B. Engels: Berlínské debaty o revoluci

Bedřich Engels

Berlínské debaty o revoluci

I

Kolín 13. června. Dohodovací shromáždění se konečně vyslovilo jednoznačně. Zřeklo se revoluce a uznalo teorii dohody.

Podstata věci, o níž se shromáždění mělo vyslovit, byla takováto:

18. března slíbil král ústavu, zavedl svobodu tisku s kaucemi a vyslovil se v několika návrzích v tom smyslu, že jednotu Německa lze uskutečnit tím, že Německo bude pohlceno Pruskem.

To byly ústupky z 18. března, redukované na svůj skutečný obsah. Že se Berlíňané s nimi spokojili, že táhli před zámek, aby za ně králi poděkovali, nejpřesvědčivěji dokazuje, jak nutná byla revoluce z 18. března. Nejen stát, také občané státu museli být revolucionováni. Poddanského ducha se mohli zbavit jen v krvavém osvobozovacím boji.

Revoluci vyvolalo známé "nedorozumění". K nedorozumění skutečně došlo. Útok vojska, boj, který trval 16 hodin, to, že lidu nezbývalo než vynutit si ústup vojska, je dostatečným důkazem, že lid ústupkům z 18. března vůbec neporozuměl.

Výsledky revoluce byly: na jedné straně ozbrojení lidu, spolčovací právo, skutečně dosažená svrchovanost lidu; na druhé straně zachování monarchie a Camphausenova a Hansemannova vláda, tj. vláda zástupců velké buržoasie.

Revoluce měla tedy dvojí výsledky, které se nutně musely rozcházet. Lid zvítězil, vydobyl si svobody jasně demokratické povahy; ale bezprostřední moc nepřešla do jeho rukou, nýbrž do rukou velké buržoasie.

Zkrátka, revoluce nebyla dokončena. Lid připustil, aby se vytvořila vláda velké buržoasie, a zástupci velké buržoasie ukázali hned, oč jim jde, tím, že nabídli spolek staropruské šlechtě a byrokracii. Arnim, Kanitz a Schwerin vstoupili do vlády.

Velká buržoasie, odjakživa protirevoluční, uzavřela ze strachu před lidem, tj. před dělníky a demokratickou buržoasií, obranný a útočný spolek s reakcí.

Spojené reakční strany zahájily boj proti demokracii tím, že uvedly revoluci v pochybnost. Popíralo se vítězství lidu; byl vyroben známý seznam "sedmnácti zabitých vojáků"; bojovníci z barikád byli všemožně očerňováni. To však zdaleka nebylo všechno. Vláda dala skutečně svolat Spojený zemský sněm, jehož svolání bylo ohlášeno už před revolucí, a post festum inscenovala zákonný přechod z absolutismu ke konstitučnímu zřízení. Tím revoluci přímo popřela. Pak vynalezla teorii dohody, tím popřela revoluci znovu a zároveň i svrchovanost lidu.

Revoluce byla tedy skutečně uvedena v pochybnost; mohlo se to stát proto, že byla jen poloviční revolucí, jen počátkem dlouhodobého revolučního hnutí.

Nemůžeme se zde zabývat otázkou, proč a jak dalece je dnešní panství velké buržoasie v Prusku nutným přechodným stupněm k demokracii a proč se velká buržoasie po svém nastolení ihned přidala k reakci. Zatím jen konstatujeme, že tomu tak je.

Dohodovací shromáždění se pak mělo vyjádřit, uznává-li revoluci či ne.

Avšak uznat za těchto okolností revoluci znamenalo uznat demokratickou stránku revoluce na rozdíl od velké buržoasie, která ji chtěla zkonfiskovat.

Uznat revoluci znamenalo uznat v této chvíli právě polovičatost revoluce, a tím uznat demokratické hnutí, namířené proti některým výsledkům revoluce. Znamenalo to přiznat, že Německo je v revolučním pohybu, v němž sice Camphausenova vláda, teorie dohody, nepřímé volby, panství velkých kapitalistů a výsledky činnosti samého shromáždění mohou být nutnými přechodnými stadii, ale ne konečnými výsledky.

