Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Moralisující kritika a kritisující morálka.
Příspěvek k německým kulturním dějinám.
Proti Karlu Heinzenovi[a]
Krátce před reformací a za ní vznikl v Německu zvláštní druh literatury, u níž zaráží už pouhé jméno — hrubiánská literatura. Dnes jdeme vstříc období převratů, které má mnoho společného s 16. stoletím. Není proto divu, že se u Němců hrubiánská literatura znovu vynořuje. Zájem o historický vývoj snadno překoná estetický odpor, který tento druh literatury budí i u lidí s málo vytříbeným vkusem a který budil již v patnáctém a šestnáctém století.
Mělká, chvástavá, velkohubá, thrasonovsky[142] chlubná, náročně hrubá v útoku, vůči cizí hrubosti hystericky citlivá; mává mečem s ohromným plýtváním sil, zeširoka se rozpřahuje a pak jej spouští na plocho; neustále káže o dobrých mravech a neustále se proti nim prohřešuje; pathetická a sprostá v nejkomičtější směsici; věčně starostlivá jen o jádro věci a pořád je míjí; se stejnou domýšlivostí staví proti lidové moudrosti maloměšťáckou, učenou polovzdělanost, proti vědě takzvaný „zdravý lidský rozum“; s jakousi samolibou lehkostí se rozlévá do nezadržitelné šíře; používá plebejské formy pro šosácký obsah; zápolí se spisovným jazykem, aby mu dala tak říkajíc ryze tělesný ráz; ráda mezi řádky ukazuje tělo spisovatelovo, který se jen jen třese, aby mohl předvést několik ukázek své síly, aby ukázal své široké plece a protáhl si na veřejnosti údy; proklamuje zdravý duch ve zdravém těle, ale je nevědomky nakažena nejmalichernějším hašteřením a tělesnou horečkou šestnáctého století; je právě tak zakleta do omezených dogmatických pojmů, jako se proti všemu teoretickému chápání dovolává malicherné praxe; zuří proti reakci a sama se staví proti pokroku; neschopna protivníka zesměšnit, směšně mu spílá ve všech tóninách; Solomon a Markolf[143], Don Quijote a Sancho Panza, blouznivec a šosák v jedné osobě; hulvátská forma rozhořčení, forma rozhořčeného hulváta; a to všechno obestřeno atmosférou počestného vědomí samolibého šosáka. Taková byla hrubiánská literatura šestnáctého století. Neklame-li nás paměť, německý lidový humor jí postavil lyrický pomník v písni o „Heineckovi, silném pacholku“. Pan Heinzen má zásluhu, že je jedním z obnovitelů hrubiánské literatury a v tomto směru jednou z německých vlaštovek blížícího se jara národů.
Heinzenův manifest proti komunistům v čís. 84 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ nám dal podnět k studiu oné zdegenerované literatury, na jejíž historicky zajímavou stránku pro Německo jsme již upozornili. Na základě jeho manifestu vylíčíme literární druh, který pan Heinzen představuje, tak jako literární historikové charakterisují podle spisů, jež se nám z 16. století dochovaly, spisovatele 16. století, např. „husího kazatele“[b].
Biron. Schovej se, Achille. Zde přichází Hektor ozbrojen.
Král. Hektor byl pouze žebrácký Trojan proti tomu zde.
Boyet. To že je Hektor?
Dumain. Myslím, že Hektor nebyl tak ztepile urostlý.
Biron. To rozhodně nemůže být Hektor.
Dumain. Je nějaký bůh nebo malíř, dělá obličeje.[c]Že je pan Heinzen skutečně Hektor, o tom není pochyby.
„Již dlouho,“ přiznává se nám, „mne mučilo tušení, že padnu rukou nějakého komunistického Achilla. Nyní, když mě napadá Thersites, dodává mi odvácení nebezpečí zase smělosti atd.“
Jen Hektor může tušit, že padne rukou Achillovou.
Anebo snad má pan Heinzen své představy o Achillovi a Thersitovi nikoli z Homéra, nýbrž ze Schlegelova překladu Shakespeara?
V tomto případě si přiřkl úlohu Ajantovu.
Všimněme si Shakespearova Ajanta.
Ajax. Tedy mluv, ty kvase zatuchlý, mluv, do krásy tě otluku.
Thersiles. Spíše já tebe dolaju do vtipu a bohabojnosti. Ale myslím, že tvůj, kůň spíše odříká zpaměti litanie, než ty se pomodlíš bez knížek. Umíš bít, umíš? Dobytčí mor na tvé koňské vyhazování!
Ajax. Mluv, ty muchomůrko, co to vyvolávali?
Thersiles. Tebe za blázna, myslím.
Ajax. Ty sukyn synu!
Thersites. Jen dál, jen dál!
Ajax. Ty stoličko čarodějnice!
Thersites. Jen bij, jen bij, ty tupohlavý pane! Tys tady, jen abys do Trojanských mlátil, a ti, kdož mají špetku vtipu, tě prodávají a kupují jako barbarského otroka... Také velká část tvého rozumu je ve svalech; jinak je svět lhář.
— — — — — — — — — —
Thersites. Zázrak!
Ajax. Co?
Thersiles. Ajax chodí polem sem a tam a hledá sám sebe.
Ajax. Jak to?
Thersites. Zítra bude mít souboj s Hektorem a je tak prorocky pyšný na bohatýrský výprask, že mlčky třeští.
Ajax. Jak to může být?
Thersites. Inu, vykračuje si jako páv — krok, postoj; mumlá jako hospodská, která neumí účtovat jinak než z hlavy, hryže se do rtů s politikářským pohledem, jako by říkal: v té hlavě je vtip, jen kdyby chtěl ven! Byl bych raději hnidou v ovčím kožiše než takovou rekovskou pitomostí.[d]Ať tedy pan Heinzen vystupuje pod jakoukoli maskou — jako Hektor nebo jako Ajax — sotva vstoupil na bojiště, hlásí mocným hlasem divákům, že jeho soupeř ho „neoddělal“. S dokonalou nenuceností a epickou šíří starohomérského hrdiny vykládá příčiny své záchrany. „Nedopatření přírody,“ vypráví nám, „vděčím za svou záchranu.“ „Příroda“ mne „nepřizpůsobila“ úrovni nepřítelově. Pan Heinzen ho převyšuje o dvě hlavy, a proto nemohly dvě „zdlouha vedené rány“ jeho „malého kata“ zasáhnout jeho „literární krk“. Pan Engels, to se několikrát s velkým důrazem podtrhuje, pan Engels je „malý“, „malý kat“, „malá osoba“. A pak se praví jedním z oněch obratů, které nacházíme ve starých hrdinských písních anebo v pimprlové hře o velikém Goliáši a malém Davidovi: „Až budete tak vysoko viset,“ — na lucerně — „nikdo vás nenajde.“ To je humor obra, rozmarný a zároveň hrůzný.
Takto „literárně“ uvádí pan Heinzen nejen svůj „krk“, nýbrž celou svou „přirozenost“, celé svoje tělo. Svého „malého“ protivníka postavil vedle sebe, aby kontrastem patřičně vynikla jeho vlastní tělesná dokonalost. „Malý“ zmetek nese pod paží katovskou sekeru, možná takovou tu gilotinku, jaké se dávaly roku 1794 dětem na hraní. On naproti tomu, strašlivý bohatýr, ve zlobně posměšné bujnosti nemá žádnou jinou zbraň než „metlu“, kterou, jak nám naznačuje, už dávno „vyplácel“ zlé „kluky“ komunisty za jejich „nezbednosti“. Obr se spokojuje tím, že zakročí proti „hmyzímu nepřítelíčkovi“ jako pedagog, místo aby opovážlivého chlapíčka zašlápl. Spokojuje se tím, že s ním mluví jako přítel dětí, že mu udílí morální lekci a co nejpřísněji mu vytýká jeho ošklivé nectnosti, zejména „lhaní“, „nejapné, klukovské lhaní“, „drzost“ a „uličnický tón“, neúctu a jiné poklesky mladického věku. Jestliže přitom metla kantorského bohatýra občas nevlídně zasviští kolem uší chovancových, jestliže tu a tam velmi hrubé slovo přeruší jeho morální naučení a dokonce zčásti zmaří jeho účinek, nesmíme ani na chvíli zapomínat, že bohatýr nemůže udílet morální lekce stejným způsobem jako obyčejný kantor, např. takový Quintus Fixlein[144], a že se přirozenost vrátí oknem, když ji vyženeme dveřmi. Mimoto je třeba uvážit, že to, co by nás v ústech takového skrčka, jako je Engels, uráželo jako necudnost, z úst takového kolosa, jako je Heinzen, uchvacuje náš sluch i naše srdce jako velkolepé zvuky samotné přírody. A smíme měřit řeč hrdinů úzkým měřítkem občanského jazyka? Právě tak málo, jako se smíme domnívat, že např. Homér klesl na úroveň hrubiánské literatury, nazývá-li jednoho ze svých oblíbených hrdinů, Ajanta, „tvrdohlavým oslem“.
Obr to myslel tak dobře, když ukázal v čís. 77 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ komunistům metlu![145] A ten „malý“ skrček, kterého náš bohatýr ani nevyzval, aby si vzal slovo — několikrát vyjadřuje svůj bohatýrský úžas nad touto nepochopitelnou neskromností trpaslíkovou — se mu tak špatně odvděčil. „Nezamýšlel jsem dávat rady,“ naříká. „Pan Engels mě chce zabít, chce mě zavraždit, ten zlosyn.“
A on sám? Stejně jako vůči pruské vládě, tak i zde „se s nadšením dal do boje, v němž pod pláštěm válečníka nosil mírové návrhy, srdce bijící pro humánní smíření protikladů doby“.[e] Avšak: „Nadšení bylo polito žíravou vodou záludnosti.“[f]
Isegrim zamručel zlostně a divoce, natáhl tlapy,
s dokořán zející tlamou hnal se sem mocnými skoky.
