Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Montesquieu LVI.
I Kolín 20. ledna. „Ctihodný“ Josef Dumont otiskuje anonymu, jehož si neplatí, ale který naopak platí jemu a zpracovává pod čarou prvotní voliče, tuto apostrofu na „Neue Rheinische Zeitung“:
„‚Neue Rheinische Zeitung‘, orgán demokracie, ráčil věnovat pozornost poznámkám uveřejněným v našem listu pod titulem ‚Prvotním voličům‘ a označil je za vypůjčené z listu ‚Neue Preussische Zeitung‘.
K této lži prostě prohlašujeme, že tyto poznámky se platí jako inzeráty, že s výjimkou první, která byla převzata z ‚Parlaments-Correspodenz‘, byly napsány v Kolíně a jejich autor ‚Neue Preussische Zeitung‘ dosud ještě ani neviděl, natož aby ji četl.“
Chápeme, jak je pro Montesquieua LVI. důležité, aby prokázal své vlastnictví. Chápeme také, jak je pro pana Dumonta důležité prohlášení, že „je placen“ i za letáky a inzeráty, které sází, tiskne a rozšiřuje v zájmu své vlastní třídy, buržoasie.
Pokud jde o anonyma, jistě zná francouzské přísloví: „Les beaux esprits se rencontrent.“[a] Nemůžeme za to, že se plody jeho vlastního ducha jako vejce vejci podobají výtvorům „Neue Preussische Zeitung“ a „Pruských spolků“[167].
Nikdy jsme nečetli jeho inzeráty v „Kölnische Zeitung“, jen jsme si letmo prohlédli letáky vycházející z Dumontovy tiskárny, jimiž nás ze všech stran zasypávali. Avšak nyní při srovnání zjišťujeme, že tyto cáry papíru mají úlohu inzerátů i letáků zároveň.
Abychom své provinění na anonymním Montesquieuovi LVI. odčinili, uložili jsme si těžký trest — přečíst všechny jeho inzeráty v „Kölnische Zeitung“ a jeho soukromý duchovní majetek vydat jako „majetek všech“ soudu německé veřejnosti.
Tady je moudrost!
Montesquieu LVI. se zabývá především sociální otázkou. Nalezl „nejlehčí, nejprostší cestu“ k jejímu řešení a předkládá své Morrisonovy pilulky s neviňoučkým, naivně nestydatým dryáčnickým patosem:
„Ale nejlehčí, nejprostší cesta k tomu“ (totiž k řešení sociální otázky) „je: přijmout ústavu oktrojovanou 5. prosince loňského roku, zrevidovat ji, potom ji dát stvrdit přísahou a tak ji zakotvit. To je pro nás jediná cesta k záchraně... Tudíž kdo cítí s bídou svých ubohých bratří, kdo chce nasytit hladové a odíti nahé, jedním slovem, kdo chce vyřešit sociální otázku — ať nevolí nikoho, kdo se vyslovuje proti ústavě.“ (Montesquieu LVI.)
Hlasujte pro Brandenburga—Manteuffela—Ladenberga, a sociální otázka bude vyřešena „nejprostší“ a „nejlehčí cestou“. Hlasujte pro Dumonta, Camphausena, Wittgensteina nebo také pro dii minorum gentium[b], jako jsou Compes, Mevissen a pod. — a sociální otázka bude vyřešena. „Sociální otázka“ za jeden hlas! Kdo „chce nasytit hladové a odíti nahé“, ať hlasuje pro Hansemanna a Stuppa! Za každý hlas o jednu sociální otázku méně! Přijetí oktrojované ústavy — voilà la solution du problème social ![c]
Ani na okamžik nepochybujeme, že nejenom Montesquieu LVI., ale ani jeho patroni v „Měšťanském spolku“[168] nebudou čekat na přijetí, revisi[169], na stvrzení oktrojované ústavy přísahou a její zakotvení, aby „nasytili hladové a oděli nahé“. Potřebná opatření byla už ostatně provedena.
Už několik týdnů tu kolují oběžníky, v nichž kapitalisté oznamují řemeslnickým mistrům, obchodníkům atd., že vzhledem k nynějším okolnostem a k tomu, že se obnovuje úvěr, zvyšují se z filantropických důvodů úroky ze 4 na 5 procent. — První řešení sociální otázky!
Ve stejném duchu sestavila zdejší obecní rada „dělnickou knížku“ pro nešťastníky, kteří umírají hladem nebo jsou nuceni prodávat městu své ruce (srov. čís. 187 „Neue Rheinische Zeitung“[d]). Čtenář si snad vzpomíná, že tato charta, naoktrojovaná dělníkům, smluvně zavazuje dělníka, který ztratil práci, aby se podvolil policejnímu dozoru. — Druhé řešení sociální otázky!
