Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Možnosti a perspektivy války Svaté aliance proti Francii roku 1852[307]
Vycházím z předpokladu, že dojde-li roku 1852 v Paříži k jakékoli vítězné revoluci, začne Svatá aliance okamžitě válku proti Francii.
Tato válka bude úplně jiná než válka v letech 1792-1794, a tehdejší události nelze vůbec srovnávat s dnešními.
I
Divy, které dokázal Konvent vojenskou porážkou koalice, se při bližším zkoumání značně scvrkávají a Napoleonovo pohrdání čtrnácti armádami Konventu je pak nejen pochopitelné, ale zdá se v mnoha směrech dokonce oprávněné. Napoleon často říkával, že hlavní úlohu v této porážce sehrály chyby koalice, a měl pravdu. Ještě na Svaté Heleně pokládal Carnota za člověka s průměrným rozumem.
V srpnu 1792 vtrhlo do Francie 90 000 Prusů a Rakušanů. Pruský král[a] chtěl táhnout přímo na Paříž, vévoda Brunšvický a rakouští generálové nechtěli. Velení nebylo jednotné; velitelé hned váhali, hned zas velmi rychle postupovali, plány se stále měnily. Po přechodu argonských soutěsek jim Dumouriez zahradil cestu u Valmy a St. Menehouldu. Spojenci ho mohli obejít a nechat na pokoji; pak by musel táhnout za nimi na Paříž a za normální situace by jim nebyl nebezpečný ani v týlu. Ale mohli ho také bezpečně porazit, což bylo snadné, protože měli víc vojska a přitom lepšího, jak připouštějí sami Francouzi. Místo toho se omezili na směšnou dělostřelbu u Valmy, kde za bitvy, ba i přímo za útoku v kolonách spojenečtí generálové několikrát přešli od rozhodnější taktiky k váhavější a naopak. Oba útoky byly co do množství nasazeného vojska, síly i ducha prostě ubohé; nebylo to však vinou vojáků, ale váhajícího velení, byly to spíš demonstrace než útoky. Rozhodný postup na celé linii by byl francouzské dobrovolníky a demoralizované pluky určitě odrazil. Po boji zůstali spojenci zase bezradně stát tak dlouho, až mezi vojáky propukly choroby.
Ve válečných operacích u Jemappes[308] zvítězil Dumouriez proto, že tu poprvé poloinstinktivně postavil proti rakouskému systému kordonů a nekonečně dlouhých front (od Ostende až po Másu) soustředěnou masu. Ale už příštího jara udělal — a to pro svůj bláhový nápad, že dobude Holandsko — touž chybu jako předtím Rakušané, zatímco Rakušané postupovali soustředěně; výsledkem byla bitva u Neerwindenu[309] a ztráta Belgie. U Neerwindenu, a zejména v menších potyčkách tohoto tažení, se ukázalo, že francouzští dobrovolníci, tito velebení hrdinové, museli být stále pod Dumouriezovým dohledem, jinak nebojovali o nic lépe než jihoněmecká „lidobrana“ z roku 1849.
Pak ke všemu ještě Dumouriez přeběhl, ve Vendée došlo k povstání, armáda se rozpadala a ztrácela bojového ducha; kdyby bylo tehdy 130 000 Rakušanů a Angličanů postupovalo rozhodně na Paříž, byla by revoluce padla a Paříž by byla dobyta — což se mohlo stát i o rok dříve — kdyby se nedělaly takové hlouposti. Místo toho se pánové rozložili před pevností a se vším úsilím se vrhli na to, aby s ohromným vynaložením strategické pedanterie dobývali en détail[b] jeden nepatrný úspěch za druhým — a tak promarnili plných šest měsíců.
Zbytky francouzské armády, které zůstaly pohromadě po Lafayettově zradě, lze odhadnout na 120 000 mužů. Dobrovolníků z roku 1792 bylo asi 60 000. V březnu 1793 bylo odvedeno 300 000 mužů. V srpnu, kdy byly vyhlášeny všeobecné odvody (levée en masse), měla francouzská armáda jistě nejméně. 300 000—350 000 lidí. Všeobecné odvody její počet zvýšily asi o 700 000 mužů. Vezmeme-li v úvahu nejrůznější úbytky, postavili Francouzi začátkem roku 1794 proti koalici přibližně 750 000 mužů, tedy podstatně víc než koalice proti Francii.
Od dubna do října 1793 byli Francouzi všude biti, ale tyto údery neměly rozhodující výsledek — zásluhou koaličního systému loudavosti. Počínaje říjnem byly úspěchy střídavé — v zimě bylo tažení zastaveno, na jaře 1794 odešli do bitevní linie vojáci získaní při všeobecných odvodech a účinně tu zasáhli. Výsledek: vítězství na všech stranách v květnu, až nakonec v červnu vítězství u Fleurus[310] rozhoduje o osudu revoluce.
Konvent a před ním vláda z 10. srpna[311] měly tedy dost času na zbrojení. Od 10. srpna 1792 až do března 1793 se nedělo nic — dobrovolníky lze sotva brát v úvahu. V březnu 1793 bylo odvedeno 300 000 mužů — od března do příštího března měl Konvent plno času a možností zbrojit, celý rok, z toho deset měsíců po pádu girondistů, kdy revoluční strana mohla svobodně jednat. A v zemi s 25 milióny obyvatel, která měla svůj normální kontingent bojeschopného obyvatelstva, tj. 1 milión vojáků, nebylo žádným zázrakem, ač to tehdy byla novinka, postavit proti vnějšímu nepříteli 750 000 aktivních bojovníků (3 % obyvatelstva), když na to byl rok času.
Vnitřním povstáním, kromě Vendée, nepřikládám po vojenské stránce vůbec žádný význam. Až na Lyon a Toulon byla do šesti týdnů bez jediného výstřelu zlikvidována. Lyon dobyli vojáci získaní za všeobecných odvodů, Toulon obratným a rozhodným útokem Napoleon; pomohly mu při tomi chyby obránců.
Mezi 750 000 muži, kteří táhli roku 1794 proti koalici, bylo nejméně 100 000 starých vojáků z doby monarchie a 150 000 dalších vojáků, jednak z řad dobrovolníků, jednak vojáků odvedených při prvních třistatisícových odvodech; ti všichni měli za sebou osmnáct, popřípadě dvanáct měsíců neustálých bojů a byli válce zvyklí. K tomu ještě aspoň polovina z 500 000 nováčků se už zúčastnila bojů v září, v říjnu a listopadu 1793, a ti nejmladší museli být, než je vedli proti nepříteli, nejméně tři měsíce ve zbrani. Ve své práci o španělském tažení počítá Napoleon na výcvik u praporů — école de bataillon[c] — s dobou tří až čtyř týdnů. Nepočítáme-li nižší a štábní důstojníky, kteří byli tehdy u spojenců v průměru určitě lepší, nebyla francouzská armáda roku 1794 — díky tomu, že měla tolik času na organizování a díky spojeneckému systému věčně bezvýsledných bojů, systému, který zkušenou, zvláště útočnou armádu demoralizuje a armádu protivníka, je-li mladá a je-li v defenzívě, učí kázni a přivyká válce — tedy francouzská armáda roku 1794 nebyla nějaký nezformovaný, hlučný houf dobrovolníků nadšený heslem „zemřít za republiku“, ale byla to a very fair army[d], jež se nepříteli určitě vyrovnala. Francouzští generálové byli roku 1794 rozhodně mnohem lepší než generálové nepřátelští, ačkoli dělali dost kopanců; ale gilotina zajišťovala jednotnost velení a koordinovanost operací, nepočítáme-li několik výjimek, kdy představitelé Konventu prováděli hlouposti na vlastní vrub. Le noble Saint-Just en fit plusiers.[e]
Několik poznámek o taktice masového boje.
1. První nejasná idea o ní vznikla ze šťastného manévru u Jemappes, který byl spíš dílem instinktu než vojenského výpočtu. Vznikla z neutěšeného stavu francouzské armády, která potřebovala číselnou převahu, aby nabyla aspoň trochu vojenské sebedůvěry; masa musela nahradit disciplínu. Carnotův podíl na tomto objevu není vůbec jasný.
