Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Válečné události na Východě. —
Rakouské a francouzské finance. —
Opevnění Cařihradu
Londýn, v pátek 20. dubna 1854
Poslcdní pošta přinesla další zprávy o válečných událostech, k nimž došlo nedávno v Asii. Turci museli podle všeho úplně vyklidit území ruské Arménie, ale podrobný průběh bojů, v nichž byli donuceni k ústupu, není znám. Turkům se podařilo dostat se až na silnici, která vede z Ardahanu přímo do Achalciche, zatímco jiné jednotky se daly jižnější silnicí z Karsu přes Alexandropol (gruzínsky zvaný Gumri) do Tiflisu. Oba tyto sbory zřejmě narazily na Rusy. Podle ruských hlášení byli Turci na obou silnicích na hlavu poraženi a ztratili na čtyřicet děl; turecká oficiální hlášení dosud nedošla, ale v soukromých dopisech se ústup vysvětluje tím, že Turci byli nuceni přejít do zimního ubytování.
Jisté je jen to, že Turci evakuovali ruské území až na pevnůstku sv. Mikuláše; že je Rusové pronásledovali a ruský předvoj se odvážil až na jednu míli od Karsu, kde byl odražen. Kromě toho víme, že turecká anatolská armáda, která je naverbována z asijských provincií, bašty starého muslimského barbarství, tato převážně nepravidelná armáda složená z nespolehlivých, i když vcelku chrabrých vojáků - dobrodruhů, kteří bojují ze záliby a z touhy po kořisti, tato anatolská armáda se nedá srovnávat s otužilou, ukázněnou a dobře vycvičenou rumelskou armádou, jejíž velitel každý den přesně ví, kolik a jakých vojáků má pod svým velením, a kde válečný řád a polní soudy drží na uzdě touhu po dobrodružných výpravách na vlastní pěst a po soukromé kořisti. Víme, že Rusové, kteří na začátku asijského tažení měli velmi citelný nedostatek vojáků, dostali nyní posilu 16 000 mužů pod velením generálporučíka Obručeva II. a oddíl donských kozáků; víme, že se jim podařilo udržet na uzdě horaly a uhájit si spoje, a to jak přes Kavkaz na Vladikavkaz, tak i po moři na Oděsu a Sevastopol.
Za takových okolností, a uvážíme-li, že turecký velitel Abdi paša byl buď zrádce, nebo neschopný hlupák (byl později odvolán, uvězněn v Karsu a na jeho místo byl jmenován Ahmed paša), vůbec nás nepřekvapí, že Turci utrpěli porážku, ačkoli nemůže být pochyby, že ruská hlášení v mnohém přehánějí. V „Augsburger Zeitung“[29] čteme, že
„koncem listopadu učinil Šámil zoufalý pokus probít se na jih, aby získal přímé spojení s Turky. Síla jeho sboru se odhadovala na 10 000 až 16 000 mužů. Tvrdí se, že výkvět jeho vojska — müridové — byli vybiti.“
Tato poslední zpráva nebyla ovšem dosud potvrzena.
Konečně vyšlo najevo, jak to vlastně bylo u Sinopu. Turci tam potopili jednu z nejlepších trojpalubních lodí ruské flotily — loď „Rostislav“ se 120 děly. Tuto zprávu, dosud zatajovanou pod vitanou záminkou, že „Rostislav“ se nepotopil za boje, ale těsně po něm — Rusové nyní připouštějí; zničení této lodi je dobrou kompenzací za ztráty, které utrpěli Turci. Byla-li potopena jedna trojpalubní loď, dá se předpokládat, že byla za boje vážně poškozena i jiná ruská plavidla, a tak vítězství u Sinopu možná nakonec oslabilo víc ruské než turecké loďstvo. Vůbec Turci se na vodě bijí opravdu jako Turci.[a] Egyptská parní fregata „Parváz Bahrí“, vyřazená z boje a zajatá po téměř pětihodinové bitvě mnohem větší ruskou parní fregatou „Vladimir“, byla tak rozstřílena, že ji jen taktak dovlekli do Sevastopolu, kde se ihned potopila. Ruská kořist se tedy rovná nule a fakt, že Rusové u Sinopu nedokázali ukořistit ani jedinou loď, svědčí o tom, že se Turci úporně bránili, i o tom, že ruská flotila byla po boji ve velmi špatném stavu.