V Kolíně zřídila obecní rada krátce po březnových událostech pěkně zařízenou jídelnu za levné ceny, s příjemnými, vytápěnými místnostmi atd. Po vyhlášení oktrojované ústavy byla tato jídelna nahrazena jinou, chudinské péči podřízenou jídelnou, kde se netopí, kde není nádobí, kde se nedovoluje jíst na místě pokrmy, kde čtvrtku nepojmenovatelné šlichty prodávají za 8 feniků. — Třetí řešení sociální otázky!
Když měli dělníci ve Vídni moc v rukou, střežili banku, domy i majetky uprchlých buržoů. A tito buržoové denuncovali po svém návratu tyto „loupežníky“ u Windischgrätze, aby je dal pověsit. Nezaměstnaní, kteří se obraceli na obecní radu, byli odvedeni do armády proti Uhrám. — Čtvrté řešení sociální otázky!
Obecní rada a krajská správa ve Vratislavi s klidem odepřely ubožákům, kteří museli hledat útočiště v chudobinci, fysicky nezbytné životní prostředky, tím je vydaly na pospas choleře, a obětem své ukrutné dobročinnosti věnovaly pozornost teprve potom, když epidemie začala ohrožovat je samy. — Páté řešení sociální otázky!
V berlínském spolku „s Bohem za krále a vlast“ prohlásil jeden z přátel oktrojované ústavy, že je trapné, když člověk musí stále ještě dělat komplimenty „proletariátu“, chce-li prosadit své zájmy a záměry.
Takové je tedy řešení „řešení sociální otázky“!
„Pruští špióni jsou právě proto tak nebezpeční, že se jim nikdy neplatí — vždycky jen doufají, že jim bude zaplaceno,“ říká náš přítel Heine. A pruští buržoové jsou právě proto tak nebezpeční, že nikdy neplatí, nýbrž vždycky jenom slibují, že zaplatí.
Anglické a francouzské buržoy stojí volební den těžké peníze. Jejich dovednost v korumpování je světoznámá. Pruští buržoové — „ti jsou ze všech nejchytřejší!“ Jsou příliš morální a solidní, než aby sáhli do měšce, platí tedy „řešením sociální otázky“. To nic nestojí! Avšak Montesquieu LVI. platí, jak oficiálně ujišťuje Dumont, alespoň poplatky za inzeráty v „Kölnische Zeitung“ — a „řešení sociální otázky“ přidává gratis.
Praktická část petites oeuvres[e] našeho Montesquieua tedy je: Hlasujte pro Brandenburga — Manteuffela — Ladenberga! Volte Camphausena — Hansemanna! Pošlete nás do Berlína, dopřejte našim lidem, aby se tam usadili! To je řešení sociální otázky!
Nesmrtelný Hansemann tyto otázky vyřešil. Napřed obnovení pořádku, aby se obnovil úvěr. Potom, tak jako v roce 1844, když „se mělo a muselo pomoci mým drahým slezským tkalcům“, prach a olovo k „řešení sociální otázky“!
Hlasujte tedy pro přátele oktrojované ústavy!
Ale Montesquieu LVI. přijímá oktrojovanou ústavu jenom proto, aby ji vzápětí mohl zrevidovat a stvrdit přísahou.
Nejdražší Montesquieu! Když už jsi ústavu přijal, budeš ji revidovat jen na jejím vlastním základě, tj. budeš ji revidovat jen potud, pokud se to bude líbit králi a druhé sněmovně, složené z krautjunkerů, finančních baronů, vysokých úředníků a kněží. Tato jediná možnost revise je prozíravě naznačena již přímo v oktrojované ústavě. Spočívá v tom, že se upustí od konstitučního systému a obnoví se staré křesťansko-germánské stavovské zřízení.
To je jediná revise, která je po přijetí oktrojované ústavy možná a dovolená, a muž tak ostrovtipný jako Montesquieu nemůže než s tím souhlasit.
Z praktické části petites oeuvres Montesquieua LVI. tedy vyplývá: hlasujte pro Hansemanna — Camphausena! Hlasujte pro Dumonta — Stuppa! Hlasujte pro Brandenburga — Manteuffela! Přijměte oktrojovanou ústavu! Volte volitele, kteří přijmou oktrojovanou ústavu! A to všechno pod záminkou řešení „sociální otázky“.
Co na nás k čertu chodí se záminkou, když přece jde o oktrojovanou ústavu.
Ale náš Montesquieu předeslal samozřejmě svému praktickému návodu k řešení „sociální otázky“, tj. skutečné pointě svého grandiosního díla, i teoretický úvod. Podívejme se na tuto teoretickou část.
