Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Dohodovací debaty
Kolín 2. července. Po tragédii idyla, po hřímání pařížských červnových dnů dupání a bouchání berlínských dohodovačů. Ztratili jsme ty pány úplně z očí, a teď se ukazuje, že v téže chvíli, kdy Cavaignac bombardoval předměstí Saint-Antoine, měl pan Camphausen dojemný proslov na rozloučenou a pan Hansemann předložil program nové vlády.
Především s radostí konstatujeme, že pan Hansemann uposlechl naší rady a nestal se ministerským předsedou.[a] Pochopil, že je mnohem důležitější dělat ministerské předsedy než být ministerským předsedou.
Nová vláda je a zůstává - přes vypůjčené jméno (prête-nom) Auerswaldovo - vládou Hansemannovou. Vydává se za ni, neboť o sobě prohlašuje, že je vládou činu, vládou uskutečňující. Pan Auerswald vskutku nemá žádné předpoklady k tomu, aby byl ministrem činu!
Program pana Hansemanna je znám. Nebudeme se zabývat rozborem jeho politických bodů, ty se už staly soustem pro více nebo méně ubohé německé listy. Jen na jeden bod si nikdo netroufal, a aby pan Hansemann nepřišel zkrátka, ujmeme se ho dodatečně sami.
Pan Hansemann prohlašuje:
"K oživení výdělečné činnosti, tedy k odstranění bídy pracujících tříd národa není prozatím účinnějšího prostředku než obnovení otřesené důvěry v udržení zákonného pořádku a v brzké upevnění konstituční monarchie. Tím, že se snažíme dosáhnout tohoto cíle, čelíme nejúčinněji nezaměstnanosti a bídě."
Na začátku svého programu řekl pan Hansemann rovnou, že proto předloží nové represivní zákony, ježto staré zákonodárství (zákony policejního státu!) nestačí.
To je řečeno dost jasně. Staré despotické zákonodárství nestačí! Odstranit bídu pracujících tříd není tedy věcí ministra veřejných prací ani ministra financí, nýbrž ministra války! Napřed represivní zákony, potom kartáče a bodáky, vskutku, "není účinnějšího prostředku"! Má snad pan Schreckenstein, který po onom vestfálském provolání už jen svým jménem nahání hrůzu[b] rýpalům, chuť pokračovat ve svých trevírských hrdinských kouscích a stát se Cavaignacem ve zmenšeném pruském měřítku?
Pan Hansemann má však kromě tohoto "nejúčinnějšího" ještě jiné prostředky.
"Ale k tomu je rovněž nutné, aby se opatřovalo zaměstnání v podobě veřejných prací, které přinesou zemi skutečný prospěch."
Pan Hansemann tu tedy bude "podnikat ještě mnohem rozsáhlejší práce pro blaho všech výdělečně činných tříd národa" než pan Patow. Učiní to však teprve, "až se vládě podaří odstranit obavy z převratu poměrů ve státě, živené nepokoji a štvaním, a obnovit všeobecnou důvěru nutnou k získání potřebných peněžních prostředků."
Pan Hansemann nemůže prozatím podnikat žádné práce, protože na to nemůže opatřit peníze. Peníze může dostat teprve, až bude obnovena důvěra. Jakmile však bude důvěra obnovena, budou mít dělníci, jak on sám říká, zase práci a vláda jim pak už nebude muset obstarávat zaměstnání.
V tomto nikterak neřestném[c], nýbrž velmi měšťácky počestném kruhu se točí opatření pana Hansemanna k odstranění bídy. Pan Hansemann nemůže prozatím dělníkům nabídnout nic jiného než zářijové zákony a miniaturního Cavaignaca. Vskutku, je to vláda skutků!
O tom, jak program uznává revoluci, se nebudeme dál šířit. "Dobře informovaný dopisovatel" "Kölnische Zeitung", který píše pod šifrou "G", už veřejnosti naznačil, nakolik pan Hansemann zachránil právní půdu k radosti publicistů ze sousedního listu. Pan Hansemann uznal na revoluci to, že v podstatě žádnou revolucí nebyla.
