Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Nová finanční eskamotáž, aneb Gladstonovy pence[61]
Naši čtenáři znají z vlastní trpké zkušenosti a pocítili na vlastních kapsách důsledky dřívějších finančních eskamotáží: na bedra lidu byl uvalen státní dluh 800 000 000 liber št. K tomuto zadlužení došlo zejména proto, aby se zabránilo osvobození amerických kolonií a aby se čelilo francouzské revoluci z minulého století. Vliv růstu státního dluhu na zvyšování státních výdajů lze posoudit z následující tabulky:
1. Státní dluh[62] Když po smrti Viléma nastoupila na trůn královna Anna (1701) 16 394 702 liber št. Když nastoupil na trůn Jiří I. (1714) 54 145 363 liber št. Když začal vládnout Jiří II. (1727) 52 092 235 liber št. Když převzal otěže vlády Jiří III. (1760) 146 682 844 liber št. Po válce s Amerikou (1784) 257 213 043 liber št. Po skončení války proti jakobínům (1801) 579 931 447 liber št. V lednu 1810 (za války proti Napoleonovi) 811 898 082 liber št. Po roce 1815 asi 1 000 000 000 liber št.
2. Státní výdajeVšechny výdaje i s úroky ze státního dluhu činily: Když po smrti Viléma nastoupila na trůn královna Anna (1701) 5 610 987 liber št. Když nastoupil na trůn Jiří I. (1714) 6 633 581 liber št. Když začal vládnout Jiří II. (1727) 5 441 248 liber št. Když převzal otěže vlády Jiří III. (1760) 24 456 940 liber št. Po skončení války proti jakobínům (1801) 61 278 018 liber št.
3. Státní zdaněníZa královny Anny (1701) 4 212 358 liber št. Za krále Jiřího I. (1714) 6 762 643 liber št. Za krále Jiřího II. (1727) 6 522 540 liber št. Za krále Jiřího III. (1760) 8 744 682 liber št. Po válce s Amerikou (1784) 13 300 921 liber št. Po válce proti jakobínům (1801) 36 728 971 liber št. Roku 1809 70 240 226 liber št. Po roce 1815 asi 82 000 000 liber št. Lid zná z vlastní zkušenosti, poznal to na vlastní kapse, jakým břemenem jsou daně plynoucí ze státního dluhu; mnoho lidí však nezná specifické formy, v nichž tento dluh vznikl a v jakých dnes existuje. „Stát“, toto ztělesnění společné vlády spojených pozemkových a peněžních magnátů, potřebuje peníze k útlaku doma i v zahraničí. Vypůjčuje si je u kapitalistů a lichvářů a dává jim za to kousky papíru se slibem, že jim bude vyplácet určitou částku peněz jako úrok za každých 100 liber št., které mu půjčí. Prostředky na vyplácení těchto peněz ždímá z dělnické třídy v podobě daní — takže lid se vlastně stává ručitelem svých utlačovatelů vůči těm, kteří těmto utlačovatelům půjčují peníze, aby mohli lidu zakroutit krk. Půjčky tvořící státní dluh mají různé názvy — někdy se za ně vyplácela 3%, někdy 31/2%, někdy 4% atd., a podle této úrokové sazby a jiných okolností se půjčky různě označovaly, jako tříprocentní atd.
Protože tyto úroky neplatí jen dělnická třída, ale část jich musejí platit i továrníci a statkáři, kteří chtějí platit co nejméně, snaží se každý kancléř pokladu[a], až na whigy, tíhu tohoto břemene tak či onak zmírnit.
6. dubna, než byl předložen rozpočet nynější vlády, přednesl pan Gladstone ve sněmovně několik návrhů rezolucí, které se týkaly státního dluhu. Ještě před jeho projevem oznámil list „Morning Chronicle“, že budou předloženy nadmíru důležité rezoluce, „které, jak se proslýchá, budou mít obrovský význam a budou neobyčejně zajímavé“. Na základě těchto pověstí stouply kursy státních cenných papírů. Vznikl dojem, že Gladstone hodlá proplatit státní dluh. Nuže, „k čemu všechen ten povyk“?[63]
Konečným cílem návrhů pana Gladstona, jak sám prohlásil, je snížit úrok z různých státních cenných papírů na 21/2%. V letech 1822—1823, 1824—1825, 1830—1831, 1844—1845 se úrok snižoval z 5% na 41/2, ze 41/2 na 4, ze4 na 31/2 a ze 31/2 na 3. Proč by se tedy neměl teď snížit ze 3 na 21/2?
