Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
O hesle zrušení státu a o německých „přátelích anarchie“[259]
„Zrušení státu má pro komunisty jediný význam: je nutným následkcm zrušení tříd, s nimiž sama od sebe odpadne potřeba organizované moci jedné třídy k potlačování třídy druhé. Zrušení státu v buržoazních zemích znamená omezit státní moci na takovou úroveň jako v Severní Americe. Zde se ještě třídní protiklady nevyhrotily úplně; třídní konflikty se pokaždé zahladí odlivem přebytečného proletářského obyvatelstva na západ; vměšování státní moci, na Východě zredukované na minimum, neexistuje na Západě vůbec. Zrušení státu ve feudálních zemích znamená zrušení feudalismu a zřízení obyčejného buržoazního státu. V Německu se pod heslem zrušení státu skrývá buď zbabělý útěk před nadcházejícími boji, nebo falešné zbytnění buržoazní svobody v naprostou nezávislost a samostatnost jednotlivce, nebo konečně lhostejnost měšťáka ke každé státní formě, nepřekáží-li rozvoji buržoazních zájmů. Že se toto zrušení státu ‚ve vyšším smyslu‘ hlásá tak hloupě, za to berlínští Stirnerové a Faucherové ovšem nemohou. La plus belle fille de France ne peut donner que ce quʼelle a.[a]“ („Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, čís. 4, str. 58[b]).
Zrušení státu, anarchie, stalo se od té doby v Německu módním heslem. Rozptýlení němečtí učedníci Proudhonovi[260], berlínská „vyšší“ demokracie a dokonce zapomenutí „nejšlechetnější duchově národa“ ze stuttgartského parlamentu a z říšských regentů[261], ti všichni si přisvojili toto zdánlivě radikální heslo každý po svém.
Všechny tyto frakce se svorně snaží udržet nynější občanskou společnost. Tím, že hájí občanskou společnost, hájí nutně panství buržoazie, a v Německu dokonce dobytí[c] panství buržoazií; liší se od skutečných zástupců buržoazie jen neobvyklou formou, která jim dodává zdání lidí „jdoucích vpřed“, „jdoucích ze všech nejdále vpřed“. Při všech praktických konfliktech se toto zdání vytrácelo; proti skutečné anarchii revolučních krizí[d], kdy se masy [a státní moc] navzájem napadaly „hrubou silou“, dělali tito představitelé anarchie vždycky všechno možné, aby anarchii zamezili. Obsah této velebené „anarchie“ se nakonec přeměnil v to, čemu se ve vyvinutějších zemích říká „pořádek“. „Přátelé anarchie“ v Německu jsou v plné „entente cordiale“[e] s „přáteli pořádku“ ve Francii.
Pokud nejsou přátelé anarchie závislí na Francouzech Proudhonovi a Girardinovi, pokud je jejich nazírání germánského původu, mají všichni společný pramen: Stirnera. Období rozkladu německé filosofie dodalo vůbec demokratické straně Německa většinu běžných frází. Představy a slova posledních německých učenců, především Feuerbacha a Stirnera, pronikly už před únorem ve značně rozředěné formě do běžného beletristického povědomí a do časopisecké literatury, která zase tvořila hlavní zdroj pro pobřeznové demokratické pohlaváry. Stirnerovo kázání o bezstátí se zvlášť dobře hodilo k tomu, aby proudhonovské anarchii a girardinovskému zrušení státu dodalo německé filosofické „vyšší posvěcení“. Stirnerova kniha „Jedinec a co mu náleží“[262] upadla sice v zapomenutí, ale Stirnerův způsob myšlení a zvláště jeho kritika státu se u přátel anarchie vynořuje znovu. Už dříve jsme objevili literární zdroje těchto pánů, pokud byly francouzského původu[263], k probádání jejich německých pramenů musíme zase sestoupit do hlubin předpotopní německé filosofie. Je-li už třeba zabývat se německou každodenní polemikou, je vždy příjemnější držet se původců toho či onoho nazírání než druhé várky překupníků.