O uznání revoluce debatovaly obě strany ve sněmovně široce a dlouze a s velkým zájmem, mělo to však překvapivě málo ducha. Stěží najdeme bezútěšnější četbu, než jsou tyto mnohomluvné debaty, přerušované co chvíli hlomozem nebo hašteřením o jemnůstky jednacího řádu. Místo prudké vášnivosti stranického boje - chladný klid, hrozící co chvíli, že sklouzne do konversačního tónu; místo břitkých argumentů, jež tnou do živého, rozvláčné zmatené povídání, v němž se semele páté přes deváté; místo trefných odpovědí nudné moralisování o podstatě a povaze mravnosti.

Ani levice se v této debatě nijak zvlášť nevyznamenala. Její řečníci se většinou opakují; nikdo si netroufá jít věci opravdu na kloub a vystoupit otevřeně revolučně. Mají strach, aby někde nenarazili, aby někoho neurazili nebo nevystrašili. Kdyby bojovníci z 18. března nebyli projevili v boji víc energie a vášně než pánové z levice v debatě, zle by bylo s Německem.

II

Kolín 14. června. Debatu zahájil poslanec Berends z Berlína podáním tohoto návrhu:

"Uznávajíc revoluci, prohlašuje shromáždění, že bojovníci z 18. a 19. března se velmi zasloužili o vlast."

Forma návrhu, starořímsky lakonické znění, převzaté velkou francouzskou revolucí, byla velice vhodně volena.

O to nevhodnější však byl způsob, jak pan Berends svůj návrh odůvodňoval. Nemluvil revolučně, nýbrž smířlivě. Měl tu před shromážděním reakcionářů vystoupit jako mluvčí spravedlivého hněvu potupených barikádníků, zatím si však zcela klidně a suše vykládal, jako by byl ještě učitelem berlínského řemeslnického spolku. Měl obhajovat zcela prostou a jasnou věc, a zatím je jeho výklad to nejzmatenější, co jsme kdy četli.

Pan Berends začíná takto:

"Pánové! Uznání revoluce je zcela v povaze věci (!). Naše shromáždění je samo výmluvným uznáním velkého hnutí, které prošlo všemi civilisovanými zeměmi Evropy. Shromáždění vzešlo z této revoluce, jeho existence je tedy faktickým uznáním revoluce."

Předně. Nejde vůbec o to uznat všeobecně jako skutečnost "velké hnutí, které prošlo všemi civilisovanými zeměmi Evropy"; to by bylo zbytečné a nic by to neříkalo. Jde spíše o to uznat za pravou, skutečnou revoluci berlínské pouliční boje, které se označují za vzpouru.

Za druhé. Berlínské shromáždění je ovšem po jedné stránce "uznáním" revoluce potud, že nebýt berlínských pouličních bojů, nebyla by tu žádná "dohodnutá", nýbrž nanejvýš jen naoktrojovaná ústava. Ale tím, jak bylo shromáždění svoláno, tím, že mu Spojený zemský sněm a vláda daly mandát, stalo se zároveň popřením revoluce. Shromáždění, které stojí "na půdě revoluce", se nedohaduje, nýbrž dekretuje.

Za třetí. Shromáždění uznalo teorii dohody již hlasováním o adrese a zřeklo se revoluce, když hlasovalo proti uspořádání průvodu k hrobu padlých bojovníků.^{^[50]} Zřeklo se revoluce už tím, že vůbec "sněmovalo" vedle frankfurtského shromáždění.

Návrh pana Berendse byl tedy fakticky už dvakrát zamítnut. Nyní, když se shromáždění mělo k němu jasně vyslovit, musel tím spíše padnout.

Protože shromáždění bylo vysloveně reakční a bylo jisté, že lid od něho už nemůže nic očekávat, bylo v zájmu levice, aby menšina pro návrh byla co nejmenší a zahrnovala jen nejradikálnější poslance.

Pan Berends tedy vůbec nemusel dělat okolky. Měl vystoupit co nejrozhodněji, co nejrevolučněji. Místo aby lpěl na ilusi, že toto shromáždění je ústavodárné a chce jím být, že stojí na půdě revoluce, měl mu říci do očí, že se revoluce již nepřímo zřeklo, a vyzvat je, aby to nyní učinilo otevřeně.

