Čtyřstranná dohoda. — Anglie a válka

Karel Marx

Čtyřstranná dohoda. — Anglie a válka

Londýn, v pátek 9. prosince 1853

Vaši čtenáři sledovali krok za krokem diplomatické akce koaliční vlády a nepřekvapí je žádný nový pokus Palmerstonů a Aberdeenů podporovat cara pod záminkou ochrany Turecka a zajištění míru v Evropě. Neudivilo by je, ani kdyby byla znovu vzkříšena vídeňská konference nebo londýnský kongres. Londýnskou burzu informovala nejprve „Morning Chronicle“, která už minulý pátek napsala, že se Anglii podařilo přimět Rakousko a Prusko, aby podporovaly pokus západních mocností o nové zprostředkování mezi bojujícími stranami. Pak uveřejnila novinku o „tomto pokusu“ „Morning Post“ a pro útěchu dodala, že

„Prusko a Rakousko byly požádány, aby na tomto pokusu spolupracovaly, a také se k tornu zavázaly; čtyři mocnosti podepsaly protokol, jímž se bezpodmínečně zavazují udržovat nynejší územní rozdělení v Evropě a vyzývají válčící mocnosti, aby své neshody přátelsky urovnaly na evropské konferenci. Po této akci čtyř mocností bude nejprve zjištěno, na jakém základě by Turecko souhlasilo s jednáním o urovnání východního sporu. Až to bude přesně zjištěno, vybídnou čtyři mocnosti Rusko, aby se vyslovilo, na jakém základě by bylo ochotno jednat o navrhovaném urovnání, a pak budou obě mocnosti požádány, aby vyslaly zmocněnce na konferenci velmocí, jejíž doba a místo budou určeny později... Carův prestiž by mohl zůstat nedotčen a zájmy Turecka by byly zároveň plně zajištěny, kdyby byla uzavřena za prvé smlouva mezi Tureckem a Ruskem o přátelství, míru a obchodu, zaručující náležitou ochranu poddaným každého z obou států na území státu druhého, a za druhé smlouva mezi sultánem a pěti mocnostmi, která by se podobala smlouvě o Dardanelách z roku 1841; sultán by se v ní měl zavázat, že bude respektovat nynější konstituce a výsady podunajských knížectví a Srbska, a měl by přijmout stejné závazky jako v kajnardžské smlouvě, tentokrát však vůči Evropě, a ne vůči Rusku — zejména že bude chránit křesťanské náboženství ve svých državách.“

Nakonec se dal slyšet hromobijce z Printing House Square^{^[a]}, který ve svém prvním vydání oznámil, že spolek čtyř mocností byl definitivně uzavřen a že mocnosti už stanovily podmínky, které budou Rusko i Porta v případě potřeby „donuceny přijmout“. Okamžitě stouply kursy cenných papírů; burziáni však nebyli uspokojeni nadlouho, neboť tytéž „Times“ ve druhém vydání oznámily, že čtyři mocnosti sice vypracovaly protokol a předložily návrh společné nóty, ale nezavázaly se vynucovat její přijetí. Kursy opět klesly. Nakonec se „překvapující novinka“ scvrkla na starou historii o vzkříšení mrtvého těla vídeňské konference — bylo by pošetilé mluvit o jejím duchu — a jedna z telegrafických depeší potvrdila zprávu, že

„z konference čtyř mocností ve Vídni byl 6. prosince odeslán do Cařihradu další návrh na urovnání nynějších neshod, založený na novém pojetí, a že mírové jednání bude pokračovat, i kdyby nebyly zastaveny válečné akce“.

Těsně před vypuknutím války vídeňská konference, tato Pýthie věštící minulost, vyzvala Turecko, aby přijalo ultimátum knížete Menšikova. Když Rusko utrpělo první porážku, vrátily se Anglie a Francie k odpovědi Rešida paši na ultimátum knížete Menšikova. K jaké fázi dřívějších jednání dospějí při svém zpětném pohybu nyní, nelze předvídat. „Augsburger Zeitung“ prohlašuje, že nové návrhy této konference vyjadřují přání čtyř mocností „zabránit válce“. Opravdu překvapující novinka!

