Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Demokratický charakter povstání
Praha. Každý den přináší nové důkazy o tom, že náš názor na pražské povstání (viz čís. 18 tohoto listu)[a] je správný a že podezření vyslovená v německém tisku, jako by česká strana sloužila reakci, aristokracii, Rusům atd., byla pustá lež.
Tito lidé viděli jen hraběte Lva Thuna s jeho aristokraty a neviděli masy českého lidu, četné průmyslové dělníky a rolníky. Z toho, že se šlechta v jedné chvíli pokusila využít českého hnutí ve svém zájmu a v zájmu innsbrucké kamarily, usoudili, že revoluční pražský proletariát, který byl už v roce 1844 po tři dny naprostým pánem Prahy,[76] zastával zájmy šlechty a reakce vůbec!
Ale první rozhodné vystoupení Čechů všechny tyto pomluvy rozprášilo. Povstání bylo tak jednoznačně demokratické, že hrabata Thunové, místo aby se postavili v jeho čelo, ihned couvli, a lid je zadržel jako rakouské rukojmí. Bylo tak jasně demokratické, že se od něho odvrátili všichni Češi z aristokratického tábora. Bylo namířeno právě tak proti českým feudálům jako proti rakouské soldatesce.
Rakušáci nezaútočili na lid proto, že byl český, ale proto, že byl revoluční. Pro vojsko byl útok na Prahu jen předehrou k vypálení a dobytí Vídně.
"Berliner Zeitungs-Halle"[77] přináší zprávu z Vídně z 20. června:
"Dnes se vrátila deputace, kterou zdejší občanský výbor[78] vyslal do Prahy s jediným pověřením - aby se postarala o dohled nad dodáváním telegrafických zpráv, abychom už nemuseli, jak se nám to stávalo v posledních dnech, čekat na zprávu odtamtud třeba 24 hodin. Deputace podala výboru zprávu o tom, jak pořídila. Vyprávěla hrozné věci o tom, jak řádí vojsko v Praze. Vyprávěla, že prostě nemá slov pro to, aby vylíčila všechny hrůzy, které se dějí v tomto bojujícím, bombardovaném a obleženém městě. Členové deputace se s nasazením života dostali z poslední stanice před Prahou povozem do města, s nasazením života se dostali ulicemi plnými vojska na Pražský hrad.
Všude na ně vojáci pokřikovali: ‚Vy jste tady taky, vy vídeňští psi! Teď vás máme v hrsti!' Mnozí vojáci se chtěli na členy deputace vrhnout. I důstojníci se chovali nepopsatelně hrubě. Konečně se členové deputace dostali na Hrad. Hrabě Wallmoden převzal pověřovací listiny, které jim dal výbor, podíval se na podpis a řekl: ‚Pillersdorf? Ten tady u nás nic neplatí.' Windischgrätz přivítal civilní sebranku příkřeji než kdy jindy. Řekl: ‚Všude zvítězila revoluce; ale tady jsme zvítězili my a neuznáváme žádnou civilní autoritu. Dokud jsem byl ve Vídni, byl tam klid. Jen jsem vytáhl paty, už je tam všechno vzhůru nohama.' Členům deputace odebrali zbraně a uvěznili je v jedné z hradních místností. Teprve za dva dny byli propuštěni, ale zbraně zpátky nedostali. To vyprávěli naši delegáti, tak s nimi zacházel pražský Tilly, tak se chovalo vojsko - a my máme ještě věřit, že jde jen o boj proti Čechům! Cožpak delegáti mluvili česky? Cožpak neměli uniformu vídeňské národní gardy? Neměli plnou moc od ministerstva a od občanského výboru, kterému vláda dala moc vydávat zákony?
Ale revoluce už pokročila příliš daleko. Windischgrätz si o sobě myslí, že on je ten pravý, kdo ji zastaví. Střílejí Čechy jako psy, a až přijde pravá chvíle, potáhne se na Vídeň. Proč Windischgrätz osvobodil Lva Thuna, téhož Lva Thuna, který se postavil v čelo pražské prozatímní vlády a který hlásal odtržení Čech? Proč, ptáme se, byl Thun osvobozen z rukou Čechů, ne-li proto, že celý jeho postup byl manévr smluvený se šlechtou, aby se vyprovokoval výbuch?
Předevčírem byl z Prahy vypraven vlak. Byli v něm prchající němečtí studenti, příslušníci vídeňské národní gardy a rodiny prchající z Prahy, které se tam, přestože byl obnoven klid, zřejmě necítily dost dobře. Na první stanici za Prahou je zastavila vojenská hlídka a žádala, aby všichni cestující bez rozdílu vydali zbraně. Když odmítli, začali vojáci střílet do vagónů, do bezbranných mužů, žen a dětí. Z vagónů bylo vyneseno šest mrtvých; cestující si stírali s tváří krev zavražděných. Tak jednalo s Němci vojsko, o kterém nám tu namlouvají, že je to strážný anděl německé svobody."
Napsal B. Engels 24. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 25 z 25. června 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)76 Engels tu má na mysli dělnické bouře pražských tiskařů kartounu, které vypukly 17. června 1844. Stávka, při níž dělníci rozbíjeli stroje, se rozšířila na šest největších pražských továren a byla zlomena teprve po týdnu, když proti dělníkům bylo použito vojska, policie a hromadného zatýkání.
77 "Berliner Zeitungs-Halle" ["Berlínská čítárna"] - deník, který vydával od roku 1846 Gustav Julius v Berlíně; v letech 1848-1849 byl jedním z orgánů maloburžoasní demokracie.
78 Zkrácený název Výboru občanů, národní gardy a studentů, který byl založen v květnu roku 1848 ve Vídni k udržení klidu a pořádku a na ochranu práv lidu.