Avšak nejen poslanec Berends, nýbrž vůbec ani jediný z řečníků levice se neřídil touto politikou, jedině vhodnou pro demokratickou stranu. Oddali se ilusi, že se jim podaří přemluvit shromáždění k revolučnímu kroku. Dělali proto ústupky, chlácholili, mluvili o smíření, a tím se sami revoluce zřekli.

Pan Berends vykládá dál nadmíru koženě a nadmíru chladně o revolucích vůbec a berlínské zvlášť. Ve svém projevu se také zmiňuje o námitce, že revoluce byla zbytečná, protože král už předtím všechno povolil. Odpovídá na ni:

"Ovšemže Jeho Veličenstvo král mnohé povolil… Byl však tímto povolením lid uspokojen? Byla nám dána záruka, že tento slib bude opravdu uskutečněn? Domnívám se, že této záruky bylo dosaženo teprve… po boji!… Je prokázáno, že takováto přeměna státu se může zrodit a být upevněna jen ve velkých katastrofách boje. Jedna významná věc však ještě nebyla 18. března povolena; je to ozbrojení lidu… Teprve když se lid ozbrojil, cítil se zabezpečen proti možným nedorozuměním… Boj je tedy (!) ovšem něco jako přírodní jev (!)‚ ale jev nutný… katastrofa, v níž se přeměna státního života stává skutečností, pravdou."

Z tohoto dlouhého, zmateného výkladu, plného opakování, zcela jasně vysvítá, že pan Berends naprosto nemá jasno o výsledcích a nutnosti revoluce. Z jejích výsledků zná jen "záruku" slibů z 18. března a "ozbrojení lidu"; nutnost revoluce konstruuje filosofickou cestou, tím že "záruku" ještě jednou opisuje vznešeným stylem, a nakonec ujišťuje, že se žádná revoluce nedá provést bez revoluce.

Revoluce byla nutná - to snad přece znamená jen to, že byla nutná k dosažení toho, čeho jsme nyní dosáhli. Nutnost revoluce je přímo úměrná jejím výsledkům. Ale protože pan Berends nemá o těchto výsledcích jasno, musí se ovšem uchylovat k nabubřelému ujišťování, aby vykonstruoval její nutnost.

Jaké byly výsledky revoluce? Nebyla to "záruka" slibů z 18. března, nýbrž naopak zvrácení těchto slibů.

18. byla slíbena monarchie, v níž si šlechta, byrokracie, armáda a kněží ponechají otěže vlády, ale velké buržoasii darovanou konstitucí a svobodou tisku s kaucemi dovolí kontrolu. Pro lid - německé prapory, německé loďstvo, německou spolkovou vojenskou povinnost místo pruských.

Revoluce svrhla všechny sloupy moci absolutní monarchie, Šlechtu, byrokracii, armádní špičky a duchovenstvo. Přivedla k moci jedině velkou buržoasii. Dala lidu zbraň tiskové svobody bez kaucí, spolčovací právo a aspoň zčásti také materiální zbraň - mušketu.

To však není ještě hlavní výsledek. Lid, který bojoval a zvítězil na barikádách, to není ten lid, který 18. března táhl ke královskému zámku, kde ho útok dragounů poučil, co znamenají dané ústupky. Je schopen docela jiných věcí, má zcela jiný postoj k vládě. Nejdůležitější vymožeností revoluce je revoluce sama.

"Jako Berlíňan mohu snad říci, že to pro nás bylo bolestné" (a nic víc?)… "vidět, jak se tento boj haní… Navazuji na slova pana ministerského předsedy, který… pravil, že je věcí velkého národa a všech jeho představitelů shovívavostí usilovat o smíření. Na tuto shovívavost apeluji, když na vás jako zástupce Berlína žádám uznání 18. a 19. března. Berlínský lid se celou dobu po revoluci choval zajisté vcelku velmi důstojně a čestně. Je možné, že došlo k ojedinělým výstřelkům… a tak se domnívám, že by bylo na místě, aby shromáždění prohlásilo, atd. atd."

K tomuto zbabělému závěru, jenž se zříká revoluce, můžeme pouze dodat, že po takovémto zdůvodněn návrh nezasluhoval než propadnout.