Podívejme se, jak se má podle doporučení pana Gladstona tohoto cíle dosáhnout.
Za prvé navrhuje sjednotit pod společným názvem některé cenné papíry v celkové hodnotě 9 500 000 liber št., týkající se zejména staré dryáčnické Společnosti jižních moří,[64] a nuceně u nich snížit úrok ze 3% na 23/4%. Tím by se pravidelně ročně uspořilo na 25 000 liber št. Najít nový společný název pro různé cenné papíry a ušetřit 25 000 liber št. z ročních výdajů 30 000 000 liber št. není nijak zvlášť obdivuhodný výkon.
Za druhé navrhuje vydat nový cenný papír s názvem pokladniční bony (Exchequer Bonds) v celkové hodnotě nepřesahující 30 000 000 liber št. Tyto bony by byly splatné ihned po předložení bez jakýchkoli srážek; do 1. září 1864 by vynášely úrok 23/4% a od tohoto data do 1. září 1894 21/2%. Tím se však jen vytváří nový finanční nástroj výhodný pro třídu finančníků a obchodníků. Výrazem „bez jakýchkoli srážek“ se rozumí bez srážek pro obchodníky ze City. V současné době je vydáno za 18 000 000 liber št. pokladničních poukázek (Exchequer-Bills) na 11/2%. Není to pro zemi ztráta, má-li platit z pokladničních bonů o 1 % víc než z pokladničních poukázek? Buď jak buď, druhý návrh ke nížení státního dluhu rozhodně nepřispívá. Pokladniční poukázky mohou obíhat jen ve Velké Británii, kdežto pokladniční bony lze převádět jako obyčejné směnky, je to tedy opatření výhodné jen pro obchodníky ze City a lid za ně musí draze platit.
Nyní konečně přicházíme k jedinému důležitému bodu — k tříprocentním konsolidačním dluhopisům (konsolám) a k „tříprocentním redukovaným“ dluhopisům, jež dohromady představují kapitál téměř 500 000 000 liber št. Protože platí parlamentní zákaz nuceně snižovat úrokovou sazbu těchto dluhopisů bez předběžné výpovědi 12 měsíců předem, sahá pan Gladstone k systému dobrovolné konverze a nabízí držitelům tříprocentních dluhopisů různé možnosti při výměně za jiné cenné papíry, které mají být vydány podle jeho návrhu rezoluce. Držitelé tříprocentních dluhopisů se budou moci při výměně každých 100 liber št. v těchto cenných papírech rozhodnout pro jeden z těchto tří způsobů:
1. Částečně si vyměnit každých 100 liber št. tříprocentních dluhopisů za pokladniční bony ve stejné hodnotě, které budou do roku 1864 vynášet úrok 2 libry št. 15 šilinků a pak do roku 1894 úrok 2 libry št. 10 šilinků. Kdyby se tříprocentní dluhopisy vyměnily za dvaapůlprocentní pokladniční bony za celých 30 000 000 liber št., ušetřilo by se za prvních deset let 75 000 liber št. a po prvních deseti letech 150 000 liber št., celkem 225 000 liber št.; jenže vláda by byla nucena celou částku 30 000 000 liber št. po čtyřiceti letech splatit. Rozhodně tu nejde o návrh, který by odstranil nebo alespoň podstatně snížil státní dluh. Ostatně, co to je úspora 225 000 liber št. z ročních výdajů 30 000 000 liber št.?
