduje se od každého, aby ho o tom poučil.

Kromě toho nám Perseus ještě vypravuje o tom, že konkurence ruinuje drobnou střední třídu, že

„přepych v odívání... v důsledku těžkých látek... je velkou přítěží“ (XII, str. 83. — Perseus se patrně domnívá, že atlasové šaty váží právě tolik jako brnění) a jiné úvahy podobného druhu.

A aby čtenář už vůbec nebyl na pochybách, co je „hmotnou základnou“ představ našeho Persea, praví se v čís. X na str. 53:

„Pan Gutzkow by udělal dobře, kdyby se už jednou obeznámil s německou vědou o společnosti, aby ho nemátly vzpomínky na vykřičený francouzský komunismus, na Babeufa, Cabeta...“,
a na str. 52:

„německý komunismus chce vypodobnit takovou společnost, v níž budou práce a požitek totožné a nebudou už od sebe odděleny vnější odměnou“.

Viděli jsme už, jak vypadá „německá věda o společnosti“ i sama „vypodobňovaná“ společnost, a octli jsme se přitom ne zrovna v nejlepší společnosti.

Co se týče kumpánů chvástavého rytíře ze Zrcadla, ti „vypodobňují“ neobyčejně nudnou „společnost“. Svého času si vzali do hlavy, že si budou hrát na Prozřetelnost německého měštěnína a venkovana. Bez vědomí a vůle „Gesellschaftsspiegel“ nespadl ani jeden pokryvač se střechy a ani jedno dítko do vody. Na štěstí pro „Dorfzeitung“ [„Vesnické noviny“], pro něž začínala být tato konkurence nebezpečná, vzdalo se zrcadlové bratrstvo brzy této únavné činnosti: jeden po druhém usnul vysílením. Marně zkoušel Perseus všechny možné prostředky, aby je vyburcoval, aby vlil časopisu novou krev do žil; účinek gorgonského štítu, který proměňuje v kámen, se projevil i na jeho spolupracovnících: nakonec zůstal náš Perseus se svým štítem a se svou „hmotnou základnou“ sám, „uprostřed mrtvol jediné bušící srdce“^[221] nemožná postava korpulentní Nemesis se rozvalila v sutiny a „Gesellschaftsspiegel“ skončil svou pozemskou pout‘.

Pokoj popeli jeho! A my se zatím otočme a vyhlédněme si na severní polokouli někde poblíž jinou, jasnější hvězdu. Se zářícím průvodem svítí nám vstříc Ursa Major, Velký medvěd neboli medvědí major Püttmann, zvaný též Sedmihvězdí, neboť ustavičně vystupuje jako sedmijediný, aby zaplnil potřebných dvacet archů^[222]. Je to čacký rek! Omrzelo ho stát věčně na mapě oblohy na čtyřech, a tak se konečně postavil na zadní, vyzbrojiv se, jak zákon káže: Nuž odějte se stejnokrojem charakteru a opásejte se šerpou přesvědčení, připevněte si na ramena epolety nabubřelosti, a na hlavu si nasaďte třírohý klobouk nadšení a svou mužnou hruď ozdobte řádem obětavosti třetí třídy: opásejte se kordíkem nenávisti k tyranům a obujte si boty co nejlacinější propagandy! Takto vyšňořen vystupuje náš major před svůj oddíl, tasí kord, velí: pozor! a pak pronáší tuto řeč:

Vojáci! Tamhle z toho vysokého nakladatelského okna hledí na vás čtyřicet louisdorů! Rozhlédněte se, hrdinní obránci „totální společenské reformy“, vidíte to slunce? To je slunce od Slavkova, jež nám zvěstuje vítězství, vojáci!

„Neohroženost a odvahu vytrvat až do konce nám dává vědomí, že bojujeme jen za ubohé a zavržené, za podvedené a zoufajíci. Není to nic polovičatého, co hájíme, není to nic nejasného“ (spíše cosi totálně zmateného), „co chceme; a proto jsme odhodlaní a zůstáváme všemu navzdory navždy věrni lidu, utlačenému lidu!“ („Rheinische Jahrbücher“, 5. II, předmluva.)

Na rámě zbraň! — Pozor! — K poctě zbraň! Ať žije nový společenský řád, který jsme vylepšili podle Babeufa a podali v 63 článcích polního řádu!

„Konec konců je ovšem jedno, přijde-li to všechno tak, jak jsme navrhli, bude to však jiné, než si to představuje nepřítel, jiné, než to bylo dosud! Všechny hanebné instituce, které byly po staletí ničemně vytvářeny ke zkáze národů i lidí, zaniknou!“ („Rheinische Jahrbücher“, II, str. 240.)

Setsakrakrucinál! — Pozor! — Na ruku zbraň! Vlevo vbok! K noze zbraň! Pohov! Rozchod! — Jenomže Medvěd je od přírody zvíře ryze germánské. Když touto řečí vyvolal všeobecné hromové hurá a vykonal tak jeden z nejchrabřejších činů našeho století, uvelebí se pěkně za pecí a popustí uzdu svému měkkému, útlocitnému srdci v dlouhé, tklivé elegii o „pokrytectví“ („Rheinische Jahrbücher“, II, str. 129—149). V naší prohnilé době, skrz naskrz prožrané červotočinou sobectví, jsou bohužel! individua, v jejichž hrudi nebuší horoucí srdce, v jejichž oku se nikdy nezaleskne slza soucitu, jejichž pustou lbí nikdy nešlehl burácivý blesk planoucího nadšení pro lidstvo: čtenáři, potkáš-li takového člověka, ó, dej mu číst „Pokrytectví“ Velkého medvěda, a on bude lkát, lkát, lkát! Uvidí tu, jak je bědný, nuzný a nahý, neboť ať je theolog, právník, lékař, státník, kupec, prodavač košťat nebo uvaděč, pro každý stav je tu zvlášť odhaleno jeho zvláštní pokrytectví. Uvidí tu, jak se pokrytectví zahnizďuje všude, kam se podíváš, a jak zejména „pokrytectví právníků“je „strašlivou kletbou“. Nepřivede-li ho to k pokání a nápravě, nezaslouží si býti zrozenu ve století Velkého medvěda. Je vskutku třeba být poctivým, Či jak říkají Angličané „nesofistikovaným“^[o] medvědem, abys na každém kroku vyčenichal pokrytectví zlého světa. At‘ se vrtne, kam vrtne, všude naráží Velký medvěd na pokrytectví. Vede se mu jako jeho předchůdci v „Lilině parku“^[223]:

A jak tu stojím, nedutám, vtom z dálky slyším štěbetáni, zřím blyskotání, třepotání, a tak se otočím a zabručím a zpátky kousek utíkám. Pak rozhlédnu se, poskočím a zabručím a znovu běžím bůhví kam, nakonec zas seotočím.

Nu ovšem, neboť kam by mohl utéci před pokrytectvím v naší skrz naskrz zkažené společnosti? Ale je to smutné!

„Každý smí být medisantní, sufísantní, períldní a maliciosní a cokoli jiného, neboť byla nalezena náležitá forma“ (str. 145).

Je to vskutku k zoufání, zvláště když je někdo Ursa Major!

A „žel bohu! i rodina se poskvrnila lží... a vlákno lži ji celou opřádá a přechází z jednoho člena rodiny na druhého“.

Běda, třikrát běda otcům rodin v německé vlasti!

Zuřivost náhlá prudce se v něm vrší a duch mu z nozder mocným proudem srší, to skrytá divokost se dere ven...

a Ursa Major se opět staví na zadní tlapy:

„Budiž prokleto sobectví! Jak hrůzně se vznášíš nad hlavami lidí! Se svými černými křídly... se svým pronikavým krákoráním... Budiž prokleto sobectví!... Milióny a milióny ubohých rabů... plačících a vzlykajících, naříkajících a bědujících. Budiž prokleto sobectví!... Budiž prokleto sobectví!... Smečka kněží Baalových... morový dech... Budiž prokleto sobectví! ... Nestvůra sobectví. . .“ (str. 146—148).

Já vzpínám svoji šíji štětinatou, jež nepřivykla otročení. A každý stromeček tu našňořený se posmívá mi. A tak prchám zas z těch trávníků koketně přistřihaných; nos dlouhý na mne dělá zimostráz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Já plahočím se, a když nemám sil, tu pod umělé lehnu vodopády, válím se, pláču, až nemohu dál. Leč ouvej! slyší nářky mé a žal jen sádrové tu Oreády!

Největší „pokrytectví“ celé této jeremiády je však v tom, že se toto miserere, slátané z plytkých literátských frází a románových reminiscencí, vydává za vylíčení „pokrytectví“ v dnešní společnosti a že se tu Velký medvěd tváří, jako by v zájmu trpícího lidstva upadal v spravedlivé rozhořčení nad tímto strašákem do zelí.

Kdo se aspoň trochu vyzná na mapě hvězdné oblohy, ten ví, že tam Ursa Major vede důvěrný rozhovor s individuem velmi nudného zevnějšku, které vede na provaze několik chrtů a zove se Bootes. Tento rozhovor se reprodukuje na hvězdném nebi pravého socialismu na str. 241—256 časopisu „Rheinische Jahrbücher“, sv. II. Úlohy Boota se ujímá týž pan Semmig, o jehož článku „Socialismus, komunismus, humanismus“ jsme už mluvili. S tímto pánem se ocitáme v saské skupině, kde je nejzářivější hvězdou, pročež také napsal knížečku o „saských poměrech“. Velký medvěd nad touto knížečkou na uvedeném místě zálibně bručí a s „náramným potěšením“ odtud cituje celé stránky. Tyto citáty úplně stačí charakterisovat celou knížku, což je tím vítanější, že Bootovy spisy nejsou za hranicemi jeho vlasti k dostání.

Ačkoliv „saských poměrech“ sestoupil Bootes z výšin své spekulace ke „skutečným poměrům“, přece jen patří s celou svou saskou skupinou, stejně jako i Ursa Major, tělem i duší k mode simple pravého socialismu. Mode cornposé je vůbec representován pouze Vestfálci a zrcadlovým bratrstvem, jmenovitě Beranem, Býkem a Perseem. Saská skupina a všechny ostatní skupiny jsou proto jen dalším rozvinutím už předtím charakterisovaného jednoduchého pravého socialismu.

