Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels

Německá kampaň za říšskou ústavu

4. Zemřít za republiku!

„Šestatřicet trůnů zdusit v prachu, toť německé republiky cíl. Nasaď statky, krev i život, brachu, abys této slávy hoden byl. Zemříti za republiku — osud to kýžený a cíl náš vznešený!“

To si zpívali dobrovolníci ve vlaku, když jsem jel do Neustadtu, abych si tam zjistil, kde má teď Willich hlavní stan.

Zemřít za republiku bylo tedy nebo alespoň by mělo být od nynějška mým vznešeným cílem. Bylo mi divně, když jsem si na tento svůj nový cíl pomyslel. Prohlížel jsem si dobrovolníky, mladé, hezké, veselé chlapce. Vůbec nevypadali na to, že by smrt pro republiku byla jejich kýženým osudem.

Z Neustadtu jsem jel na zrekvírovaném selském voze do Offenbachu mezi Landau a Germersheimem, kde byl dosud Willich. Hned za Edenkobenem jsem narazil na první strážní hlídky, vytvořené na Willichův rozkaz z rolníků. Stráže stály u vjezdu i výjezdu z každé vesnice i na všech křižovatkách a nepropustily nikoho bez písemného průkazu povstaleckých úřadů. Bylo vidět, že jsme se už trochu přiblížili k místu bojů. Pozdě v noci jsem dorazil do Offenbachu a hned jsem nastoupil u Willicha jako pobočník.

Toho dne — bylo 13. června — svedla nevelká část Willichova sboru skvělý boj. Willich dostal před několika dny ke svému dobrovolnickému sboru jako posilu ještě jeden prapor bádenské lidobrany, prapor Dreherův a Obermüllerův; asi 50 mužů tohoto praporu předsunul směrem ke Germersheimu, do Bellheimu. Za nimi v Knittelsheimu byla ještě jedna setnina dobrovolnického sboru a několik mužů ozbrojených kosami. Z pevnosti učinil výpad prapor Bavorů s dvěma děly a jednou eskadronou švališérů. Bádenští nekladli odpor a dali se na útěk; jen jeden z nich se zuřivě bránil, když ho dohonili tři jízdní četníci, až nakonec rozsekán šavlemi padl a útočníci ho dobili. Když prchající doběhli do Knittelsheimu, hejtman velící tamější setnině vyrazil proti Bavorům se skupinou necelých 50 mužů, z nichž někteří měli jen kosy. Rozdělil své lidi obratně do několika skupin a postupoval s nimi ve střeleckém řetězu tak rozhodně, že Bavoři, kteří měli víc než desetinásobnou přesilu, byli po dvouhodinovém boji zatlačeni zpátky do vesnice, kterou Bádenští předtím vyklidili, a nakonec — když dorazila ještě menší posila z Willichova sboru — byli vyhnáni i z vesnice. Se ztrátou asi dvaceti mrtvých a raněných se stáhli zpátky do Germersheimu. Nemohu bohužel jmenovat toho statečného a nadaného mladého důstojníka, protože pravděpodobně není ještě v bezpečí. V jeho setnině bylo jen pět raněných, z toho nikdo nebezpečně. Jeden z těch pěti, francouzský dobrovolník, byl zraněn do nadloktí, ještě než začal střílet. Přesto vystřílel všech svých šestnáct nábojů, a když už mu zranění vadilo při nabíjení, dal si nabíjet od jednoho z mužů ozbrojených kosou, jen aby mohl střílet dál. Nazítří jsme si šli do Bellheimu prohlédnout bojiště a dát další dispozice. Bavoři pálili po našich střelcích dělovými koulemi a kartáči, ale nikoho nezasáhli, jen větve stromů, jimiž byla poseta celá silnice, a strom, pod nímž stál hejtman.

Dreherův a Obermüllerův prapor nastoupil dnes v plném počtu; měl definitivně obsadit Bellheim a okolí. Byl to krásný, dobře vyzbrojený prapor, a zvláště důstojníci se svými kníry, bradkami a snědými tvářemi, z nichž vyzařovala vážnost a nadšení, vypadali jako praví myslící lidojedi. Naštěstí nebyli tak nebezpeční, jak ještě uvidíme.

K svému údivu jsem se dověděl, že nemáme skoro žádné střelivo, že většina lidí má pouze pět až šest nábojů a jen několik málo bojovníků dvacet. Že zásoba nevystačí ani na to, aby se naplnily zcela vyprázdněné sumky mužstva, které bylo včera v boji. Hned jsem se nabídl, že dojedu do Kaiserslauternu pro střelivo, a ještě téhož dne večer jsem se vydal na cestu.

Selské vozy jezdí špatně; nutnost rekvírovat na zastávkách nové vozy, neznalost cesty atd. také zdržuje. Za rozbřesku jsem dojel do Maikammeru, asi na poloviční cestě k Neustadtu. Tady jsem narazil na oddíl pirmasenské lidobrany se čtyřmi děly; byli na cestě do Homburgu, s děly, která v Kaiserslauternu už pokládali za ztracená. Přes Zweibrücken a Pirmasens, odtud po nejbídnějších horských cestách se jim podařilo dojet až sem, kde se konečně dostali na rovinu. Páni Prusové s pronásledováním příliš nespěchali, ačkoli naši Pirmasenští, rozrušeni námahou, nočními pochody a vínem, věřili, že jsou jim už v patách.

Za několik hodin — bylo to 15. června — jsem dojel do Neustadtu. Všechno obyvatelstvo bylo na ulicích, mezi nimi vojáci i dobrovolníci, jak se ve Falci říkalo všem příslušníkům lidobrany bez rozdílu, pokud nosili blůzy. Vozy, děla a koně zatarasili cesty do města. Zkrátka, octl jsem se uprostřed ústupu celé falcké armády. Bylo tady všechno — prozatímní vláda, generál Sznayde, generální štáb, úřady. Kaiserslautern byl vydán a s ním Tržnice, „Donnersberg“, hostince, „strategicky nejvýhodnější bod Falce“ — a v této chvíli byl Neustadt středem falckého zmatku, který dosáhl vrcholu právě teď, když se schylovalo k boji. Nu, na všechno jsem se přeptal, sehnal jsem co nejvíc sudů prachu, olova a hotových nábojů k čemu by také bylo střelivo pro tuto armádu, která se rozpadla v trosky, aniž prošla jedinou bitvou? — opatřil jsem si konečně po nesčetných marných pokusech v sousední vsi žebřiňák a večer jsem se svou kořistí a s několika muži ozbrojeného průvodu zase vyrazil.

Před odjezdem jsem zašel k panu Sznaydovi a zeptal jsem se ho, nemá-li nějaký vzkaz pro Willicha. Starý labužník mi dal několik nic neříkajících dispozic a dodal s důležitou tváří: „Vidíte, děláme to teď zrovna jako Kossuth.“

Řekněme si, proč a jak falčtí povstalci dospěli k tomu, že to dělají zrovna tak jako Kossuth. Falc měla v nejskvělejším období „povstání“, tj. těsně před vpádem Prusů, asi 5000—6000 vojáků, ozbrojených puškami všech druhů, a na 1000—1500 bojovníků s kosami. K těmto 5000—6000 bojovníků, kteří mohli přicházet v úvahu, patřil za prvé Willichův sbor a porýnskohescnský dobrovolnický sbor, za druhé takzvaná lidobrana. Pro každý obvod byl jmenován vojenský komisař a ten měl za úkol sestavit jeden prapor. Jádro praporu a instruktory tvořili vojáci přeběhlí na stranu povstání a příslušní do daného obvodu. Tento systém, při němž se sloučilo řadové vojsko s právě odvedenými nováčky, systém, který by za bojového tažení, při přísné kázni a stálém cvičení ve zbrani vedl k nejlepším výsledkům, v tomto případě úplně selhal. Prapory se při nedostatku zbraní nedaly organizovat; vojáci neměli co dělat, odvykali kázni i vojenskému chování a většinou se rozutekli. Nakonec v několika obvodech vznikly jakés takés prapory, v ostatních bylo jen několik ozbrojených houfů. Mužů ozbrojených kosami se nedalo vůbec nijak použít; všude překáželi, nikde nebyli nic platní, a proto je zčásti ponechali, dokud pro ně nebudou zbraně, jako prozatímní doplněk u praporů, k nimž měli být zařazeni, zčásti je sloučili ve zvláštní sbor pod velením potrhlého hejtmana Zinna. Občan Zinn, nejskvělejší shakespearovský Pistol, jakého si lze představit — týž, který při úprku od Landau pod velením hrdiny Blenkera zakopl o pochvu své šavle, takže ji zlomil, a potom se s náramným patosem zapřísahal, že mu ji „čtyřiadvacetiliberní ohnivá dělová koule roztrhla vedví“ — tento nepřemožitelný Pistol byl dosud posílán do reakčních vesnic, aby je pacifikoval. Tuto svou funkci plnil velmi horlivě, takže rolníci měli sice před ním a před jeho sborem náramný respekt, ale kdykoli ho dopadli samotného, vždycky ho pěkně ztloukli. Když se pak vraceli z takových výprav, museli prý jeho lidé zpřerážet své kosy, a když přišel do Kaiserslauternu, vyprávěl o svých bojích se sedláky hrůzostrašné fallstaffiády.^[100]

Protože se ovšem s takovými silami nedalo celkem nic dělat, vydal Mieroslawski, který přibyl do bádenského hlavního stanu teprve 10. června, rozkaz, aby se falcké oddíly za bojů stáhly k Rýnu a pokud možno dobyly přechod přes Rýn u Mannheimu, v případě neúspěchu aby přešly na pravý břeh Rýna u Špýru a Knielingen a aby pak hájily přechody přes Rýn z bádenské strany. Současně s tímto rozkazem přišla zpráva, že Prusové vnikli do Falce od Saarbrückenu a hrstku našich lidí, rozestavěných na hranicích, zahnali prý po několika výstřelech ke Kaiserslauternu. Ihned se skoro všechny víceméně organizované jednotky začaly stahovat ke Kaiserslauternu a Neustadtu; nastal ohromný zmatek a značná část nováčků se rozutekla. Mladý důstojník, šlesvicko-holštýnský dobrovolník z roku 1848 Rakow, vyrazil s třiceti muži, aby zběhy znovu shromáždil, a za osmačtyřicet hodin jich shromáždil 1400; zformoval je do „kaiserslauternského praporu“, jemuž velel až do konce tažení.

Falc má ze strategického hlediska tak jednoduchý terén, že ani Prušáci se tu nemohli dopustit velké chyby. Podél Rýna se rozkládá údolí bez jakýchkoli terénních překážek, široké asi čtyři až pět hodin pochodu. Ve třech pohodlných denních pochodech dorazili Prusové od Kreuznachu a Wormsu až k Landau a Germersheimu. Přes hornatou západní Falc vede ze Saargemündu do Mohuče „císařská silnice“, většinou po horských úbočích nebo širokými údolími. Ani tady nejsou skoro žádné terénní překážky, za nimiž by se mohla alespoň chvíli udržet početně slabá a takticky nevycvičená armáda. Z císařské silnice odbočuje blízko pruských hranic u Homburgu výtečná silnice, která vede údolím řek a po úbočí Vogéz přes Zweibrücken a Pirmasens přímo do Landau. Tato silnice není už tak pohodlná, ale ani ona se nedá při malém počtu vojska a bez dělostřelectva uzavřít, zvláště když nepřátelský sbor manévruje v rovině a může odříznout ústup přes Landau a Bergzabern.

Proto byl útok Prusů velmi jednoduchý. První úder vedli od Saarbrückenu proti Homburgu; odtud postupovali jedním proudem přímo na Kaiserslautern, druhým přes Pirmasens na Landau. Hned nato vyrazil druhý sbor v údolí Rýna. V Kirchheimbolandenu narazil tento sbor na první houževnatý odpor porýnskohesenského sboru, který tam byl rozmístěn. Mohučští střelci hájili Zámeckou zahradu velmi úporně, třebaže měli značné ztráty. Nakonec je Prusové obešli, a proto se stáhli. Sedmnáct jich padlo Prušákům do rukou. Byli na místě postaveni ke stromům a opilí hrdinové „skvělé armády“ jc okamžitě postříleli. Touto hanebností začali Prušáci své „sice krátké, ale slavné tažení“ ve Falci.

Tak byla dobyta celá severní polovina Falce a dosaženo spojení obou hlavních proudů. Teď už mohli Prusové jen postupovat rovinou a vysvobodit Landau a Germersheim z obležení, aby si zajistili celou ostatní Falc a zajali všechny oddíly, které se snad ještě držely v horách.