I když se všechny tyto diplomatické tlachy zdají plané ve chvíli, kdy se status quo^{^[b]} přeměnil ve status belli^{^[c]}‚ nesmíme zapomínat, že za těmito fantastickými návrhy na konference a kongresy lze postřehnout skryté záměry britské vlády, že vládní listy zkoušejí půdu, aby zjistily, kam až si může vláda troufat zajít, a že už nejednou nepodložené pověsti dneška byly předzvěstí událostí zítřka. Jisté je to, že čtyřspolek byl navržen Anglií s úmyslem vnutit Turecku rozhodnutí, na nichž se dohodnou čtyři mocnosti, i kdyby se Rakousko odmítlo připojit. Jestliže spolek ani nebyl uzavřen, podepsaly čtyři mocnosti alespoň „protokol“ stanovící zásady, podle nichž se má vést jednání. Stejně jisté je i to, že vídeňská konference, která Turecku svazovala ruce tak dlouho, až ruská armáda obsadila podunajská knížectví a došla k hranicím Bulharska, obnovila svou práci a poslala už sultánovi novou nótu. Že od vídeňské konference k evropskému kongresu v Londýně je jen krůček, bylo dokázáno roku 1839 za povstání Muhammada Alího. Kongres, který by vedl „mírotvornou“ činnost, zatímco by Rusko vedlo válku proti Turecku, by byl pouhým opakováním londýnského kongresu z let 1827 — 1829, jehož výsledkem bylo zničení tureckého loďstva u Navarina a ztráta turecké nezávislosti drinopolskou smlouvou. Vládní listy jasně naznačují, na jakém základě navrhuje britská vláda se souhlasem ostatních mocností vést jednání. Má se udržet „dnešní územní rozdělení Evropy“. Bylo by velkou chybou považovat tento návrh za pouhý návrat k podmínkám vídeňského míru. Zánik polského království, ovládnutí ústí Dunaje Ruskem, připojení Krakova k Rakousku, přeměna Uher v rakouskou provincii — ani jedno z těchto „územních uspořádání“ nebylo schváleno žádným evropským kongresem. Kdyby tedy bylo schváleno nynější „územní rozdělení Evropy“, neznamenalo by to pouze tolik, že by Turecko přistoupilo k vídeňské smlouvě, jak se předstírá, nýbrž byla by tím schválena všechna porušení této smlouvy, jichž se dopustily Rusko a Rakousko od roku 1830. „Smlouva o přátelství, míru a obchodu mezi Ruskem a Tureckem“ — přesně stejných termínů bylo použito v preambuli kajnardžské, drinopolské i hünkjariskeleské smlouvy. „Smlouva podobná smlouvě o Dardanelách z roku 1841,“ praví palmerstonovský list^{^[d]}. Přesně tak; smlouva podobná té, která uzavřela Dardanely pro Evropu a přeměnila Euxein^{^[e]} v ruské jezero. Proč bychom si však neměli vyhradit, táží se „Times“, svobodný vstup do Dardanel pro válečné lodi a svobodnou plavbu po Dunaji? Ale přečtěte si dopis, který v září 1839 zaslal lord Palmerston panu Bulwerovi, tehdejšímu chargé dʼaffaires v Paříži, a uvidíte, že podobné naděje byly vzbuzovány i tehdy.

„Sultán je povinen respektovat nynější konstituce podunajských knížectví a Srbska.“ Ale tyto nynější konstituce rozdělují svrchovanost nad provinciemi mezi cara a sultána, a žádný evropský kongres je dosud neuznal. Nový kongres by tedy jménem Evropy sankcionoval faktický protektorát Ruska nad tureckými provinciemi. Sultán by tak byl zavázán nikoli carovi, nýbrž Evropě, že bude chránit „křesťanské náboženství ve svých državách“. To znamená, že právo cizích mocností zasahovat do vztahů mezi sultánem a jeho křesťanskými poddanými by se stalo článkem evropského mezinárodního práva, a kdykoli by se vynořil nový spor, byla by Evropa smluvně zavázána podporovat nároky Ruska, které by jako smluvní strana mělo právo vykládat si po svém, jakou ochranu mohou požadovat křesťané v sultánových državách. Nová smlouva, jak ji navrhuje koaliční vláda a jak ji vysvětlují její tiskové orgány, je tedy nejvšestrannějším plánem kapitulace Evropy před Ruskem, jaký byl kdy zosnován, a paušálním uznáním všech změn způsobených kontrarevolucemi od roku 1830. Není tedy důvod k nadšení a údivu nad změnou rakouské politiky, změnou, o níž „Morning Post“ předstírá, že „k ní došlo náhle v posledních deseti dnech“. Pokud jde o Bonaparta, ať už jsou skryté záměry tohoto císařského povýšence jakékoli, prozatím je spokojen s tím, že se může po tureckém žebříku vyšplhat do nebe mezi staré legitimní mocnosti.