Ferina, zdaleka lehčí, unikl útoku hravě,
obratně pomočil hrubý chvost si svou čpějíci vodou,
bystře jej vyválel v prachu, takže byl plničký písku.
Isegrim jižjiž se rozehnal po něm! Však necuda lišák
ocasem v oči mu švihl, takže snu zrak i sluch přešel.
Nikoli poprvé lišák použil lstivého kousku,
mnoho již zkusilo zvířat účinek žíravé vody.[g]„Od chvíle, kdy jsem se začal zabývat politikou, byl jsem, pane Engelsi, republikánem a moje přesvědčení nebylo tak nestálé a vratké, aby se točilo hned sem, hned tam jako hlavy leckterých komunistů.“[h]
„Revolucionářem jsem se ovšem teprve stal. Ale to už patří k taktice komunistů, že u vědomí vlastní nepolepšitelnosti dělají svým odpůrcům výčitky, jakmile se polepší.“[i]
Pan Heinzen se nikdy nestal republikánem, byl jím od svého politického zrození. Jeho vlastností je tedy stálost, neochvějná pevnost, důslednost. Vlastností jeho odpůrců je nestálost, vrtkavost, točení. Revolucionářem pan Heinzen nebyl odjakživa, tím se teprve stal. Tentokrát se ovšem točí pan Heinzen, zato ale také točení otočilo svůj nemorální charakter a jmenuje se teď „polepšení“. U komunistů naproti tomu stálost ztratila svůj vysoce morální charakter. V co se změnila? V „nepolepšitelnost“.
Stát nebo se točit, obojí je morální, obojí je nemorální; morální u šosáka, nemorální u jeho odpůrce. Umění kritisujícího šosáka je právě v tom, kdy říci v pravý čas „bílé“ a kdy „černé“, pravé slovo v pravý čas.
Nevědomost se zpravidla pokládá za nedostatek. Je zvykem považovat ji za negativní veličinu. Podívejme se, jak kouzelná hůlka šosácké kritiky promění minus inteligence v plus morálky.
Pan Heinzen nám mimo jiné sděluje, že ve filosofii je stále tak nevědomý, jako byl roku 1844. Hegelův „jazyk“ pro něho „zůstal dodnes nestravitelný“.
To je skutková podstata. A nyní morální zpracování.
Protože panu Heinzenovi byl Hegelův jazyk odjakživa „nestravitelný“, nikdy nepropadl — na rozdíl od „Engelse a druhých“ — nemravnému pokušení zakládat si někdy nějak na znalosti tohoto jazyka, právě tak jako si, pokud je známo, vestfálští sedláci nikdy „nezakládali“ na znalostech sanskrtu. Vždyť přece mravné počínání spočívá v tom, že se vyhýbáme podnětům svádějícím k nemravnému chování, a nejlepší způsob, jak se vyvarovat nemravného „zakládání si“ na znalosti nějaké řeči, je raději jí z opatrnosti nerozumět!
Proto také pan Heinzen, který z filosofie nic nezná, podle svého mínění nechodil „do školy“ k filosofům. Jeho školou byl „zdravý lidský rozum“ a „životní zkušenost“.
„Tím jsem se zároveň vyvaroval nebezpečí,“ volá se skromnou pýchou spravedlivého, „zapírat svou školu.“
Proti mravnímu nebezpečí zapírat školu není osvědčenějšího prostředku než vůbec do školy nechodit!
Každý vývoj, ať už má jakýkoli obsah, se dá vyjádřit jako řada různých vývojových stupňů, které spolu navzájem souvisí tak, že jeden je popřením druhého. Přechází-li např. určitý národ ve svém vývoji od absolutní monarchie ke konstituční monarchii, popírá své dřívější politické bytí. V žádné oblasti nelze projít určitým vývojem a nepopřít přitom svůj dřívější způsob existence. Popřít, přeloženo do řeči morálky, znamená zapřít.
Zapřít! Tímto slůvkem může kritisující šosák pranýřovat každý vývoj, aniž mu rozumí; může proti němu vítězoslavně postavit svou bezvývojovou nevyvinutost jako mravní neposkvrněnost. Tak náboženská fantasie národů pranýřovala dejiny jako celek tím, že si věk nevinnosti, zlatý věk umístila do pradějin, do doby, kdy ještě žádný historický vývoj neexistoval, a proto neexistovalo ani žádné popírání a zapírání. Tak se v bouřlivých obdobích převratů, v dobách silného, vášnivého popírání a zapírání, jako v 18. století, objevují hodní a blahovolní mužové, dobře vychovaní, cudní satyrové, jako byl Gessner, kteří stavějí proti historické zkaženosti bezvývojový stav idyly. K chvále těchto básníků idyl, také určitého druhu kritisujících moralistů a moralisujících kritiků, budiž poznamenáno, že svědomitě váhají, komu přiznat palmu mravnosti: zda pastýři nebo ovci.
Leč nechme šlechetného šosáka, ať si nerušeně pochvaluje svou vlastní výbornost! Sledujme ho tam, kde, podle svého domnění přistupuje k „věci“. Všude najdeme tutéž metodu.
„Nemohu za to, že pan Engels a jiní komunisté jsou příliš slepí a nevidí, že moc ovládá i vlastnictví a nespravedlnost ve vlastnických poměrech se udržuje jenom mocí... Nazývám hlupákem a zbabělcem každého, kdo brojí proti buržoovi za to, že usiluje získat peníze, a nechává na pokoji krále, který usiluje získat moc.“[j],
„Moc ovládá i vlastnictví!“
Vlastnictví je rozhodně také určitý druh moci. Ekonomové například nazývají kapitál „mocí nad cizí prací“.
Máme tedy před sebou dva druhy moci, jednak moc vlastnictví, tj. vlastníků, jednak politickou moc, státní moc. „Moc ovládá i vlastnictví“ znamená: vlastnictví nemá v rukou politickou moc, nýbrž naopak politická moc šikanuje vlastnictví, např. svévolnými daněmi, konfiskacemi, privilegii, rušivým zasahováním byrokracie do průmyslu a obchodu apod.
Jinými slovy: buržoasie se ještě politicky neustavila jako třída. Státní moc ještě není její vlastní mocí. V zemích, kde buržoasie již dobyla politické moci a kde politické panství není nic jiného než panství buržoasní třídy nad celou společností, a ne jednotlivého buržoy nad jeho dělníky, v takových zemích věta páně Heinzenova ztratila smysl. Nemajetných se ovšem politické panství netýká, pokud je v přímém vztahu k vlastnictví.
Zatímco se pan Heinzen domníval, že vyslovil právě tak věčnou jako originální pravdu, vyjádřil jen skutečnost, že německá buržoasie musí teprve dobýt politické moci, tj. říká totéž, co Engels, jenomže nevědomky, v poctivém přesvědčení, že říká opak. Heinzen pouze patheticky prohlašuje přechodný poměr německé buržoasie k německé státní moci za věčnou pravdu, a ukazuje tak, jak lze z „pohybu“ udělat „pevné jádro“.
„Nespravedlnost ve vlastnických poměrech,“ pokračuje pan Heinzen dále, „se udržuje jenom mocí.“
Buď tu pan Heinzen rozumí „nespravedlností ve vlastnických poměrech“ zmíněný útisk, který německá buržoasie sama ještě zakouší od absolutní monarchie na svých „nejsvětějších“ zájmech, a pak jen opakuje, co už řekl, nebo rozumí „nespravedlností ve vlastnických poměrech“ ekonomické poměry dělníků, a pak má jeho objev tento smysl:
Dnešní buržoasní vlastnické poměry jsou „udržovány“ státní mocí, kterou zorganisovala buržoasie na ochranu svých vlastnických poměrů. Tam, kde je politická moc již v rukou buržoasie, musí ji tedy proletáři svrhnout. Musí se sami stát mocí, především revoluční mocí.
Pan Heinzen opět nevědomky říká totéž, co Engels, zase upřímně přesvědčen, že říká pravý opak. Co říká, nemíní, a co míní, neříká.
Ostatně, i když buržoasie politicky, tj. prostřednictvím své státní moci, „udržuje nespravedlnost ve vlastnických poměrech“, přece ji nevytváří. „Nespravedlnost ve vlastnických poměrech“, podmíněná moderní dělbou práce, moderní formou směny, konkurencí, koncentrací atd., naprosto nevyvěrá z politického panství buržoasní třídy, nýbrž naopak politické panství buržoasní třídy vyvěrá z těchto moderních výrobních vztahů, prohlášených buržoasními ekonomy za nutné, věčné zákony. Svrhne-li proto proletariát politické panství buržoasie, bude jeho vítězství jen přechodné, jen moment napomáhající buržoasní revoluci samé, jako roku 1794, dokud se v průběhu dějin, v jejich „pohybu“ nevytvoří materiální podmínky, které učiní nutným odstranění buržoasního výrobního způsobu, a tím i definitivní svržení politického panství buržoasie. Proto musela přijít ve Francii hrůzovláda už jen proto, aby svými mocnými údery jako kouzlem smetla feudální sutiny z povrchu Francie. Úzkostlivě ohleduplná buržoasie by se s tím nebyla vypořádala ani za desítky let. Krvavý zákrok lidu jí tedy jen připravil cestu. Právě tak by bylo svržení absolutní monarchie jen dočasné, kdyby ekonomické podmínky pro panství buržoasní třídy nebyly ještě dozrály. Lidé si nestavějí nový svět z „pozemských statků“, jak se domnívá hrubiánská pověra, nýbrž z těch historických vymožeností, které přinesl jejich zanikající svět. Teprve během vývoje si musí sami vytvořit materiální podmínky nové společnosti a žádné sebevětší vypětí mysli nebo vůle je nemůže od tohoto údělu osvobodit.
