Trůnní řeč

Kolín 28. února. Ukázalo se, že trůnní řeč, se kterou „Neue Rheinische Zeitung“ k velkému zděšení a nelibosti „Kölnische Zeitung“ včera večer ukvapeně seznámila své čtenáře, je autentická. Jen jediná pasáž byla ještě během noci změněna, pasáž týkající se stavu obležení v Berlíně. Brandenburgova vláda tím vzala své řeči pointu, otupila její ostří.

V pasáži, kterou jsme včera večer přinesli v původním znění, se praví:

„Pro obnovení zákonného pořádku bylo nutno vyhlásit v hlavním městě a jeho nejbližším okolí stav obležení. Ten nemůže být zrušen, dokud veřejná bezpečnost, která je stále ještě ohrožena a v jejímž zájmu bylo toto opatření nezbytné, nebude trvale chráněna tvrdými zákony. Návrhy těchto zákonů vám budou neprodleně předloženy.“^{^[227]}

Tato pasáž, třebaže ji předělali, prozrazuje celé tajmství trůnní řeči. Prostě řečeno znamená: Mimořádné stavy obležení budou zrušeny, jakmile bude pomocí zákonů naoktrojován v celém království všeobecný stav obležení a bude zaveden do našich konstitučních zvyklostí. Sérii těchto „tvrdých“ zákonů zahájí zářijové zákony^{^[228]} o spolčování a tisku.^{^[a]}

Kolín 1. března. Především budiž konstatováno, že trůnní řeč si získala naprostý souhlas „Kölnische Zeitung“. Činnosti vlády, o níž se řeč zmiňuje, vytýká některé jednotlivosti, ale trůnní řeči samé vůbec nic.

„Trůnní řeč králova je — konstituční trůnní řeč“ — tak začíná tento moudrý list svůj úvodník, v němž formou parafráze znovu opakuje trůnní řeč.

„Konstituční trůnní řeč“! Kdo ovšem očekával „řeč tryskající přímo z králova srdce“, vtíravé mravoučné výlevy srdce jako kdysi ve Spojeném sněmu nebo brandenbursko-wrangelovské chvástání provázené řinčením ostruh a nakrucováním knírů, tomu musí tento dokument připadat nadmíru „konstituční“.

Jedno je jisté: Manteuffel se daleko lépe než Camphausen zhostil svého úkolu upustit úplně od „talentované deklamace“ z roku 1847. Řeč buržoasního ministra byla co do jazyka i obsahu měšťácky plochý, toporný, nudný dokument.^{^[229]} Šlechtický ministr se blahosklonně podřizuje nudné konstituční formě a používá jí, aby si ve své lehké a plynulé řeči ze sněmoven a z celého konstitucionalismu ztropil posměch.

Pokud jde o sám obsah trůnní řeči, nezbývá z něho téměř nic, když byla, jak jsme již včera uvedli, předělána pasáž o zachování stavu obležení. To bylo jediné místo, v němž vláda vystoupila před sněmovnami otevřeně a poctivě.

Zbytek trůnní řeči může brát vážně jedině „Kölnische Zeitung“ anebo berlínská „Nationalzeitung“. Kdo se na takové konstituční divadlo, jaké bylo sehráno předevčírem v Berlíně, osměluje pohlížet jen s uctivou bázní a slavnostně důstojnou tváří, ten ovšem ve své nevinnosti nikdy nepochopí, jak někdo může tak posvátné věci zneužívat k lehkovážnému vtipkování. Komu však na celé té konstituční komedii záleží právě tak málo jako panu Manteuffelovi, ten nebude tak nevybíravý, aby bral au sérieux^{^[b]} tento dokument, který dal předevčírem ministr přednést ústy z boží milosti zbožně naslouchajícímu shromáždění v Bílém sálu^{^[230]}.

Myslíme, že se panu Manteuffelovi zavděčíme, jestliže ukážeme německému publiku, které je bohužel tak málo zvyklé na duchaplná cvičení v ostrovtipu, jak má jeho trůnní řeči správně rozumět.

Čekáte, že se Manteuffel bude chlubit, jak se mu povedlo provést kontrarevoluci, že bude sněmovnám hrozit nabitými puškami, ostře nabroušenými meči atd., podobně jako neotesané četnické nátury à la Wrangel. Kdepak! Přejde to několika lehce hozenými větami, jako by to byla docela samozřejmá věc:

„Události, které, pánové poslanci první i druhé sněmovny, všichni ještě máte v čerstvé paměti, přinutily mě v prosinci minulého roku rozpustit shromáždění svolané, aby se dohodlo o ústavě. Zároveň — jsa přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné obnovit konečně pevný veřejnoprávní pořádek — propůjčil jsem zemi ústavu, Jež svým obsahem věrně plní sliby, které jsem dal v březnu minulého roku.“

Pan Manteuffel mluví, jako by šlo o zcela bezvýznamnou maličkost, o to obléknout si místo starého kabátu nový, o jmenování nějakého úřednického čekatele nebo o zatčení nějakého rýpala. Násilné přeložení, odročení a rozpuštění svrchovaného shromáždění, stav obležení, vláda šavle, zkrátka celý státní převrat jsou jen „události, které všichni ještě máte v čerstvé paměti“. Docela tak, jako kdyby rytířský bán Jelačič s graciésní nenuceností vyprávěl, jak jeho červenokabátníci zaživa upálili obyvatele té nebo oné vesnice.