Ve Falci bylo asi 30 000 Prusů s početným jezdectvem a dělostřelectvem. V rovině, kde postupovali princ Pruský a Hirschfeld s nejsilnějším sborem, stálo mezi nimi a Neustadtem jen několik oddílů lidobrany, neschopných odporu a napolovic rozpadlých, a část porýnskohesenského sboru. Kdyby Prusové rychle vyrazili na Špýr a Germersheim, 4000—5000 falckých povstalců, soustředěných nebo spíše motajících se u Neustadtu a Landau, by bylo ztraceno, rozprášeno, rozehnáno a zajato. Ale páni Prušáci, tak čilí, když šlo o střílení bezbranných zajatců, byli nanejvýš zdrženliví v boji, nanejvýš pohodlní při pronásledování.

Při líčení celého tažení se stále musím vracet k nezvyklé vlažnosti Prusů i ostatního říšského vojska při útoku i při pronásledování, k vlažnosti proti armádě, která byla většinou šestkrát a vždy aspoň třikrát menší než říšské vojsko, která byla špatně organizována a místy měla špatné velení. Jestliže se k této okolnosti musím častěji vracet, je jasné, že si nemyslím, že by vinu na ní měla nějaká zvláštní zbabělost pruských vojáků, a to tím méně, že si — jak jsme už viděli — vůbec nedělám iluze o zvláštní statečnosti našich oddílů. Stejně tak si nemyslím, že by to byla nějaká velkomyslnost, jak říkají reakcionáři, nebo úmyslná snaha Prusů, aby se nemuseli obtěžovat s příliš mnoha zajatci. Pruská civilní i vojenská byrokracie se odjakživa snažila proslavit tím, že s velkou pompou triumfovala nad slabým nepřítelem nebo se s krvežíznivou rozkoší mstila na bezbranných. Dělala to i v Bádensku a ve Falci — důkazem jsou popravy v Kirchheimu, noční střílení v bažantnici v Karlsruhe, nesčíslná vraždění raněných a těch, kteří se vzdali, na všech bojištích, týrání těch několika málo lidí, kteří upadli do zajetí, vraždy při stanném právu ve Freiburgu a v Rastattu a konečně pomalé, skryté a proto tím děsnější vraždění rastattských vězňů týráním, hladem, tím, že byli nacpáni do vlhkých, dusných děr, a tyfem, který z toho všeho vznikl. Vlažné vedení války ze strany Prušáků mělo ovšem důvod ve zbabělosti, a to ve zbabělosti velitelů. Nemluvíme-li už o onom zdlouhavém, úzkostlivém puntičkářství našich pruských hrdinů drezúry a manévrů, které znemožňuje jakýkoli smělý tah a jakékoli rychlé rozhodování, nemluvíme-li už o rozvláčném služebním řádu, který má různými oklikami odvrátit opakování tolika potupných porážek — cožpak by Prusové někdy vedli válku způsobem, který je pro nás tak nesnesitelně zdlouhavý a pro ně tak ostudný, kdyby si byli jisti svými vlastními lidmi? Ale vtom to právě vězelo. Páni generálové věděli, že třetina jejich armády se skládá ze vzpurných pluků zeměbrany, které by se po prvním vítězství povstalecké armády přidaly na její stranu a velmi brzy by s sebou strhly i polovinu řadového vojska a hlavně celé dělostřelectvo. A je jistě nasnadě, jak by to pak dopadlo s hohenzollernskou dynastií a s „neoslabenou korunou“^[101].

V Maikammeru, kde jsem musel čekat na nový povoz a ozbrojený průvod až do rána 16. června, mě znovu dohonila armáda, která vyrazila za časného jitra z Neustadtu. Ještě den předtím se mluvilo o pochodu na Špýr; od tohoto plánu se zřejmě upustilo a armáda táhla přímo ke knielingenskému mostu. Vydal jsem se na pochod s patnácti selskými chlapci z Pirmasensu, polodivochy z pralesů západní Falce. Teprve nedaleko Offenbachu jsem se dověděl, že Willich odtáhl se všemi svými oddíly do městečka Frankweileru severozápadně od Landau. Obrátil jsem se tedy a kolem poledne jsem dorazil do Frankweileru. Našel jsem tu nejen Willicha, ale i celý předvoj falcké armády, která se vydala cestou vedoucí na západ od Landau, aby nemusela procházet mezi Landau a Germersheimem. V hospodě se usadila prozatímní vláda s úředníky, generální štáb a četní demokratičtí povaleči, kteří se k nim přilepili. Generál Sznayde snídal. Všechno běhalo sem a tam — v hostinci členové prozatímní vlády, velitelé a povaleči, na ulici vojáci. Postupně přicházelo jádro armády; pan Blenker, pan Trociňski, pan Strasser a jak se všichni jmenují, na bujných ořích v čele svých chrabrých junáků. Zmatek byl stále větší. Pomaloučku se dařilo jednotlivé sbory posílat dál, směrem na Impflingen a Kandel.

Na této armádě nebylo vidět, že je na ústupu. Nepořádek byl u ní běžnou věcí od začátku, a jestliže mladí válečníci začali už naříkat na nezvyklé pochody, neodradilo je to, aby v hostincích po libosti nehodovali, nepovykovali a nehrozili Prušákům co nejrychlejší zkázou. Přes toto vítězné sebevědomí by jediný pluk jezdectva s několika děly stačil, aby celou tu veselou společnost rozprášil do všech čtyř světových stran a „porýnsko-falckou armádu svobody“ dočista rozehnal. Stačilo k tomu jen rychlé rozhodování a trochu odvahy; ale ani po jednom, ani po druhém nebylo v pruském táboře ani vidu ani slechu.

Druhý den ráno jsme vyrazili. Zatímco hlavní část ustupujících odtáhla ke knielingenskému mostu, vyrazil Willich se svým sborem a s Dreherovým praporem do hor proti Prusům. Jedna z našich setnin, asi padesát landauských turnerů, postoupila do nejvyšších hor, k Johanniskreuzu. Schimmelpfennig se svým sborem byl stále ještě na silnici z Pirmasensu do Landau. Úkolem bylo zadržet Prusy a ve Weidenthalu jim zatarasit silnice do Bergzabernu a do údolí Lautery.

Schimmelpfennig mezitím už Weidenthal vyklidil a stáhl se do Rinnthalu a Annweileru. Silnice se tu zatáčí a právě v tomto ohybu tvoří hory uzavírající údolí Queichu jakousi soutěsku, za níž leží vesnice Rinnthal. Tato soutěska byla obsazena jakous takous polní stráží. V noci hlídky hlásily, že na ně někdo střílel. Brzy ráno přišli bývalý občanský komisař Weiss ze Zweibrückenu a mladý Porýňan M. J. Becker se zprávou, že se blíží Prusové, a žádali, aby byly vyslány průzkumné hlídky. Ale průzkum nebyl proveden a nebyly ani obsazeny výšiny na obou stranách soutěsky, takže Weiss a Becker se rozhodli, že půjdou na průzkum sami. Když se zprávy, že nepřítel se blíží, množily, začali Schimmelpfennigovi lidé stavět v soutěsce barikádu; přijel Willich, přehlédl postavení, vydal několik rozkazů, jak mají být obsazeny výšiny, a dal úplně zbytečnou barikádu zase odklidit. Vrátil se pak rychle na koni do Annweileru a přivedl své oddíly.

Když jsme postupovali Rinnthalem, slyšeli jsme první výstřely. Rychle jsme prošli vesnicí a viděli jsme Schimmelpfennigovy lidi rozestavené na silnici, většinou s kosami, málo pušek; někteří už vpředu bojovali. Prusové stříleli v chodu a postupovali po výšinách; Schimmelpfennig je nechal klidně dojít do postavení, které měl sám obsadit. Do naší kolony nepadla ještě ani jediná střela; všechny létaly vysoko nad námi. Jestliže střela zahvízdala nad muži ozbrojenými kosami, celá řada zakolísala a všichni začali křičet.

S námahou jsme prošli podél tohoto vojska, které zahradilo skoro celou silnici, všude působilo zmatek a nebylo přitom se svými kosami vůbec nic platné. Velitelé setnin a poručíci byli stejně bezradní a zmatení jako jejich vojáci. Naši střelci dostali rozkaz postupovat vpřed, někteří doprava na výšiny, někteří doleva, k tomu doleva ještě dvě setniny, aby posílily střelce a obešly Prusy. Hlavní kolona zůstala v údolí. Několik střelců zaujalo postavcní za troskami barikády v ohybu silnice a střílelo na pruskou kolonu, která stála několik set kroků dále. Šel jsem s několika lidmi do stráně vlevo.

Vyšplhali jsme se po křovinatém svahu, ale hned jsme narazili na otevřené pole; z lesa na protější straně nás začali pruští střelci zasypávat svými střelami. Přivedl jsem nahoru ještě několik dobrovolníků, bezradně a trochu bázlivě šplhajících po stráni, rozestavil jsem je tak, aby byli pokud možno kryti, a prozkoumal jsem trochu terén. Nemohl jsem s těmito několika muži postupovat přes docela otevřené pole, široké 200—250 kroků, dokud oddíl, předsunutý dále vlevo, který měl obejít nepřítele, nenapadl Prusy z boku; mohli jsme nejvýš držet své postavení, protože jsme byli beztak špatně kryti. Prusové ostatně stříleli mizerně, přestože měli pušky s taženou hlavní; stáli jsme skoro nekryti přes půl hodiny v nejprudší palbě a nepřátelští ostrostřelci zasáhli jen jednu hlaveň pušky a cíp blůzy.

Musel jsem se konečně podívat po Willichovi. Moji lidé slíbili, že se udrží, já jsem zase slezl se stráně. Dole bylo všechno v pořádku. Hlavní kolona Prusů byla ostřelována našimi střelci na silnici i vpravo od ní a musela se stáhnout trochu zpátky. Najednou zleva, kde jsem stál, sbíhají naši dobrovolníci úprkem se stráně dolů a ponechávají své postavení napospas nepříteli. Setninám, postupujícím na nejzazším levém křídle a oslabeným tím, že mnoho střelců zůstalo vzadu, se cesta lesíkem ležícím trochu stranou zdála příliš dlouhá; v čele s hejtmanem, který zvítězil v boji u Bellheimu, se vydali napříč přes pole. Přivítala je prudká palba; hejtman a mnoho jiných klesli k zemi a zbytek bez velitele ustoupil přesile. Prusové začali postupovat, sevřeli naše střelce ze stran, ostřelovali je shora a donutili je tak k ústupu. Celý vrch byl brzy v rukou Prusů. Stříleli shora na naše kolony; nedalo se už nic dělat, dali jsme se na ústup. Silnice byla zatarasena Schimmelpfennigovými oddíly a Dreherovým a Obermüllerovým praporem, který podle chvalného bádenského zvyku nepochodoval ve skupinách po 4—6 mužích, nýbrž frontálně v poločetách po 12—15 mužích a zabral celou šíři silnice. Naši lidé museli ustupovat do vesnice bažinatými lukami. Zůstal jsem u střelců, kteří kryli ústup.

Boj jsme prohráli — jednak proto, že Schimmelpfennig proti Willichovu rozkazu nedal obsadit návrší, která jsme s několika málo ještě způsobilými jednotkami nedokázali už Prusům vzít, jednak pro naprostou neschopnost Schimrnelpfennigových lidí a Dreherova praporu, jednak konečně pro netrpělivost hejtmana, který měl rozkaz Prusy obejít; netrpělivost ho málem stála život a odkryla naše levé křídlo. Měli jsme ostatně štěstí, že jsme byli poraženi; jedna pruská kolona byla už na cestě do Bergzabernu, Landau byla uvolněna z obležení, a tak bychom byli ve Weidenthalu úplně obklíčeni.

Na ústupu jsme ztratili víc lidí než v boji. Pruské střely občas dopadaly do našich hustých řad, které se pohybovaly kupředu většinou v báječném nepořádku, s křikem a rámusem. Měli jsme asi patnáct raněných, mezi nimi i Schimmelpfenniga, který byl hned na začátku boje raněn do kolena. Prusové nás i tentokrát pronásledovali velmi vlažně a brzy přestali střílet. Sledovalo nás jen několik jednotlivých střelců po horských úbočích. V Annweileru, vzdáleném půl hodiny od bojiště, jsme se docela klidně posilnili a pochodovali pak do Albersweileru. Měli jsme to hlavní: 3000 zlatých, které už byly v Annweileru připraveny jako úpisy na nucenou půjčku. Prusové to později označili za vyloupení pokladny. Ve vítězném opojení také tvrdili, že u Rinnthalu zabili hejtmana Manteuffela z našeho sboru, přeběhlého pruského poddůstojníka, příbuzného ctihodného pana Manteuffela z Berlína. Pan Manteuffel je tak dokonale zabitý, že od té doby v Curychu ještě vyhrál v tělocvičných závodech.

V Albersweileru se k nám připojila dvě bádenská děla, část posily, kterou poslal Mieroslawski. Chtěli jsme jich použít a znovu se v těchto místech zachytit; tu jsme dostali zprávu, že Prusové jsou už v Landau, a tak nám nezbylo nic jiného než vydat se přímo do Langenkandelu^[a].

