Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Parlamentní debaty. —
Duchovenstvo a boj za desetihodinový pracovní den. —
Smrt z hladu[360]
Londýn, v pátek 25. února 1853
Parlamentní debaty nebyly tento týden příliš zajímavé. 22. t. m. navrhl pan Spooner v poslanecké sněmovně, aby byla zrušena podpora pro katolickou kolej v Maynoothu[361], a pan Scholefield předložil pozměňovací návrh, „aby byla zrušena všechna dnes platná zákonná ustanovení, podle kterých stát musí přispívat na nejrůznější církevní a náboženské účely“. Návrh pana Spoonera byl zamítnut 192 hlasy proti 162. Pozměňovací návrh pana Scholeflelda se dostane na pořad nejdřív příští středu; a je docela pravděpodobné, že bude vůbec odvolán. Z celé rozpravy o Maynoothu je zajímavá jen poznámka pana Duffyho (člena „irské brigády“), že
„nepovažuje za zcela vyloučené, že by president Spojených států nebo nový francouzský císař docela rádi obnovili vztahy mezi svými zeměmi a irským duchovenstvem“.
Na včerejším večerním zasedání přednesl lord John Russell v poslanecké sněmovně návrh, aby byla „zrušena některá právní omezení židovských poddaných Jejího Veličenstva“. Tento návrh byl přijat většinou 29 hlasů. A tak je tato otázka opět rozřešena v poslanecké sněmovně, ale bezpochyby zůstane zase nerozřešena ve sněmovně lordů.
Že židé nejsou připuštěni do poslanecké sněmovny, když lichvářský duch už dávno ovládl britský parlament, je bezesporu nesmyslná anomálie, tím spíše, že židé už mohou být voleni do všech veřejných funkcí místní správy. Nicméně je charakteristické pro tohoto muže a jeho dobu, že místo zákona o reformě, který měl skoncovat s bezprávností masy anglického lidu, předkládá „John-nejzazší mez“ návrh zrušit pouze omezení práv barona Lionela Rothschilda. Jak malý zájem má široká veřejnost o tuto záležitost, je vidět z toho, že ani z jednoho místa ve Velké Británii nedošla parlamentu petice, aby byli židé připuštěni do poslanecké sněmovny. Celé tajemství této žalostné frašky kolem reformy prozradil ve své řeči sir Robert Peel mladší:
„Sněmovna se vlastně zabývá soukromými záležitostmi váženého lorda. (Hlučný potlesk.) Vážený lord byl navržen za poslance za Londýn společně s jedním židem (potlesk) a zavázal se, že každý rok podá návrh ve prospěch židů. (Výkřiky: ‚Tak je to!‘) Baron Rothschild je nepochybně velice bohatý muž, ale to ještě neznamená, že si zaslouží zvláštní úcty, zvláště když uvážíme, jakým způsobem své bohatství nashromáždil. (Hlasité výkřiky: ‚Správně, správně!‘ a výkřiky: ‚Oho!‘ z vládních lavic.) Právě včera jsem se dočetl v novinách, že bankovní dům Rothschild se uvolil poskytnout půjčku Řecku na 9% úrok a solidní záruky. (Projevy údivu.) Není divu, že při takových úrocích dům Rothschild bohatne. (Projevy nevole.) Ministr obchodu mluvil o umlčování tisku. Nevím, kdo se zasloužil víc o potlačení svobody v Evropě než právě bankovní dům Rothschild (výkřiky: ‚Správně, správně!‘), který půjčkami podporoval despotické mocnosti. Ale i když připustíme, že pan baron má stejně zásluh jako peněz, přece jen jsme čekali, že vážený lord, který v této sněmovně představuje vládu skládající se z vůdců všech politických frakcí, které byly v opozici proti předchozí vládě, předloží nějaké závažnější opatření než toto.“
Začaly se už také projednávat volební petice. Volby v Canterbury a Lancasteru byly prohlášeny za neplatné pro okolnosti, které svědčí o notorické prodejnosti jisté části voličů; jinak je jisté, že většina případů bude urovnána kompromisem.
„Privilegované třídy,“ píší „Daily News“, „které s úspěchem pomáhaly mařit záměry zákona o reformě a znovu si dovedly zajistit převahu při dnešním systému zastoupení, jsou samozřejmě velmi zděšeny při pomyšlení, že by byly úplně demaskovány.“
21. t. m. složil lord John Russell funkci ministra zahraničních věcí a na jeho místo nastoupil lord Clarendon. Lord John je prvním členem poslanecké sněmovny, který je členem kabinetu bez oficiální funkce. Je jen privilegovaným poradcem bez portfeje a bez platu. Avšak pan Cailey už oznámil, že se chystá návrh, který odstraní tuto stinnou stránku postavení chudáka Johnnyho. Na tom, kdo je ministrem zahraničních věcí, záleží v této vážné chvíli tím víc, že se německý Spolkový sněm rozhodl požádat, aby byli vypovězeni všichni političtí emigranti z Velké Británie, a Rakušané navrhují, aby nás všechny naložili na loď a vyvezli na nějaký pustý ostrov v jižním Pacifiku.