III

Kolín 14. června. První pozměňovací návrh, který byl podán proti Berendsovu návrhu, vděčí za své krátké trvání panu poslanci Brehmerovi. Bylo to rozvláčné loajální prohlášení, v němž se 1) uznávala revoluce, 2) uznávala teorie dohody, 3) uznávali všichni, kdo přispěli k provedenému převratu, a 4) uznávala velká pravda, že

ni kůň, ni jezdcové
nechrání strmou výš,
kde stojí král - ^{^[51]},

čímž se konečně dostalo revoluci ryze pruského výrazu. Hodný pan řídící Brehmer se chtěl zachovat všem stranám, ale ty všechny vespolek nechtěly o něm ani slyšet. Jeho pozměňovací návrh byl bez diskuse vzat z pořadu a pan Brehmer odešel s veškerou resignací zklamaného lidumila.

Na tribunu vstupuje pan Schulze von Delitzsch. Pan Schulze je rovněž obdivovatelem revoluce, avšak neobdivuje ani tak barikádníky jako spíš lidi zítřka, takzvané muže z "lidu" na rozdíl od "bojovníků". Pan Schulze si přeje, aby bylo zvlášť oceněno "chování lidu po boji". Jeho nadšení neznalo mezí, když slyšel

"o umírněnosti a rozvaze lidu, když už proti němu nestál žádný protivník (!)… o vážnosti, o smířlivosti lidu… o jeho postoji vůči dynastii... viděli jsme, že lid si byl dobře vědom, že v těchto okamžicích hledí přímo tváří v tvář dějinám!!"

Pan Schulze nehoruje tolik pro revoluční činnost lidu v boji jako spíš pro jeho naprosto ne revoluční nečinnost po boji.

Uznávat velkomyslnost lidu po revoluci může znamenat pouze dvojí.

Buď je to urážka lidu; neboť pro lid by bylo urážkou klást mu za zásluhu, že se po vítězství nedopouští násilností.

Nebo to znamená uznat, že lid po vítězství zbraní ochabl, a tím umožňuje reakci, aby se znovu vzchopila.

Aby pan Schulze "oboje spojil", vyjádřil svůj "obdiv hraničící s nadšením" nad tím, že se lid předně choval slušně a za druhé umožnil reakci, aby se vzpamatovala.

"Postoj lidu" záležel v tom, že lid nedělal nic jiného než nadšeně "hleděl přímo tváří v tvář dějinám", zatímco měl dějiny dělat; že pro samý "postoj", "umírněnost", "rozvahu", "hlubokou vážnost" a "neuhasitelný zápal" neměl čas dát pozor, aby mu ministři kus po kuse nezašantročili vydobytou svobodu; že prohlásil revoluci za hotovou, místo aby v ní pokračoval. Jak docela jinak si vedli Vídeňané, kteří naráz přemohli reakci a vydobyli si teď místo dohodovacího říšského sněmu sněm ústavodárný!^{^[52]}

Pan Schulze (von Delitzsch) uznává tedy revoluci za podmínky, že j neuznává. Za to sklidil hřímavý potlesk.

Po malém intermezzu o jednacím řádu vystoupil na tribunu sám pan Camphausen. Poznamenává, že podle Berendsova návrhu "má se shromáždění vyjádřit o jedné ideji, má ji posoudit". Revoluce je pro pana Camphausena jen "idea". "Ponechává" tedy shromáždění na vůli, zda to chce učinit. O věci samé podle jeho soudu "snad nepanuje nějak závažnější různost mínění", podle všeobecně známé skutečnosti, že hádají-li se dva němečtí občané, vždycky spolu au fond^{^[a]} souhlasí.

"Má-li tu být opakováno, že… nastalo období, které musí přinést" (tedy ještě nepřineslo) "závažné přeměny, nemůže s tím být nikdo víc srozuměn než já.

Má-li naproti tomu být řečeno, že stát a státní moc ztratily své právní odůvodnění, že došlo k násilnému převratu stávající moci… pak proti takovému výkladu protestuji."

Pan Camphausen viděl dosud svou hlavní zásluhu v tom, že znovu navázal přetrženou nit zákonnosti; nyní tvrdí, že nikdy přetržena nebyla. Ať tomu fakta sebevíc odporují - dogma o nepřetržitém zákonném přecházení moci od Bodelschwingha až ke Camphausenovi se nestará o fakta.

