Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Zahájení dělnického parlamentu. — Válečný rozpočet Anglie
Londýn, v úterý 7. března 1854
Delegáti dělnického parlamentu[92] se sešli včera v 10 hodin dopoledne v Lidovém domě v Manchesteru. První zasedání bylo samozřejmě věnováno předběžnému jednání. James Williams ze Stockportu spolu s Jamesem Blighem z Londýna podali návrh, podporovaný Ernestem Jonesem, aby byl jako čestný delegát dělnického parlamentu pozván dr. Marx; tento návrh byl jednomyslně přijat. Stejně tak bylo schváleno pozvání pana Louise Blanca a Martina Nadauda. Ať budou výsledky jednání jakékoli, už samo svolání takového parlamentu znamená novou epochu v dějinách dělnického hnutí. Za jeho jakéhosi předchůdce by snad bylo možné považovat shromáždění v Lucemburském paláci v Paříži po únorové revoluci,[93] ale už na první pohled bije do očí ten velký rozdíl, že lucemburská komise byla svolána z podnětu vlády, kdežto dělnický parlament byl svolán z iniciativy dělníků; že lucemburská komise byla vytvořena s úmyslem dostat socialistické členy prozatímní vlády ze středu dění a znemožnit jim jakoukoli vážnou účast na správě země; a konečně že lucemburská komise se skládala z členů různých takzvaných corps dʼétats čili korporací, odpovídajících víceméně středověkým cechům a dnešním trade-unionům, kdežto dělnický parlament je skutečným zastupitelstvem dělnictva všech odvětví a oborů v celonárodním měřítku. Úspěch dělnického parlamentu bude záviset převážně, ne-li výhradně na tom, bude-li vycházet ze zásady, že v dnešní době nejde ani tak o takzvanou organizaci práce, jako spíše o organizaci dělnické třídy.
Jak výsady dnešních vládnoucích tříd, tak poroba pracujících tříd spočívají na nynější organizaci práce, a tuto organizaci budou ovšem vládnoucí třídy hájit a podporovat všemi prostředky, které mají k dispozici, přičemž jedním z těchto prostředků je dnešní státní mašinérie. A aby bylo možné nynější organizaci práce změnit a nahradit ji novou, k tomu je zapotřebí síly, sociální a politické síly, a to nejen k obraně, ale i k útoku; k získání takové síly je třeba se zorganizovat v armádu, která by měla dostatečnou morální i fyzickou energii k utkání s nepřítelem. Jestliže dělnický parlament připustí, aby se všechen čas proplýtval rokováním o čistě teoretických otázkách, místo aby se připravovala cesta ke skutečnému vytvoření celonárodní strany, ztroskotá stejně, jako ztroskotala lucemburská komise.
Konaly se nové volby chartistického výkonného výboru podle stanov Národního chartistického sdružení[94]. Jak bylo oznámeno, byli do výkonného výboru Národního chartistického sdružení řádně zvoleni na šest měsíců Ernest Jones, James Finlen (Londýn) a John Shaw (Leeds).
Protože Bonapartův pokus získat na burze půjčku byl zmařen pasívním odporem pařížských kapitalistů, předložil jeho ministr financí senátu rozpočet obsahující tento článek:
„Ministr financí je zmocněn vydat pro potřeby státní pokladny a pro styk s Francouzskou bankou zúročitelné pokladniční bony, splatné v určitých stanovených lhůtách. Oběh bonů nesmí překročit sumu 250 miliónů franků (10 miliónů liber št.), avšak podle zákona z 10. června 1833 se bony odevzdané na umořovací fond do této sumy nepočítají a nelze je skládat jako záruky u Francouzské banky ani u jiných eskontních ústavů.“
V dodatku se stanoví, že „císař si vyhrazuje právo dalších emisí, a to na základě běžných dekretů“, které dodatečně schválí senát.
V jednom dopise z Paříže mi píší, že tento návrh vyvolal u celé buržoazie zděšení, protože bony sice nemají překročit sumu 250 miliónů franků, zato však si je může císař dekretem libovolně rozmnožit, a přitom ještě takto vydané bony ani nesmějí být skládány jako záruky u Francouzské banky a jiných eskontních ústavů. Víte, že sumu 60 miliónů franků vzatou z caisses des dépôts et consignations[a] banka už vydala v podobě pokladničních bonů.