V Albersweileru jsme se šťastně zbavili nepotřebných oddílů, které pochodovaly s námi. Schimmelpfennigův sbor se po ztrátě velitele už částečně rozpadl a vyrazil na vlastní pěst ke Kandelu. Zanechával za sebou v každé hospodě vysílené a jiné opozdilce. Dreherův prapor se začal v Alberswcileru bouřit. Willich a já jsme k němu zašli a zeptali se mužů, co chtějí. Všeobecné mlčení. Konečně jeden už nemladý dobrovolník vykřikl: „Chtějí nás vést na jatka!“ Toto zvolání bylo naprosto směšné, vždyť sbor nebyl ani jednou v boji a na ústupu měl dva, nanejvýš tři lehce raněné. Willich vyzval tohoto muže, aby předstoupil a odevzdal pušku. Trochu nalíznutý šedivý vousáč uposlechl, ale sehrál tragikomický výstup a vřískal dlouhou řeč, jejímž krátkým smyslem bylo, že se mu něco takového ještě nikdy nestalo. Mezi bodrými, ale neukázněnými bojovníky nastalo z toho všeobecné pobouření, takže Willich celé setnině rozkázal, aby okamžitě odešla, že už má toho tlachání a reptání až po krk a že takovým vojákům už nechce velet ani chvilku. Setnina se nedala dvakrát pobízet, udělala vpravo v bok a vyrazila. Pět minut nato ji následoval zbytek praporu, jemuž Willich přidal ještě dvě děla. Nelíbilo se jim, že mají „jít na jatka“ a udržovat kázeň! S radostí jsme je nechali odtáhnout.

Vyrazili jsme vpravo do hor směrem na Impflingen. Brzy jsme se přiblížili k Prusům; naši střelci s nimi vyměnili několik výstřelů. Po celý večer se co chvíli střílelo. Zůstal jsem v první vesnici, abych poslal po poslovi zprávu naší landauské setnině turnerů; nevím, zda ji dostala setnina, ale zpráva šťastně došla do Francie a odtud do Bádenska. Tímto zdržením jsem ztratil sbor a musel jsem si sám hledat cestu do Kandelu. Cesty byly plné opozdilců, kteří zůstali za armádou; všechny hospody byly přecpány; s celou tou nádherou to zřejmě smutně dopadlo. Tady důstojníci bez vojáků, tam vojáci bez důstojníků, dobrovolníci všech sborů v pestré směsici spěchali pěšky i na vozech ke Kandelu. A Prusové si na vážné pronásledování ani nevzpomněli! Impflingen leží jen hodinu cesty od Landau, Wörth (před knielingenským mostem) jen čtyři až pět hodin od Germersheimu; a Prusové neposlali ani do Impflingenu, ani do Wörthu rychle oddíly, které by mohly odříznout tady opozdilce, tam celou armádu. Princ Pruský si dobyl vavříny opravdu svérázným způsobem!

V Kandelu jsem zastihl Willicha, ne však sbor, který byl ubytován za městem. Zato jsem se znovu shledal s prozatímní vládou, s generálním štábem a s početným zástupem povalečů. Všechno bylo zase přeplněno vojskem, jenže nepořádku a zmatku bylo ještě mnohem víc než včera ve Frankweileru. Co chvíli přicházeli důstojníci a ptali se po svém sboru, vojáci zase po svých velitelích. Nikdo jim neuměl odpovědět. Rozpad byl úplný.

Druhý den ráno, 18. června, prošla celá ta společnost Wörthem a přes knielingenský most. Přestože se mnoho vojáků rozuteklo a odešlo domů, armáda i s posilami z Bádenska měla ještě 5000 až 6000 mužů. Pochodovali Wörthem tak hrdě, jako by vesnici právě dobyli a jako by táhli vstříc novým triumfům. Dělali to stále ještě jako Kossuth. Jedině bádenský řadový prapor si uchoval vojenské vystupování a mohl pochodovat kolem hospody, aniž si do ní několik vojáků zaskočilo. Konečně dorazil náš sbor. Zůstali jsme vzadu jako ochrana, dokud nebude možno odvézt most; když bylo všechno v pořádku, přešli jsme do Bádenska a pomohli jsme pilotový most rozebrat.

Bádenská vláda chtěla ušetřit dobré měšťáky v Karlsruhe, kteří se 6. června tak statečně drželi proti republikánům,^[102] a ubytovala celý ten falcký spolek v okolí města. My jsme však trvali na tom, aby náš sbor byl umístěn v Karlsruhe; potřebovali jsme si dát mnoho věcí do pořádku a opatřit si různé části oděvu. Kromě toho jsme pokládali přítomnost spolehlivého, revolučního sboru v Karlsruhe za velmi žádoucí. Ale pan Brentano se o nás postaral. Poslal nás do Daxlandenu, do vsi vzdálené půldruhé hodiny od Karlsruhe, kterou nám vylíčili jako pravé eldorádo. Vydali jsme se tam a našli jsme nejreakčnější hnízdo v celém kraji. Nic k jídlu, nic k pití, stěží trochu slámy; polovina sboru musela spát na holé zemi. K tomu kyselé tváře ve všech dveřích a oknech. Vzali jsme to zkrátka. Oznámili jsme panu Breutanovi: nedá-li nám sám jiné lepší ubytování, budeme druhý den ráno, 19. června, v Karlsruhe. Ujednáno, provedeno. V devět hodin ráno jsme vyrazili. Neodešli jsme od vesnice ani na dostřel a už potkáváme pana Brentana se štábním důstojníkem; zahrnuje nás lichotkami, spouští všechna stavidla své výmluvnosti, aby nás odvrátil od Karlsruhe. Město prý poskytuje ubytování už 5000 mužů, bohatší třída prý odcestovala, střední stav je už ubytováním přetížen; on prý nedopustí, aby statečný Willichův sbor, jehož sláva se nese od úst k ústům, byl špatně ubytován atd. Nebylo to nic platné. Willich žádal několik prázdných paláců, jejichž aristokratičtí majitelé odcestovali, a když je Brentano nechtěl dát, šli jsme se ubytovat do Karlsruhe sami.

Ve městě jsme dostali pušky pro naši setninu ozbrojenou kosami a něco sukna na pláště. Dali jsme si co nejrychleji spravit boty a šaty. Přidali se k nám také noví lidé, dost dělníků, které jsem znal z elberfcldského povstání, dále Kinkel, který vstoupil jako mušketýr do besançonské dělnické setniny, a Zychlinski, pobočník vrchního velitele za drážďanského povstání a velitel zadního voje při ústupu povstalců. Vstoupil jako střelec do studentské setniny.

Vedle doplnění výzbroje jsme nezapomínali ani na taktický výcvik. Pilně jsme cvičili a druhý den našeho pobytu jsme provedli cvičný útok na Karlsruhe ze Zámeckého náměstí. Měšťáci dali svým všeobecným a hlubokým rozhořčením nad tímto manévrem najevo, že hrozbě dokonale porozuměli.

Konečně jsme učinili odvážné rozhodnutí, že zabavíme velkovévodovu sbírku zbraní, kterou dosud chránili jako svátost. Právě jsme se chystali dát upravit dvacet pušek ze sbírky na zápalkové pušky, když přišla zpráva, že Prusové přešli u Germnersheimu přes Rýn a že jsou v Grabenu a v Bruchsalu.

Hned 20. června večer jsme se vydali na pochod se dvěma falckými děly. Když jsme došli do Blankenlochu, půldruhé hodiny cesty od Karlsruhe směrem k Bruchsalu, setkali jsme se tam s panem Clementem a jeho praporem a dověděli jsme se, že pruské přední hlídky jsou předsunuty asi hodinu cesty od Blankenlochu. Zatímco naši lidé — v bojové pohotovosti — večeřeli, konali jsme válečnou poradu. Willich navrhl, abychom na Prusy zaútočili hned. Pan Clement prohlásil, že se svými nevycvičenými oddíly nemůže podniknout noční útok. Rozhodli jsme se tedy, že postoupíme ihned ke Karlsdorfu, těsně před rozedněním zaútočíme a pokusíme se prorazit pruskou linii. Podaří-li se nám to, budeme postupovat na Bruchsal a pokud možno pronikneme do města. Pan Clement pak při rozednění zaútočí přes Friedrichsthal a podpoří náš levý bok.

Asi o půlnoci jsme vyrazili. Náš podnik byl dost odvážný. Nebylo nás ani sedm set mužů, měli jsme dvě děla; naše jednotky byly lépe vycvičeny a spolehlivější než ostatní falcké vojsko, byly také dost zvyklé ohni. Chtěli jsme s nimi napadnout nepřátelský sbor, který byl určitě mnohem lépe vycvičen a měl zkušenější nižší důstojníky než my — vždyť někteří naši velitelé setnin snad ani nebyli v občanské gardě; sílu sboru jsme přesně neznali, ale nebyla menší než 4000 mužů. Náš sbor však už obstál v nerovnějších bojích, a s příznivějším početním poměrem se v tomto tažení nedalo vůbec počítat.

Poslali jsme deset studentů na sto kroků vpřed jako předvoj; potom následovala první kolona v čele s šesti bádenskými dragouny, kteří nám byli přiděleni ke spojovací službě, za nimi tři setniny. Děla a tři zbývající setniny šly kus cesty za námi a pochodový proud uzavírali střelci. Byl vydán rozkaz, že se za žádných okolností nesmí střílet, že se musí postupovat v největší tichosti, a jakmile se ukáže nepřítel, má se provést bodákový útok.

Brzy jsme v dálce spatřili zář pruských strážních ohňů. Došli jsme nerušeně do Spöcku. Hlavní voj se zastaví; postupuje jen předvoj. Náhle zazní výstřely; na silnici u vjezdu do vesnice zaplápolá jasný plamen zapálené slámy, zvony zvoní na poplach. Naši harcovníci^[b] obcházejí zprava i zleva vesnici a kolona do ní vstupuje. Ve vsi také vzplanou ohně; na každém rohu čekáme salvu. Ale všude je ticho, jen před radnicí táboří jakási stráž složená z rolníků. Pruská hlídka už utekla.

Páni Prušáci — to jsme tu viděli — se přes svou nesmírnou přesilu necítili jisti, když nemohli až do nejnudnější podrobnosti postupovat podle svých pedantických řádů pro službu předních hlídek. Tato nejvíc vysunutá hlídka stála hodinu cesty před jejich táborem. Kdybychom my naše lidi, nezvyklé válečným útrapám, takto unavovali službou předních hlídek, měli bychom spoustu vysílených. Spoléhali jsme se na pruskou bojácnost a počítali jsme s tím, že asi mají před námi větší respekt než my před nimi. A právem. Až ke švýcarským hranicím nebyly naše přední hlídky nikdy napadeny, náš tábor nebyl nikdy přepaden.

Teď byli Prusové určitě varováni. Máme se obrátit? To se nám nezdálo, postupovali jsme dál.

U Neithartu zase zvonění na poplach; tentokrát však nevzplane signální oheň, ani nezazní výstřely. V trochu semknutějším tvaru postupujeme i touto vesnicí a stoupáme vzhůru ke Karlsdorfu. Náš předvoj, teď jen třicet kroků před námi, jen vystoupí na výšinu, spatří těsně před sebou pruskou polní stráž, která na něj volá. Slyším: „Kdo tam?“ a vrhnu se vpřed. Jeden z mých kamarádů povídá: „S tím už je amen, toho už neuvidíme.“ Ale právě to, že jsem vyběhl kupředu, mě zachránilo.

V tom okamžiku totiž nepřátelská polní stráž vypálí salvu, a naš předvoj, misto aby ji vyridil bodakem, střelbu opětuje Šel jsem vedle dragounů;jsou zbabělí jako obvykle, hned obracejí koně, vjíždějí tryskem do pochodového proudu, srazí několik lidí k zemi, prvních čtyři až šest řad úplně rozvrátí a ujíždějí pryč. Nepřátelské jízdní hlídky, rozestavené v polích vpravo i vlevo, hned do nás pálí, a aby byl zmatek úplnější, začne několik pitomců v naší koloně střílet do vlastního čela a jiní pitomci to dělají po nich. V mžiku je první polovina naší kolony rozprášena — zčásti je rozptýlena po polích, zčásti na útěku, zčásti se zmítá ve zmateném klubku na silnici. Zranění, torby, klobouky, pušky, všechno se válí v pestré směsici v mladém žitě. Do toho divoký, zmatený křik, střelba a hvízdání kulí ze všech stran. A když povyk trochu ustane, slyším, jak naše děla daleko vzadu ujíždějí v zběsilém útěku pryč. Prokázala druhé polovině kolony stejnou službu jako dragouni první půlce.

Třebaže jsem měl v té chvíli zlost na dětinskou hrůzu, která se zmocnila našich vojáků, přesto mi připadali Prušáci úplně ubozí; když byli upozorněni, že jsme se přiblížili, přestali po několika výstřelech pálit a co nejrychleji vzali do zaječích. Náš předvoj stál ještě na svém původním místě a nikdo na něj neútočil. Jedna eskadrona jízdy nebo obstojně udržovaná palba z pušek by nás donutily k panickému útěku.