2. Tato taktika masového boje nebyla nijak rozpracována a např. roku 1794 u Tourcoingu[312] a Fleurusu jí nebylo vůbec použito (Francouzi a sám Carnot dělali nejhrubší chyby), až konečně Napoleon roku 1796 svým šestidenním piemontským tažením a skutečným zničením nepřátelské přesily en détail[f] ukázal těmto lidem, k čemu směřovali, aniž si to jasně uvědomovali.
3. Pokud jde o Carnota, je mi ten chlap čím dál tím podezřelejší. Nemohu ovšem pronášet konečné soudy, nemám jeho depeše generálům. Ale podle materiálu, který mám k dispozici, spočívá jeho hlavní zásluha asi v bezměrné ignoraci a neschopnosti jeho předchůdců Pache a Bouchotta a v naprosté nezkušenosti všech ostatních členů Výboru veřejného blaha ve vojenských otázkách. Dans le royaume des aveugles le borgne est roi.[g] Carnot, starý vojenský inženýr, byl představitelem Konventu u severní armády a věděl, jaký materiál potřebuje pevnost a armáda, a zvláště co Francouzům chybí. Měl ovšem také určitou představu o tom, jak se dají mobilizovat vojenské zdroje takové země, jako je Francie; a protože při revolučních masových odvodech, při nichž tak jako tak přijde mnoho nazmar, na větší nebo menší ztrátě prostředků nezáleží, pokud se přitom dosáhne hlavního cíle — rychlé mobilizace těchto prostředků, není třeba připisovat Carnotovi příliš velkého génia, chceme-li vysvětlit jeho úspěchy. Pochybuji, že by Carnot pour sa part[h], jak se mu to připisuje, vynalezl metody masové války, a to proto, že jeho nejdalekosáhlejší plány z roku 1793—1794 jsou založeny na právě opačném způsobu vedení války: dělil francouzské armády, místo aby je soustřeďoval, a operoval proti křídlům nepřítele tak, že ho tím nutil, aby on soustřeďoval své síly. Pro Carnotova génia nemluví ani jeho pozdější kariéra — ani jeho přehnaná ctnostnost za konzulátu atd., jeho statečná obrana Antverp (obrana pevnosti je vůbec nejvhodnější úkol, při němž se může vyznamenat průměrný, metodický důstojník, nadaný jistou houževnatostí, a pak, obléhání Antverp roku 1814 netrvalo ani tři měsíce), jeho pokus vnutit Napoleonovi metody z roku 1793 v roce 1815, kdy proti němu stála centralizovaná armáda koalice v počtu 1 200 000 vojáků a kdy se systém vedení války úplně změnil, a konečně jeho šosáctví. A pak, kdo to kdy viděl, aby čestný člověk prolezl tak jako on thermidorem, fructidorem, brumairem[313] atd.
Summa summarum.[i] Konvent se zachránil jedině proto, že síly koalice nebyly zcentralizovány; tím získal celý rok času na vojenské přípravy. Zachránil se, tak jako se zachránil starý Fric[j] za sedmileté války, tak jako se zachránil Wellington roku 1809 ve Španělsku, ačkoli Francouzi převyšovali co do kvantity i kvality aspoň trojnásobně všechny své protivníky a jejich obrovská síla byla paralyzována jen proto, že maršálové si za Napoleonovy nepřítomnosti dělali navzájem všechny možné schválnosti.
II
Dnes koalice už dávno překonala hlouposti z roku 1793. Je skvěle zcentralizována. Byla ostatně už roku 1813. Ruské tažení z roku 1812 učinilo Rusko těžištěm celé války, vedené Svatou aliancí na kontinentě. Ruské vojsko bylo hlavní masou, kolem níž se teprve později seskupily Prusko, Rakousko atd., a zůstalo hlavní masou až do vstupu do Paříže. Alexandr (lépe řečeno ruský generální štáb, stojící za Alexandrem) byl fakticky commandeur en chef— vrchním velitelem všech armád. Od roku 1848 spočívá však Svatá aliance ještě na mnohem pevnější základně. Posilováním kontrarevoluce v letech 1849—l851 se kontinent — kromě Francie — dostal do takového postavení vůči Rusku, v jakém byly Rýnský spolek a Itálie vůči Napoleonovi: do poměru ryzí vazalské závislosti. Mikuláš — id est[k] Paskevič, je nevyhnutelným diktátorem Svaté aliance en cas de guerre[l], tak jako Nesselrode už jím je en temps de paix[m].
Pokud pak jde o moderní vojenské umění, nesmírně je zdokonalil Napoleon. Dokud nenastanou určité okolnosti, o nichž se zmíníme později, nezbývá nic jiného než napodobovat Napoleona, pokud to okolnosti dovolují. Toto moderní vojenské umění je však známé na celém světě. V Prusku je vtloukají do hlavy, pokud se vůbec dá vtloukat, každému podporučíkovi už před zkouškou na praporčíka. Co se týče Rakušanů, ti za uherského tažení poznali a odstranili špatné, specificky rakouské generály — všechny ty Windischgrätze, Weldeny, Götze a ostatní staré baby. Něco jiného — protože už nepíšeme pro „Neue Rheinische Zeitung“, nemusíme si už dělat iluze — jsou obě tažení Radeckého v Itálii: první bylo výtečné, druhé mistrovské. Je vedlejší, kdo při tom Radeckému pomáhal, rozhodně má ten stařík dosti bon sens[n], aby se dovedl chopit cizích geniálních myšlenek. Obranné postavení z roku 1848 mezi čtyřmi pevnostmi — Peschierou, Mantovou, Legnagem a Veronou, výborné krytí všech čtyř stran čtyřúhelníku a obrana tohoto postavení ve vzbouřené zemi do té doby, dokud nepřišla posila, to všechno by bylo mistrovskou ukázkou vojenského umění, kdyby ovšem Radeckému tento úkol velmi neusnadnily špatné velení, nejednotnost a věčné váhání italských generálů, intriky Karla Alberta i podpora reakční šlechty a duchovenstva uvnitř nepřátelského tábora. Není také bez významu, že byl v nejúrodnější zemi světa a že se nemusel starat o zásobování své armády.
Tažení z roku 1849 je však u Rakušanů něco naprosto nebývalého. Piemonťané, místo aby soustředěním mas zahradili silnici do Turína u Novary a Mortary (linie dlouhá tři míle), což by bylo nejlepší, nebo z této linie postupovali dvěma či třemi proudy na Milán, zaujali postavení mezi Sestem a Piacenzou — tato linie je dlouhá dvacet mil, při počtu 70 000 mužů přijde na německou míli jen 3500 mužů a jedno křídlo je vzdáleno od druhého tři až čtyři ostré denní pochody. Ubohý soustředný útok na Milán, a přitom byli všude příliš slabí. Když Radecký vidí, že Italové používají starého rakouského systému z roku 1792, operuje proti nim přesně tak, jak by to byl udělal Napoleon. Piemontská linie byla Pádem roztržena na dvě části — hrubá chyba. Radecký prolomí frontu těsně podél Pádu, odtrhne dvě jižní divize od tří severních tím, že mezi ně vrazí klín 60 000 mužů, zaútočí rychle všemi svými silami na tři severní divize (mající sotva 35 000 mužů), zatlačí je k Alpám a odřízne oba sbory piemontské armády od sebe i od Turína. Tento manévr, který za tři dny ukončil celé tažení a byl skoro do písmene okopírován z Napoleonova manévru roku 1809 u Abensbergu a Eggmühlu[314] — nejgeniálnější ze všech Napoleonových manévrů — dokazuje nesporně, že Rakušané se už dávno vzdali svého starého zvyku parádovat „stále zvolna vpřed“[315] rozhodující význam měla právě rychlost operací. Zrádcovství šlechticů a generála Ramorina jim pomáhalo, zejména tím, že dostávali přesné zprávy o postavení a plánech Italů. Prospělo jim i hnusné chování savojské brigády u Novary, která nebojovala, nýbrž rabovala. Ale po vojenské stránce se dá tento úspěch vysvětlit i jen špatným rozestavením Piemonťanů a manévrem Radeckého. Tyto dvě okolnosti by musely mít za všech okolností týž výsledek.