Hrdinové prosincového puče se horlivě chápou i pouhé hrozby války jako záminky, aby odstranili poslední chabé překážky, které ještě stojí mezi nimi a státní pokladnou. Zatímco buržoazii děsí vyhlídka na hrozící dezorganizaci státního úvěru, beztak již řádně otřeseného, lidové masy přivádí z míry navrhované zvýšení daně ze soli a podobné velmi nepopulární poplatky. A tak by tato válka, která jistě získá Bonapartovi v zahraničí určitou popularitu, přesto mohla urychlit jeho pád ve Francii.
Mou domněnku, že současné nesnáze ve Španělsku by mohly vést k vážným nedorozuměním mezi Francií a Anglií, potvrzuje tato zpráva z jedněch londýnských novin:
„Francouzský císař se dal prostřednictvím pana Walewského dotázat lorda Clarendona, zda by britská vláda byla ochotna v případě sesazení královny Isabely pomoci mu dosadit na španělský trůn karlistického pretendenta. Lord Clarendon prý prohlásil, že naštěstí královna Isabela sedí na svém trůně pevně a revoluce v zemi tak oddané monarchickému zřízení celkem nehrozí; ale i kdyby ve Španělsku revoluce vypukla a královna byla sesazena, britský kabinet na sebe nemůže brát žádné závazky.
Císařův návrh dosadit na trůn hraběte de Montemolina je diktován velmi pochopitelným přáním zabránit vévodkyni de Montpensier, aby zdědila diadém své sestry; neboť císař má za to, že by nebylo vhodné, aby měl za souseda, jakožto manžela španělské královny, syna Ludvíka Filipa.“
Na pátečním zasedání Dolní sněmovny prohlásil lord John Russell, že je prozatím nucen vzít zpět svůj návrh zákona o reformě, že však přijde znovu na pořad 24. dubna, bude-li do té doby vyřešena východní otázka, to jest, přijme-li ruský car nový návrh, který mu byl předložen. Po uveřejnění carova manifestu poddaným a po jeho dopisu Bonapartovi[95] je sice ještě pravděpodobnější, že k takovému vyřešení dojde, ale vládní prohlášení přesto ukazuje, že návrh zákona o reformě byl předložen jen proto, aby odvedl pozornost a uchlácholil veřejné mínění v případě, že by se koaliční diplomacii podařilo obnovit pro Rusko status quo ante bellum[b]. Významnou roli, kterou v těchto ministerských intrikách sehrál lord Palmerston, líčí „Morning Advertiser“, jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, takto:
„Lord Aberdeen je ministerským předsedou podle jména, nikoli však ve skutečnosti. Fakticky je prvním ministrem koruny lord Palmerston. On je vůdčím duchem kabinetu. Od chvíle, kdy se vrátil do úřadu, jeho kolegové neustále trnou, že je zase nechá na holičkách, a proto mají strach oponovat ve všech otázkách, kterým on, jak je známo, přikládá význam. A tak jde všechno podle něho. O tom, jak jeho lordstvo suverénně vládne v radě Jejího Veličenstva, jsme se přesvědčili minulý týden. Kabinetu byl formálně předložen k posouzení nový návrh zákona o reformě a šlo o to, má-li se o něm rokovat na tomto zasedání sněmovny či ne. Lord Aberdeen, lord John Russell, sir James Graham a sir William Molesworth byli pro to, aby byl návrh předložen k rozpravě. Lord Palmerston navrhoval, aby byl stažen z programu, a prohlásil jasně — jak jsme psali už před několika dny — že neprosadí-li věc v kabinetě, bude hlasovat pro stažení návrhu ve sněmovně. Výsledkem diskuse či rozhovoru, ke kterému pak došlo, bylo, že lord Palmerston své stanovisko prosadil. Jeho odpůrci — a mezi nimi byl i vůdce vládní strany ve Sněmovně lordů a vůdce vládní strany v Dolní sněmovně — se nakonec podřídili. Druhým vítězstvím lorda Palmerstona v posledním týdnu bylo jmenování sira Charlese Napiera velitelem baltské flotily. Není tajemstvím, že jak lord John Russell, tak sir James Graham byli proti tomu, ale lord Palmerston byl pro, a tak byl Napier jmenován. Je tudíž zcela přirozené, že urozený lord bude dnes večer předsedat banketu uspořádanému Klubem pro reformu na počest udatného admirála.“
Pan Gladstone předložil včera večer Dolní sněmovně novinku pro tuto generaci — válečný rozpočet. Z jeho projevu bylo zřejmé, že vláda si proto tak popílila s předložením svých finančních opatření parlamentu, aby předem upozornila, jaké nepříjemné důsledky bude mít válka na soukromé měšce, a tak zchladila válečné nadšení zcmč. Druhým důležitým rysem jeho řeči bylo, že žádal jen částku, které by bylo zapotřebí, aby se mohlo v případě, že by válka nyní náhle skončila, vrátit oněch 25 000 mužů, kteří se právě chystají opustit britské břehy.
