Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
VII
Význam selské války
Geismaierovým ústupem na benátské území skončila poslední dohra selské války. Sedláci byli všude znovu podrobeni svým duchovním, šlechtickým nebo patricijským pánům; úmluvy, které s nimi byly tu a tam uzavřeny, byly zase zrušeny a k dosavadním břemenům přibylo ohromné výpalné, které vítězové poraženým uložili. Velkolepý revoluční pokus německého lidu skončil potupnou porážkou a dočasně zdvojnásobeným útlakem. Natrvalo se však postavení selské třídy potlačením povstání nezhoršilo. Co z nich mohli šlechta, knížata a kněží rok co rok vyždímat, to z nich ždímali už před válkou; německý sedlák té doby měl s moderním proletářem to společné, že se jeho podíl na produktech jeho práce omezoval na minimum existenčních prostředků, jichž bylo nezbytně zapotřebí k jeho obživě a k udržení selského pokolení. Vcelku mu již tedy neměli co vzít. Mnoho zámožnějších středních rolníků bylo ovšem ožebračeno, mnoho poddaných bylo znevolněno, celé plochy obecních pozemků byly zkonfiskovány, mnoho sedláků bylo dohnáno k tuláctví nebo přešli nezi městské plebejce, protože jejich obydlí byla zničena, pole zpustošena a všude vládl zmatek. Ale války a drancování byly v oné době na denním pořádku a vůbec selská třída stála příliš hluboko, aby se její postavení mohlo zvýšením daní trvale zhoršit. Následující náboženské války a konečně třicetiletá válka, kdy byly celé kraje stále znovu a znovu pustošeny a vylidňovány, postihly sedláky daleko hůře než selská válka; zejména třicetiletá válka zničila nejvýznamnější část výrobních sil v zemědělství, a to spolu se zničením mnoha měst uvrhlo sedláky, plebejce a ožebračené měšťany na dlouhou dobu do irské bídy nejhoršího druhu.
Nejvíc postihly následky selské války duchovenstvo. Jeho kláštery a ústavy byly vypáleny, drahocennosti vyloupeny, prodány do ciziny nebo roztaveny, zásoby spotřebovány. Kněží byli všude nejméně s to klást odpor, a přitom si na nich lidová nenávist nejvíc zchlazovala žáhu. Ostatní stavy, knížata, šlechta a měšťané, měli dokonce tajnou radost z toho, jaká pohroma postihla nenáviděné preláty. Selská válka zpopularizovala sekularizaci církevních statků ve prospěch sedláků, světská knížata a zčásti i města se postarala, aby tato sekularizace byla provedena v jejich prospěch a v protestantských zemích se majetky prelátů brzy octly v rukou knížat a městského patriciátu. Ale ani nadvláda duchovních knížat nezůstala nedotčena a světská knížata dovedla po této stránce těžit z nenávisti lidu. Tak jsme viděli, jak byl fuldský opat degradován z lenního pána na vazala Filipa Hesenského. Tak donutilo město Kempten knížete opata, aby mu za babku prodal svá cenná privilegia, kterých ve městě požíval.
Šlechta rovněž hodně utrpěla. Většina jejích zámků byla zničena, mnoho nejurozenějších rodů bylo zruinováno, a aby se vůbec uživilo, muselo vstoupit do knížecích služeb. Jasně se prokázala její bezmocnost vůči sedlákům; šlechta byla všude poražena a donucena ke kapitulaci; zachránila ji jen knížecí vojska. Jakožto bezprostřední říšský stav ztrácela stále víc na významu a dostávala se do područí knížat.
Ani města na selské válce celkem nezískala. Vláda patricijů se skoro všude znovu upevnila; opozice měšťanů byla nadlouho zlomena. Staré patricijské zlořády bujely dál a až do francouzské revoluce na všech stranách brzdily obchod a průmysl. Kromě toho knížata dávala městům vinu za to, že měšťanská nebo plebejská strana dosáhla pod jejich ochrannými křídly dočasných úspěchů v boji. Městům, která už dřív patřila k územím knížat, bylo uloženo perné výpalné, byla jim odňata privilegia a byla bez ochrany porobena zištné zvůli knížat (Frankenhausen, Arnstadt, Šmalkaldy, Würzburg atd. atd.). Říšská města byla přivtělena ke knížecím územím (např. Mühlhausen), nebo se dostala alespoň do morální závislosti na sousedních knížatech jako mnoho franckých měst.
