Carovy názory. — Princ Albert

Karel Marx

*Carovy názory. — Princ Albert

Londýn, v úterý 24. ledna 1854

Pokusy ruské armády překročit Dunaj současně na celé operační linii —- u Macinu, Giurgiu a Calafatu — je třeba považovat spíš za průzkumné manévry než za vážné útoky, jichž by se generál Gorčakov se silami, které má nyní k dispozici, sotva mohl odvážit.

„Press“ — orgán Disraeliho — uveřejnil v sobotu noticku o rozmluvě, kterou měl nedávno v Gatčině car s jakýmsi „významným“ Angličanem. Skoro všechny londýnské deníky přetiskly tuto noticku, obsahující vedle známých a otřepaných úvah o ruské diplomacii i některá zajímavá sdělení.

Car „jasně konstatoval, že Menšikovovo ultimátum nebylo v Londýně odmítnuto a že anglická vláda, když dostala informaci, že je Porta pravděpodobně přijme, uznala, že by mohlo být uspokojivým řešením“.

To by jen nasvědčovalo tomu, že baron Brunnov chudáka Johna Russella nesprávně informoval o „pravděpodobných“ záměrech Vysoké Porty a že koaliční vláda nenese vinu na tom, že Porta odmítla okamžitě splnit Menšikovovo ultimátum^{^[33]}. Car dále informoval „významnou osobnost“, že

„když došla zpráva o vítězství u Sinopu, poslal mu generál Castelbajac (francouzský vyslanec) dopis začínající asi takto: ‚Dovolte, abych jako křesťan a voják blahopřál Vašemu imperátorskému Veličenstvu k slavnému vítězství, jehož dobylo loďstvo Vašeho Veličenstva.‘“

Rád bych připomněl, že generál Castelbajac, starý legitimista a příbuzný La Rochejaquelinův, si generálský klobouk nevysloužil na válečném poli, ale daleko méně nebezpečnou službou v královských předpokojích a horoucím vyznáváním vznešených roajalistických zásad. Bonaparte ho jmenoval vyslancem v Petrohradě, aby vyhověl carovu osobnímu přání, třebaže si byl plně vědom, že Castelbajac bude spíš potají s carem připravovat restauraci Bourbonů než hájit zájmy svého nominálního pána. Tento Castelbajac je tedy vskutku ten pravý, aby „jako voják a křesťan“ blahopřál carovi k bezvýslednému sinopskému masakru. „Nevěřím,“ prohlásil prý car, „že by Anglie se svým buržoazním parlamentem mohla slavně válčit.“ Car nepochybně zná své Cobdeny a Brighty a po zásluze hodnotí nízkou a podlou duši evropské buržoazie. Konečně má car plnou pravdu, prohlašuje-li na jedné straně, že nebyl na válku připraven — byl přesvědčen, že si všechno, čeho chtěl dosáhnout, vynutí pouhými výhrůžkami — a na druhé straně, že dojde-li k válce, bude to „válka tupců“, kteří ji učiní nevyhnutelnou svými úzkostlivými snahami se jí vyhnout a nakoncc se do ní sami vrhnou, aby zakryli své chyby a zachránili si svá místečka.

„Veřejné mínění je skoro ochotno obětovat prince Alberta pomluvám. Pověsti, které byly dány do oběhu pro potřebu jisté strany, se změnily v hlasité reptání a významné náznaky se rozrostly v očividný a nestvůrný výmysl. Skutečnost, že každý, kdo získal audienci u královny, určitě zastihl u Jejího Veličenstva prince Alberta, budila u anglické veřejnosti spíš sympatie a respekt; ale pak se začalo kritizovat, že se princ účastní královniných porad s ministry; později se říkalo, že ministři byli upozorněni na jeho přítomnost, že ač neradi, musejí prý vyřizovat záležitosti před třetí osobou, že prý dokonce musejí před princem obhajovat své stanovisko, že princ fakticky zasahuje do jejich porad s panovnicí a nejen ovlivňuje královnino mínění, nýbrž má prý možnost svobodně se stýkat s cizími dvory a tvoří tak nekontrolovatelné informační spojení mezi královninou tajnou radou a kabinety zahraničních potentátů, třeba i nepřátel Anglie — zkrátka, že princ Albert zrazoval královnu, že byl obviněn z velezrady a na základě tohoto obvinění zatčen a uvržen do Toweru. Takováto báchorka se včera nebo předevčírem vyprávěla po celé Anglii, a někteří lidé jí uvěřili.“