Názory koaliční vlády jasně vyjádřil vládní týdeník „Guardian“^{^[408]}:

„Jednat s Ruskem jako s poraženým nepřítelem a domnívat se, že je máme v hrsti, protože ruské vojsko bylo poraženo v zákopech u Oltenitsy a protože na Černém moři bylo dobyto několik pevnůstek, by bylo prostě směšné; tyto drobné ztráty mohou jen ještě vybičovat jeho pýchu a odradit je od uzavírání smluv do té doby, dokud si nevytvoří lepší předpoklady. Ale panovníci, stejně jako ostatní lidé, jednají z rozmanitých pohnutek. Car je pyšný a vznětlivý, je však také opatrný. Zapletl se do sporu, v němž může mnoho ztratit a nemůže nic získat. Sleduje stejnou politiku jako jeho předchůdci, kteří vždycky získávali víc vyhrožováním válkou než vedením války a jejichž stálá a nezdolná výbojnost obsahovala jakýsi prvek pružné přizpůsobivosti, která jim umožňovala vyhnout se velkým katastrofám a dokonce přímo těžit i z drobných porážek. Předběžné rozhodnutí čtyř mocností, že v územním uspořádání Evropy nebude provedena ani povolena žádná změna, se zřejmě opírá o tento rozumný názor na jeho postavení a politiku. Budou jím zklamáni ti, kdo ve své fantazii vidí už botu Anglie na carově šíji nebo kdo se dali oklamat přeludnými nesmysly protekcionistických listů. Nám však nejde o pokoření Ruska, ale o obnovení míru v Evropě“ (samozřejmě podle ruského pojetí), „o nastolení pokud možno trvalého míru, za nějž se francouzský voják a vyslanec^{^[f]} zaručuje sultánovi ctí svého panovníka. A nadcházející smlouva, tím si můžeme být jisti, nebude znamenat pouhé obnovení statu quo, nýbrž bude alespoň pokusem urovnat na nějakém trvalém základě vztahy mezi Tureckem a Evropou a mezi tureckou vládou a jejími křesťanskými poddanými; bude to ovšem jen pokus, neboť i při sebetrvalejším řešení bude každé uspořádání, které zachovává tureckou říši v Evropě, v podstatě vždy prozatímní. Takovéto prozatímní uspořádání je však nyní uskutečnitelné a potřebné.“

Konečným cílem mocností je tedy pomoci carovi „přímo těžit i z drobných porážek“ a „nedopustit zachování turecké říše v Evropě“. Prozatímní dohoda samozřejmě přispěje ke konečnému dosažení tohoto cíle, pokud je to „nyní uskutečnitelné“.

Některé okolnosti však znenadání zhatily výpočty koaličních politiků. Došly zprávy o nových tureckých vítězstvích na březích Černého moře a na hranicích Gruzie. Na druhé straně se rozhodně tvrdí, že celá armáda v Polsku dostala rozkaz přemístit se k Prutu, a podle zpráv z polských hranic „v noci z 23. na 24. minulého měsíce byla provedena ‚branka‘ ‚to jest odvody do armády, a v místech, kde dříve byli odváděni jeden či dva muži, bylo jich tentokrát odvedeno osm až deset“. To přinejmenším ukazuje, že car nemá valnou důvěru v mírotvorného génía čtyř mocností. Rakouské oficiální prohlášení, že „mezi dvory čtyř mocností nebyl uzavřen žádný spolek“, dokazuje, že i když si Rakousko velmi přeje vnutit Turecku podmínky, neodvažuje se ani naznačit, že by chtělo přimět cara k přijetí podmínek, které byly vypracovány v jeho vlastním zájmu. A konečně sultánova odpověď francouzskému velvyslanci, že „nyní je přátelské urovnání zcela nepřijatelné, nevzdá-li se Rusko úplně nároků, které předložilo, a nevyklidí-li okamžitě podunajská knížectví,“ zasáhla jako úder hromu milovníky kongresů, a orgán obratného a zkušeného Palmerstona nyní upřímně prozrazuje svým kumpánům toto zrnko pravdy:

„Rusko nemůže svolit k tomu, aby okamžitě vyklidilo knížectví a úplně se vzdalo svých nároků, nechce-li ztratit vážnost a vliv, a bylo by bláhové předpokládat, že by tak veliká mocnost připustila něco takového bez rozhořčeného boje. Proto nynějšímu pokusu o jednání můžeme bohužel předpovídat jedině neúspěch.“

Poražené Rusko nemůže přistoupit na žádné jednání. A tak jde teď o to, naklonit jazýček vah v nynější válce na opačnou stranu. Jak jinak toho však lze dosáhnout než tím, že se Rusku umožní získat čas? Jediné, co Rusko potřebuje, jsou průtahy, čas na nové odvody, na rozmístění nově zformovaných jednotek po celé říši a na jejich soustředění, potřebuje zastavit válku s Tureckem na tak dlouho, než se vypořádá s kavkazskými horaly. Takto mohou vzrůst naděje Ruska a pokus o jednání „může být úspěšný, bude-li Rusko vítězem, a ne poraženým“. Proto, jak tvrdí vídeňská „Ost-Deutsche Post“^{^[409]} a vládní „Morning Chronicle“, Anglie naléhavě přesvědčovala Turecko, že by bylo vhodné svolit k tříměsíčnímu příměří. Lord Redcliffe měl pětihodinový rozhovor se sultánem, aby získal od Jeho Veličenstva souhlas s navrhovaným příměřím, které odmítli jeho ministři, a výsledkem bylo, že k projednání této otázky byla svolána mimořádná porada ministrů. Porta navrhované příměří definitivně odmítla; souhlasit s ním ostatně ani nemohla, nechtěla-li otevřeně zradit turecký lid.

„Za nynější nálady,“ poznamenávají dnešní „Times“, „nebude snadné udržet nároky Porty v mezích umírněnosti.“

Porta je příliš neumírněná, než aby pochopila, že je naprosto neslučitelné s carovou důstojností, aby byl poražen, a že mu proto musí poskytnout tříměsíční příměří, aby se její vlastní úspěchy rozplynuly vniveč a aby carovi dopomohla stát se opět „velkodušným“ vítězem. Ale všechny naděje na prosazení tříměsíčního příměří nejsou ještě docela ztraceny.

„Možná, že by se dosáhlo většího úspěchu,“ píší „Times“, „kdyby příměří navrhly čtyři mocnosti.“

Podle dobromyslného „Morning Advertiser“

„nelze připustit, že by zprávy o takových návrzích byly pravdivé,“ neboť „ani nejvynalézavější duch by si nedovedl vymyslet otevřenější pokus zradit Turecko carovi a účinnější prostředek k dosažení tohoto cíle“.

Důvěra radikálního „Morning Advertiser“ v Palmerstonovu „poctivost a dobré úmysly“ je, zdá se, právě tak nezměrná jako jeho neznalost dějin anglické diplomacie. Tento list je majetkem sdružení hostinských s výčepnickou koncesí a mám podezření, že jeho redakční články píší občas právě tito výčepníci.

Anglie tak plní v Cařihradě a ve Vídni úlohu ruské přední stráže; a teď se podívejme, jak si na druhé straně zatím počínají Rusové v Anglii.