Začal výkladem, jaký je skutečný stav příjmů a výdajů za poslední finanční rok. Protože rok ještě neskončil, Gladstone podotkl, že výši příjmů za poslední měsíc bylo možné určit pouze odhadem. Celkový příjem za rok počínající 18. dubnem 1853 byl v rozpočtu odhadován na 52 990 000 liber št., kdežto skutečné příjmy za tento rok dosáhly částky 54 025 000 liber št., což znamená, že skutečné příjmy převýšily předpokládané výdaje o 1 035 000 liber št. Naopak na výdajích se ušetřilo oproti rozpočtu 1 012 000 liber št., takže nebýt mimořádné situace, v níž se Anglie octla, byly by tento rok příjmy převyšovaly výdaje asi o 2 854 000 liber št.
Pan Gladstone se pak zabýval výsledky svého opatření — snížení celních poplatků. Přes toto snížení činily příjmy z celních poplatků v roce 1853—1854 20 600 000 liber št., kdežto v roce 1852—1853 vynesly pouze 20 396 000 liber št., takže výnos z celních poplatků byl o 204 000 liber št. vyšší. Snížení cla na čaj znamenalo úbytek pouhých 375 000 liber št. Snížení kolkovného, odstupňovaného od tří pencí do jednoho šilinku, na jednotný poplatek ve výši jedné pence znamenalo místo předpokládané ztráty zvýšení výnosu o 36 000 liber št.
Pan Gladstone se pak zabýval výsledky opatření odhlasovaných na posledním zasedání a týkajících se zvýšení daní. Vybrání důchodové daně v Irsku se z různých příčin zdrželo, ale bude zřejmě činit o 20 000 liber št. víc, než se počítalo. Rozšíření důchodové daně na důchody od 150 do 100 liber št. vynese ve Velké Británii asi o 100 000 liber št. víc, než se předpokládalo v rozpočtu, tj. 250 000 liber št. Příjem z dodatečného zdanění lihu ve Skotsku ve výši 1 šilink za galon činil pouze 209 000 liber št., ačkoli se počítalo s 278 000 liber št.
Naproti tomu zavedení daně z lihu v Irsku znamenalo zvýšení o 213 000 liber št., třebaže se počítalo se zvýšením o pouhých 198 000 liber št. Zavedení dědické daně by vyneslo ve finančním roce pouze půl miliónu liber št. Potud zpráva pana Gladstona o financích Velké Británie za běžný rok končící 5. dubnem.
