Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Panika na londýnské burze. — Stávky[289]
Londýn, v úterý 27. září 1853
Zpráva o tom, že spojené loďstvo proplulo Dardanelami, spolu s pověstmi o změnách ve vládě a o obchodních potížích vyvolala v sobotu na peněžní burze skutečnou paniku:
„Popsat situaci anglických cenných papírů nebo vylíčit scény, které se odehrávaly na peněžní burze, by byl velmi obtížný úkol. Zřídka lze pozorovat takové rozčilení a je velmi dobře, že to není příliš často... Jistě nepřeháníme, tvrdíme-li, že se dnes spekuluje na pokles téměř ve stejném rozsahu jako za francouzské revoluce... Cenné papíry poklesly tento týden na 911/2%; tak nízko nebyly od roku 1849... Železniční akcie neustále klesají.“
To píše vládní „Observer“. I ty nejsolidnější železniční akcie se prodávají o 68—80 šilinků levněji než minulý týden. Pokud jde o náhlou záplavu akcií na trhu, nic by na tom samo o sobě nebylo, protože sami spekulanti nakupující na lhůtu jsou s to kdykoli způsobit na burze poplach a zastrašit poctivé držitele akcií. Ale protože silné kolísání kursu cenných papírů, byť bylo jen spekulační povahy, je provázeno všeobecnými příznaky obchodní krize, bude mít nepochybně zhoubné následky. Buď jak buď, tato panika na peněžním trhu se neblaze odrazí na všech státních půjčkách, jež mají být vypsány, zejména na rakouských půjčkách. Kromě toho mají kapitalisté na paměti, že Rakousko platilo v roce 1811 ze svých dluhopisů dividendu 1 šilink 71/4 pence z libry št., že sice po roce 1849 utažením daňového šroubu v Uhrách a v Lombardii vyšroubovalo svůj příjem z 12 000 000 liber št. na 18 000 000, že však přesto jeho roční schodek přesahuje průměrně čtvrtinu jeho celkového příjmu; že se jeho státní dluh zvýšil od roku 1846 asi o 50 000 000 liber št. a že je před novým bankrotem uchránila pouze zištná shovívavost synů Izraele, kteří stále doufají, že se zbaví hromad rakouských papírů, které se jim nakupily v truhlicích.
„Obchod trochu překročil své přirozené meze a naše obchodní závazky zčásti přerostly naše prostředky,“ píše „Observer“.
„Morning Post“ prohlašuje:
„Je marné strkat hlavu do písku, neboť v hrozící krizi jsou sice jisté příznivé momenty, které v roce 1847 neexistovaly, ale každému, kdo pozorně sleduje denní události, musí být jasné, že se vytvořila, mírně řečeno, velmi svízelná situace.“ -
Zlatá zásoba v Anglické bance znovu klesla o 338 954 liber št. a její rezerva bankovek, tj. potřebný eskontní fond — nepřesahuje sedm miliónů, tj. sumu, kterou kancléř pokladu potřebuje celou k vyplacení nespokojených držitelů akcií Společnosti jižních moří. Pokud jde o situaci na obilním trhu, dovídáme se z včerejšího „Mark-Lane Express“:
„Když byla úroda normální, museli jsme po léta dovážet ze zahraničí milióny kvarterů pšenice ročně. Kolik potom budeme muset dovážet za nynější situace? Letos se dá úroda pšenice odhadnout nanejvýš na něco přes tři čtvrtiny průměrné sklizně a jiných plodin také nebude nadbytek. Brambory byly značně postiženy nákazou; proto se nemohly uskladňovat a byly rychle uvolňovány pro spotřebu, takže patrně bude velmi brzy nedostatek i této potraviny. Naše spotřeba je tak obrovská, že zásoby v sýpkách nejsou nijak velké, ačkoli bylo za osm měsíců, do 5. t. m., dovezeno 3 304 025 kvarterů obilí a 3 337 206 centů pšeničné mouky... Velmi neradi bychom zveličovali obtíže, které patrně čekají naši zemi, ale bylo by bláhové popírat, že takové obtíže existují... Zprávy o výnosech pšenice jsou velmi neuspokojivé; v mnoha případech, kde byla pšenice na zkoušku vymlácena, získalo se sotva poloviční množství zrní, než s jakým se počítalo.“
V době, kdy se jasné nebe obchodní a průmyslové prosperity takto zatahuje chmurnými mraky, mají a budou mít pro situaci našeho průmyslu ještě dost dlouho velký význam stávky; jen charakter stávek se začíná měnit zároveň se změnami, které nyní nastávají v celkové situaci země.
