B. Engels: 25. červen

Bedřich Engels

25. červen

Každým dnem byl boj úpornější, rozhořčenější, zběsilejší. Fanatismus buržoasie vůči povstalcům byl tím větší, čím méně vedly její surovosti ihned k cíli, čím víc ji vysilovaly boje, noční hlídky a vojenský způsob života, čím víc se blížila svému konečnému vítězství.

Buržoasie neprohlásila dělníky jen za obyčejné nepřátele, které je nutno porazit, nýbrž za nepřátele společnosti, které je třeba vyhladit. Buržoové rozšiřovali absurdní tvrzení, že dělníkům, které sami násilím vehnali do povstání, jde jen o drancování, pálení a vraždění, že je to banda lupičů, kterou je třeba postřílet jako divou zvěř. A přece se povstalci, kteří ovládali po tři dny velkou část města, chovali nanejvýš slušně. Kdyby byli použili týchž násilných prostředků jako buržoové a jejich pochopové pod velením Cavaignacovým, ležela by Paříž v troskách, ale povstalci by byli zvítězili.

Jak barbarsky si vedli buržoové v tomto boji, je vidět ze všech podrobností. Nemluvíme-li už o kartáčích, granátech a zápalných raketách, je nesporný fakt, že se na většině ztečených barikád nedělaly s poraženými žádné okolky. Buržoové pobíjeli bez výjimky každého, koho tam našli. 24. večer bylo na třídě Observatoře bez soudu a vyšetřování zastřeleno přes 50 zajatých povstalců. "Je to vyhlazovací válka," křičí dokonce i dopisovatel buržoasního listu "Indépendance belge". Mezi povstalci na barikádách panovalo všeobecné přesvědčení, že budou všichni bez výjimky pobiti. Když La Rochejaquelein v Národním shromáždění prohlásil, že je třeba nějak tomuto přesvědčení čelit, nenechali ho buržoové vůbec domluvit a způsobili takový povyk, že předseda byl nucen nasadit si klobouk a zasedání přerušit. Když chtěl sám pan Sénard později (viz dále zprávu o zasedání shromáždění) pronést několik licoměrných slov o milosrdenství a smíru, strhl se stejný povyk. Buržoové nechtěli o nějakém slitování ani slyšet. Dokonce přes nebezpečí, že bombardováním ztratí část svého majetku, byli odhodláni udělat jednou provždy konec s nepřáteli pořádku, pleniteli, lupiči, žháři a komunisty.

Přitom vůbec nebyli takoví hrdinové, jak se je snaží vylíčit jejich tisk. Z dnešního zasedání Národního shromáždění^{^[90]} vychází najevo, že když vypuklo povstání, byla národní garda strachem bez sebe; ze zpráv všech novin nejrůznějšího zabarvení vysvítá přes všechny nabubřelé fráze, že národní gardu bylo prvního dne velmi málo vidět, že druhého a třetího dne musel dát Cavaignac tahat gardisty z postelí a čtyři muži pod dozorem svobodníka je museli odvádět do boje. Fanatická nenávist, kterou buržoové chovají ke vzbouřeným dělníkům, nebyla s to přemoci jejich přirozenou zbabělost.

