Anglická prosperita. — Stávky. — Turecká otázka.

Karel Marx

Anglická prosperita. — Stávky. — Turecká otázka. — Indie

Londýn, v pátek 17. června 1853

Podle oficiálních údajů činila hodnota britského vývozu

za duben 1853	7 578 910 liber št.
kdežto za duben 1852	5 268 915 „ „
za první čtyři měsíce roku 1853	27 970 633 „ „
kdežto za tytéž čtyři měsíce roku 1852	21 844 663 „ „

V prvním případě činí tedy přírůstek 2 309 995 liber št., čili přes 40 %, ve druhém 6 125 970 liber št., čili asi 28 %. Jestliže bude růst nadále pokračovat stejným tempem, pak koncem roku 1853 překročí úhrnná hodnota vývozu Velké Británie 100 000 000 liber št.

Když „Times“ oznámily svým čtenářům tyto úžasné cifry, přešly v úplný chvalozpěv, který zakončily slovy: „Všichni jsme šťastni a jednotni!“ Sotva však „Times“ tento radostný objev tak hlučně oznámily, vypukla téměř v celé Anglii, a zejména na průmyslovém severu, celá řada stávek, jež byly dost podivnou ozvěnou písně o harmonii, kterou pěly „Times“. Tyto stávky jsou nezbytným důsledkem relativního snížení počtu přebytečných pracovních sil, k němuž dochází zároveň s celkovým zdražením základních životních potřeb. V Liverpoolu stávkovalo 5000 lidí, ve Stockportu 35 000 atd. Dospělo to dokonce tak daleko, že stávková epidemie zachvátila i policii a v Manchesteru požádalo o propuštění 250 policistů. To úplně vyvedlo z míry buržoazní tisk, například list „Globe“^{^[124]}, a přimělo jej k tomu, že upustil od svých obvyklých lidumilných výlevů. Nyní pomlouvá, uráží, vyhrožuje a dokonce otevřeně vyzývá smírčí soudce, aby zasáhli — což se už skutečně stalo v Liverpoolu — ve všech případech, kdy pro to lze nalézt sebemenší zákonný podklad. Tito smírčí soudci, i když to nejsou továrníci a obchodníci, jak tomu bývá v Lancashiru a Yorkshiru, jsou přinejmenším úzce spojeni s podnikatelskými kruhy a závisí na nich. To oni umožnili továrníkům, aby nedodržovali zákon o desetihodinovém pracovním dni, aby obcházeli zákon zakazující vyplácení mzdy ve zboží,^{^[125]} aby beztrestně porušovali všechny ostatní zákony vydávané výslovně k omezení „nepokryté“ chamtivosti továrníků, a zákon o sdružování^{^[126]} vykládají vždy velmi zaujatě a v neprospěch dělníků. Tíž „rytířští“ freetradeři, pověstní jako neúnavní odpůrci zasahování vlády, tito apoštolové buržoazní doktríny laissez faire, kteří žádají, aby se vždy a všude mohly volně uplatňovat individuální zájmy, volají vždy první po zásahu vlády, jakmile se soukromé zájmy dělníků střetnou s jejich vlastními třídními zájmy. Ve chvílích takovýchto střetnutí pohlížejí s netajeným obdivem na kontinentální státy, kde despotické vlády nepřipouštějí sice buržoazii k moci, ale nedovolují alespoň dělníkům stavět se na odpor. Jak hodlá nynějšího velkého konfliktu mezi zaměstnavateli a dělníky využít revoluční strana, o tom vás nejlépe poučí následující dopis, který mi zaslal vůdce chartistů Ernest Jones před svým odjezdem do Lancashiru, kde má být zahájena kampaň:

„Drahý Marxi!