V Bury žádají přadláci další přídavek, 2 pence za 1000 přaden. Protože zaměstnavatelé jejich požadavek odmítli, přadláci zastavili práci a tkalci je budou následovat, jakmile spotřebují připravenou přízi. V Prestonu tkalci stále požadují desetiprocentní přídavek; podporují je i dělníci z okolních obvodů. Šest zaměstnavatelů tam už zavřelo továrny a ostatní je budou pravděpodobně následovat. Tak bylo vyhozeno z práce dva tisíce dělníků. V Blackburnu stále ještě stávkují strojníci ve slévárně pana Dickinsona. Navíječi jedné továrny ve Wiganu zahájili stávku a požadují příplatek 1 penny za 20 yardů a v jiné továrně odmítli přadláci nastoupit do práce, dokud jim nebudou zvýšeny mzdy. Obě továrny byly zavřeny. V témž městě pokračuje havířská stávka, jíž se účastní asi 5000 horníků. Hrabě z Crawfordu i jiní majitelé velkodolů v okolí propustili ve středu večer všechny své lidi. Ve Scalesʼ Orchard se pak konalo velké shromáždění havířů. V Manchesteru bylo zastaveno 5000 stavů a kromě toho pokračují menší stávky, jako stávka barvířů sametu, barvířů příze, kloboučnických dělníků atd. V Boltonu požadují přadláci na svých shromážděních vyšší mzdy. V Trenthamu, Bridgewateru a jiných městech stávkují obuvníci, v Glasgowě povozníci, v Kilmarnocku zedníci, v Oldhamu hrozí stávka policie atd. V Birminghamu žádají hřebíkáři desetiprocentní přídavek, ve Wolverhamptonu truhláři příplatek 6 pencí denně, londýnští truhláři totéž atd. V hlavních průmyslových městech Lancashiru, Cheshiru, Derbyshiru a v jiných hrabstvích pořádají dělníci tábory lidu a usnášejí se na opatřeních na podporu svých trpících soudruhů; zaměstnavatelé jsou však odhodláni podniky na neurčito zavřít, aby donutili dělníky hladem k poslušnosti.
„Vidíme, že dělníci nežádají vcelku víc, než aby dostali přidáno 6 pencí denně,“ píší „Sunday Times“. „Přihlédneme-li k dnešním cenám potravin, můžeme stěží tvrdit, že to je přemrštěný požadavek. Tvrdí se sice, že jedním z cílů těch, kdo nyní stávkují, je získat jakýsi komunistický podíl na skutečných nebo domnělých ziscích továrníků. Ale porovnáme-li vzrůstající mzdové požadavky se zdražováním základních životních potřeb, vidíme, že tato obvinění jsou naprosto neoprávněná.“
Žádají-li dělníci víc, než stojí „základní životní potřeby“, činí-li si nárok na „podíl“ ze zisků vytvořených jejich prací, jsou obviňováni z komunistických tendencí. Co má cena potravin co dělat s „věčným a svrchovaným zákonem nabídky a poptávky“? Vletech 1839, 1840, 1841 a 1842, kdy ceny potravin neustále stoupaly, klesaly mzdy až na hladovou mez. „Mzdy nezávisí na ceně potravin,“ říkali tehdy tíž továrníci, „nýbrž na věčném zákonu nabídky a poptávky.“ „Sunday Times“ k tomu píší:
„Požadavky dělníků mohou být uspokojeny, jestliže se budou předkládat zdvořilou formou.“
Co má zdvořilost společného s „věčným zákonem nabídky a poptávky“? Slyšel už někdo, že by cena kávy v Mincing Lane[290] stoupala, kdyby se tento požadavek „předložil zdvořilou formou“? Obchod s lidským masem a krví se provádí stejnými metodami jako obchod s kterýmkoli jiným zbožím. Tak mu alespoň zajistěte stejné podmínky.
Hnutí za zvýšení mezd trvá už šest měsíců. Posuďme je podle měřítek, která uznávají sami zaměstnavatelé, podle „věčného zákona nabídky a poptávky“; či se snad máme domnívat, že věčné zákony politické ekonomie je třeba si vykládat jako věčné mírové smlouvy, které Rusko uzavřelo s Tureckem?