Nuž ještě jednou sedlejte mi, Múzy, Pegasa,
bych vydal se v ten starý, romantický kraj![264]Dříve než přikročíme ke zmíněné Stirnerově knize, musíme se přenést zpět do „starého romantického kraje“ a do zapomenuté doby, kdy tato kniha vyšla. Pruská buržoazie, těžíc z finančních nesnází vlády, začala dobývat politickou moc; současně se tehdy vedle měšťáckého konstitučního hnutí šířilo mezi proletariátem denně mocnější hnutí komunistické. Buržoazní elementy společnosti, které k dosažení svých vlastních cílů potřebovaly ještě podporu proletariátu, musely se všude vydávat za přívržence nějaké odrůdy socialismu; konzervativní a feudální strana byla rovněž nucena slibovat proletariátu. Vedle boje buržoů a rolníků proti feudální šlechtě a byrokracii zuřil boj proletářů proti buržoům; mezitím byla celá spousta socialistických mezistupňů, všechny druhy socialismu, reakční, maloburžoazní i buržoazní; a projevy všech těchto bojů a snah byly potlačovány a tlumeny státní mocí, cenzurou a zákazem spolků a shromažďování. Takové bylo postavení stran v době, kdy německá filosofie slavila svoje poslední žalostné triumfy.
Cenzura nutila od samého počátku všechny víceméně nežádoucí elementy, aby se vyjadřovaly pokud možno nejabstraktněji; tento vyjadřovací způsob dodala německá filosofická tradice, která tehdy dospěla k naprostému rozkladu hegelovské školy. Boj proti náboženství trval. Čím obtížnější byl v tisku politický boj proti existující vládě, tím horlivěji se vedl ve formě boje náboženského a filosofického. Německá filosofie ve své nejrozbředlejší formě byla společným majetkem „vzdělanců“, a čím víc se stávala společným majetkem, tím rozbředlejšími, nesouvislejšími a nudnějšími se stávali filosofové a tím vyšší vážnost jim zase dodávala tato nesouvislost a nudnost v očích „vzdělaného“ publika.
Zmatek v hlavách „vzdělanců“ byl strašlivý a každým okamžikem vzrůstal. Bylo to pravé křížení idejí nejrůznějšího původu, německého, francouzského i anglického, antického, středověkého i moderního. Zmatek byl o to větší, že všechny tyto ideje se sem dostávaly až z druhé, třetí a čtvrté ruky a obíhaly v podobě až k nepoznání znetvořené. Takový osud sdílely nejen myšlenky francouzských a anglických liberálů a socialistů, ale i ideje Němců, např. Hegelovy. Nesčetné důkazy o tom podává celá literatura oné doby a jak uvidíme, zvláště kniha Stirnerova. A současná německá literatura trpí následky tohoto stavu ještě dnes.
Toto zmatené filosofické šermování ve vzduchoprázdnu bylo jen odrazem skutečných bojů. Každý nový obrat ve filosofii vzbudil všeobecnou pozornost „vzdělanců“, k nimž se v Německu počítá pár zahálečů, kandidátů soudcovské a učitelské hodnosti, nepovedených teologů, nezaměstnaných lékařů, literátů atd. Každý takový „nový obrat“ znamenal pro tyto lidi překonání a konečnou likvidaci nějakého stupně historického vývoje. Zachtělo-li se některému filosofovi nějak kritizovat např. buržoazní liberalismus, byl tento liberalismus okamžitě mrtev, vyškrtnut z historického vývoje a vyřízen i v praxi. Stejně republikánství, socialismus atd. Jak byly tyto vývojové stupně „zlikvidovány“, „překonány“ a „zrušeny“, ukázalo se později za revoluce, kdy hrály hlavní úlohu a kdy si na jejich filosofické ničitele už nikdo ani nevzpomněl.