Za těchto okolností těžila ze selské války jedině knížata. Viděli jsme hned na začátku našeho líčení, jak opožděný vývoj německého průmyslu, obchodu a zemědělství znemožňoval, aby se Němci zcentralizovali v národ, jak připouštěl jen lokální a provinciální centralizaci a jak proto představitelé této centralizace v rámci roztříštěnosti, knížata, byli jediným stavem, který nutně těžil z každé změny tehdejších společenských a politických poměrů. Stupeň rozvoje tehdejšího Německa byl tak nízký a přitom v různých provinciích tak nestejný, že vedle světských knížectví klidně existovaly ještě i duchovní vrchnosti, městské republiky a výsostná hrabata a baroni; ale zároveň tento vývoj spěl sice velice pomalu a ospale, ale nezadržitelně k provinciální centralizaci, tj. k podřízení ostatních říšských stavů knížatům. Proto mohla na skončení selské války získat jenom knížata. A tak tomu také skutečně bylo. Knížata získala nejen relativně tím, že byli oslabeni jejich soupeři, duchovenstvo, šlechta a města; získala i absolutně tím, že si odnesla spolia opima (hlavní kořist) na úkor všech ostatních stavů. Církevní statky byly sekularizovány v jejich prospěch; část šlechty, zpola nebo zcela ožebračené, se musela postupně podrobit jejich svrchovanosti; vypalné měst a sedláků plynulo do pokladny knížat, která kromě toho zrušením četných městských výsad získala daleko volnější ruku k svým oblíbeným finančním machinacím.
Hlavním výsledkem selské války bylo, že prohloubila a upevnila rostříštěnost Německa, která zároveň byla příčinou jejího nezdaru.
Viděli jsme, jak bylo Německo nejen rozkouskováno na nesčetné nezávislé a navzájem si skoro cizí provincie, ale i jak se v každé této provincii národ rozpadal a mnohonásobně členil na různé stavy a stavovské frakce. Kromě knížat a kněží nacházíme na venkově šlechtu a sedláky, ve městech patricije, měšťany a plebejce, vesměs stavy, jejichž zájmy si byly navzájem úplně cizí, jestliže se nezkřížily nebo dokonce nesrážely. Nad celou touto změtí zájmů ještě byly zájmy císařovy a papežovy. Viděli jsme, jak se tyto rozmanité zájmy nakonec ztěžka, neúplně a různě podle oblastí zformovaly ve tři velké skupiny; jak se přes toto namáhavé zformování každý stav bránil směru vývoje, jejž udávaly národu okolnosti, jak organizoval své hnutí na vlastní pěst, a tak se střetával nejen se všemi konzervativními, ale i se všemi ostatními opozičními stavy, až musel nakonec podlehnout. Tak šlechta za povstání Sickingenova, sedláci za selské války, měšťané v celé své krotké reformaci. Ale ani sedláci a plebejci se ve většině německých krajů nedostali ke společné akci a navzájem si překáželi. Viděli jsme také, co způsobilo toto roztříštění třídního boje a tímto roztříštěním zaviněnou úplnou porážku revolučního hnutí a poloviční porážku měšťanského hnutí.