Hlubokomyslný filosof napřed vysvětluje, co jsou „sociální otázky“.
„Co je to tedy vlastně sociální otázka?
Člověk má žít a chce žít.
K životu potřebuje člověk obydlí, oděv, potravu.
Obydlí a oděv příroda vůbec nedává, potrava roste divoce jen poskrovnu a zdaleka ne v dostačujícím množství.
Člověk se proto musí o tyto potřeby starat sám.
Zaopatřuje si je prací.
Práce je tedy první podmínkou našeho života, bez práce nemůžeme žít.
U primitivních národů si každý sám stavěl svou chatu, sám si zhotovoval oděv ze zvířecích koží, sám si trhal plody k jídlu. To byl prvotní stav.
Jestliže však člověk nepotřebuje nic víc než obydlí, oděv a potravu, jestliže tedy ukojuje jen své tělesné potřeby, pak je na stejném stupni jako zvířata. Neboť to dělá i zvíře.
Člověk je však bytost vyšší než zvíře a potřebuje k životu víc; potřebuje radost, musí se povznést k mravní hodnotě. To však dokáže jen tehdy, žije-li ve společnosti.
Jakmile však lidé začali žít ve společnosti, nastaly zcela jiné poměry. Záhy přišli na to, že práce je mnohem snazší, jestliže každý jednotlivec vykonává jen určitou práci. A tak jeden šil oděv, druhý stavěl obydlí, třetí pečoval o potravu a vzájemně si dávali to, co jim chybělo. Tak se samy od sebe vytvořily různé stavy lidí: jedni se stali lovci, druzí řemeslníky, třetí zemědělci. Ale na tom lidé neustrnuli, neboť lidstvo musí jít vpřed. Začali vynalézat. Vynašli předení a tkaní, naučili se kovat železo a vydělávat kůže. Čím víc vynálezů se objevovalo, tím rozmanitější bylo řemeslo, tím snadnější zemědělství, kterému řemeslo dalo pluh a rýč. Všichni si navzájem pomáhali, všechno bylo vzájemně spjato. Potom se dostali do styku se sousedními národy; jeden národ měl to, co chybělo druhému — a ten zase měl to, co postrádal první. Vyměňovaly si své výrobky. Tak povstal obchod a s ním nové odvětví lidské činnosti. Tak stupeň po stupni vzrůstala kultura; od prvních primitivních vynálezů se během staletí dospělo až k vynálezům naší doby.
Tak vznikaly mezi lidmi vědy a umění a život byl stále bohatší, stále rozmanitější. Lékař léčil nemocné, kněz kázal, obchodník obchodoval, zemědělec obdělával pole, zahradník pěstoval květiny, zedník stavěl domy, které truhlář opatřil nábytkem, mlynář mlel mouku, z které pekař pekl chléb — jedno bylo spjato s druhým; nikdo nemohl existovat osamoceně, nikdo si nemohl docela sám opatřovat své potřeby.
To jsou společenské vztahy.
Vznikly zcela přirozeně, samy od sebe. A jestliže dnes uděláte revoluci, která všechny tyto vztahy od základu rozvrátí, jestliže zítra začnete žít zase znovu, vytvoří se znovu přesně takové vztahy, jaké jsou nyní. Po tisíciletí tomu tak bylo u všech národů světa. A jestliže teď někdo dělá rozdíl mezi dělníky a buržoasií — je to velká lež. Všichni pracujeme, každý svým způsobem, každý podle svých sil a schopností. Lékař pracuje, když navštěvuje nemocného, hudebník, když hraje k tanci, obchodník, když píše své dopisy; všichni pracují, každý na svém místě.“
Tady je moudrost! Poslouchej každý, kdo máš uši!
Jak je to tedy vlastně s fysiologickou otázkou?
Každá tělesná bytost předpokládá určitou tíži, hustotu apod.
Každé organické tělo se skládá z různých součástí, z nichž každá koná svou vlastní funkci, a vzájemně působící orgány jsou spolu těsně spjaty.
„To jsou fysiologické vztahy.“
Nedá se popřít, že Montesquieu LVI. má originální talent ke zjednodušování vědy. Dejte Montesquieuovi LVI. patent (bez záruky vlády)!
Produkty práce se získávají jen prací. Bez setí není sklizně, bez předení není příze atd.
Evropa se bude s obdivem sklánět před mohutným géniem, který sám, bez jakékoli pomoci „Neue Preussische Zeitung“, objevil v Kolíně tyto pravdy.
Při práci vstupují lidé do určitých vzájemných vztahů. Nastává dělba práce, více nebo méně rozmanitá. Jeden peče, druhý kove, jeden ryje, druhý vzdychá,[170] Montesquieu LVI. píše a Dumont tiskne. Adame Smithe, tady máš svého mistra!