Podle jedné zprávy veze spojená francouzská a anglická flotila spolu s prvním oddílem tureckého válečného námořnictva 17 000 Turků do Batumi. Je-li to pravda, je to právě taková válečná akce, jako kdyby flotily přímo zaútočily na Sevastopol, a car bude nucen okamžitě vypovědět válku. Těsně předtím, než spojené flotily vpluly do Černého moře, rozkázal prý car, aby se všechny jeho válečné lodi v euxinských vodách[b] stáhly do Sevastopolu. Dopis z 24. prosince z Oděsy hlásí, že
„velitel ruské flotily v Azovském moři poslal jednoho ze svých pobočníků do Sevastopolu, aby tam vyložil, v jak kritickém postavení se ocitl. Dva sbory po 12 000 mužích byly už připraveny k přepravě do Oděsy, když byla tato válečná operace náhle zastavena, protože došla zpráva, že spojené flotily hrozí veplout do Černého moře.“
Z posledních telegrafických zpráv vysvítá, že se Rusové chystali 13. t. m., tj. na ruský Nový rok, provést generální útok na turecká postavení u Calafatu. Už posunuli vpřed asi 10 000 vojáků, kteří se zakopali u Četati, vesnice devět anglických mil severně od Calafatu, ale nepodařilo se jim soustředit všechny síly, které tu měli k dispozici, protože je turecký generál předešel a provedl s asi 15 000 až 18 000 muži zteč nepřátelských zákopů a v celé řadě neobyčejně krvavých srážek, ke kterým došlo 6., 7., 8., 9. a 10. t. m., dobyl vítězství, takže Rusové byli nuceni ustoupit směrem na Craiovu. Rusové sami přiznávají, že ztratili 1000 mrtvých a 4000 raněných. Podle telegrafické zprávy „byl těžce raněn generál Anrep, který velel Rusům, stejně jako generál Tuinant“. Dále se hlásí, že Turci pod velením Selima paši (Poláka Zedlinského) 10. t. m. znovu ustoupili ke Calafatu. Potud telegrafické zprávy, dosud jediné zdroje informací o těchto velmi důležitých událostech. Zpráva, z níž vyplývá, že na jedné straně Rusové ustoupili ke Craiově a na druhé straně Turci ke Calafatu, v nás vzbuzuje podezření, že na obou stranách opět došlo k vážným strategickým chybám. Koluje zpráva, že Ömer paša dal přepravit mezi Oltem a Jiu celý armádní sbor přes Dunaj, a tak ohrozil spoje ruského sboru u Craiovy. Jak by se však mohli Turci dostat přes Dunaj, který je plný plovoucích ledových ker, někde jinde než u Calafatu, v jediném bodě, kde byli připraveni na takový přechod?
Porážka, kterou Rusové utržili u Calafatu, je snad závažnější politicky než vojensky. Spolu se vstupem spojených flotil do Černého moře maří všechny vyhlídky na to, že by car vyhověl ponížené prosbě o mír, kterou přinesl kurýr vídeňské konference do Petrohradu. Na druhé straně se vliv této porážky hned projeví v sousedním Srbsku tím, že posílí národní stranu a nažene strach stoupencům Ruska, kteří se v poslední době začali s překvapující drzostí roztahovat v Bělehradě. Kníže Alexandr a lidové masy v Srbsku se ovšem nedali přesvědčit, že je nezbytné přervat pouta mezi jejich zemí a sultánem, přestože Srbsko zaplavila spousta ruských agentů, kteří neustále osnují nejrůznější intriky — navštěvují místa a osoby, které byly dříve známé svou oddaností vypovězenému rodu Obrenovičů. S jedněmi mluví o mladém princi Michalovi, s druhými zas o jeho starém otci Milošovi — hned vzbuzují naděje, že pod záštitou Ruska budou rozšířeny hranice Srbska a bude vytvořeno nové ilyrské království, které sdruží všechny, kdo mluví srbsky a jsou dnes v područí Turecka i Rakouska — hned zas vyhrožují, dojde-li k povstání, vpádem ohromné armády a úplnou porobou. Víte jistě, že kníže Miloš, který sídlí ve Vídni, je starý chráněnec Metternichův, kdežto jeho syn Michal, který roku 1842 utekl ze Srbska a nechal trůn trůnem, je pouhou loutkou Ruska. Po porážce Rusů u Calafatu se kromě toho Rakousko už nemusí bát, že by se ruská armáda mohla najednou objevit u Bělehradu a probudit v těch rakouských poddaných, kteří mají s Rusy stejný původ a stejnou víru, vědomí vlastní síly i poroby, kterou musí snášet pod germánským jhem.
Pokud jde o Rakousko, připomínám mimochodem, že se nakonec vzdalo naděje, jíž se tak dlouho kojilo, na získání nové půjčky. O stavu jeho státní pokladny si lze učinit představu z toho, že vláda byla nedávno nucena sáhnout k neobvyklému opatření: snížit kurs svých vlastních papírových peněz o 15%. Tento finanční trik lze srovnat jedině s podvodnými machinacemi francouzských rois faux monnayeurs[c], kteří zvyšovali hodnotu mincí, když měli platit, a snižovali ji, když měli dostat peníze. Podle německých novin bude rakouský rozpočet na rok 1854 vykazovat deficit 45 miliónů zlatých v řádné části a 50 miliónů zlatých v části mimořádné. Kdykoli dojde do Vídně zpráva o hrozící válce, obléhají lidé banky a vyměňují papírové peníze za stříbrné mince.