Konečně Rusové jsou už povahou své armády nuceni používat takového systému vedení války, který se silně blíží modernímu systému. Jejich armáda se totiž skládá převážně z velkých mas polobarbarské a proto těžkopádné pěchoty a z početného polobarbarského, lehkého, nepravidelného jezdectva (kozáků). V rozhodujících bojích, ve velkých bitvách Rusové nikdy nebojovali jinak než v obrovských masách; Suvorov si to uvědomil už při dobývání Izmailu a Očakova. Pohyblivost, kterou nemají, nahrazuje zčásti nepravidelné jezdectvo, které manévruje všemi směry kolem armády a maskuje každý její pohyb. Právě ta masovost a těžkopádnost způsobuje, že ruská armáda se velmi dobře hodí za jádro a oporu, za páteř koaliční armády, jejíž operace musí být vždy trochu pomalejší než operace národní armády. Rusové splnili tento úkol výtečně roku 1813 a 1814, a těžko by se v těchto letech našel bitevní plán, v němž by nebila do očí hustota ruských kolon, svou hloubkou a kompaktností značně převyšující všechny ostatní armády.
Od roku 1812 je sotva ještě možné pokládat Francouze za vynikající nositele napoleonské tradice. Tuto tradici převzaly víceméně všechny velké evropské armády; ve všech způsobila úplnou revoluci, většinou už v posledních letech císařství; všechny převzaly napoleonský systém ve strategii a taktice, pokud odpovídá charakteru příslušné armády. Nivelizující vliv buržoazní epochy se projevuje i zde; staré národní zvláštnosti jsou na vymření i v armádách, a francouzská, rakouská a pruská armáda, z velké části dokonce i anglická jsou vlastně stroje, víceméně stejně přizpůsobené pro napoleonské manévry. Tím není řečeno, že by nemohly mít různé kvality po jiné stránce, např. v boji zblízka nebo pod. Ale ze všech evropských armád (velkých) může mít vlastní taktiku a strategii jen ruská, polobarbarská armáda, protože ta jediná není ještě zralá pro plně vyvinutý moderní systém vedení války.
Pokud jde o Francouze, ti se dokonce kvůli alžírské malé válce zřekli na čas napoleonské tradice velké války. Je ještě třeba dokázat, zda nepříznivý vliv této lupičské války na disciplínu vyváží tu výhodu, že si tu lidé zvykají válčit; zda tato válka lidi přivyká na strádání nebo naopak podlamuje jejich síly přílišnou námahou; a konečně zda nekazí generálům onen coup dʼoeil[o] potřebný k vedení velké války. Rozhodně se v Alžírsku kazí francouzské jezdectvo; odnaučuje se úderu v sevřeném šiku, který znamenal jeho sílu, a zvyká si bojovat v rozptýlených skupinách, a v tom je vždycky předčí kozáci, Maďaři a Poláci. Z generálů se Oudinot blamoval před Římem, a jen Cavaignac se vyznamenal v červnových bojích — ale to všechno nejsou ještě žádné grandes épreuves[p].
Naděje na úspěch vyplývající z převahy ve strategii a taktice jsou tedy vcelku na straně koalice přinejmenším stejné jako na straně revoluce.
III
Ale nepřinese nová revoluce, která přivede k moci zcela novou třídu, stejně jako první revoluce, nové bojové prostředky a nový způsob vedení války, proti němuž je nynější, napoleonský systém stejně zastaralý a bezmocný, jako byl systém z dob sedmileté války proti systému z dob první revoluce?
Moderní způsob vedení války je nutným produktem francouzské revoluce. Jeho předpokladem je sociální a politická emancipace buržoazie a parcelovjch rolníků. Buržoazie dodává peníze, parceloví rolníci vojáky. Emancipace obou tříd od feudálních a cechovních pout je nezbytná k tomu, aby bylo možno postavit nynější obrovské armády; a úroveň bohatství a vzdělání, spojená s tímto stupněm společenského vývoje, je zase nutná k tomu, aby bylo možno opatřit moderní armády potřebným množstvím zbraní, střeliva, potravin atd., aby bylo možno dodat potřebný počet vzdělaných důstojníků a dodat potřebnou inteligenci i vojákovi.
Všimněme si moderního systému vedení války, který nám úplně rozpracoval Napoleon. Jeho dvěma pilíři jsou: masovost útočných prostředků — lidí, koní a děl — a pohyblivost těchto útočných prostředků. Pohyblivost je nutným důsledkem masovosti. Moderní armády nemohou po celé měsíce pochodovat sem a tam na nějakém dvacetimílovém území, jako to činila malá vojska za sedmileté války. Nemohou za sebou vozit všechny potřebné zásoby potravin v pojízdných skladištích. Musí přepadnout určitý obvod jako hejno kobylek, musí v celém okruhu jezdectva, napravo i nalevo, rekvírovat píci, a když je všechno snědeno, musí pryč. Stačí, když jejich sklady vydrží jen pro nepředvídané případy; často se vyprazdňují a znovu doplňují; musí sledovat rychlé pohyby armády, a proto mohou jen zřídkakdy krýt potřebu armády po celý měsíc. Proto se moderní systém vedení války nemůže nadlouho uplatnit v chudé, polobarbarské a řídce osídlené zemi. Francouzi to pocítili na vlastní kůži; ve Španělsku na to doplatili pomalu, v Rusku rychle. Ovšem také Španělé těžce doplatili na Francouze: jejich země byla nesmírně vyčerpána. A Rusové nemohou svůj vlastní těžkopádný systém masové války uplatňovat po delší dobu ani v Polsku; ve vlastní zemi, dokud tam nejsou železnice, ho nemohou použít vůbec. Obrana na Dněpru nebo na Dvině by uvrhla Rusko do záhuby.
K této pohyblivosti patří ovšem i jistý stupeň vzdělání u vojáka; voják si musí v některých případech umět sám poradit. Značné rozšíření hlídkové služby, pícování a služby předních hlídek atd., větší aktivita, která se vyžaduje od každého vojáka, častější opakování případů, kdy voják jedná samostatně a je odkázán na své vlastní duševní schopnosti, a konečně velký význam střelby jednotlivců, jejíž účinnost závisí na inteligenci, coup dʼoeil a energii každého jednotlivého vojáka — to všechno předpokládá u poddůstojníka i u vojáka vyšší stupeň vzdělání než za starého Frice. Ale barbarský nebo polobarbarský národ se nemůže vykázat takovým stupněm vzdělání v masách, aby se libovolných 500 000—600 000 mužů bez výběru odvedených na vojnu dalo jednak ukáznit a vycvičit jako stroje a aby se u nich zároveň vyvinul nebo udržel týž coup dʼoeil pro malou válku. Barbaři mají takový lupičský coup dʼoeil od přírody, např. kozáci; zato se však k pravidelné vojenské službě hodí stejně málo jako nevolničtí ruští pěšáci ke skutečnému ostřelování. S tímto celkovým průměrným stupněm vzdělání, jejž moderní systém vedení války předpokládá u každého vojáka, se setkáváme jen v nejvyspělejších zemích: v Anglii, kde voják prochází civilizační školou měst, i když zůstává neotesaným sedlákem; ve Francii, kde armádu tvoří emancipovaní parceloví rolníci a protřelá městská chátra (remplaçants[q]); v severním Německu, kde je feudalismus buď také odstraněn, nebo přijal víceméně buržoazní formy a kde značnou část kontingentu armády dodávají města; a konečně existuje, jak se zdá, tento stupeň po posledních válkách také v té části rakouské armády, která se rekrutuje z nejméně feudálních oblastí. S výjimkou Anglie tvoří všude základ armády parcelové hospodářství, a armáda se hodí pro moderní systém vedení války tím víc, čím víc se postavení parcelového rolníka blíží postavení svobodného rolníka.
Ale stupeň civilizace vlastní buržoazní epoše je předpokladem nejen pohyblivosti jednotlivého vojáka, nýbrž i mas armády. Těžkopádnost předrevolučních armád přímo souvisí s feudalismem. Už jen obrovské množství důstojnických ekvipáží překáželo při každém pohybu. Armády se vlekly stejně pomalu jako celý tehdejší život. Vznikající byrokracie absolutních monarchií zavedla trochu víc pořádku do správy materiálu, ale její spojení s haute finance[r] přispívalo současně ke zpronevěrám en gros[s]. A jestliže byrokracie armádám něčím prospívala, škodila jim dvojnásob duchem schematismu a pedanterie, který do nich vnášela. Odkazuji na nejjasnější svědectví samého starého Frice. Rusko trpí všemi těmito zlořády dodnes; ruská armáda, všude odíraná a šizená, přímo hladoví a vojáci padají na pochodu jako mouchy. Teprve buržoazní stát vyživuje své vojáky snesitelně, a může proto počítat s pohyblivostí svých armád.