Bootes, jako občan a jako spisovatel, který nám vylíčil, jak by měl vypadat vzorný německý konstituční stát, vypouští jednoho ze svých chrtů hlavně na liberály. Touto sršivou filipikou se nemusíme zabývat, neboť tu jde, stejně jako u všech podobných tirád pravých socialistů, jen o jalové poněmčení kritiky, kterou o témž předmětu podali francouzští socialisté. S Bootem se to má jako s kapitalisty: je majitelem — abychom užili jeho vlastních slov — „produktů, vyrobených dělníky“ a jejich literárními representanty ve Francii, „v důsledku toho, že bez zásluhy, slepě zdědil cizí kapitál“ („Rheinische Jahrbücher“, II, str. 256). Dokonce jej ani neponěmčil, protože to už před ním udělali jiní (srovnej „Deutsches Bürgerbuch“, „Rheinische Jahrbücher“, I, atd.) Udělal jen to, že toto „slepé dědictví“, dědictví bez zásluhy, rozhojnil o několik projevů nejen všeobecně německé, ale speciálně saské „zaslepenosti“. Tak např. soudí (tamtéž, str. 243), že se liberálové vyslovují „pro veřejné soudní jednání proto, aby mohli v soudní síni přednášet svá řečnická cvičení“! Přes svou nakvašenost na buržoy, kapitalisty atd. nevidí Bootes v liberálech ani tak buržoy jako spíše jejich placené lokaje, advokáty.

Závěr bystrých výzkumů našeho Boota v oboru liberalismu je pozoruhodný. Ještě nikdy nevyslovil pravý socialismus svou reakční politickou tendenci s takovým odhodláním:

„Leč vy... proletáři,.. kteří jste se kdysi dali touto liberální buržoasií strhnout a svést k nepokojům (pamatujte na rok 1830), buďte opatrní! Nepodporujte ji v jejích snahách a bojích... nechte ji, ať dokončí boj sama. Do čeho... se pouští jen ve svém vlastním zájmu; hlavně se však nikdy neúčastnlte politických revolucí, neboť ty osnuje vždy nějaká nespokojená menšina, která chce z touhy po moci svrhnout vládu a sama se jí zmocnit!“ (Str. 245, 246.)

Bootes má všechny důvody dělat si nárok na vděčnost královské saské vlády — řád routové koruny ^[224] je to nejmenší, čím se mu může odvděčit. Kdyby se dalo očekávat, že německý proletariát uposlechne jeho rady, pak by byla existence feudálně-maloměšťácko-selsko-byrokratického vzorného saského státu nadlouho zajištěna. Bootovi se zdá, že co je dobré pro Francii a Anglii, kde buržoasie vládne, musí být dobré i pro Sasko, kde po vládě buržoasie není ještě ani vidu ani slechu. Ostatně že ani v Anglii a Francii nemůže proletariát zůstávat lhostejný k otázkám, které jsou ovšem zprvu jen v zájmu buržoasie nebo některé její frakce, o tom se může Bootes každodenně dočíst v tamějších proletářských novinách. V Anglii k takovým otázkám mimo jiné patří zrušení státní církve, tak zvaná equitable adjustement^[p] státního dluhu, přímé daně, ve Francii zase rozšíření volebního práva na maloburžoasii, zrušení městského mýta atd.

Konec konců je celá ta saská „proslulá svobodomyslnost jen mýdlová bublina... slovíčkaření“, ne proto, že se tím ničeho nedosáhne a že se tím buržoasie nedostane ani o krok kupředu, ale proto, že „vy“, liberálové, „tímhle přece nemůžete od základu vyléčit nemocnou společnost“ (str. 249). To nemohou, už proto ne, že ji vůbec nepokládají za nemocnou.

Ale dosti o tom. Na str. 248 vypouští Bootes druhého ekonomického chrta.

V Lipsku... „vznikly celé nové čtvrti“ (Bootes si asi myslí, že „vznikají“ také staré čtvrti). „Ale přitom se u bytů projevil tíživý nepoměr, ježto neexistují byty za nějakou (!) prostřednější cenu. Každý novostavebník zřizuje ve svém domě kvůli vysokému úroku“ (! míní se patrně vyšší naemné) „jen velké byty; už z nedostatku jiných bytů je mnohá rodina nucena najmout si větší byt, než potřebuje a než může platit. Tak se množí dluhy, exekuce, směnečné protesty apod.!“ (Tento „ !“ zasluhuje další [!].) „Zkrátka střední stav má být v pravém slova smyslu vytlačen.“

Možno se jen obdivovat, jak primitivně prostoduchý je tento ekonomický chrt! Bootes vidí, že drobná buržoasie vzdělaného města Lipska je ruinována způsobem pro nás nanejvýš zábavným. „Za dnešních dnů, kdy se stírají všechny rozdíly v lidském rodu“ (str. 251), měl by tento jev potěšit i jeho; ale ne, naopak ho to rmoutí a nutí pátrat po příčinách. Tyto příčiny nachází — v škodolibosti stavebních spekulantů, kteří to zaonačují tak, aby se každý krejčovský nebo rukavičkářský kmotr nastěhoval do paláce, a platil horentní činži. Lipští „novostavebníci“, jak nám Bootes v nanejvýš neohrabané a zmatené saštině — němčina to není — vykládá, jsou povzneseni nad veškeré zákony konkurence. Stavějí dražší byty, než jejich zákazníci potřebují, neřídí se podle situace na trhu, nýbrž podle „vysokého úroku“; a zatímco všude jinde by to vedlo k tomu, že by své byty museli pronajímat pod cenou, v Lipsku se jim daří podřizovat trh svému vlastnímu bon plaisir^[q] a donucovat nájemníky, aby se vysokým nájemným sami ruinovali! Bootes si plete komára se slonem, pokládá dočasný nepoměr mezi nabídkou a poptávkou na bytovém trhu za trvalý stav, ba dokonce za příčinu ruinování drobné buržoasie. Ale takovou prostoduchost lze saskému socialismu odpustit, vždyť přece „koná dílo hodné Člověka, za něž ‚mu‘ budou Lidé blahořečit“ (str. 242).

Víme už, že pravý socialismus je velký hypochondr. Přesto jsme se kochali nadějí, že Bootes, který v 1. ročníku „Rheinische Jahrbücher“ osvědčil takovou roztomilou smělost úsudku, nebude trpět touto chorobou. Ale kdepak! Bootes vypouští na str. 252, 253 tohoto kňučícího chrta a uvádí tím Ursu Majora do extase:

„Drážďanská pouť... lidová veselice, a sotva vkročíme na louku, už nám kvílejí vstříc kolovrátky slepců, jež konstituce nemůže nasytit... už nás znechucuje dryáčnictví ‚umělců‘, kteří si tu vykloubují údy pro obveselení společnosti, jejíž pořádek je sám pitvorně a odporně vyklouben.“

(Když se akrobat postaví na hlavu, symbolisuje to Bootovi dnešní zvrácený svět; mystický smysl veletoče je bankrot; tajemství tance mezi vejci je kariéra vpravdě socialistického spisovatele, který přes všechna „vykloubení“ občas uklouzne a zaneřádí si žloutkem celou „hmotnou základnu“; flašinet znamená konstituci, která nesytí, frkačka tiskovou svobodu, která nesytí, vetešníkova bouda pravý socialismus, který rovněž nesytí. Pohroužen do této symboliky, bloumá Bootes vzdychaje tlačenicí a tu dospívá k témuž hrdému pocitu, k němuž předtím dospěl už Perseus, že je „uprostřed nestvůr jediné bušící srdce“.)

„A tam pod stany provádějí harnpejzníci... své mrzké řemeslo“ (o tom následuje dlouhá tiráda)... „prostituce, obludo s morovým dechem, tys posledním plodem naší dnešní společnosti“ (ne vždycky posledním, dodatečně může ještě přijít nemanželské dítě)... „Mohl bych vyprávět příběhy, jak děvče u nohou cizího muže“... (pak následuje příběh)... „mohl bych vyprávět příběhy, ale ne, raději ne“ (právě je totiž už vyprávěl)... „Ne, obviňujte nikoli je, ubohé oběti bídy a svodu, ale je vlečte před soudnou stolici: drzé kuplíře... ne, ne, ani ty ne! Vždyť nedělají nic jiného, než co dělají ostatní, kšeftují, kde kšeftují všichni“ atd.

Tím pravý socialismus svalil všechnu vinu ze všech jednotlivců a přesunul ji na nedotknutelnou „společnost“. Così fan tutti^[225] jde konec konců jen o to, s nikým si to nerozházet. Nejcharakterističtější stránku prostituce, že je to totiž nejhmatatelnější, přímo na tělo jdoucí vykořisťování proletariátu buržoasií, kde „činorodá bolest srdce“ ze str. 253 se svými řiďoučkými morálními chlebovými polívčičkami bankrotuje a kde začíná vášeň, pomstychtivá třídní nenávist, tuto stránku pravý socialismus nezná. V prostitutkách oplakává naopak ztracené hokynářky a paní mistrové, v nichž teď už nemůže obdivovat „veledílo stvoření“, „květné kalichy, provoněné nejsvětějšími a nejsladšími city“. Pauvre petit bonhomme !^[r]

Výkvětem saského socialismu je malý týdeníček, nazvaný: „Veilchen [„Fialky“]. Listy pro nevinnou moderní kritiku“^[226], redigované a vydávané G. Schlüsselem v Budyšíně. „Fialky“ jsou tedy vlastně petrklíče^[s]. Jeden lipský dopisovatel, který také patří do této společnosti, ohlašuje v „Trier‘sche Zeitung“^[227] (12. ledna t. r.) tyto něžné kvítky takto:

„Ve ‚Veilchen‘ můžeme pozdravit další pokrok, další rozkvět saské krásné literatury; přestože je to časopis mladý, horlivě se snaží prostředkovat mezi starou saskou politickou polovičatostí a sociální teorií přítomnosti.“

„Stará saská polovičatost“ není těmto zarytým Sasům ještě dost polovičatá, a tak ji musí ještě jednou rozpůlit tím, že „prostředkují“. Dokonale „nevinné“!

Dostala se nám do rukou jen jediná z těchto fialek; ale

Schoulena skromně, beze jména fialka byla to milá[228].