...Zítra odjíždím do Blackstone Edge, kde se má pod širým nebem konat shromáždění chartistů z Yorkshiru a Lancashiru, a s radostí Vám oznamuji, že se na ně na severu velmi důkladně připravují. Uplynulo sedm let od doby, kdy se na tomto místě, posvěceném tradicemi chartistického hnutí, konalo skutečně lidové shromáždění.^{^[127]} Nynější shromáždění má projednat tyto otázky: Zrady a rozbíječství z roku 1848, které vedly k rozpadu tehdejší organizace, způsobenému tím, že pět set jejích vedoucích činitelů bylo uvrženo do žaláře a posláno do vyhnanství, že chartistické řady prořídly vystěhovalectvím, že v důsledku oživení obchodu polevila politická energie — takže národní chartistické hnutí se rozpadlo v izolované akce a chartistická organizace ochabla právě v době, kdy se značně rozšířily sociální vědomosti. Ale na troskách čistě politického hnutí vyrostlo dělnické hnutí, vzešlé z prvních tápavých pokusů v oblasti sociálních vědomostí. Toto dělnické hnutí mělo zpočátku formu izolovaných pokusů o sdružování, a když neměly úspěch, nabylo hnutí formy energického boje za zákon o desetihodinovém pracovním dni, za omezení doby práce strojů, proti soustavnému zadržování mezd a za nový výklad zákona o sdružování. Na tato opatření, sama o sobě užitečná, se soustředila všechna energie a všechna pozornost dělnické třídy. Protože však pokusy dosáhnout zákonných záruk, že tato opatření budou provedena, ztroskotaly, zaujali britští dělníci revolučnější postoj. Tím se vytvořily příznivé podmínky pro sjednocování mas pod praporem skutečné sociální reformy, neboť každému musí být jasné, že ať jsou zmíněná opatření z hlediska uspokojení aktuálních požadavků sebelepší, neposkytují žádné záruky pro budoucnost a neobsahují žádnou stěžejní zásadu sociálního práva. Příznivým podmínkám, které se takto pro hnutí vytvořily, možnostem jeho úspěšného rozvoje prospívají i nynější okolnosti, kdy k nespokojenosti lidu přistupuje i jistý růst jeho síly díky relativnímu — ve srovnání s nynějším oživením obchodu — nedostatku dělníků. Stávky propukají všude a probíhají většinou úspěšně. Je však smutný pohled na to, jak se síla, kterou by bylo možné zaměřit na podstatná zlepšení, promrhává na dočasné úlevy. Právě proto se pokouším spolu s mnoha přáteli dosáhnout změny a využít této velmi příhodné chvíle k sjednocení rozptýlených řad chartistů na neochvějných zásadách sociální revoluce. Podařilo se mi reorganizovat k tomuto cíli nečinné a dezorganizované místní skupiny a připravit je na uspořádání společné a — jak doufám — mohutné demonstrace po celé Anglii. Nová kampaň bude zahájena shromážděním pod širým nebem v Blackstone Edge a pak budou následovat masová shromáždění ve všech průmyslových hrabstvích; současně pracují naši zmocněnci v zemědělských obvodech a snaží se sjednotit pracující v zemědělství s ostatní armádou práce — úkol, který dosud naše hnutí opomíjelo. Jako první krok budeme žádat přijetí Charty, což ohlásíme na těchto masových lidových shromážděních, a pokusíme se prosadit v našem zkorumpovaném parlamentu návrh, aby Charta byla uzákoněna výslovně a jednoznačně jako jediný nástroj sociální reformy; pod tímto zorným úhlem nebyla ještě Charta parlamentu předložena. Bude-li dělnická třída toto hnutí podporovat — a podle ohlasu na mou výzvu soudím, že s tím mohu počítat — musí být výsledek velmi závažný. Neboť jestliže parlament návrh odmítne, ukáže se jasně jalovost frází pseudoliberálů a toryovských filantropů a ti ztratí poslední špetku vlivu na lid, s jehož důvěřivostí počítali. Jestliže však parlament vysloví souhlas s přijetím a projednáním tohoto návrhu, uvolní se cesta mohutnému proudu, který už nebude možno zastavit nějakým prozatímním opatřením. Vy zajisté jako dobrý znalec anglického politického života víte, že naše aristokracie a plutokracie nemá už dost energie ani síly, aby se postavila na odpor mohutnému lidovému hnutí. Vládnoucí kruhy představují jen zmatenou směsici přežilých stranických klik, které se narychlo semkly, tak jako se znesvářená lodní posádka seběhne u čerpadla, je-li třeba zachraňovat proraženou loď. Nemají už žádnou sílu, a i když vychrstnou do demokratického oceánu několik kbelíků vody ze své potápějící se kocábky, rozbouřené vlny tím ani v nejmenším neuklidní. Takové jsou, vážený příteli, ony příznivé podmínky, které vidím v nynější chvíli, takové jsou síly, s jejichž pomocí jich bude, jak doufám, využito, a takový je první nejbližší cíl, k jehož dosažení budou tyto síly zaměřeny. O výsledcích první manifestace Vám znovu napíši.