Pohyblivost je tedy po všech stránkách vlastností buržoazních armád. Ale pohyblivost není jen nutným doplňkem masovosti armád, nýbrž často ji také nahrazuje (Napoleon v Piemontu roku 1796).
Ale masovost je právě tak specifickou vlastností moderních civilizovaných armád jako pohyblivost.
Ať jsou metody doplňování armád jakkoli rozmanité — ať jde o odvody rekrutů, pruskou zeměbranu, švýcarskou milici, levée en masse — zkušenosti posledních šedesáti let dokazují, že za režimu buržoazie a svobodných parcelových rolníků nemůže být v žádné národní válce povoláno do zbraně víc než 7% obyvatelstva, aktivně tedy může být použito asi 5 %. Francie měla na podzim roku 1793 přibližně 25 miliónů obyvatel, byla by tedy mohla postavit 1 750 000 vojáků a 1 250 000 skutečných bojovníků. Tento počet 1 250 000 byl tehdy jakžtakž pohromadě na hranicích, před Toulonem a ve Vendée - počítáme-li obě bojující strany. V Prusku, které má teď 16 miliónů obyvatel, by 7% a 5% činilo 1 120 000 a 800 000 mužů. Zatím však celá pruská branná moc, řadové vojsko i zeměbrana, má sotva 600 000 mužů. Tento příklad ukazuje, jak mnoho je pro národ pouhých 5 %.
Eh bien.[t] Jestliže tedy Francie a Prusko mohou poměrně snadno povolat do zbraně 5 % svého obyvatelstva a v nutném případě dokonce 7%, svolá Rakousko v nejkrajnějším případě nejvýš 5 % a Rusko sotva 3 %. Pro Rakousko, počítáme-li s 35 milióny obyvatel, by 5 % činilo 1 750 000 mužů. Roku 1849 nasadilo Rakousko všechny své síly a sehnalo přibližně 550 000 mužů. Uhry, jejichž síly Kossuth ve svých nótách dvojnásobně zveličil, měly asi 350 000 mužů. Počítám ještě 50 000 Lombarďanů, kteří se buď odvodům vyhnuli, nebo sloužili v piemontské armádě - je to celkem 950 000 mužů, tedy necelých 2 2/3% všeho obyvatelstva; přitom chorvatské pohraniční oblasti, které žily ve výjimečných poměrech, dodaly přinejmenším 15 % svého obyvatelstva. - Rusko má při skromném odhadu 72 milióny obyvatel, muselo by tedy při 5 % postavit armádu 3 600 000 mužů. Zatím se mu však ještě nikdy nepodařilo shromáždit víc než 1 500 000 mužů, a to jak pravidelné, tak nepravidelné armády; z toho mohlo ve své vlastní zemi disponovat proti nepříteli nejvýš jedním miliónem aktivních bojovníků. To znamená, že celkový počet jeho branných sil nikdy nepřekročil 2 1/12 % a jeho armádu v poli netvořilo nikdy víc ne l 7/16 čili 1,39 % obyvatelstva. Vysvětlení je zcela prosté; řídké zalidnění na obrovském prostoru, nedostatek komunikací a nepatrná národní produkce.
Pohyblivost i masovost útočných prostředků jsou nutným výsledkem vyššího stupně civilizace; zvláště dnešní poměr mezi počtem ozbrojených sil a počtem obyvatelstva se nedá srovnat s žádným ze stadií společenského rozvoje, které předchází emancipaci buržoazie.
Moderní způsob vedení války předpokládá tedy emancipaci buržoazie a rolníků, je vojenským výrazem této emancipace.
Emancipace proletariátu bude mít také svůj zvláštní vojenský výraz a vytvoří svou zvláštní novou metodu války. Cela est clair.[u] Už se dá dokonce určit, jaké budou materiální základy tohoto nového systému vedení války.
Ale od pouhého dobytí politického panství dnešním nezformovaným francouzským a německým proletariátem, který zčásti tvoří jen chvost jiných tříd, je ke skutečné emancipaci proletariátu, jež záleží v odstranění všech třídních rozporů, právě tak daleko, jako je od způsobu vedení války na počátku očekávané revoluce ke způsobu, jakým povede válku skutečně emancipovaný proletariát.
Předpokladem skutečné emancipace proletariátu, úplného odstranění všech třídních rozdílů a úplné koncentrace všech výrobních prostředků v Německu a ve Francii je účast Anglie a dále alespoň zdvojnásobení těch výrobních prostředků, které nyní v Německu a ve Francii jsou. A právě to je předpokladem nového způsobu vedení války.
Velkolepé Napoleonovy objevy ve vojenské vědě nemohou být překonány nějakým zázrakem. Nová vojenská věda musí být právě tak nutným produktem nových společenských poměrů, jako byla vojenská věda vytvořená revolucí a Napoleonem nutným výsledkem nových poměrů daných revolucí. Ale tak jako při proletářské revoluci nejde o to, aby se v průmyslu odstraňovaly parní stroje, nýbrž aby jejich počet vzrůstal, tak i ve vojenství nejde o zmenšování masovosti a pohyblivosti armád, nýbrž ojejich zmnohonásobení.
Předpokladem napoleonského způsobu vedení války byl vzrůst výrobních sil; předpokladem každého nového zdokonalení způsobu vedení války musí být rovněž nové výrobní síly. Železnice a nové elektrické telegrafy budou už nyní za evropských válek pro talentovaného generála nebo ministra války podnětem ke zcela novým kombinacím. Pozvolný růst výrobních sil a tím i obyvatelstva umožňuje také soustřeďovat mnohem větší masy. Ve Francii vzrostlo obyvatelstvo z 25 miliónů na 36 miliónů, z toho 5 % činí ne už 1 250 000, ale 1 800 000 mužů. V obou případech se síla civilizovaných zemí ve srovnání s barbarskými poměrně zvýšila. Pouze civilizované země mají hustou železniční síť a jejich obyvatelstvo vzrostlo dvakrát rychleji než např. v Rusku. - Všechny tyto výpočty mimochodem dokazují, že trvalé podrobení západní Evropy Rusku je zhola nemožné a stává se den ze dne nemožnějším.
Síla nového způsobu vedení války, který vznikne odstraněním tříd, nemůže ovšem záležet jen v tom, že 5 % lidí, kteří mohou být povoláni do zbraně, bude při vzrůstajícím počtu obyvatelstva tvořit stále větší masy. Bude záležet v něčem jiném: do zbraně bude možno povolat ne už 5 nebo 7 %, nýbrž 12-16 % obyvatelstva, tj. polovinu až dvě třetiny dospělého mužského obyvatelstva, zdravé lidi od 18 do 30 nebo dokonce do 40 let. Ale tak jako Rusko nemůže počet svých branných sil zvýšit ze 2-3 % na 5 % bez úplné revoluce v celé své vnitřní sociální a politické organizaci a především ve své výrobě, nemohou ani Německo a Francie zvýšit počet svých branných sil z 5 na 12 %, aniž zrevolucionizují a víc než zdvojnásobí svou výrobu. Teprve až bude průměrná práce každého jednotlivce díky strojům apod. dvakrát větší než nyní, bude možno uvolnit z práce dvojnásobný počet lidí - i když jen na krátkou dobu, protože ani jedna země si nemůže dovolit držet dlouho ve zbrani 5 % obyvatelstva.
Budou-li k tomu vhodné podmínky, to jest jestliže se dostatečně zvýší a zcentralizuje národní výroba a budou-li odstraněny třídy, což je naprosto nutné (pruský jednoroční dobrovolník[316], pokud není poddůstojníkem nebo důstojníkem zeměbrany, nemůže být nikdy pro své aristokratické společenské postavení dobrým vojákem vedle rolníka a řemeslníka), může být hranicí skutečných odvodů jen počet bojeschopného obyvatelstva, tj. v případě krajní nutnosti může být okamžitě ve zbrani 15-20% a aktivně bojovat proti nepříteli 12-15 % obyvatelstva. Tyto ohromné masy předpokládají ovšem docela jinou pohyblivost, než mají dnešní armády. Bez husté železniční sítě se nemohou ani soustřeďovat, ani zásobovat, ani si opatřovat střelivo, ani se pohybovat. A bez elektrického telegrafu je nelze ani řídit. A protože při takových masách stratég a taktik (který velí na bitevním poli) nemohou být jednou osobou, dochází tu k dělbě práce. Strategické operace — součinnost různých sborů — musí být řízeny z ústředního bodu za pomoci telegrafních linek; taktické operace jsou řízeny jednotlivými generály. Je jasné, že války za těchto okolností mohou a musí být rozhodnuty v daleko kratší době než za Napoleona. Je to nutné pro ohromné náklady a je to nevyhnutelné, protože každý úder těchto obrovských mas bude mít jistě rozhodující význam.