Předběžný odhad příjmů na rok 1854—1855
(v librách št.)Celní poplatky 20 175 000 Spotřební daň 14 595 000 Kolkovné 7 090 000 Daně 3 015 000 Důchodová daň 3 015 000 Poštovní poplatky 6 275 000 Korunní statky 259 000 Staré zásoby 420 000 Různé 320 000 ————————————————————————————————— Příjmy celkem 53 349 000
Předběžný odhad vydání
(v librách št.)Založený dluh 27 000 000 Nezaložený dluh 546 000 Konsolidovaný fond 2 460 000 Armáda 6 857 000 Válečné námořnictvo 7 488 000 Zbrojní správa 3 846 000 Intendantura 645 000 Různé výdaje 4 775 000 Milice 530 000 Poštovní lodní spoje 792 000 Východní služba 1 250 000 ————————————————————————————————— Vydání celkem 56 189 000 Schodek 2 840 000 Dříve než se pan Gladstone zabýval prostředky, jak krýt tento schodek, vyjmenoval opatření, která vláda Dolní sněmovně nedoporučuje. Nerad by odvolával snížení, která navrhl minulého roku a která už nabyla moci zákona. Nerad by znovu zaváděl bez důvodu některé daně, které už dřívější vlády zrušily. Kdyby se však boj, který nyní země podstupuje, měl protáhnout přes rok, byla by vláda stěží s to natrvalo udržet tyto daňové úlevy. Všeobecně nemíní navrhovat zvýšení nepřímých daní. Nerad by se také uchyloval ke státní půjčce, neboť neexistuje země, jejíž statky by byly tak zatíženy dluhy, jako je tomu právě u Anglie. Nakonec po všech těchto úvodech přešel pan Gladstone k tomu, co vláda míní navrhnout. Bylo to zdvojnásobení důchodové daně na dobu šesti měsíců a úplné zrušení dosavadního rozlišování mezi domácími a zahraničními směnkami. Průměrný poplatek z prezentovaných směnek, i když nebyl rozdělen rovnoměrně, činil v průměru 1 šilink 6 pencí ze 100 šilinků; Gladstone nyní navrhuje upravit jej jednotně na 1 šilink ze 100. Tato změna přinese podle jeho výpočtu zvýšení příjmů o 60 000 liber št. Pokud jde o důchodovou daň, má zvýšení činit od 7 do 101/2 pence z libry u důchodů od 150 liber výše a od 5 do 71/2 pence z libry u důchodů od 100 do 150 liber št. Zároveň Gladstone navrhl, aby ho Dolní sněmovna zmocnila vydat, než bude vybrána daň, za 1 750 000 liber št. pokladničních poukázek, které by pak byly splaceny z výnosu zvýšené důchodové daně. Závěrem se pan Gladstone pokusil — ne příliš úspěšně — obhájit svá nedávná opatření ke snížení státního dluhu, která, jak víte, skončila žalostným nezdarem.
Rozpravy k tomuto prohlášení se zúčastnilo několik poslanců, ale jediný projev, který stojí za zmínku, byl projev pana Disraeliho. Prohlásil, že by se nestavěl proti žádnému návrhu, který vláda pokládá za nutné předložit s plnou odpovědností Dolní sněmovně, aby bylo možno vést hrozící válku co nejenergičtěji, a jak doufá, úspěšně. Avšak musí protestovat proti tomu, aby v případě delšího trvání války bylo přímé zdanění jediným zdrojem jejího financování. Pokud jde o druhou část expozé pana Gladstona, tu, která se týkala současného stavu financí země a peněz, jež jsou k dispozici, zdá se mu, že tu je jakási nejasnost, která nesmí být v rozpočtové zprávě, zvláště pak ve zprávě předkládané za takových okolností, jaké jsou nyní. Nepokládá nynější bilanci státní pokladny za dostatečnou nebo uspokojivou. Když se tato vláda ujala úřadu, vykazovala bilance státní pokladny k 3. lednu 1853 aktiva 9 miliónů liber št., ale už rok nato, v lednu 1854, se tato aktiva snížila na polovinu. Disreali odhaduje, že 5. dubna příštího roku budou aktiva státní pokladny činit 3 milióny liber št., kdežto výplata dividend věřitelům státu a výdaje na provedení konverze budou vcelku vyžadovat 9 až 10 miliónů liber št. Ctihodný gentleman prohlásil, že by nemělo smyslu uvádět to v bilanci státní pokladny, ale že nedostávající se částku vykáže na účtu schodku. Disraeli tvrdí, že je nesmírně důležité, aby v této době byla bilance uspokojivá, jenže nyní nejde o to, zda bude bilance vyrovnaná nebo zda bude přebytek, nýbrž je otázka, zda se vůbec podaří bilanci vyrovnat a nevznikne-li velký schodek; a skutečně, nejenže bilance není vyrovnaná, nýbrž je tu ohromný schodek, což kancléř pokladu zavinil dvěma opatřeními: Za prvé tím, že snížil úrok z pokladničních poukázek na 11/2 % když hodnota peněz stoupala, a za druhé svou nedomyšlenou konverzí obligací Společnosti jižních moří[96], což bylo opatření, které nejen pohltilo všechna aktiva bilance, ale zanechalo mu ještě nynější schodek 2 milióny liber št.