"Chce-li se tím naznačit, že stojíme na prahu poměrů, jaké známe z dějin anglické revoluce v 17. a francouzské v 18. století, poměrů, jejichž konečným stadiem je přechod moci do rukou diktátora,"
pak musí pan Camphausen rovněž protestovat.

Náš hloubavý přítel dějin si ovšem nesměl nechat ujít příležitost, aby při berlínské revoluci rozpředl úvahy, které německý občan poslouchá tím raději, čím častěji je čítal u Rottecka. Berlínská revoluce nesměla být revolucí už proto, že by jinak musela zrodit nějakého Cromwella nebo Napoleona, proti čemuž pan Camphausen protestuje.

Pan Camphausen dovoluje nakonec svým dohodovačům, aby "vyjádřili své city k obětem osudné srážky", poznamenává však, že tu "podstatně a mnoho záleží na výrazu", a byl by rád, kdyby se celá záležitost postoupila komisi.

Po dalším incidentu kvůli jednacímu řádu vystupuje konečně řečník, který dovede chytit za srdce a pohnout ledvím, protože jde věci na kloub. Je to jeho důstojnost pan pastor Müller z Wohlau, který je pro Schulzův dodatek. Pan pastor nechce shromáždění dlouho "zdržovat", chce "jen pohovořit o jednom velmi podstatném bodu".

Za tím účelem klade pan pastor shromáždění tuto otázku:

"Zmíněný návrh nás přivedl do morální oblasti, a bereme-li jej nikoli v jeho povrchu" (jak se věci berou v jejich povrchu?), "nýbrž v jeho hloubce" (existuje prázdná hloubka tak jako prázdné žvanění), "nebudeme moci než uznat, ať je toto pomyšlení sebetěžší, že nejde o nic víc a o nic méně než o mravní uznání povstání; táži se proto: je povstání mravné nebo není?"

Nejde o politickou stranickou otázku, nýbrž o něco mnohem, mnohem důležitějšího; o problém teologicko-filosoficko-morální. Shromáždění nemá dohodnout s korunou ústavu, nýbrž morálně filosofický systém. "Je povstání mravné nebo ne?" V tom to všechno je. A co odpověděl pan pastor napjatě naslouchajícímu shromáždění?

"Domnívám se však, že není naší věcí rozhodovat zde tento vznešený mravní princip"!!

Pan pastor šel věci na kloub jen proto, aby prohlásil, že na žádný kloub nemůže přijít.

"Přemýšlelo o tom mnoho hlubokomyslných mužů, a přece nedospěli k žádnému určitému rozhodnutí. Ani nám se to neujasní během krátké debaty."

Shromáždění je ohromeno. Pan pastor mu předkládá mravní problém s břitkostí a vážností, jíž si předmět žádá; předkládá jej, aby vzápětí prohlásil, že problém je neřešitelný. Dohodovači si museli v této tísnivé situaci připadat opravdu už jako "na půdě revoluce".

Byl to však jen pouhý manévr duchovních pastýřů, jímž chtěl pan pastor přivést shromáždění k pokání. Má již pro zdrcené shromáždění přichystánu krůpěj balzámu:

"Mám za to, že existuje ještě třetí hledisko, jehož si zde musíme všimnout: zmíněné oběti 18. března jednaly ve stavu, který nedovoluje mravní rozhodování"!!

Bojovníci z barikád byli tedy nepříčetní.

"Tážete-li se mne však, zda je pokládám za mravně oprávněné, pak odpovídáni rozhodně: ano!"

Tážeme se: dá-li se venkovský hlasatel slova božího zvolit do Berlína jen proto, aby svou moralisující kasuistikou nudil posluchačstvo, je to mravné, nebo to není mravné?

Poslanec Hofer protestuje jako pomořanský sedlák proti celé otázce:

"Neboť kdo byli ti vojáci? Nebyli to naši bratři a synové? Pomyslete jen, jakým dojmem bude působit, až otec na břehu moře" (staroslovansky: po more, tj. v Pomořanech) "uslyší, jak se tu jedná s jeho synem!"