A k tomu ještě „věrné plnění slibů, které jsem dal v březnu minulého roku“ — oktrojovanou takzvanou ústavou! A vy máte mazaného Manteuffela za tak omezeného, že by to opravdu říkal vážně? Allons donc!^{^[c]}

Takovýto začátek zaráží. Ale tohoto prvého ohromení se musí umět využít a uvést další, ještě překvapivější věci. Pan Manteuffel to umí!

„Napětí, v němž žila velká část země ještě před několika měsíci, ustoupilo od té doby klidnější náladě. Důvěra předtím tak hluboce otřesená se ponenáhlu zase navrací. Obchod a průmysl se začínají vzpamatovávat z ochromení, jemuž už málem podlehly.“

Jak se asi na sebe podívali ctihodní poslanci, když tohle uslyšeli! Obchod a průmysl se vzpamatovávají! Proč by ne? Proč by Manteuffel, který může naoktrojovat ústavu, nemohl naoktrojovat i vzestup „obchodu a průmyslu“? Jistota, s níž Manteuffel pronáší toto nehorázné tvrzení, je opravdu obdivuhodná. Mais nous marchons de surprise en surprise^{^[d]}:

„Víte, pánové, že jsem vám vyhradil revisi ústavy. Je nyní na vás, abyste se o tom dohodli mezi sebou a mou vládou.“

Ano, pánové, „dohodněte se“! V tom je právě ten vtip, že dvě takové sněmovny, jaké Manteuffel oktrojoval „Mému lidu“, se nikdy nemohou „mezi sebou dohodnout“! Nač pak byla vynalezena první sněmovna? A kdybyste se, pánové, přece jen dohodli mezi sebou, což vůbec nelze očekávat, zbývá vám ještě dohodnout se s „Mou vládou“ — a že z toho nic nebude, za to ručí Manteuffell

Máte tedy, pánové poslanci první a druhé sněmovny, již dost co dělat s revisí ústavy. „Já“ jsem ze zkušenosti poznal, že už mezi dvěma kontrahenty je dohoda nemožná; „Já“ jsem proto pokládal za vhodné zkusit to tentokrát s dohodou mezi třemi činiteli, kteří se nemohou dohodnout. I kdybyste se dohodovali až do soudného dne, nedohodnete se ani na písmeni; jinak Manteuffel slibuje, že se stane spolupracovníkem „Nationalzeitung“.

Tedy „dohodněte se“, pánové!

Kdybyste však přes všechno očekávání přece jen vyřešili to, co ze slušnosti nelze nazvat jinak než vaším úkolem, nedostanete se stejně ani o krok dál. Pro tento případ vydala „Moje vláda“ na tucet zákonů „k provádění ústavy“, které této ústavě berou i poslední zdání liberálnosti. Jsou mezi nimi např. dva cechovní řády^{^[231]}, hodné roku 1500, jimiž si tak výhodně zkombinovaný zastupitelský sbor, jako jste vy, může lámat hlavu deset let. „Všechna tato nařízení vám budou neprodleně předložena ke schválení.“

Tak tedy „schvalujte“, pánové!

Pak vám však „Moje vláda“ neprodleně předloží návrhy týkající se stavu obležení — zářijové zákony, gagging laws^{^[232]}, zákony o zákazu klubů atd. A než je „schválíte“ — a k tomu, jak doufám, nikdy nedojde — stav obležení ovšem potrvá.

Domníváte se, že to je všechno, co máte udělat? — Ale kdež, to hlavní teprve přijde:

„Kromě toho se budete muset zabývat projednáváním různých zákonů — zčásti nutných k provádění ústavy — jejichž návrhy vám budou postupně docházet. Doporučuji vaší velmi pečlivé pozornosti zejména návrhy nového obecního řádu, nového okresního, krajského a provinčního řádu, návrhy školského zákona, zákona o patronátním právu, zákona o důchodových daních a zákona o pozemkové dani, dále zákonů o výkupu z reálných břemen a o zrušení některých těchto břemen bez náhrady, jakož i zákona o zřizování hypotečních bank.“

S těmito různými pracemi, které dohromady zahrnují na tři tucty organických zákonů s několika tisíci paragrafy, budete mít, pánové, bohdá tolik co dělat, že jak revisi ústavy, tak schválení prozatímních zákonů a debatu o předložených návrzích provedete nanejvýš zpola. Dojdete-li tak daleko, vykonáte nadlidskou práci. Zatím potrvá všude stav obležení a bude zaveden i tam, kde dosud není (kdo nám brání, abychom zavedli stav obležení „po obvodech“ v celém Prusku?); zatím bude dále platit oktrojovaná takzvaná ústava s oktrojovanými dodatečnými zákony, zůstane při dosavadním zhudlařeném obecním řádu, okresním, krajském a provinčním zastoupení, nic se nezmění na dosavadní nesvobodě vyučování, na osvobození vysoké šlechty od pozemkových daní ani na robotních službách sedláků.

