Hnutí roku 1847

Bedřich Engels

Hnutí roku 1847

Tak pohnutý rok, jako byl rok 1847, jsme jistě už dávno nezažili. V Prusku ústava a Spojený zemský sněm, v Itálii nečekaně rychlé procitnutí politického života a všeobecné vyzbrojování proti Rakousku, ve Švýcarsku občanská válka, v Anglii nový parlament s vysloveně radikálním zabarvením, ve Francii skandály a reformní bankety, v Americe podmanění Mexika Spojenými státy — to je řada změn a událostí, jakými se nemůže vykázat žádný z posledních roků.

Posledním mezníkem v dějinách byl rok 1830. Červencová revoluce ve Francii a zákon o reformě parlamentu v Anglii zajistily konečné vítězství buržoasii, přičemž v Anglii to bylo už vítězství buržoasie průmyslové, továrníků, nad buržoasií neprůmyslovou, nad rentiéry. Následovala Belgie a částečně i Švýcarsko; i tam zvítězila buržoasie.^{^[222]} Povstalo Polsko, Itálie sebou škubala pod metternichovským jhem, v Německu to silně vřelo. Všechny země se chystaly k velkým bitvám.

Ale od roku 1830 šlo všechno nazpět. Polsko padlo, povstalci v Romagni byli rozehnáni,^{^[223]} hnutí v Německu potlačeno. Francouzská buržoasie porazila republikány ve vlastní zemi a zradila liberály jiných zemí, které předtím sama podněcovala k povstání. Liberální vláda v Anglii nemohla nic pořídit. Konečně roku 1840 reakce vyvrcholila. Polsko, Itálie, Německo byly politicky mrtvy, v Prusku seděl na trůně „Berliner politisches Wochenblatt“,^{^[224]} v Hannoversku byla odstraněna velemoudrá konstituce pana Dahlmanna,^{^[225]} usnesení vídeňské konference z roku 1834^{^[226]} byla v plné platnosti. Ve Švýcarsku konservativci a jezuité na postupu. V Belgii u vesla katolíci. Ve Francii vítězství Guizotovo, v Anglii whigovská vláda v posledním tažení, doléhá na ni vzrůstající moc Peelova; marné pokusy chartistů reorganisovat se po velké porážce z roku 1839. Všude vítězství reakční strany, všude úplný rozklad a rozbití všech pokrokových stran. Dějinný vývoj jakoby se zastavil — takový se zdál konečný výsledek velkých bojů z roku 1830.

Ale rok 1840 byl také vyvrcholením reakce, jako byl rok 1830 vyvrcholením revolučního hnutí buržoasie. Po roce 1840 začala hnutí namířená proti stávajícímu pořádku znovu ožívat. Byla sice už nejednou poražena, ale přesto čím dál tím víc získávala půdu. V Anglii se chartisté znovu zorganisovali a byli silnější než kdy předtím, zatímco Peel musel svou stranu napořád zrazovat, odstraněním obilních zákonů jí zasadit smrtelnou ránu, takže mu nakonec nezbývalo než odstoupit. Ve Švýcarsku dělali pokroky radikálové, v Německu, a zvláště v Prusku byly požadavky liberálů rok od roku naléhavější. Také v Belgii vyhráli ve volbách v roce 1847 liberálové. Jenom Francie dala ve volbách z roku 1846 svým reakčním ministrům nebývalou většinu; a také Itálie nejevila známky života, dokud na papežský stolec nenastoupil Pius IX. a neprovedl koncem roku 1846 několik velmi pochybných pokusů o reformu.

A tak nastal rok 1847, který přinesl řadu vítězství pokrokovým stranám skoro všech zemí. Dokonce i tam, kde byly tyto strany poraženy, prospěla jim porážka víc, než by jím byla prospěla okamžitá vítězství.

Rok 1847 nic nerozhodl, ale všude postavil strany ostře a jasně proti sobě, definitivně nevyřešil ani jednu otázku, ale všechny otázky vyhrotil tak, že je teď nutno je řešit.