Váš oddaný

Ernest Jones.“

Sotva je třeba obšírně dokazovat, že nejsou vůbec žádné vyhlídky, že by parlament projednal navrhovanou chartistickou petici. Ať už o tom byly dříve jakékoli iluze, byly nyní nutně rozptýleny tou skutečností, že parlament právě zamítl většinou 60 hlasů návrh na zavedení tajného hlasování, předložený panem Berkeleyem a podporovaný pány Phillimorem, Cobdenem, Brightem, sirem Robertem Peelem a dalšími. Tak se zachoval týž parlament, který všemožně protestoval proti zastrašování a podplácení, k němuž docházelo při jeho zvolení, a po celé měsíce odsunoval závažné záležitosti, protože si vzal do hlavy, že se zdecimuje vyšetřováním průběhu voleb. Jediný lék, který dosud proti podplácení, zastrašování a korupci vynalezl bezúhonný Johnny^{^[a]}, je odnímání volebního práva anebo, ještě častěji, zmenšování volebních obvodů. A není pochyby, že kdyby se mu podařilo zmenšit tyto obvody tak, že by se tam vešel jen on, pak by mohla anglická oligarchie získávat hlasy bez obtíží a bez výdajů, které má s jejich kupováním. Rezoluce pana Berkeleyho byla zamítnuta spojenými hlasy toryů a whigů, protože tu byl v sázce jejich společný zájem: udržet si místní vliv na vypověditelné pachtýře, drobné obchodníky a ostatní, kdo jsou závislí na majiteli půdy. „Kdo odevzdává pachtovné, musí zároveň s ním odevzdat i svůj hlas,“ taková je dávná zásada slavné anglické ústavy.

Minulou sobotu „Press“^{^[128]}, nový týdeník, který je pod vlivem pana Disraeliho, prozradil anglické veřejnosti toto zajímavé odhalení:

„Začátkem jara oznámil baron Brunnov lordu Clarendonovi, jaké požadavky hodlá ruský imperátor předložit Portě; baron přitom prohlásil, že to oznamuje proto, aby se vyjasnil postoj Británie k této otázce. Lord Clarendon neměl žádné námitky a ani v nejmenším neodsoudil chystaný kurs. Ruský diplomat oznámil svému imperátorovi, že Anglie se nehodlá stavět nepříznivě k jeho záměrům vůči Zlatému rohu.“

V odpověď na toto těžké obvinění, s nímž přišel pan Disraeli, byl včera v „Times“ uveřejněn pečlivě promyšlený oficiální článek, pocházející z ministerstva zahraničních věcí, který však podle mého názoru toto obvinění spíš potvrzuje, než vyvrací. „Times“ tvrdí, že si na začátku jara, před příjezdem knížete Menšikova do Cařihradu, baron Brunnov stěžoval lordu Johnu Russellovi, že Porta zrušila výsady poskytované podle smlouvy pravoslavnému duchovenstvu, a lord John Russell, domnívaje se, že se tato otázka týká jen svatých míst, vyslovil s carovými plány souhlas. „Times“ jsou však zároveň nuceny přiznat, že po příjezdu knížete Menšikova do Cařihradu a poté, kdy lorda Johna Russella vystřídal ve funkci ministra zahraničních věcí lord Clarendon, poskytl baron Brunnov lordu Clarendonovi novou informaci, „jejímž cílem bylo objasnit smysl instrukcí, jež mu byly dány, a některých výrazů použitých v pověřovacích listinách, které kníže Menšikov odevzdal jménem ruského imperátora sultánovi“. Přitom „Times“ přiznávají, že „lord Clarendon souhlasil s požadavky, které mu baron Brunnov oznámil“. Je zřejmé, že tato druhá informace obsahovala o něco víc, než bylo oznámeno lordu Johnu Russellovi. Prohlášením uveřejněným v „Times“ není tedy otázka ještě vyřízena. Buď se ukáže, že baron Brunnov je diplomatický šejdíř, nebo že vážení lordové Clarendon a Aberdeen jsou zrádci. Nu, uvidíme.

