Bedřich Engels
Německá zakraniční politika
Kolín 2. července. Rozeštvávat národy, využívat jednoho národa k potlačování druhého, a tak prodlužovat život absolutní panovnické moci - v tom spočívalo umění a dílo dosavadních vladařů a jejich diplomatů. Zejména Německo se v tomto směru vyznamenalo. Podíváme-li se jen na posledních 70 let, vidíme, že za anglické zlato dodávalo Britům své lancknechty k boji proti Severoameričanům bojujícím za nezávislost. Když vypukla první francouzská revoluce, byli to zase Němci, kdo se dali poštvat jako vzteklá smečka psů proti Francouzům a v brutálním manifestu vévody Brunšvického hrozili, že srovnají Paříž se zemí;[108] se šlechtickou emigrací se spikli proti novému pořádku ve Francii a za to si dali - pod rouškou finanční pomoci - zaplatit od Anglie. Když Holanďany napadla za poslední dvě století jedna jediná rozumná myšlenka, že skoncují s šíleným hospodařením oraňské dynastie a udělají ze své země republiku,[109] byli to zase Němci, kdo nastoupili jako kati svobody. Švýcarsko by také mohlo vyprávět pěkné věci o německém sousedství, a Uhry se budou ještě dlouho vzpamatovávat ze škod, které jim způsobilo Rakousko, německý císařský dvůr. Dokonce až do Řecka byli posíláni němečtí žoldáci, aby podepřeli trůneček rozmilému Ottovi,[110] a až do Portugalska byli posíláni němečtí policisté. A kongresy po roce 1815, rakouská tažení na Neapol, Turín, Romagnu, uvěznění Ypsilantiho, válka Francie za porobení Španělska, kterou si vynutilo Německo,[111] podpora, kterou Německo poskytovalo donu Miguelovi a donu Carlosovi,[112] hannoverská vojska jako zbraň reakce v Anglii, Belgie rozdrobená a thermidorisovaná[113] německým vlivem! Ba i hluboko v srdci Ruska se Němci stávají hlavní oporou samovládce a drobných despotů - celá Evropa je zaplavena Koburky!
Německá soldateska pomáhala oloupit a rozkouskovat Polsko, zákeřně zardousit Krakov.[114] Německé peníze a německá krev pomáhaly zotročit a vysát Lombardii a Benátsko, přímo nebo nepřímo s pomocí bodáků, šibenic, žalářů a galejí udusit každé osvobozovací hnutí v celé Itálii. Rejstřík hříchů Německa je ještě mnohem delší, raději jej zavřeme.
Vinu na všech hanebnostech, které byly s pomocí Německa spáchány na ostatních zemích, mají ovšem nejen německé vlády, nýbrž z velké části i sám německý lid. Kdyby nebyl zaslepený, neměl otrockého ducha, nepropůjčoval se k úloze lancknechtů a "dobromyslných" drábů a nástrojů pánů "z boží milosti", nebylo by německé jméno v cizině tak nenáviděno, proklínáno, opovrhováno a národy utlačované Německem by už dávno byly dospěly k normálnímu stavu svobodného vývoje. Nyní, kdy Němci střásají vlastní jařino, musí se změnit i celá jejich politika vůči cizině. Jinak do okovů, jimiž spoutáváme cizí národy, zakováme svou vlastní mladou, dosud sotva tušenou svobodu. Německo bude mít jen tolik svobody, kolik jí dopřeje sousedním národům.
Konečně začíná opravdu svítat. Lži a pomluvy, které staré vládní orgány tak horlivě šířily o Polsku a Itálii, pokusy vyvolat umělou nenávist, ty nabubřelé fráze, že tu jde o německou čest, o německou moc - síla těchto kouzelných formulek je zlomena. Jen tam, kde se za těmito přepjatými vlasteneckými frázemi skrývá hmotný zájem, jen u části velké buržoasie, která s tímto oficiálním patriotismem kšeftuje, se oficiálnímu patriotismu ještě daří. Reakční strana to dobře ví a využívá toho. Ale velká masa německého středního stavu a dělnické třídy chápe nebo cítí, že svoboda sousedních národů je zárukou jejich vlastní svobody. Válka Rakouska proti samostatnosti Itálie, válka Pruska proti obnovení Polska - jsou to války populární, anebo naopak rozbíjejí poslední iluse o těchto "vlasteneckých" křižáckých výpravách? Nestačí však, aby to lidé chápali nebo cítili. Nemá-li se už ke škodě Německa dál mrhat německou krví a německými penězi na potlačování jiných národů, musíme si vydobýt skutečnou lidovou vládu a stará budova musí být rozbořena až do základů. Teprve potom krvavá a zároveň zbabělá politika starého, znovu vzkříšeného systému ustoupí mezinárodní politice demokracie. Jak chcete vystupovat demokraticky navenek, dokud je demokracie uvnitř země všemožně potlačována? A přece se musí za Alpami i před Alpami udělat všechno pro to, aby byl všestranně připraven demokratický systém. Italové vydali hojnost prohlášení, z nichž vysvítá jejich přátelské smýšlení vůči Německu. Připomínáme zde manifest prozatímní milánské vlády k německému lidu[115] a četné články italského tisku, psané v témž duchu. Máme před sebou nový doklad tohoto smýšlení, soukromý dopis redakce listu "L'Alba", vycházejícího ve Florencii, redakci "Neue Rheeinische Zeitung". Je datován 20. června a praví se v něm mimo jiné:
" … Děkujeme Vám srdečně za pozornost, kterou věnujete naší ubohé Itálii. Ujišťujeme Vás upřímně, že každý Ital dobře ví, kdo ukládá o jeho svobodu a bojuje proti ní, a že jeho úhlavním nepřítelem není mocný a velkomyslný německý lid, nýbrž jeho despotická, nespravedlivá a ukrutná vláda; ujišťujeme Vás, že každý opravdový Ital touží po chvíli, kdy bude moci svobodně podat ruku německému bratru, který, jakmile budou pevně zakotvena jeho nezadatelná práva, bude si je umět uhájit, bude si jich umět sám vážit a zjednat jim úctu u všech svých bratří. Prodchnuti vírou v tytéž zásady, o jejichž rozvoj jste si vzali za úkol pečovat, znamenáme se v hluboké úctě
Vaši oddaní přátelé a bratři
(podepsán) L. Alinari.""Alba" je jeden z mála italských listů, který jasně hájí demokratické zásady.
Napsal B. Engels 2. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 33 z 3. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)108 25. července 1792 vydal vévoda Brunšvický, vrchní velitel rakousko-pruské armády, vyslané proti revoluční Francii, manifest, v němž francouzskému lidu vyhrožoval, že srovná Paříž se zemí.
109 Tím je míněno povstání, které vypuklo v Holandsku roku 1785 proti vládě šlechticko-katolické strany, jež se vytvořila kolem místodržitele Viléma Oraňského. Výsledkem povstání, v jehož čele stála republikánská část buržoasie, bylo vyhnání místodržitele ze země; avšak roku 1787 byla jeho vláda s pomocí pruských vojsk obnovena.
110 Roku 1832 byl podle dohody mezi Anglií, Francií a Ruskem dosazen na řecký trůn nezletilý bavorský princ Otto, který přijel do Řecka provázen bavorským vojskem a panoval tam jako Otto I.
111 Jde o reakční politiku Svaté aliance, v níž hlavní roli hrálo Rakousko, Prusko a Rusko. Na kongresu, který byl zahájen v Opavě v říjnu 1820 a zakončen v květnu 1821 v Lublani, byl otevřeně proklamován princip zasahování států sdružených ve Svaté alianci do vnitřních záležitostí jiných států. Na základě tohoto usnesení se lublaňský kongres rozhodl vyslat rakouské vojsko do Itálie a kongres ve Veroně (roku 1822) schválil francouzskou intervenci ve Španělsku, aby bylo potlačeno revoluční a národně osvobozenecké hnutí v těchto zemích.
112 Rakousko a Prusko podporovalo v Portugalsku ve dvacátých a třicátých letech 19. století klerikálně feudální stranu, v jejímž čele stál don María Miguel a která byla proti jakémukoli omezování absolutismu.
Ve Španělsku podporovalo Rakousko a Prusko dona Carlose, který roku 1833 rozpoutal občanskou válku, aby se zmocnil trůnu v zájmu reakční klerikálně feudální strany.
113 Po reakčním převratu 9. thermidoru 1794 vedla Francie řadu dobyvačných válek, jejichž důsledkem bylo mimo jiné také formální připojení Belgie k Francii. Přivtělení Belgie a připojení ostatních území na levém břehu Rýna umožnilo Francii Prusko, které zradilo své spojence a uzavřelo r. 1795 v Basileji s Francií separátní mír.
114 V únoru 1846 se připravovalo v polských krajích povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Hlavními osnovateli povstání byli polští revoluční demokraté (Dembowski a jiní). Protože však šlechta povstání zradila a vůdce povstání zatkla pruská policie, bylo všeobecné povstání zmařeno a došlo jen k jednotlivým revolučním výbuchům. Pouze v Krakově, který byl od roku 1815 pod společnou kontrolou Rakouska, Ruska a Pruska, se povstalcům 22. února podařilo dobýt vítězství a vytvořit národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních povinností. Povstání v Krakově bylo potlačeno počátkem března 1846. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko smlouvu o připojení Krakovska k rakouské říši.
115 Tím je míněn manifest milánské prozatímní vlády k německému lidu, vydaný 6. dubna 1848. Viz "Raccolta dei decreti, avvisi, proclami, bullettini ec. ec. emanati dal governo provvisorio" ["Sbírka dekretů, oznámení, proklamací, věstníků atd., vydaných prozatímní vládou"], sv. I, Milán, str. 171-175.