Nová charta stanného práva

Kolín 15. května. Musíme se ještě zmínit o nejnovějším projevu otcovské péče, kterou zahrnuje postupimský vasalský kníže své „dědičné“ poddané, k nimž si pomohl loupežemi a čachrováním s lidmi. Máme na mysli nedávno oktrojovanou chartu stanného práva^{^[a]}, tento jediný pravdivý slib ze všeho toho, co kdy Hohenzollern nasliboval, v němž se pruská velikost ukázala i nejomezenějším a nejdůvěřivějším hlupákům ve své přirozené nahotě, vysvlečena z posledních pokryteckých komediantských cetek.

Rozehnání neškodných berlínských sněmoven, které měly „revidovat“ oktrojovanou ústavu z 5. prosince, bylo, jak známo, jen nutnou přípravou ke vstupu Rusů na německou půdu. Ale dohoda postupimských Baškirů se spřízněnými kozáky, těmito honicími psy pravoslavného cara, měla však ještě jiný účel než jen pověstné tažení trojice proti Uhrám, v němž Prusko, věrno své zbabělé, proradné povaze, stálo jako biřic se zatykači u brány, zatímco rakouští a ruští katani měli uvnitř uspořádat vražednou štvanici. Pravým účelem tohoto hohenzollernského spolku bylo dodat postupimskému hrdinovi příchodem Rusů potřebné odvahy, aby se mohl pomstít revoluci za to, že byl v březnu minulého roku donucen přiznat svou zbabělost.

Nemusíme podnikat výpravy do dějin, abychom dokázali, že pro Hohenzollerny byla zbabělost příznačná ve všech dobách, nebo dokonce chodit až k předkům této urozené chásky, kteří číhali v houštinách na bezbranné pocestné a jako lapkové kladli základy „velikosti a lesku dynastie“. Nemusíme také připomínat chvástavé tažení Bedřicha Viléma II. proti francouzské republice, v němž veliký Hohenzollern první vzal do zaječích a zradil německá „říšská vojska“, aby mohl jít s Ruskem na nový lup do Polska; tím méně potřebujeme mluvit o ubohé úloze, kterou hrál jeho nástupce Bedřich Vilém III. v napoleonských válkách, než prolhanými sliby vehnal „svůj lid“ do boje. Historie s „březnovými vymoženostmi“ byla jen pokračováním staré zděděné zbabělosti a proradnosti. Dohodovací shromáždění bylo prvním ústupkem učiněným revoluci ze zbabělosti, která vystřídala proslulé chvastounské řeči o „kusu papíru“; shromáždění bylo rozehnáno, když k tomu pád Vídně znovu posílenému Hohenzollernovi dodal patřičnou odvahu. Oktrojovaná ústava s „revidujícími“ sněmovnami byla dalším zbabělým pokrytectvím, neboť „neoslabená koruna“ v této době stále ještě pokládala za nutné některé liberální ústupky. Sněmovna byla poslána domů, když spiknutí s ruským carem a pánem dospělo k vytouženému konci. Ale teprve když Rusové skutečně vstoupili na německou půdu, když byli kozáčtí ochránci bezpečně blízko, dostal Hohenzollern odvahu vytasit se s posledním plánem: zrušit poslední pokrytecké „ústavní záruky“ naprosto neomezenou, svévolnou diktaturou šavle, odstranit staré, dokonce předbřeznové zákony a soudy, pomstít se revoluci „prachem a olovem“ za zbabělost, kterou dal najevo březnovými ústupky.

Takový je historický původ nedávno naoktrojované ústavy stanného práva. Podívejme se nyní na její obsah:

Podle článků 1 a 2 může „pro případ nepokojů“ vyhlásit stav obležení nejen každý velitel pevnosti ve své pevnosti, nýbrž také každý „velící generál“ v celém okruhu armádního sboru.

„Pro případ nepokojů“, to znamená, když velitel nebo generál uzná za vhodné předvídat „případ nepokojů“. Nebo snad chtěli Hohenzollernovi ministři, jejichž stylistická cvičení jsou obvykle na štíru s gramatikou, říci: „v případě nepokojů“? Výklad je ponechán osvědčenému rozumu generálů a velitelů.

„Pro případ nepokojů“ může tedy velitel vyhlásit stav obležení ve své pevnosti, velící generál v celé provincii; hranice tohoto „případu“ nejsou určeny. Zda „případ nepokojů“ musí nastat přímo uvnitř pevnosti nebo provincie, nebo zda stačí, ohrožuje-li pevnost nebo provincii pouze z větší či menší vzdálenosti — i to musí generálové a velitelé vycítit jen svým „taktem“. A „takt“ je podle okřídleného slova generál-poručíka Tietzena to první, co se požaduje od pruského důstojníka.