Co do masovosti a strategické pohyblivosti budou mít tedy tyto armády neslýchaně strašnou sílu. Také taktická pohyblivost (při hlídkové službě, při střelbě a na bojišti) takových vojáků musí být podstatně vyšší; vojáci budou silnější, obratnější a inteligentnější než ti, které může poskytnout dnešní společnost. Ale to všechno se může uskutečnit bohužel až za mnoho let, kdy už k takovým masovým válkám nebude moci dojít, protože nebude rovnocenný protivník. V prvním období proletářské revoluce nebudou pro to všechno existovat základní podmínky, a tím spíš v roce 1852.
Procento obyvatelstva, připadající dnes ve Francii na proletariát, se ve srovnání s rokem 1789 sotva zdvojnásobilo. Tenkrát byl proletariát — alespoň v letech 1792—1794 — hluboce rozhořčen a in tension[v] a tak tomu bude napříště vždycky. Už tehdy bylo jasné, že za revolučních válek provázených prudkými vnitřními otřesy musí být masy proletariátu využito uvnitř země. Tak tomu bude i nyní a pravděpodobně víc než kdy jindy, protože s postupem spojenců budou vzrůstat možnosti, že okamžitě propuknou občanské války. Proto bude moci proletariát poslat do armády v poli jen malý kontingent; hlavním zdrojem doplnění armády zůstane městská chátra a rolníci. To znamená, že revoluce bude nucena vést válku těmi prostředky a těmi rnetodami, jakými se dnes vede moderní válka všeobecně.
Jen doktrinář by si mohl klást otázku, zda by se s těmito prostředky, tj. když armádu v poli tvoří 4—5 % obyvatelstva, nedaly provádět nové kombinace a nedaly objevit nové překvapující metody, jak těchto sil použít. Jako se na tkalcovském stavu nemůže vyrobit čtyřikrát víc výrobků, aniž se jeho hybná síla, ruční práce, nahradí parou, dokud se nevynalezne nový výrobní prostředek, který má se starým ručním tkalcovským stavem jen málo společného, tak ani ve válečném umění nelze dosáhnout nových výsledků starými prostředky. Teprve vyrobení nových, mocnějších prostředků umožňuje dosažení nových velkolepějších výsledků. Každý velký vojevůdce, který použitím nových kombinací tvoří novou epochu v dějinách vojenství, buď sám nachází nové materiální prostředky, nebo poprvé objevuje správné použití nových materiálních prostředků, které objevil někdo před ním. Mezi Turennem a starým Fricem proběhla revoluce v pěchotě, píka byla zatlačena bodákem a doutnákový zámek křesacím; epochální zásluha starého Frice o vojenskou vědu spočívá v tom, že nijak nepřekročil meze tehdejšího způsobu vedení válek a přitom přetvořil a zdokonalil starou taktiku v souladu s novými zbraněmi. A právě tak Napoleonova epochální zásluha spočívá v tom, že nalezl správné taktické a strategické využití obrovských ozbrojených mas, jež mohl shromáždit jen díky revoluci, a tuto taktiku a strategii tak zdokonalil, že žádný z moderních generálů ho nejen nedokáže překonat, ale ve svých nejskvělejších a nejobratnějších operacích se ho snaží jen napodobovat.
Summa summarum, revoluce bude muset bojovat moderními válečnými prostředky a za pomoci moderního vojenského umění proti moderním válečným prostředkům a modernímu vojenskému umění. Naděje, že se objeví nové vojenské talenty, jsou na straně koalice přinejmenším stejně velké jako na straně Francie: ce seront alors les gros bataillons qui lʼemporteront.[w]
IV
Podívejme se nyní, jaké prapory mohou být poslány do bitevní linie a jak jich může být použito.
1) Rusko. Ruská armáda v mírovém stavu má nominálně 1 100 000 mužů, ve skutečnosti přibližně 750 000. Od roku 1848 se ruská vláda neustále snažila dosáhnout faktického počtu vojáků za válečného stavu 1 500 000 mužů, a Mikuláš a Paskevič podle možností všude osobně tento stav kontrolovali. Podle skromného odhadu tedy Rusko dnes skutečně dosáhlo plného mírového stavu — 1 100 000 mužů. Od toho je třeba odečíst — počítejme co nejvíc:
na Kavkaz 100 000 mužů na vlastní Rusko 150 000 mužů na polské gubernie 150 000 mužů na nemocné, na vyčleněné oddíly atd. 150 000 mužů celkem 550 000 mužů Zbývá 550 000 mužů, jichž může být použito pro bojové akce mimo zemi. Je to o málo víc, než kolik Rusko fakticky poslalo za hranice roku 1813.
2) Prusko. Skvělá armáda za válečného stavu — kdyby byla povolána do zbraně celá zeměbrana první i druhé výzvy, nadpočetní a vůbec všechno, co je možno odvést — by měla přinejmenším 650 000 mužů. Ale v danou chvíli může vláda zmobilizovat nanejvýš 550 000 mužů. Počítejme jen 500 000. Z toho je třeba vydělit pro posádky pevností atd. jen o málo víc, než činí zeměbrana druhé výzvy (150 000 mužů), protože postupné povolávání nadpočetných i nové odvody pro příští rok - o to se už postará Mikuláš - jakož i ustavičné průchody ruských vojsk vytvoří všude dostatečné rezervy pro případ pokusu o povstání uvnitř země. Kromě toho budou mít Prusové méně nemocných, protože se soustřeďují ve vlastní zemi a k Rýnu nemusí pochodovat tak dlouho jako Rusové. Přesto odečtu polovinu, tak jako u Rusů, takže zbývá druhá polovina, tj. 250 000 mužů.
3) Rakousko. Má ve zbrani a na dovolené - tito vojáci mohou být povoláni do armády tak rychle jako pruská zeměbrana - přinejmenším 600 000 mužů. Také tady odpočítávám polovinu, protože alespoň na dvou třetinách monarchie budou Rusové, postupující za Rakušany, až do vytvoření nových rezerv působit jako záloha uvnitř země a potlačí ohniska povstání. Pro vojenské akce proti nepříteli zbývá - 300 000 mužů.
4) Německý spolek. Protože tito pánové bydlí až u Rýna a jejich územím bude procházet celá koaliční armáda, nepotřebují skoro žádné posádky proti místnímu obyvatelstvu; nepotřebují je tím spíš, protože po prvních úspěších koalice proti Francii se rezervní armády rozloží napříč celým Německem, od severu kjihu. Německý spolek dodá alespoň 120 000 mužů.
5) Vojska italských vlád, Dány, Belgičany, Holanďany, Švédy atd. odhaduji prozatím na 80 000 mužů.
Souhrn všech koaličních vojsk činí podle tohoto výpočtu 1 300 000 mužů, kteří buď už jsou ve zbrani, nebo mohou být okamžitě povoláni. Všechny odhady jsou úmyslně hodně nízké. Jen nemocných je tu odečteno tolik, že z rekonvalescentů apod. by bylo možné už za dva měsíce po začátku operací utvořit na francouzských hranicích druhou armádu v síle 350 000 mužů. Ale tato druhá armáda bude určitě ještě daleko silnější, protože žádná vláda není dnes tak nerozumná, aby začala válku a neodvedla přitom, současně s odesláním armády do pole, pokud možno nejvíc ročníků, které by hned poslala za první armádou.