Nejvýznamnější události a změny z roku 1847 se udály v Prusku, v Itálii a ve Švýcarsku.

V Prusku byl Bedřich Vilém IV. konečně donucen vyhlásit konstituci. Neplodný Don Quijote ze Sanssouci po dlouhých porodních bolestech přivedl na svět ústavu, která měla navěky zajistit vítězství feudálně patriarchálně absolutisticko-byrokraticko-kněžourské reakci. Ale přepočítal se. Buržoasie byla již natolik mocná, že i v této ústavě našla zbraň proti němu a všem reakčním třídám společnosti. Jako všude, začala i v Prusku tím, že mu odepřela peníze. Král byl zoufalý. Lze říci, že první dny po odepření peněz nemělo Prusko vůbec krále; bylo vlastně ve stavu revoluce, aniž o tom vědělo. Potom přišlo naštěstí těch patnáct ruských milionů; a Bedřich Vilém se stal zase králem, buržoové v zemském sněmu se ustrašeně přikrčili a mračna věštící revoluční bouři se rozplynula. Pruská buržoasie byla na čas poražena. Ale udělala velký krok vpřed, dobyla si fórum, podala králi důkaz své síly a uvedla celou zemi do varu. Otázka, kdo má v Prusku vládnout, zda aliance šlechty, byrokratů a kněžourů s králem v čele, anebo buržoasie, je teď tak vyhrocena, že bude nutno ji rozhodnout ve prospěch buď jedné, nebo druhé strany. Na Spojeném sněmu bylo ještě možné narovnání mezi oběma stranami, ale teď už možné není. Teď je mezi oběma boj na život a na smrt. A k tomu ke všemu se ještě scházejí komise, tento neblahý vynález berlínských výrobců konstituce.^{^[227]} Tyto komise zmotají beztak zmotané právní otázky tak, že už nikdo nebude vědět, na čem je. Udělají z nich gordický uzel, který bude nutno rozetnout mečem; to ony dokončí poslední přípravy k buržoasní revoluci v Prusku.

Můžeme tedy s naprostým klidem vyčkat této pruské revoluce. Roku 1849 se bude muset svolat Spojený sněm, ať král chce nebo nechce. Do té doby dáváme Jeho Veličenstvu lhůtu, déle ne. Pak bude muset postoupit své žezlo a svou proslulou „neoslabenou“ korunu^{^[228]} křesťanským i židovským buržoům své říše.

Rok 1847 byl tedy vlastně velmi příznivý pro politické záležitosti pruských buržoů, přestože utrpěli dočasnou porážku. Toho si buržoové a maloměšťáci ostatních německých států také všimli a projevovali jim nejvřelejší sympatie. Vědí, že vítězství pruských buržoů je jejich vlastním vítězstvím.

V Itálii jsme byli svědky té prapodivné podívané, že muž, který má nejreakčnější postavení z celé Evropy, který je představitelem zkamenělé ideologie středověku, papež^{^[a]}, se postavil do čela liberálního hnutí. Hnutí nabylo naráz ohromné síly, strhlo s sebou rakouského vévodu z Toskány^{^[b]} a zrádce Karla Alberta ze Sardinie, otřásá trůnem Ferdinanda Neapolského, jeho vlny se přelily přes Lombardii a valí se až k tyrolským a štýrským Alpám.