2. Podle druhého návrhu by držitelé tříprocentních dluhopisů dostali za každých 100 liber št. těchto papírů 82 liber št. 10 šilinků v nových 31/2procentních dluhopisech, za něž by se do 5. ledna 1894 platil úrok 3 libry št. 10 šilinků. Znamenalo by to, že osoby, které by si vzaly 31/2procentní papíry, by od nynějška dostávaly z každých 100 liber št. místo 3 liber št. jen 2 libry št. 17 šilinků 9 pencí úroku, tj. o 2 šilinky 3 pence méně. Kdyby se takto vyměnilo celých 500 000 000 liber št., platil by národ místo nynějších 15 000 000 liber št. ročně pouze 14 437 500 liber št., což by znamenalo úsporu 562 500 liber št. ročně. Ale kvůli této úspoře 562 500 liber št. by si parlament na půl století svázal ruce a zaručil by v době tak nejisté, že na žádnou úrokovou sazbu nelze spoléhat, vyšší úrokovou sazbu než 24/5% Jedno by však Gladstone získal — po uplynutí čtyřiceti let by zůstaly místo tříprocentních dluhopisů, chráněných dnes dvanáctiměsíční výpovědní lhůtou, 31/2procentní dluhopisy, které by parlament mohl vykoupit v nominální hodnotě. Gladstone navrhuje, aby pro tyto 31/2procentní dluhopisy nebyl stanoven limit.
3. Podle třetího návrhu by držitelé dostali za každých 100 liber št. v 3procentních dluhopisech 110 liber št. v nových 21/2procentních dluhopisech, z nichž by se platily úroky do roku 1894. Když Gladstone 6. dubna předložil svůj plán v dolní sněmovně poprvé, nijak neomezoval celkovou částku nových 21/2procentních dluhopisů, které měly být vydány. Pan Disraeli však upozornil, že každý člověk se zdravým rozumem, srovná-li si tento návrh s druhými dvěma, si jistě raději vymění 100 liber št. v 3procentuích dluhopisech za 110 liber št. v 21/2procentních a že touto výměnou 500 000 000 liber št. v 3procentních dluhopisech za nové by národ sice ročně ušetřil 1 250 000 liber št., ale státní dluh by se zato zvýšil o 50 000 000 liber št. Pan Gladstone nato svůj návrh změnil a navrhl, aby celková hodnota nových 21/2procentních dluhopisů byla omezena na 30 000 000 liber št. Tímto omezením ztrácí jeho návrh téměř všechen vliv na hlavní část státního dluhu a jen ji zvyšuje o 3 000 000 liber št.
Teď tedy znáte „jeden z nejdůležitějších a nejvelkolepějších finančních návrhů, jaký kdy byl předložen“. Snad ani neexistuje lepší prostředek k balamucení lidu, než jsou takzvané finance. NejjednoduŠší operace souvisící s rozpočtem a státním dluhem zahalují služebníci této „okultní vědy“ do nesrozumitelné terminologie; skrývají se za ní tak běžná opatření, jako je vypisování různých půjček, výměna starých dluhopisů za nové, snižování úrokové sazby a zvyšování nominální hodnoty nebo zvyšování sazby a snižování nominální hodnoty, zavádění prémií, bonifikací, přednostních podílů, rozlišování mezi dluhopisy splatitelnými a nesplatitelnými a umělé usnadňování či znesnadňování převodu různých papírů. Celou touto odpornou finančnickou scholastikou a strašlivou spletitostí jednotlivých transakcí je veřejnost úplně popletena. Naproti tomu pro lichváře je každá takováto finanční operace toužebně očekávanou příležitostí k tomu, aby rozvinuli svou nekalou a kořistnickou činnost. Pan Gladstone je nesporně mistr v takové finanční alchymii a jeho návrh nelze charakterizovat lépe, než to učinil pan Disraeli:
„Jsem přesvědčen, že ani vynalézavost a důvtip nejdovednějšího kasuisty by nikdy nevymyslely složitější a důmyslnější mechanismus k dosažení tak nepatrného účinku. Jedna z kapitol díla svatého Tomáše Aquinského je věnována úvahám, kolik andělů může tancovat na špičce jehly. Je to jeden z nejobdivuhodnějších výplodů lidského génia a jakési zrnko tohoto mistrovství lze postřehnout i v řečených rezolucích.“
Vzpomínáte si, že jako konečný cíl Gladstonova plánu jsme uvedli vydání „normálních“ 2 %procentních cenných papírů. Aby tohoto cíle dosáhl, hodlá pan Gladstone vydat velmi omezený počet 21/2procentních cenných papírů a neomezený počet 31/2procentních. Aby mohl vydat omezený počet 21/2procentních cenných papírů, snižuje úrokovou sazbu o 1/2% a zvětšuje nominální hodnotu desetiprocentní bonifikací. Aby se zbavil nesnáze, že jakákoli zákonná opatření týkající se 3procentních dluhopisů jsou chráněna dvanáctiměsíční výpovědní lhůtou, dá se raději spoutat zákonem na celé příští půlstoletí. Stručně řečeno, prosadí-li svou, bude britský lid na půlstoletí zbaven jakékoli naděje, že se vymaní z finančních okovů.