Moc generála „pro případ nepokojů“ je však v zájmu všech ctitelů půdy práva zase velmi podivuhodně omezena. Generálové a velitelé mohou v provinciích a pevnostech samostatně vyhlásit stav obležení jen „pro případ války“. Avšak „pro případ nepokojů“, praví článek 2 nové charty, vyhlašuje stav obležení vláda; velitel smí vyhlásit stav obležení ve své pevnosti, generál ve své provincii „pro tento případ“ jen provisorně, vládě zůstává vyhrazeno potvrdit jej, nebo (!) zrušit. Jak příjemná jistota pro poddané, ohrožené nepokoji! Což nemáme „odpovědné“ ministry? Což tím, že diktatura velitelů a generálů je pouze „provisorní“ a poslední instancí jsou „odpovědní“ ministři, není zachráněna „půda práva“? „Provisorium“ velitelů nebo generálů jim sice dává podle čl. 7 a 13 právo provisorně rušit obyčejné soudy, provisorně zřizovat stanné soudy, které pak rovněž provisorně odsuzují k smrti (čl. 8) a dávají tyto rozsudky smrti provisorně do 24 hodin (čl. 13 § 7) vykonat; ale „půda práva“ je přesto zachráněna tím, že „odpovědní ministři“ mají poslední slovo — ať žije půda práva! Máme přitom jen jedno skromné přání, aby se na zastáncích půdy práva vyzkoušely první provisorní popravy ve jménu boha a Jeho křesťansko-germánského vasalského Veličenstva.

Kolín 16. května. Cervantes kdesi vypráví o jednom čackém alguacilovi^{^[344]} a jeho písaři, kteří si na ochranu veřejné mravnosti vydržovali dvě ženy s naprosto nedvojsmyslnou pověstí. Tyto lehké děvy vyrukovaly při velkých výročních trzích nebo podobných slavnostních příležitostech v takových úborech, žes mohl už z dálky poznat ptáka po peří. Když sehnaly nějakého cizince, musely hned vyrozumět milovníky, do kterého hostince s ním šly; alguacil s písařem tam pak k velkému zděšení obou žen vpadli, sehráli žárlivou scénu a cizince pustili teprve po dlouhém prošení, když složil přiměřené odškodné. Takto spojovali vlastní výhody se zájmy veřejné bezpečnosti, neboť ti, kdo při tom byli oškubáni, si dali pozor, aby se hned tak zase neoddali svým neřestným choutkám.

Podobně jako tito strážci mravnosti mají i pruští hrdinové pořádku velmi prostou metodu, jak střežit normální klid podle stanného práva. Pošle se několik kořalkou páchnoucích sloupů spravedlnosti, kteří rozdělí mezi lidem několik pohlazení šavlí, a buřičské choutky, které se tím v nějakém odlehlém městečku nebo vesnici vyprovokují, dají pak příležitost, aby se na ochranu před dalšími nekalými hnutími v celé provincii vyhlásil stav obležení, a tak ji oberou o poslední zbytek konstitučních vymožeností.

Podle čl. 5 nové charty stanného práva může „vojenský velitel“ při vyhlášení stavu obležení zrušit v některých obvodech platnost článků 5 až 7 a 24 až 28 posledních, v prosini oktrojovaných „vymožeností“.

Podívejme se, co zbude z březnových slibů, odečteme-li tyto články, odoktrojované novou chartou stanného práva. „Pro případ nepokojů“ přestává podle libovůle „vojenského velitele“ platit:

Článek 5 prosincové ústavy: „Osobní svoboda je zaručena.“

Článek 6. „Obydlí je nedotknutelné.“

Článek 7. „Nikdo nesmí být vyňat z pravomoci svého zákonného soudce.“

Článek 24. „Každý pruský občan má právo atd. svobodně projevovat své názory.“

Článek 25. „Přečiny uskutečněné slovem, písmem atd. se trestají podle všeobecných trestních zákonů.“

Clánek 26. „Jestliže je znám autor spisu a je-li v dosahu soudcovské moci, nejsou trestáni sazeči, nakladatel a kolportér.“

Článek 27. „Všichni pruští občané mají právo pokojně a beze zbraní se shromažďovat v uzavřených místnostech.“

Článek 28. „Všichni pruští občané mají právo sdružovat se ve společnosti k účelům, které neodporují trestním zákonům.“

Jakmile vojenský velitel vyhlásí „pro případ nepokojů“ stav obležení, není už „osobní svoboda“ zaručena, obydlí již není nedotknutelné, přestávají existovat „zákonné“ soudy, svoboda tisku, ochrana sazečů a spolčovací právo, a dokonce „společnosti“ maloměšťáků, kasina a plesy, jejichž „účel neodporuje trestním zákonům“, mohou se konat pouze par grâce de M. le commandant^{^[b]}, ale naprosto ne „podle práva“.

Zároveň praví článek 4 nové charty stanného práva, že

„vyhlášením stavu obležení“ (pur et simple^{^[c]}) „přechází výkonná moc na vojenské velitele, a civilní, správní a komunální úřady musí být poslušny jejich nařízení a příkazů“.

Tímto paragrafem jsou tedy šťastně zrušeny všechny obvyklé komunální a správní formy, a volům tupé a arogantní byrokracie se nasazuje jařmo svrchované vojenské diktatury, takže se stávají pouhými „poskoky“.