Vojska první armády (1 300 000 mužů) se mohou úplně soustředit asi za dva měsíce, a to takto: Prusové a Rakušané mohou povolat do zbraně své výše uvedené kontingenty za dva měsíce, o tom nemohou být po mobilizaci z loňského listopadu žádné pochybnosti. Pokud jde o Rusy, třemi konečnými body jejich soustředění bude především Berlín, Vratislav[x] a Krakov nebo Vídeň (viz dále). Z Petrohradu do Berlína je přibližně 45 denních pochodů, z Berlína k Rýnu 16, dohromady 61 pochodů po pěti německých mílích[y] denně. Z Moskvy do Vratislavi 48 pochodů, z Vratislavi do Mohuče 20, dohromady 68 pochodů. Z Kyjeva do Vídně 40 pochodů, z Vídně do Basileje 22 pochodů, dohromady 62 pochodů. Připočteme-li k tomu dny odpočinku, bez nichž se ruské vojsko zvláště při těchto dlouhých pochodech rozhodně nemůže obejít, je jasné, že vojsko umístěné až v Moskvě, Petrohradě a Kyjevě může být za tři měsíce pohodlně na Rýně, a to i za předpokladu, že bude pochodovat jen pěšky a že nepoužije k dopravě ani železnic, ani vozů. Ale těchto dopravních prostředků může být použito v Německu skoro všude, v Rusku a Polsku alespoň zčásti; zkrátily by dopravu vojsk jistě alespoň o 15—20 dní. Ale hlavní masy ruského vojska jsou dnes už soustředěny v polských guberniích, a protože se politické poměry zřejmě zostřují v krizi, bude tam posláno ještě víc vojska. A tak výchozími body ruských pochodů nebudou už Petrohrad, Moskva a Kyjev, nýbrž Riga, Vilno, Minsk, Dubno a Kamenec; vzdálenost se tedy zkrátí asi o 60 mil tj. o 12 pochodů a 4 dny odpočinku. Přitom může být značná část pěchoty — zvláště ze vzdálenějších posádek — alespoň každý třetí den (den odpočinku) 5 mil přepravována, takže pro tuto část se dny odpočinku počítají jako dny pochodové.
Materiál pro dělostřelectvo, střelivo a zásoby mohou být za těchto okolností přepravovány po železnici; dělostřelecké potahy a obsluhy se mohou buď pohybovat pochodovým pořádkem nebo mohou být dopravovány, a rozhodně se tak dostanou na místo dřív než dosavadním způsobem.
Z toho všeho podle mého názoru vyplývá, že nic nebrání v soustředění koaliční armády na Rýně za dva měsíce po vypuknutí revoluce, a to v tomto pořadí:
První armáda 1. První linie na Rýně a v Piemontu: Prusové, Rakušané aj. 750 000 Rusové 300 000 tj. 1. linie 1 050 000 2. Druhá linie, zálohy ve vzdálenosti 10 pochodů — Rusové 250 000 celkem (jak uvedeno výše) 1 330 000
Druhá armáda 1. Zálohy menších členů koalice, soustřeďující se pruské, rakouské atd. oddíly 200 000 2. Ruské zálohy na cestě, ve vzdálenosti 20 denních pochodů 150 000 tj. 350 000 Celkový počet obou armád 1 650 000 Za nynějších podmínek je zapotřebí v podstatě necelých 5—6 týdnů, aby se 300 000 Rusů dostalo k Rýnu, a za stejnou dobu mohou dopravit k Rýnu své výše uvedené kontingenty Prusové, Rakušané i menší spojenci; vezmeme-li v úvahu nepředvídané překážky, které vyvstanou při každé koalici, počítejme plné dva měsíce. Rozložení spojeneckých vojsk v době Napoleonova návratu z Elby nebylo, pokud jde o tažení proti Francii, zdaleka tak příznivé jako dnes, a přesto byli Rusové už na Rýně, když Napoleon bojoval u Waterloo proti Angličanům a Prusům.
Jaké prostředky má proti spojencům k dispozici Francie?
1) Řadová vojska tvoří přibližně 450 000 mužů, z nichž 50 000 musí za všech okolností zůstat v Alžírsku. Z ostatních 400 000 odpadají nemocní, potřebné minimum pro posádky pevností, menší vyčleněné oddíly v nespolehlivých krajích uvnitř země; v nejlepším případě je možno počítat s 250 000 muži.
2) Oblíbeného prostředku nynějších „rudých“ — povolat znovu do zbraně vysloužilé vojáky — může být v případě nutnosti s úspěchem použito nanejvýš u šesti věkových tříd, tj. od 27 do 32 let. Každý ročník dodává při odvodech asi 80 000 mužů. Ztráty způsobené alžírskou válkou a tamějším podnebím, normální úmrtnost za dvanáct let, úbytek těch, kteří se stali neschopnými k vojenské službě, kteří se vystěhovali nebo kteří se dovedou tím či oním způsobem vyhnout návratu do armády v době, kdy v administrativním aparátu beztak vládne zmatek — to všechno snižuje celkový počet bývalých nováčků oněch šesti ročníků ze 480 000 na nejvýš 300 000 znovu povolaných. Z toho odpadne 150 000 mužů na doplnění posádek pevností; ti se vybírají především z kategorie starších, převážně ženatých lidí. Zbývá tedy 150 000 mužů. Ty je možno při trochu obratné organizaci bez obtíží zmobilizovat za dva měsíce.
3) Lidobrana, dobrovolníci, volontéři[z], levée en masse nebo jak jinak se ještě jmenuje ta podřadná potrava pro děla. Kromě asi 10 000 členů garde mobile[aa], které je teprve nutno soustředit, nedovede nikdo z této skupiny zacházet se zbraní lépe než kterýkoli německý občanský gardista. Francouzi se učí tomuto řemeslu rychleji, ale dva měsíce jsou přece jen velmi krátká doba. Jestliže za Napoleona stačilo, aby nováčkové prošli čtyřtýdenní praporní školou, bylo to jen díky vynikajícím kádrům; ovšem prvním následkem příští revoluce bude právě dezorganizace řadových kádrů. Nadto ještě naši francouzští revolucionáři, jak známo, milují tradici, a začnou křičet: Levée en masse! Deux millions dʼhommes aux frontières![ab] Dva milióny vojáků, to by bylo krásné, kdyby se dalo očekávat, že koalice bude provádět zase takové hlouposti jako anno[ac] 1792 a 1793, a kdyby byl čas na pozvolný výcvik 2 000 000 mužů. Ale o tom nemůže být ani řeči. Naopak, je nutno si uvědomit, že za dva měsíce bude stát na hranicích jeden milión nepřátelských vojáků připravených k boji a úkolem bude čelit tomuto miliónu s nadějí na úspěch.
Budou-li Francouzi znovu papouškovat tradici z roku 1793, podniknou experiment s dvěma milióny, to jest rozmáchnou se tak, že se při této krátké lhůtě bude skutečný výsledek rovnat nule. Výcvik a zformování 1 500 000 mužů za osm týdnů se při nedo****statku kádrů v praxi zvrhne v nesmyslné mrhání všemi zdroji a armáda pak nebude posílena ani jediným použitelným praporem.
Budou-li však Francouzi mít pořádného ministra války, který ví alespoň něco o revolučních válkách a metodách, jak co nejrychleji vytvořit armádu, a nebudou-li se mu z nevědomosti a z touhy po popularitě házet hloupě klacky pod nohy, bude se tento ministr držet v hranicích možností a může hodně dokázat. V tom případě se musí vycházet přibližně z tohoto plánu:
Ozbrojené síly se skládají především ze dvou součástí: 1) z proletářské gardy ve městech a z rolnické gardy na venkově — pokud je venkov spolehlivý — k výkonu vnitřní služby, a 2) z pravidelné armády — proti vpádu zvenčí.
Proletářská a rolnická garda koná službu v pevnostech; armáda sem dodává jen nejnutnější oddíly. Paříž, Štrasburk, Lyon, Mety, Lille a Valenciennes, nejdůležitější pevnosti a současně velká města, budou k obraně potřebovat kromě své vlastní gardy a několika rolnických oddílů z okolí jen málo řadového vojska. Proletářské gardy, pokud jich není zapotřebí k vnitřní službě a pokud se skládají z nezaměstnaných dělníků, se soustředí ve výcvikovém táboře a cvičí se pod vedením starých důstojníků a poddůstojníků, nezpůsobilých ke službě v poli, aby doplnily mezery v řadách bojových jednotek. Tábor může být zřízen poblíž Orleansu — bude současně výstrahou legitimistickýrn krajům.