Je příznačné pro celé hrubiánství „zdravého lidského rozumu“, který čerpá z „životní zkušenosti“ a nemrzačí své přirozené sklony žádnými filosofickými nebo jinými studiemi, že tam, kde se mu podaří vidět rozdíl, nevidí jednotu, a tam, kde vidí jednotu, nevidí rozdíl. Vytyčí-li nějaká rozdílná určení, okamžitě mu pod rukou zkamení, a chce-li pak někdo z těchto zkamenělých pojmů vykřesat oheň, vidí v tom tu nejhanebnější sofistiku.
Prohlašuje-li pan Heinzen např., že peníze a moc, vlastnictví a panství, získávání peněz a získávání moci není totéž, vyslovuje tautologii, která je už přímo v těchto slovech, ale jemu toto pouhé rozlišení slov připadá jako hrdinský čin a s celou pýchou jasnovidce jej uplatňuje proti komunistům, kteří jsou tak „slepí“, že se nezastavují u těchto prvních dětinských postřehů.
Jak se „získávání peněz“ mění v „získávání moci“ a „vlastnictví“ v „politické panství“, jak tedy namísto pevného rozdílu, který pan Heinzen sankcionuje jako dogma, vznikají spíše vztahy obou sil až k jejich splynutí, o tom se může pan Heinzen snadno přesvědčit, všimne-li si, jak si nevolníci vykupovali svou svobodu, jak si komuny[146] vykupovaly svá městská práva, jak měšťané s pomocí obchodu a průmyslu na jedné straně vytahovali feudálním pánům peníze z kapsy a jejich pozemkové vlastnictví proměňovali v prchavé směnky, jak na druhé straně pomohli absolutní monarchii k vítězství nad takto zeslabenými velkými feudály a skoupili jejich výsady; jak později sami těžili z finančních krizí absolutní monarchie atd. atd.; jak se nejabsolutnější monarchie prostřednictvím systému státního zadlužení — což je produkt moderního průmyslu a moderního obchodu — stávají závislými na králích bursy; jak se v mezinárodních vztazích národů průmyslový monopol bezprostředně mění v politické panství — tak např. v „německé osvobozenecké válce“ byli panovníci Svaté aliance jen placenými žoldnéři ve službách Anglie atd. atd.
Avšak tím, že domýšlivé hrubiánství „zdravého lidského rozumu“ dělá z takových rozdílů, jako je rozdíl mezi získáváním peněz a získáváním moci, věčné pravdy, neotřesitelná dogmata, s nimiž je to „tak a tak“ „a basta“, vytváří si potřebnou situaci pro své morální rozhořčení nad „slepotou“, „hlupstvím“ nebo „špatností“ odpůrců takovýchto článků víry, což je požitek vlastní výroby, který svými hřmotnými výlevy slouží zároveň jako rétorická břečka, ve které tu a tam plave pár žalostně hubeňoučkých pravd.
Pan Heinzen se dočká toho, že to moc vlastnictví i v Prusku dotáhne k nucenému manželství s politickou mocí. Slyšme dále:
„Chcete dělat ze sociální otázky hlavní otázku doby a nevidíte, že není žádné důležitější sociální otázky než otázka království, nebo republika.“[k]
Právě viděl pan Heinzenjen rozdíl mezi mocí peněz a politickou mocí; nyní vidí jen jednotu politické a sociální otázky. Kromě toho ovšem ještě vidí „směšnou slepotu“ a „zavrženíhodnou zbabělost“ svých antipodů.
Politické vztahy mezi lidmi jsou samozřejmě také sociální, společenské vztahy, jako jimi jsou vůbec všechny vztahy mezi lidmi. Proto také všechny otázky, které se týkají vzájemných vztahů lidí, jsou sociální otázky.
Hrubiánská naivnost se domnívá, že takovýmhle výrokem, který patří do katechismu pro osmileté děti, nejen něco řekla, ale že jím závažně přispěla k řešení moderních kolisí.
Nadarmo se neukazuje, že „sociální otázky“, o kterých se „v naší době jednalo“, nabývají tím víc na závažnosti, čím víc se dostáváme z okruhu absolutní monarchie. Socialismus a komunismus nevyšel z Německa, nýbrž z Anglie, Francie a Severní Ameriky.
První opravdu aktivní komunistická strana se objevuje za buržoasní revoluce, ve chvíli, kdy je odstraněna konstituční monarchie. Nejdůslednější republikáni, v Anglii „rovnostáři“[147], ve Francii Babeuf, Buonarroti atd., byli první, kdo vytyčili tyto „sociální otázky“. „Babeufovo spiknutí“, které napsal jeho přítel a stoupenec Buonarroti,[148] ukazuje, jak tito republikáni čerpali z dějinného „pohybu“ přesvědčení, že odstraněním sociální otázky monarchie a republika se ještě nevyřeší ani jediná „sociální otázka“ v zájmu proletariátu.
Vlastnická otázka, jak byla vytyčena v „naší době“, není ani jako pouhá formulace otázky v heinzenovské podobě vůbec k poznání: „zda je spravedlivé, aby jeden člověk vlastnil všechno a druhý nic, zda jednotlivý člověk vůbec smí něco vlastnit“, a podobné nejapné otázky svědomí a fráze o spravedlnosti.
Vlastnická otázka je velmi různá, podle toho, jakého vývojového stupně dosáhl průmysl všeobecně a jak daleko tento vývoj pokročil v jednotlivých zemích.
Např. pro haličského sedláka se vlastnická otázka redukuje na to, aby se feudální pozemkové vlastnictví změnilo v drobné buržoasní pozemkové vlastnictví. Má pro něj týž význam, jako měla pro francouzského sedláka před rokem 1789, kdežto anglický zemědělský nádeník není v žádném vztahu k pozemkovému vlastníku. Má vztah jedině k pachtýři, tj. k průmyslovému kapitalistovi, který pěstuje zemědělství po továrensku. Tento průmyslový kapitalista, který platí vlastníkovi pozemku rentu, má zase naopak k němu přímý poměr. Odstranění pozemkového vlastnictví je proto nejdůležitější vlastnická otázka, jaká existuje pro anglickou průmyslovou buržoasii, a její boj proti obilním zákonům také neměl žádný jiný smysl. Pro anglického zemědělského nádeníka, právě tak jako pro anglického továrního dělníka je naproti tomu vlastnickou otázkou odstranění kapitálu.
V anglické i francouzské revoluci se jevila vlastnická otázka tak, že šlo o prosazení svobodné konkurence a odstranění všech feudálních vlastnických vztahů, jako vrchnosti, cechů, monopolů atd., jež se proměnily v okovy pro průmysl, který od 16. do 18. století mohutně pokročil.
Konečně v „naší době“ je smysl vlastnické otázky v tom, že jde o překonání kolisí, které vznikly s velkým průmyslem, s rozvojem světového trhu a svobodnou konkurencí.
Vlastnická otázka byla vždycky, podle různého vývojového stupně průmyslu, životní otázkou určité třídy. V 17. a 18. století, když šlo o odstranění feudálních vlastnických vztahů, byla otázka vlastnictví životní otázkou buržoasní třídy. V 19. století, kdy jdc o to odstranit buržoasní vlastnické vztahy, je vlastnická otázka životní otázkou dělnické třídy.
O vlastnické otázce, která má v „naší době“ světodějný význam, lze tedy mluvit jen v moderní buržoasní společnosti. Čím je tato společnost pokročilejší, čím je tedy buržoasie v určité zemi ekonomicky vyspělejší a čím tedy má i státní moc buržoasnější charakter, tím ostřeji vystupuje do popředí sociální otázka, ve Francii ostřeji než v Německu, v Anglii ostřeji než ve Francii, v konstituční monarchii ostřeji než v absolutní, v republice ostřeji než v konstituční monarchii. Tak např. kolise úvěrnictví, spekulace atd. nejsou nikde akutnější než v Severní Americe. A nikde také nevystupuje sociální nerovnost příkřeji než ve východních státech Severní Ameriky, protože všude jinde je zamaskována politickou nerovností. Jestliže se tam tolik nerozmohl pauperismus jako v Anglii, je to způsobeno ekonomickými poměry, o kterých se tu nemíníme dále šířit. Ale přitom i tam dělá pauperismus potěšitelné pokroky.
„Je opravdu na pováženou, že v této zemi, kde neexistují privilegované stavy, kde mají všechny třídy společnosti rovná práva“ (potíž však spočívá právě v existenci tříd) „a kde naše obyvatelstvo ani zdaleka nevykonává tlak na prostředky obživy, vzrůstá pauperismus tak rychle.“ (Zpráva pana Mereditha pensylvánskému kongresu.)[149]
„Je dokázáno, že v Massachusetts vzrostl pauperismus za 25 let o 60%.“ (Podle „Přehledu“ Američana Nilese.[150])
Jeden z nejznámějších severoamerických ekonomů, k tomu ještě radikál, Thomas Cooper, navrhuje:
1) zakázat nemajetným uzavírat sňatky;
2) odstranit všeobecné hlasovací právo, protože, jak volá,„společnost je vytvořena proto, aby chránila vlastnictví. Což si mohou ti, kdo podle věčných ekonomických zákonů budou věčně nemajetní, dělat nějaký rozumný nárok na to, aby vydávali zákony o vlastnictví druhých? Jaké společné motivy a zájmy mohou mít tyto dvě třídy obyvatel?