Willich se rychle vrátil od předvoje. Besançonská setnina se první znovu zformovala; ostatní se k ní víceméně zahanbeně připojovaly. Začínalo svítat. Naše ztráty činily šest raněných, mezi nimi jeden náš štábní důstojník; dragounský kůň ho srazil k zemi právě na tom místě, které jsem před chvilkou opustil, když jsem spěchal k předvoji. Několik dalších zřejmě zasáhly kulky našich vlastních lidí. Pečlivě jsme sesbírali všechny odhozené části výzbroje, aby se Prusům nedostala do rukou ani nejmenší trofej, a pomalu jsme se stahovali zpátky do Neithartu. Za prvními domy se rozmístili střelci, aby nás kryli. Ale neobjevil se ani jediný Prušák; a když se Zychlinski vydal ještě jednou na průzkum, zjistil, že jsou ještě za kopcem. Párkrát po něm vystřelili, ale nezasáhli ho.

Falčtí rolníci, kteří vozili naše děla, projeli s jedním dělem celou vesnicí; druhé se převrhlo a vozkové ujeli i s pěti koňmi, jejichž postraňky přeťali. Museli jsme dělo postavit a vézt je dál jen s jedním, prostředním koněm.

Když jsme dorazili ke Spöcku, uslyšeli jsme zprava, od Friedrichsthalu, střelbu z pušek, která stále sílila.

Pan Clement konečně zaútočil, o hodinu později, než bylo smluveno. Navrhl jsem, abychom ho podpořili útokem z boku, a tak napravili jeho chybu. Willich byl téhož mínění a nařídil, abychom se pustili první cestou vpravo. Část našeho sboru už odbočila, když přišel ordonanční důstojník od Clementa se sdělením, že jeho velitel se stahuje zpět. Vydali jsme se tedy do Blankenlochu. Za chvíli jsme potkali pana Beusta z generálního štábu; strašně se divil, že nás vidí jestě naživu a sbor že je v naprostém pořádku. Ti lotři dragouni prchali až do Karlsruhe a na útěku všude vykládali, že Willich zahynul, že všichni důstojníci jsou mrtvi a sbor zničen a rozprášen do všech čtyř světových stran. Stříleli prý po nás kartáči a „zápalnými pumami“.

Před Blankenlochem jsme potkali falcké a bádenské oddíly a nakonec pana Sznayda a jeho štáb. Ten starý lišák pravděpodobně strávil noc docela klidně v posteli, ale byl tak nestydatý, že na nás volal: „Pánové, kam jdete? Nepřítel je tamhle!“ Odpověděli jsme*******mu ovšem jaksepatří, přešli jsme kolem něho jakoby nic a hleděli jsme si v Blankenlochu trochu odpočinout a posilnit se. Po dvou hodinách se pan Sznayde se svým oddílem vrátil — nepřítele ovšem ani neviděl — a nasnídal se.

Pan Sznayde teď velel — i s posilami, které přišly z Karlsruhe a okolí — asi 8000—9000 mužů, mezi nimi třem bádenským řadovým praporům a dvěma bádenským bateriím. Děl bylo celkem asi pětadvacet. Protože Mieroslawski vydával poněkud nejasné rozkazy a hlavně proto, že pan Sznayde byl naprosto neschopný, zůstala celá falcká armáda stát v okolí Karlsruhe, dokud Prusové pod ochranou germersheimského předmostí nepřešli přes Rýn. Mieroslawski (viz jeho zprávu o bádenském tažení)^[103] vydal všeobecný rozkaz, že se po ústupu z Falce mají bránit přechody přes Rýn od Špýru po Knielingen, a zvláštní rozkaz, že Karlsruhe se má chránit a knielingenský most má být shromaždištěm celé armády. Pan Sznayde si to vyložil tak, že má až do dalších rozkazů čekat u Karlsruhe a Knielingen. Kdyby byl podl všeobecného rozkazu Microslawského poslal proti germersheimskému předmostí silný sbor s dělostřelectvem, nedošlo by k takovému nesmyslu, že major Mniewski měl podle rozkazu dobýt předmostí se 450 nováčky a bez děla, 30 000 Prusů by nepřešlo bez boje přes Rýn, spojení s Mieroslawskim by nebylo přerušeno a falcká armáda by mohla dorazit včas na bojiště u Waghäuselu. Místo toho se 21. června, v den boje u Waghäuselu, bezradně potloukala mezi Friedrichsthalem, Weingartenem a Bruchsalem, ztratila nepřítele z očí a mařila čas pochodováním z místa na místo.

Dostali jsme rozkaz vyrazit k pravému křídlu a postupovat přes Weingarten po úbočí hor. Vyrazili jsme tedy týž den — 21. června — v poledne z Blankenlochu a večer kolem páté z Weingartenu. Falcké oddíly začínaly být nakonec neklidné; zjistily, jaká je proti nim přesila, a ztratily chvástavou jistotu, kterou dosud mívaly alespoň před bojem. Od nynějška začala falcká a bádenská lidobrana a ponenáhlu i řadové vojsko a dělostřelectvo všude vidět Prusy, denně se opakoval planý poplach, který vyvolával zmatky a vedl k nejsměšnějším scénám. Hned na prvním návrší za Weingartenem se proti nám hnaly hlídky a za nimi i rolníci s voláním: „Prušáci jsou tu!“ Náš sbor se seřadil do bojové sestavy a postupoval vpřed. Vrátil jsem se do městečka, abych dal vyhlásit poplach, a tak se mi sbor ztratil. Celý povyk byl ovšem bezdůvodný. Prusové se stáhli k Waghäuselu a Willich ještě téhož večera dorazil do Bruchsalu.

Strávil jsem noc s panem Osswaldem a s jeho falckým praporem v Obergrombachu a druhý den ráno jsem s ním táhl do Bruchsalu. Před městem proti nám vyrazily vozy s opozdilci: „Prušáci jsou tu!“ Celého praporu se hned zmocnil neklid, a jen těžko se dal pohnout k dalšímu postupu. Byl to ovšem zase planý poplach; v Bruchsalu byl Willich a zbytek falckého předvoje. Ostatní postupně docházeli a po Prušácích nebylo ani památky. Kromě armády a jejích velitelů tam byli dʼEster, bývalá falcká vláda a Goegg, který se poté, co se ustavila Brentanova bezvýhradná diktatura, zdržoval takřka jen u armády a pomáhal tam obstarávat běžné civilní záležitosti. Zásobování bylo špatné, zmatek obrovský. Jen v hlavním stanu se jako vždy žilo dobře.

Dostali jsme znovu značné množství nábojů ze zásob v Karlsruhe; večer jsme se vydali na další pochod a s námi celý předvoj. Ten se ubytoval v Ubstadtu, kdežto my jsme odbočili vpravo k Unter-Oewisheimu, abychom chránili bok od hor.

Navenek jsme teď vypadali jako docela úctyhodná síla. Náš sbor byl posílen dvěma novými částmi. Byl to za prvé langenkandelský prapor, který se na cestě z domova ke knielingenskému mostu rozutekl a jeho beaux restes^[c] se připojily k nám; skládaly se z hejtmana, poručíka, praporečníka, šikovatele, poddůstojníka a dvou mužů. Za druhé „kolona Roberta Bluma“ s rudou vlajkou, což byl oddíl asi o šedesáti mužích, kteří vypadali jako lidožrouti a při rekvírování vykonali nejeden hrdinský čin. Kromě toho nám byla přidělena ještě čtyři bádenská děla a jeden prapor bádenské lidobrany, prapor Knieryův, Knüryův nebo Knierimův (správné znění tohoto jména se nedalo zjistit). Knierimův prapor byl hoden svého velitele a pan Knierim hoden svého praporu. Všechno to byli mužové pevných zásad, strašliví tlučhubové a panikáři, ustavičně opilí. Jejich srdce bylo prodchnuto oním proslulým „nadšením“ a toto nadšení je vedlo, jak uvidíme, k nejsmělejším hrdinským činům.

Ráno 23. června dostal Willich od Anneka, velitele falckého předvoje v Ubstadtu, toto hlášení: nepřítel se blíží, konala se válečná porada a usneseno ustoupit. Willich, nesmírně užaslý nad touto podivnou zprávou, okamžitě zajel za Annekem a přiměl jej i jeho důstojníky, aby se připravili k boji u Ubstadtu; osobně přehlédl postavení a určil, jak mají být rozestavena děla. Pak se vrátil a nařídil svým lidem bojovou pohotovost. Zatímco se naše jednotky rozmisťovaly, dostali jsme z hlavního stanu v Bruchsalu tento rozkaz, podepsaný Techowem: hlavní síly armády budou postupovat po silnici na Heidelberk a mají ještě týž den dorazit do Mingolsheimu; my máme zároveň postupovat přes Odenheim na Waldangelloch a tam přenocovat. Sem nám budou doručeny další zprávy o úspěších hlavních sil a rozkazy, co máme dělat dál.

Pan Struve uveřejnil ve svých dobrodružných „Dějinách tří lidových povstání v Bádensku“^[104], str. 311—317, zprávu o operacích falcké armády v době od 20.—26. června, zprávu, která je jen apologií neschopného Sznayda a hemží se nepravdami a zkomoleninami. Z toho, co jsme tu vylíčili, vyplývá: 1) není pravda, žeSznayde „dostal několik hodin po svém příchodu do Bruchsalu (22. června) jistou zprávu o srážce u Waghäuselu a jejím výsledku“; 2) není tedy pravda, že „se tím jeho plán změnil, a místo aby postupoval na Mingolsheim, jak měl zpočátku v úmyslu“, že se už 22. června „rozhodl, že zůstane s hlavními silami své divize v Bruchsalu“ (zmíněná Techowova zpráva byla napsána v noci z 22. na 23. června); 3) není pravda, že „ráno 23. června mělo dojít k velké rekognoskaci“, nýbrž právě k pochodu na Mingolsheim. Struvovo tvrzení, že 4) „všechny oddíly dostaly rozkaz, aby postupovaly ve směru palby, jakmile uslyší střelbu“, a že 5) „oddíl pravého křídla (Willich) omlouval svou nepřítomnost v bitvě u Ubstadtu tím, že střelbu neslyšel“ — toto tvrzení je, jak se ukáže, sprostá lež.

Vydali jsme se ihned na pochod. V Odenheimu se mělo snídat. Několik bavorských švališérů, kteří nám byli přiděleni ke spojovací službě, objíždělo vesnici z levé strany a měli zjistit, je-li tam nepřítel. Ve vesnici byli předtím pruští husaři a zrekvírovali tam píci, kterou si chtěli později odvézt. Když jsme tuto píci zabavili a rozdělovali jsme našim lidem, kteří zůstali ve zbrani, víno a potraviny, přiřítil se jeden švališér a křičel: „Prušáci jsou tu!“ Knierimův prapor stál nejblíže; okamžitě se rozpadl a zmítal se v divokém klubku, všichni řvali, kleli a s křikem se rozutíkali, zatímco pan major měl co dělat se svým plašícím se koněm a ponechal své lidi osudu. Přijel Willich, obnovil pořádek a pochodovali jsme dál. Po Prušácích nebylo ovšem ani památky.

Na návrší za Odenheimem jsme slyšeli dunění děl z Ubstadtu. Dělostřelba brzy zesílila. Zkušenější už dovedli rozeznat dělové koule od kartáčů. Poradili jsme sc, zda máme pokračovat v pochodu nebo zda se máme vydat ve směru střelby. Protože náš rozkaz byl přesný a zdálo se, že střelba se stáčí na Mingolsheim, což by znamenalo postup našich, rozhodli jsme se pro nebezpečnější pochod, a to na Waldangelloch. Kdyby bylo falcké vojsko u Ubstadtu poraženo, byli bychom tam nahoře v horách vlastně odříznuti a dostali bychom se do značně kritické situace.

Pan Struve tvrdí, že boj u Ubstadtu „mohl dopadnout skvěle, kdyby byly včas zaútočily boční oddíly“ (str. 314). Dělostřelba netrvala ani hodinu, a my bychom byli potřebovali dvě až dvě a půl hodiny, abychom se dostali na bojiště mezi Mattfeldem a Ubstadtem, tj. dorazili bychom tam půldruhé hodiny po skončení boje. Tak píše pan Struve „dějiny“.

Nedaleko Tiefenbachu jsme se zastavili. Zatímco se naše oddíly posilňovaly, odesílal Willich několik depeší. Knierimův prapor objevil v Tiefenbachu jakýsi obecní vinný sklep, zabavil ho, vyvalil sudy s vínem a za hodinu byli všichni opilí. Zlost nad ranním strachem z Prušáků, hřmění děl z Ubstadtu, nedůvěra těchto hrdinů k sobě navzájem i k vlastním důstojníkům, to všechno stupňováno vínem vyústilo náhle v otevřenou vzpouru. Žádali, aby se okamžitě šlo zpátky, ty věčné pochody v horách před nepřítelem se jim prý nezamlouvají. Protože o tom ovšem nemohlo být ani řeči, udělali čelem vzad a odešli na vlastní pěst. Lidožroutská „kolona Roberta Bluma“ se k nim přidala. Nechali jsme je, ať si jdou, a vydali jsme se k Waldangellochu.