Sotva pan Hansemann dokončil svůj projev, povstal ministerský předseda Auerswald, který musel přece také něco říci. Vytáhl z kapsy popsaný lístek a přečetl asi toto, ovšem ne ve verších:
Pánové! Ve vašem středu jsem,
kdo nade mne šťastnější je,
když tolik myslí šlechetných
mně s láskou vstříc tady vyje.
V tom okamžiku věru mám
nevyslovitelný pocit,
ach, tuhle krásnou hodinu
věčně chci v srdci nosit.[117]Poznamenáváme, že jsme těmito verši dali značně nesrozumitelnému lístku pana ministerského předsedy ještě ten nejpříznivější smysl.
Sotva skončí pan Auerswald, vyskočí znovu náš Hansemann, aby položením otázky důvěry dokázal, že zůstal stále tím starým Hansemannem. Žádá, aby návrh adresy[d] byl vrácen komisi, a říká:
"Z toho, jakého přijetí se dostane tomuto prvnímu návrhu v Národním shromáždění, bude možno soudit na větší či menší důvěru, kterou má slavné shromáždění k nové vládě."
To bylo přece jen příliš. Poslanec Weichsel, bezpochyby čtenář "Neue Rheinische Zeitung", se pln hněvu řítí na tribunu a rozhodně protestuje proti této věčně stejné metodě otázky důvěry. Až potud šlo všechno docela hladce. Ale když už má Němec jednou slovo, nedá si je hned tak vzít, a tak se pan Weichsel pustil do dlouhého povídání o všem možném, o revoluci, o roce 1807 a o roce 1815, o horoucím srdci, které bije pod prostou halenou, a o mnoha jiných věcech. To všechno jen proto, že prý "je nutné, aby se vymluvil". Strašlivý povyk promíšený několika výkřiky "bravo" z levice přiměl tohoto ctihodného muže, aby sestoupil i tribuny.
Pan Hansemann shromáždění ujistil, že vláda nemá vůbec v úmyslu klást lehkomyslně otázku důvěry. Kromě toho nejde tentokrát o celou, nýbrž jen o poloviční otázku důvěry, nestojí tedy za to dál o tom mluvit.
Teď se rozpřede debata, jaká se hned tak neslyší. Všichni mluví najednou, mele se páté přes deváté. Otázka důvěry, denní pořad, jednací řád, polská národnost, návrhy, aby se jednání odložilo, a do toho se mísí výkřiky "bravo" a hluk. Konečně poznamenává pan Parrisius, že pan Hansemann předložil jménem vlády návrh, zatímco vláda jako taková nemůže předkládat návrhy, nýbrž jen podávat zprávy.
Pan Hanseinann odpovídá, že prý se přeřekl; že návrh vlastně není návrh, že je to jen přání vlády.
Velkolepá otázka důvěry se tedy redukuje na pouhé "přání" pánů ministrů!
Pan Parrisius vyskakuje z levé strany na tribunu. Pan Ritz z pravé. Nahoře se setkají. Střetnutí je nevyhnutelné - žádný z obou hrdinů nechce ustoupit - tu si bere slovo předsedající pan Esser a oba hrdinové se vracejí na svá místa.
Pan Zachariä bere návrh vlády za svůj a žádá okamžitou debatu.
Pan Zachariä, úslužný přisluhovač této vlády stejně jako všech předchozích, který také při Berendsově návrhu vystoupil v pravou chvíli jako anděl spásy s pozměňovacím návrhem, nemá už co dodat ke zdůvodnění svého návrhu. To, co řekl pan ministr financí, úplně stačí.
Nato se rozpřede delší debata s nepostradatelnými pozměňovacími návrhy, přerušováním, dupáním, boucháním a tahanicemi kolem jednacího řádu. Není třeba, abychom své čtenáře provázeli tímto labyrintem, stačí, když jim ukážeme jen několik nejlákavějších východisek z tohoto zmatku:
1) Poslanec Waldeck nás poučuje: adresa nemůže být vrácena komisi, protože komise už neexistuje.
2) Poslanec Hüffer vysvětluje: adresa není odpovědí koruně, nýbrž ministrům. Ministři, kteří sestavili trůnní řeč, už neexistují; jak máme tedy odpovídat někomu, kdo už neexistuje?
3) Poslanec d'Ester z toho vyvozuje ve formě pozměňovacího návrhu tento závěr: Nechť shromáždění od adresy upustí.