V jednom z předcházejících článků jsem se zmínil o tom, že se agitace na ochranu práv irských pachtýřů časem může změnit v protiklerikální hnutí — přes názory a záměry těch, kteří dnes stojí v čele této agitace.[a] Poukazoval jsem už na to, jak vyšší duchovenstvo začíná zaujímat nepřátelský postoj k Lize. Mezitím se však objevila další síla, která žene hnutí stejným směrem. Landlordi v severním Irsku se horlivě snaží přesvědčit své pachtýře, že Liga na ochranu práv pachtýřů a Sdružení na obranu katolíků jsou jedno a totéž, a pod záminkou, že bojují proti pronikání papeženství, slepují opozici proti Lize.
A tak zatímco irští landlordi volají své pachtýře do zbraně proti katolickým kněžím, na druhé straně anglické protestantské duchovenstvo burcuje dělnickou třídu proti továrníkům. Anglický průmyslový proletariát obnovil se zdvojnásobenou silou svůj starý boj za zákon o desetihodinovém pracovním dni a proti systému placení mezd ve zboží a továrních obchodů (truck and shoppage system). Ježto takovéto požadavky mají být v nejbližší době předloženy poslanecké sněmovně, jíž už došly četné petice v tomto smyslu, budu mít příležitost v některém příštím článku pojednat o surových a hnusných praktikách továrních despotů, kteří se v tisku a na parlamentní tribuně tak rádi ohánějí líbivými liberálními frázemi. Zatím snad postačí připomenout, že angličtí dělníci už od roku 1802 neustále bojovali za zákonné omezení pracovní doby v továrnách, až konečně roku 1847 byl přijat slavný zákon Johna Fieldena o desetihodinovém pracovním dni, jímž se zakazovalo, aby mladiství a ženy pracovali v továrnách víc než deset hodin denně. Liberální továrníci rychle vystihli, že tento zákon nezakazuje zavádět v továrnách práci na směny čili „přepřahací“ systém. Roku 1849 byl jeden takový případ předložen soudu státní pokladny a soudce rozhodl, že systém směn čili přepřahání (relay or shift-system), při kterém pracují děti na dvě směny a dospělí dělníci po celou dobu, co stroje běží, neodporuje zákonu. A tak bylo nutno jít s celou věcí znovu do parlamentu, kde sice byl roku 1850 systém směn zavržen, ale zákon o desetihodinovém pracovním dni byl změněn na zákon o desetiapůlhodinovém pracovním dni. Právě v této chvíli žádá dělnická třída restitutio in integrum[b] původního zákona o desetihodinovém pracovním dni. Ale aby byl zákon skutečně účinný, žádají navíc ještě omezení provozní doby strojů.
Taková je ve stručnosti známá historie zákona o desetihodinovém pracovním dni. Jeho tajná historie je takováto: Když pozemková aristokracie utrpěla porážku tím, že buržoazie prosadila zákon o reformě z roku 1831, a cítila se ohrožena ve svých „nejsvětějších zájmech“ voláním továrníků po svobodě obchodu a zrušení obilních zákonů, rozhodla se bojovat proti buržoazii tím, že se ujme věci dělníků proti jejich pánům a podpoří zejména jejich požadavky o omezení pracovní doby v továrnách. Takzvané filantropické lordy bylo tehdy vidět v čele všech schůzí za desetihodinový pracovní den. Lord Ashley si získal svým vystupováním v tomto hnutí dokonce jakousi „slávu“. Když byly roku 1846 skutečně zrušeny obilní zákony, čímž pozemková aristokracie dostala smrtelnou ránu, pomstila se tím, že roku 1847 prosadila v parlamentě zákon o desetihodinovém pracovním dni. Avšak průmyslová buržoazie si vymohla zpět, co ztratila parlamentním zákonodárstvím, pomocí soudní moci. Roku 1850 se hněv landlordů ponenáhlu utišil, a uzavřeli s továrníky kompromis: byl zavržen systém směn, ale zároveň — jako trest za vynucení zákona — musela dělnická třída pracovat půlhodinu denně navíc. Avšak v nynější vážné době, kdy cítí, že se blíží konečné utkání s manchesteriány, snaží se aristokracie dostat znovu do rukou hnutí za omezení pracovní doby; ale protože se neodvažují vystoupit otevřeně sami, snaží se podkopat postavení bavlnářských magnátů tím, že proti nim zaměřují lidové masy prostřednictvím duchovenstva státní církve. Jak rázně se tito svatí mužové ujali křižáckého tažení proti továrníkům, vysvítá z těchto několika příkladů. V Cramptonu se konalo shromáždění za desetihodinový pracovní den, jemuž předsedal důstojný pán dr. Brammall (ze státní církve). Na tomto shromáždění prohlásil důstojný pán J. R. Stephens, farář ze Staleybridge:
„Bývaly doby, kdy národům vládla teokracie... Tyto doby jsou tytam... Ale duch zákonů zůstal stejný... Pracující člověk by se měl především podílet na plodech země, neboť on je vytváří. Tovární zákony jsou tak nestoudně porušovány, že hlavní inspektor zdejšího továrního obvodu pan Leonard Horner byl nucen napsat ministru vnitra, že do určitých obvodů se neodvažuje poslat a také nepošle své podřízené inspektory bez policejní ochrany... Bez ochrany proti komu? Proti pánům továrníkům! Proti nejbohatším mužům v obvodu, proti nejvlivnějším mužům v obvodu, proti hodnostářům obvodu, proti mužům, kteří z pověření Jejího Veličenstva zasedají u místních soudů jako zástupci koruny... A byli snad páni továrníci potrestáni za to, že porušili zákon?... V mém obvodě je už zvykem továrních dělníků a z velké části i továrních dělnic spát v neděli do 9, 10 i 11 hodin, protože jsou zmořeni prací za celý týden. Neděle je jediný den, kdy mohou dát odpočinout svým znaveným údům... Lze všeobecně říci, že čím delší je pracovní doba, tím menší je mzda... Byl bych radeji otrokem v Jižní Karolině než továrním dělníkem v Anglii.“
Na velké manifestaci za desetihodinový pracovní den v Burnley řekl důstojný pán E. A. Verity, farář z Habbergham-Eavesu, svým posluchačům mimo jiné toto:
„Co dělá pan Cobden, co dělá pan Bright, co dělají ostatní členové manchesterské školy v době, kdy je lancasterský lid tak odírán?... Nač myslí boháč? ...Myslí jen na to, jak ještě ošidit dělníka o hodinu nebo o dvě. To jsou cíle takzvané manchesterské školy. A to z nich udělalo tak prohnané pokrytce, tak obratné podvodníky. Jako duchovní anglikánské církve protestuji proti takovému počínání.“
Už jsme ukázali, proč se důstojní otcové státní církve tak najednou proměnili v rytíře bojující za práva dělníků, a to v rytíře velmi horlivé. Chtějí si nejen získat trochu popularity pro špatné časy blížící se demokracie, nejen si uvědomují, že státní církev je v podstatě aristokratická instituce, která stojí a padá s pozemkovou oligarchií — jde tu ještě o něco víc. Manchesteriáni jsou odpůrci státní církve, jsou to disenteři[362], kteří především nemohou oželet těch 13 000 000 liber št., jež jim rok co rok vytahá z kapes jen státní církev v Anglii a Walesu, a proto jsou rozhodnuti provést rozluku mezi těmito světskými milióny a svatým stavem, aby mu ulehčili cestu do říše nebeské. A tak důstojní otcové bojují pro aris et focis[c]. Páni z manchesterské školy by si z tohoto útoku z boku měli vzít poučení, že se jim nepodaří vyrvat politickou moc z rukou aristokracie, dokud, třeba neradi, nedovolí, aby se na ní plně podílel i lid.
Na kontinentě je na denním pořádku věšení, střílení a deportace. Ale i kati jsou smrtelníci, které lze zastřelit nebo pověsit, a jejich činy se hluboko vrývají do svědomí celého civilizovaného světa. V Anglii zase řádí neviditelný, nepolapitelný a mlčenlivý despota, který dokonce odsuzuje lidi k nejkrutější smrti a svou nepozorovatelnou každodenní činností vyhání celé generace a celé třídy obyvatelstva z půdy jejich předků, jako anděl s ohnivým mečem vyhnal Adama z ráje. V této podobě se dílo tohoto neviditelného sociálního despoty nazývá nucené vystěhovalectví, v první podobě smrt hladem.
V tomto měsíci se v Londýně vyskytlo opět několik případů smrti hladem. Připomínám jen třiačtyřicetiletou Mary Ann Sandryovou, která zemřela v Londýně v Coal Lane, Shadwell. Lékař pan Thomas Peene, který byl přítomen při úředním ohledání mrtvoly, prohlásil, že příčinou smrti byl hlad a zima. Mrtvá ležela, ničím nepřikryta, na hromádce slámy. V místnosti nebyl žádný nábytek, žádné palivo ani nic k jídlu. Pět malých dětí sedělo na holé podlaze u matčiny mrtvoly a plakalo hladem a zimou.
O následcích „nuceného vystěhovalectví“ až v příštím článku.
Napsal K. Marx 25. února 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3716 z 15. března 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — návrat do původního stavu, obnovení dřívějšího stavu. (Pozn. red.)
c — za oltáře a krby; tj. za svou vlastní věc, za své vlastní zájmy. (Pozn. red.)
360 Nadpis článku pozměnil Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS. V „New-York Daily Tribune“ vyšel článek s nadpisem, který neodpovídá obsahu: „Parlamentní debaty. — Duchovenstvo proti socialismu. — Smrt z hladu.“
362 Disidenti neboli dissenteři — viz poznámku [256].