Tady v hluboké kotlině nebylo možné bezpečně přenocovat. Zastavili jsme se tedy a zjišťovali terénní poměry v okolí a postavení nepřítele. Mezi rolníky se rozšířily různé neurčité pověsti o ústupu neckarské armády. Vykládalo se, že prý přes Sinsheim a Eppingen táhly silné bádenské sbory na Bretten, že tu prošel v nejpřísnějším inkognitu sám Mieroslawski a že ho chtěli v Sinsheimu zatknout. Mezi dělostřelci zavládl neklid a dokonce naši studenti začali reptat. Poslali jsme tedy dělostřelectvo zpět a vydali jsme se k Hilsbachu. Zde jsme se dověděli bližší zprávy o ústupu neckarské armády, který trval už 48 hodin, a o Bavorech v Sinsheimu, vzdáleném od nás půldruhé hodiny. Říkalo se, že jich je 7000, ale jak jsme se později dověděli, bylo jich kolem 10 000. Nás bylo nanejvýš 700. Naši lidé už nemohli dál. Ubytovali jsme je tedy ve stodolách, jako vždy, když jsme je chtěli udržet pohromadě, postavili jsme silné polní stráže a uložili jsme se ke spánku. Když jsme druhý den ráno, 24. června, vyrazili, slyšeli jsme docela zřetelně přicházet bavorské vojsko. Za něco víc než čtvrt hodiny po našem odchodu byli Bavoři v Hilsbachu.

Mieroslawski přenocoval v Sinsheimu dva dny předtím, 22. června, a když jsme došli do Hilsbachu, byl už se svými oddíly v Brettenu. Becker, který velel zadnímu voji, prošel už také Sinsheimem. Nemohl tedy strávit noc z 23. na 24. června v Sinsheimu, jak tvrdí pan Struve na str. 308, protože tam večer v 8 hodin — a pravděpodobně už dříve — byli Bavoři, kteří už večer předtím svedli s Mieroslawskim malou potyčku. Ústup Mieroslawského z Waghäuselu přes Heidelberk do Brettenu líčí účastníci jako velmi nebezpečný manévr. Mieroslawského operace od 20. do 24. června, rychlé soustředění armády u Heidelberku, s kterou zaútočil na Prusy, a rychlý ústup po porážce u Waghäuselu, to všechno tvoří nesporně nejskvělejší část celého jeho působení v Bádensku; že však tento manévr před očima tak vlažného nepřítele nebyl příliš nebezpečný, dokazuje náš ústup z Hilsbachu, který náš malý sbor uskutečnil bez nejmenších obtíží o 24 hodin později. Dokonce jsme prošli bez úhony flehingenským průsmykem, kde Mieroslawski čekal útok už 23. června, a postupovali jsme na Büchig. Tady jsme chtěli zůstat, abychom chránili tábor Mieroslawského u Brettenu před prvním útokem.

Pochodovali jsme přes Eppingen, Zaisenhausen a Flehingen. Všude jsme vzbuzovali údiv, protože tu už prošly všechny oddíly neckarské armády, i zadní voj. Když jsme vstoupili do Büchigu a náš trubač zatroubil, děsili se lidé, že jdou Prušáci. Oddíl brettenské občanské gardy, který rekvíroval potraviny pro tábor Mieroslawského, nás pokládal za Prušáky a skýtal nejkrásnější obraz zmatku, dokud jsme nevyšli z příčné ulice a neuklidnil jej pohled na naše blůzy. Potraviny jsme hned zabavili, a sotva jsme je snědli, došla nám zpráva, že Mieroslawski se všemi svými vojsky odtáhl z Brettenu, a proto jsme se tam vydali.

V Brettenu jsme přenocovali pod ochranou strážních hlídek, které postavila občanská garda. Zrekvírovali jsme vozy a chtěli jsme druhý den ráno celý sbor dopravit do Ettlingen. Jiná cesta k hlavním silám armády nám nezbývala, protože Bruchsal už 24. června dobyli Prusové a my jsme se nemohli pouštět do boje v případč, že by silnice přes Diedelsheim na Durlach byla obsazena nepřítelem (a skutečně tomu tak bylo, jak jsme se později dověděli).

V Brettenu k nám přišla deputace studentů a prohlásila, že se jim nelíbí ty věčné pochody před nepřítelem a že studenti nás prosí, abychom je propustili. Samozřejmě jsme jim odpověděli, že před nepřítelem nemůže být nikdo propuštěn; zůstává jim však na vůli, chtějí-li dezertovat. Nato asi polovina setniny odešla; zbytek se brzy jednotlivými dezercemi tak scvrkl, že zbyli jen střelci. Studenti se za celého tažení vůbec projevili jako nespokojení, ustrašení mladí panáčkové, kteří chtěli být vždy zasvěceni do všech operačních plánů, naříkali na bolavé nohy a reptali, když tažení nebylo stejně příjemné jako prázdninový výlet. Mezi těmito „zástupci inteligence“ vynikalo jen několik málo jednotlivců skutečně revolučním charakterem a skvělou odvahou.

Jak jsme se později dověděli, vtrhl půl hodiny po našem odchodu do Brettenu nepřítel. Došli jsme do Ettlingen, kde nás pan Corvin-Wiersbitzki vyzval, abychom postupovali dál na Durlach; tam měl Becker zdržovat nepřítele, dokud nebude vyklizeno Karlsruhe. Willich poslal jednoho švališéra se vzkazem k Beckerovi, aby se dověděl, zda se ještě nějaký čas udrží; muž se za čtvrt hodiny vrátil se zprávou, že potkal Beckerovy oddíly, které už hromadně ustupovaly. Vydali jsme se tedy do Rastattu, kde se všechno soustřeďovalo.

Silnice na Rastatt skýtala obraz nejkrásnějšího nepořádku. V pestré směsici tam přecházelo nebo tábořilo množství nejrůznějších oddílů a za parného letního vedra a všeobecného zmatku jsme jen s největší námahou udrželi naše lidi pohromadě. Na předpolí rastattské pevnosti tábořily falcké oddíly a několik bádenských praporů. Počet falckých vojáků se značně ztenčil. Nejlepší z nich, porýnskohesenský sbor, shromáždili před bitvou u Ubstadtu pánové Zitz a Bamberger v Karlsruhe. Tito dva chrabří bojovníci za svobodu oznámili sboru: že už je všechno prohráno, že přesila je příliš velká, že se všichni ještě mohou bezpečně vrátit domů; že oni dva, parlamentní žvanil Zitz a chrabrý Bamberger, nechtějí, aby na jejich svědomí lpěla nevinně prolitá krev a jiná napáchaná zla, a proto tímto prohlašují sbor za rozpuštěný. Porýnskohesenští byli ovšem tímto podlým návrhem tak pobouřeni, že chtěli oba zrádce zatknout a zastřelit; také dʼEster a falcká vláda je chtěli dát zatknout. Ale velevážení občané už utekli, a statečný Zitz sledoval další průběh kampaně za říšskou ústavu až z bezpečné Basileje. Pan Zitz patřil jak v září 1848 svou výzvou k „rozhodným akcím“^[105], tak i v květnu 1849 k oněm parlamentním chvastounům, kteří lid nejvíc podněcovali k povstání, a poprvé i podruhé zaujal čestné místo mezi těmi, kdo jej v povstání první nechali na holičkách. Také v Kirchheimbolandenu byl pan Zitz první, kdo vzal do zaječích, zatímco jeho střelci se bili a umírali v boji.

Porýnskohesenský sbor, beztak už jako všechny oddíly značně oslabený dezercemi a demoralizován ústupem do Bádenska, ztratil brzy všechnu soudržnost. Jedna část se rozutekla a odešla domů; zbytek se znovu zformoval a bojoval až do konce tažení. Ostatní falcké oddíly u Rastattu demoralizovala zpráva, že všichni, kdo se vrátí do 5. července domů, mají dostat amnestii. Víc než polovina se rozutekla, prapory se scvrkly na setniny, nižší důstojníci většinou odešli, a těch 1200 mužů, kteří ještě zbyli, se skoro vůbec k ničemu nehodilo. Náš sbor, i když ani v nejmenším nebyl demoralizován, se zmenšil ztrátami, nemocemi a dezercí studentů na něco víc než 500 lidí.

Dorazili jsme do Kuppenheimu, kde už byly i jiné oddíly, a ubytovali jsme se tam. Druhý den ráno jsem se vydal s Willichem do Rastattu a tam jsem se znovu setkal s Mollem.

Obětem bádenského povstání z kruhů víceméně vzdělaných se všude stavějí památníky ve verších i v próze, v tisku i v demokratických spolcích. O stovkách a tisících dělníků, kteří vybojovali boje a padli na bojištích, kteří zaživa hnili v rastattských kasematech nebo nyní, jediní ze všech emigrantů, okoušejí v cizině nejtěžší bídu exilu — o těch nemluví nikdo. Vykořisťování dělnictva je příliš vžité, příliš obvyklé, než aby naši oficiální „demokraté“ považovali dělníky za něco jiného než za materiál, který mohou po libosti agitovat, vykořisťovat a využívat jako výbušninu, jako pouhou potravu pro děla. Naši „demokraté“ jsou příliš nevědomí a měšťáčtí, než aby pochopiti revoluční postoj proletariátu a budoucnost dělnické třídy. Proto také nenávidí ty ryze proletářské charaktery, příliš hrdé na to, aby jim pochlebovaly, příliš rozumné, než aby se od nich daly zneužít, ale vždy připravené chopit se zbraně, když jde o svržení existující moci, a v každém revolučním hnutí zastupující přímo stranu proletariátu. Není-li v zájmu tzv. demokratů tyto dělníky uznávat, je povinností proletářské strany, aby je po zásluze ctila. A k nejlepším z těchto dělníků patřil Josef Moll z Kolína.

Moll byl hodinář. Před lety odešel z Německa a pracoval ve všech revolučních veřejných i tajných spolcích ve Francii, v Belgii i v Anglii. Roku 1840 pomáhal zakládat německý Dělnický spolek v Londýně^[106]. Po únorové revoluci se vrátil do Německa a brzy se ujal se svým přítelem Schapperem vedení kolínského Dělnického spolku^[107]. Po kolínských zářijových nepokojích v roce 1848^[108] emigroval do Londýna, ale brzy se pod nepravým jménem vrátil do Německa, agitoval v různých krajích a plnil poslání, která by byl kdokoli jiný pro nebezpečnost odmítl. Setkal jsem se s ním znovu v Kaiserslauternu. I odtud odjížděl do Pruska za posláními, která by mu, kdyby byl chycen, vynesla okamžité zastřelení. Když se vracel ze své druhé cesty, podařilo se mu šťastně proklouznout všemi nepřátelskými armádami až do Rastattu, a tam ihned vstoupil do besançonské dělnické setniny v našem sboru. Za tři dny nato padl. Ztratil jsem v něm starého přítele, strana jednoho ze svých nejneúnavnějších, nejneohroženějších a nejspolehlivějších průkopníků.

Strana proletariátu byla v bádensko-falcké armádě zastoupena poměrně silně, zvláště v dobrovolnických sborech, např. v našem sboru, v legii emigrantů atd.; může se klidně zeptat kterékoli jiné strany, troufá-li si cokoli vytknout byť i jedinému z jejích příslušníků. Nejrozhodnější komunisté byli i nejodvážnějšími vojáky.

Druhý den, 27. června, jsme se přesunuli trochu dál do hor, do Rothenfelsu. Postupně bylo stanoveno rozčlenění armády a rozmístění jednotlivých oddílů. Patřili jsme k divizi na pravém křídle, které velel plukovník Thome; byl to týž člověk, který chtěl v Meckesheimu^[109] zatknout Mieroslawského a jemuž bylo pak naivně ponecháno velení; od 27. června velel této divizi Mersy. Willich odmítl přijmout velení falcké armády, které mu nabízel Sigel, a stal se náčelníkem štábu divize. Divize byla rozmístěna od Gernsbachu a württemberských hranic až za Rothenfels a opírala se vlevo o divizi Oborského, soustředěnou kolem Kuppenheimu. Předvoj byl vysunut až k hranicím a dále k Sulzbachu, Michelbachu a Winkelu. Zásobování bylo zpočátku nepravidelné a špatné, od 27. se zlepšilo. V naší divizi bylo několik bádenských řadových praporů, zbytek falckých bojovníků pod hrdinou Blenkerem, náš sbor a jedna či půldruhé baterie dělostřelectva. Falcké oddíly tábořily v Gernsbachu a okolí, řadové vojsko a my v Rothenfelsu a kolem něho. Hlavní stan byl v hotelu u Alžbětina pramene proti Rothenfelsu.