Ať se vojsko chovalo jakkoli, ať se propůjčilo jako nástroj k nejhanebnější zradě - na tom nesejde, byli to naši pomořanští hoši, a proto třikrát sláva jim!

Poslanec Schultz z Wanzlebenu: Pánové, Berlíňany musíme uznat. Měli bezmeznou odvahu. Nejenže překonali strach z děl.

"Co znamená strach z toho být smeten kartáčovou palbou proti nebezpečí být vystaven krutému a možná potupnému trestu jako účastník pouličních nepokojů! Odvaha, které je třeba, aby někdo podstoupil takový boj, je tak vznešená, že s ní vůbec nelze srovnávat odvahu člověka stojícího před jícny děl!"

Němci tedy neprovedli před rokem 1848 proto žádnou revoluci, že se báli policejního komisaře.

Ministr Schwerin vystupuje s prohlášením, že odstoupí, bude-li Berendsův návrh přijat.

Elsner a Reichenbach mluví proti Schulzovu dodatku.

Dierschke poznamenává, že revoluci je nutno uznat, protože "boj mravní svobody není ještě dobojován" a protože shromáždění bylo rovněž "vyvoláno v život mravní svobodou".

Jacoby žádá "plné uznání revoluce se všemi důsledky". Jeho řeč byla nejlepší ze všech projevů na celém zasedání.

Konečně ke svému potěšení po tak důkladné dávce morálky, nudy, nerozhodnosti a smířlivosti vidíme, jak na tribunu vystupuje náš Hansemann. Teď konečně přece uslyšíme něco rozhodného, něco, co má hlavu a patu - ale kdež, také pan Hansemann mluví dnes vlídně a smířlivě. Má k tomu své důvody; nedělá nic, k čemu by neměl své důvody. Vidí, že shromáždění kolísá, že není jisté, jak dopadne hlasování, že se ještě nepřišlo na ten pravý pozměňovací návrh. Rád by debatu odložil.

Namáhá se proto seč je, aby mluvil co nejmírněji. Fakt je tu, nedá se popřít. Jenže jedni mu říkají revoluce, druzí "velké události". Nesmíme

"zapomínat, že zde nedošlo k revoluci jako v Paříži a předtím v Anglii, nýbrž k ujednání mezi korunou a lidem" (trochu divné ujednání s kartáči a kulkami!). "A právě proto, že my" (ministři) "v určitém ohledu nemáme námitek proti podstatě věci a že na druhé straně je třeba volit takový výraz, aby zůstala pokud možno zachována základna vlády, na níž stojíme,"

proto bude lépe, odložíme-li debatu, aby se ministři mohli poradit.

Co to muselo našeho Hansemanna stát, aby udělal takovýto obrat a připustil, že "základna", na níž vláda stojí, je tak vratká, že by ji mohl zvrátit pouhý "výraz"! Byl odškodněn jenom požitkem, že mohl z celé věci udělat opět otázku důvěry.

Debata tedy byla odložena.

IV

Kolín 14. června. - Druhý den. - Debata začíná opět tahanicemi o jednací řád. Poté vystupuje

pan Zachariä. Podává pozměňovací návrh, který má vyvést shromáždění ze slepé uličky. Konečně je nalezena formule vyhovující vládě:

"Shromáždění, majíc na zřeteli, že vznešený význam velkých březnových událostí, jimž spolu s královským souhlasem" (který byl sám "březnovou událostí", i když ne "velkou") "vděčíme za současný státoprávní stav, jakož i zásluhy, jež si oň" (totiž o královský souhlas) "získali bojující, jsou nesporné (!!) a kromě toho, že shromáždění nevidí svůj úkol v tom pronášet úsudky" (shromáždění má prohlásit, že nemá žádný úsudek!), "nýbrž v tom, aby dohodlo s korunou ústavu, přechází k dennímu pořadu."

Tento zmatený, bezpáteřný návrh, poklonkující na všechny strany, o němž se pan Zachariä samolibě domnívá, že v něm "každý, dokonce i pan Berends najde všechno, co jen mohl sledovat svým dobrým úmyslem, s nímž podával svůj návrh", tato sladkokyselá břečka, to je tedy ten "výraz", na jehož "základně" "stojí" a může stát Camphausenova vláda.