V jednom ze svých předešlých článků jsem už vaše čtenáře informoval, že zatímco koalice předstírá, že ohrožuje Rusy na Černém moří, jsou v královských loděnicích v Portsmouthu vystrojovány ruské válečné lodi, dvě fregaty, „Aurora“ a „Navarino“. Minulou sobotu uveřejnily „Morning Herald“ a „Daily News“ zprávu, že z ruské fregaty „Aurora“ uprchlo šest námořníků, a když se dostali téměř až do Guildfordu, byli zadrženi důstojníkem z ruské fregaty „Aurora“ a anglickým policejním inspektorem, byli přivedeni zpět do Portsmouthu a dopraveni na palubu lodi „Victorious“ — anglické lodi, na níž byla po dobu vystrojování „Aurory“ přemístěna její posádka — byli surově zbiti a spoutáni v okovech. Když se zpráva o tom dostala do Londýna, vymohlo několik pánů prostřednictvím advokáta Charlese Ronaldse soudní příkaz podle habeas corpus,^{^[410]} nařizující kontradmirálovi Martinovi, několika dalším anglickým námořním důstojníkům a ruskému kapitánovi, veliteli fregaty „Aurora“, aby oněch šest námořníků bylo předvedeno před lorda předsedu anglického nejvyššího soudu. Anglické pristavni organy odmitly prikazu uposlechnout, anglicky kapitan se odvolal k viceadmirálovi, viceadmirál k admirálovi a ten považoval za nutné spojit se s lordem admirality, proslulým sirem Jamesem Grahamem, který dal před deseti lety v případě bratří Bandierů britskou poštovní správu k dispozici Metternichovi^{^[411]}. Pokud jde o ruského kapitána, třebaže mu byl příkaz královny doručen na anglické lodi „Victorious“ a třebaže ho tlumočník dobře informoval, oč jde, hodil dokument opovržlivě přes palubu, a když mu byl znovu podán palubním otvorem, zahodil jej znovu. „Kdyby byl příkaz opravdu od Jejího Veličenstva,“ řekl ruský kapitán, „byl by zaslán našemu vyslanci nebo konzulovi.“ Konzul nebyl přítomen a vicekonzul odmítl zasáhnout. 6. prosince byly námořním orgánům v Portsmouthu doručeny další příkazy, nařizující jim jménem královny, aby před lorda nejvyššího soudce bylo předvedeno nejen uvedených šest mužů, ale i ruský kapitán. Místo aby se admiralita příkazu podvolila, udělala všechno pro to, aby loď byla vyvlečena z přístavu a dostala se na volné moře; a tak bylo možno nazítří vidět „Auroru“ s kapitánem Islamatovem, jak přes všechny příkazy podle habeas corpus pluje za bílého dne směrem k Tichému oceánu. A zatím, jak se dovídáme z včerejšího „Daily News“,

„ruská korveta ‚Navarino‘ je stále ještě v důkladné opravě v docích. Pracuje na tom mnoho přístavních dělníků.“

Všimněme si nyní, jaké stanovisko zaujal k tomuto „překvapujícímu“ případu vládní tisk.

„Morning Chronicle“, orgán peelovců, se rozhodla být raději zticha, neboť sám vůdce peelovců Graham byl v celé záležitosti nejvíc kompromitován. První porušila mlčení Palmerstonova „Morning Post“, neboť jeho lordstvo si nemohlo nechat ujít takovou příležitost ukázat, jak mistrně dovede z očividně nepříjemných záležitostí udělat zajímavou historku. Celá záležitost prý byla značně přehnána a přeceňována. Šest dezertérů, pokračuje list, opíraje se o údaje ruského kapitána, který nařídil, aby byli surově zbiti a uvězněni na lodi, „těchto šest mužů, jak sami tvrdí, neuprchlo z vlastního popudu, ale přiměly je k tomu jakési osoby, které se s nimi seznámily na ulici“. Tito námořníci, kteří tak proti vlastní vůli a proti příkazům ruského kapitána vystoupili v Portsmouthu na břeh, „byli pak opiti a odvezeni povozem do vnitrozemí“; tam od nich lidé, kteří je nabádali k zběhnutí, sami zběhli, dříve jim však vysvětlili, „jak se dostanou do Londýna, a dali jím adresy osob, na něž se v Londýně mají obrátit“. Tato nesmyslná báchorka, kterou si Palmerstonův list vymyslel, aby přesvědčil veřejnost, že „dezertéři se sami vydali policii“, je tak zřejmou lží, že se ji ani „Times“ neodvážily opakovat. „Post“ staví na odiv své morální rozhořčení a přidává drzou pomluvu, že celou věc mají na svědomí jacísi polští emigranti, kteří pravděpodobně chtěli ranit city Palmerstonova velkodušného vládce.