Buď pracující třída není revoluční a pak zastává zájmy zaměstnavatelů, na nichž je existenčně závislá. Tak při posledních volbách v Nové Anglii natiskli továrníci, aby si zajistili hlasy, jméno kandidáta na kaliko a každý jejich dělník měl takový kus kalika připevněný na kalhotách.
Anebo se dělnická třída následkem společného života v kolektivu atd. stane revoluční a pak dříve nebo později přejde politické moc v zemi do jejích rukou a za tohoto systému nebude žádný majetek jistý.“[l]
Jako se v Anglii dělníci organisují pod jménem chartisté, tvoří v Severní Americe politickou stranu stoupenců národní reformy a jejich bojové heslo naprosto není: monarchie, nebo republika, nýbrž panství dělnické třídy, nebo panství buržoasní třídy.
Protože se tedy právě v moderní buržoasní společnosti s jejími příslušnými státními formami konstitučního nebo republikánského zastupitelského státu „vlastnická otázka“ stala nejdůležitější „sociální otázkou“, nemůže si už jen omezený německý šosák odpustit, aby nekřičel, že otázka monarchie je nejdůležitější „sociální otázkou doby“. Podobně se dr. List v předmluvě k „Národní ekonomii“[151] naivně rozhořčuje, že se nejdůležitější sociální otázka naší doby „mylně vidí“ v pauperismu, a ne v ochranných clech.
Rozdíl mezi penězi a mocí je zároveň osobním rozlišením obou borců.
„Malý“ se tu jeví jako jakýsi kapsář, který má co dělat jen s „prachatými“ nepřáteli. Kdežto pohádkově silný muž bojuje s „mocnými“ tohoto světa.
Indosso la corazza, e lʼelmo in testa.[m]
A přitom mručí:
„Vy jste na tom ostatně lépe než já.“[n]
Nejlépe však na tom jsou „mocní“ tohoto světa, kteří si ulehčeně oddechli, když se pan Heinzen obořil na svého chovance:
„Teď jste již neschopen, jako všichni komunisté, rozpoznat souvislost politiky se sociálními poměry.“[o]
Vyslechli jsme právě morální kázání, v němž veliký muž překvapivě prostě odhalil všeobecnou souvislost mezi politikou a sociálními poměry. Praktický návod nyní názorně ukazuje svému chovanci na monarchii.
Monarchové a monarchie, vykládá, jsou „hlavní původci veškeré bídy a nouze“. Kde není monarchie, tam jsme ovšem s tímto vysvětlením v koncích a otrokářství, na něž zahynuly antické republiky, to otrokářství, které ještě vyvolává nejstrašnější kolise v jižních státech republikánské Severní Ameriky,[p] může zvolat jako John Falstaff: kdyby tak argumenty rostly jako ostružiny![152]
Ale hlavně, kdo nebo co udělalo monarchy a monarchii?
Byly kdysi doby, kdy si lid musel postavit do čela nejvýznamnější osobnosti, aby řídily všeobecné záležitosti. Později se tato hodnost dědila v určitých rodinách atd. A nakonec lidská hloupost a zkaženost trpěla tento zlozvyk celá staletí.
Kdyby byl svolán kongres všech samorostlých pivních politikářů v Evropě, nemohli by odpovědět jinak. A kdybychom prolistovali všechna díla páně Heinzenova, nenašli bychom jinou odpověď.
Křepký „zdravý lidský rozum“ se domnívá, že monarchii vysvětlil, když se prohlásil za jejího odpůrce. Ale kdyby měl tento zdravý lidský rozum objasnit, jak se zrodil odpůrce zdravého lidského rozumu a morální lidské důstojnosti a jakým způsobem si zachoval svůj pozoruhodně tuhý život po celá staletí, dostal by se asi do pěkných nesnází. Ale kdepak, nic jednoduššího! Tato staletí prostě neznala zdravý lidský rozum a morální lidskou důstojnost. Jinými slovy, rozum a morálka staletí byly v souhlase s monarchií, místo aby jí odporovaly. A právě tento rozum a tuto morálku prošlých staletí dnešní „zdravý lidský rozum“ nechápe. Nerozumí jim, ale zato jimi pohrdá. Z dějin se utíká do morálky, a tu pak může nasadit celé těžké dělostřelectvo svého mravního rozhořčení.
Týmž způsobem, jako si tu politický „zdravý lidský rozum“ vysvětluje vznik a trvání monarchie jakožto dílo nerozumu, týmž způsobem vysvětluje náboženský „zdravý lidský rozum“ kacířství a nevíru jako dílo ďáblovo. Týmž způsobem vysvětluje i nenáboženský „zdravý lidský rozum“ náboženství jako dílo čertů — kněžourů.
Když pan Heinzen s pomocí morálních banalit objasnil vznik monarchie, vyplyne mu pak „souvislost monarchie se sociálními poměry“ už zcela sama sebou. Poslechněte si:
„Jediný člověk zabírá stát pro sebe, obětuje víceméně celý národ nejen materiálně, ale i morálně své osobě a svým stoupencům; různě odstupňuje jeho ponížení, rozdělí jej jako tučnější a hubenější skot na různé stavy a udělá v podstatě jen pro svůj vlastní prospěch z každého člena státní pospolitosti oficiálního nepřítele druhého.“[q]
Pan Heinzen vidí monarchy na vrcholku sociální budovy v Německu. Nepochybuje ani chvíli, že oni si svou společenskou základnu udělali a denně znovu dělají. Jak prostěji vysvětlit souvislost monarchie se společenskými poměry, jejichž je oficiálním politickým výrazem, než tím, že ji dáme monarchům vytvořit! Jak souvisí zastupitelské sněmovny s moderní buržoasní společností, kterou představují? Vytvořily ji! Politické božstvo se svým aparátem a svou hierarchií tedy vytvořilo vezdejší svět, jehož je nejsvětější svátostí. Právě tak asi náboženské božstvo vytvořilo světské poměry, které se v něm odrážejí jako cosi fantastického a povýšeného na nebesa.
Hrubiánství, které takové moudrosti domácí výroby servíruje s patřičným pathosem, musí být právě tak udiveno jako mravně rozhořčeno nad protivníkem, který se mu snaží dokázat, že jablko neudělalo jabloň.
Moderní dějepisectví dokázalo, že absolutní monarchie se objevuje v přechodných obdobích, kdy staré feudální stavy zanikají a středověký měšťanský stav dozrává v moderní buržoasní třídu a kdy jedna zápasící strana ještě nenabyla vrchu nad druhou. Prvky, na kterých vyrůstá absolutní monarchie, tedy naprosto nejsou jejím produktem; tvoří naopak její sociální předpoklady, jejichž historický vznik je tak dobře znám, že je zbytečné to tu opakovat. Že se v Německu vytvořila absolutní monarchie později a že se udržuje déle, to lze vysvětlit jedině zakrnělým vývojem německé buržoasní třídy. Rozluštění záhady tohoto vývojového procesu najdeme v dějinách obchodu a průmyslu.
Zánik šosáckých německých svobodných měst, zničení rytířského stavu, porážka sedláků a z toho pramenící svrchovanost panovníků; úpadek německého průmyslu a německého obchodu, které spočívaly na čistě středověkých poměrech, právě ve chvíli, kdy se otvírá moderní světový trh a kdy se rozmáhá velká manufaktura; vylidnění a barbarské poměry, ve kterých zanechala Německo třicetiletá válka; ráz znovu se vzmáhajících odvětví národní výroby — jako drobné plátenictví — jemuž odpovídají patriarchální poměry a vztahy; charakter vývozního zboží, většinou zemědělských produktů — proto se také rozmnožují téměř jen materiální zdroje venkovské šlechty a tím se posiluje i její poměrná převaha nad měšťany; celkově podřadné postavení Německa na světovém trhu, což vedlo k tomu, že hlavním zdrojem národního důchodu byly subsidie placené panovníkům cizinci; z toho vyplývající závislost měšťanů na panovníkově dvoru atd., atd. — všechny tyto okolnosti, za nichž se vytvářela podoba německé společnosti a jí odpovídající politická organisace, proměnilo si hrubiánství zdravého lidského rozumu v několik moudrých průpovídek, jejichž celá moudrost je v tom, že „německá monarchie“ udělala „německou společnost“ a denně ji znovu „dělá“.
Optický klam, který umožňuje zdravému lidskému rozumu „rozpoznávat“ v monarchii zdroj německé společnosti, místo v německé společnosti zdroj monarchie, se dá snadno vysvětlit.
Na první pohled — a první pohled pokládá vždy za nejpronikavější pohled — se mu zdá, že němečtí panovníci drží a brání starý německý společenský řád, s kterým stojí a padá jejich politická existence, a proti rozkladným elementům reagují násilím. Na druhé straně vidí, že rozkladné elementy zase zápolí s panovnickou mocí. Všechny zdravé smysly zároveň mu tedy dokazují, že monarchie je základem staré společnosti, její hierarchie, jejích předsudků a jejích protikladů.
Při pozornějším zkoumání však tento jev jenom vyvrací předpotopní názor, ke kterému dal mimoděk podnět.