Článek 8 a 9 stanoví tresty, kterými činorodí Hohenzollernové ještě pod ochranou bodáků a děl chtějí chránit svou bezpečnost a pořádek. Tento nový trestní zákon se rozhodně příznivě liší od všech nudných právních teorií dohodovačů svou stručností.

Článek 8: „Každý, kdo se proviní tím, že v místě nebo v kraji, kde je vyhlášen stav obležení, způsobí úmyslně požár nebo zátopu“ (jaká opatrnost!) „nebo se otevřeným násilím a s nebezpečnou zbraní v ruce postaví na odpor ozbrojené moci nebo zástupcům civilních nebo vojenských úřadů anebo je napadne, trestá se smrtí.“

„Postaví se na odpor ozbrojené moci nebo zástupcům úřadů“! Známe činy „Mé skvělé armády“, víme, jak chrabří Pomořané, Prusové a Vasrpoláci, jimiž se v zájmu jednoty zaplavují západní provincie, nabývají po příkladu veličenstva kuráže teprve podle okolností a po odzbrojení občanů, jak v Düsseldorfu, ve Vratislavi, v Poznani, v Berlíně a v Drážďanech korunují stav obležení vražděním bezbranných lidí, žen a dětí. „Dědiční“ poddaní postupimského baškirského knížete mají tudíž svobodu hodnou nejvyššího uznání — nechat se po vyhlášení stavu obležení buď „zákonným způsobem“ zavraždit od chrabrých vykonavatelů zeměpánovy blahovůle, anebo se dát pro „odpor“ zastřelit podle stanného práva.

Máme snad mluvit ještě o ustanoveních článku 9, podle nichž rozšiřování zpráv, které „klamou“ úřady, dále překročení „zákazu vydaného v zájmu veřejné bezpečnosti“ atd. se trestají vězením až do jednoho roku a dokonce i nejobyčejnější policejní a četnické funkce se zdokonalují stanným právem?

Máme snad připomínat zbabělou věrolomnost, s níž hohenzollernský zeměpán se svými kumpány Simonsem, von der Heydtem a Manteuffelem předpisují, že vojenské stanné soudy mají být složeny ze tří „vyšších důstojníků“ a dvou civilních soudců, jmenovaných vojenským velitelem, aby tak před zabedněnými buržoy zachovali zdání „soudního“ řízení a přitom si převahou vojenských katovských pacholků zajistili odsouzení?

Máme se ještě zmiňovat o různých ustanoveních článku 13 o „řízení před válečnými soudy“, kde není ani řeči o svědeckém důkazu, nýbrž kde zřejmě lze v duchu krvavého psa Windischgrätze soudit „podle sběhu okolností“?

Máme mluvit dále o ustanoveních, že proti rozsudku stanných soudů není opravného prostředku, že rozsudky smrti potvrzuje jedině „vojenský velitel“ a vykonávají se do 24 hodin, že konečně i po zrušení stavu obležení v případech, kdy rozsudky stanného soudu nebyly ještě vykonány, mohou „obyčejné soudy“ pouze změnit trest podle stanného práva v zákonný trest, avšak sám „čin musí uznat za dokázaný“ a nepřísluší jim rozhodovat o oprávněnosti či neoprávněnosti obvinění?

A konečně máme se zabývat posledním, nejlepším článkem této nové o kozáky se opírající ústavy, podle něhož mohou být v jednotlivých obvodech „i mimo stav obležení“, tedy „nikoli pro případ nepokojů“, zrušeny články 5, 6, 24 — 28 prosincových vymožeností — „osobní svoboda“, „nedotknutelnost obydlí“, „svoboda tisku“ a „spolčovací právo“?

Po všech těchto krásách je zbytečné ze srdce blahopřát všem loajálně smýšlejícím Prusům k novým, jedině pravdivým slibům, k tomu, že se jim vzhledem k blízkosti kozáků dostalo konečně upřímného výlevu zeměpánovy blahovůle. Těšíme se upřímně z tohoto krvavého výprasku buržoasních dušiček, chtivých pořádku, a ubohých ťulpasů horujících pro půdu práva.

Lidu však dá tato nová vymoženost brzy poznat, že míra jeho utrpení je dovršena, že přišel čas pomstít se tomuto prolhanému, zbabělému plemeni, které je metlou země, a především Porýní si nedá ujít vytouženou hodinu, kdy zvoláme: Ça ira^{^[345]}

. . . . . . . . . . . vychrtlé rytířstvo
přípravy k odjezdu činí,
na rozloučenou jim nalijem
z železných lahvic nyní!“^{^[346]}

Napsáno 15. až 16. května 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 299 a 300 z 16. a 17. května 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — dovolí-li milostivě pan velitel. (Pozn. red.)

c — prostě a jasně. (Pozn. red.)

344 Alguacil — policejní důstojník ve Španělsku. Episoda, o níž se mluví v článku, je vzata ze Cervantesových „Poučných novel“ („Novela o rozhovoru psů“).

345 „Ça ira“ [„Půjde to“] — revoluční píseň z doby francouzské buržoasní revoluce z konce 18. století.

346 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. VIII.