A z těchto objevů, že práce a dělba práce jsou podmínkou života každé lidské společnosti, vyvozuje Montesquieu LVI. závěr, že „různost stavů“ odpovídá přírodě, že rozdíl mezi „buržoasií a proletariátem“ je „velká lež“, že i kdyby revoluce dnes od základu rozvrátila existující „společenské vztahy“, „vytvoří se znovu přesně takové vztahy,jaké jsou nyní“, a konečně že je naprosto nezbytné volit volitele vyhovující Manteuffelovi a oktrojované ústavě, jestliže „cítíš s bídou svých ubohých bratří“ a chceš si zasloužit úctu Montesquieua LVI.
„Po tisíciletí tomu tak bylo u všech národů světa!!!“ V Egyptě byla práce a dělba práce — a kasty; v Řecku a v Římě byla práce a dělba práce — a svobodní a otroci; ve středověku byla práce a dělba práce — a feudálové a nevolníci, cechy, stavy atd. V současné době máme práci a dělbu práce — a třídy, z nichž jedna je vlastníkem všech výrobních nástrojů a životních prostředků, zatímco druhá žije jen potud, pokud prodává svou práci, a svou práci prodává jen potud, pokud se koupí této práce obohacuje třída zaměstnavatelů.
Není tedy nad slunce jasnější, že „po tisíciletí tomu bylo u všech národů světa tak“, jako dnes v Prusku, protože v té či oné formě vždy existovala práce a dělba práce? Nebo se naopak ukazuje, že k zvratům společenských vztahů a vlastnických vztahů dochází právě v důsledku neustálých změn ve způsobu práce a v dělbě práce?
Roku 1789 nevolali buržoové na adresu feudální společnosti: šlechta ať zůstane šlechtou, nevolník nevolníkem, cechovní mistr cechovním mistrem, neboť bez práce a dělby práce není společnosti! Bez vdechování vzduchu není života! Dýchejte tedy zatuchlý vzduch, jen probůh neotvírejte okna — tak usuzuje Montesquieu LVI.
Jen ten, kdo má všechnu naivně tupohlavou drzost německého říšského šosáka, zestárlého v barbarské nevědomosti, může se pustit, sotvaže do svého lenivého mozku povrchně a zkomoleně vpravil první písmena abecedy politické ekonomie — práci a dělbu práce — do věštění o otázkách, na kterých si naše století vylamuje zuby.
„Bez práce a dělby práce není společnosti! Proto volte jako volitele přátele oktrojované pruské ústavy — a jenom přátele oktrojované ústavy.“ Tento epitaf se jednou bude obrovitými písmeny skvít na zdech nádherného mramorového mausolea, které vděčné potomstvo, pokládajíc to za svou povinnost, vybuduje řešiteli sociální otázky Montesquieuovi LVI. (nezaměňovat s Jindřichem CCLXXXIV z Reuss-Schleiz-Greiz-Lobenstein-Eberswalde[f])
Montesquieu LVI. před námi netají, „v čem je háček“ a co zamýšlí učinit, jakmile bude prohlášen zákonodárcem.
„Stát se musí starat o to,“ poučuje nás, „aby každý dostal takové vzdělání, aby se mohl naučit něčemu pořádnému.“
Montesquieu LVI. nikdy neslyšel o tom, že za existujících poměrů dělba práce nahrauje práci složitou prací jednoduchou, dospělé dětmi, muže ženami, samostatné dělníky automaty, že tou měrou, jak se vyvíjí moderní průmysl, stává se vzdělání dělníka zbytečným a nemožným. Neodkazujeme kolínského Montesquieua ani na Saint-Simona ani na Fouriera, nýbrž na Malthuse a Ricarda. Ať se náš bodrý muž seznámí s elementárními základy nynějších poměrů, dříve než je bude zlepšovat a — častovat nás věštbami.
„O lidi, kteří následkem nemoci nebo stáří upadli do bídy, musí se starat obec.“
A jestliže zchudne sama obec, což je při 100 milionech daní naoktrojovaných zároveň s ústavou a při epidemických stavech obležení nevyhnutelné, co potom, Montesquieu?