Současné hnutí v Itálii má stejný ráz jako to, které probíhalo v letech 1807—1812 v Prusku. Stejně jako tehdy v Prusku, jde tu o dvojí: o nezávislost navenek a o reformy uvnitř. Prozatím se nežádá ústava, nýbrž jen administrativní reformy, vůdcové hnutí se zatím vyhýbají všem vážným konfliktům s vládou, aby se pokud možno zachovala jednota proti cizí nadvládě. Ale jakého druhu jsou tyto reformy? Komu prospějí? Především buržoasii. Poskytuje se ochrana tisku, byrokracie se staví do služeb zájmů buržoasie (viz sardinské reformy, římská konsulta^{^[229]} a reorganisace ministerstev), buržoům se přiznává rozsáhlejší vliv na místní správu, zvůle šlechty a byrokracie se omezuje, buržoasie jakožto „guardia civica“^{^[c]} dostává zbraně. Dosud měla ze všech reforem prospěch buržoasie a nemohlo tomu být jinak. Srovnej s tím např. pruské reformy z napoleonských dob. Jsou to stejné reformy, jenže v mnoha směrech jdou ještě dál: administrativa je podřízena zájmům buržoasie, zvůle šlechty a byrokratů je zlomena, zavádí se městská samospráva, zřizuje domobrana, ruší roboty. Jako tehdy v Prusku stala se teď v Itálii buržoasie na základě svého rostoucího bohatství a zejména stoupajícího významu průmyslu a obchodu pro existenci celého národa tou třídou, na níž především závisí osvobození země z cizáckého područí.

Hnutí v Itálii je tedy vysloveně buržoasní hnutí. Všechny třídy nadšené pro reformy, od knížat a šlechty až po pifferary a lazarony^{^[230]}, vystupují zatím jako buržoové a papež je na čas prvním buržoou v Itálii. Ale všechny tyto třídy budou velmi zklamány, jakmile bude rakouské jho svrženo. Potom, až se buržoové vypořádají s vnějším nepřítelem, začnou doma oddělovat ovce od kozlů; potom budou knížata a hrabata zase škemrat u Rakouska o pomoc, ale bude už pozdě, a potom milánští, florentští a neapolští dělníci přijdou na to, že jejich práce vlastně teprve začíná.

Konečně Švýcarsko. Poprvé, co existuje, hrálo Švýcarsko určitou úlohu v systému evropských států, poprvé se odvážilo rozhodně jednat, poprvé mělo odvahu nevystupovat už jako konglomerát dvaadvaceti navzájem si naprosto cizích kantonů, nýbrž jako federativní republika. Velmi energickým potlačením občanské války zajistilo svrchovanost ústřední moci, zkrátka zcentralisovalo se. A tuto fakticky existující centralisaci ještě uzákoní chystanou reformou spolkové smlouvy.

Kdo bude mít prospěch, ptáme se opět, z výsledků války, ze spolkové reformy, z reorganisace kantonů Sonderbundu? Vítězná strana, která v letech 1830—1834 zvítězila v jednotlivých kantonech, liberálové a radikálové, tj. buržoasie a rolníci. Panství patricijů bývalých říšských měst bylo svrženo již v důsledku červencové revoluce. Tam, kde se fakticky obnovilo, jako v Bernu a v Ženevě, došlo roku 1846 k revolucím. Kde ještě bylo nedotčeno, jako v Basileji, utrpělo onoho roku značný otřes. Feudální šlechty bylo ve Švýcarech málo, a kde ještě existovala, spočívala její moc hlavně na spojenectví s alpskými pastevci. Ti byli posledními, nejzavilejšími, nejzuřivějšími nepřáteli buržoů. Byli oporou reakčních živlů v liberálních kantonech. Opředli celé Švýcarsko sítí reakčního spiknutí jezuitů a pietistů (srov. Waadt). To oni zhatili všechny plány buržoasie na švýcarském sněmu. To oni zabránili konečné porážce měšťanských patriciů v bývalých říšských městech.

Tito poslední odpůrci švýcarských buržoů byli roku 1847 nadobro poraženi.

Švýcarští buržoové měli už předtím téměř ve všech kantonech poměrně volné pole pro obchodní a průmyslové podnikání. Cechy, pokud ještě existovaly, jejich rozvoji mnoho nebránily. Vnitřní cla skoro neexistovala. Kde byla buržoasie aspoň trochu vyspělá, měla v rukou politickou moc. Ale zatímco v jednotlivých kantonech dělala pokroky a nacházela podporu, právě to hlavní jí chybělo: centralisace. Feudalismu, patriarchalismu a šosáctví se daří nejlépe v isolovaných provinciích a jednotlivých městech, zato buržoasie potřebuje k svému rozvoji co nejširší prostor; potřebovala místo dvaadvaceti malých kantonů jedno velké Švýcarsko. Svrchovanost kantonů, nejvhodnější forma pro staré Švýcarsko, stala se buržoům tísnivým poutem. Potřebovali ústřední moc, která by byla dost silná, aby usměrňovala zákonodárství jednotlivých kantonů, aby svou převahou vyrovnávala rozdíly ústav a zákonů, odstraňovala zbytky feudálního, patriarchálního a maloměšťáckého zákonodárství a energicky zastupovala navenek zájmy švýcarské buržoasie.