Jiný vládní list, „Globe“, doznává, že

„tvrzení, že cizinec je povinen plnit jen ty příkazy, které jsou mu doručeny zástupcem jeho vlastní země, je zřejmě neudržitelné; jinak by kterýkoli cizinec v britském námořním přístavu mohl porušovat anglické zákony a nemohl by být volán k odpovědnosti, leda prostřednictvím vyslance“.

Proto „Globe“ dospívá k umírněnému závěru, že odpověď ruského kapitána úředníku, který mu doručil příkaz podle habeas corpus, „nebyla zcela uspokojivá“. Inu, dokonalost není lidskou vlastností.

„Kdyby je“ (tj. oněch šest chycených námořníků) „byl ruský kapitán příštího rána všechny pověsil na konec ráhna své fregaty,“ zdůrazňují „Times“, „byl by naprosto mimo dosah anglických zákonů.“

A proč? Protože ve smlouvě o námořní plavbě, uzavřené mezi Ruskem a Velkou Británií roku 1840 (za vedení lorda Palmerstona), je o tom toto ustanovení:

„Konzulové, vicekonzulové a obchodní zástupci vysokých smluvních stran, sídlící na území druhé strany, obdrží od místních úřadů veškerou pomoc, jež jim může být podle zákona poskytnuta, při stíhání zběhů z válečných a obchodních lodí svých zemí.“

Ale, milé „Times“, vždyť o to právě jde, jakou pomoc byly britské úřady podle zákona oprávněny ruskému kapitánovi poskytnout. Pokud pak jde o ruské úřady, které „posílají své lodi do Anglie k opravám v době politické krize“, „Times“ se domnívají, že „je to čin velmi nemístný a netaktní“, a soudí, že „důstojníci těchto lodí se tu dostali do situace špiónů“. Ale, pokračují „Times“, „britská vláda nemohla důrazněji vyjádřit opovržení nad takovou politikou“ než tím, že vpustila ruské špióny přímo do královských loděnic, „i když to na veřejnosti způsobilo jisté nesnáze“, že jim dala k dispozici britské válečné lodi, najala pro ně přístavní dělníky placené z kapes britského lidu a vypálila jim salvu na pozdrav, když pošlapali anglické zákony a prchali ze země.

Napsal K. Marx 9. prosince 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3960 z 26. prosince 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. „Times“. (Pozn. red.)

b — daný, současný stav. (Pozn. red.)

c — válečný stav. (Pozn. red.)

d — tj. „Morning Post“. (Pozn. red.)

e — starý řecký název Černého moře. (Pozn. čes. red.)

f — tj. francouzský velvyslanec v Cařihradě, generál Baraguay dʼHilliers. (Pozn. red.)

408 „The Guardian“ [„Strážce“] — anglický týdeník, orgán anglikánské církve; byl založen v Londýně roku 1846.

409 „Ost-Deutsche Post“ [„Východoněmecká pošta“] — rakouský umírněně liberální deník; vycházel ve Vídni v letech 1848 až 1866.

410 Anglický zákon Habeas Corpus Act, který platil od r. 1679, zaručoval některá základní práva osob žijících v Anglii. Mimo jiné smělo být podle tohoto zákona provedeno zatčení jen na soudní příkaz (zatykač). Jestliže se zjistilo porušení zákona, mohly soudní orgány vystavit jménem královny tzv. příkaz podle habeas corpus (writ of habeas corpus), tj. nařízeni, aby zatčený byl do 24 hodin předveden před vyšetřujícího soudce.

411 James Graham roku 1844, kdy byl britským ministrem vnitra, vyšel vstříc rakouské vládě a nařídil anglické poštovní správě, aby postoupila policii dopisy italských revolucionářů-emigrantů, které policie tajně otvírala.

„Případem bratří Bandierů“ mysli Marx vylodění malého oddílu italských vlastenců na kalabrijském pobřeží v červnu roku 1844. Oddíl vedli bratři Bandierové, kteří byli členy tajné spiklenecké organizace. Povstalci chtěli v Itálii rozpoutat povstání proti neapolským Bourbonům a rakouské nadvládě. Jeden z členů oddílu byl však zrádce, a tak se úřadům podařilo členy výpravy zajmout; bratři Bandierové byli zastřeleni.