Ocitoval jsem uvedené místo ze „Spectatoru“^{^[34]}, abych vašim čtenářům ukázal, jaké pomluvy rozšiřoval Palmerstonův tisk ve snaze udělat z omezeného mladého muže obětního beránka a svalit na něho hříchy odpovědných ministrů. Princ Albert je německý princ spřízněný s většinou absolutistických a despotických vlád na kontinentě.^{^[35]} Povýšen do postavení prince manžela ve Velké Británii, trávil čas jednak výkrmem prasat, jednak vymýšlením směšných klobouků pro armádu, projektováním vzorných penziónů, podivuhodně průhledných a neútulných, výstavou v Hyde Parku a hrou na vojáky. Byl považován za roztomilého a neškodného muže, rozumem poněkud pod průměrem normálních lidských bytostí, za plodného otce a poslušného manžela. V poslední době však z něho záměrně udělali nejvlivnějšího člověka a nejnebezpečnější osobu ve Spojeném království, která prý řídí celou státní mašinérii podle tajného diktátu Ruska. Sotva lze ovšem pochybovat o tom, že princ má přímý vliv na dvorské záležitosti, a to samozřejmě v zájmu despotismu. Princ nemůže hrát jinou úlohu než úlohu prince, a jen hlupák by si to mohl představovat jinak. Vašim čtenářům však nemusím vykládat, k jaké bezmocnosti odsoudila britská oligarchie britskou královskou moc, takže například krále Viléma IV., zapřisáhlého nepřítele Ruska, donutil jeho ministr zahraničních věcí^{^[a]}, příslušník whigovské oligarchie, provádět politiku nepřátelskou Turecku. Bylo by proto hloupé domnívat se, že by princ Albert mohl něco podniknout proti vůli ministrů, nemluvě ovšem o nicotných dvorských záležitostech, o nějaké té ubohé řádové stužce či blýskavé hvězdě! Jeho absolutistických sklonů se využívá k tomu, aby se odvedla pozornost lidu od intrik a zrady odpovědných ministrů. Má-li všechen tento pokřik a všechno to osočování nějaký smysl, pak jedině jako útok na roajalistické instituce. Kdyby nebylo královny, nebylo by prince — kdyby nebylo trůnu, nebylo by vlivu u dvora. Princové by ztratili svou moc, kdyby nebylo trůnů, které stojí za nimi a o něž se opírají. Ale všimněte si, že právě ty noviny, které jdou ve své „úžasné smělosti“ nejdál, které nejvíc křičí a které se snaží z případu prince Alberta vytlouci politický kapitál, právě ty se také nejhorlivěji dušují svou věrností trůnu a nejvíc pochlebují královně. Pokud jde o toryovské noviny, je to samozřejmé. Pokud jde o radikální „Morning Advertiser“^{^[36]}, je to týž list, který nadšeně uvítal Bonapartův státní převrat a nedávno napadl jedny irské noviny za to, že se osmělily kritizovat královnu u příležitosti její návštěvy v Dublinu, je to týž list, který vytýká francouzským revolucionářům, že jsou republikáni a který neustále líčí lorda Palmerstona jako spasitele Anglie. Celá tato záležitost je Palmerstonův trik. Palmerston se stal nepopulárním, když se provalilo jeho rusofilství a když vyšlo najevo, že se postavil proti novému návrhu zákona o reformě. Tímto posledním vystoupením spadlo z jeho omšelých frází liberální pozlátko. Jenže on nutně potřebuje popularitu, aby se mohl stát ministerským předsedou nebo alespoň ministrem zahraničních věcí. Jaká skvělá příležitost zahrát si znovu na liberála a zaujmout pózu Bruta, pronásledovaného tajnými dvorskými pletichami! Napadnout prince manžela — to zapůsobí na lid! Stane se nejpopulárnějším státníkem svého věku. Jaká velkolepá příležitost nakydat hanu na své nynější kolegy, ocejchovat je jako nástroje prince Alberta a přimět dvůr, aby přijal Palmerstona za podmínek, které si sám nadiktuje! Toryové se samozřejmě k tomuto pokřiku připojili, protože církev a koruna jim není ničím ve srovnání s librami a akry, které tak rychle přecházejí do rukou bavlnářských lordů! A když toryové ve jménu „ústavy“ a „svobody“ štvou proti princi, který osvícený liberál by se jim nevrhl vděčně k nohám?

Na výroční schůzi manchesterského obchodního sdružení prohlásil jeho předseda pan Aspinall Turner k stávkám, výlukám a vůbec dělnickým nepokojům, které právem označil jako „občanskou válku mezi továrníky a dělníky v Lancashiru“, že „jako se Manchester vypořádal s královskou aristokratickou tyranií, vypořádá se i s tyranií demokracie“.

„Tady máme nechtěné doznání politiky manchesterské školy,“ volá „Press“. „Má nejvyšší moc v Anglii koruna? — Nuže, omezme královskou moc! Stojí nám v cestě aristokracie? — Nuže, smeťme ji z cesty! Dělníci se bouří? — Nuže, rozdrťme je!“

Napsal K. Marx 24. ledna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4000 z 11. února 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Palmerston. (Pozn. red.)

33 Míní se tu požadavky, které předložil Turecku jménem carské vlády Menšikov v době, kdy pobýval v Cařihradě jako mimořádný vyslanec (28. února až 21. května 1853). Car žádal, aby bylo uznáno jeho právo na ochranu všech pravoslavných poddaných Turecka, a domáhal se, aby toto právo bylo zakotveno ve zvláštní zahraničně politické smlouvě (senedu).

34 „The Spectator“ [„Divák“] — anglický týdeník liberálního směru, vycházející v Londýně od roku 1828.

35 Marx popisuje kampaň proti princi Albertovi, manželu anglické královny Viktorie, podle chartistického týdeníku „The Peopleʼs Paper“ [„Lidové noviny“] z 21. ledna 1854.

„The Peopleʼs Paper“ [„Lidové noviny“] založil v květnu 1852 v Londýně jeden z vůdců levého křídla chartistů, Marxův a Engelsův přítel Ernest Jones. Marx a Engels s listem spolupracovali od října 1852 do prosince 1856 a pomáhali jej také redigovat. V „Peopleʼs Paper“ vycházely kromě článků psaných přímo pro tento list i nejdůležitější Marxovy a Engelsovy články z „New-York Daily Tribune“. V tomto období list důsledně hájil zájmy dělnické třídy a propagoval ideje socialismu. Když se však Jones sblížil s buržoazními radikály, přestali Marx a Engels s jeho listem spolupracovat a dočasně se s Jonesem rozešli. V červnu 1858 přešel list do rukou buržoazních podnikatelů.

36 „The Morning Advertiser“ („Ranní oznamovatel“] — anglický deník, založený v Londýně roku 1794; v padesátých letech 19. století orgán radikální buržoazie.