Tuto ústřední moc si buržoasie vydobyla.

Ale nepřispěli k porážce Sonderbundu i sedláci? — Jistěže ano. Co se týče sedláků, budou zatím hrát vůči buržoům tutéž úlohu, jakou hráli tak dlouho vůči maloměšťákům. Zůstanou využívaným nástrojem buržoů, budou jim vybojovávat jejich bitvy, budou jim tkát kartoun a pentle, budou jim dodávat proletariát. Co jiného by mohli dělat? Jsou vlastníky jako buržoové, mají s nimi proto skoro ve všem společné zájmy. Všechna politická opatření, která jsou s to prosadit, prospívají daleko víc buržoům než jim samým. Ale sedláci jsou proti buržoům slabí, protože buržoové jsou bohatší a mají v rukou páku veškeré politické moci našeho století, průmysl. S buržoy mohou dokázat mnoho, proti buržoům nic.

Jednou ovšem přijde doba, kdy se vysávaná zchudlá část rolníků přidá k proletariátu, který do té doby vyspěje a vypoví buržoasii válku — ale o to teď nejde.

Stačí, že z vyhnání jezuitů a jejich společníků, těchto organisovaných nepřátel buržoů, ze všeobecného zavádění občanské místo církevní výchovy, ze zabavení většiny církevních statků státem budou mít prospěch především buržoové.

Tři nejvýznačnější hnutí roku 1847 mají tedy to společné, že vesměs prospívají především a hlavně buržoasii. Pokrokovou stranou byla všude strana buržoů.

Skutečně charakteristickým znakem těchto hnutí je, že právě ty země, které roku 1830 zůstaly pozadu, učinily v minulém roce první rozhodné kroky, aby rok 1830 dohonily, tj. aby vydobyly vítězství buržoasii.

Dosud jsme tedy viděli, že rok 1847 byl pro buržoasii skvělý.

Ale jděme dále.

V Anglii máme nový parlament, který je, jak říká kvaker John Bright, nejburžoasnějším parlamentem, jaký se kdy sešel. John Bright je nejzarytější buržoa z celé Anglie, je tedy v této věci nejlepší autoritou, jakou si můžeme přát. Ale buržoa John Bright, to není takový buržoa, jaký vládne ve Francii nebo patheticky bouří proti Bedřichu Vilémovi IV. Mluví-li Bright o buržoovi, myslí továrníka. V Anglii jsou jednotlivé frakce buržoasie u moci už od roku 1688; ale aby si usnadnily dobytí moci, ponechaly nominální vládu svým dlužníkům, kteří na nich byli úplně závislí, aristokratům. Zatímco tedy ve skutečnosti je boj v Anglii bojem mezi jednotlivými frakcemi buržoasie samé, mezi rentiéry a továrníky, mohou jej továrníci vydávat za boj mezi aristokracií a buržoasií, ba je-li třeba, i za boj mezi aristokracií a lidem. Továrníci nemají zájem na tom udržovat zdání, jako by vládla aristokracie, protože jim lordi, baroneti a squirové nejsou dlužni ani groš. Mají naopak největší zájem na tom, aby toto zdání vyvrátili, protože s tímto zdáním ztratí rentiéři poslední jiskru naděje. Nynější parlament buržoů čili továrníků to udělá. Promění starou, feudálně vyhlížející Anglii ve víceméně moderní, buržoasně organisovanou zemi. Přiblíží anglickou ústavu ústavě francouzské a belgické. Dovrší vítězství anglické průmyslové buržoasie.