Násilně reakční úloha, v jaké monarchie vystupuje, pouze dokazuje, že se v pórech staré společnosti vytvořila nová společnost, která musí pociťovat i politickou slupku — přirozenou záštitu staré společnosti — jako nepřirozené pouto a musí ji protrhnout. Čím méně vyspělé jsou tyto nové rozkladné prvky společnosti, tím konservativněji vypadá i nejprudší reakce staré politické moci. Čím vyvinutější jsou tyto nové rozkladné prvky společnosti, tím reakčněji vypadá i sebenevinnější konservační pokus staré politické moci. Reakce monarchie nejen nedokazuje, že monarchie „dělá“ starou společnost, nýbrž naopak, že je „oddělána“, jakmile se materiální podmínky staré společnosti přežily. Její reakce je zároveň reakcí staré společnosti, která je ještě oficiální společností, a proto také ještě má oficiálně moc či má ještě oficiální moc.
Jakmile vývoj materiálních životních podmínek společnosti dospěl tak daleko, že se jí změna vlastní oficiální politické podoby stala životní nutností, změní se celá fysiognomie staré politické moci. Tak se nyní absolutní monarchie místo toho, aby se pokoušela centralisovat, v čemž spočívala její vlastní civilisační činnost, pokouší decentralisovat. Přestože vzešla z porážky feudálních stavů a sama se aktivně účastnila jejich zničení, snaží se teď udržet alespoň zdání feudálních rozdílů. Jako dříve podporovala obchod a průmysl a zároveň s tím vzestup buržoasní třídy jako nutné podmínky jak národní moci, tak vlastního lesku, tak se teď absolutní monarchie všude staví do cesty obchodu a průmyslu, ze kterých se stávají stále nebezpečnější zbraně v rukou již mocné buržoasie. Od města, kolébky svého rozkvětu, vrhá úzkostlivý a tupý pohled na venkov, zúrodněný mrtvolami jejích bývalých rekovných protivníků.
Avšak pan Heinzen rozumí „souvislostí politiky se sociálními poměry“ vlastně jen souvislost německé monarchie s německou bídou a ubohostí.
Monarchie, jako každá jiná státní forma, zatěžuje po materiální stránce dělnickou třídu přímo jen ve formě daní. Daně jsou ekonomickým výrazem jsoucna státu. Úředníci a kněží, vojáci a baletky, učitelé a policajti, řecká musea a gotické věže, civilní lista a pořadník hodností — všechny tyto bájné existence dřímají v zárodečném stavu v jednom společném semeni, a tím jsou — daně.
A který měšťák mudrlant by nepoukazoval hladovějícímu lidu na daně, na tyto hříšné peníze, jež z něho monarchové vyždímali, jako na zdroj jeho bídy?
Němečtí panovníci a německá bída! Jinými slovy: jsou to daně, které panovníci prohýří a které lid platí svým krvavým potem!
Jaký nevyčerpatelný námět pro řečňující spasitele lidstva!
Monarchie stojí mnoho peněz. O tom není pochyby. Jen se podívejte na severoamerický státní rozpočet a srovnejte, co musí našich osmatřicet vlastí kapesního formátu zaplatit, mají-li být spravovány a drženy na uzdě! Na halasné výlevy této okázalé demagogie odpovídají stručně místo komunistů buržoasní ekonomové jako Ricardo, Senior atd.
Ekonomickým jsoucnem státu jsou daně.
Ekonomickým jsoucnem dělníka je mzda.
Je zjistit poměr mezi daněmi a mzdou.
Průměrná mzda je konkurencí nutně zredukována na minimum, tj. na mzdu, která dělníkovi dovoluje udržet taktak naživu sebe a svůj rod. Daně tvoří část tohoto minima, neboť politické určení dělníků je právě v tom platit daně. Kdyby byly všechny daně, které nese dělnická třída, radikálně odstraněny, mělo by to nutně za následek, že by mzda klesla o cclou částku daně, která je v ní dnes obsažena. Tím by buď přímo stoupl o tuto částku zisk zaměstnavatelů, nebo by došlo pouze ke změně ve formě vybírání daní. Místo aby kapitalista zá]ohoval ve mzdě zároveň daně, které musí platit dělník, jako se to dělá dnes, platil by je státu ne už touto oklikou, nýbrž přímo.
Že je v Severní Americe vyšší mzda než v Evropě, to naprosto není následek toho, že tam jsou menší daně. Je to následek zeměpisné polohy Severní Ameriky, tamějších obchodních a průmyslových poměrů. Poptávka po dělnících je tam ve srovnání s jejich nabídkou značně vyšší než v Evropě. A tuto pravdu zná už každý školák z Adama Smitha.
Naproti tomu pro buržoasii je jak způsob zdanění a vybírání daní, tak způsob použití daní životní otázkou, a to jak proto, že působí na obchod a průmysl, tak proto, že dané jsou zlatým řetězem, jímž lze zardousit absolutní monarchii.
Když pan Heinzen tak důkladně objasnil „souvislost politiky se společenskými poměry“ a „třídních poměrů“ se státní mocí, volá vítězoslavně:
„Při své revoluční propagandě jsem arci nikdy nepropadl té ‚komunistické omezenosti‘, abych se obracel ne k lidem, ale k ‚třídám‘, nebo štval lidi různých ‚řemesel‘ proti sobě, protože připouštím ‚možnost‘, že ‚lidství‘ není vždy určováno ‚třídou‘ nebo ‚hloubkou měšce‘.“
„Hrubiánský“ zdravý lidský rozum proměňuje třídní rozdíl v „rozdíl hloubky měšce“ a třídní protiklad v „hádanice řemeslníků“. Hloubka měšce je čistě kvantitativní rozdíl, pro který lze po libosti proti sobě poštvat kdykoli i dva jednotlivce téže třídy. Že u středověkých cechů stáli proti sobě „lidé různých řemesel“, to je známo. Ale právě tak je známo, že moderní třídní rozdíl naprosto nespočívá na „řemesle“, naopak dělba práce vytváří velmi rozličné druhy práce uvnitř téže třídy.
A tuto svou vlastní „omezenost“, čerpanou plně z vlastní „životní zkušenosti“ a z vlastního „zdravého lidského rozumu“, nazývá pan Hcinzen posměšně „komunistickou omezeností“.
Předpokládejme však na chvíli, že pan Heinzen ví, o čem mluví, a proto nehovoří o „hloubce měšce“ a „hádanici řemeslníků“.
Je velmi dobře „možno“, že jednotlivá individua nejsou „vždy“ určována třídou, k níž náleží, což je pro třídní boj právě tak málo rozhodující, jak málo byl pro francouzskou revoluci rozhodující přechod některých šlechticů na stranu tiers état[r]. A i tehdy se tito šlechtici připojovali alespoň k jedné třídě, k revoluční třídě, k buržoasii. Kdežto u pana Heinzena mizí před slavnostní idejí „lidství“ všechny třídy.
Domnívá-li se však pan Heinzen, že celé třídy, které jsou založeny na ekonomických podmínkách nezávislých na vůli lidí a které proto stojí proti sobě v krajně nepřátelském protikladu, mohou se vymanit z těchto svých skutečných existenčních podmínek pomocí „lidství“, vlastnosti společné všem lidem, jak snadné musí být pro jednotlivého panovníka, aby se prostřednictvím svého „lidství“ povznesl nad své „panování“, nad své „panovnické řemeslo“! Proč se tedy pan Heinzen durdí na Engelse, vidí-li ten za jeho revolučními frázemi „hodného císaře Josefa“?
Stírá-li však pan Heinzen na jedné straně všechny rozdíly, tím že se neurčitě zaměřuje na „lidství“ Němců, takže by musel své výzvy rozšířit i na monarchy, je na druhé straně přece jen nucen konstatovat jeden rozdíl mezi německými lidmi, neboť bez rozdílu není protikladu a bez protikladu není námětu k politickým kapucínským kázáním.
Pan Heinzen tedy dělí německé lidi na panovníky a poddané. Vidět a vyslovit ten rozdíl je z jeho strany projev morální síly, důkaz individuální smělosti, politického rozhledu, rozjitřeného lidského citu, vážné jasnozřivosti, úctyhodné statečnosti. Ale upozorřiovat na to, že existují privilegovaní a neprivilegovaní poddaní; že první zdaleka nespatřují v politické hierarchii odstupňované pokoření, nýbrž žebříček vedoucí k hodnostem; a že konečně poddaní, kteří pociťují poddanský poměr jako pouta, sami tíhu těchto pout posuzují různě — na tohle upozorňovat svědčí o intelektuální zaslepenosti, o policajtské mentalitě.
A tu přijdou „omezení“ komunisté a vidí nejen politický rozdíl mezi panovníkem a poddaným, nýbrž i společenský rozdíl mezi třídami.
Dosud spočívala morální velikost páně Heinzenova právě v tom, že viděl a vyslovoval rozdíl, teď spočívá jeho velikost spíše v tom, že jej přehlíží, že jej nevidí a zatajuje. Vyslovení protikladu už není řečí revoluce, nýbrž řečí reakce a zlomyslné vzájemné „rozeštvávání“ bratrů spojených svým lidstvím.
Je známo, že krátce po červencové revoluci prohlásila vítězná buržoasie v zářijových zákonech — pravděpodobně také z „lidskosti“ „vzájemné rozeštvávání různých tříd lidu“ za velký politický přečin, který bude trestán vězením, peněžitou pokutou atd.[153] Je také známo, že anglické buržoasní noviny nejraději osočují chartistické vůdce a publicisty z toho, že vzájemně rozeštvávají různé třídy obyvatelstva. Je dokonce známo, že němečtí spisovatelé jsou pro toto rozeštvávání různých tříd obyvatelstva zaživa pohřbeni na pevnostech.
Nemluví snad pan Heinzen tentokrát řečí francouzských zářijových zákonů, anglických buržoasních listů a pruského trestního zákoníku?