I kdyby byli dělníci před šesti měsíci ještě nedospěli k závěru, že se jejich pozice upevnily díky vzrůstající poptávce po jejich práci a nepřetržitému proudu vystěhovalců do nalezišť zlata a do Ameriky, museli už ze všeobecného pokřiku o prosperitě, který spustil buržoazní tisk, oslavující blahodárnost svobodného obchodu, usoudit, že se zvýšily zisky průmyslníků. Dělníci samozřejmě požadovali svůj podíl na tak hlasitě proklamované prosperitě, ale zaměstnavatelé jejich požadavky zatvrzele odmítali. Tu se dělníci začali sdružovat, hrozit stávkami, vymáhat své požadavky více či méně mírumilovně. Všude, kde dělníci stávkovali, začali zaměstnavatelé a jejich pomáhači z kazatelen, řečnických tribun a stránek listů rozhořčeně pranýřovat „nestoudnost a hloupost“ „takovýchto pokusů o diktát“. Ale co jiného dokazují stávky než to, že dělníci si raději prověřují po svém poměr nabídky a poptávky, než by spoléhali na zaujaté ujišťování svých zaměstnavatelů? Za určitých okolností nemá dělník k zjištění, zda je či není placen podle skutečné tržní hodnoty své práce[291], jiný prostředek než stávku nebo hrozbu stávkou. V roce 1852 bylo průměrné rozpětí mezi cenou surovin a cenou hotového zboží, například rozpětí mezi cenou surové bavlny a cenou příze, mezi cenou příze a cenou bavlněných tkanin větší než v roce 1853, a byl tudíž větší i zisk majitelů přádelen a tkalcoven. Ani cena příze, ani ceny tkanin nestoupaly donedávna tak rychle jako cena bavlny. Proč tedy nezvýšili továrníci mzdy hned v roce 1852? Tvrdí, že prý poměr nabídky a poptávky takovéto zvýšení mezd v roce 1852 neopravňoval. Je tomu tak opravdu? Pracovních sil nebyl před rokem takový nedostatek, jako je dnes. Ale rozdíl ani zdaleka neodpovídá náhlému a několikerému zvýšení mezd, k němuž byli od té doby továrníci donuceni podle zákona nabídky a poptávky, jehož smysl jim byl vysvětlen stávkami. Je pravda, že dnes pracuje víc továren než loni a že se od té doby mnoho kvalifikovaných dělníků vystěhovalo. Ale ještě nikdy se do našich „průmyslových úlů“ nehrnulo tolik pracovních sil ze zemědělství a jiných oborů jako za posledních dvanáct měsíců.
„Pracovní síly“ postřehly jako obvykle příliš pozdě, že hodnota jejich práce stoupla o 30 % už před mnoha měsíci; teprve pak, v létě, začaly stávkovat, nejprve za desetiprocentní zvýšení, pak za dalších 10 % atd., samozřejmě za tolik, kolik bude možné vymoci. To, že všechny tyto stávky byly vždy úspěšné, takže se rozšířily po celé zemi, je nejlepším důkazem jejich oprávněnosti. A to, že v témž průmyslovém odvětví následovaly rychle za sebou stávky týchž „pracovních sil“ žádajících další přídavky, plně potvrdilo, že podle zákona nabídky a poptávky měli dělníci už dávno právo na zvýšení mezd a že se ho nedožadovali jen proto, že nevěděli, jaká je situace na trhu práce. Když se o tom konečně dověděli, tu se podnikatelé, kteří po celou dobu hlásali „věčný zákon nabídky a poptávky“, uchýlili k doktríně „osvíceného despotismu“ a osobovali si právo nakládat se svým vlastnictvím, jak uznají za vhodné, a rozhořčeně a ultimativně prohlašovali, že dělníci sami nevědí, co jejim na prospěch a co ke škodě.
Tím, že se změnily celkové hospodářské vyhlídky, změnily se nutně i vztahy mezi dělníky a jejich zaměstnavateli. Tato změna přišla náhle a právě v době, kdy propuklo mnoho stávek a mnoho dalších se připravovalo. Není pochyby, že stávky budou přes depresi pokračovat, že se jimi dělníci nadále budou dožadovat zvýšení mezd, neboť na argument továrníků, že nemohou mzdy zvýšit, dělníci odpovědí, že je dražší živobytí. Oba tyto argumenty mají stejnou platnost. Jestliže však, jak předpokládám, deprese potrvá, postihne nejvíc dělníky; pak budou muset bojovat — bez naděje na úspěch — proti snižování mezd. Potom však přenesou svou činnost rychle na politické pole, a tu pro ně bude nesmírně důležité nové organizace, vybojované za stávek — odbory.
Napsal K. Marx 27. září 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3900 ze 17. října 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)289 Článek byl zkráceně přetištěn v newyorském německém listu „Reform“ z 19. října 1853 s názvem „Situace v anglickém dělnickém hnutí“.
290 Mincing Lane — londýnská třída, kde je středisko maloobchodu s koloniálním zbožím.
291 Ve svých pozdějších dílech nahradili Marx a Engels pojmy „hodnota práce“ a „cena práce“ přesnějšími pojmy „hodnota pracovní síly“ a „cena pracovní síly“, neboť Marx zjistil, že to, co dělník prodává kapitalistovi, není jeho práce, nýbrž jeho pracovní síla (viz Engelsovu předmluvu k Marxově dílu „Námezdní práce a kapitál“, vydání z roku 1891).