4) Tento pozměňovací návrh odmítá předsedající pan Esser takto: "To, co navrhuje pan d'Ester, je nový návrh, a ne pozměňovací návrh."
To je celá kostra debaty. A tuto hubenou kostru obaluje spousta houbovitého masa v podobě proslovů pánů ministrů Rodbertuse a Kühlwettera, pánů poslanců Zachariä, Reichenspergera II. atd.
Situace je nanejvýš podivná. Jak říká sám pan Rodbertus, je "v dějinách parlamentu neslýchané, aby vláda odstoupila, když byl předložen návrh adresy a když má být k němu zahájena debata"! Prusko má vůbec to štěstí, že v prvních šesti týdnech jeho parlamentního života docházelo téměř jen k věcem "v dějinách parlamentu neslýchaným".
Pan Hansemann je ve stejně obtížné situaci jako sněmovna. Adresa, údajně odpověď na trůnní řeč Camphausenovu-Hansemannovu, má být ve skutečnosti odpovědí na program Hansemannovy-Auerswaldovy vlády. Komise, tak úslužná vůči Camphausenovi, má tedy projevit stejnou úslužnost vůči panu Hansemannovi Potíž je jen v tom, jak má být tento požadavek "v dějinách parlamentu neslýchaný" předložen lidem. Používá se všech prostředků. Rodbertus, tato Aeolova harfa levého středu, vyluzuje své nejluznější tóny. Kühlwetter všechny uklidňuje; vždyť prý je možné, že se při novém zkoumání návrhu adresy "může dojít k přesvědčení, že ani teď není třeba na něm nic měnit (!)‚ ale aby se došlo k tomuto přesvědčení" (!!)‚ musí návrh znovu do komise! Pan Hansemann, kterého jako vždy tato dlouhá debata nudí, rozetne konečně uzel tím, že řekne přímo, proč má jít návrh zpátky do komise: nechce, aby nové změny proklouzly zadními dvířky jako pozměňovací návrhy vlády, nýbrž aby slavnostně vstoupily do sálu široce rozevřeným hlavním vchodem jako návrhy komise.
Ministerský předseda prohlašuje, že je nutné, aby "vláda ústavnějším způsobem spolupůsobila při sestavování návrhu adresy". Co to má znamenat a jaké ústavy má při tom pan Auerswald na mysli, nejsme s to povědět, ať o tom sebevíc přemýšlíme. Tím spíše proto, že Prusko prozatím žádnou ústavu nemá.
Je třeba zmínit se ještě o dvou projevech druhé strany, o řeči pánů d'Estera a HüfTcra. Pan d'Ester velmi úspěšně persifloval program pana Hansemanna, když jeho dřívější pohrdavé výroky o abstrakcích, zbytečných sporech o principy atd. aplikoval na jeho velmi abstraktní program. Pan d'Ester vybídl vládu činu, "aby konečně přistoupila k činu a přešla otázky principů". O jeho návrhu, jediném rozumném návrhu tohoto dne, jsme se zmínili už dříve.
Pan Hüffer, který nejvýrazněji vyslovil správné hledisko na adresu, formuloval je také nejvýrazněji, pokud jde o požadavek pana Hansemanna: vláda žádá, abychom na základě důvěry k ní vrátili adresu komisi, a na tomto usnesení činí závislou svou existenci. Vláda však může žádat vótum důvěry pouze za činy, které sama vykoná, ale ne za činy, k nimž přiměje shromáždění.
Zkrátka a dobře, pan Hansemann žádal vótum důvěry a shromáždění, aby mu ušetřilo nepříjemnost, vyslovilo nepřímo důtku své komisi pro vypracování adresy. Vláda činu brzy ukáže pánům poslancům, co to je ten proslavený Treasury Whip (ministerský bič).
Napsal B. Engels 2. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 34 z 4. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b Slovní hříčka se jménem „Schreckenstein“, což doslova znamená „hrozná skála“. (Pozn. red.)
c Slovní hříčka s výrazem „circulus vitiosus“, tj. bludný kruh; doslova: neřestný, vadný kruh. (Pon. čes. red.)
117 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. XII, scéna s vlky v Teutoburském lese, sloky 6 a 7. První verš šesté sloky začíná u Heina oslovením: Spoluvlci!...