„Když nové vynálezy nebo obchodní krize ničí celá výrobní odvětví, musí pomoci stát a učinit potřebná opatření.“
I když je kolínský Montesquieu velmi málo obeznámen se záležitostmi tohoto světa, sotva mu mohlo zůstat utajeno, že „nové vynálezy“ a obchodní krize jsou stejně permanentní jako pruské ministerské výnosy a právní půdy. V Německu se nové vynálezy zavádějí teprve tehdy, když konkurence cizích národů činí jejich zavedení životní otázkou; a nově vznikající výrobní odvětví se mají ruinovat, aby pomohla zanikajícím! Nová výrobní odvětví, vznikající na základě vynálezů, vznikají právě proto, že vyrábějí levněji než zanikající. Kam by se k čertu poděly jejich výhody, kdyby musely živit zanikající odvětví? Ale jak známo, stát, vláda dává jen zdánlivě. Napřed se mu musí dávat, aby mohl dát on. Ale kdo mu má dát, Montesquieu LVI.? Zanikající odvětví, aby zaniklo ještě rychleji? Nebo vznikající, aby zakrnělo hned v začátku? Nebo výrobní odvětví nedotčená novými vynálezy, aby zbankrotovala vynalezením nové daně? Jen si to dobře rozvaž, Montesquieu LVI.!
A což obchodní krize, můj milý? Když vypukne evropská obchodní krize, stará se pruský stát ze všeho nejvíc o to, jak by exekucemi apod. vyždímal obvyklé daňové zdroje až do poslední kapky. Ubohý pruský stát! Aby pruský stát mohl zneškodnit obchodní krize, musel by mít kromě národní práce ještě třetí zdroj příjmů, někde v nadoblačných výšinách. Ovšem kdyby se peníze daly vydupat ze země pomocí nejvyšších novoročních blahopřání, Wrangelových rozkazů armádě nebo Manteuffelových ministerských výnosů, nevzbudilo by „odepření daní“ u pruských „milých věrných poddaných“ takový panický strach a sociální otázka by byla vyřešena i bez oktrojované ústavy.
Je známo, že „Neue Preussische Zeitung“ prohlásila našeho Hansemanna za komunistu, protože zamýšlel zrušit osvobození od daní. Náš Montesquieu, který nikdy nečetl „Neue Preussische Zeitung“, sám od sebe přichází v Kolíně na nápad, prohlásit za „komunistu“ a „rudého republikána“ každého, kdo ohrožuje oktrojovanou ústavu! Hlasujte tedy pro Manteuffela — nebo jste nejen osobní nepřátelé práce a dělby práce, nýbrž také komunisté a rudí republikáni. Uznejte Brüggemannovu nejnovější „půdu práva“ — nebo se vzdejte Code civil[171]!
Figaro, tu nʼaurais pas trouvé ça[g]!
Zítra napíšeme o Montesquieuovi LVI. více!
II Kolín 21. ledna. Montesquieu LVI. se snaží prodat prvotním voličům „darovaného koně“, oktrojovanou ústavu, s chytráckou mazaností prohnaného koňského handlíře. Je to Montesquieu koňského trhu.
Kdo si nepřeje oktrojovanou ústavu, ten si přeje republiku, a to nejen prostě republiku, nýbrž rudou republiku! V našich volbách bohužel vůbec nejde o republiku, tím méně o rudou republiku. Jde prostě o to:
Chcete starý absolutismus se znovu obnoveným stavovským zřízením, nebo chcete buržoasní zastupitelský systém? Chcete politické zřízení, které odpovídá „stávajícím sociálním vztahům“ minulých století, nebo chcete politické zřízení, které odpovídá „stávajícím sociálním vztahům“ vašeho století?
V tomto případě tedy vůbec nejde o boj proti buržoasním vlastnickým vztahům, jaký se vede ve Francii a připravuje v Anglii. Jde spíše o boj proti politickému zřízení, které ohrožuje „buržoasní vlastnické vztahy“ tím, že dává kormidlo státu do rukou zástupcům „feudálních vlastnických vztahů“, králi z boží milosti, armádě, byrokracii, krautjunkerům a několika finančním baronům a šosákům, kteří jsou s nimi spojeni.
Oktrojovanou ústavou se sociální otázka vyřeší podle představ těchto pánů. O tom není pochyby.
Jak chápe „sociální otázku“ úředník? Jako zachování svého platu a svého dosavadního postavení nadřízenosti nad lidem.
A co je „sociální otázka“ v představě šlechty a velkých pozemkových vlastníků? Je to zachování dosavadních feudálních pozemkových výsad, vyhražení výnosných míst v armádě a v civilu šlechtickým rodinám a konečně přímé milodary ze státní pokladny. Kromě těchto hmatatelných materiálních, a proto „nejsvětějších“ zájmů pánů „s Bohem za krále a vlast“ jde jim ovšem také o zachování společenských privilegií, kterými se jejich rasa odlišuje od špatné rasy buržoů, sedláků a plebejů. Staré Národní shromáždění bylo přece rozehnáno právě proto, že se opovážilo vztáhnout ruku na tyto „nejsvětější zájmy“. Jak už bylo dříve naznačeno, není to, co tito pánové rozumějí „revisí“ oktrojované ústavy, nic jiného než zavedení stavovského zřízení, tj. takové formy politického zřízení, která hájí „sociální“ zájmy feudální šlechty, byrokracie a královské moci z boží milosti.