Pan pastor Sydow z Berlína, povzbuzen úspěchem svého kolegy Müllera, vystupuje také na kazatelnu. Víří mu hlavou mravní otázka. Co nemohl vyřešit Müller, dokáže vyřešit on.

"Pánové, dovolte mi, abych na tomto místě ihned" (to už kázal půl hodiny) "řekl to, k čemu mne pudí pocit povinnosti: bude-li debata pokračovat, pak nesmí podle mého mínění nikdo mlčet, dokud neučiní zadost svému svědomí. (Výborně!)

Dovolte mi osobní poznámku. Můj názor na revoluci je ten (k věci! k věci!), že dojde-li k revoluci, je revoluce pouze symptomem viny obou stran, vládnoucích i ovládaných. Toto" (tato ubohost, tento laciný způsob, jak se z věci vykroutit) "je vyšší mravní pohled na věc, a (!) nám nepřísluší předbíhat křesťansko-mravní soud národa." (Co si ti pánové myslí, nač že tu jsou?) (Rozruch. Výkřiky: K dennímu pořadu!)

"Avšak, pánové," pokračuje neohrožený obránce vyššího mravního pohledu a nepředběhnutého křesťansko-mravního soudu národa, "nejsem toho názoru, že nemůže nastat doba, kdy politická sebeobrana (!) lidu propukne s nespoutaností přírodního živlu, a… potom jsem toho názoru, že jednotlivec se jí může účastnit zcela mravním způsobem." (Chvála kasuistice, jsme zachráněni!) "Ovšem, také i nemorálním způsobem - to nechť je pak ponecháno jeho svědomí."!!

Bojovníci z barikád nepatří před soi-disant^{^[b]} Národní shromáždění, nýbrž do zpovědnice. Tím je věc vyřízena.

Pan pastor Sydow prohlašuje ještě, že má "odvahu", vykládá z hlediska vyššího mravního pohledu široce a dlouze o svrchovanosti lidu, je ještě třikrát přerušen netrpělivým lomozem a vrací se na své místo s blahým vědomím, že učinil zadost svému svědomí. Každý nyní ví, jakého názoru je pastor Sydow a jakého názoru není.

Pan Plönnis prohlašuje, ať se toho všeho nechá. Prohlášení utlučené tolika pozměňovacími a opravnými návrhy, vláčené tolika debatami a rozcupované tolika jízlivostmi, není už přece k ničemu. Pan Plönnis má pravdu. Nemohl však prokázat shromáždění horší službu, než když poukázal na tuto okolnost, na tento důkaz zbabělosti tolika poslanců na obou stranách.

Pan Reichensperger z Trevíru:

"Nejsme zde proto, abychom vytvářeti teorie a dekretovali dějiny, máme pokud možno dějiny dělat."

Ani nápad! Schválením běžného denního pořadu se shromáždění usnáší, že je tu naopak proto, aby se dějiny zatušovávaly. To je ostatně také způsob, jak "dělat dějiny".

"Připomínám Vergniaudův výrok, že revoluce se chystá pozřít své vlastní děti."

Bohužel nikoli! Spíše se její vlastní děti chystají pozřít ji!

Pan Riedel objevil, že Berendsův návrh "nelze chápat v prostém smyslu jeho slov, nýbrž že se v něm skrývá spor zásad". A tato oběť "vyššího mravního pohledu" je tajný archivní rada a profesor!

A zase kráčí k pódiu další velebný pán. Je to pan Jonas, berlínský kazatel pro dámy. Zdá se, že opravdu pokládá shromáždění za auditorium dcerušek z lepších kruhů. Se vší vypínavou chvástavostí pravého žáka Schleiermacherova sype jednu banální frázi za druhou o tak vysoce důležitém rozdílu mezi revolucí a reformací. Ještě neskončil ani úvod ke svému kázání, a už byl třikrát přerušen; nakonec vyklopil svou velkou tirádu:

"Revoluce je něco, co se přímo příčí našemu současnému náboženskému a mravnímu vědomí... Revoluce je čin, který zajisté platil za velký a slavný starých Řeků a Římanů, avšak v křesťanském světě…" (Prudké výkřiky. Všeobecný hluk. Esser, Jung, Elsner, předseda a nesčíslné hlasy zasahují do debaty. Konečně se oblíbený kazatel dostane opět k slovu:)

"Rozhodně upírám shromáždění právo hlasovat o náboženských a mravních principech; o těch nemůže hlasovat žádné shromáždění." (? A co konsistoř, co synoda?) "Chtít nadekretovat nebo prohlásit, že revoluce je vznešený mravní příklad nebo něco jiného" (tedy vůbec něco), "připadá mi právě tak, jako kdyby se shromáždění chtělo usnést, že je Bůh, nebo že žádný není, nebo že je jich mnoho."