Také Francie, jak známo, se už dávno chystá uzavřít půjčku 200 miliónů franků (8 miliónů liber št.), ale nedostatek potravin, špatná úroda vína a hedvábí, šířící se obchodní a průmyslová stagnace, vážné obavy, že Francie nesežene peníze na platby, které ji čekají koncem února, sestupná tendence kursu státních cenných papírů a železničních akcií, to všechno jsou okolnosti, které nijak nepřispívají k usnadnění této transakce. Bonapartovi se nepodařilo najít na burze zájemce pro svou novou půjčku. Nezbývalo mu než udělat to, co udělal v předvečer státního převratu — totiž poslat Persignyho do Francouzské banky, aby z ní vymáčkl 50 miliónů franků (10 miliónů dolarů) a nechal tam místo nich jako „záruku“ stejnou sumu státních pokladničních poukázek. To se skutečně stalo na Nový rok. Odpovědí na tento finanční puč byl pokles kursu státních cenných papírů na 69 %. Vláda dostane, jak se nyní oficiálně dovídáme, půjčku od Francouzské banky ve výši 200 až 300 miliónů franků na státní pokladniční poukázky. Ti, kdo nevědí, co se odehrálo v salónku Francouzské banky na Nový rok, si těžko asi představí, jak se podařilo získat od banky půjčku, kterou burza zamítla.
Pokud jde o Persii, zprávy se i nadále rozcházejí. Podle jedné zprávy pochoduje perská armáda na Erzerum a Bagdád; podle jiné zprávy zmařil ruské intriky britský chargé dʼaffaires pan Thompson, který pohrozil odjezdem z Teheránu, dále nebezpečí, že by se ihned zvedl lidový odpor proti Rusku, a konečně příjezd afghánské mise, která pohrozila, že uzavře-li Persie spojenectví s Ruskem, Afghánci vtrhnou na perské území.
Podle soukromých dopisů z Cařihradu, uveřejněných v listu „Patrie“, rozhodl se díván opevnit Cařihrad z pevniny. Smíšená komise, složená z evropských a tureckých důstojníků, prý už zahájila obhlídku terénu. Opevnění Cařihradu by úplně změnilo charakter rusko-turecké války a bylo by nejtěžší ranou, jakou kdy dostaly věčné sny samozvaného nástupce byzantských císařů.
Pověsti, že Rakousko soustřeďuje pod velením generála hraběte Schlicka armádní sbor v Banátu, německý tisk vyvrací.
Berlínská „Correspondenz“ oznamuje, že všechny úřady dostaly všeobecnou instrukci, aby se připravily pro případ mobilizace zeměbrany[30].
Petrohrad navrhl kodaňskému kabinetu, aby Dánsko postoupilo Rusku ostrov Bornholm.
„Bornholm by se mohl stát,“ jak správně poznamenává „Daily News“, „Maltou nebo Gibraltarem Baltského moře. Je vzdálen den plavby od Sundu a Kodaně a svou přirozenou polohou chrání vjezd do Baltského moře.“
V poselství, které poslal lord Redcliffe sevastopolskému gubernátorovi a v němž mu sděluje, že spojené flotily vpluly do Černého moře, se uvádí jako jediný účel tohoto přesunu „obrana osmanského území před jakoukoli agresí nebo nepřátelskou akcí“, nemluví se tam však o ochraně osmanského loďstva.
Vzhledem k tomu, že všechny zprávy z Paříže, Vídně, Berlína, Cařihradu a Petrohradu mluví o možnosti války, ceny na všech trzích po obou stranách Lamanšského průlivu klesají.
Napsal K. Marx 20. ledna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3997 z 8. února 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V originále slovní hříčka: „like Turks“ znamená „jako Turci“, ale také „divoce, zuřivě“. (Pozn. red.)
b — tj. v Černém moři. (Pozn. čes. red.)
c — králů-penězokazů, kteří zlehčovali mince. (Pozn. red.)
29 „Augsburger Zeitung“ [„Augsburské noviny“] — tak byl nazýván reakční deník „Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“], který byl založen roku 1798; v letech 1810 až 1882 vycházel v Augsburgu.
30 Zeměbrana (Landwehr) byla část pruských ozbrojených sil, do níž byli zařazeni vojáci, kteří si už odsloužili předepsanou dobu v řadovém vojsku a v záloze, a dále všichni muži schopní vojenské služby, kteří nebyli odvedeni do činné služby. Dělila se na zeměbranu 1. výzvy (do ní patřili vojáci propuštění ze zálohy ve stáří od 26 do 32 let a ti, kdo nebyli odvedeni do řadového vojska) a na zeměbranu 2. výzvy (všichni muži schopní vojenské služby od 32 do 39 let věku a z mladších než 32 let ti, kdo nebyli zařazeni ani k řadovému vojsku, ani k zeměbraně 1. výzvy). Zeměbrana 1. výzvy byla pravidelně povolávána na cvičení; v případě války jí mohlo být použito i mimo vlastní státní území. Zeměbranci 2. výzvy výcvik neprodělávali a ve válce zpravidla zesilovali posádky pevností.