Abyste si však nemohli stěžovat, budou vám ke všem těmto neproveditelným pracím přidány ještě dva rozpočty — na rok 1849 a na rok 1850. Vyskakujete ze svých lavic, rozhořčeni takovou spoustou práce? Tím lépe, milí páni poslanci první a druhé sněmovny. „Moje vláda“ bude na základě oktrojované takzvané ústavy dále vybírat dosavadní daně až do skonání světa. Beztoho zůstalo ještě něco peněz z oněch 25 milionů, které povolil Spojený zemský sněm, a bude-li „Moje vláda“ potřebovat víc, bude sama vědět, co má udělat.

Kdyby vás však napadlo jít ve stopách rozpuštěného Národního shromáždění, pak vám, pánové, připomínám, že „organisace, bojeschopnost a oddanost“ pruského vojska „se osvědčila ve vážných zkouškách“ — a zejména při velké štvanici na dohodovače v listopadu minulého roku.

A nyní, pánové poslanci první a druhé sněmovny, když je postaráno o to, abyste se vzhledem k složení obou sněmoven nemohli dohodnout mezi sebou a vzhledem k složení „Mé vlády“ ani s ní — když vám byla předložena taková směsice materiálu, že nehledě ani na všechno ostatní, nebudete s to sebemenší úkol dokončit, když je takto zajištěno, že byrokraticko-feudálně-vojenský despotismus zůstane zachován — nyní dávejte pozor, co od vás vlast očekává:

„Páni poslanci první a druhé sněmovny! Vlast nyní s důvěrou očekává, že součinnosti jejích zástupců s Mou vládou bude upevněn obnovený zákonný pořádek, aby se mohla těšit z konstitučních svobod a z jejich pokojného rozvoje. Ochrana těchto svobod a zákonného pořádku — těchto dvou základních podmínek veřejného blaha — bude vždy předmětem Mé svědomité péče. Počítám při tom s vaší pomocí. Nechť vaše činnost přispěje s boží pomocí k tomu, aby vzrostla čest a sláva Pruska, jehož lid v těsné jednotě se svými panovníky šťastně překonal nejednu těžkou chvíli, nechť připraví pokojnou a požehnanou budoucnost užší i širší vlasti!“

To je trůnní řeč občana Manteuffela. Jsou lidé, kterým natolik chybí jakýkoli vkus, že takovou povedenou komedii prohlašují za „konstituční trůnní řeč“!

Opravdu, kdyby něco mohlo přimět pana Manteuffela, abyse vzdal svého ministerského křesla, pak jen takovéto nepochopení jeho nejlepších úmyslů!

Napsáno 28. února až 1. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 234 a 235 z 1. a 2. března 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Dále je otištěn text trůnní řeči. (Pozn. red.)

b — vážně. (Pozn. red.)

c Ale jděte! (Pozn. red.)

d Ale nevycházíme z překvapení. (Pozn. red.)

227 Původní text trůnní řeči Bedřicha Viléma IV. při zahájení pruského zemského sněmu, citovaný v článku, byl uveřejněn ve zvláštní příloze k čís. 233 „Neue Rheinische Zeitung“ z 28. února 1849. V textu trůnní řeči, otištěném v „Neue Rheinische Zeitung“ hned za tímto článkem, znělo uvedené místo po opravě takto: „K mé lítosti bylo nutno vyhlásit v hlavním městě a jeho nejbližším okolí stav obležení, aby se obnovil zákonný pořádek a veřejná bezpečnost. Příslušné návrhy budou vám, pánové, neprodleně předloženy.“

228 O zářijových zákonech viz poznámku ^[138] zde.

229 Tím je míněna trůnní řeč Bedřicha Viléma IV. při zahájení druhého Spojeného zemského sněmu 2. dubna 1848, připravená Camphausenovou vládou.

230 V Bílém sále královského paláce v Berlíně se 26. února 1849 konalo první společné zasedání obou sněmoven právě svolaného pruského zemského sněmu.

231 Tím se míní dvě nařízení pruské vlády z 9. února 1849 o změnách ve starém živnostenském řádu — o zavedení živnostenských rad (Gewerberäte) a živnostenských soudů (Gewerbegerichte).

232 Gagging laws [Roubíkové zákony] — tak se nazývalo šest mimořádných zákonů, které byly vydány v Anglii roku 1819; omezovaly svobodu slova, shromažďování a tisku.