Přítel Bootes klade v tomto čísle — prvním z roku 1847 — několik zdobných veršíků jako hold k nohám „nevinných moderních“ dam. Praví se tu mimo jiné:

I něžná ženská srdce zdobí trn nenávisti k tyranům —

příměr, jehož smělost mezitím snad „ozdobila“ „něžné srdce“ našeho Boota „trnem“ výčitky svědomí.

Žhnou nejen lásky žertováním —

cožpak je Bootes, který „by sice mohl vyprávět různé příběhy“, ale „nechce“ je vyprávět, protože už je vyprávěl, který nemluví o žádném jiném „trnu“ než o „trnu nenávisti k tyranůni“, cožpak může tento slušný, vzdělaný muž skutečně dokázat, aby „krásné líce“ žen a dívek žhnuly dvojsmyslným „lásky žertováním“?

Žhnou nejen lásky žertováním, leč hněvem svobodmilovným též jasně planou krásné líce jak růží vzkvetlých na tisíce.

Žár „svobodmilovného hněvu“ lze ovšem snadno rozeznat pro cudnější, mravnější, „jasnější“ barvu od ternněrudého žáru „lásky žertování“, zejména takovému muži, jako je Bootes, který dovede rozeznat „trn nenávisti k tyranům“ od všech ostatních „trnů“.

„Veilchen“ nám dávají hned příležitost, abychom se seznámili s jednou z oněch krasavic, jejichž „něžná srdce zdobí trn nenávisti k tyranům“ a jejichž „krásné líce planou hněvem svobodmilovným“. Andromeda hvězdné oblohy pravého socialismu (slečna Louisa Ottová), spoutaná moderní žena, přikovaná ke skále protipřirozených poměrů, bičovaná burácejícím příbojem zastaralých předsudků, podává totiž „nevinnou moderní kritiku“ poetických děl Alfreda Meissnera. Je to zvláštní, ale rozkošná podívaná, jak zde s něžnou stydlivostí německé panny zápasí překypující nadšení, nadšení pro „krále básníků“, který rozechvívá nejhlubší struny ženského srdce a vyluzuje z nich tóny obdivu, jež nemají daleko k hlubším a něžnějším citům, tóny, jež jsou ve své nevinné upřímnosti nejkrásnější odměnou pěvcovou. Slyšme tato lichotivá vyznání v celé jejich naivní bezprostřednosti panenské duše, jíž ještě mnoho v tomto zlém světě zůstalo nejasné. Slyšme a nezapomínejme, že čistému vše čisté:

Ba, „hlubokou vroucnost, která dýše z Meissnerových básní, lze jen procítit, ale nelze z ní skládat účty těm, kdož jí nejsou schopni. Tyto písně jsou zlatým odleskem horoucích plamenů, jež básník zažíhá v oběť na oltáři svobody ve svatyni svého srdce, odleskem, při jehož záři vzpomínáme Schillerových slov, že potomstvo přeskočí básníka, který nebyl víc než jeho dílo — vyciťujeme, že tento básník sám je ještě víc než jeho krásné písně“ (určitě, slečno Andromedo, určitě), „že je v něm něco nevyslovitelného, něco ‚nade všechno zdání‘, jak praví Hamlet“.^[229] (Ty anděli, jaké máš tušení!^[230]) „Toto něco, co tak mnohým novým básníkům svobody chybí, např. zcela Hoffmannovi von Fallersleben a Prutzovi“ (že by tomu opravdu tak bylo?), „částečně i Herweghovi a Freiligrathovi, toto něco snad je to génius“.

Možná, že je to „trn“ Bootův, krásná slečno!

„Kritika má ovšem své povinnosti,“ praví se v témž článku, „avšak vůči takovému básníkovi mi připadá velmi toporná!“

Jak panenské! Nu ovšem, mladá, čistá dívčí duše si musí „připadat velmi toporná“ vůči básníkovi, který má tak podivuhodné „něco“.

„Čteme stále dál a dál, až k posledním veršům, které bychom si měli všichni pevně vtisknout v paměť:

Konečně přece přijde... ten den... kdy ruku v ruce národy spolu usednou, jak dítka v svatostánku přírody a zase kalich, kalich lásky pozvednou na hodech lásky mezi národy.“

A zde upadá slečna Andromeda ve významné mlčení, „jako dítko, ruku v ruce“. Nebudeme ji rušit.

Po tom všem naši čtenáři patrně zatouží poznat „krále básníků“ Alfreda Meissnera a jeho „něco“.Je to Orión hvězdné oblohy pravého socialismu a svému postavení skutečně nedělá hanbu. Opásán blýskavým mečem poesie, zahalen „v plášť svého žalu“ (str. 67 a 260 „Básní“ A. Meissnera, 2. vydání, Lipsko 1846), mává v mocné pěsti kyjem nesrozumitelnosti, jímž vítězně drtí všechny odpůrce dobré věci. V patách za ním jde Malý pes, jakýsi Moritz Hartmann, který rovněž ku prospěchu dobré věci vydává energické ňafání pod názvem „Kalich a meč“ (Lipsko 1845). Abychom mluvili pozemsky, dostáváme se s těmito hrdiny do kraje, který už delší dobu dodával pravému socialismu četné a zdatné rekruty, totiž do českých lesů.

Prvním pravým socialistou v českých lesích byl jak známo Karel Moor. Tomu se nepodařilo dokončit dílo obrody; zůstal svou dobou nepochopen a sám se vydal spravedlnosti. Orion-Meissner vzal tedy na sebe úkol kráčet ve stopách tohoto ušlechtilého muže a dovést alespoň v duchu jeho vznešené dílo blíže k cíli. Jemu, Karlu Moorovi Druhému, stojí přitom po boku jako poctivec Schweizer zmíněný Moritz Hartmann, Canis minor^[t], který v elegických verších opěvá boha, krále a vlast a zejména prolévá slzy vděčné vzpomínky nad hrobem dobráka císaře Josefa. O ostatních ze smečky poznamenáváme jen tolik, že žádný z nich zřejmě zatím neprojevil tolik rozumu a vtipu, aby se mohl ujmout úlohy Spiegelberga^[231].

Na Karlu Moorovi Druhém je na první pohled znát, že to není tuctový člověk. Němčině se učil ve škole Karla Becka a vyjadřuje se proto s více než orientální nádherou jazyka. Víra je mu „motýlem“ (str. 13), srdce „květinou“ (str. 16), později „pustým hvozdem“ (str. 24) a konečně „supem“ (str. 31). Večerní nebe je u něho (na str. 65)

rudé a ztrnulé, jež z mrtvé tváře bez oka civí tu, duše a záře.

Úsměv milé je mu „děckem země, jež se s dětmi nebes laská“ (str. 19).

Ale ještě daleko víc než svou nádhernou řečí plnou obrazů vyniká nad obyčejnými smrtelníky svým obrovským světobolem. Jím se kvalifikuje jako pravý syn a nástupce Karla Moora Prvního a na str. 65 také dokazuje, že „divý světobol“ je jedním z prvních požadavků každého „spasitele světa“. A skutečně, co se týče světobolu, překonává Orion-Moor všechny své předchůdce i konkurenty. Slyšme jeho samého:

„Ukřižován žalem, mrtev byl jsem“ (str. 7). „Toto srdce smrti zasvěcené“ (str. 8). „V mé duši chmurno“ (str. 10). U něho „v pustém hvozdu srdce prastarý žal teskně lká“ (str. 24). „Nebýt zrozen to bych přál si, ale smrt bych vítal též“ (str. 29).

A v této trpké, těžké chvíli, kdy chladný svět tě zapomněl přiznej, mé srdce beze síly, žes nevýslovně bědné, žel (str. 30).

Na str. 100 „krvácí“ z „mnohé skryté rány“ a na str. 101 je mu v zájmu lidstva tak zle, že musí „kol hrudi, jež se rozskočiti hrozí... pevně jak svorníky dva“ stisknout paže, a na str. 79 je postřeleným jeřábem, který nemůže na podzim se svými bratry letět na jih a který se „s křídly olovem prostřelenými“ zmítá v křoví a „rozpíná širokou, krvavou peruť“. A odkud se bere všechna ta bolest? Jsou všechny tyto nářky pouhé všední wertherovské milostné hoře, rozmnožené o nespokojenost se soukromými žaly našeho básníka? Vůbec ne; náš básník sice mnoho vytrpěl, ale dovedl najít na každém svém žalu všelidskou stránku. Často naznačuje, např. na str. 64, že mu ženy sehrály lecjaký nepěkný kousek (obvyklý osud Němců, zvláště básníků), že měl v životě trpké zkušenosti; leč to všechno mu jen dotvrzuje, že svět je špatný a že je nutno změnit společenské poměry. Netrpěl v něm Adolf Meissner, nýbrž lidstvo, a proto z celého svého hoře dělá jen jeden závěr, že být člověkem je velké umění a těžké utrpení.

Zde (v pustině) uč se srdce za všech okolností lidského losu tíži mužně nésti (str. 66). Ó slastná strasti, kletbo požehnaná, ó sladká bolesti být člověkem (str. 90).

Taková ušlechtilá bolest může v našem bezcitném světě počítat jen s lhostejností, urážlivým odmítnutím a výsměchem. Také Karel Moor Druhý nabývá této zkušenosti. Viděli jsme už výše, že „chladný svět jej zapomněl“. V tomto směru se mu vede skutečně velmi zle:

Chladnému posměchu já vyhnouti se chtěl, chladný jak hrob jsem žalář sobě zvolil (str. 227).

Ještě jednou se vzmuží

Ty, jenž mnou zhrdáš, pokrytče ty bledý, jmenuj mi žal, jenž hruď mou nerozdrásal, jmenuj mi cit, jenž srdce nerozjásal! (str. 212);

Ale je to na něj přece jen příliš mnoho, vzdává se, odchází na str. 65 „do samoty“ a na str. 70 „do horských pustin“. Docela jako Karel Moor První. Zde si dá od jakéhosi potůčku vyložit, že všechno trpí, např. trpí jehňátko rozdrásané orlem, trpí sokol, trpí rákos, kvílející ve větru — „jak malicherné jsou tu žaly člověka“ a jak mu tu nezbývá nic jiného než „zajásat a zahynout“. A protože do „jásání“ mu zrovna moc není a „hynutí“ je mu naprosto proti srsti, vyjede si na koni, aby naslouchal „hlasům ve stepi“. Zde se mu vede ještě mnohem hůř. Přijíždějí k němu jeden po druhém tři tajuplní jezdci a dávají mu bez obalu dobrou radu, aby se šel dát pochovat:

„Věru lepší bylo by... kdyby ses v zvadlé listí zahrabal a zemřel tu, trávou a vlhkou prstí pokrytý“ (str. 75).

