B. Engels: „Zeitungs-Halle“ o porýnské provincii

Bedřich Engels

„Zeitungs-Halle“ o porýnské provincii

Kolín 26. srpna. „Berliner Zeitungs-Halle“ přinesla tento článek:

„Nedávno jsme měli příležitost mluvit o tom, že nadešla doba, kdy ze starých státních útvarů stále víc a více mizí duch, který je tak dlouho udržoval pohromadě. Pokud jde o Rakousko, nepochybuje o tom snad nikdo; ale také v Prusku se objevují den ze dne patrnější známky doby, které to potvrzují a před nimiž nesmíme zavírat oči. Nyní je tu jen jediný zájem, který ještě může poutat německé provincie k pruskému státu; je to zájem na vývoji liberálních státních institucí, zájem na společném zakládání a vzájemném podporování nového a svobodného utváření společenských poměrů. Slezsko, které zdatně postupuje na cestě politického a sociálního pokroku, se bude v Prusku sotva dobře cítit, nebude-li Prusko jako stát tomuto zájmu plně vyhovovat. O Sasku je až příliš známo, že od chvíle, kdy bylo připojeno k pruskému státu, chovalo k němu stále zášť. A pokud jde o Porýnskou provincii, jistě si každý dobře pamatuje, s jakými výhrůžkami tu vystupovali její poslanci před 18. březnem a jak uspíšili obrat událostí. Duch odcizení v této provincii roste. Leták, nyní velmi rozšířený, na němž není uvedeno ani místo vydání, ani jméno vydavatele, přináší o tom nové svědectví.“

Leták, o kterém „Zeitungs-Halle“ mluví, je asi všem našim čtenářům znám.

Musí nás těšit, že se mezi Berlíňany konečně našel aspoň jeden stoupenec názoru, že Berlín není Paříží ani pro Německo, ani speciálně pro Porýní. Berlín začíná chápat, že nám nemůže vládnout, že si nemůže zjednat autoritu příslušející metropoli. Berlín dostatečně dokázal svou nezpůsobilost v polovičaté březnové revoluci, při útoku na zbrojnici, dokázal ji při poslední vzpouře^{^[225]}. K nerozhodnosti, s kterou vystupuje berlínský lid, se druží ještě naprostý nedostatek schopných lidí ve všech stranách. V celém hnutí se od počátku února nenašel v Berlíně ani jediný člověk, který by byl s to vést svou stranu. Duch v této metropoli "ducha" je pln dobré vůle, ale je stejně slabý jako tělo. Ba i svého Hansemanna, svého Camphausena a svého Milda si museli Berlíňané přivést od Rýna nebo ze Slezska. Berlín nejenže zdaleka není německou Paříží, ale není ani pruskou Vídní. Není to hlavní město, je to "residence".

Přesto si zaslouží uznání, že už i v Berlíně přicházejí k názoru, který je zde na Rýně dávno všeobecně rozšířen: že německá jednota může vzejít pouze z rozkladu německých tzv. velmocí. Nikdy jsme se se svým názorem na to netajili. Nehorujeme ani pro minulou, ani pro přítomnou slávu Německa, ani pro osvobozenecké války, ani pro "slavná vítězství německých zbraní" v Lombardii a ve Šlesviku. Má-li však z Německa vůbec něco být, musí se sjednotit, musí být jednotnou říší nejen slovy, ale ve skutečnosti. A k tou je ovšem nejprve třeba, aby už nebylo "ani Rakousko, ani Prusko"^{^[226]}.

Ostatně „duch“, který nás „tak dlouho udržoval pohromadě“ se starým Pruskem, byl velmi hmatatelný, hrubý duch; byl to duch 15 000 bodáků a tolika a tolika děl. Nadarmo nezaložili u nás na Rýně vojenskou kolonii, složenou z Vasrpoláků a Kašubů. Nadarmo nenastrkali naši mládež do berlínské gardy. Neudělali to proto, aby nás smířili s ostatními provinciemi, nýbrž proto, aby poštvali jednu provincii proti druhé, aby v zájmu patriarchálně feudální despocie využili národní nevraživosti Němců a Slovanů a lokální nevraživosti každé maličké německé provincie ke všem sousedním provinciím. „Divide et impera!“^{^[a]}

Je už opravdu na čase přestat s tou fingovanou úlohou, kterou „provincie“, tj. ukerští a východopomořanští junkeři svěřili svými panikářskými adresami Berlíňanům a které se Berlíňané bez meškání chopili. Berlín není a nikdy nebude sídlem revoluce, metropolí demokracie. Jen fantasie braniborského rytířstva, třesoucího se před bankrotem, vězněním pro dluhy a kandelábry, mohla mu svěřit tuto úlohu, jen koketní ješitnost Berlíňana mohla v tom vidět zastoupení provincií. Uznáváme březnovou revoluci, ale vidíme v ní jen to, čím skutečně byla, a nic víc. Jejím největším nedostatkem je, že nezrevolucionovala Berlíňany.

„Zeitungs-Halle“ se domnívá, že rozpadávající se pruský stát lze slepit liberálními institucemi. Naopak. Čím budou instituce liberálnější, tím snadněji se od sebe odloučí nesourodé prvky, tím jasněji se ukáže, jak je oddělení nutné, tím zřejměji se projeví neschopnost berlínských politiků všech stran.

Opakujeme: Porýnská provincie nemá nic proti tomu, aby zůstala spojena se staropruskými provinciemi v rámci Německa; ale nutit ji, aby věčně zůstávala částí Pruska, ať už absolutistického, konstitučního či demokratického, to by znamenalo znemožnit jednotu Německa a dokonce snad - tlumočíme zde všeobecné smýšlení lidu - způsobit, že velká, krásná oblast bude ztracena pro Německo, aby byla zachována pro Prusko.

Napsal B. Engels 26. srpna 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 87 z 27. srpna 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Rozděl a panuj!“ (Pozn. red.)

225 21. srpna 1848 byla v Berlíně uspořádána lidová shromáždění a demonstrace na protest proti útoku na členy demokratického klubu, který zorganisovali reakcionáři v tehdejším berlínském předměstí Charlottenburgu. Demonstranti žádali odstoupení Auerswaldovy a Hansemannovy vlády a potrestání původců charlottenburských událostí; házeli kamením po budově, kde byl Auerswald s ostatními ministry. Vláda činu odpověděla na srpnové události dalšími represáliemi.

226 Z Arndtovy básně „Der Freudenklang“ [„Radostná píseň“].