Tak vida! Dámský kazatel šťastně převedl otázku opět na pole "vyššího mravního pohledu" a nyní ovšem tato otázka přísluší pouze protestantským koncilům nebo velkovýrobcům katechismů na synodě.

Chvála bohu! Po celé této záplavě mravnosti vystupuje na tribunu konečně náš Hansemann. U tohoto praktického ducha jsme si dokonale jisti před "vyšším mravním pohledem". Pan Hansemann smete celé to morální stanovisko jedinou pohrdavou poznámkou:

"Máme, ptám se vás, tolik času, abychom se mohli pouštět do takovýchto zásadních sporů?"

Pan Hansemann si vzpomíná, že včera mluvil jeden poslanec o nezaměstnaných dělnících. Pan Hansemann použije této poznámky k šikovnému obratu. Mluví o bídě pracující třídy, lituje pracující pro jejich nouzi a ptá se:

"Co je příčinou všeobecné nouze? Domnívám se… že každý má pocit, že nic stávajícího není jisté, dokud nebudou upraveny naše státoprávní poměry."

Pan Hansemann mluví tentokrát z hloubi duše. Důvěra musí být obnovena! - volá - a nejlepší prostředek, jak obnovit důvěru, je zapřít revoluci. A nyní se pustí řečník vlády, která "nevidí žádnou reakci", do hrůzostrašného líčení, jak důležité je, aby reakce projevovala přátelské smýšlení.

"Zapřísahám vás, abyste napomáhali nastolit svornost mezi všemi třídami" (tím, že se hanobí třídy, které dělaly revoluci!); "zapřísahám vás, abyste se přičiňovali o svornost mezi lidem a vojskem; mějte na paměti, že ve vojsko skládáme své naděje, že si uhájíme nezávislost" (! v Prusku, kde je každý vojákem!); "uvažte, v jak těžkých poměrech jsme - nemusím vám to blíže vykládat, pozorný čtenář novin" (a to jsou zajisté všichni přítomní pánové) "přizná, že tyto poměry jsou těžké, nadmíru těžké. Nepokládám za vhodné vydávat v tomto okamžiku prohlášení, které zaseje v zemi símě sváru… Proto, pánové, smiřte strany, nerozviřujte otázky, jimiž byste provokovali odpůrce, neboť k tomu by jistě došlo. Přijetí návrhu by mohlo mít velmi neblahé následky."

Jak se asi reakcionáři ušklíbali, když viděli, jak Hansemann, obvykle tak resolutní, nahání strach nejen shromáždění, ale i sám sobě!

Tento apel na strach velkoburžoů, advokátů a pánů řídících ve sněmovně působil víc než všechny dojemné řeči o "vyšším mravním pohledu". Věc byla rozhodnuta. D'Ester se ještě vrhl do boje, aby zmařil vzniklý dojem, leč marně: debata byla skončena a 196 hlasy proti 177 byl přijat Zachariäův odůvodněný návrh, aby se přešlo k dennímu pořadu.

Shromáždění tedy usoudilo samo o sobě, že nemá vlastní úsudek.

Napsal B. Engels 13.-14. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 14 - 17 ze 14. - 17. června 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — v podstatě. (Pozn. red.)

b — takzvané. (Pozn. red.)

50 3. června 1848 se v berlínském Národním shromáždění projednával návrh na účast v průvodu ke hrobům bojovníků padlých za březnové revoluce, který organisovali studenti; návrh byl většinou hlasů zamítnut.

51 Verše z pruské hymny.

52 Pod nátlakem lidových mas byl rakouský císař Ferdinand I. nucen v manifestech z 16. května a 3. června 1848 prohlásit rakouský říšský sněm za ústavodárné shromáždění.