To je koruna jeho utrpení. Lidé ho odmítají s jeho nářkem, proto se obrací k přírodě, ale i ta má pro něj jen mrzuté obličeje a hrubé odpovědi. A když se Karel Moor Druhý až do omrzení před námi narozestíral „širokých, krvavých perutí“ své bolesti, nacházíme na str. 211 sonet, kde se básník chce hájit,

neb duše moje bolest v skrytu nosí na odiv stavit rány ráda nemá zhrdajíc nářkem, ústa má jsou němá a zkušeností zlou se nehonosí!

Leč „spasitel světa“ musí být nejen rozervaný, ale také divoký. Proto „vir vášně divoký burácí jeho hrudí“ (str. 24); miluje-li, tu „planou horce jeho slunce“ (str. 17); jeho „láska — toť hromobití, jeho poesie — toť bouře“ (str. 68). Brzy se dočkáme příkladu, jak divoká je tato divokost.

Proberme spěšně několik socialistických básní Oriona-Moora.

Na str. 100 až 106 rozpíná své „široké, krvavé perutě“, aby v letu přehlédl zlořády dnešní společnosti. Řítí se lipskými ulicemi v zuřivém záchvatu „divého světobolu“. Kolem dokola i v jeho srdci je noc. Konečně se zastaví. Přistoupí k němu tajuplný démon a ptá se ho hlasem ponocného, co pohledává tak pozdě na ulici. Karel Moor Druhý, který se právě zabýval tím, že tiskl „svorníky“ svých paží kolem svého hrudního koše, „jenž se rozskočiti hrozil“, vyjeveně zírá démonovi do tváře „horce planoucími slunci“ svých zraků a konečně vybuchne (str. 102):

Tolik vidím přec, do ducha světla když z hvězdné noci víry procitám: smrt na Golgotě spásu nepřinesla, svět nevykoupil ten, jenž zemřel tam.

„Tolik“ vidí Karel Moor Druhý! Při pustém hvozdu srdce, při plášti jeho žalu, při lidského losu tíži, při olovem prostřelených perutích našeho básníka a při všem, co je ještě svaté Karlu Moorovi Druhému — nestálo to věru za to běhat v noci po ulici, vydávat svou hruď nebezpečí rozskočení a zápalu plic a vyvolávat zvláštního démona, aby nám nakonec sdělil tento objev! Než poslyšme dále. Démon se s tím nechce spokojit. A tu vypráví Karel Moor Druhý, jak ho uchopilo za ruku jakési prodejné děvče a tím v něm vyvolalo všelijaké bolestné úvahy, jimž dal nakonec průchod touto apostrofou:

Tvou bídou, ženo, vinna společnost, ta bezcitná, jež nezná slitování! Na oltář hříchu pohanský (!!) tě klade co bledou oběť, smutno pohledět — by jiné ženy, půvabné a mladé, svou nevinnost si mohly podržet!

Démon, z kterého se najednou vyklube docela obyčejný buržuj, nepřistoupí ovšem na tuto vpravdě socialistickou teorii prostituce, ale docela prostě odpoví: Každý je strůjcem svého štěstí, „svou vinou je každý vinen sám“ a jiné buržoasní fráze; poznamenává: „společnost je prázdné slovo“ (asi četl Stirnera), a vyzývá Karla Moora Druhého, aby vyprávěl dále. Ten vypravuje, jak viděl obydlí proletářů a slyšel plakat děti:

Protože ňadro povadlé a vyschlé ni kapky mléka pro ně nemělo, bez viny v loktech mřely matce! A přec (!!) jak zázračný to zjev, když v ňadru matky lahodně a sladce se ruční v bílé mléko rudá krev. (Str. 104.)

Kdo viděl tento zázrak, soudí, ten nemusí litovat, že nemůže věřit, že Kristus udělal z vody víno. Příběhem o svatbě v Káni Galilejské si křesťanství našeho básníka zřejmě velmi naklonilo. Světobol tu nabývá takové síly, že Karel Moor Druhý zřejmě ztrácí všechnu souvislost. Démonický buržuj se ho snaží uklidnit a povzbuzuje ho, aby vykládal dál:

A viděl jsem pak jiné bledé děti, komíny černé dým kde chrlily, železná kola v rozžhavené změti svůj tanec v těžkém rytmu tančily. (Str. 105.)

Jaká to asi byla továrna, kde Karel Moor Druhý viděl „kola v rozžhavené změti“ a ještě k tomu „tančící, kola tančící tanec“!! Je to asi táž továrna, kde se vyrábějí verše našeho poety, které rovněž „tančí svůj tanec v těžkém rytmu“. — Potom následuje něco o postavení továrních dětí. To už je útok na měšec démonického buržuje, který je určitě také továrník. Rozčilí se a odpoví, že jsou to hlouposti a že na té chamradi proletářských dětí stejně nesejde, že géniusještě nikdy nezahynul na takové maličkosti, že vůbec nezáleží na jednotlivcích, nýbrž jen na lidstvu jako celku a to že se prokouše i bez Alfreda Meissnera. Bída a nouze jsou údělem lidí, to se nedá nic dělat, a vůbec:

Co špatně jednou stvořil Stvořitel, to člověk přec už nikdy nenapraví (str. 107).

Nato zmizí a nechá našeho zkormouceného básníka samotného. Ten zavrtí svou popletenou hlavou a nenapadne ho nic lepšího než jít domů, vrhnout to všechno doslova na papír a dát vytisknout.

Na str. 109 se chce nějaký „chudák“ utopit; Karel Moor Druhý ho šlechetně zadrží a ptá se ho, proč to chce udělat. Chudák mu vypravuje, že mnoho cestoval:

Komíny Anglie kde plály krvavě(!), viděl jsem v žalu tupý a němý dav zatracenců v pekla záplavě.

Ten chudák viděl prapodivné věci v Anglii, kde chartisté rozvíjejí v kterémkoli továrním městě dalekosáhlejší činnost než všechny politické, socialistické a náboženské strany v celém Německu dohromady. Musel být asi sám „tupý a němý“.

Když do Francie přišel jsem, já zlekán zřel a s úděsem, jak proletářů masa rozbouřelá kol jako žhavá láva hrůzně vřela.

„Zlekán a s úděsem“ to „zřel“ ten „chudák“! Tak vidí všude „boj chudých a bohatých“, on sám „jeden z hélótů“, a protože bohatí si nedají říci a „den lidu je ještě daleko“, domnívá se, že mu nezbývá než skočit do vody — a Meissner, přemožen touto argumentací, ho pouští: „Buď sbohem — už tě zdržovati nemohu!“

Náš básník udělal velmi dobře, že nechal klidně utonout tohoto omezeného zbabělce, který v Anglii neviděl vůbec nic, kterého proletářské hnutí ve Francii polekalo a naplnilo úděsem a který byl příliš bojácný, než aby se sám připojil k boji své třídy proti jejím utlačovatelům. Nic jiného si ten chlapík stejně nezasloužil.

Na str. 237 se Orion-Moor obrací tyrtajovským hymnem^[232] „na ženy“. „Nyní, kdy muži hřeší zbaběle“, vyzývá plavé dcery Germánie, aby povstaly a „zvěstovaly slovo svobody“. Avšak naše něžné plavovlásky nečekaly teprve na jeho výzvu; publikum „zlekáno a s úděsem“ vidělo ukázky toho, jakých vznešených činů jsou schopny německé ženy, jakmile si natáhnou kalhoty a začnou kouřit doutníky.

Nyní, kdy už náš básník podrobil kritice současnou společnost, podívejme se na jeho pia desideria^[u] v sociálním směru. Na konci najdeme „Usmíření“, napsané rozsekanou prózou, jež více než napodobuje „Vzkříšení“ na konci sebraných básní K. Becka. Tam se mimo jiné praví:

„Ne proto, aby rodilo jedince, žije a zápasí lidstvo. — Lidstvo samo je jeden člověk.“ Podle toho náš básník, který je ovšem „jedinec“, není „člověk“. „A ona přijde, ta doba... pak povstane lidstvo, mesiáš, bůh v jeho rozvoji. . .“ Tento mesiáš však přijde teprve „po tisíci a tisíci letech, nový spasitel, který promluví“ (činy přenechá jiným) „o dělbě práce, jež bude bratrsky rozdělena mezi všechna dítka země“ a pak „radlice, symbol země, zastíněné duchem... znamení vroucího uctívání... se pozvedne, zářící, růžemi ověnčená, krásnější dokonce než starý křesťanský kříž“.

Co přijde „po tisíci a tisíci letech“, to nám může být celkem vzato úplně jedno. Nepotřebujeme proto zkoumat, zda se potom lidé té doby dostanou „mluvením“ nového spasitele o krůček dál, zda vůbec ještě budou chtít poslouchat nějakého „spasitele“ a zda lze bratrskou teorii tohoto „spasitele“ provést nebo zda jí hrozí bankrot. „Tolik“ náš básník tentokrát nevidí. Zajímavé na celé této pasáži je jen to, jak se zbožně koří před nejsvětější svátostí budoucnosti, před idylickou „radlicí“. U pravých socialistů jsme se doposud setkávali jen s měšťákem; zde už tušíme, že nám Karel Moor Druhý předvede také venkovana v nedělní parádě. A skutečně vidíme, jak na str. 154 shlíží z hor do půvabného, svátečního údolí, kde sedláci a pastevci jdou v poklidné pohodě, radosti a bázni boží za svou denní prací; a

V srdci plném pochyb jasně znělo: Ó slyš, jak vesele zná bída zpívat!

Zde bída není „ženou, jež se prodává, je dítětem a její nahota tu neuráží!“

Já pochopil, že dobré, zbožné, šťastné jen tehdy bude lidstvo zmučené, až ponořeno v zapomnění slastné na srdci přírody v lopotě spočine.