Každý mi dá za pravdu, že byl-li zákon o zrušení právních omezení židů chabým pokusem o zajištění náboženské tolerance, byl-li návrh zákona o kanadském pozemkovém fondu chabým pokusem o přiznání koloniální samosprávy a byla-li rezoluce o školství chabým pokusem, jak se vyhnout otázce školství, je Gladstonův finanční plán velmi chabým pokusem vyrovnat se s olbřímí obludou — státním dluhem Velké Británie.
Napsal K. Marx 12. dubna 1853
Otištlno v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 50 z 16. dubna 1853
Podpis: KMPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Chancellor of the Exchequer — titul anglického ministra financí. (Pozn. čes. red.)
61 Článek „Nová finanční eskamotáž, aneb Gladstonovy pence“ je první z Marxových článků o rozpočtu Aberdeenovy koaliční vlády; vycházely v „Peopleʼs Paper“ souběžně s články, které Marx psal na totéž téma pro „New-York Daily Tribune“.
„The Peopleʼs Paper“ [„Lidové noviny“] — chartistický týdeník, který založil v květnu 1852v Londýně jeden z vůdců levého křídla chartistů, Marxův a Engelsův přítel Ernest Jones. Marx a Engels s listem spolupracovali od října 1852 do prosince 1856 a pomáhali jej také redigovat. V „Peopleʼs Paper“ vycházely kromě článků psaných přímo pro tento list i nejdůležitější Marxovy a Engelsovy články z „New-York Daily Tribune“. V tomto období list důsledně hájil zájmy dělnické třídy a propagoval ideje socialismu. Když se však Jones sblížil s buržoazními radikály, přestali Marx a Engels s jeho listem spolupracovat a dočasně se s Jonesem rozešli. V červnu 1858 přešel list do rukou buržoazních podnikatelů.
62 Údaje obsažené v této tabulce převzal Marx v podstatě z díla Williama Cobbetta, „Paper against Gold“ [„Papírové peníze proti zlatu“], Londýn 1828, str. 21—25.
Cobbett klade počátek vlády královny Anny do roku 1701 podle kalendáře, který v Anglii platil do roku 1752; podle tohoto kalendáře se nový rok počítal od 25. března (podle nového kalendáře jde tedy o rok 1702). V druhé části tabulky („Státní výdaje“) byly v článku uveřejněném v „Peopleʼs Paper“ u roku 1801 chybně uvedeny státní výdaje za rok 1809 (82 027 288 liber št.). V našem vydání je u tohoto roku uvedena cifra, kterou uvádí Cobbett.
63 Z Disraeliho řeči v dolní sněmovně pronesené 8. dubna 1853 při debatě o Gladstonově rozpočtu.
64 Spoležnost jižních moří byla založena v Anglii kolem roku 1712; naoko to měla být společnost pro obchod s Jižní Amerikou a tichomořskými ostrovy, ale ve skutečnosti byla založena pro spekulaci se státními papíry. Dostala od vlády řadu výsad a monopolních práv, zejména právo vydávat státní cenné papíry, a rozvinula obrovskou spekulační činnost, která roku 1720 skončila úpadkem společnosti. Činnost společnosti zavinila zvýšení anglického státního dluhu.