Dělníci se naproti tomu bili s bezpříkladnou statečností. Třebaže byli čím dál tím méně s to nahrazovat své ztráty, třebaže byli nepřátelskou přesilou stále víc zatlačováni, neochabovali ani na okamžik. Již od 25. ráno museli vidět, že ztrácejí vyhlídky na vítězství. Ze všech stran přicházely stále další a další oddíly vojska; do Paříže přicházely silné jednotky národní gardy z okolí i ze vzdálenějších měst. Řadová vojska, která se účastnila boje, měla 25. června o 40 000 mužů víc než normální posádka; k tomu je nutno připočítat 20 000 až 25 000 mužů mobilní gardy; dále národní gardu z Paříže a z venkova. K tomu ještě několik tisíc mužů republikánské gardy. Celá ozbrojená moc, která vytáhla proti povstalcům, dosahovala 25. června jistě počtu 150 000 až 200 000 mužů, dělníci měli nanejvýš čtvrtinu tohoto počtu, méně střeliva, bojovali bez vojenského velení a neměli ani jedno použitelné dělo. Ale bili se mlčky a zoufale proti obrovské přesile. Masy a masy vojsk postupovaly k průrvám, které vyrvaly v barikádách zásahy těžkého dělostřelectva; dělníci jim čelili mlčky, bez jediného výkřiku a bojovali všude až do posledního muže a dříve barikádu do rukou buržoů nevydali. Na Montmartru volali povstalci na obyvatele: Buď nás rozsekají na kusy, nebo je rozsekáme na kusy my; ale neustoupíme a proste boha, abychom zvítězili, nebo jinak vypálíme celý Montniartre. Tato hrozba, která se nikdy neuskutečnila, se ovšem vykládá jako "hnusný plán", zatímco Cavaignacovy granáty a zápalné rakety "jsou zdařilá vojenská opatření, která vzbuzují všeobecný obdiv"!

25. ráno drželi povstalci tyto posice: Clos Saint-Lazare, předměstí Saint-Antoine a Temple, Marais a čtvrť Saint-Antoine.

Clos Saint-Lazare (bývalá klášterní obora) je pozemek o velké rozloze, zčásti zastavěný, zčásti pokrytý rozestavěnými domy a projektovanými ulicemi atd. Severní nádraží leží právě uprostřed. V této čtvrti, kde je plno všelijak roztroušených budov, kde leží mimoto spousta stavebního materiálu, vybudovali povstalci mohutnou pevnost. Jejím středem byla rozestavěná nemocnice Ludvíka Filipa; postavili zde ohromné barikády, o nichž očití svědkové tvrdili, že jsou nedobytné. Za nimi byly městské hradby, které povstalci obklíčili a obsadili. Odtud se táhla jejich opevnění až k ulici Rochechouart nebo až k městským branám. Brány na Montmartru byly silně opevněny, Montmartre ovládali celý. Nezlomilo je ani čtyřicet děl, která je po dva dny ostřelovala.

Opět se po celý den pálilo ze 40 děl na toto opevnění: konečně byly v šest hodin večer dobyty dvě barikády v ulici Rochechouart a brzy nato padl i Clos Saint-Lazare.

Na bulváru du Temple dobyla mobilní garda v 10 hodin ráno několik domů, odkud povstalci stříleli po útočnících. "Obránci pořádku" pronikli zhruba až k bulváru des Filles du Calvaire. V předměstí Temple byli povstalci mezitím zatlačováni stále dál, kanál Saint-Martin byl místy obsazen a odtud i z bulváru dělostřelectvo silně ostřelovalo široké a přímé ulice. Boj byl neobyčejně prudký. Dělníci velmi dobře věděli, že se tu útočí přímo na jádro jejich posic. Bránili se jako smyslů zbavení. Dobyli dokonce nazpět barikády, z kterých byli už jednou vypuzeni. Ale po dlouhém boji byli rozdrceni přesilou vojska a zbraní. Jedna barikáda za druhou padala; než se setmělo, dobylo vojsko nejen předměstí Temple, ale využilo bulváru a kanálu a zmocnilo se i příchodů k předměstí Saint-Antoine a několika barikád v této čtvrti.

U Radnice generál Duvivier pomalu, ale vytrvale postupoval. Od nábřeží obešel z boku barikády v ulici Saint-Antoine a zároveň ostřeloval z těžkých děl ostrov Saint-Louis a bývalý Ostrov Louviers^{^[91]}. Zde zuřil rovněž rozhořčený boj, o němž však nejsou známy žádné podrobnosti; víme jen, že ve čtyři hodiny byla obsazena radnice IX. okresu i s okolními ulicemi, že v ulici Saint-Antoine byla dobývána jedna barikáda za druhou a že byl obsazen most Damiette, který otvírá přístup na ostrov Saint-Louis. Do soumraku tu byli povstalci odevšad vypuzeni a všechny přístupy k náměstí Bastily uvolněny.