A aby nám ještě zřetelněji ukázal, že to myslí vážně, líčí nám na str. 159 rodinné štěstí venkovského kováře a přeje si, aby jeho děti

nikdy mor ten nepoznaly, jejž zlí nebo hlupáci honosně vždy nazývali vzděláním, civilisací.

Pravý socialismus neměl pokoje, dokud nebyla vedle měšťanské idyly rehabilitována i selská idyla, vedle Lafontainových románů i Gessnerovy pastýřské výjevy. V osobě pana Alfreda Meissnera se postavil na půdu Rochowova „Přítele dětí“^[233] a z tohoto vznešeného stanoviska hlásá, že posláním člověka je zesedlačit. Kdo by se byl nadál takových dětinskostí od básníka „divého světobolu“, od majitele „horce planoucích sluncí“, od „hromobijce“ Karla Moora mladšího?

Avšak přes svou sedláckou touhu po klidu venkovského života prohlašuje, že pravým polem jeho působnosti jsou velkoměsta. Proto se náš básník odebral do Paříže, aby tam rovněž

„zlekán zřel a s úděsem, jak proletářů masa rozbouřelá kol jako žhavá láva hrůzně vřela“. (Str. 111.)

Hélas! il n‘en fut rien!^[v] V jednom dopise z Paříže, otištěném v „Grenzboten“, prohlašuje — že je hrozně zklamán. Náš počestný poeta všude hledal ty rozbouřelé masy, dokonce i v Cirque olimpique^[234], kde tehdy předváděli francouzskou revoluci s bubny a kanóny; ale místo hledaných chmurných hrdinů ctnosti a divokých republikánů našel jen smějící se, čilý lid se stále dobrou náladou, jenž projevoval mnohem větší zájem o hezké ženy než o velké otázky lidstva. Právě tak hledal v poslanecké sněmovně „zástupce francouzského lidu“ a našel jen hromadu vypasených, užvaněných břicháčů.

Je skutečně neodpovědné, že pařížští proletáři neprovedli na počest Karla Moora mladšího nějakou malou červencovou revoluci, která by mu poskytla příležitost, aby o nich „zlekán a s úděsem“ nabyl lepšího mínění. Nad vším tím neštěstím pozvedá náš počestný básník veliký nářek a jako nový Jonáš vyvržený z břicha pravého socialismu prorokuje zánik Ninive nad Seinou, o čemž se lze podrobněji dočíst v „Grenzboten“ z roku 1847, č. [14], v dopise z Paříže, kde náš básník rovněž nanejvýš zábavně vykládá, jak si spletl jakéhosi bon bourgeois du marais^[w] s proletářem a jaká roztodivná nedorozumění z toho vzešla.

Jeho „Žižku“ mu odpustíme, protože ten je jen a jen nudný.

Když už mluvíme o básních, chtěli bychom se aspoň několika slovy zmínit o šesti výzvách k revoluci, které vydal náš Freiligrath pod názvem „Ça ira“ v Herisau roku 1846. První z nich je německá Marseillaisa a opěvá „smělého piráta“, který „v Rakousku i Prusku se zove revoluce“. Této lodi, plující pod vlastní vlajkou a vezoucí proslulé německé flotile in partibus infidelium^[235] značnou posilu, je určena výzva:

Na majetek pyšné lodi namiř směle jícny děl, aby poklad hrabivosti na mořském dně zrezivěl! (Str. 9.)

Celá píseň je ostatně tak prostosrdečná, že by se i přes jiné metrum nejlíp zpívala na melodii: Vzhůru, plavci, zdviženy už kotvy.

Nejcharakterističtější je báseň „Jak se to dělá“, tj. jak dělá Freiligrath revoluci. Jsou právě špatné časy, lid je hladový a rozedraný. „Kde šaty vzít má a kde chléb?“ Tu se objeví „smělý brach“, který si ví rady. Odvede celý zástup k zeměbranecké zbrojnici a rozdělí mezi ně uniformy, které si všichni hned obléknou. „Na zkoušku“ sáhnou také po puškách a shledají, že „by to byla švanda“, kdyby si je vzali s sebou. Tu našeho „smělého bracha“ napadne, že by třeba někdo mohl „nazvat tuto maškarádu dokonce rebelií, vloupáním a loupeží“ a pak by ovšem museli „za kabát zuby ukázat“. Proto seberou i čáky, šavle a sumky, a jako vlajku vztyčí žebráckou mošnu. Tak vyjdou do ulic. Tu se objeví „královské vojsko“, generál velí: pal!, ale vojáci se s jásotem vrhají do náruče směšně vyšňořené domobraně. A když už jsou jednou v ráži, táhnou, rovněž „pro švandu“, do hlavního města, kde se k nim připojí další, a tu se z celé té „maškarády“ — „kácí trůn, koruna padá, říše chví se v základech“ a „vítězně zvedá lid svou dlouho ujařmenou šíji“. Všechno jde tak rychle, ráz naráz, že při celé proceduře dozajista ani jednomu příslušníku „proletářských bataliónů“ fajfka nevyhasla. Nutno přiznat, že se nikde nedělají revoluce zábavněji a nenuceněji než v hlavě našeho Freiligratha. A je k tomu skutečně zapotřebí celé té žlučovité hypochondrie listu „Allgemeine Preussische Zeitung“, aby mohl v tomto nevinném, idylickém výletu větřit velezradu.

Poslední skupinou pravých socialistů, které si chceme všimnout, je skupina berlínská. I z této skupiny vybíráme jen jedno typické individuum, totiž pana Ernsta Dronka, ježto si získal trvalé zásluhy o německou literaturu vynálezem nového básnického druhu. Romanopisci a novelisté naší vlasti mají už drahnou dobu nedostatek námětů. Ještě nikdy nedošlo k tak citelnému zdražení suroviny pro jejich průmysl. Francouzské továrny sice dodaly lecjaký vhodný artikl, ale ani tento dovoz nestačil uspokojit poptávku, protože mnohé z toho bylo už konsumentům předloženo v podobě překladu, a tak měli romanopisci nebezpečnou konkurenci. A tu se osvědčil důmysl pana Dronka: v podobě Ophiucha, Hadonoše na obloze pravého socialismu, zvedl kroutícího se hroznýše německého policejního zákonodárství, aby jej ve svých „Policejních povídkách“ zpracoval v řadě velezajímavých novel. Toto zamotané, jako had kluzké zákonodárství skutečně poskytuje hojnost látky pro tento druh literatury. V každém paragrafu vězí román, v každém předpisu tragédie. Pan Dronke, který jako berlínský literát sám sváděl tuhé boje s policejním ředitelstvím, mohl zde promlouvat z vlastní zkušenosti. Po cestě, kterou prošlapal, nepůjde málo následovníků; pole je široké. Pruské zemské právo je mimo jiné nepřebernou studnicí napínavých konfliktů a drastických, efektních výjevů. Jen rozvody, alimenty a zmrhání panenství — o kapitolách týkajících se zvrhlých soukromých požitků ani nemluvě — skýtají celému německému románovému průmyslu surovinu na staletí. Přitom není nic lehčího než zpracovat takový paragraf poeticky; kolise i její řešení jsou už hotovy, netřeba nic přidávat, jen nějakou tu omáčku, kterou lze vzít z kteréhokoli románu Bulwerova, Dumasova nebo Sueova a trochu upravit, a novela je hotova. A tak nám kyne naděje, že německý měštěnín i venkovan, stejně jako studiosus juris nebo cameralium^[x] bude postupně obdařen řadou komentářů k současnému zákonodárství, jež mu umožní, aby se hravě a beze vši pedanterie do hloubky seznámil s tímto oborem.

Na panu Dronkovi vidíme, že naše naděje nejsou nijak přemrštěné. Jen ze zákonodárství o domovském právu dělá dvě novely. V jedné („Policejní rozvod“) se ožení hessenský literát (hrdinové německých literátů jsou vždy zase literáti) s Pruskou bez zákonem předepsaného souhlasu magistrátu. Jeho žena a děti tím ztrácejí nárok na hessenské poddanství, a tak se stane, že policie manžele od sebe odloučí. Literát se rozzuří, vysloví se hanlivě o stávajících poměrech, za což jej jakýsi poručík vyzve na souboj a zapíchne. Nepříjemnosti s policií stály peníze, jmění je už vyčerpáno. Sňatkem s cizincem ztratila madame své pruské poddanství a upadá teď do úplné bídy. — V druhé novele o domovském právu se vypravuje o jakémsi chudákovi, kterého po čtrnáct let transportují sem a tam z Hamburku do Hannoveru a z Hannoveru do Hamburku, zde vychutnává slasti šlapacího mlýna, tam radosti vězení, na obou březích Labe pak výprasku. Týmž způsobem se tu pojednává o nešvaru, že proti přehmatům policie si lze stěžovat zase jen u policie. Velmi dojemně se líčí, jak berlínská policie svým nařízením o vypovídání nezaměstnaných služebných podporuje prostituci, a jiné napínavé kolise.

Pravý socialismus se dal od pana Dronka velmi dobromyslně napálit. Pokládal policejní povídky, ubrečená líčení německé šosácké mizérie v duchu „Potrestaného nenávistníka“^[236] za vylíčení konfliktů v moderní společnosti; domníval se, že to je socialistická propaganda; nenapadlo ho, že podobné srdceryvné scény jsou naprosto nemožné ve Francii, Anglii a Americe, kde vládne pravý opak jakéhokoli socialismu, že tedy pan Dronke nedělá socialistickou, nýbrž liberální propagandu. Omyl pravého socialismu je možno omluvit tím spíše, že to vše nenapadlo ani samému panu Dronkovi.

Pan Dronke také napsal povídky „Z lidu“. Zde se nám dostává další literátské novely, ve které se snaží dojmout publikum bídou profesionálního spisovatele. Zdá se, že tato povídka nadchla Freiligratha k tklivé básni, v níž snažně prosí o účast s literátem a volá: „Vždyť on je také proletář!“^[237] Až jednou dojde k tomu, že němečtí proletáři budou účtovat s buržoasií a ostatními majetnými třídami, ukáží pánům literátům, té nejničemnější ze všech prodejných tříd, na kandelábrech, jak dalece jsou také proletáři. Ostatní novely Dronkovy knihy jsou slátány bez jakékoli fantasie a s notnou neznalostí skutečného života, a slouží jen k tomu, aby pan Dronke mohl vkládat socialistické myšlenky do úst právě takovým lidem, kteří by nikdy nic podobného neřekli.

