Zpráva frankfurtského výboru o rakouských záležitostech

Kolín 27. listopadu. Tak před 40 lety byli lidé, kteří líčili „Německo v jeho nejhlubším ponížení“^{^[85]}. Dobře, že již odešli ad patres^{^[a]}. Teď by nemohli takovou knihu napsat; neměli by pro ni žádný název, a kdyby zvolili starý, dostali by se sami se sebou do rozporu.

Neboť pro Německo stále platí, vyjádřeno slovy anglického básníka: „beneath the lowest deep a lower still“^{^[b]}.

Domnívali jsme se, že největší hanby jsme se dožili uzavřením dánského příměří. Po vystoupení říšského vyslance Raumera v Paříži, Heckschera v Itálii, komisaře Stedtmanna v Šlesviku-Holštýnu a po obou nótách Švýcarsku se nám zdálo, že ponížení Německa už nemůže být větší. Vystoupení obou říšských komisařů v rakouských záležitostech dokazuje, že jsme se mýlili. Ze „Zprávy výboru pro rakouské záležitosti atd.“^{^[86]}, která právě vyšla, zejména z dvaceti dokumentů v ní obsažených, je sdostatek jasně vidět, jak neuvěřitelně daleko to přivádějí němečtí říšští komisaři se ctí Německa, jak stupidní neschopnosti, zbabělosti nebo zrádcovství jsou schopni páni staří liberálové.

13. října odcestovali pánové Welcker a Mosle z pověření útřední moci z Frankfurtu, „aby zprostředkovali ve vídeňských záležitostech“. Lidé, kteří nejsou zběhlí v nové ústřední diplomacii, očekávali, že během několika dnů přijde zpráva o příjezdu obou pánů do Vídně. Tehdy se ještě nevědělo, že říšští komisaři mají svůj vlastní cestovní plán. Eisele a Beisele^{^[87]} pana říšského správce zvolili nejpřímější cestu do Vídně přes — Mnichov. Se známou cestovní mapou z „Jobsiady“^{^[88]} v ruce přibyli tam 15. října večer. Až do poledne 17. října pak studovali vídeňské události ruku v ruce s bavorskými ministry a rakouským zmocněncem. V prvním svém dopise panu Schmerlingovi podávají zprávu o svých předběžných studiích. V Mnichově dostali oba skvělý nápad. Toužebně si přejí, aby přijel ještě „třetí kolega“, pokud možno Prus, „neboť tak bychom lépe zvládli velké poslání“. Pan „kolega“ se neobjevuje. Naděje na trojici ztroskotává: ubohá dvojice musí sama do světa. Co teď bude s „velkým posláním“? Velké poslání cestuje v kapsách pánů Welckera a Mosleho do Pasova. Ještě před překročením rakouského Rubikonu posílá před sebou „velké poslání“ proklamaci. „Tam na druhé straně to ale byla hrůza!“^{^[89]}

„I zde na rakouských hranicích,“ píše Welcker Schmerlingovi, „je obyvatelstvo v zajetí revolučních a teroristických nálad“; ba „dokonce v Kremži bylo národní gardě jen tím, že vojsko včas obsadilo most, zabráněno, aby před projíždějícím císařem tento most nestrhla a tím ho v určitém smyslu nezajala.“

Který čtenář by byl tak krutý, aby plně neocenil tyto pocity krasoducha politického sovníku^{^[90]}! Když se oba pánové od 18. v poledne do 20. ráno v Pasově posilnili, odebrali se do Lince.

13. října opustili Frankfurt a 20. večer jsou už v Linci. Není tato závratná rychlost dostatečným důkazem důležitosti jejich „velkého poslání“? Nepopoháněly je snad k tomuto úžasnému spěchu zvláštní instrukce? Zkrátka a dobře, za plných sedm dnů dorazí páni do Lince. V tomto městě, které „početným dělnickým obyvatelstvem, už zpracovaným vídeňskými emisary“, budilo v panu Welckerovi za jeho pobytu v Pasově úzkostné předtuchy, nebylo ani známky po šibenicích, které si nejspíše pan Welcker a jeho druhý pan kolegav duchu představovali. Naopak:

„celá národní garda se svým důstojnickým sborem a hudbou... nás uvítala ve slavnostním šiku s vlajícím německým praporem a spolu se shromážděným lidem nám znovu a znovu provolávala slávu.“

Tak se Linec, tato revoluční Sodoma, mění v loajální město, tak dobrosrdečné, že slavnostně vítá naše výtečné říšské komisaře. Zato tím hrůzněji se ve zprávách Welckera a Mosla zaslaných panu Schmerlingovi jeví Vídeň — jako bezbožná Gomora, jako pekelný jícen anarchie atd.

21. října nastoupili pánové na parník a pluli do Kremže. Během cesty hlásí do Frankfurtu, že jim v Linci přidělili čestnou stráž, že hlavní stráž před nimi nastoupila k poctě do zbraně, a ještě jiné neméně důležité věci. Zároveň vyhotovili tři dopisy: Windischgrätzovi, ministru Krausovi a předsednictvu říšského sněmu.