Opět jeden pokrok buržoasie, neboť i pokrok uvnitř buržoasie je rozšířením, posílením buržoasního panství.

Francie, jak se zdá, je v tom jedinou výjimkou. Moc, která roku 1830 připadla velké buržoasii jako celku, omezuje se rok od roku čím dál tím víc na panství nejbohatší frakce této velké buržoasie, na panství rentiérů a bursovních spekulantů. Ti podřídili většinu velké buržoasie svým vlastním zájmům. Menšina, v jejímž čele stojí část továrníků a rejdařů, je stále menší. Tato menšina se teď spojila se středními a drobnými buržoy, kteří nemají volební právo, a oslavuje svoje spojenectví na reformních banketech. Nevěří už, že by se s dosavadními voliči mohla vůbec někdy dostat k moci. Proto se po dlouhém kolísání rozhodla slíbit účast na politické moci buržoům, kteří stojí o stupínek pod ní, zejména buržoasním ideologům, advokátům, lékařům atd., ježto jsou jí nejméně nebezpeční. Ale má ovšem ještě daleko k tornu, aby mohla své sliby splnit.

A tak vidíme, že i ve Francii se blíží boj uvnitř buržoasie, který je v Anglii skoro už skončen. Jenže ve Francii — jako vždy — má situace vyhraněnější, revoluční charakter. Toto jasné rozdělení na dva tábory je také pokrok buržoasie.

V Belgii získala buržoasie ve volbách roku 1847 rozhodné vítězství: katolická vláda musela odstoupit a i zde teď prozatím vládnou liberální buržoové.

V Americe jsme byli svědky dobytí Mexika a měli jsme z toho radost.^{^[231]} Je to také pokrok, že země, která se dosud zabývala jen sama sebou, která byla zmítána věčnými občanskými válkami, takže se ani nemohla vyvíjet, země, na kterou čekalo nanejvýš to, že se dostane do průmyslového područí Anglie, že tato země byla násilím vtažena do dějinného pohybu. Je v zájmu vlastního vývoje Mexika, že se dostane pod poručenskou správu Spojených států. Je v zájmu vývoje celé Ameriky, aby Spojené státy připojením Kalifornie získaly panství na Tichém oceáně. Ale komu, ptáme se znovu, jde válka především k duhu? Jen buržoasii. Severoameričané získají v Kalifornii a v Novém Mexiku nové oblasti, kde budou moci vytvářet nový kapitál, tj. dát vznikat novým buržoům a obohacovat ty, kteří tam již existují; neboť všechen kapitál, který dnes vzniká, dostává se do rukou buržoasie. A kdo jiný bude těžit z proražení Tehuantepecké šíje^{^[232]}, o něž se dnes usiluje, ncž amcričtí rejdaři? Komu prospěje panství na Tichém oceáně, ne-li týmž rejdařům? Kdo bude zásobovat průmyslovými výrobky nové zákazníky, kteří se objevují v nově dobytých zemích, ne-li američtí továrníci?

Tedy i v Americe udělali buržoové velké pokroky, a jestliže se dnes jejich představitelé stavějí proti válce, dokazuje to jen, že mají strach, aby tyto pokroky nebyly po některé stránce vykoupeny příliš draho.

I v docela barbarských zemích dělá buržoasie pokroky. V Rusku se mílovými kroky rozvíjí průmysl a dělá dokonce i z bojarů stále víc buržoy. Nevolnictví v Rusku a Polsku se omezuje, tím se v zájmu buržoasie oslabuje šlechta a vzniká třída svobodných rolníků, kterou buržoasie všude potřebuje. Dochází k pronásledování židů — zcela v zájmu usedlých křesťanských měšťanů, kterým podomní obchodníci kazí obchody. — V Uhrách se feudální páni stávají čím dál tím víc velkoobchodníky s obilím, vlnou a dobytkem a vystupují na sněmu důsledně jako buržoové. — A všechny ty skvělé pokroky „civilisace“ v Turecku, Egyptě, Tunisku, Persii a jiných barbarských zemích, co je to jiného než příprava k nástupu budoucí buržoasie? V těchto zemích se dnes vyplňují slova prorokova: „Připravujte cestu Páně... Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých, pozdvihnětež se, vrata věčná, aby vjíti mohl král slávy.“ A kdo že je ten král slávy? Je to buržoasie.