Počet řadového vojska na francouzském území se musí ztrojnásobit, čili zvýšit ze 400 000 mužů na 1 100 000 mužů. Toho lze dosáhnout takto: Každý prapor se přemění v pluk, což bude mít nutně za následek povyšování, jež vštípí důstojníkům a poddůstojníkům nemenší úctu k revoluci než gilotina nebo válečný soud. Kádry se musí doplňovat co nejpozvolněji a zároveň se musí získat co největší počet důstojníků. Je to velmi důležité, protože důstojníky není možno vydupat ze země za dva měsíce. Kromě toho je střední a nižší velitelský sbor francouzské armády natolik prodchnut nacionálním cítěním, že budou-li tito lidé alespoň trochu povyšováni, budou-li pod energickým velením ministerstva války a budou-li mít naději na vojenský úspěch, mohou se v první době velmi dobře osvědčit, zvláště bude-li exemplárně potrestáno několik vzbouřenců a dezertérů. Z žáků vojenských škol a z úředníků Ponts et chaussées[ad] vyrostou vynikající důstojníci dělostřelectva a ženijních vojsk, a po několika akcích se mezi nižšími hodnostmi začnou rozvíjet vojenské talenty, jež jsou u Francouzů tak časté; po prvním boji dokáží tyto talenty velet už setninám. Pokud jde o prosté vojáky, skládají se
z řadového vojska 400 000 mužů ze znovu povolaných záložníků 300 000 mužů Zbývá ještě odvést a vycvičit 500 000 mužů, celkem 1 200 000 lidí; odečteme-li 100 000 nemocných, zbývá 1100 000. Z tohoto počtu může být použito pro bojové akce
z řadového vojska 250 000 mužů ze znovu povolaných záložníků 150 000 mužů z nováčků 400 000 mužů 800 000 mužů Budoucnost ukáže, co se dá s takovou armádou podniknout. Vycvičit za dva měsíce 400 000 až 500 000 nováčků pro řadovou armádu, nováčků, kteří v plucích a praporech splynou s vojáky pravidelné armády a se znovu povolanými záložníky, není práce příliš obtížná, přikročí-li se k dílu neprodleně, le lendemain de la révolution[ae]. Všechny tyto posily se budou týkat pěchoty a dělostřelectva; za dva měsíce je sice možné vycvičit pěšáka nebo dělostřelce, způsobilého k nejjednodušší obsluze děla, ne však jezdce. Posily jezdectva budou proto velmi slabé.
Celý tento mobilizační plán předpokládá pořádného ministra války, který umí správně hodnotit politické poměry, který se vyzná ve strategii, taktice i podrobnostech týkajících se jednotlivých zbraní a má i nutnou dávku energie, pohotovosti a decisiveness[af], oslové, kteří s ním budou ve vládě, mu ovšem musí ponechat volnou ruku. Ale kde vezme „rudá“ strana ve Francii takového člověka! Je tu naopak naděje, že se kterýkoli hlupák, který se ovšem jako bon démocrate[ag] pokládá za schopného zastávat jakékoli místo a ostatní mu to věří, pokusí jako obvykle zahrát si na Carnota, že nařídí všeobecné odvody, že všechno dokonale vyřeší; brzy si ale nebude vědět rady a pak všechno ponechá rutině subalterních úředníků starého režimu a pustí nepřátelské armády až před Paříž. Ale aby se dnes mohlo čelit evropské koalici, na to nestačí být Pachem nebo Bouchottem, a také ne Carnotem; na to je třeba být Napoleonem nebo mít strašně hloupého nepřítele a strašně moc štěstí.
Nesmíme zapomínat, že při všech těchto výpočtech vojenských sil koalice jsme brali za základ minimální čísla celkového počtu vojsk a maximální čísla odpočtů, takže při trochu slušnějším vedení bude počet vojska, které bude mít k dispozici nepřítel, větší a doba nutná kjcho soustředění kratší, než jsme uvedli. Pokud jde o Francii, jsou naproti tomu tyto předpoklady obrácené: čas, který mají Francouzi k dispozici, udávám pokud možná nejdelší, celkový počet vojska, které je třeba zorganizovat, pokud možná nejvyšší, odpočty nepatrné; takže celkový počet vojska, které má k dispozici revoluce, uvádím v těch nejvyšších možných cifrách. Jinak řečeno: všechny tyto propočty podávají obraz situace pro revoluci co nejpříznivější — ovšem bez ohledu na nepředvídané události nebo hrubé omyly spojenců.
Kromě toho vycházím z předpokladu, že revoluce a nepřátelský vpád nevyvolají v zemi okamžitě občanskou válku. V současné době, šedesát let po poslední občanské válce ve Francii, nelze odhadnout, zda je legitimistický fanatismus schopen něčeho víc než efemérního povstání; je ovšem zřejmé, že budou-li spojenci postupovat, bude vzrůstat i možnost povstání, k jakému došlo roku 1793 v Lyoně, Toulonu atd., bude vzrůstat i možnost, že se dočasně spolčí všechny politicky svržené třídy a strany. A připusťme, že v tomhle bude situace pro revoluci nejpříznivější, že totiž revoluční garda — proletářská i rolnická — bude s to úspěšně odzbrojit povstalecké departementy i třídy.
O možnostech příznivých pro revoluci, které vzniknou povstáními v Německu, Itálii atd., promluvíme dále.
V
Přejdeme nyní ke skutečnému vedení války.
Jestliže zabodneme na mapě kružítko do Paříže a opíšeme okolo ní kružnici, jejímž poloměrem je vzdálenost mezi Paříží a Štrasburkem, přetíná tato kružnice na jihu hranici mezi Grenoblem a Chambéry u Pont de Beauvoisinu, jde po této hranici k severu přes Ženevu, pohoří Juru, Basilej, Štrasburk a Hagenau a dále podél toku Rýna až k jeho ústí; pokud se od Rýna na několika místech vzdálí, není to nikde víc než na dva denní pochody. Kdyby tvořil hranici Francie Rýn, byla by Paříž — od bodu, kde přestávají tuto hranici krýt Alpy, až k Severnímu moři — vzdálena od hranic všude stejně. Vojenský systém Francie, v němž by Paříž tvořila střed, by plně odpovídal všem geografickým podmínkám. Byl by to jednoduchý kruhový oblouk od Chambéry k Rotterdamu, na němž by všechny body jediné otevřené hranice Francie, a k tomu ještě hranice nejbližší hlavnímu městu, byly od Paříže vzdáleny stejnoměrně, a to přibližně 70 německých mil čili 14 denních pochodů, a současně by tato hranice byla chráněna širokou řekou. V tom je z vojenského hlediska reálný základ tvrzení, že Rýn je přirozenou hranicí Francie.
Ale právě onen zvláštní tvar rýnského toku působí, že Rýn se stává výchozím bodem všech soustředěných operací proti Paříži, protože má-li několik různých armád současně dorazit před Paříž a současně ji ohrožovat z různých stran, musí vyrazit současně ze stejně vzdálených míst. Operace každé kontrarevoluční koaliční armády proti Francii musí být soustředné, třebaže všechny soustředné operace jsou nebezpečné, jestliže bod, kde se mají setkat, leží v oblasti, kterou má v rukou nepřítel, nebo je-li dokonce jeho operační základnou. A to z těchto důvodů: 1) dobýt Paříž znamená dobýt Francii; 2) ani jediná část hranic, ležící ve sféře operací francouzských armád, nesmí zůstat nechráněna, neboť jinak by Francouzi mohli vyvolat povstání na území koalice tím, že by poslali své oddíly do týlu nepřátelské armády; 3) k zásobování mas, které každá koalice musí vrhnout proti Francii, je třeba několika operačních linií.
Hranice, kterou musí obě armády chránit, vede od Chambéry k Rotterdamu. Španělské hranice si prozatím nemusíme všímat. Italská hranice od Varu až k řece Isère je kryta Alpami a vzdaluje se čím dál tím víc od Paříže, protože tvoří tečnu oné kružnice. Tuto hranici je třeba brát v úvahu jen tehdy, 1) jsou-li opevněné přechody přes Savojské Alpy, zvláště Mont Cenis, v rukou Francouzů; 2) má-li být provedena na pobřeží diverze, k čemuž by musely být zvláštní důvody; 3) chtějí-li francouzské armády po zabezpečení hranic na všech ostatních místech přejít do ofenzívy jako Napoleon roku 1796. Ve všech ostatních případech leží tato část hranic příliš daleko stranou.
Proto se tedy bojové operace pro koalici i pro Francii omezují na linii od Chambéry nebo od řeky Isère až k Severnímu moři a na území, jež leží mezi touto linií a Paříží. A právě tuto část Francie tvoří území jako stvořené k obraně; z vojenského hlediska si lepší rozložení hor a řek ani nelze přát.