Povstalci byli tedy vytlačeni ze všech částí města kromě předměstí Saint-Antoine. To byla jejich nejsilnější posice. Četné přístupy k tomuto předměstí, k vlastnímu ohnisku všech pařížských povstání, byly obzvlášť dovedně chráněny. Barikády šikmo postavené, aby jedna kryla druhou, a podporované ještě křížovou palbou z domů, tvořily pro útočníky strašnou překážku. Dobýt je by si vyžádalo nesmírně mnoho životů.

Před tímto opevněním se utábořili buržoové, vlastně jejich pochopové. Národní garda se toho dne příliš nevyznamenala. Hlavní práci vykonalo vojsko a mobilní garda; národní garda obsazovala pokojné a dobyté čtvrti.

Nejhůř si počínala republikánská a mobilní garda. Nově organisovaná a prosetá republikánská garda bojovala proti dělníkům s velkým rozhořčením a vysloužila si v tomto boji ostruhy republikánské municipální gardy.

Mobilní garda, která se rekrutovala většinou z pařížského lumpenproletariátu, se za krátkou dobu svého trvání díky dobrému žoldu už do značné míry změnila v jakousi pretoriánskou gardu toho, kdo byl právě u moci. Organisovaný lumpenproletariát se pustil do boje proti neorganisovanému pracujícímu proletariátu. Jak se dalo očekávat, dal se buržoasii k disposici, stejně jako se lazaroni v Neapoli dali k disposici Ferdinandovi. K povstalcům přecházely jen ty oddíly mobilní gardy, které byly sestaveny ze skutečných dělníků.

Ale jak odporné nám musí připadat to, co se teď děje v Paříži, když vidíme, jak tito bývalí žebráci, vagabundi, šejdíři, uličníci a kapsáři z mobilní gardy, na něž každý buržoa v březnu a dubnu pohlížel jako na bandu lupičů a darebáků, která je schopna každé ničemnosti a která nesmí být déle trpěna, jak tato banda lupičů je nyní hýčkána, vychvalována, odměňována, vyznamenávána, protože tito "mladí hrdinové", tyto "děti Paříže", jejichž statečnost nemá obdoby, kteří šplhají se skvělou odvahou na barikády atd. - protože tito nemyslící bojovníci z únorových barikád střílejí teď právě tak bezmyšlenkovitě na pracující proletariát, jako stříleli dříve na vojáky, protože se dali podplatit třiceti sous denně, aby masakrovali své bratry! Sláva těmto prodejným vagabundům za to, že za třicet sous denně postříleli nejlepší, nejrevolučnější část pařížských dělníků!

Statečnost, s níž se bili dělníci, je vskutku podivuhodná. Třicet až čtyřicet tisíc dělníků se drží plné tři dny proti víc než osmdesáti tisícům vojáků a stu tisíc národních gardistů, proti kartáčům, granátům a zápalným raketám, proti ušlechtilým válečným praktikám generálů, kteří se neštítí použít alžírských metod! Jsou rozdrceni a z větší části pobiti. Jejich mrtvým nebude prokázána čest jako mrtvým z července a února; ale dějiny jim, obětem první rozhodné bitvy proletariátu, přiznají daleko významnější místo.

Napsal B. Engels 28. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 29 z 29. června 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

90 Tím je míněno zasedání francouzského Národního shromáždění z 25 června 1848; zpráva ze zasedání byla uveřejněna v "Neue Rheinische Zeitung" 29. června.

91 Ostrov Louviers byl oddělen od pravého břehu Seiny úzkým ramenem, které bylo roku 1844 zasypáno, a tak vzniklo prostranství mezi bulvárem Morland a nábřežím Jindřicha IV.