Opakujeme: není pochyby o tom, že „sociální otázku“, jak ji chápe šlechta a byrokracie, oktrojovaná ústava řeší, tj. skýtá těmto pánům vládní formu, která zajišťuje vykořisťování lidu těmito polobohy.
Je však oktrojovanou ústavou vyřešena „sociální otázka“ pro buržoasii? Jinými slovy, dostává buržoasie státní formu, při které může svobodně spravovat společné záležitosti své třídy, zájmy obchodu, průmyslu a zemědělství, vynakládat státní peníze nejproduktivnějším způsobem, zorganisovat co nejekonomičtější hospodaření se státními financemi, účinně chránit národní práci navenek a uvnitř uvolnit všechna zřídla národního bohatství, zanesená feudálním bahnem?
Podávají nám dějiny aspoň jediný příklad, kdy buržoasie dokázala s oktrojovaným králem z boží milosti prosadit politickou státní formu, odpovídající jejím materiálním zájmům?
Aby buržoasie mohla založit konstituční monarchii, musela v Anglii dvakrát vyhnat Stuartovce, ve Francii dědičné Bourbony a v Belgii nasavský rod.[172]
Proč je tomu tak?
Dědičný král z boží milosti není osamocený jedinec, nýbrž je zosobněním staré společnosti uvnitř nové. Státní moc v rukou krále z boží milosti, to je státní moc v rukou staré společnosti, z níž zbývají již jen ruiny, to je státní moc v rukou feudálních stavů, jejichž zájmy jsou hluboce nepřátelské zájmům buržoasie.
Základem oktrojované ústavy je však právě „král z boží milosti“.
Podobně jako feudální živly společnosti vidí v králi z boží milosti svou politickou hlavu, vidí král z boží milosti ve feudálních stavech svou společenskou základnu, pověstné „opory trůnu“.
Proto kdykoli se zájmy feudálů a jimi ovládané armády a byrokracie střetávají se zájmy buržoasie, královská moc z boží milosti je nucena sáhnout k státnímu převratu a připravuje se revoluční nebo kontrarevoluční krize.
Proč bylo rozehnáno Národní shromáždění? Jen proto, že zastupovalo zájmy buržoasie proti zájmům feudalismu; proto, že chtělo zrušit feudální vztahy, brzdící vývoj zemědělství, podřídit armádu a byrokracii obchodu a průmyslu, učinit přítrž plýtvání státními penězi a odstranit šlechtické a úřednické tituly.
Ve všech těchto otázkách šlo především a bezprostředně o zájmy buržoasie.
Tedy státní převraty a kontrarevoluční krize jsou podmínkou existence královské moci z boží milosti, kterou březnové nebo jiné události donutily, aby se pokořila a proti své vůli připustila zdání buržoasní královské moci.[173]
Může se někdy obnovit úvěr při státní formě, která nutně vede ke státním převratům, kontrarevolučním krizím a stavům obležení?
Jaká bláhovost!
Buržoasní průmysl musí rozbít okovy absolutismu a feudalismu. Revoluce proti absolutismu a feudalismu právě dokazuje, že buržoasní průmysl dosáhl takového stupně rozvoje, kdy si buď musí vydobýt odpovídající státní formu, nebo zahynout.
Byrokratický systém poručníkování, zajišťovaný oktrojovanou ústavou — to je smrt pro průmysl! Podívejte se jen na pruskou důlní správu, tovární reglementy apod.! Srovná-li anglický továrník své výrobní náklady s výrobními náklady pruského továrníka, zjistí především časové ztráty, které pruskému podnikateli způsobuje nutnost zachovávat byrokratické předpisy.
Který cukrovarník by si nevzpomněl na pruskou obchodní smlouvu s Holandskem v roce l839?[174] Který pruský průmyslník se nezačervená při vzpomínce na rok 1846, kdy pruská vláda zakázala celé provincii vývoz do Haliče, aby vyhověla rakouské vládě; když to pak ve Vratislavi vyvolalo lavinu úpadků, pruská vláda s údivem prohlásila, že nevěděla, že vývoz do Haliče je tak značný, atd.!
Lidi tohoto druhu postaví oktrojovaná ústava ke kormidlu vlády; vždyť sama je dárkem, jenž pochází z jejich rukou. Proto si to ještě jednou rozvažte!
Dobrodružství s Haličí obrací naši pozornost k jinému bodu.