Kdyby snad někdo nebyl ještě plně uspokojen tímto více než osmidenním působením našich říšských komisařů, nechť je doprovodí teď v noci z 21. na 22. října do Stammersdorfu, do hlavního stanu Windischgrätzova. Zde se nám zaskví komisařská ústřední moc v celé své slávě. „Windischgrätz,“ praví Welcker a Mosle, „odmítl s určitou příkrostí každý zásah z naší strany.“ Jinými slovy: dostali kopanec a museli táhnout svou cestou. „Nechtěl se dokonce ani podívat na naši plnou moc,“ stěžuje si Welcker svému ministru Schmerlingovi. A k dovršení všeho hoře: před Windischgrätzem stojí zosobněná ústřední moc, a on jí nenabídne ani kapku vína, ba ani hlt kořalky.

Naši komisaři tedy zase usedají do vozu, a smutně si pobrukujíce: „Ó Německo, atd.“^{^[91]}, jedou do — Vídně? Chraň bůh! do Olomouce, „do sídla císařského“. A dobře udělali. Nebýt toho, celá říšská fraška by zůstala bez pointy, zprostředkovací komedie bez posledního jednání. Jestliže Windischgrätz s nimi zacházel jako s hloupými školáky, v Olomouci se jim „od císaře a císařské rodiny dostalo mnohem laskavějšího přijetí“ (viz str. 11 zprávy, dopis čís. 6). Byli pozváni k tabuli; „těšili jsme se,“ píší dále panu Schmerlingovi, „nejmilostivějšímu přijetí“. Zde vůbec nepromlouvá německá lokajská povaha, nýbrž nejvroucnější vděčnost, jejímž výstižným výrazem je píseň: „Po tolika útrapách atd.“^{^[92]}

Po tom všem jídle, pití a hodování stále ještě zbývá splnit známé „velké poslání“. Oba naši komisaři se obracejí písemně na ministra svobodného pána von Wessenberga.

„Prosíme co nejponíženěji Vaši Excelenci,“ (začíná dopis z 25. října), „aby nám blahosklonně určila hodinu, kdy by jí bylo libo přijmout náš dík za blahovolné přijetí, jehož se naší misi dostalo ze strany Jeho c. k. Veličenstva a Vaší Excelence, a sdělit nám své názory a rozhodnutí o následujících bodech, jež má naše mise ještě splnit.“

V „následujících bodech“ komisaři mnohomluvně prosí o povolení, aby se směli za svým zprostředkovatelským posláním odebrat do Vídně.

Celý tento, stejně jako druhý dopis Wessenbergovi, je napsán tak šroubovaným kancelářským slohem minulého století a tak překypuje bezmeznou zdvořilostí a ponížeností, že člověk opravdu okřeje, když si hned nato přečte Wessenbergovy odpovědi. Oba komisaři se v této korespondenci vyjímají vedle rakouského ministra jako dva neotesaní sedláci, kteří před šlechticem jemného vychování dělají na vyleštěné podlaze své směšné poklony a snaží se vyjadřovat co nejvybranějšími slovy.

Wessenberg odpovídá na citovaný dopis:

„Vysoce urození pánové! Musím Vás požádat o prominutí, že na Váš dnešní přípis odpovídám tak pozdě... Pokud jde o Váš ušlechtilý úmysl pokusit se ve Vídni ještě jednou o urovnání tamějších rozporů, pokládám za nutné, abych Vás především informoval o tom, jaká je tam nyní situace. Nejde tam totiž o vyjednávání s nějakou stranou, nýbrž jen o potlačení vzpoury atd.“ (viz str. 16 zprávy).

S touto odpovědí jim zároveň vrací jejich plné moci.

Svou žádost opakují 27. října.

„Pokládáme,“ říkají, „za svou naléhavou povinnost Vaši Excelenci ve Vaší osobě císařskou vládu ještě jednou důtklivě požádat, aby nás s mírnými a smírnými návrhy a podmínkami co nejrychleji poslala s bezpečným doprovodem do Vídně a využila tak v této strašlivé krizi uklidňujícího a osobního vlivu, který je v nás a v našem poslání.“

Viděli jsme, jak působil tento „uklidňující a osobní vliv“ oněch 14 dnů, co vyjel z frankfurtských bran.

Na Wessenberga zapůsobil tak mocně, že ve své odpovědi nedává na jejich žádost žádnou odpověď. Sděluje jim několik, k tomu ještě zpola nepravdivých zpráv z Vídně a poznamenává ironicky:

„Že se ostatně podobné vzpoury jako vzpoura proletářů ve Vídni sotva dají potlačit bez použití násilných prostředků, dokázaly ještě nedávno události ve Frankfurtu!“

Proti těmto argumentům nemohli pánové Welcker a Mosle naprosto nic dělat: upouštějí tedy od dalších pokusů a vyčkávají se svým „uklidňujícím a osobním vlivem“ věcí příštích.