Možná, že Vaše čtenáře bude zajímat tento dokument týkající se východní otázky, který byl nedávno uveřejněn v jednom londýnském listu. Je to proklamace vydaná arménským knížetem, který nyní žije v Londýně, a rozšiřovaná mezi arménským obyvatelstvem v Turecku:

„Lev, z milosti boží vladař Arménie atd., Arménům v Turecku:

Milovaní bratři a věrní krajané! Vyjadřujeme svou vůli a plamennou touhu, abyste do poslední kapky krve hájili svou zemi a sultána proti severnímu tyranovi. Mějte na paměti, drazí bratři, že v Turecku nejsou knuty, že Turci vám netrhají nozdry a nemrskají vaše ženy ani tajně, ani veřejně. Pod vládou sultána vzkvétá lidskost, pod vládou severního tyrana není nic než ukrutnosti. Proto se odevzdejte do vůle boží a odvážně bojujte za svobodu své země a za svého nynějšího panovníka. Strhněte své domy a stavějte z nich barikády; nemáte-li zbraně, rozbíjejte své domácí nářadí a braňte se jím. Nechť Pán vás provází na cestě slávy. Mým jediným štěstím bude bojovat ve vašich řadách proti utlačovateli vaší země a vaší víry. Kéž bůh nakloní srdce sultánovo, aby schválil mou výzvu, neboť pod jeho vládou se uchovává čistota našeho náboženství, zatímco pod vládou severního tyrana bude zkaženo. Mějte konečně na mysli, bratři, že v žilách toho, jenž se k vám nyní obrací, koluje krev dvaceti králů, krev hrdinných Lusignanů, obránců naší víry. A my vás vyzýváme: braňme svou víru a její čistotu až do poslední kapky krve.“

Lord Stanley oznámil 13. t. m. dolní sněmovně, že při druhém čtení návrhu zákona o Indii (23. t. m.) předloží tuto rezoluci:

„Podle názoru sněmovny je zapotřebí dalších informací, aby parlament mohl schválit zákony, které by přispěly k vytvoření trvalé správy Indie. V tomto pozdním období zasedání by nebylo vhodné provádět jakákoli opatření, která by porušila nynější systém, a přitom by nemohla být považována za konečné řešení.“

Avšak v dubnu 1854 skončí platnost charty Východoindické společnosti, bude tedy zapotřebí něco učinit, ať už v tom či onom směru. Vláda by si přála trvalé zákonodárné opatření, tj. obnovení charty na dalších dvacet let. Manchesterská škola by si přála odložit jakákoli zákonodárná opatření a prodloužit platnost charty nanejvýš o jeden rok. Vláda prohlásila, že trvalá zákonodárná opatření jsou nezbytuá pro „dobro“ Indie. Manchesteriáni namítli, že to není možné pro nedostatek informací. „Dobro“ Indie právě tak jako nedostatek informací jsou pouhé záminky. Vládní oligarchie si chtěla, ještě než se sejde reformovaný parlament, zajistit na úkor Indie své vlastní „dobro“ na dalších dvacet let. Manchcstcriáni by si přáli, aby se v nereformovaném parlamentě, kde nemají vyhlídky na prosazení svých názorů, nepřijímala žádná zákonodárná opatření. Koaliční vláda nyní v rozporu se svými dřívějšími prohlášeními, ale v plné shodě se svým obyčejem obcházet obtíže, navrhla prostřednictvím sira Charlese Wooda něco, co vypadá jako zákonodárné opatření; přitom si však netroufala navrhnout obnovení charty na nějakou určitou dobu, nýbrž doporučila, aby problém byl „uzavřen“ tak, aby jej parlament mohl otevřít, kdykoli by se k tomu rozhodl. Kdyby byly vládní návrhy přijaty, neznamenalo by to obnovení Východoindické společnosti, nýbrž jen dočasné prodloužení její existence. Ve všech ostatních směrech mění vládní návrh soustavu indické správy jen naoko, a jako jedinou závažnější novinku, která by měla být zavedena, doporučuje doplnění několika nových guvernérů, ačkoli dlouholeté zkušenosti ukázaly, že ty části Východní Indie, které jsou spravovány pouhými pověřenci (commissioners), prospívají mnohem lépe než ty, které byly obdařeny nákladným přepychem guvernérů a jejich rad. Tento nápad whigů, ulehčit vyčerpaným zemím jejich břímě tím, že budou zatíženy novými sinekurami pro zchudlé šlechtice, připomíná období staré Russellovy vlády, kdy si whigové zčistajasna uvědomili, v jaké duchovní bídě žijí na Východč hinduisté i muslimové, a rozhodli se pomoci jim tím, že vyšlou do Indie několik nových biskupů, zatímco toryové, když byli u moci, nikdy ani nepomysleli na to, že by jeden biskup nestačil. Hned jak bylo toto rozhodnutí přijato, přišel sir John Hobhouse, tehdejší whigovský předseda Kontrolního úřadu, na to, že má příbuzného, který by se skvěle hodil za biskupa. Tomu pak byla okamžitě svěřena jedna diecéze. „V takovýchto případech,“ poznamenává jeden anglický publicista, „kdy je míra až příliš přesná, lze opravdu těžko určit, zda byla dělána bota na nohu nebo noha na botu.“ Podobně lze říci o nápadu sira Charlese Wooda, že by bylo velmi obtížné určit, zda jsou vyhledáváni noví guvernéři pro indické provincie, nebo indické provincie pro nové guvernéry.