Ale kdepak! Poctivec pan Heinzen se jen obává, že „komunisté se pokoušejí zajistit monarchům revoluční fontanelu“[154].
Tak tvrdí belgičtí liberálové, že se radikálové potají dohodli s katolíky; francouzští liberálové tvrdí, že demokraté jsou dohodnuti s legitimisty; angličtí freetradeři tvrdí, že chartisté mají dohodu s toryi. A liberální pan Heinzen tvrdí, že komunisté jsou dohodnuti s monarchy.
Německo má, jak jsem už vyložil v „Deutsch-Französische Jahrbücher“,[155] zvláštní křesťansko-germánskou smůlu. Jeho buržoasie se tak opozdila, že začíná svůj boj s absolutní monarchií a snaží se upevnit vlastní politickou moc ve chvíli, kdy ve všech pokročilých zemích je už buržoasie v nejprudším boji s dělnickou třídou a kdy se její politické iluse v evropském vědomí už přežily. V této zemi, kde ještě trvá politická ubohost absolutní monarchie s celým přívěskem zchátralých polofeudálních stavů a poměrů, existují na druhé straně, v důsledku průmyslového vývoje a závislosti Německa na světovém trhu, zčásti již také moderní protiklady mezi buržoasií a dělnickou třídou a z toho vyplývající boj; příklady toho jsou dělnická povstání ve Slezsku a v Čechách[156]. Německá buržoasie se tedy dostala do rozporu s proletariátem, ještě než se politicky ustavila jako třída. Boj mezi „poddanými“ vypukl dříve, než byli vládcové a šlechta vyhnáni ze země, navzdory všem hambašským písničkám[157].
Pan Heinzen si tyto nesrovnalosti, které se samozřejmě odrážejí i v německé literatuře, nedovede vysvětlit jinak než tím, že je mají na svědomí jeho odpůrci, že je to následek kontrarevolučních rejdů komunistů.
Němečtí dělníci však zatím velmi dobře vědí, že absolutní monarchie ani na okamžik nezaváhá a nemůže zaváhat přivítat je ve službách buržoasie kartáčovou střelbou a knutou. Proč by tedy měli dávat přednost brutálnímu utiskování absolutní vládou a jejím polofeudálním komonstvem před přímým panstvím buržoasie? Dělníci velmi dobře vědí, že jim buržoasie nejen musí politicky udělat dalekosáhlejší ústupky než absolutní monarchie, nýbrž že ve službách svého obchodu a průmyslu vytváří nechtíc podmínky pro sjednocení dělnické třídy, a sjednocení dělníků je prvním předpokladem jejich vítězství. Dělníci vědí, že odstranění buržoasních vlastnických vztahů se nedosáhne zachováním feudálních. Vědí, že revolučním hnutím buržoasie proti feudálním stavům a absolutní monarchii může se jejich vlastní revoluční hnutí jen urychlit. Vědí, že jejich vlastní boj s buržoasií může začít teprve v den, kdy buržoasie zvítězí. Přes to všechno nesdílejí buržoasní iluse pana Heinzena. Mohou a musí se zúčastnit buržoasní revoluce, neboť je předpokladem dělnické revoluce. Ale nemohou ji ani na chvíli považovat za svůj konečný cíl.
Skvělý příklad toho, že dělníci skutečně postupují tímto způsobem, podali angličtí chartisté při nedávném hnutí Ligy proti obilním zákonům. Nevěřili ani na chvilku všem těm lžím a výmyslům buržoasních radikálů, ani na chvíli nepolevili v boji proti nim, ale s plným vědomím dopomohli svým nepřátelům k vítězství nad toryi; a nazítří po odstranění obilních zákonů stáli proti sobě ve volebním boji nikoli již toryové a freetradeři, nýbrž freetradeři a chartisté. A v boji s těmito buržoasními radikály si chartisté vydobyli zastoupení v parlamentě.
Právě tak málo jako dělníkům rozumí pan Heinzcn buržoasním liberálům, i když nevčdomky pracuje pro ně. Domnívá se, že jirn musí omílat staré fráze proti „německé bodrosti a pokoře“. On, prosťáček, bere vážně patolízalské žvásty takového Camphausena nebo Hansemanna. Páni buržoové se takové naivnosti vysmějí. Vědí lépe, kde je bota tlačí. Vědí, že luza je v revolucích drzá: a dotěrná. Páni buržoové se proto snaží pokud možno bez revoluce, pokojnou cestou, přeměnit absolutní království v buržoasní.
Ale absolutní království v Prusku — jako před tím v Anglii, a ve Francii — se nedá přeměnit v buržoasní po dobrém. Nevzdá se dobrovolně. Kromě osobních předsudků jsou panovníci vázáni celou hordou civilní, vojenské a kněžské byrokracie, která tvoří součást absolutní monarchie a naprosto není ochotna vzdát se svého vládnoucího postavení a sloužit buržoasii. Na druhé straně, feudální stavy se drží starého zuby nehty, protože pro ně je to otázka bytí a nebytí, tj. zachování vlastnictví, nebo vyvlastnění. Je jasné, že absolutní monarcha přes všechno podlízavé holdování buržoasie vidí svůj skutečný zájem na straně těchto stavů.
A proto: právě tak jako nedokázaly sladké řeči takového Lally-Tolendala, Mouniera, Maloueta, Mirabeaua umluvit Ludvíka XVI., aby se energicky přiklonil na stranu buržoasie proti feudálům a zbytkům absolutní monarchie, tak nepřesvědčí Bedřicha Viléma IV. svůdné zpěvy takového Camphausena nebo Hansemanna.
Jenže panu Heinzenovi nejde ani o buržoasii, ani o proletariát v Německu. Jeho strana je „strana lidí“, tj. šlechetných a velkodušných blouznivců, kteří pod rouškou „lidských“ cílů bojují za „buržoasní“ zájmy, aniž si uvědomují souvislost idealistické fráze s jejím realistickým jádrem.
Své straně, straně lidí, či lépe řečeno lidstvu sídlícímu v Německu, nabízí budovatel států Karl Heinzen „nejlepší republiku“, nejlepší republiku vlastní výroby, „federativní republiku se sociálními institucemi“. Rousseau kdysi vypracoval Polákům a Mably Korsičanům návrh nejlepšího politického zřízení. Velký ženevský občan našel ještě většího následovníka.
„Spokojím se tím“ - jaká skromnost! - „podaří-li se mi složit republiku jen ze samých republikánských prvků, jako lze složit květinu z okvětních Iístků.“[s]
Muži, který dokáže z okvětních lístků složit květinu, i kdyby to byla jen chudobka, takovému muži se také musí podařit sestavit „nejlepší republiku“, ať si zlý svět o tom myslí co chce.
Všem zlolajným jazykům navzdory bere si čacký budovatel států za vzor ústavu severoamerických republik. Co se mu zdá závadné, to svým hrubiánským štětcem zamaluje. Tak zhotoví opravené vydání — in usum dclphini[t], tj. pro potřebu a užitek „německého člověka“. A když „načrtl obraz republiky, a to ne ledajaké republiky“, vytáhne svého „malého“ nezvedeného chovance „za komunistické uši“ do výše a zdrtí ho otázkou, zda by i on dokázal „udělat“ svět, a to „nejlepší svět“? Vytahuje maličkého za „komunistické uši“ stále výš „do výšky“, dokud „nenarazí nosem“ na obrovský obraz „nového“ světa, nejlepší republiky. Kolosální obraz světa jím navrženého totiž vlastnoručně pověsil na nejvyšší vrcholek švýcarských Alp.
„Cacatum non est pictum[u], sykne hlásek „malého“ nekajícného hádka.
A tu republikánský Ajax zděšen pouští komunistického Thersita na zem a vyráží ze své kosmaté hrudi tato — strašlivá slova:
„Zacházíte s tou svou směšností do krajnosti, pane Engelsi!“
Skutečně, pane Engelsi! Vy nevěříte, že „americký federativní systém“ je „nejlepší politickou formou“, „jakou dosavadní státnické umění vynašlo“? Kroutíte hlavičkou? Co? Vy vůbec popíráte, že „státnické umění“ vynašlo „americký federativní systém“? A že existují in abstracto[v] „nejlepší politické společenské formy“? No, to ale přestává všechno!
Jste zároveň tak „nestoudný a nesvědomitý“, že si nám dovolujete naznačovat, že počestný Němec, který se snaží použít severoamerické ústavy — ještě k tomu zkrášlené a vylepšené — ku prospěchu své drahé vlasti, podobá se onomu idiotskému obchodníku, který opsal obchodní knihy svého bohatého soupeře a myslel si, že když má opsány knihy, má i záviděné bohatství?
A vy nám ještě hrozíte „katovskou sekerou“, kterou si nesete v ručičkách, miniaturní gilotinou, kterou jste dostal roku 1794 na hraní? Barbaroux, mumláte, a jiní urostlí a statní lidé byli tehdy, když my jsme si hráli s gilotinou, o hlavu zkráceni, protože začali znenadání vykřikovat, že „americký federativní systém“ je „nejlepší politická forma“.[158] A tak prý se povede všem ostatním Goliášům, kteří si vzpomenou při nějaké demokratické revoluci v Evropě a zejména v Německu, které je ještě docela feudálně rozkouskováno, dosazovat na místo jedné nedělitelné republiky a její nivelisující centralisace „americký federativní systém“.