Seděli jsme — štáb divize a štáb našeho sboru, dále Moll, Kinkel a jiní dobrovolníci — 28. června zrovna v hotelu po jídle při kávě, když přišla zpráva, že náš předvoj napadli u Michelbachu Prusové. Hned jsme vyrazili, ačkoli jsme si mohli domyslet, že nepřítel jen provádí průzkum. Opravdu o nic jiného nešlo. Dole v údolí ležela vesnice Michelbach, kterou Prusové na chvíli dobyli, ale když jsme tam dorazili, byla už zase v našich rukou. Z obou horských úbočí se střílelo přes údolí a zbytečně se vypálilo množství střeliva. Viděl jsem jen jednoho mrtvého a jednoho raněného. Zatímco řadové vojsko bezúčelně plýtvalo náboji na vzdálenost 600—800 kroků, naši lidé na Willichův rozkaz docela klidně složili pušky do kozlů a těsně vedle zdánlivých bojovníků a ve zdánlivém ohni odpočívali. Jen střelci sestoupili se zalesněného úbočí a za podpory části řadových oddílů zahnali Prusy z protější výšiny. Jeden z našich střelců sestřelil svou obrovskou mušketou, pravým přenosným dělem, na vzdálenost asi 900 kroků pruského důstojníka s koně; celá jeho setnina se okamžitě obrátila a schovala se do lesa. Do našich rukou padlo několik zabitých a raněných Prusů a dva zajatci.

Příštího dne začal útok na celé frontě. Tentokrát nás páni Prušáci vyrušili od oběda. Cílem prvního útoku, který nám byl hlášen, byl Bischweier, tedy místo, kde se stýkala Oborského divize s naší. Willich naléhal, aby naše oddíly zůstaly pokud možno u Rothenfelsu v záloze, protože hlavní úder se dá rozhodně očekávat opačným směrem, u Gernsbachu. Ale Mersy odpověděl: však víme, jak to chodí. Když je některý z našich praporů napaden a všechny ostatní mu nepřijdou okamžitě na pomoc, hned se křičí o zradě a všechno se obrátí na útěk. A tak jsme se tedy vydali k Bischweieru.

Willich a já jsme postupovali se střeleckou setninou po silnici k Bischweieru po pravém břehu Murgu. Půl hodiny za Rothenfelsem jsme narazili na nepřítele. Střelci utvořili řetěz a Willich odjel zpátky pro sbor, který zůstal trochu pozadu. Naši střelci, kryjíce se za ovocnými stromy a vinnými keři, vydrželi značně dlouho v dosti živé palbě, na kterou právě tak živě odpovídali. Když se však po silnici přiblížila silná nepřátelská kolona, aby podporovala své střelce, levé křídlo našich střelců povolilo a přes všechno domlouvání se nedalo zadržet. Pravé křídlo postoupilo výš do hor a později se připojilo k našemu sboru.

Když jsem viděl, že se se střelci nedá nic dělat, ponechal jsem je osudu a vydal jsem se vzhůru po úbočí, kde jsem viděl zástavy našeho sboru. Jedna setnina zůstala pozadu; její velitel, krejčí a jinak statečný chlapík, si nevěděl rady. Odvedl jsem setninu k ostatním a zastihl jsem Willicha, právě když posílal besançonskou setninu ve střeleckém řetězu dopředu; za ní rozmístil ve dvou sledech ostatní setniny a jednu vyslal do hor, aby chránila pravý bok.

Naše střelce přivítala prudká palba. Stáli proti nim pruští střelci a naši dělníci měli proti jejich puškám s taženými hlavněmi pouhé muškety. Podporováni pravým křídlem našich řadových střelců, které se k nim připojilo, postupovali tak odhodlaně, že krátká vzdálenost velmi brzy vyrovnala horší kvalitu zbraní, zvláště na pravém křídle, a Prusové byli odraženi. Oba sledy se držely těsně za střeleckým řetězem. Mezitím také nalevo od nás, do údolí Murgu, dovezli dvě bádenská děla, která zahájila palbu na pruskou pěchotu a dělostřelectvo, rozestavené na silnici.

Boj za prudké palby z ručnic i jehlovek a za neustálého ustupování Prusů trval asi hodinu — někteří naši střelci došli zatím až do Bischweieru — vtom však Prušáci dostali posilu a jejich prapory začaly postupovat. Naši střelci se stáhli; první sled pálil salvami, druhý se stáhl o něco dál doleva do úvozu a také pálil. Ale Prusové pronikali v hustých řadách po celé linii; obě bádenská děla, která chránila náš levý bok, už odjela, na pravém boku sestupovali Prušáci z hor a my museli ustoupit.

Jakmile jsme se dostali z nepřátelské křížové palby, zaujali jsme nové postavení na úbočí hor. Jestliže byla naše fronta až dosud obrácena proti rýnské rovině, proti Bischweieru a Niederweieru, obrátila se nyní proti horám, které Prušáci obsadili od Oberweieru. Teď konečně přibyly do bitevní linie i řadové prapory a zúčastnily se boje spolu s dvěma setninami našeho sboru, které byly znovu vyslány dopředu ve střeleckém řetězu.

Měli jsme velké ztráty. Chybělo — kromě rozprášených střelců — asi 30 lidí, mezi nimi Kinkel a Moll. Oba dva se s pravým křídlem své setniny a s několika střelci dostali příliš dopředu. Velitel střelců, nadlesní Emmermann z Throneckenu v porýnském Prusku, táhl proti Prusům, jako by šlo o hon na zajíce; odvedl střelce na místo, odkud pálili na dělostřelecký trén a donutili jej k rychlému ústupu. Ale současně vyrazila z úžlabiny setnina Prusů a střílela po nich. Kinkel klesl, raněn do hlavy, a museli ho dlouho nést, dokud nemohl jít sám; brzy se však dostali do křížové palby a měli co dělat, aby vyvázli. Kinkel s nimi nemohl. Dostal se do jednoho selského stavení, kde ho Prusové zajali a ztloukli; Moll byl raněn do břicha, byl také zajat a svému zranění pak podlehl. Také Zychlinského zasáhla odražená střela do šíje, přesto však zůstal u sboru.

Zatímco hlavní voj zůstal stát na místě a Willich odjel na jiný úsek bojiště, spěchal jsem k mostu přes Murg pod Rothenfelsem, kde vzniklo jakési shromaždiště. Chtěl jsem získat zprávy z Gernsbachu. Ale ještě než jsem se tam dostal, spatřil jsem dým nad hořícím Gernsbachem a na mostě jsem se dověděl, že odtamtud bylo slyšet hřměni del. Šel jsem pozdeji k tomuto mostu ješte někohkrat, pokaždé byly zprávy z Gernsbachu horší, pokaždé bylo za mostem shromážděno víc bádenského řadového vojska, které propadlo demoralizaci, sotva se dostalo do ohně. Nakonec jsem se dověděl, že nepřítel je už v Gaggenau. Byl už nejvyšší čas, abychom proti němu vyrazili. Willich překročil se sborem řeku Murg, aby zaujal postavení proti Rothenfelsu, a vzal s sebou ještě čtyři děla, která mu právě padla do rukou. Vydal jsem se za oběma našimi setninami, které postupovaly ve střeleckém řetězu a dostaly se zatím daleko dopředu. Všude jsem potkával řadové jednotky, většinou bez důstojníků. Jeden z oddílů vedl lékař, který použil příležitosti a představil se mi: „Jistě mě znáte; já jsem Neuhaus, vůdce durynského hnutí!“ Ti dobří lidé všude porazili Prušáky a teď se vraceli, protože už neviděli žádného nepřítele. Naše setniny jsem nikde nenašel — vrátily se z téhož důvodu přes Rothenfels — a vydal jsem se tedy znovu k mostu. Zastihl jsem tu Mersyho, jeho štáb a jeho oddíly. Prosil jsem ho, aby mi dal alespoň několik setnin, které by podpořily Willicha. „Vezměte si třeba celou divizi, jestli s těmi lidmi ještě něco svedete,“ zněla odpověď. Tíž vojáci, kteří všude zahnali nepřítele, kteří byli na nohou všeho všudy pět hodin, leželi teď na louce dezorganizováni, demoralizováni, prostě k ničemu. Zpráva, že je nepřítel v Gernsbachu obešel, je zničila. Šel jsem dál. Potkal jsem setninu, která se vracela od Michelbachu, s tou se také nedalo nic dělat. Když jsem u našeho bývalého hlavního stanu našel znovu sbor, valili se sem od Gaggenau prchající falčtí bojovníci — Pistol Zinn se svou tlupou, ozbrojenou teď už mušketami. Zatímco Willich hledal postavení pro děla a konečně našel takové, které ovládalo údolí Murgu a bylo velmi výhodné pro současnou palbu z pušek, dělostřelci s děly utekli, ani jejich velitel je nemohl udržet. Byli už zase u mostu u Mersyho. Tehdy mi Willich ukázal hlášení od Mersyho; Mersy mu sděloval, že je všechno ztraceno a že se stáhne do Oosu. Nezbylo nám nic jiného než udělat totéž, i vydali jsme se ihned do hor. Bylo asi sedm hodin.

U Gernsbachu to vypadalo takto: Peuckerovo říšské vojsko, které naše hlídky spatřily už den předtím u Herrenalbu na württemberském území, spolu s württemberskými vojáky rozmístěnými na hranicích zaútočilo 29. června po poledni na Gernsbach, když předtím zradou přimělo naše přední hlídky k ústupu: přiblížili se k hlídkám s voláním, aby nestřílely, že jsou bratři, a pak ze vzdálenosti osmdesáti kroků vystřelili salvu. Potom ostřelovali Gernsbach granáty a zapálili jej, a když už se pak požár nedal zadržet, dal pan Sigel — kterého Mieroslawski poslal, aby postavení za každou cenu udržel — dal pan Sigel sám rozkaz, aby pan Blenker se svými oddíly za boje ustoupil. Pan Sigel to nepopře, tak jako to nepopřel v Bernu, když jeden z pobočníků pana Blenkera vyprávěl o této kuriozitě v jeho, páně Sigelově, a Willichově přítomnosti. Tímto rozkazem, totiž vydat „za boje“ (!) klíčový bod celého postavení na Murgu, byl ovšem prohrán boj na celé frontě, bylo ztraceno poslední postavení bádenské armády.

Prusové si ostatně vítězstvím v bitvě u Rastattu nezískali žádnou zvláštní slávu. Měli jsme 13 000 většinou demoralizovaných vojáků, vedení bylo až na malé výjimky špatné; pruská armáda měla i s říšským vojskem, které zaútočilo na Gernsbach, přinejmenším 60 000 mužů. Přes tuto obrovskou přesilu se neodvážili vážnějšího čelního útoku, ale porazili nás zbabělou zradou, neboť porušili neutralitu württemberského území, které pro nás bylo uzavřeno. Ani tato zrada by jim však byla nepomohla, alespoň zprvu, a nebyla by je nakonec ušetřila rozhodného čelního útoku, kdyby nebyl Gernsbach tak neuvěřitelně špatně obsazen a kdyby byl pan Sigel nevydal onen výše uvedený příkladný rozkaz. Naše postavení nebylo tak jako tak skvělé a bezpochyby bychom je byli příštího dne ztratili; ale vítězství by bylo Prušáky stálo daleko víc obětí a bylo by nesmírně uškodilo jejich vojenské pověsti. A proto dali přednost porušení württemberské neutrality, a Württembersko to klidně připustilo.

Náš sbor, který měl teď ani ne 450 mužů, ustoupil hornatým terénem do Oosu. Silnice byla přeplněna vojskem, které bylo v naprostém rozkladu, a vozy, děly atd., všechno v největším zmatku. Pochodovali jsme dál a odpočívali v Sinzheimu. Druhý den ráno jsme sebrali za Bühlem určitý počet uprchlíků a přenocovali jsme v Oberachernu. Toho dne došlo k poslednímu boji; německo-polská legie spolu s několika jinými oddíly Beckerovy divize odrazila u Oosu říšské vojsko a vzala mu (meklenburskou) houfnici, kterou také v pořádku dopravila až do Švýcarska.

Armáda byla v úplném rozkladu. Mieroslawski a ostatní Poláci složili velení; plukovník Oborski opustil své místo už na bojišti, večer 29. června. Ale tento dočasný rozklad mnoho neznamenal. Falcké oddíly se už třikrát nebo čtyřikrát rozpadly a pokaždé se tant bien que mal^[d] znovu zformovaly. Co nejpomalejší ústup při současném doplňování armády všemi povolanci z území, které bylo nutné vyklidit, a dále rychlé soustředění povolanců z jižního Bádenska u Freiburgu a Donaueschingen — to byla dvě opatření, o něž se mělo velení ještě pokusit. Tím by se zase jakžtakž obnovily pořádek a kázeň a umožnil by se poslední beznadějný, ale čestný boj na Kaiserstuhlu u Freiburgu nebo u Donaueschingen. Ale lidé stojící v čele civilní i vojenské správy podlehli ještě větší demoralizaci než vojáci. Ponechali armádu a celé hnutí napospas osudu a sklíčeně, bezradně a zničeně ustupovali stále dál.