Kam se podíváme, všude dělá buržoasie obrovské pokroky. Nosí pyšně hlavu vzhůru a zpupně vyzývá své nepřátele na souboj. Čeká rozhodující vítězství a její naděje nebude zklamána. Chce si celý svět zařídit podle svého a na značné části světa se jí to podaří.

Nejsme přátelé buržoasie, to je známo. Ale tentokrát jí triumf přejeme. Můžeme se klidně usmívat tomu, s jakým přezíráním shlíží zejména v Německu na zdánlivě tak nepatrnou hrstku demokratů a komunistů. Nemáme nic proti tomu, uskuteční-li všude své úmysly.

Ba víc. Nemůžeme se dokonce ubránit ironickému úsměvu, vidíme-li, s jakou strašlivou vážností, s jakým patetickým nadšením buržoové skoro všude jdou za svými cíli. Ti pánové si skutečně myslí, že pracují pro sebe. Jsou dost omezení na to, aby věřili, že jejich vítězství dá světu konečnou tvářnost. A přece je nad slunce jasnější, že všude jen razí cestu nám, demokratům a komunistům; že si dobudou nanejvýš pár let neklidného užívání, a pak budou hned zase svrženi. Všude jirn za zády stojí proletariát: někde se účastní jejich úsilí a zčásti sdílí jejich iluse, jako v Itálii a ve Švýcarsku; jinde se chová mlčky a opatrně, ale potají připravuje pád buržoasie, jako ve Francii a Německu; jinde zas konečně, jako v Anglii a v Americe, se proti vládnoucí buržoasii otevřeně bouří.

Můžeme udělat ještě víc. Můžeme to buržoům všechno říci přímo do očí, můžeme hrát s odkrytými kartami. Ať buržoové vědí předem, že pracují jen v našem zájmu. Proto přece nemohou nechat svého boje proti absolutní monarchii, šlechtě a kněžím. Musí zvítězit, jinak podlehnou už teď.

A v Německu nás budou muset dokonce zanedlouho požádat o pomoc.

Tak jen si bojujte statečně dál, milostiví páni kapitalisté! Prozatím vás ještě potřebujeme, prozatím se dokonce tu a tam nemůžeme obejít bez vaší vlády. Musíte nám odstranit z cesty zbytky středověku a absolutní monarchii, musíte zničit patriarchalismus, musíte uskutečnit centralisaci, musíte přeměnit všechny víceméně nemajetné třídy ve skutečné proletáře, v brance pro nás, musíte nám svými továrnami a obchodními spojeními připravit materiální základ, který potřebuje proletariát pro své osvobození. Za to si ještě chvilku vládněte. Diktujte si zákony, sluňte se v záři své vlastní slávy, hodujte v královské síni a dvořte se krásné princezně, ale nezapomeňte:

„za dveřmi stojí kat“.^{^[233]}

Napsal B. Engels kolem 20. ledna 1848
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
Čís. 7 z 23. ledna 1848
Podpis: B. E.

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Pius IX. (Pozn. red.)

b — Leopolda II. (Pozn. red.)

c — občanská garda. (Pozn. red.)

222 Engels má na mysli buržoasní revoluci v Belgii (na podzim 1830), která vedla k tomu, že se Belgie odtrhla od Nizozemského království a že v ní byla nastolena buržoasní konstituční monarchie pod vládou koburské dynastie.

Po červencové buržoasní revoluci ve Francii zesílilo hnutí za liberální reformy i ve Švýcarsku. V mnoha kantonech dosáhli liberálové a radikálové toho, že místní ústavy byly v liberálním duchu zrevidovány.

