Lamartine a komunismus

Karel Marx

Lamartine a komunismus

Brusel 24. prosince. Francouzské listy přinášejí zase jednou dopis od pana Lamartina. Tentokrát se tento poetický socialista na Cabetovo vyzvání konečně vyslovuje otevřeně o komunismu. Zároveň slibuje, žc co nejdříve promluví o tomto „důležitém předmětu“ podrobně. Prozatím se spokojuje několika stručnými věšteckými výroky:

„Můj názor na komunismus,“ praví, „se dá shrnout v jediný pocit (!)‚ a to takovýto: kdyby mi Bůh svěřil společnost divochů, abych je civilisoval a udělal z nich kulturní lidi, první institucí, kterou bych jim dal, by bylo vlastnictví.“

„Že si člověk přisvojuje živly,“ pokračuje dále pan Lamartine, „to je zákon přírody a podmínka života. Člověk si přisvojuje vzduch tím, že dýchá, prostor tím, že jím kráčí, půdu tím, že ji obdělává, dokonce i čas tím, že se zvěčňuje ve svých dětech; vlastnictví je organisací životního principu ve vesmíru; komunismus by znamenal smrt práce a celého lidstva.“

„Váš sen,“ utěšuje nakonec pan Lamartine pana Cabeta, „je příliš krásný pro tuto zemi.“

Pan Lamartine tedy bojuje proti komunismu, ale bojuje nejen proti komunistickému systému, nýbrž bije se za „věčnost soukromého vlastnictví“. Neboť jeho „pocit“ mu praví trojí: 1) že vlastnictví člověka civilisuje, 2) že je organisací životního principu ve světě a 3) že jeho opak, komunismus, je příliš krásným snem pro tento špatný svět.

Pan Lamartine nesporně „cítí“ lepší svět, v němž je „životní princip“ jinak „organisován“. Ale v tomto zkaženém světě je „přisvojování“ životní podmínkou, to se nedá nic dělat.

Není nutno rozebírat zmatený pocit pana Lamartina, aby se ukázaly jeho rozpory. Chceme poznamenat jen jedno. Pan Lamartine se domnívá, že dokázal věčnost buržoasního vlastnictví, když poukázal na to, že vlastnictví všeobecně tvoří přechod ze stavu divošství k civilisaci, a když naznačil, že dýchání a plození dětí, stejně jako soukromé vlastnictví ve společnosti, předpokládá vlastnické právo.

Pan Lamartine nevidí rozdíl mezi obdobím přechodu od divošství k civilisaci a naší dobou, právě tak jako nevidí rozdíl mezi „přisvojováním“ vzduchu a „přisvojováním“ společenských výrobků; obojí je přece „přisvojování“, stejně jako obě epochy jsou „obdobími přechodu“!

Pan Lamartine bude bezpochyby mít ve své „podrobné“ polemice proti komunismu příležitost z těchto všeobecných frází, jež pramení z jeho „pocitu“, „logicky“ vyvodit množství frází ještě všeobecnějších. — Snad potom budeme mít i my příležitost posvítit si „podrobněji“ na jeho fráze. — Zatím se spokojíme s tím, že našim čtenářům sdělíme „pocity“, jež staví proti „pocitům“ pana Lamartina jeden monarchisticko-katolický list. Ve svém včerejším čísle se totiž „Union monarchique“ pouští do páně Lamartinových pocitů takto:

„Tady to vidíme, jak tito buditelé lidstva nechávají lidstvo bez vedení. Nešťastníci! Vzali chudákovi Boha, jenž mu byl útěchou; vzali mu nebe; nechali člověka samotného s jeho strádáním, s jeho bídou. A pak přijdou a řeknou: Chceš, aby ti patřila země; není tvoje. Chceš užívat darů života; patří jiným. Chceš mít účast na bohatství; to nejde; zůstaň chudý, zůstaň nahý, zůstaň opuštěný — zemři!“

„Union monarchique“ utěšuje proletáře bohem. „Bien public“, časopis pana Lamartina, je utěšuje „životním principem“.

Napsal K. Marx 24. prosince 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 103 z 26. prosince 1847

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny