Bedřich Engels
Dánsko-pruské příměří
Kolín 9. září. Vracíme se ještě jednou k dánskému příměří - k důkladnosti Národního shromáždění, které, místo aby se rychle a energicky rozhodlo a vynutilo si jmenování nových ministrů, dopřává výborům, aby si daly na čas, a ukončení vládní krize přenechává milému pánubohu. Tato důkladnost, která jen špatně zastírá "nedostatek odvahy u našich milých známých"[231], nám k tomu skýtá čas.
Válka v Itálii byla u demokratické strany vždy nepopulární a přestala být už dávno populární dokonce i u vídeňských demokratů. Falšováním a lžemi byla pruská vláda s to oddálit výbuch veřejného rozhořčení nad poznaňskou vyhlazovací válkou jen o několik týdnů. Pražské pouliční boje vzbudily v lidu přes všechnu námahu nacionálního tisku sympatie jen pro poražené, ne však pro vítěze. Ale válka ve Šlesviku-Holštýnu byla od počátku populární také mezi lidem. Čím to je?
Zatímco Němci v Itálii, v Poznaňsku, v Praze bojovali proti revoluci, ve Šlesviku-Holštýnu revoluci podporovali. Dánská válka je první revoluční válka, kterou Německo vede. A proto jsme se od samého počátku vyslovovali pro energické vedení dánské války, nemajíce přitom zhola nic společného s mořem omývaným[a] pivním nadšením měšťáctva.
Je to dost zlé pro Německo, jestliže jeho první revoluční válka je ta nejkomičtější válka, jaká se kdy vedla!
A nyní k věci. Dánové jsou národ, který je obchodně, průmyslově, politicky a literárně úplně závislý na Německu. Je známo, že skutečné hlavní město Dánska není Kodaň, nýbrž Hamburk; že dánská vláda po celý rok opakovala po pruské, na barikádách zesnulé vládě všechny její experimenty se Spojeným zemským sněmem; že Dánsko odebírá všechnu svou literární, právě tak jako materiální potravu z Německa a že dánská literatura - až na Holberga - je jen chabou napodobeninou literatury německé.
Přestože bylo Německo odjakživa nemohoucí, má to zadostiučinění, že skandinávské národy a zejména Dánsko jsou teď na něm závislé a že proti nim je dokonce ještě revoluční a pokrokové.
Chcete důkazy? Přečtěte si polemiku mezi skandinávskými národy od vzniku ideje skandinavismu. Skandinavismus spočívá v nadšení pro brutální, špinavý, pirátský staronordický národní charakter, pro onu hlubokou niternost, která nedovede své překypující myšlenky a city projevovat slovy, ale zato činy, totiž hrubostí k ženám, trvalým opilstvím a berserkrovskou neurvalostí[b], střídající se s ubrečenou sentimentalitou.
Skandinavismus a mořem omývaná šlesvicko-holštýnská kmenová spřízněnost se vynořily v zemích dánského krále současně. Patří k sobě; vyvolaly se navzájem v život, potíraly se navzájem, a tím se udržely naživu.
Pod pláštíkem skandinavismu se Dánové dovolávali podpory Švédů a Norů. Ale jak už je souzeno křesťansko-germánskému národu: ihned se rozpoutal spor, kdo je ryzí křesťanský Germán, pravý Skandinávec. Švéd prohlašuje, že Dán se "poněmčil" a odrodil, Nor prohlašuje totéž o Švédovi a o Dánovi, Islanďan o všech třech. A ovšem, čím je národ surovější, čím víc se jeho mravy a způsob života blíží staronordickým, tím je „skandinávštější“.
Máme před sebou „Morgenbladet“[232] z Kristianie z 18. listopadu 1846. V jednom článku tohoto roztomilého plátku najdeme o skandinavismu tato zábavná místa:
Když vylíčil celý skandinavismus prostě jako pokus o hnutí, který vyvolali Dánové ve vlastním zájmu, říká o Dánech:
"Co má tento čilý, veselý lid společného se starým, ponurým, chmurným světem válečníků (med den gamle, alvorlige og vemodsfulde Kjämpeverden)? Jak se může tento národ se svou - jak jeden dánský spisovatel sám přiznává - poddajnou a mírnou letorou domnívat, že je duchovně spřízněn s drsnými, silnými a energickými muži dávnověku? A jak si mohou tito lidé s jižně měkkou výslovností namlouvat, že mluví nordickým jazykem? A ačkoli je hlavním rysem našeho i švédského národa, stejně jako starých Seveřanů, že skrývají své city hluboko v nitru a neprojevují je příliš navenek, přesto se tito cituplní a srdeční lidé, které lze tak snadno udivit, dojmout a ovlivnit, jejichž duševní hnutí se tak rychle a zřetelně odrážejí na jejich zevnějšku, domnívají, že jsou nordického ražení, že jsou povahy spřízněné s oběma ostatními skandinávskými národy!"
"Morgenbladet" vysvětluje toto odrození spojením s Německem a rozšířením němectví v Dánsku. Němci prý sice
"ztratili svůj nejsvětější majetek, svůj národní ráz; ale ať už je německá národnost jakkoli nemohoucí a nevýrazná, je přece jen na světě národnost ještě nemohoucnější a nevýraznější, totiž Dánové. Zatímco v Alsasku, Waadtu a na slovanských hranicích je německá řeč zatlačována" (!! tenkrát ještě nebyly známy zásluhy "notečských bratří"), "na dánské hranici učinila obrovské pokroky."
Proto prý Dánové museli čelit Němcům jinou národností, a proto prý vynalezli skandinavismus; dánská národnost nebyla schopna odporu,
"neboť dánský národ, i když nepřevzal německou řeč, byl, jak již řečeno, přece jen podstatně poněmčen. Autor našel dokonce v jednom dánském listu přiznání, že se dánská národnost od německé podstatně neliší."'
Potud "Morgenbladet".
Ovšem, nedá se popřít, že Dánové jsou jakžtakž civilisovaný národ. Nešťastní Dánové!
Týmž právem, jímž Francouzi zabrali Flandry, Lotrinsko a Alsasko a dříve či později zaberou Belgii, týmž právem zabere Německo Šlesvik: právem civilisace proti barbarství, právem pokroku proti strnulosti. A i kdyby smlouvy byly ve prospěch Dánska - což je ještě velmi pochybné - toto právo je nad všechny smlouvy, protože je to právo dějinného vývoje.
Dokud mělo šlesvicko-holštýnské hnutí ráz čistě měšťácké, pokojné, zákonné šosácké agitace, vyvolávalo nadšení pouze u loajálních maloměšťáků. Ale když potom před únorovou revolucí přislíbil nynější dánský král při svém vstupu na trůn liberální ústavu pro všechny své státy, se stejným počtem poslanců pro obě vévodství jako pro Dánsko, a když vévodství proti tomu protestovala, projevil se maloměšťácký, lokální charakter šlesvicko-holštýnského hnutí velmi nepříjemně. Nešlo tehdy ani tak o připojení k Německu - kde bylo tehdy nějaké Německo? - jako spíš o odtržení od Dánska a ustavení malého samostatného státečku.
Ale přišla revoluce a dala hnutí jiný charakter. Šlesvicko- holštýnská strana musela buď zaniknout, nebo se sama odvážit revoluce. Odvážila se revoluce a měla pravdu: dánské přísliby, před revolucí velmi dalekosáhlé, nemohly po revoluci stačit; připojení k Německu, které bylo dříve pouhou frází, mohlo nyní nabýt významu; Německo mělo revoluci a Dánsko ji jako vždy v maloměstském měřítku napodobilo.
Šlesvicko-holštýnská revoluce a z ní vzešlá prozatímní vláda měly zpočátku samy ještě velmi šosácký charakter. Ale válka si brzy vynutila, aby se daly demokratickou cestou. Šlesvik-Holštýn dostal od této vlády, v níž seděli samí ctihodní staroliberálové, bývalí duchovní spřízněnci Welckerovi, Gagernovi, Camphausenovi, demokratičtější zákony než kterýkoli jiný německý stát. Kielské zemské shromáždění je jediné ze všech německých shromáždění, které bylo zvoleno nejen na základě všeobecného hlasovacího práva, ale také přímou volbou. Návrh ústavy, který mu vláda předložila, je nejdemokratičtější návrh, jaký kdy byl sestaven v německé řeči. Šlesvik-Holštýn, který byl dosud politicky ve vleku Německa, dosáhl náhle revoluční válkou pokrokovějších institucí než celé ostatní Německo.
Válka, kterou vedeme ve Šlesviku-Holštýnu, je tedy skutečná revoluční válka.
A kdo byl od samého počátku na straně Dánska? Tři nejkontrarevolučnější mocnosti Evropy: Rusko, Anglie a pruská vláda. Pruská vláda vedla, pokud to šlo, pouhou zdánlivou válku - vzpomeňme jen na Wildenbruchovu nótu[233], na ochotu, s níž na anglicko-ruský zákrok nařídila ústup z Jutska, a konečně na dvojí příměří! Prusko, Anglie a Rusko jsou ony tři mocnosti, které se právem nejvíc bojí německé revoluce a jejího prvního důsledku - německé jednoty: Prusko proto, že potom přestane existovat, Anglie proto, že potom nebude moci exploatovat německý trh, Rusko proto, že potom demokracie pronikne nutně nejen k Visle, ale dokonce až ke Dvině a Dněpru. Prusko, Anglie a Rusko se spikly proti Šlesviku-Holštýnu, proti Německu a proti revoluci.
Válka, k níž snad mohou teď vést frankfurtská usnesení, by byla válkou Německa proti Prusku, Anglii a Rusku. A právě takovou válku potřebuje ochabující německé hnutí; válku proti třem velmocem kontrarevoluce, válku, v níž se Prusové skutečně rozplynou v Německu, válku, která učiní spojenectví s Polskem naprosto nevyhnutelnou potřebou, která povede k okamžitému osvobození Itálie, která je namířena právě proti starým kontrarevolučním spojencům Německa z let 1792 až 1815, válku, která uvrhne "vlast v nebezpečí" a právě tím ji zachrání, neboť učiní vítězství Německa závislým na vítězství demokracie.
Ať si o tom buržoové a junkeři ve Frankfurtu nedělají žádné iluse: jestliže se usnesou na zamítnutí příměří, usnesou se tím na svém vlastním pádu, právě tak jako v první revoluci girondisté připravili svůj vlastní pád 31. května tím, že se zúčastnili 10. srpna a hlasovali pro smrt bývalého krále. Jestliže naopak příměří přijmou, usnesou se tím rovněž na svém vlastním pádu, dostanou se do područí Pruska a jejich úloha bude dohrána. Ať si tedy vyberou.
Zpráva o Hansemannově pádu přišla do Frankfurtu patrně ještě před hlasováním. Možná, že značně ovlivní hlasování, zvláště proto, že očekávaný Waldeckův a Rodbertusův kabinet uznává, jak známo, svrchovanost Národního shromáždění.
Uvidíme. Opakujeme však: Čest Německa je ve špatných rukou!
Napsal B. Engels 9. září 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 99 z 10. září 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Ironická narážka na píseň „Schleswig-Holstein meerumschlungen“ [„Mořem omývaný Šlesvik-Holštýn“]. (Pozn. čes. red.)
b Berserkr — typ neurvalého vojáka ve skandinávských bájích. (Pozn. red.)
231 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. XIX.
232 „Morgenbladet“ [„Ranní noviny“] norský list založený v Kristianii (Oslo) roku 1819; ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století byl orgánem tzv. „lidové strany“.
233 O Wildenbruchově nótě viz poznámku 133.