Kromě toho napsal pan Dronke knihu o Berlíně, jež je na výši moderní vědy, tj. v níž se pestře mísí rnladohegelovské, bauerovské, feuerbachovské, stirnerovské opravdově socialistické a komunistické názory, jak se staly módou v literatuře posledních let. Konečný výsledek celé té míchanice je ten, že přes to všechno je Berlín centrem moderního vzdělání, střediskem inteligence a světovým městem s dvěma pětinami miliónu obyvatel, a Paříž a Londýn ať si dají pozor na jeho konkurenci. Dokonce i grisety jsou v Berlíně — ale pánbůhví, že taky podle toho vypadají!

K berlínské odnoži pravého socialismu patří také pan Friedrich Sass, který rovněž napsal knihu o svém duchovním rodném městě. Od tohoto pána se nám dostala do rukou zatím jen jedna báseň, kterou si lze přečíst na str. 29 Püttmannova „Alba“, o němž bude hned řeč. V této básni se opěvá „budoucnost staré Evropy“ v tónu „Lenora procitla za svítání“^[238] těmi nejodpornějšími výrazy, jaké náš autor dokázal v němčině najít a s co možná mnoha gramatickými chybami. Socialismus pana Sasse se redukuje na to, že Evropa, ta „vilná žena“, co nejdříve zajde:

Červ čeká již, až půjdeš s ním — neslyšíš ve snu svatebním, jak Tataři a kozáci tvé shnilé lože rozvrací? Asie pustý sarkofág tvé rakve bude druhem... Obrovské šedé mrtvoly puknou (fuj!), a v nic se rozvalí... jak Memfis pukla (!) s Palmyrou. V tvé lebi ztlelé si pak hrou své hnízdo orel zdělá, ty běhno vysloužilá!

Vidíme, že fantasie a jazyk básníkův nejsou o nic méně „puklé“ než jeho pojetí dějin.

Tímto pohledem do budoucna uzavíráme přehled různých souhvězdí pravého socialismu. Byla to vskutku skvělá řada konstelaci, jež míjely před naším dalekohledem, je to nejzářivější polovina oblohy, kterou pravý socialismus obsadil svou armádou! A kolem všech těchto zářivých hvězd se táhne jako Mléčná dráha s mírným leskem měšťácké filantropie „Trierʼsche Zeitung“, list, který se tělem a duší upsal pravému socialismu. Ať se stalo co stalo, co se třeba jen velmi vzdáleně týkalo pravého socialismu, hned tu byla „Trierʼsche Zeitung“ a nadšeně za něj lámala kopí. Počínaje poručíkem Annekem a konče hraběnkou Hatzfeldtovou, počínaje bielefeldským museem a konče rnadame Astonovou bojoval tento list za zájmy pravého socialismu tak energicky, až mu na čele vystoupil pot ušlechtilosti. Je v pravém slova smyslu mléčnou dráhou mírnosti, milosrdenství a lásky k člověku a jen ve velmi řídkých případech poslouží mlékem zkyslým. Nechť plyne klidně a nerušeně dál svou cestou, jak se sluší a patří na pořádnou Mléčnou dráhu, a nechť dál zásobuje čacké německé měšťany máslem útlocitnosti a sýrem šosáctví! Nemusí se obávat, že s ní někdo sebere smetanu, neboť je příliš řídká, než aby nějakou měla.

Abychom se rozešli v nezkaleném rozmaru, připravil nám pravý socialismus slavnost na rozloučenou v „Albu, vydaném H. Püttmannem v Borně u Reichu roku 1847“. Ve znamení Velkého medvěda se tu vypaluje tak zářivá girandola, jakou neuvidíš ani v Římě o velikonocích. Všichni socialističtí básníci dodali dobrovolně nebo z donucení rakety, jež stoupají k nebi v syčících, jiskřících snopech, s boucháním se rozprskávají v milióny hvězd a kouzlí denní jas do nocí našich poměrů. Ale ach, krásná podívaná trvá jen malou chvíli — ohňostroj dohoří a zbude po něm jen čadivý dým, v němž se noc zdá ještě temnější, než skutečně je, dým, jímž prosvítá jen sedm básní Heinových^[239] jako věčně jasné hvězdy, jež se k našemu velkému údivu a k nemenším rozpakům Velkého medvěda octly v této společnosti. Tím se však nedejme rušit a rovněž si neberme příliš k srdci, že se v takové společnosti nemůže cítit dobře několik zde přetištěných věcí Weerthových^[240] a vychutnejme plně krásy ohňostroje.

Pojednává se tu o velmi zajímavých thematech. Jaro se zde opěvá třikrát nebo čtyřikrát se vší nádherou, jíž je pravý socialismus schopen. Ne méně než osm svedených dívek se nám tu předvádí ze všech možných hledisek. Jsme svědky nejen aktu svedení, nýbrž i jeho následků; každé z hlavních období těhotenství je tu zastoupeno aspoň jedním subjektem, nato pak přijde slehnutí, jak se samo sebou rozumí, a hned po něm zavraždění dítěte nebo sebevražda. Je jen litovat, že do sbírky není také pojata Schillerova matka- vražednice; ale vydavatel se asi domníval, že docela postačí, když bude celou knihou znít známý výkřik: Josefe, Josefe! atd.^[241] Jak tyto svůdnické písně vypadají, o tom nechť vydá svědectví jedna sloka — podle známé ukolébavky. Pan Ludwig Köhler zpívá na str. 299:

Plač, matko moje, plač! Tvé dceři srdce chřadne! Plač, matko moje, plač! Věneček můj mi vadne! „Buď hodná!“ tys mi říkala! Já bědná na to nedbala!

„Album“ je vůbec apotheosou zločinu. Vedle zmíněných už četných vražd dětí tu ještě opěvá Karl Eck „Lesní pych“, a Švába Hillera, který zavraždil pět svých dětí, oslavuje v jedné krátké básni pan Johannes Scherr a v jedné nekonečné sám Ursa Major. Vypadá to, jako bychom se octli na německém jarmarku, kde kolovrátkáři omílají své mordýřské písničky:

Rci, dítě pekla prokleté, co tento svět ti dal! Tebe a tvého doupěte se každý vždy jen bál. Devadesát šest obětí má lotr na svědomí, troufá si ba i na děti, každému vaz hned zlomí atd.

Je těžké vybrat si mezi těmito básníky plnými bujaré síly a mezi jejich produkty plnými životního tepla; neboť v podstatě je jedno, zda se básník jmenuje Theodor Opitz nebo Karl Eck, Johannes Scherr nebo Joseph Schweitzer, jejich díla jsou všechna stejně krásná. Sáhněme tedy mezi ně nazdařbůh!

A tu se nejdříve setkáváme s naším přítelem Bootem Semmigem, jak je právě zaneprázdněn úsilím povznést jaro na spekulativní výši pravého socialismu (str. 35):

Ó vzbuď se, vzbuď, neb jaro už se hlásí... A s první bouří přes hory se žene již v nespoutaném letu svoboda...

Jaká je to svoboda, dovídáme se vzápětí:

Co na kříž hledíte, vy rabi, nač ten strach? Což lze, by volný muž se bohu klaněl, jenž otců našich duby skácel v prach a bohy staré svobody nám zhaněl?

Tedy svoboda germánských pralesů, v jejichž stínu může Bootes klidně přemýšlet o „socialismu, komunismu, humanismu“ a po libosti pěstovat „trn nenávisti k tyranům“. O tom se dovídáme:

Bez trnu ani růže nekvete,

a proto lze doufat, že Andromeda, „růže“ v rozpuku, brzy najde vhodný „trn“ a nebude si už „připadat“ tak „toporná“ jako předtím. Bootes se činí také v zájmu „Fialek“, které ovšem tehdy ještě neexistovaly, a vydává zde zvláštní báseň s titulem a refrénem: „Kupte si fialky! Kupte si fialky! Kupte si fialky!“ (Str. 38).

Pan N. . h. . s^[y] se s chvályhodnou horlivostí snaží naplnit dlouhatánskými verši dvaatřicet stran a nepřivést přitom na svět ani jedinou myšlenku. Je tu např. „Proletářská píseň“ (str. 166). Proletáři vycházejí do volné přírody — kdybychom začali vyprávět, odkud vycházejí, nedostali bychom se vůbec ke konci — a rozhodnou se konečně po dlouhých preambulích k této apostrofě:

Ó přírodo, ty všechněch tvorů matko, ty, jež nás všechny láskou napájíš, na ňadrech tvých je všem nám stejně sladko, nezbadatelná, jak nás povznášíš! Poslyš naše svaté předsevzetí, slyš naši neochvějnou přísahu! Nechť zpráva o tom s jarním vánkem letí až k moři, k temným sosnám na břehu!

Tím je dáno nové thema a teď to pokračuje hezkou chvíli v tomto tónu. Ve čtrnácté sloce se konečně dovídáme, co ti lidé vlastně chtějí, jenže to vůbec nestojí za to, abychom to zde uváděli.

Rovněž s panem Schweitzerem je zajímavé se seznámit:

Myšlenka je duše a čin pak tělo je; žena troud je, muž zas jiskra, která vzněcuje,

k čemuž se nenuceně pojí, co by pan J. Schweitzer chtěl, totiž:

Praskat chtěl bych, zaplápolat, zář jak volná praská si až smrt, toto chladné vědro vody, třísku uhasí. (Str. 213.)

Jeho přání je splněno. V těchto básních to „praská“ až běda, a „třískou“ je taky, to je vidět na první pohled. Ale zábavnou třískou:

Hlavu vzhůru, ruce v pěsti, volný stojím, blažený (str. 216).

V této posici musí být k nezaplacení. Žel bohu, lipské srpnové demonstrace^[242] ho vytáhnou na ulici a tam vidí pak dojímavé věci:

A vidím něžné lidské poupě s děsem na líci své smrti rosu, ó hrůzo, hanbo, s žízní sající. (Str. 217.)