Z předchozího vylíčení bude jistě každému jasné, jak celé hnutí zničila lokální a provinciální roztříštěnost a z ní nutně vyplývající lokální a provinciální omezenost; jak ani měšťané, ani sedláci, ani plebejci se nezmohli na jednotné celonárodní vystoupení; jak např. sedláci postupovali v každé provincii na vlastní pěst, jak neustále odpírali pomoc sousedním vzbouřeným sedlákům, a proto byli postupně v jednotlivých srážkách potřeni vojskem, které se většinou počtem nerovnalo ani desetině celkového počtu vzbouřenců. Každé to příměří, každá dohoda, kterou jednotlivý houf uzavřel se svými odpůrci, byla zradou společné věci; a že se jednotlivé houfy seskupovaly nikoli podle toho, zda bojovaly za více nebo méně společný cíl, nýbrž jedině podle toho, zda měly určitého společného nepřítele, kterému nakonec podlehly, to je nejpádnějším důkazem, do jaké míry si byli sedláci jednotlivých provincií vzájemně cizí.
I v tom se nám sama nabízí analogie s hnutím let 1848—1850. Také roku 1848 se zájmy opozičních tříd navzájem střetávaly a každá třída postupovala zvlášť. Buržoazie byla sice už natolik vyspělá, že si nechtěla dát líbit feudálně byrokratický absolutismus, ale přitom ještě neměla dost moci, aby hned podřídila požadavky ostatních tříd svým požadavkům. Proletariát, příliš slabý, aby mohl počítat, že se buržoazní období rychle přeskočí a že se sám brzy dostane k moci, poznal již za absolutismu sdostatek slasti buržoazního režimu a byl vůbec příliš vyspělý, aby — byť na chvíli — spatřoval v emancipaci buržoazie svou vlastní emancipaci. Masu národa, maloměštáky, živnostníky (řemeslníky) a sedláky nechal její nejbližší přirozený spojenec, buržoazie, na holičkách jako už příliš revoluční, kdežto proletariát se od ní zase místy odvracel jako od ne dost pokročilé; kromě toho byla sama zase ještě rozdělena, a tak také ničeho nedosáhla a jen dělala opozici vpravo i vlevo proti svým spoluopozičníkům. Konečně lokální omezenost nemohla být u sedláků roku 1525 větší, než byla u všech tříd zúčastněných na hnutí z roku 1848. Sto lokálních revolucí a po nich následujících, stejně bez překážky provedených sto reakcí, rozkouskování na spoustu státečků, které trvá dál atd. atd., to jsou důkazy, které mluví samy za sebe. Kdo muže ještě po obou německých revolucích roku 1525 a 1848 a po tom, čeho dosáhly, blábolit o federativní republice, nepatří nikam jinam než do blázince.
Ale obě revoluce, revoluce ze šestnáctého století a revoluce z let 1848-1850, se přes všechny analogie přece jen od sebe velmi podstatně liší. Revoluce z roku 1848 dokazuje ne-li pokrok Německa, tedy aspoň pokrok Evropy.
Kdo těžil z revoluce 1525? Knížata. - Kdo těžil z revoluce 1848? Velká knížata, Rakousko a Prusko. Za malými knížaty z roku 1525 stáli drobní měšťané, kteří je k sobě připoutávali daněmi; za velkými knížaty z roku 1850, za Rakouskem a Pruskem, stojí moderní velká buržoazie, která je pomocí státního dluhu rychle dostává do svého područí. A za velkou buržoazií stojí proletáři.
Revoluce z roku 1525 byla místní německou záležitostí. Když Němci prodělávali svou selskou válku, měli Angličané, Francouzi, Češi a Maďaři už své selské války za sebou. Bylo-li tehdy Německo rozkouskováno, byla Evropa rozdrobena ještě víc. Revoluce z roku 1848 nebyla německou místní záležitostí, byla jen jednou epizodou velké evropské události. Hybné síly této revoluce se za jejího průběhu nedaly vtěsnat do úzkého prostoru jedné země, ba ani jedné části světa. Ba naopak, země, které byly dějištěm této revoluce, se právě nejméně podílely na jejím vzniku. Jsou víceméně surovinou bez vědomí a vůle, přetvářenou hnutím, jehož se účastní celý svět, hnutím, které se nám ovšem za dnešních společenských poměrů musí jevit jako cizí síla, ačkoli je to koneckonců naše vlastní hnutí. Revoluce z let 1848 až 1850 nemůže proto skončit jako revoluce z roku 1525.