Ledabylost ve formě a obsahu, nadutá povrchnost a domýšlivá hloupost, bezbřehá triviálnost a dialektická mizérie, charakterizující německou filosofii v tomto jejím posledním období, překonává všechno, co kdy v této oblasti existovalo. Může se s ní srovnávat jen neuvěřitelná lehkověrnost veřejnosti, jež všechny tyto věci přijímá jako berné mince, jako nejposlednější novinku, jako něco, „co tu ještě nebylo“. Německý národ, „důkladný“...[f]
Napsal B. Engels v říjnu 1850
Poprvé otištlno v éasopise
„Pod praporem marxismu“,
čís. 6, 1927Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Ani nejkrásnější děvče Francie nemůže dát víc než má. (Pozn. red.)
c V rukopise je na tomto místě škrtnuto slovo „politického“. (Pozn. red.)
d V rukopise škrtnuta slova „kdy státní moc zmizela před mocí mas“ („wo die Staatsmacht vor der Macht der Massen verschwand“). Slovo „gegeneinander“ („navzájem“) v dalším nepřeškrtnutém textu ukazuje, že po znovu vepsaných slovech „wo die Massen“ („kdy masy“) byla patrně vypuštěna slova „und die Staatsmachť‘ („a státní moc“), jež jsme dali v českém textu do hranatých závorek. (Pozn. red.)
e — srdečné shodě. (Pozn. red.)
f Zde končí rukopis. (Pozn. red.)
259 Tento článek chtěl Engels uveřejnit v 5. čísle „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, avšak nedokončil jej. Engels jej napsal proto, že tehdy se v tisku objevovaly buržoazně individualistické anarchistické názory berlínských mladohegelovců Eduarda Meyena, Julia Fauchera, Ludwiga Buhla a Maxe Stirnera, kteří vytvořili roku 1842 kroužek „Svobodných“ a na počátku padesátých let se seskupili kolem listu „Abend-Post“ [„Večerní pošta“]. V ekonomii zastávala tato skupina literátů názory buržoazních stoupenců svobodného obchodu. Pro jejich politické názory je charakteristické, že pohrdali všeobecným volebním právem a zastoupením lidu ve sněmovnách, že byli krajními individualisty a že vychvalovali anarchii jakožto uskutečnění „nejvyšší demokracie“ a „svobodné lidské asociace“. Protidemokratičnost a protirevolučnost této skupiny se projevila i v tom, že v dubnu roku 1850 odstranili z titulu svého orgánu podtitul „Demokratické noviny“; přitom „Abend-Post“ prohlašovala, že usiluje o anarchii, v níž prý člověk „není ani otrokem jiného člověka, ani otrokem masy“. „Abend-Post“ začala systematicky vystupovat proti „lidem zákona z řad demokracie“, proti socialismu i komunismu i proti „teroru revoluce“. Tyto anarchistické a poloanarchistické ideje se značně rozšířily mezi částí německé maloburžoazní emigrace.
Název článku pochází od Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
260 Engels má zřejmě na mysli Karla Grüna a Arnolda Ruga, kteří přeložili jednotlivá Proudhonova díla do němčiny a propagovali je v tisku.
261 Jde o poslance stuttgartského parlamentu Ludwiga Simona a Karla Vogta (Karel Vogt byl také jedním z pěti říšských regentů). Roku 1850 vyšla v časopise „Deutsche Monatschrift“ [„Německý měsíčník“] (Stuttgart) s články Karla Vogta a Ludwiga Simona, v nichž velebili anarchii a hlásali zánik jakékoli státnosti.
262 Max Stirner, „Der Einzige und sein Eigenthum“ [„Jedinec a co mu náleží“], lipské nakladatelství Otto Wiganda, 1845. Marx a Engels podrobili tuto knihu zdrcující kritice v díle „Německá ideologie“ (viz Marx—Engels, Spisy 3, zde).
263 Míní se recenze knihy Emila de Girardin „Socialismus a daně“ (viz zde).
264 Z Wielandovy básně „Oberon“.