Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Debaty o návrhu Jacobyho
(pokračování)
Kolín 22. července. Konečně nám události, předlohy zákonů, návrhy příměří atd. dovoluji, abychom se opět vrátili k našim milovaným dohodovacím debatám. Na tribuně je poslanec pan von Berg z Jülichu, muž, který nás dvojnásob zajímá: za prvé jako Porýňan a za druhé jako jeden z nejnovějších přívrženců vlády.
Pan Berg je z různých důvodů proti návrhu Jacobyho. První důvod je tento:
"První část návrhu, požadující na nás, abychom vyslovili svůj nesouhlas s usnesením německého parlamentu, tato první část není nic jiného než protest menšiny proti zákonné většině. Není to nic jiného než pokus strany, která utrpěla porážku uvnitř zákonodárného sboru, najít posilu venku - pokus, který ve svých důsledcích musí vést k občanské válce."
Pan Cobden byl v letech 1840 až 1845 se svým návrhem na zrušení obilních zákonů v dolní sněmovně v menšině. Patřil ke "straně, která utrpěla porážku uvnitř zákonodárného sboru". Co udělal? Pokusil se "najít posilu venku". Neomezil se na protesty proti usnesením parlamentu; šel mnohem dál, založil Ligu proti obilním zákonům, organisoval proti nim tiskovou kampaň, zkrátka rozvinul proti obilním zákonům obrovskou agitaci. Podle názoru pana Berga to byl pokus, který "musel vést k občanské válce".
Menšina Spojeného sněmu blahé paměti se rovněž pokoušela "najít posilu venku". Pan Camphausen, pan Hansemann i pan Milde tu postupovali docela bez okolků. Fakta, která to dokazují, jsou všeobecně známá. Podle pana Berga je jasné, že i jejich jednání by ve svých důsledcích rovněž "muselo vést k občanské válce". Nevedlo však k občanské válce, nýbrž k ministerským křeslům.
A podobných příkladů bychom mohli uvést ještě na sta.
Tedy, menšina zákonodárného sboru nesmí hledat posilu venku, nechce-li, aby to vedlo k občanské válce. Ale co toje "venku"? To znamená u voličů, tj. lidí, kteří vytvářejí zákonodárný sbor. A jestliže se už nemá hledat "posila" působením na tyto voliče, kde se pak má hledat?
Cožpak projevy pánů Hansemanna, Reichenspergera, von Berga atd. jsou adresovány pouze shromáždění, anebo také veřejnosti, která se s nimi seznamuje ze stenografických zápisů? Nejsou tyto projevy rovněž prostředkem, jímž se tato "strana uvnitř zákonodárného sboru pokouší" nebo doufá "najít posilu venku"?
Zkrátka a dobře: princip pana Berga by vedl k odstranění jakékoli politické agitace. Agitace není nic jiného než uplatnění imunity zástupců lidu, svobody tisku, spolčovacího práva, tj. svobod, které v Prusku existují na základě zákona. Povedou-li tyto svobody k občanské válce či ne, to se nás vůbec netýká; stačí, že existují, a my ještě uvidíme, k čemu to "povede", budou-li i nadále porušovány.
"Pánové, tyto pokusy menšiny rozšířit svou moc a vliv mimo orgán zákonodárné moci nevznikly ani dnes, ani včera, datují se od prvního dne, kdy se německý lid pozvedl. Z předparlamentu odešla menšina na znamení protestu a důsledkem toho byla občanská válka."
Předně, v návrhu Jacobyho není ani slova o "odchodu menšiny na znamení protestu".
Za druhé, "pokusy menšiny rozšířit svůj vliv mimo orgán zákonodárné moci" ovšem "nevznikly ani dnes, ani včera", datují se od toho dne, od kdy existují zákonodárné orgány a menšiny.
Za třetí, k občanské válce nevedl odchod menšiny z předparlamentu na znamení protestu, nýbrž "morální přesvědčení" pana Mittermaiera, že Hecker, Fickler a spol. jsou vlastizrádci, a vyplývající z toho opatření bádenské vlády, diktovaná panickým strachem.[151]
Po argumentu o občanské válce, zvlášť vhodném k tomu, aby nahnal náramný strach německému měšťákovi, následuje další argument: nepověření.
"Jsme zvoleni svými voliči, abychom vypracovali pruskou ústavu; tíž voliči poslali jiné své spoluobčany do Frankfurtu, aby ustavili ústřední moc. Nelze popírat, že voliči, který dává pověření, přísluší právo schvalovat nebo neschvalovat jednání toho, koho pověřil; voliči nás však nepověřili, abychom za ně jednali v této otázce."
Tento pádný argument vyvolal velký obdiv mezi právníky a právnickými diletanty shromáždění. Nemáme pověření! Přesto ale týž pan Berg dvě minuty nato prohlásil, že frankfurtské shromáždění "bylo svoláno, aby v dohodě s německými vládami vypracovalo příští německou ústavu", a že pruská vláda by přece v tomto případě nedala svůj souhlas, aniž by se předem poradila s dohodovacím shromážděním nebo se sněmovnou zvolenou podle nové ústavy? Přesto ale vláda shromáždění okamžitě sdělila, že uznává říšského správce i s výhradami, které k tomu měla, a tím shromáždění vybídla, aby vyslovilo svůj úsudek!
Právě stanovisko pana Berga, jeho vlastní řeč i sdělení pana Auerswalda vedou k závěru, že shromáždění rozhodně je pověřeno zabývat se frankfurtskými usneseními!
Nemáme pověření! Jestliže tedy frankfurtské shromáždění znovu zavede censuru, jestliže, dojde-li ke srážce mezi sněmovnou a korunou, pošle do Pruska bavorské a rakouské vojsko koruně na pomoc - pak pan Berg také nebude mít "pověření"!
Jaké pověření má pan Berg? Doslova jen to, aby "dohodl s korunou ústavu". Není tedy vůbec pověřen, aby činil dotazy, aby dohodl zákony o imunitě poslanců, zákony o občanské gardě, zákony o výkupu a jiné zákony neobsažené v ústavě. To také reakce neustále tvrdí. Sám pan Berg říká: "Každý krok přesahující toto pověření je nespravedlivost, porušení mandátu nebo dokonce zrada!"
Přesto jak pan Berg, tak celé shromáždění co chvíli pod tlakem nutnosti nedbají na své pověření. Jsou k tomu nuceni v důsledku revolučního či teď spíše reakčního provisoria. V důsledku tohoto provisoria spadá do kompetence shromáždění všechno, co přispívá k zajištění vymožeností březnové revoluce, a dá-li se toho dosáhnout morálním působením na frankfurtské shromáždění, pak je dohodovací sněmovna k tomu nejen povolána, ale je to dokonce její povinností.
Dále následuje rýnsko-pruský argument, pro nás Porýňany zvlášť důležitý proto, že dokazuje, jak jsme v Berlíně zastupováni.
"Nás Porýňany, Vestfálce a obyvatele dalších provincií nepoutá s Pruskem vůbec nic jiného než to, že jsme přešli k pruské koruně. Uvolníme-li toto pouto, stát se rozpadne. Nevidím důvod - a myslím, že také většina poslanců z mé provincie jej nevidí - nač máme mít berlínskou republiku. To bychom spíš mohli chtít kolínskou republiku."
Nebudeme se vůbec zabývat těmi tlachy o možnostech, co všecko bychom "mohli chtít", kdyby se z Pruska stala "berlínská republika", ani novou teorií o podmínkách existence pruského státu atd. Jako obyvatelé Porýní protestujeme pouze proti tomu, že jsme "přešli k pruské koruně". Naopak, "pruská koruna" přišla k nám.
Dalším řečníkem proti návrhu Jacobyho je pan Simons z Elberfeldu. Opakuje všechno, co řekl pan Berg.
Po něm vstupuje na tribunu řečník levice a hned po něm pan Zachariä. Opakuje všechno, co řekl pan Simons.
Poslanec Duncker opakuje všechno, co řekl pan Zachariä. Říká však i leccos jiného, čili říká to, co bylo už řečeno, ale tak neomaleně, že stojí za to, abychom se o jeho řeči stručně zmínili.
"Jestliže my, ústavodárné shromáždění 16 milionů Němců, vmetáme takovouto výtku ústavodárnému shromáždění všech Němců, posílíme tím ve vědomí lidu autoritu německé ústřední moci, autoritu německého parlamentu? Nepodrýváme tím radostnou poslušnost, jíž jsou mu povinny jednotlivé kmeny, má-li působit ve prospěch jednoty Německa?"
Podle pana Dunckera záleží autorita ústřední moci a Národního shromáždění, "radostná poslušnost", asi v tom, že se mu lid slepě podřizuje, kdežto jednotlivé vlády mají své výhrady a občas mu poslušnost odpírají.
"K čemu jsou v naší době, kdy moc faktů je tak obrovská, k čemu jsou teoretická prohlášení?"
Uznávají-li svrchovanost frankfurtského shromáždění zástupci "16 milionů Němců" - je to tedy pouze "teoretické prohlášení"!?
"Kdyby v budoucnu vláda a zástupci pruského lidu pokládali nějaké usnesení schválené ve Frankfurtu za nemožné, za neproveditelné, byla by tu pak vůbec možnost takovéto usnesení provádět?"
Stačí tedy pouhé mínění, názor pruské vlády a zástupců pruského lidu, aby se usnesení Národního shromáždění stala nemožnými.
"Kdyby se všechen pruský lid, kdyby se dvě pětiny Německa nechtěly frankfurtským usnesením podřídit, byla by tato usnesení neproveditelná, ať tu dnes říkáme co chceme."
Tady máme celou tu starou pruskou zpupnost, berlínský nacionálpatriotismus v celé jeho bývalé kráse s copem a holí starého Frice[a]! Jsme sice jen menšina, pouhé dvě pětiny (ani to ne), ale ukážeme většině, že pány Německa jsme my, ukážeme jí, že jsme Prušáci!
Neradíme pánům z pravice, aby vyprovokovali takový konflikt mezi "dvěma pětinami" a "třemi pětinami". Ukázalo by se, že číselný poměr je přece jen docela jiný, a leckterá provincie by se rozpomněla, že je od nepaměti německá, ale pruská teprve třicet let.
Pan Duncker však zná východisko. Frankfurtští poslanci musí právě tak jako my "přijímat taková usnesení, která vyjadřují rozumnou vůli všech, skutečné veřejné mínění, a která obstojí před morálním vědomím národa", tj. usnesení, která jsou po chuti poslanci Dunckerovi.
"Jestliže my, i ti ve Frankfurtu, budeme přijímat taková usnesení, pak jsme my, pak jsou i oni svrchovaní, jinak svrchovaní nejsme, i kdybychom si to desetkrát nadekretovali."
Po této hlubokomyslné definici svrchovanosti, odpovídající jeho morálnímu vědomí, vyrazí pan Duncker hluboký povzdech: "To je však už věc budoucnosti" - a tím končí svou řeč.
Nedostatek místa a času nám nedovoluje, abychom se zabývali projevy levice, které byly proneseny téhož dne. Zatím už se však naši čtenáři z projevů pravice, které jsme uvedli, přesvědčili, že pan Parrisius nebyl tak docela v neprávu, když navrhoval, aby se zasedání odročilo, protože "při takovém vedru, které nastalo v sále, už nelze mít úplně jasnou hlavu"!
Napsal B. Engels 22. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 53 z 23. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách).a Tak se říkalo pruskému králi Bedřichovi II.(Pozn. red.)
151 2. dubna 1848 odešla z předparlamentu republikánská menšina v čele s Friedrichem Heckerem a Gustavem Struvem na znamení protestu proti politice liberální většiny. Bádenská vláda, polekaná růstem republikánského hnutí, se usnesla zvětšit stav armády; obrátila se k sousedním německým státům o vojenskou pomoc a na udání liberála Mathyho zatkla republikána Ficklera. Tato opatření bádenské vlády vyvolala republikánské povstání 12. dubna 1848, v jehož čele stáli maloburžoasní demokraté Hecker a Struve. Povstání bylo už od počátku špatně připraveno a organisováno; koncem dubna bylo potlačeno.