Od Rhôny až k Mosele je hranice kryta dlouhým, těžko přístupným a jen na určitých místech schůdným horským pásmem Jurou; k němu se přimykají Vogézy, jejichž prodloužení tvoří Hochwald a Idarwald. Obě tato pohoří se táhnou rovnoběžně s hranicemi a Vogézy jsou ještě k tomu kryty Rýnem. Mezi Moselou a Másou kryjí cestu na Paříž Ardeny, na druhé straně Másy Argony. Otevřené zůstává pouze území od Sambry k moři, ale zde se situace každé postupující armády stává s každým krokem, o který postoupí vpřed, povážlivější, neboť se vydává v nebezpečí, že bude jen trochu obratnými operacemi silné francouzské armády odříznuta od Belgie a zahnána do moře. Ke všemu je ještě celá linie od Rhôny až k Severnímu moři poseta pevnostmi, z nichž některé, např. Štrasburk, ovládají celé provincie.
Od místa, kde se Jura stýká s Vogézami, se táhne jihozápadním směrem k Auvergni pásmo hor, které tvoří rozvodí mezi Severním mořem a Atlantickým oceánem na jedné straně a Středozemním mořem na druhé straně. Odtud k jihu teče Saône, k severu protékají paralelně Mosela, Mása, Marna, Seina a Yonne. Vždy mezi dvěma z těchto řek, a také mezi Yonnou a Loirou, se táhnou rozvětvené, dlouhé horské hřebeny, proťaté jen několika silnicemi a oddělující od sebe jednotlivá říční údolí. Celý tento hornatý kraj je sice většinou všem druhům zbraní přístupný, ale velmi neúrodný, a velká armáda se tu nemůže dlouho udržet.
Překročí-li nepřátelská armáda i toto pohoří a pak i neúrodnou vysočinu Champagne, která odděluje povodí Másy od povodí Seiny, vstoupí do seinské kotliny. A zde se teprve plně projeví neobyčejné vojenské přednosti polohy Paříže.
Povodí řeky Seiny od horního toku až k ústí Oisy tvoří celá řada řek tekoucích severozápadním směrem v takřka paralelních obloucích — Yonne, Seina, Marna, Oise a Aisne; každá z těchto řek má nadto přítoky tekoucí týmž směrem. Všechna tato obloukovitá údolí se spojují poměrně blízko u sebe a ve středu těchto spojujících se bodů leží Paříž. Hlavní silnice k Paříži od všech zemských hranic mezi Středozemním mořem a Šeldou probíhají těmito říčními údolími a koncentricky se s nimi sbíhají v Paříži. Armáda, hájící Paříž, může se tedy soustřeďovat a přemísťovat z jednoho ohroženého místa na druhé vždy za kratší dobu než útočící armáda, protože ze dvou soustředných kruhů má vnitřní kruh menší obvod. Obdivuhodné využití těchto předností, neúnavné přesuny po obvodu tohoto vnitřního kruhu umožnily Napoleonovi ve skvělém tažení roku 1814, že s hrstkou vojáků držel v povodí Seiny dva měsíce v šachu celou koalici.
Napsal B. Engels v dubnu 1851
Poprvé uveřejněno v „Die Neue Zeit“,
čís. 9 a 10 ze 4. a 11. prosince 1914Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Bedřich Vilém II. (Pozn. red.)
b — v malém, po částech. (Pozn. red.)
c — praporní škola. (Pozn. red.)
d — velmi slušná armáda. (Pozn. red.)
e Šlechetný Saint-Just jich napáchal nemálo. (Pozn. red.)
f — v malém, po částech. (Pozn. red.)
g Mezi slepými jednooký králem. (Pozn. red.)
h — ze své strany, sám osobně. (Pozn. red.)
i — Celkový výsledek. (Pozn. red.)
j — tj. Bedřich II. (Pozn. red.)
k — to jest. (Pozn. red.)
l — v případě války. (Pozn. red.)
m — v době míru. (Pozn. red.)
n — zdravého rozumu. (Pozn. red.)
o — pohled, odhad. (Pozn. red.)
p — velké zkoušky. (Pozn. red.)
q — náhradníci, které si najímají lidé z majetných tříd, aby se vyhnuli vojenské povinnosti. (Pozn. red.)
r — vysokými finančníky. (Pozn. red.)
s — ve velkém. (Pozn. red.)
t Nu dobrá. (Pozn. red.)
u To je jasné. (Pozn. red.)
v — ve stavu napětí. (Pozn. red.)
w — zvítězí tedy silnější prapory. (Pozn. red.)
x Polský název: Wroclaw. (Pozn. red.)
y Německá neboli zeměpisná míle činí 7,42 km. (Pozn. red.)
z — tj. nevycvičení dobrovolníci. (Pozn. čes. red.)
aa — mobilní gardy. (Pozn. red.)
ab — Všeobecné odvody! Dva milióny vojáků na hranice! (Pozn. red.)
ac — roku. (Pozn. red.)
ad — správy mostních a silničních staveb. (Pozn. red.)
ae — druhý den po revoluci. (Pozn. red.)
af — rozhodnosti. (Pozn. red.)
ag — dobrý demokrat. (Pozn. red.)
307 Na tomto rukopise pracoval Engels v dubnu roku 1851; nezamýšlel jej vydat tiskem. Byl to „z vojenského hlediska podrobný výklad“ perspektiv války Svaté aliance proti revoluční Francii, který Engels slíbil poslat Marxovi ve svém dopise z 3. dubna 1851. Rukopis byl poprvé uveřejněn až po Engelsově smrti, roku 1914, v teoretickém orgánu německé sociální demokracie „Die Neue Zeit“ [„Nová doba“]. Byl však nesprávně datován a nadepsán „Možnosti a předpoklady války Svaté aliance proti Francii roku 1852“; tento název neodpovídá plně obsahu rukopisu. Pod stejným názvem vyšel v VIII. svazku prvního (ruského vydání Marxových a Engelsových Spisů) v našem vydání je redakční název přizpůsoben obsahu rukopisu.
308 V bitvě u Jemappes (v Belgii) 6. listopadu 1792 dobyla francouzská armáda pod Dumouriezovým velením velkého vítězství nad rakouským vojskem.
309 V bitvě u Neerwindenu (v Belgii) dne 18. března 1793 byla francouzská armáda pod Dumouriezovým velením poražena vojskem rakouského polního maršála vévody Koburského.
310 V bitvě u Flérus (v Belgii) 26. června 1794 porazila francouzská armáda vojska vévody Koburského. Toto vítězství umožnilo francouzské revoluční armádě překročit hranice Belgie
311 Jde o girondinskou vládu, která vznikla po lidovém povstání 10. srpna 1792.
312 V bitvě U Tourcoingu (ve Francii) 8. května 1794 porazila francouzská armáda pod velením generála Moreaua vojska vévody Koburského.
313 9. thermidora (27.—28. července 1794) — kontrarevoluční státní převrat, který svrhl vládu jakobínů a nastolil panství velké buržoazie. Přípravy tohoto převratu se aktivně zúčastnil Carnot. 18. fructidora (4. září 1797) — státní převrat, který provedla buržoazní vláda, direktorium, s pomocí Napoleona Bonaparta, aby zabránila monarchistickému státnímu převratu. Carnot, zkompromitovaný blízkými vztahy k roajalistickým spiklencům, uprchl z Francie.
18. brumaira (9. listopadu 1799) — státní převrat Napoleona Bonaparta, jehož výsledkem bylo nastolení jeho vojenské diktatury. Carnot se státním převratem souhlasil, třebaže občas Napoleonovi nesměle oponoval.
314 Bitvy u Abensbergu a Eggmühlu — etapy pětidenní bitvy, která byla svedena v okolí Řezna (v Bavorsku) v dubnu 1809 mezi Napoleonovou armádou a rakouskými vojsky za rakousko-francouzské války z roku 1809. Bitva u Řezna skončila porážkou a ústupem rakouské armády.
315 Z písně z doby osvobozenecké války německého lidu v letech 1813 až 1815.
316 Podle pruských zákonů mohli být mladí lidé s příslušným vzděláním, kteří měli dostatek prostředků k zakoupení vojenské výstroje a výzbroje a k zaopatření výživy, zařazeni při vojenské službě jako jednoroční dobrovolníci. Po uplynutí této lhůty se mohli ucházet o hodnost důstojníků v záloze nebo v zeměbraně.