28. října podávají o svém „velkém poslání“ opět zprávu Schmerlingovi. Na Wessenbergovu nabídku předávají svou depeši kurýrovi, kterého Wessenberg posílá do Frankfurtu. Kurýr odjede, ne však depeše. Ta dojde do Frankfurtu teprve 6. listopadu. Nebýt toho, že se zúčastnili královské tabule, že císařská rodina a zejména arcivévoda Karel s nimi tak laskavě hovořili, byli by komisaři z tolikeré smůly jistě ztratili svůj vznešený rozum.

Pak následuje dvoudenní mlčení. „Uklidňující vliv“ světí po tolikeré práci den sváteční.

A tu jim 30. října Wessenberg sděluje oficiální zprávu o kapitulaci Vídně. Rozhodli se. Ještě 28. října (viz str. 14 zprávy) se sice domnívali, „že u něho (Windischgrätze), jakož i zde (v Olomouci) u vlivných osobností zřejmě příliš převládá myšlenka nejen si podrobit Vídeň, nýbrž v odvetu za dosavadní bezpráví použít i trestů.“ Ale mezitím je Wessenberg ujistil — a jak by se pak mohl nějaký říšský komisař ještě odvážit pochybovat — že „rakouská vláda se bude při využití tohoto vítězství řídit zásadami, jež jí zajistí náklonnost jejích poddaných.“

„Můžeme tedy mít za to,“ volají Welcker a Mosle plni říšského patosu, „že naše návrhy přece měly nějaký vliv!“ Tedy přece? Ó zajisté! Skýtali jste po osm dní skvělou zábavu Wessenbergovi, arcivévodovi Karlovi, Žofii a ostatním. Přispěli jste k dobrému c. k. zažívání, Welckere a Mosle!

„Po tomto ministrově ujištění pokládáme své poslání za splněné a zítra“ (31. října) „nastoupíme zpáteční cestu přes Prahu.“

Tak končí poslední depeše pánů Welckera a Mosla!

A vskutku, máte pravdu, vaše smiřovací a zprostředkovatelské „velké poslání“ bylo splněno. Nač byste teď ještě jezdili do Vídně? Což nebyli apoštolové humanity Windischgrätz a Jelačič pány města? Což nehlásali červenokabátníci a c. k. vojsko pleněním, pálením, vražděním a znásilňováním evangelium míru a ústavní svobody tak, že bylo každému srozumitelné?

Jak silně se uplatnil váš „uklidňující vliv“, jak skvěle jste vyřešili svůj úkol — to ukazuje chropot zavražděných, zoufalý nářek zhanobených, to ukazují tisíce uvězněných, o tom nás poučuje krvavý stín Roberta Bluma.

Vaším úkolem bylo, abyste trilogii, kterou inscenovali Windischgrätz, Jelačič a Wessenberg, pomohli v Olomouci doplnit fraškou. Zhostili jste se ho důstojně. Úlohu „napálených strejců“, ne-li něco horšího, jste hráli mistrně až do konce.

Napsáno 27. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 154 z 28. listopadu 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — k otcům. (Pozn. red.)

b — „pod největší hlubinou tají se ještě větší hlubina“ (Milton, „Ztracený ráj“). (Pozn. red.)

85 Jde o anonymní brožuru „Deutschland in seiner tiefen Erniedrigung“ [„Německo ve svém hlubokém ponížení“], která vyšla v Norimberku roku 1806. Za vydání této brožury, namířené proti napoleonskému panství a prodchnuté vlasteneckým duchem, daly francouzské úřady knihkupce Johanna Philippa Palma zastřelit.

86 „Zpráva výboru pro rakouské záležitosti k interpelacím poslanců Venedeye, Heinricha Simona, Wiesnera a Bauernschmieda a k četným peticím, které se týkají rakouských záležitostí“ byla uveřejněna v publikaci „Verhandlungen der deutschen verfassunggebenden Reichsversammlung zu Frankfurt am Main“ [„Jednání německého říšského ústavodárného shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem“], sv. 2, Frankfurt nad Mohanem 1848—1849, str. 602—619.

87 Eisele a Beisele — komické postavy z anonymně vydaného pamfletu Johanna Wilhelma Christerna „Doctor Eiseleʼs und Baron von Beiseleʼs Landtagsreise im April 1847. Genrebilder aus der neuesten Zeitgeschichte“ [„Cesta doktora Eisele a barona von Beisele na zasedání zemského sněmu v dubnu 1847. Žánrové obrázky ze soudobých dějin“], Lipsko 1847.

88 Míní se tím satirická báseň Karla Arnolda Kortuma „Die Jobsiade. Ein komisches Heldengedicht“ [„Jobsiada. Komický hrdinský epos“], která vyšla roku 1784 a několikrát byla znovu vydána v 19. století. Přiložená žertovná cestovní mapa představovala spletitý labyrint.

89 Parafráze verše ze Schillerovy básně „Der Taucher“ [„Potapěč“]

90 Welcker byl jedním z vydavatelů mnohosvazkového díla „Staats-Lexikon oder Encyclopädie der Staatswissenschaften“ [„Politický slovník aneb encyklopedie státovědy“], jehož první vydání vyšlo v Altoně v letech 1834 až 1848.

91 Zlidovělá píseň Ernsta Moritze Arndta.

92 Arie z Rossiniho opery „Tancredo“.