Hermann Ewerbeck rovněž nedělá hanbu svému křestnímu jménu. Na str. 227 začíná „Bitevní píseň“, kterou už jistě hulákali Cheruskové v Teutoburském lese:

Bijem se za svobodu, za život v nitru svém.

Není to snad bitevní píseň pro těhotné ženy?

Ne pro zlato a řády, ni z bujné svévole, leč pro příští pokolení se bijem atd.

V jiné básni se dovídáme:

Posvátné jsou smysly lidi, posvátný je smysl ryzí. Před smyslem a smysly jejich duchové však všichni mizí.

Právě tak jako nám při takových verších „mizí smysl“ a „smysly“ nám přecházejí.

Vřele dobro vyznáváme, krásu světa milujem, na pravého lidství poli bez oddechu bojujem,

a toto pole odmění naši práci úrodou hlubokomyslných rýmovaček, jakými se nemohl pochlubit ani sám Ludvík Bavorský.

Tichý a usedlý mladý muž je pan Richard Reinhardt. „Jde dlouho v tichém klidu tichého seberozvíjení“ a píše báseň k narozeninám „Mladému lidstvu“, v níž se spokojuje tím, že opěvuje:

Svobody slunce lásky plné, čisté to lásky volný svit, míru a lásky jasný svit (str. 234).

Při těchto šesti stránkách je nám blaze na duši. „Láska“ tu přichází šestnáctkrát, „svit“ sedmkrát, „slunce“ pětkrát, „svoboda“ osmkrát, nemluvě vůbec o „hvězdách“, „jasech“, „dnech“, „slastech“, „radostech“, „míru“, „růžích“, „žárech“, „pravdách“ a jiném podřadném koření pozemského bytí. Kdo měl to štěstí být takto opěván, ten může opravdu s klidem zavřít oči navěky.

Avšak proč se zdržovat ubřídilů, když se můžeme obrátit k mistrům, jako je pan Rudolf Schwerdtlein a Ursa Major! Přenechme všechny tyto sice roztomilé, ale přece jen ještě velmi nedokonalé pokusy jejich osudu a všimněme si dokonalých výtvorů socialistické poesie!

Pan Rudolf Schwerdtlein pěje:

„Již vzhůru!“ My života jsme jezdci, hurá! (třikrát) Kam jedete, života jezdci? My jedeme, jedeme na smrt. Hurá! Trubky nám hlaholí jasně. Hurá! (třikrát) Proč v trubky vy dujete břeskně? Břeskně zní, teskně zní smrt. Hurá! Vojsko jsme nechali vzadu. Hurá! (třikrát) Co zůstalo pozadu vojsko? Usnulo věčným tam spánkem, hurá! Slyš! Netroubí nepřítel v útok? Hurá! Ó běda vám, trubači bědní! Teď jedeme, jedeme na smrt. Hurá!

Ó běda, ty bědný trubači! — Vidíme, že jezdec života jede s úsměvem na rtech nejen „na smrt“, nýbrž že právě tak směle zabředá do nejpustších nesmyslů, v nichž se mu daří jako vši v kožiše. O několik stránek dále zahajuje rytíř života palbu v básni „Oheň“:

Jsme moudří tak, že vskutku těžko věřit, netušíme, co pokrok dá nám příští, a přece stačí veslem vlnu zčeřit: kol uší hned ti roje duchů sviští.

Je si přát, aby jezdci života hodně brzy „zasvištělo kolem uší“ co možná pevné těleso, aby mu vyhnalo z hlavy to duchařské svištění.

V jablko kousni! Z jeho jádra se zrodí přízrak, k tobě kráčí blíž; do hřívy ruku vlož, jež z šíje koně spadla, jak uši oře duch se vzepne výš...

Jezdci života se také něco „vzpíná“ po obou stranách hlavy, ale nejsou to „uši oře“ —

Myšlenky kol jako hyeny se řítí, když obejmeš tu svoji vyvolenou.

S jezdcem života je tomu stejně jako s jinými statečnými válečníky. Smrti se nebojí, ale před „duchy“, „přízraky“ a hlavně před „myšlenkami“ se třese jako osika. Aby se před nimi spasil, rozhodne se zapálit svět, „rozpoutat všeobecný požár světa“:

Rozbíjet je heslo, jež nám doba staví, rozbíjet, jen to je sporu řešení; nechť duši, tělo plamen na prach stráví k velkému přírody a bytí třídění; jak plamen rudu v ryzí kov zas taví, požár dá světu nové zhuštění. Ohnivým soudem země démon vzlétá, jenž počátkem je nových dějin světa.

Jezdec života uhodil hřebík na hlavičku. Spor jediného řešení v heslu doby velkého třídění přírody a bytí je právě to, že ruda stráví tělo a duši v plameni na prach, tj. že rozbití nových dějin světa je novým zhuštěním ohnivého soudu země čili jinými slovy, ať ďas vezme svět v ohni počátku.

Teď však na nás čeká náš starý přítel Ursa Major. Již jsme se zmínili o jeho Hilleriádě. Ta začíná velkou pravdou:

Z milosti boží lid, ten nechápe, jak zlé je přijít na svět coby lump, po celý život nežbavíš se toho.

Když jsme museli vyslechnout celou tu žalostnou historii do nejmenších podrobností, začne Ursa Major znovu kázat o „pokrytectví“:

Běda ti, běda, hamižný ty světe, vám třikrát běda, peníze vy kleté, bez vás by nikdy nebylo té vraždy! Na vás jen, na vás, bohaté vy stvůry, na vaše hlavy padá dětská krev! Z básnických úst mých pravda hovoří, vám ve tvář metám nenávist a hněv, čekám, až pomsty chvíle udeří!

Nevypadá to, jako by se tu Velký medvěd dopouštěl nejstrašnější smělosti tím, že lidem „metá v tvář pravdy z básnických svých úst“? Leč uklidněme se, netřesme se o jeho játra ani o jeho bezpečnost. Bohatí neudělají Velkému medvědovi nic, stejně jako on neudělá nic jim. Domnívá se jen, že starý Hiller měl být buďto sťat, anebo:

Pod hlavu vraha vložit by se měl nejměkčí polštář, voňavý a bílý, by v spánku tvrdém zapomněl — vám ke spáse! — oč jste ho oloupili. A dvě stě harf by mělo ve bdění kol něho tvořit sladkozvuký kruh, by smrtelné dětí chroptění mu více srdce nervalo i sluch. A ještě víc kdybyste učinili, co jenom láska může vymyslit, pak byste zločin se sebe snad smyli, svědomí vaše nalezlo by klid. (Str. 263.)

To je opravdu dobrodušnost nade všechno pomyšlení, pravda pravého socialismu! „Vám ke spáse!“ „Klid svědomí!“ Ursa Major dětinští a vykládá báchorky. Je známo, že stále ještě „čeká, až pomsty chvíle udeří“.

Ale ještě mnohem veselejší než Hilleriáda jsou „Hřbitovní idyly“. Nejprve vidí pohřeb chuďasa, slyší nářek vdovy, pak vidí pohřeb mladého vojáka, který padl ve válce, jediné to opory starého otce, pak pohřeb dítěte, jež vlastní matka zavraždila, a konečně pohřeb boháče. Když to všechno uviděl, začne „myslit“, a ejhle:

Můj zrak se náhle rozjasnil a zbystřil, do hlubin hrobek zářně pronikal (str. 285).

Bohužel se „nerozjasnil“ a nepronikl „do hlubin“ jeho veršů.

Tajemství samo se mi zjevným stalo.

Zato mu zůstalo naprostým „tajemstvím“, coje všem ostatním „zjevné“, že totiž jeho verše nestojí za nic. A jasnozřivý Medvěd viděl, „jak letmo téměř největší se staly zázraky“. Prsty chuďasovy se proměňují v korály, jeho vlasy v hedvábí, čímž jeho vdova získává velké bohatství. Z vojákova hrobu vyrážejí plameny, jež stravují králův palác. Z hrobu dítěte vyrůstá růže, jejíž vůně proniká až do matčina žaláře — a boháčova duše se přestěhuje do jedovatého hada, kterého — tu švandu si Ursa Major nedal ujít — zašlápne jeho nejmladší syn! A tak, soudí Ursa Major, „přec nesmrtelnost je nám dána všem“.

Ostatně náš Medvěd má pořád ještě kuráž. Na str. 273 hromovým hlasem vyzývá „své neštěstí“; vzdoruje mu, neboť:

Lev silný v srdci mém má sídlo, je statečný a veliký a hbitý. Před jeho spárem pozor sobě dej!

Ba věru, Ursa Major „cítí chuť k boji“ a „nebojí se ran“.

Napsal B. Engels přibližně v lednu až dubnu 1847 Po prvé uveřejnil IMEL v originále roku 1932, rusky roku 1933

Podle textu rukopisu Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — jednoduchého způsobu. (Pozn. red.)

b — složený způsob. (Pozn. red.)

c — nejjednodušší způsob. (Pozn. red.)

d — rádoby, tak řečených. (Pozn. red.)

e — prostoduše. (Pozn. red.)

f — ó, svatá prostoto! (Pozn. red.)

g — v každém případě. (Pozn. red.)

h — omezení konservativci. (Pozn. red.)

i — pokrokoví konservativci. (Pozn. red.)

j — v dobré víře. (Pozn. red.)

k — to zavání na míli Teutoburským lesem. (Pozn. red.)

l — svobodný obchod. (Pozn. red.)

m — všechno, co je v Německu nejsloženější. (Pozn. red.)

n — naopak. (Pozn. red.)

o — unsophisticated — nefalšovaný i omezený. (Pozn. čes. red.)

p — spravedlivá úprava. (Pozn. red.)

q — libovůli. (Pozn. red.)

r Ubohý prosťáček! (Pozn. red.)

s Slovní hříčka: „Schlüsselblumen“ — Schlüsselovy květiny i petrklíče. (Pozn. red.)

t Malý pes. (Pozn. red.)

u — zbožná přání. (Pozn. red.)

v Běda! nic z toho nebylo. (Pozn. red.)

w — zbahnělého měšťáka. (Pozn. red.)

x — studující práv nebo správních věd. (Pozn. red.)

y — Neuhaus. (Pozn. red.)