Ale proboha, vždyť přece muži z výboru veřejného blaha[159] a krvežízniví jakobíni, kteří je podporovali, byli nelidští vyvrhelové, a „nejlepší“ heinzenovská „republika“ byla „dosavadním státnickým uměním“ „vynalezena“ jako „nejlepší politická forma“ pro „lidi“, pro dobré lidi, pro lidsky cítící lidi!
Opravdu! „Zacházíte s tou svou směšností do krajnosti, pane Engelsi !“
Kromě toho náš Herkules, budující státy, nekopíruje severoamerickou „federativní republiku“ i s kůží a chlupy. Vyzdobil ji „sociálními institucemi“, hodlá „vlastnické poměry uspořádat podle rozumných zásad“ a těch sedm velkých „opatření“, jimiž odstraňuje „zlořády“ staré buržoasní společnosti, naprosto nejsou nějaké hubené, ubohé odpadky, vyžebrané v moderních odporných socialistických a komunistických vyvařovnách. Za své recepty na „humanisaci společnosti“ vděčí veliký Karl Heinzen „Inkům“ a „Campovým spisům pro děti“[160], právě tak jako za vzpomenutou hlubokomyslnou větu nevděčí filosofu a Pomořanu Rugovi, nýbrž jakémusi v moudrosti zešedivělému „Peruánci“. A tomuhle pan Engels říká z prstu vycucané, šosácké fantasie o nápravě světa!
Ba, ba, žijeme v době, kdy „lepších lidí je čím dál tím míň“ a „nejlepší“ jsou úplně nepochopeni.
Vyberte si např. nějakého hodného měštěnína a požádejte ho, aby vám řekl na své nejlepší svědomí, čím trpí dnešní „vlastnické poměry“. Tento dobrý muž si položí ukazovák na špičku nosu, dvakrát si v zamyšlení zhluboka vzdychne a potom „nezávazně“ prohlásí, že je hanba, aby tolik lidí nemělo „nic“, ani to nejnutnější, a druzí aby hromadili na úkor nejen nemajetných trhanů, ale i počestných měšťanů aristokraticky nestydaté miliony! Aurea mediocritas! Zlatá střední cesta! zvolá čacký příslušník střední třídy. Jen žádné extrémy! Které rozumné státní zřízení může trpět tyto extrémy, ano, extrémy, naprosto zavrženíhodné extrémy?
A teď se podívejme na heinzenovskou „federativní republiku“ a její „sociální instituce“, na sedm opatření k „humanisaci společnosti“. Každému občanu je tu zajištěno „minimum“ jmění, pod něž nesmí klesnout, a je mu předepsáno maximum jmění, které nesmí překročit.
Nevyřešil snad pan Heinzen všechny potíže, když vyplnil zbožné přání všech bodrých měšťanostů, že žádný nemá mít příliš málo a žádný příliš mnoho, tím, že toto přání vtělil ve státní dekrety?
A takovým právě tak prostým jako velkolepým způsobem vyřešil pan Heinzen všechny ekonomické kolise. Uspořádal vlastnictví podle rozumných zásad, odpovídajících smyslu poctivců pro spravedlnost. Ne abyste mu namítali, že „rozumnými pravidly“ vlastnictví jsou právě „ekonomické zákony“, na jejichž neúprosné nezbytnosti musí ztroskotat všechna spravedlivá „opatření“, i kdyby je doporučovali sami Inkové a Campovy spisy pro děti, i kdyby je sebevřeleji podporovali ti největší vlastenci!
Jak je nespravedlivé uplatňovat ekonomické námitky vůči muži, který se „neholedbá“ jako ostatní „ekonomickými studiemi“, nýbrž si naopak ze skromnosti dosud ve všech svých dosavadních spisech dokázal udržet panenské zdání, jako by ho teprve čekaly nejzákladnější ekonomické studie! Právě primitivnímu vzdělání tohoto muže je třeba přičíst ke cti, že s důležitou tváří vytahuje proti svému komunistickému nepřítelíčkovi všechny ty námitky, které se prostřednictvím augsburské „Allgemeine Zeitung“ dostaly do víru německého života už roku 1842,[161] např. „nabyté“ vlastnictví, „osobní svoboda a individualita“ apod. Svědčí vskutku o velké demoralisaci komunistických spisovatelů, že si vyhledávají protivníky, kteří jsou ekonomicky a filosoficky školeni, a naproti tomu vůbec neodpovídají „nezávazným“ nápadům hrubiánského zdravého lidského rozumu, kterému by nejprve museli udělit elementární lekci o ekonomických vztazích v soudobé buržoasní společnosti, než by s ním o nich mohli diskutovat.
Protože např. soukromé vlastnictví není jednoduchý vztah, natož pak abstraktní pojem, princip, nýbrž je to souhrn buržoasních výrobních vztahů — nejde totiž o nějaké podřadné, zaniklé soukromé vlastnictví, nýbrž o současné buržoasní soukromé vlastnictví — protože všechny tyto buržoasní výrobní vztahy jsou třídní vztahy, což zná každý školák z Adama Smitha nebo Ricarda — může tedy změna nebo dokonce odstranění těchto vztahů samozřejmě vzejít jen ze změny těchto tříd a jejich vzájemných vztahů, a změna ve vztahu tříd je historická změna, výsledek celé společenské činnosti, zkrátka výsledek určitého „dějinného hnutí“. Dějinnému hnutí může spisovatel sloužit jako orgán, ale samozřejmě je nemůže provádět.
Tak například, aby vysvětlili odstranění feudálních vlastnických vztahů, museli moderní historikové vylíčit hnutí, během kterého formující se buržoasie dosáhla onoho stupně, kdy rozvinula své vlastní životní podmínky natolik, že mohla odstranit všechny feudální stavy i svůj vlastní feudální způsob existence, a tím i feudální výrobní vztahy, za kterých tyto feudální stavy vyráběly. Odstranění feudálních vlastnických vztahů a vytvoření moderní buržoasní společnosti nebylo tedy naprosto výsledkem nějaké doktríny, která by vycházela z určitého teoretického principu jakožto jádra a z něho by pak vyvozovala další závěry. Principy a teorie, které spisovatelé buržoasie razili za jejího boje s feudalismem, nebyly naopak nic jiného než teoretický výraz praktického hnutí, a přitom lze přesně sledovat, jak byl tento výraz více nebo méně utopický, dogmatický, doktrinářský, podle toho, jak pokročilé fázi skutečného hnutí náležel.
A v tom smyslu byl Engels tak neprozřetelný, že mluvil svému strašnému odpůrci, státy budujícímu Herkulovi, o komunismu — pokud je teorií — jako o teoretickém výrazu určitého „hnutí“.
Ale, volá náš velikán v nelíčeném rozhorlení: „Chtěl jsem si vymoci vyjasnění praktických důsledků, chtěl jsem přimět ‚představitele‘ komunismu, aby uznali ony důsledky“, totiž ony nesmyslné důsledky, které jsou pro muže, jenž má o buržoasním soukromém vlastnictví jen fantastické představy, nutně spjaty s odstraněním tohoto vlastnictví. Chtěl donutit Engelse, aby „hájil všechny tyto nesmysly“, které by byl podle čackého plánu pana Heinzena „zplodil“. A ferina Engels tak trpce zklamal bodrého Isegrima, že teď už ani nevidí v komunismu „sousto“ na „zakousnutí“, a proto se udiven ptá, „jak se tenhle jev upravuje, aby byl k jídlu“!
A marně se chudinka snaží uklidnit duchaplnými obraty, např tím, že se ptá, zda je dějinné hnutí „hnutí mysli“ atd., a dokonce vyvolává ducha velkého „Ruga“, aby mu tuto přírodní záhadu vysvětlil!
„Po tom, co se stalo,“ volá zklamaný muž, „jímá mé srdce sibiřský chlad, po tom, co se stalo, větřím jen zradu a v noci se mi zdá o potměši1osti.“[w]
A skutečně si nakonec celou věc vysvětluje tím, že Engels „zapřel svou školu“, že se dává na právě tak „zbabělý jako směšný ústup“, „kompromituje celé lidstvo, jen aby nezkompromitoval svou osobu“, „stranu v rozhodující chvíli zapře nebo nechá na holičkách“ a podobně, co mu při tomto moralisujícím výbuchu vzteku slina na jazyk přinese. Právě tak Engelsovo rozlišování mezi „pravým socialismem“ a „komunismem“, mezi utopickými komunistickými systémy a kritickým komunismem — není prý nic než „zrada a potměšilost“. Ba, jsou to všechno jezuitské, „dodatečně“ vykonstruované rozdíly, protože prý o nich aspoň panu Heinzenovi do té doby nikdo nepověděl, ani mu je zřejmě nepřivál bouřlivý vítr životní zkušenosti!
A jak duchaplně si dovede pan Heinzen vysvětlit tyto rozpory, pokud nabyly literárního výrazu!
„Je tu Weitling, který je chytřejší než vy a přitom se jistě může pokládat za komunistu.“
Anebo:
„A co kdyby pan Grün chtěl být komunistou a vyloučil by pana Engelse?“
Když dospěl k tomuto bodu, začne nám ovšem tento šlechetník, který „nebyl s to natolik se emancipovat, aby pokládal věrnost a víru, ať jsou jakkoli staromódní, mezi rozumnými bytostmi za zbytečnou“, najednou servírovat nejabsurdnější lži, např. že pan Engels chtěl také napsat „sociální hnutí v Belgii a Francii“, ale K. Grün „předešel“, a že Engels „nemohl najít pro své nudné omílání starých věcí nakladatele“ a podobné výmysly, které pan Heinzen vyvozuje z „určitého principu“ jako „důsledky“.