Po útoku na Gernsbach se všech zmocnil strach, že je nepřítel obejde přes württemberské území, a silně přispěl k všeobecné demoralizaci. Willichův šbor se nyní vydal kappelským údolím do hor s dvěma horskými houfnicemi — ostatní děla, která nám byla přidělena, nás v Kappelu opustila — aby nás chránila od württemberských hranic. Náš pochod přes Schwarzwald, za něhož jsme ani jednou nespatřili nepřítele, se podobal příjemnému výletu. Prvního července jsme přes Allerheiligen dorazili do Oppenau, druhého přes Hundskopf do Wolfachu. Tady jsme se 3. července dověděli, že vláda je ve Freiburgu a že se má vydat i toto město. To nás přimělo, že jsme se tam hned vydali. Chtěli jsme donutit pány z prozatímní vlády a vrchní velitelství, v jehož čele teď stál hrdina Sigel, aby Freiburg nevydávali bez boje. Když jsme opustili Wolfach, bylo už pozdě, a tak jsme dorazili do Waldkirchu až pozdě večer. Tady jsme se dověděli, že Freiburg je už vyklizen a že vláda a hlavní stan přesídlily do Donaueschingen. Současně jsme dostali přímý rozkaz obsadit a opevnit simonswaldské údolí a zřídit svůj hlavní stan ve Furtwangen. Museli jsme tedy zpátky do Bleibachu.

Pan Sigel rozmístil teď své oddíly za hřebenem Schwarzwaldu. Obranná linie měla vést od Lörrachu přes Todtnau a Furtwangen k württemberským hranicím, směrem na Schramberg. Levé křídlo tvořili Mersy a Blenker, kteří ustupovali údolím Rýna na Lörrach; pak následoval pan Doll, bývalý obchodní cestující, který byl jako generál Heckerovy armády jmenován velitelem divize a zaujal postavení v oblasti Höllenthalu; potom náš sbor ve Furtwangen a v simonswaldském údolí, a konečně na pravém křídle Becker u Sankt Georgenu a Tribergu. Za horským hřebenem u Donaueschingen stál pan Sigel se zálohou. Branné síly, značně oslabené dezercemi a neposilované novými odvody, měly stále ještě 9000 mužů a 40 děl.

Z hlavního stanu, z Freiburgu, z Neustadtu na Wutachu a z Donaueschingen nám docházel rozkaz za rozkazem a z každého čišelo naprosté pohrdání smrtí. Očekávalo se sice, že nepřítel nám vpadne z Württemberska přes Rottweil a Villingen znovu do zad; ale všichni byli odhodláni, že ho porazí a stůj co stůj uhájí hřeben Schwarzwaldu, a to, jak se říkalo v jednom z těchto rozkazů, „takřka bez ohledu na pohyby nepřítele“. To znamená, že pan Sigel si z Donaueschingen zabezpečil slavný ústup na švýcarské území, ústup, který se dal uskutečnit za čtyři hodiny; pak mohl v Schaffhausenu v klidu a pokoji vyčkávat, co bude s námi, obklíčenými v horách. Brzy uvidíme, k jakému veselému konci dospělo toto pohrdání smrtí.

4. července jsme dorazili se dvěma setninami (160 mužů) do Furtwangen, zbytek měl za úkol obsadit simonswaldské údolí a průsmyky gütenbašský a sankt-märgenský. Přes Sankt Märgen. jsme měli spojení se sborem Dollovým, přes Schönwald s Beckerem. Všechny průsmyky jsme zatarasili. — 5. července jsme zůstali ve Furtwangen. Šestého přišla od Beckera zpráva, že Prusové postupují na Villingen,^[110] a současně výzva, abychom na ně zaútočili přes Vöhrenbach a podpořili tak Sigelovu operaci. Becker nám současně oznámil, že jeho hlavní voj se důkladně opevnil v Tribergu a on sám že za ním odejde, jakmile Sigel obsadí Villingen.

Na to, že bychom podnikli útok, nebylo ani pomyšlení. Neměli jsme ani 450 mužů a měli jsme hájit tři čtvereční míle; nemohli jsme tedy postrádat ani jediného muže. Museli jsme zůstat na místě a oznámili jsme to Beckerovi. Brzy nato došla z hlavního stanu depeše: Willich se má okamžitě dostavit do Donaueschingen a převzít velení nad celým dělostřelectvem. Právě jsme se chystali, že tam rychle odjedeme, když do Furtwangen dorazila kolona lidobrany, za ní dělostřelectvo a několik dalších praporů lidobrany. Byl to Becker se svým sborem. Jeho lidé prý se začali bouřit. Vyptal jsem se na to jednoho štábního důstojníka, s kterým jsem se dobře znal, „majora“ Nerlingera, a dověděl jsem se toto: Nerlinger byl velitelem triberského postavení a právě dal rozkaz k vykopání okopů, když mu důstojnický sbor doručil písemné, všemi podepsané prohlášení, že se lidé bouří, a nebude-li okamžitě vydán rozkaz k odchodu, že se všemi oddíly odejdou. Prohlédl jsem si podpisy: zase chrabrý prapor Dreherův a Obermüllerův! Nerlinger nemohl nic dělat než oznámit to Beckerovi a vydat se na pochod k Furtwangen. Becker ihned vyrazil za nimi a tak došel s celým svým vojskem do Furtwangen, kde naši dobrovolníci přivítali ustrašené důstojníky a vojáky strašným výsměchem. Styděli se a večer je Becker mohl odvést zase do jejich postavení.

My jsme zatím odjeli do Donaueschingen a za námi besançonská setnina. Prušáci už se rojili až u samé silnice; obsadili i Villingen. Přesto jsme prošli bez boje a k desáté hodině večer dorazili i Besançonští. V Donaueschingen jsem se setkal s dʼEsterem a dověděl jsem se od něho, že pan Struve v ústavodárném shromáždění ve Freiburgu^[111] žádal, aby se okamžitě přešlo do Švýcarska, protože všechno je ztraceno; hrdina Blenker prý této rady uposlechl a už dnes ráno překročil u Basileje švýcarské hranice. Obě zprávy se potvrdily. Hrdina Blenker přešel už 6. července do Basileje, ačkoli právě on byl nejdál od nepřítele. Ještě v poslední chvíli provedl několik svérázných rekvizicí, které způsobily nedorozumění mezi ním a panem Sigelem a později i se švýcarskými úřady. A týž hrdina Struve, který ještě 29. června prohlásil pana Brentana a každého, kdo chtěl vyjednávat s nepřítelem, za zrádce národa, byl za tři dny nato, 2. července, tak zlomen, že se nestyděl v důvěrném zasedání bádenského ústavodárného shromáždění podat tento návrh:

„aby jižní Bádensko nebylo vydáno stejným válečným hrůzám jako severní Bádensko, aby se dále neprolévala drahocenná krev a aby se zachránilo, co se ještě zachránit dá (!)‚ nechť je každému členu zemského shromáždění i každému účastníku revoluce vyplacen plat nebo žold až do 10. července i s příslušným cestovným a nechť se všichni s pokladnami, zásobami, zbraněmi atd. stáhnou na švýcarské území!“

Tento znamenitý návrh podal statečný Struve 2. července, tedy v době, kdy jsme byli nahoře ve schwarzwaldských horách, deset hodin od Freiburgu a dvacet hodin od švýcarských hranic! Pan Struve je tak naivní, že ve svých „Dějinách“ na str. 237 a dalších o tom sám vypravuje a ještě se tím chlubí. Přijetí takového návrhu mohlo mít jen jediný následek: že na nás Prusové vyvinou co největší tlak, aby „zachránili, co se ještě zachránit dá“, aby nám totiž odebrali pokladny, děla a zásoby, protože po takovém rozhodnutí bylo jasné, že nás budou moci pronásledovat úplně bez nebezpečí; a pak, že naše oddíly začnou hned hromadně zbíhat a celé sbory se vydají do Švýcarska na vlastní pěst, což se skutečně stalo. Náš sbor by na tom byl asi nejhůř; byl až do 12. července na bádenském území a dostal žold až do sedmnáctého.

Místo aby dobyl zpátky Villingen, rozhodl se pan Sigel zaujmout nejdřív postavení za Donaueschingen u Hüfingen a čekat na nepřítele. Ale ještě týž večer bylo rozhodnuto, že se půjde na Stühlingen, které leží těsně u švýcarských hranic. Poslali jsme rychle jízdní posly do Furtwangen, aby to oznámili našemu a Beckerovu sboru. Oba sbory ať se také vydají přes Neustadt a Bonndorf do Stúhlingen. Willich šel sboru naproti do Neustadtu, já zůstal u besançonské setniny. Přenocovali jsme v Riedböringen a druhý den, 7. července odpoledne, jsme dorazili do Stühlingen. 8. července vykonal pan Sigel přehlídku své napůl rozuteklé armády, doporučil jí, aby napříště už nejezdila, ale pochodovala (na hranicích!), a ujel. Nám zanechal půl baterie a rozkaz pro Willicha.

Mezitím došla z Furtwangen nejprve Beckerovi a potom našim předsunutým setninám zpráva o všeobecném ústupu. Náš sbor se nejdřív shromáždil ve Furtwangen a v Neustadtu se setkal s Wiliichem. Becker byl blíž Furtwangen než naše předsunuté oddíly, ale dorazil tam později a postupoval stejnou cestou. Narazil na zátarasy, které jeho pochod zpomalily; později se ve švýcarských novinách tvrdilo, že je tam postavil náš sbor. To je omyl; náš sbor zatarasil cesty jen z druhé strany schwarzwaldského hřebenu, a ne silnici z Tribergu do Furtwangen, kterou vůbec neobsazoval. Kromě toho odešli naši dobrovolníci z Furtwangen teprve tehdy, když tam dorazil Beckerův předvoj.

V Donaueschingen se dohodlo, že trosky celé armády se shromáždí za řekou Wutachem mezi Eggingen a Thiengen a tam vyčkají, až se přiblíží nepřítel. Opřeni boky o švýcarské území, mohli jsme se zde se svým početným dělostřelectvem ještě pokusit o poslední boj. Dokonce nebylo vyloučeno, že Prusové poruší švýcarské území a vtáhnou tím Švýcarsko do války. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme po Willichově příchodu četli v rozkazu chrabrého Sigela: „Hlavní síly se odeberou do Thiengen a Waldshutu a zaujmou tam pevné postavení(!!). Snažte se udržet postavení (u Stühlingen a Eggingen) co nejdéle.“ — „Pevné postavení“ u Thiengen a Waldshutu, v zádech Rýn, před sebou výšiny dostupné nepříteli! To znamenalo jen jedno: chceme přejít přes säckinský most do Švýcarska. A přitom hrdina Sigel o Struvově návrhu prohlásil: bude-li tento návrh přijat, on, Sigel, se první vzbouří.

Zaujali jsme postavení přímo za Wutachem a rozmístili jsme oddíly od Eggingen až po Wutöschingen, kde byl náš hlavní stan. Tam jsme dostali od pana Sigela tento ještě poučnější dokument:

„Rozkaz. Hlavní stan v Thiengen, 8. července 1849. — Plukovníku Willichovi v Eggingen. Protože kanton Schaffhausen proti mně vystupuje už teď nepřátelsky, nemohu zaujmout postavení, na němž jsme se smluvili. Zařiď podle toho své pohyby a vydej se směrem na Griessen, Lauchringen a Thiengen. Já odtud zítra vyrazím buď k Waldshutu, nebo za řeku Albu (tj. do Säckingen)... Vrchní velitel Sigel.“

To už přestávalo všechno. Večer jsem odjel s Willichem do Thiengen, kde se nám „generální ubytovatel“ Schlinke přiznal, že chtějí skutečně jít do Säckingen a tam přes Rýn. Sigel chtěl zpočátku uplatňovat svá práva „vrchního velitele“, ale na Willicha to neplatilo a nakonec Sigela přiměl, že vydal rozkaz obrátit se a pochodovat na Griessen. Záminkou k pochodu na Säckingen bylo spojení s Dollem, který tam prý postupuje, a také prý výhodné postavení. Bylo to zřejmě stejné postavení, z něhož zahájil boj Moreau roku 1800, a mělo jen tu nevýhodu, že fronta byla obrácena na docela jinou stranu, než odkud se k nám blížil nepřítel; pokud jde o šlechetného Dolla, ten nemeškal podat důkaz, že dovede přejít do Švýcarska i bez pana Sigela.