Pruská vláda tehdy obětovala kontrarevoluci spojené s Rakouskem a Ruskem slezský průmysl a slezský obchod. Tento manévr se bude stále opakovat. Bankéřem prusko-rakousko-ruské kontrarevoluce, u něhož královská moc z boží milosti se svými „oporami trůnu“ bude vždy hledat a musí hledat svou vnější oporu —je Anglie. Nejnebezpečnějším protivníkem německého průmyslu je — rovněž Anglie. Domníváme se, že tyto dva fakty jsou až dost výmluvné.
Uvnitř průmysl spoutaný byrokratickými okovy a zemědělství spoutané feudálními výsadami, navenek obchod, který kontrarevoluce zaprodala Anglii — to je úděl pruského národního bohatství pod egidou oktrojované ústavy.
Zpráva „finanční komise“ rozehnaného Národního shromáždění vnesla dostatečné světlo do hospodaření se jměním státu.
Tato zpráva však uvádí jen namátkou částky, které byly vzaty ze státní pokladny, aby posílily otřesené „opory trůnu“ a zahrnuly zlatem zahraniční nápadníky absolutní královské moci (don Carlos). Ale tyto částky, které se tahají z kapes ostatních občanů, aby aristokracie mohla vést život odpovídající jejímu stavu a aby si „opory“ feudální královské moci udržely náležitou pevnost, jsou jen maličkostí ve srovnání se státním rozpočtem, naoktrojovaným zároveň s Manteuffelovou ústavou. Především silné vojsko, aby menšina ovládala většinu; co největší armáda úředníků, aby se co nejvíce lidí pro své soukromé zájmy odcizilo zájmům veřejným; vynakládat státní peníze nejméně produktivním způsobem, aby poddaní, jak říká „Neue Preussische Zeitung“, bohatstvím nezbujněli; místo aby se státní peníze vložily do průmyslu, raději co nejvíce jich dávat stranou, aby v okamžicích krize, které lze snadno předvídat, mohla vláda z boží milosti vystupovat vůči lidu samostatně — to jsou hlavní rysy naoktrojovaného státního finančního systému. Použít výnosu daní tak, aby se státní moc udržela vůči průmyslu, obchodu a zemědělství jako potlačující, nezávislá a posvátná síla, a nepoklesla na obyčejný nástroj buržoasní společnosti — to je stěžejní princip oktrojované pruské ústavy!
Jaký dárce, takový dar! Jaká je nynější pruská vláda, taková je ústava, kterou darovala. K charakteristice nepřátelského postoje této vlády vůči buržoasii stačí připomenout její návrh živnostenského řádu. Pod záminkou, že sejde kupředu k asociaci, usiluje vláda o návrat zpět k cechovnímu zřízení. Konkurence nutí vyrábět stále levněji, tedy ve stále větším měřítku, tj. s větším kapitálem, se stále širší dělbou práce a větším použitím strojů. Každá další dělba práce činí bezcennou starou zručnost řemeslníka, každý nový stroj vytlačuje sta dělníků, každá výroba ve větším měřítku, tj. s větším kapitálem, ničí drobný obchod a maloburžoasní výrobu. Vláda slibuje, že feudálními cechovními institucemi ochrání řemeslo proti továrnímu provozu, starou zručnost proti dělbě práce, drobný kapitál proti velkému. Tedy německý a zejména pruský národ, který se jen s námahou a s největším vypětím sil brání, aby úplně nepodlehl anglické konkurenci, má se jí bez odporu vydat napospas tím, že se mu vnutí organisace výroby, která neodpovídá moderním výrobním prostředkům a která byla moderním průmyslem rozbita.
My jsme jistě poslední, kdo si přeje vládu buržoasie. Jako první v Německu jsme proti ní zvedli svůj hlas, když se nynější „mužové činu“ samolibě utápěli v malicherných hádkách.
Voláme však k dělníkům a maloburžoasii: raději strádat v moderní buržoasní společnosti, která svým průmyslem vytváří materiální prostředky pro vznik nové společnosti, jež vás všechny osvobodí, než se vrátit k přežilé formě společnosti, která pod záminkou, že zachraňuje vaše třídy, vrhá celý národ nazpět do středověkého barbarství.
Avšak jak jsme viděli, sociální základnou vlády z boží milosti jsou středověké stavy a středověké poměry. Tato vláda se nehodí pro moderní buržoasní společnost. Musí se snažit vytvořit si společnost podle svého obrazu.Je tedy jen důsledné, snaží-li se vytlačit svobodnou konkurenci cechovním zřízením, strojní přádelnu kolovratem a parní pluh motykou.
Jak je tedy za těchto okolností možné, že pruská buržoasie, na rozdíl od svých francouzských, anglických a belgických předchůdkyň, halasně vyhlašuje oktrojovanou ústavu (a s ní královskou moc z boží milosti, byrokracii a junkery) jako své heslo?