Že moralisující kritika končí tak žalostně, je dáno jejím „způsobem“ a rozhodně to nelze připisovat osobním nedostatkům Telamonovce Ajanta. Při všech hloupostech a sprostotách má svatý hrubián to mravní zadostiučinění, že je hloupý a sprostý z přesvědčení, neboli celý chlap.
Ale ať „fakta“ říkají co chtějí — sám velký Karl Heinzen jim nechává „volný průběh“ a volá, udeřiv se třikrát v čackou hruď: „Já zatím nosím bez bázně svůj princip s sebou a neházím ho přes plot, když se mě po něm někdo ptá.“
Jindřich LXXII. von Reuss-Schleiz-Ebersdorf už taky aspoň dvacet let rajtuje na svém „principu“.
* N. B. Doporučujeme čtenářům listu „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“, aby si přečetli Stephanovu[x] kritiku „Heinzenovský stát“. Autor použil pana Heinzena samozřejmě jen jako záminky, byl by si mohl právě tak vybrat kteréhokoli jiného německého pisálka, aby vyložil v protikladu k mudrujícímu, nadávajícímu maloměšťákovi stanovisko opravdu revolučního dělníka. Pan Heinzen nedovede Stephanovi odpovědět nic jiného než že především tvrdí, že jeho spis je slátanina; to je celá jeho věcná kritika. Protože neví, kdo Stephan je, pomáhá si tím, že mu prostě spílá uličníků a cestujících agentů. Ale tím svého odpůrce ještě dost nesepsul, nakonec z něho ještě udělá přisluhovače policie. Všimněme si ostatně, jak spravedlivé je toto poslední nařčení: francouzská policie totiž — že by v dohodě s panem Heinzenem? — zkonfiskovala 100 exemplářů Stephanovy brožury.
Když pan Heinzen dal uvedeným způsobem dělníku Stephanovi praktickou morální lekci, oslovuje ho takovýmto šlechetnickým obratem: „Já pro svou osobu, třebaže bych se byl milerád pustil do debaty s dělníkem, nemohu v insolenci vidět prostředek, který by nahradil kompetenci.“ Němečtí dělníci se budou cítit poctěni, že demokrat Karl Heinzen je ochoten se s nimi pustiti do debaty, budou-li vůči velikému muži vystupovat pěkně skromně. Pan Heinzen se pokouší svou inkompetenci vůči panu Stephanovi krýt insolencí svého výpadu.
K. M.
Napsal K. Marx koncem října 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“
čís. 86, 87, 90, 92 a 94
z 28. a 31. října a 11., 18. a 25. listopadu 1847
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Odpovídám panu Heinzenovi nikoli proto, abych odrazil útok proti Engelsovi. Článek pana Heinzena[141] nevyžaduje odpovědi. Odpovídám proto, že Heinzenův manifest poskytuje zábavnou látku k rozboru. — K. M.
b — přezdívka Thomase Murnera. (Pozn. red.)
c Shakespeare, „Marné lásky snaha“ (5. jednání, 2. scéna. Překlad J. V. Sládka). (Pozn. čes. red.)
d Shakespeare, „Troilus a Kresida“ (2. jednání, 1. scéna a 3. jednání, 3. scéna. Překlad J. V. Sládka). (Pozn. čes. red.)
e Karl Heinzen, „Steckbrief“ [„Zatykač“].
f Tamtéž.
g Goethe, „Ferina lišák“.
h Heinzenův manifest v čís. 84 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“.
i Tamtéž.
j Heinzenův manifest v čís. 84 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“.
k Heinzenův manifest v čís. 84 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“.
l Thomas Cooper, „Lectures on political economy“ [Přednášky o politické ekonomii“]. Columbia, str. 361 a 365.
m Ariosto, „Zuřivý Roland“. „Na hrudi zbroj a na hlavě přilbu.“
n Heinzenův manifest v čís. 84 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“.
o Tamtéž.
p Srovnej k tomu paměti Thomase Jeffersona, jednoho ze zakladatelů americké republiky, který byl také dvakrát jejím presidentem.
q Heinzenův manifest, na uvedeném místě.
r — třetího stavu. (Pozn. red.)
s Heinzenův manifest v čís. 84 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“.
t — pro potřebu následníka trůnu. (Tak se označovala v druhé polovině sedmnáctého století vydání latinských klasiků, určená francouzskému následníku trůnu, kde byla vyškrtána „neslušná“ místa.) (Pozn. red.)
u — „nakakáno není namalováno“. (Pozn. red.)
v — abstraktně. (Pozn. red.)
w Karl Heinzen, „Steckbrief“.
x — pseudonym Stephana Borna. (Pozn. red.)
141 Jde o Heinzenův článek „Ein ‚Repräsentant‘ der Komunisten“ [„‚Představitel‘ komunistů“], otištěný v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“, čís. 84 z 21. října 1847.
142 Thrason — postava z komedie římského dramatika Terentia „Eunuch“; chvástavý a hloupý voják.
143 Solomon a Markolf (nebo Morolf) — postavy z německých „švanků“ (krátkých satirických příběhů) ze 14. a 15. století; Solomon představuje moudrého, ale nepraktického vládce, Markolf chytrého sedláka.
144 Quintus Fixlein — učitel, hlavní postava románu Jeana Paula (pseudonym Jeana Paula Friedricha Richtera) „Život Quinta Fixleina“.
145 Míní se tím polemické vystoupení Karla Heinzena v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ (čís. 77 z 26. září 1847) proti představitelům vědeckého komunismu, na které Engels odpověděl článkem „Komunisté a Karl Heinzen“.
146 O středověkých komunách viz „Manifest Komunistické strany“, Engelsovy poznámky k anglickému vydání z roku 1888 a k německému vydání z roku 1890 (v MIA zde).
147 Marx má na mysli „opravdové levellery“ („opravdové rovnostáře“) neboli „diggery“ („kopáče“) — představitele krajně levého smčru za anglické buržoasní revoluce v 17. století. „Diggeři“, kteří hájili zájmy vesnické a městské chudiny, žádali zrušení soukromého pozemkového vlastnictví, propagovali ideje primitivního rovnostářského komunismu a pokoušeli se je uskutečnit v praxi společným obděláváním obecní půdy.
148 Filippo Buonarroti, „Conspiration pour lʼégalité, dite de Babeuf“ [„Spiknutí za rovnost, zvané Babeufovo“], sv. I—II, Brusel 1828. Buonarrotiho kniha přispěla k oživení babeufovských tradic v revolučním dělnickém hnutí.
149 Marx cituje zprávu komise pro zkoumání účinnosti chudinského zákona, předloženou 29. ledna 1825 předsedou komise Meredithem sněmovně representantů pensylvánského zákonodárného shromáždění. Zpráva byla uveřejněna v „Register of Pensilvania“ [„Pensylvánský přehled“] v srpnu 1828.
150 „Nilesʼ Weekly Register“ [„Nilesův týdenní přehled“] — americký týdeník pro politiku, ekonomii, historii a zeměpis; vycházel v Baltimore v letech 1811 až 1849.
151 Jde o knihu Friedricha Lista „Das nationale System der politischen Oekonomie“ [„Národní systém politické ekonomie“], Stuttgart a Tübingen 1841.
152 Shakespeare, „Král Jindřich IV.“, část první, jednání II, scéna čtvrtá.
153 Marx má na mysli reakční zákony vydané francouzskou vládou v září 1835; omezovaly činnost porotních soudů a zaváděly tvrdá opatření proti tisku. Pokud jde o tisk, byly zvýšeny kauce u periodických tiskovin a stanoveny tresty vězeni a velké peněžité pokuty za útoky proti vlastnictví a existujícímu státnímu zřízení.
154 Fontanela — uměle vyvolaná hnisavá rána v kůži; ve středověkém lékařství se považovala za prostředek k odvádění „škodlivých šťáv“ z těla.
155 Viz Marxův „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ (Marx-Engels, Spisy 1, zde).
156 Marx má na mysli povstání slezských tkalců 4.—6. června 1844 — první velké třídní střetnutí mezi proletariátem a buržoasií v Německu, a povstání českých dělníků v druhé polovině června téhož roku (viz poznámku [89] zde).
157 Míní se písně, které se zpívaly při hambašské slavnosti; byla to politická manifestace, kterou uspořádali 27. května 1832 u zámku Hambachu v bavorské Falci představitelé německé liberální a radikální buržoasie. Účastníci slavnosti vyzývali všechny Němce, aby se sjednotili proti německým panovníkům do boje za buržoasní svobody a konstituční reformy.
158 Jde o girondisty, stranu francouzské velké buržoasie, která provedla v létě 1793 kontrarevoluční vzpouru proti jakobínské vládě, pod záminkou, že hájí práva departementů na autonomii a federaci. Po potlačení vzpoury byli četní vůdcové girondistů (mezi nimi Barbaroux) odsouzeni revolučním tribunálem k smrti a popraveni.
159 Výbor veřejného blaha — ústřední orgán francouzské revoluční vlády v období jakobínské diktatury (od 2. června 1793 do 27. července 1794).
160 Míní se spisy pro děti od německého buržoasního pedagoga Joachima Heinricha Campa, zejména jeho kniha „Objevení Ameriky“, jejíž jedna část vypráví o životě Inků v Peru a o dobytí této země Španěly.
161 „Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“] — německý reakční deník, založený roku 1798; v letech 1810—1882 vycházel v Augsburgu. Roku 1842 v něm byly překrucovány myšlenky utopického komunismu a socialismu, což Marx pranýřoval ve svém článku „Komunismus a ‚Augsburger Allgemeine Zeitung‘“, otištčném v „Rheinische Zeitung“ v říjnu 1842 (viz Marx-Engels, Spisy 1, zde.).