Mezi kantony Curych a Schaffhausen leží malý cíp bádenského území s obcemi Jestettenem a Lottstettenem, cíp, který je až na úzký přístup u Baltersweilu ze všech stran obklopen Švýcarskem. Zde se mělo zaujmout poslední postavení. Výšiny za Baltersweilem po obou stranách silnice skýtaly výborné možnosti pro rozmístění našich děl, a naše pěchota byla ještě dost početná, aby je chránila, dokud by se — v nejnutnějším případě — neuchýlila na švýcarské území. Bylo smluveno, že tady máme čekat, dokud Prusové nezaútočí nebo nás nevyhladovějí. Utábořil se tu hlavní voj, k němuž se připojil Becker. Willich vyhledal postavení pro děla (později jsme tam, kde měla být jejich bojová postavení, našli jejich dělostřelecký park). My pak jsme tvořili zadní voj a pomalu jsme táhli za hlavním vojem. Večer 9. července jsme došli do Erzingen, 10. července do Riedernu. Toho dne se konala v táboře všeobecná válečná porada. Pouze Willich se vyslovil pro další obranu. Sigel, Becker a ostatní pro ústup na švýcarské území. Byl tam švýcarský komisař, tuším plukovník Kurz, a ten prohlásil, že dojde-li ještě k boji, Švýcarsko nám neposkytne azyl. Při hlasování zůstal Willich s dvěma nebo třemi důstojníky v menšině. Z našeho sboru nebyl kromě Willicha přítomen nikdo.

Ještě když byl Willich v táboře, půlbaterie, která nám byla dosud přidělena, dostala rozkaz k odchodu; odešla, aniž jsme o tom byli slovem zpraveni. Také všechny ostatní oddíly kromě našeho dostaly rozkaz, aby se dostavily do tábora. V noci jsem odjel s Willichem znovu do hlavního stanu v Lottstettenu; když jsme se za úsvitu vraceli, potkali jsme na silnici celý ten spolek, který vyrazil z tábora a v nejpustším zmatku se valil k hranicím. Téhož dne, 11. července časně zrána, přešel pan Sigel se svými lidmi na švýcarské území u Rafzu, pan Becker se svými u Rheinau. Soustředili jsme celý sbor, vydali jsme se do tábora a odtud do Jestettenu. Sem nám přinesl ordonanční důstojník asi v poledne Sigelův dopis z Eglisau, že už je šťastně ve Švýcarsku, že důstojníci si směli ponechat šavle a že máme za ním co nejdřív přijít. Vzpomněli si na nás teprve tehdy, když už byli na neutrální půdě!

Prošli jsme Lottstettenem až na hranice, přespali jsme ještě na německém území, ráno 12. července jsme vystříleli náboje a přešli na švýcarské území jako poslední z bádensko-falcké armády. Téhož dne, současně s námi, odešel i z Kostnice jeden sbor, který tam byl. O týden později padl zradou Rastatt a celé Německo, až po nejzapadlejší kouty, ovládla na čas zase kontrarevoluce.

*

Kampaň za říšskou ústavu zašla na vlastní polovičatost a vnitřní ubohost. Od červnové porážky roku 1848 má civilizovaná část evropského kontinentu na vybranou: buď panství revolučního proletariátu, nebo panství tříd, které panovaly před únorem. Nějaká třetí cesta už není možná. Zejména v Německu se ukázalo, že buržoazie je neschopná udržet si své panství; proti lidu si je mohla udržet jen tím, že je znovu postoupila šlechtě a byrokracii. Říšskou ústavou se maloburžoazie, ve spolku s německou ideologií, pokusila o nemožné vyrovnání, které mělo oddálit rozhodný boj. Tento pokus musel ztroskotat: kdo to myslel vážně s hnutím, nemyslel to vážně s říšskou ústavou, a kdo bral vážně říšskou ústavu, nebral vážně hnutí.

Kampaň za říšskou ústavu měla však přesto významné výsledky. Především zjednodušila situaci. Skončila nekonečnou řadu pokusů o kompromis: po její porážce může zvítězit buď jen feudálně byrokratická monarchie poněkud přibarvená konstitucionalismem, nebo skutečná revoluce. A v Německu teď revoluce nemůže skončit jinak než úplným panstvím proletariátu.

Kampaň za říšskou ústavu dále významně přispěla k vyhrocení třídních protikladů v těch německých zemích, kde ještě ostře vyhraněny nebyly. Především v Bádensku. Jak jsme viděli, v Bádensku před povstáním skoro neexistovaly třídní protiklady. Odtud to uznávání prvenství maloburžoazie nad všemi opozičními třídami, odtud ta zdánlivá jednomyslnost obyvatelstva, odtud ten rychlý přechod Bádenských, podobně jako předtím Vídeňanů, od opozice k povstání, proto pokusy o povstání při každé příležitosti, dokonce za předpokladu, že dojde k boji v otevřeném poli s pravidelnou armádou. Jakmile však povstání vypuklo, jednotlivé třídy se jasně vyhrotily a maloburžoové se oddělili od dělníků a rolníků. Jejich představitel Brentano je na věčné časy zostudil. Vítězství pruského militarismu je dohnalo k takovému zoufalství, že před nynějším útlakem dají přednost každému režimu, dokonce i nastolenému dělníky; příštího hnutí se zúčastní mnohem aktivněji než všech dosavadních; ale naštěstí nebudou už nikdy s to hrát samostatnou, vedoucí úlohu jako za Brentanovy diktatury. Dělníci a rolníci, kteří za nynější militaristické vlády trpí právě tak jako maloburžoové, nezískali zkušenosti z posledního povstání nadarmo; nejenže musí pomstít své padlé a zavražděné bratry, ale postarají se i o to, aby při příštím povstání dostali do rukou otěže oni, a ne maloburžoové. I když zkušenosti z povstání nikdy nemohou nahradit třídní vývoj, na nějž působí jedině dlouholetá existence velkého průmyslu, přesto Bádensko svým posledním povstáním a jeho výsledky vstoupilo do řady těch německých provincií, které v nadcházející revoluci zaujmou jedno z nejdůležitějších míst.

Z politickeho hlediska byla kampaň za rišskou ústavu předem pochybená. Z vojenského hlediska rovněž. Jediná naděje na úspěch byla mimo Německo, ve vítězství republikánů v Paříži 13. června — a 13. červen se nezdařil. Po této události nemohla být kampaň ničím jiným než více či méně krvavou fraškou. Hloupost a zrada dovršily její porážku. Vojenští velitelé až na několik výjimek byli zrádci nebo neschopní, nevědomí a zbabělí kariéristé, a těch několik výjimek nechali ostatní i Brentanova vláda na holičkách. Kdo se při budoucím revolučním otřesu neprokáže žádnou jinou zásluhou než tou, že byl Heckerovým generálem nebo důstojníkem v době kampaně za říšskou ústavu, zaslouží si, aby mu hned ukázali dveře. Jací byli velitelé, takoví byli i vojáci. V bádenském lidu jsou skryty nejlepší vojenské vlastnosti; za povstání se už od počátku těchto vlastností využívalo špatně, nikdo se o ně nestaral. Tak došlo k oné nešťastné situaci, kterou jsme podrobně vylíčili. Celá „revoluce“ se změnila v komedii, a zbývá jediná útěcha, že šestkrát silnější protivník byl šestkrát zbabělejší.

Díky krvežíznivosti kontrarevoluce skončila však tato komedie tragicky. Tíž válečníci, kteří na pochodu nebo na bojišti nejednou podlehli panickému strachu, zemřeli v rastattských kobkách jako hrdinové. Ani jediný neprosil o milost, ani jediný se nezachvěl. Německý lid na rastattské masakry a kasematy nikdy nezapomene: nezapomene na velké pány, kteří tyto podlosti nařídili, ale ani na zrádce, kteří je svou zbabělostí zavinili: na Brentany z Karlsruhe i z Frankfurtu.

__________________________________

Poznámky:
(Ččísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — totéž co Kandel. (Pozn. red.)

b — příslušníci pěších oddílů, kteří střílejí na vybrané cíle s využitím krytí v terénu. (Pozn. čes. red.)

c — zbytky někdejší krásy. (Pozn. red.)

d — jakžtakž. (Pozn. red.)

100 Pistol — postava z několika Shakespearových dramat („Veselé paničky windsorské“, „Král Jindřich IV.“, „Život Jindřicha V.“); zahaleč, vychloubač a lhář.

Falstaff — postava ze Shakespearových her („Veselé paničky windsorské“, „Král Jindřich IV.“); chvastoun a zbabělec.

101 Výraz z trůnní řeči Bedřicha Viléma IV. při zahájení pruského Spojeného zemského sněmu 11. dubna 1847.

102 Viz poznámku ^[83] zde.

103 Jde o knihu „Rapports du Général Mieroslawski sur la campagne de Bade“ [„Zpráva generála Mieroslawského o bádenském tažení“], Bern 1849.

104 Gustav Struve, „Geschichte der drei Volkserhebungen in Baden“ [„Dějiny tří lidových povstání v Bádensku“], Bern 1849.

105 Dne 17. září 1848 se konalo ve Frankfurtu nad Mohanem četně navštívené protestní shromáždění lidu proti nečinnosti frankfurtského parlamentu a proti jeho zrádcovské politice v otázce Šlesviku-Holštýna; na tomto shromáždění vystoupil Franz Zitz s námitkou, že je proti posílání jakýchkoli adres parlamentu, a prohlásil, že teď nastala doba „rozhodných činů“.

106 Německý dělnický vzdělávací spolek v Londýně založili v únoru 1840 Karl Schapper, Josef Moll a další funkcionáři Svazu spravedlivých. Po založení Svazu komunistů připadla vedoucí úloha v tomto spolku místním obcím Svazu komunistů. V letech 1847 a 1849 až 1850 pracovali ve spolku aktivně i Marx a Engels. 17. září 1850 Marx, Engels i několik jejich spolubojovníků ze spolku vystoupili, protože v boji mezi většinou ústředního výboru Svazu komunistů, vedenou Marxem a Engelsem, a sektářskou a dobrodružnou menšinou (Willich, Schapper) se spolek postavil na stranu menšiny (viz tento svazek, str. 444). Koncem padesátých let se Marx a Engels znovu zúčastnili práce Vzdělávacího spolku. Spolek existoval až do roku 1918, kdy jej anglická vláda zakázala. Ve 20. století navštěvovalo spolek mnoho ruských politických emigrantů.

107 Kolínský Dělnický spolek založili 13. dubna 1848 členové Svazu komunistů v Kolíně nad Rýnem. V první době v něm hrál vedoucí úlohu Andreas Gottschalk, který byl ovlivněn „pravým“ socialismem a zaujímal sektářské stanovisko; ignoroval úlohu buržoazně demokratické revoluce, prosazoval taktiku bojkotu nepřímých voleb do celoněmeckého a pruského Národního shromáždění, byl proti podpoře demokratických kandidátů a demagogicky požadoval okamžité vytvoření „dělnické republiky“. Marx, Engels a jejich stoupenci dosáhli svým bojem proti Gottschalkově sektářské taktice toho, že se spolek konsolidoval a jeho politická linie se změnila. V srpnu 1848 měl spolek už 7000 členů. Když byl Gottschalk zatčen, byl 6. července zvolen předsedou spolku Moll, který tuto funkci vykonával do září 1848, kdy musel emigrovat, protože mu hrozilo zatčení. V říjnu 1848 byl předsedou spolku zvolen Marx a v únoru 1849 Schapper. Došlo k reorganizaci spolku; nové stanovy, přijaté 25. února, prohlásily za hlavní úkol spolku zvyšování třídního a politického uvědomění dělnictva. Po vítězství kontrarevoluce v Německu roku 1849 ztratil kolínský Dělnický spolek svůj politický charakter a stal se obyčejným dělnickým vzdělávacím sdružením.

108 25. září 1848 uvěznily kolínské úřady za podpory buržoazie několik vedoucích činitelů dělnického hnutí v Kolíně; doufaly, že tím vyprovokují nepokoje a pak budou s to se vypořádat s proletářským hnutím. Ale kolínští dělníci pod vedením Marxovým a Engelsovým se k předčasnému povstání vyprovokovat nedali. 26. září byl v Kolíně vyhlášen stav obležení a „Neue Rheinische Zeitung“ i ostatní demokratické listy byly dočasně zastaveny. Engels a řada dalších spolupracovníků byli donuceni emigrovat.

109 V době ústupu bádensko-falcké armády vypukla 23. června 1849 v jednom z oddílů vzpoura. Vojáci v čele se svým velitelem Thomem se pokusili zatknout Mieroslawského a Sigela a vydat je pruské armádě.

110 Viz o tom knihu Johann Philipp Becker und Christian Essellen, „Geschichte der süddeutschen Mai-Revolution des Jahres 1849“ [Johann Philipp Becker a Christian Essellen „Dějiny jihoněmecké květnové revoluce roku 1849“], Ženeva 1849, str. 430—433.

111 Ve Freiburgu zasedalo bádenské ústavodárné shromáždění, které sem přesídlilo z Karlsruhe koncem června 1849.

---

Německá kampaň za říšskou ústavu 3. Falc
Obsah 7. dílu Sebraných spisů M-E
Recenze z „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, čís. 2