202 Práce B. Engelse „Praví socialisté“ je přímým pokračováním II. svazku „Německé ideologie“.

Počátkem roku 1847 se vytvořily v rámci obecného proudu „pravého socialismu“ různé skupiny (vestfálská, saská, berlínská aj.). V souvislosti s tím zamýšlel Engels přepracovat a doplnit oddíl o „pravém socialismu“ v „Německé ideologii“ (II. svazek) a podat kritiku jednotlivých skupin „pravých socialistů“. Tento svůj záměr vyložil v dopise Marxovi z 15. ledna 1847. Na jeho uskutečnění pracoval přinejmenším do dubna (v textu se připomíná číslo časopisu „Grenzboten“ z 10. dubna 1847) a práce se nám zachovala v rukopise pod názvem „Praví socialisté“. Podle závěru lze předpokládat, že rukopis nebyl dokončen. Poprvé uveřejnil tuto práci Institut marxismu-leninismu roku 1932 v originále (viz Marx-Engels, Gesamtausgabe, Abt. I, Bd. 6, S. 73—116).

203 Narážka na to, že Hermann Kriege byl redaktorem listu „Der Volks-Tribun“.

„Der Volks-Tribun“ [„Tribun lidu“] — týdeník založený německými „pravými socialisty“ v New Yorku; vycházel od 5. ledna do 31. prosince 1846.

204 Jde o článek Julia Meyera „Die Volkswirtschaftslehre in heutiger und zukünftiger Gestaltung“ [„Učení o národním hospodářství v jeho současné a budoucí skladbě“], který byl otištěn ve sborníku „Dies Buch gehört dem Volke“, 2. ročník (Bielefeld 1845).

„Dies Buch gehört dem Volke“ [„Tato kniha patří lidu“] — ročenka vydávaná Otto Lüningem v letech 1845 a 1846 v Bielefeldu a roku 1847 v Paderbornu.

205 Názvy souhvězdí se tu ironicky dávají představitelům „pravého socialismu“: „Lev“ — Hermann Kriege; „Rak“ — Julius Helmich; „Blíženci“ — jeden patrně Rudolf Rempel, druhý Julius Meyer; „Beran“ — Joseph Weydemeyer; „Býk“ — Otto Lüning.

206 Viz článek Friedricha Schnaka „Das Westphälische Damfbooť‘ v „Gesellschaftsspiegel“, sešit VII a VIII.

„Gesellschaftsspiegel“ [„Zrcadlo společnosti“] — měsíčník „pravých socialistů“; vycházel za redakce Mosesa Hesse v letech 1845 a 1846 v Elberfeldu; celkem vyšlo 12 čísel.

207 Engels míní zákaz časopisu „Weser-Dampfbooť‘.

„Weser-Dampfboot“ [„Veserský parník“] — maloburžoasní časopis, který se postupně změnil v orgán „pravých socialistů“; vycházel v Mindenu roku 1844: od ledna do října dvakrát týdně, v listopadu a v prosinci jednou měsíčně. Od listopadu se stal jeho spoluredaktorem Otto Lüning. Koncem roku 1844 byl časopis zakázán a od začátku roku 1845 vycházel pod názvem „Das Westphälische Dampfboot“.

Eridanus — souhvězdí jižní oblohy, které má podobu řeky.

208 Jde tu o „Oběžník proti Kriegovi“ napsaný Marxem a Engelsem (viz Marx- Engels, Spisy, sv. 4).

209 „Werkstatt“ [„Dílna“] — časopis „pravých socialistů“, který vycházel za redakce Georga Schirgese v letech 1845—1847 v Hamburku.

210 Beatus ille qui procul negotiis [Šťasten ten, kdo vzdálen světskému ruchu]. Zde: Šťasten ten, kdo nemá co činit s obchodními záležitostmi. — Horatius, Epódy II, verš 1.

211 Z Schillerovy „Ódy na radost“.

212 Pod názvem „Světové události“ psal Otto Lüning v časopise „Westphälisches Dampfboot“ z roku 1846 o politických událostech ve světě.

213 Guizot pronesl tuto řeč 27. 7. 1846 na banketu, který pro něj uspořádali jeho voliči v Lisieux. Zpráva o banketu s textem Guizotovy řeči byla otištěna 28. 7. 1846 v „Journal des Débats“.

214 „Le Corsaire-Satan“ [„Korzár-Satan“] — pod tímto názvem vycházely vletech 1844—1847 francouzské noviny „Le Corsaire“, založené roku 1822.

215 Znaménko pro násobení (×) — šifra jednoho ze spolupracovníků časopisu „Das Westphälische Dampfboot“; Engels tu naráží na jeho článek „Humanismus- Komunismus“, otištěný v tomto časopise roku 1846.

216 Na obálce časopisu „Gesellschaftsspiegel“ byla vyobrazena bohyně pomsty Nemesis.

217 Gorgonský štít — Gorgony byly v řeckém bájesloví tři obludné ženy s hady místo vlasů na hlavě. Jejich pohled proměnil v kámen každého, kdo se na ně podíval. Perseus zabil jednu z nich, Medusu, když se k ní přiblížil s odvráceným zrakem, a připjal si její hlavu na štít. S pomocí tohoto štítu vítězil nad nepřáteli. Řekové pak zobrazovali na svých štítech hlavy Gorgon, aby poděsili nepřátele.

218 Následují citáty z článků F. Schnaka v časopise „Gesellschaftsspiegel“, namířených proti Gutzkowovi, Steinmannovi a Opitzovi.

219 Z Goethova epigramu „Totalita“.

220 Míní se jedno místo v Engelsově práci „Deutscher Sozialismus in Versen und Prosa“ [„Německý socialismus veršem a prózou“] (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958), která je organicky spjata s II. svazkem „Německé ideologie“ (srov. Engelsův dopis Marxovi z 15. ledna 1847).

221 Schiller, báseň „Der Taucher“ [„Potápěč“]. Citát je pozměněn: v originále nejsou „mrtvoly“ (Leichen), nýbrž „příšery“ (Larven).

222 Podle tiskových zákonů některých německých států byly od předběžné censury osvobozeny jen knihy přesahující 20 tiskových archů.

223 Dále uvádí Engels tři citáty z Goethovy básně „Lilin park“.

224 Rautenkrone (routová koruna) — nejvyšší řád v Sasku.

225 Così fan tutti (tak to dělají všichni) — okřídlený výraz podle názvu Mozartovy komické opery „Così fan tutte“ [„Takové jsou všechny“].

226 „Veilchen. Harmlose Blätter für die modeme Kritik“ [„Fialky. Bezelstné listy pro moderní kritiku“] — týdeník „pravých socialistů“; vycházel pod redakcí G. Schlüssela v Budyšíně v letech 1846—1847.

227 „Trierʼsche zeitung“ [„Trevírské noviny“] — založené roku 1757 v Trevíru; pod tímto názvem vycházely od roku 1815; na počátku čtyřicátých let 19. století to byl buržoasně radikální orgán; od poloviny čtyřicátých let byly pod vlivem „pravých socialistů“ a byly kritisovány Marxem a Engelsem.

228 Z Goethovy balady „Fialka“.

229 Ze Shakespearova „Hamleta“, 1. jednání, druhý výstup.

230 Z Goethova „Fausta“, I. díl, 16. scéna („Martina zahrada“).

231 Karl Moor, Schweizer, Spiegelberg — postavy ze Schillerova dramatu „Loupežnici“.

232 Tyrtaios byl starořecký básník, který opěvoval sparťanství.

233 Friedrich E. Rochow, „Der Kinderfreund. Em Lesebuch zum Gebrauch in Landschulen“ [„Přítel dětí. Čítanka pro vesnické školy“], Brandenburg a Lipsko 1776. Charakteristiku této knihy viz v díle B. Engelse „Anti-Dühring“, část druhá, kapitola 5.

234 Círque olimpíque — cirkus v Paříži, v němž byla ve čtyřicátých letech 19. století uváděna také dramata.

235 In partibus infidelium — mimo reálnou skutečnost; doslova: v krajinách nevěřících — dodatek k titulu katolických biskupů, kteří byli jmenováni do pouze pomyslné hodnosti biskupů nekřesťanských zemí.

V textu se naráží na vlastenecké básně Herweghovy („Německé loďstvo“ — 1841) a Freiligrathovy („Sny o loďstvu“ — 1843, „Dvě vlajky“ — 1844), v nichž se opěvovalo budoucí, dosud neexistující německé loďstvo.

236 „Potrestaný nenávistník“ („Menschenhass und Reue“) — název dramatu A. Kotzebua.

237 Viz Freiligrathovu báseň „Requiescat!“, která byla poprvé uveřejněna v „Kölnische Zeitung“ roku 1844.

238 Začátek balady „Lenora“ od G. A. Bürgera.

239 V „Albu“ bylo otištěno těchto sedm básní Heinricha Heina: „Pomare“, „Dieselbe“ [„Táž“], „Eine Andre“ [„Jiná“], „Guter Rath“ [„Dobrá rada“], „Zur Doctrin“ [„K doktrině“], „Das Wiegenlied“ [„Ukolébavka«], „Die schlesischen Weber“ [„Slezští tkalci“]. V pozdějším vydání Heinových spisů u Hoffmanna a Campe v Hamburku roku 1868 vyšly uvedené básně pod názvy: „Pomare“ (báseň 1—3), „Wandere!“ [„Putuj!“], „An die Jungen“ [„K mládeži“], „Karl I.“ a „Die Weber“ [„Tkalci“].

240 V „Albu“ jsou tyto básně Georga Weertha: „Handwerksburschefllieder“ [„Písně učňů“] (5 básní), „Lieder aus Lancashire“ [„Písně z Lancashiru“] (5 básní), „Der Kanonengiesser“ [„Dělolijce“] a „Gebet eines Irländers“ [„Irova modlitba“].

241 Jde o Schillerovu báseň „Die Kindesmörderin“ [„Matka-vražednice“].

242 Jde o střílení saského vojska do lidové demonstrace v Lipsku 12. srpna 1845. Demonstrace byla namířena proti pronásledování buržoasního hnutí „německých katolíků“ saskou vládou.

---

Německá ideologie
3. svazek Sebraných spisů M-E
Archív Marx-Engels