Obchodní a průmyslová část buržoasie se vrhá do náruče kontrarevoluce ze strachu před revolucí. Jako by kontrarevoluce byla něco jiného než předehra k revoluci!
Kromě toho existuje část buržoasie, která je lhostejná k společným zájmům své třídy a sleduje své zvláštní zájmy, společným zájmům dokonce nepřátelské.
Jsou to finanční baroni, velcí věřitelé státu, bankéři a rentiéři, jejichž bohatství roste stejnou měrou jako bída lidu, a konečně lidé, jejichž blahobyt je spjat se starým státním zřízením, např. Dumont a jeho literární lumpenproletariát. Jsou to ctižádostiví profesoři, advokáti a podobní lidé, kteří mohou ulovit významná místa jen ve státě, kde zrazování lidu vládě je výnosným zaměstnáním.
Jsou to jednotliví továrníci, kteří dělají s vládou dobré obchody, dodavatelé, kteří dostávají značné procento z obecného vykořisťování lidu, šosáci, kteří ve víru politického života ztrácejí svou důležitost, obecní radové, kteří pod ochranou dosavadních institucí prosazovali své špinavé soukromé zájmy na úkor zájmů veřejných, obchodníci s olejem, kteří zradou na revoluci povýšili na excelence a rytíře řádu pruského orla, zkrachovaní soukeníci a spekulanti se železnicemi, kteří se stali řediteli královské banky,[175] atd. atd.
„To jsou přátelé oktrojované ústavy.“ Cítí-li buržoasie s těmito svými ubohými bratry a chce-li si zasloužit úctu Montesquieua LVI., ať volí
volitele v duchu oktrojované ústavy.
Napsal K. Marx 20.—21. ledna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 201 a 202 z 21. a 22. ledna 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „Velcí duchové se setkávají.“ (Pozn. red.)
b — doslova: mladší bohy; v přeneseném smyslu: méně významné veličiny. (Pozn. red.)
c — toť řešení sociální otázky. (Pozn. red.)
d Viz Buržoasní dokument zde. (Pozn. red.)
e — drobných prací. (Pozn. red.)
f Narážka na Jindřicha LXXII. z Reuss-Lobenstein-Ebersdorfu. (Pozn. red.)
g Figaro, na tohle jsi nepřišel! (Beaumarchais, „Bláznivý den aneb Figarova svatba“.) (Pozn. red.)
167 „Pruský spolek pro konstituční monarchii“, založený v červnu 1848, a jeho pobočky na venkově byly organisace zburžoasnělé části pruských statkářů a buržoasie; „Pruské spolky“ podporovaly kontrarevoluční politiku vlády a jejich činnost jim vynesla u demokratického tisku přezdívku „spolky donašečů“.
168 „Měšťanské spolky“ („Bürgervereine“), jež vznikly po březnové revoluci v Prusku, byly organisace umírněných buržoasních živlů, které si kladly za úkol zachovat „zákonnost“ a „pořádek“ v rámci konstituční monarchie a bojovat proti „anarchii“, tj. proti revolučně demokratickému hnutí.
169 Závěrečný článek oktrojované ústavy z 5. prosince 1848 a patent o svolání sněmoven stanovil, že text ústavy bude před konečným zakotvením ústavy a složením přísahy revidován.
170 V originálu slovní hříčka: „wühlt“ a „heult“ — narážka na „rýpaly“ a „vzdychaly“. Rýpalové (Wühler) přezdívali v letech 1848—1849 buržoasní konstitucionalisté v Německu demokratickým republikánům; ti jim zase na oplátku říkali vzdychalové (Heuler).
171 Code civil — Napoleonův občanský zákoník, schválený roku 1804; byl zaveden v oblastech západního a jihozápadního Německa, obsazených Francouzi; platil v Porýnské provincii i po jejím připojení k Prusku roku 1815.
172 V Anglii byl roku 1649 popraven Karel Stuartovec a roku 1688 vyhnán ze země Jakub II. Stuartovec.
Ve Francii byla dynastie Bourbonů svržena po prvé roku 1792 a po druhé roku 1830.
V Belgii byl král Vilém Nasavský svržen roku 1830.173 Na závěrečném zasedání Spojených výborů 6. března 1848 řekl Bedřich Vilém IV.: „Semkněte se jako železná stěna v nezlomné důvěře kolem svéhc krále, kolem svého nejlepšího přítele!“
174 Obchodní smlouva uzavřená 21. ledna 1839 mezi Pruskem (jménem Celního spolku) a Holandskem stanovila nízké dovozní clo na holandský cukr, což způsobilo značné ztráty pruskému cukrovarnictví i obchodu německých měst.
175 Narážka na Camphausena a Hansemanna.