Ať je tomu jakkoli, koaliční vláda se domnívala, že vyhověla všem požadavkům, když ponechala parlamentu pravomoc kdykoli změnit navrhovaná opatření. Naneštěstí však vystoupil toryovec lord Stanley se svou rezolucí, která byla ihned po svém vyhlášení hlučně uvítána „radikální“ opozicí. Rezoluce lorda Stanleyho je však plná rozporů. Na jedné straně odmítá vládní návrh proto, že sněmovna potřebuje další informace, než bude moci schválit zákony trvalé platnosti. Na druhé straně jej odmítá proto, že nepřináší trvalá opatření, nýbrž jen mění platná ustanovení, aniž tyto změny považuje za konečné řešení. Konzervativci jsou ovšem proti návrhu proto, že obsahuje vůbec nějakou změnu. Radikálové jsou proti němu proto, že neobsahuje změnu opravdovou. Lord Stanley našel v nynějších koaličních dobách formuli, v níž jsou protikladné názory na tuto otázku sloučeny proti názoru vládnímu. Koaliční vláda se tváří, že je jata spravedlivým hněvem nad takovou taktikou, a její orgán „Chronicle“ se rozhořčuje:

„Jako stranický manévr je předložený návrh na odročeni naprosto rozbíječský a nečestný ... Byl předložen jen proto, aby přiměl některé přívržence vlády ke slibu, že se v této dílčí otázce budou distancovat od těch, s nimiž obvykle jednají ve shodě.“

Obavy ministrů jsou patrně opravdu vážné. Dnešní „Chronicle“ se k této otázce znovu vrací:

„Hlasování o návrhu lorda Stanleyho rozhodne pravděpodobně o osudu návrhu zákona o Indii; je proto krajně naléhavé, aby ti, kdo si uvědomují důležitost okamžitého vydání zákona, vynaložili všechno úsilí na posílení vlády.“

Naproti tomu v dnešních „Times“ čteme:

„Osud vládního návrhu zákona o Indii se zřetelněji vyhranil... Pro vládu je nebezpečné, že námitky lorda Stanleyho se plně shodují se závěry veřejnosti. Každé slovo tohoto pozměňovacího návrhu je drtivým argumentem proti vládě.“

V některém z příštích článků^{^[b]} vysvětlím, jaké stanovisko zaujímají k indické otázce jednotlivé strany ve Velké Británii a jaký prospěch může přinést ubohým Indům toto handrkování aristokratů, plutokratů a průmyslových magnátů o zlepšení jejich údělu.

Napsal K. Marx 17. června 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3809 z 1. července 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — ironická přezdívka Johna Russella. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

124 „The Globe“ — zkrácený název anglického večerníku „The Globe and Traveller“ [„Svět a cestovatel“], který vycházel v Londýně od roku 1803; orgán whigů, v obdobích jejich vlády byl vládním listem; od roku 1866 orgán konzervativců.

125 Zákon o desetihodinovém pracovním dni, který platil jen pro práci nezletilých a žen, byl schválen v anglickém parlamentu 8. června 1847. Zákon zakazující vyplácet mzdu ve zboží (Truck Act; tento způsob vyplácení se nazýval truck-system) byl schválen roku 1831. V praxi však mnoho továrníků tyto zákony nedodržovalo.

126 Tím se myslí zákon o spolcích čili zákon o dělnických koalicích, který anglický parlament schválil roku 1825. Tímto zákonem se potvrzovalo zrušení zákazu dělnických spolků (trade-unionů), na němž se parlament usnesl v roce 1824, ale činnost těchto spolků se značně omezovala. Například pouhá agitace mezi dělníky, aby vstoupili do spolku nebo aby se zúčastnili stávky, se označovala za „nátlak“ a „násilí“ a trestala se jako zločin.

127 Jde o tábor lidu organizovaný chartisty 2. srpna 1846 na Blackstone Edge. Tábor lidu, jehož se měl zúčastnit Jones, se konal 19. června 1853.

128 „The Press“ [„Tisk“] — anglický týdeník, orgán toryů; vycházel v Londýně letech 1853—1866.