223 V únoru 1831 došlo v Modeně, Romagni (severovýchodní část papežského státu) a Parmě k povstání, které provedly revoluční živly italské buržoasie pod heslem sjednocení Itálie a vyhnání cizozemců. Povstání bylo potlačeno rakouským vojskem a silami kontrarevolučních italských vlád.

224 Narážka na krále Bedřicha Viléma IV.

„Berliner politisches Wochenblatt“ [„Berlínský politický týdeník“] — krajně reakční orgán, který vycházel od roku 1831 do roku 1841; těšil se podpoře a ochraně korunního prince Bedřicha Viléma (od roku 1840 pruský král Bedřich Vilém IV.).

225 Od roku 1833 platila v Hannoversku ústava přijatá pod tlakem buržoasně liberálního hnutí. Významný podíl na vypracování ústavy měl buržoasní historik Dahlmann. Roku 1837 však hannoverský král, opíraje se o reakční velkostatkářské kruhy, ústavu zrušil a roku 1840 vydal nový zákon, který omezil práva zastupitelských institucí na minimum.

226 Vídeňská konference ministrů několika německých států byla svolána roku 1834 z iniciativy rakouského kancléře Metternicha a pruských vládnoucích kruhů ; měla se dohodnout na opatřeních proti liberální oposici a demokratickému hnutí. Její usnesení omezovala práva zastupitelských institucí v těch německých státech, kde tyto instituce existovaly, zostřovala censuru, stanovila přísnější dozor nad universitami a používání represivních opatření proti členům oposičních studentských organisací.

227 Jde o takzvané „spojené komise“, skládající se z představitelů provinčních sněmů, které se v lednu 1848 sešly, aby projednaly návrh nového trestního zákoníku. Pruská vláda chtěla svoláním těchto komisí vzbudit zdání, že se připravují reformy, a utlumit tak vzrůstající nespokojenost veřejnosti. Činnost komisí byla počátkem března přerušena pro revoluční události v Německu.

228 Narážka na řeč Bedřicha Viléma IV. při zahájení Spojeného zemského sněmu 11. dubna 1847, v níž prohlásil, že je „dědicem neoslabené koruny a musí ji neoslabenou odevzdat svým nástupcům“.

229 Římská konsulta nebo římská státní rada — poradní orgán zřízený koncem roku 1847 papežem Piem IX. Členy konsulty se stali zástupci liberálních statkářů a obchodní a průmyslové buržoasie.

230 Pifferari (od slova „piffero“ — píšťala) — pastýři z horských svahů Apenin ve střední Itálii.

Lazaroni — hanlivá přezdívka deklasovaných lumpenproletářských živlů v neapolském království: reakční monarchistické kruhy často využívaly lazaronů v boji proti liberálnímu a demokratickému hnutí.

231 Engels má na mysli válku mezi USA a Mexikem v letech 1846—1848, vyvolanou uchvatitelskými nároky amerických otrokářských plantážníků a velké buržoasie na mexickou půdu. V této válce zabraly Spojené státy téměř polovinu mexického území: celý Texas, Severní Kalifornii, Nové Mexiko a jiné oblasti.

V pozdějších letech Marx a Engels důkladně prostudovali dějiny agrese Spojených států proti Mexiku a jiným zemím amerického kontinentu. Roku 1861 charakterisoval Marx v článku „Občanská válka v Severní Americe“ politiku Spojených států vůči zemím Latinské Ameriky jako dobyvačnou politiku, jejímž neskrývaným cílem bylo dobýt nové oblasti a rozšířit tam otroctví a panství otrokářů.

232 Spojené státy severoamerické, snažící se ovládnout středoamerické obchodní cesty a trhy, se nejednou zabývaly plánem spojit Tichý oceán s Mexickým zálivem prokopáním Tehuantepecké šíje. Ale v sedmdesátých letech 19. století američtí kapitalisté raději vkládali kapitál do méně nákladného budování železnic v Mexiku, a proto od tohoto plánu upustili.

233 Z Heinovy básně „Rytíř Olaf“.