Po několika bezvýznamných poznámkách jiných poslanců bylo projednávání zprávy o rozpočtu skončeno a odhlasováno usnesení.
Napsal K. Marx 7. března 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4035 z 24. března 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — spořitelen. (Pozn. red.)
b — stav, který byl před válkou. (Pozn. red.)
92 Když roku 1853 masové stávkové hnutí anglického proletariátu stále sílilo, přišla skupina chartistů v čele s Jonesem na myšlenku, že by se měla vytvořit mohutná organizace dělnictva „Masové hnutí“ (Mass-Movement), která by sjednocovala trade-uniony i neorganizované dělníky, především proto, aby byly koordinovány stávky v různých krajích. V čele organizace měl stát pravidelně svolávaný dělnický parlament složený z delegátů zvolených jak na shromážděních neorganizovaných dělníků, tak na schůzích trade-unionů, které se přidají k „Masovému hnutí“. Dělnický parlament byl svolán do Manchesteru 6. března 1854 a zasedal do 18. března. Projednal a schválil program „Masového hnutí“ a vytvořil pětičlenný výkonný výbor. Marx, zvolený jako čestný delegát, zaslal dělnickému parlamentu dopis (viz zde), který byl přečten 10. března. Za nejbližší úkol anglického dělnického hnutí v něm označil úkol vytvořit samostatnou proletářskou masovou politickou stranu. Marx přikládal svolání dělnického parlamentu velký význam, neboť v tom viděl pokus vytrhnout anglické dělnické hnutí z úzkého rámce trade-unionismu, krok ke spojování hospodářského boje s politickým.
Pokus organizovat „Masové hnutí“ se však nezdařil, protože většina předáků trade-unionů, kteří byli proti politickému boji, nepodporovala myšlenku vytvoření jednotné masové dělnické organizace. Odliv stávkového hnutí v létě 1854 se také nepříznivě odrazil na účasti na mohutném masovém hnutí. Od března 1854 se dělnický parlament už nesešel.
94 Tím se myslí výkonný výbor Národního chartistického sdružení, založeného v červenci 1840. Toto sdružení bylo první masovou dělnickou stranou v dějinách dělnického hnutí a mělo v letech rozmachu chartisrnu na 40 000 členů. V činnosti sdružení se projevovala ideová a taktická nejednotnost jeho členů; většina chartistických vůdců podléhala maloburžoazní ideologii. Po porážce chartistů v roce 1848, na začátku padesátých lct, se přední představitelé revolučního chartismu, kteří měli blízko k včdcckému komunismu, především Ernest Jones, snažili reorganizovat chartistické hnutí na socialistické základně. To se projevilo v programu schváleném na chartistickém sjezdu v roce 1851. V druhé polovině padesátých let, kdy v anglickém dělnickém hnutí dočasně zvítězil oportunismus a chartismus upadal, přestalo sdružení fakticky existovat.
95 Jde o manifest Mikuláše I. z 21. (9.) února 1854 o přerušení diplomatických styků s Francií a Anglií; v dopise Napoleonovi III. z 9. února (28. ledna) 1854 odmítl Mikuláš I. jakýkoli kompromis ve východní otázce.
96 Společnost jižních moří byla založena v Anglii kolem roku 1712; naoko to měla být společnost pro obchod s Jižní Amerikou a tichomořskými ostrovy, ale ve skutečnosti byla založena pro spekulaci se státními papíry. Dostala od vlády řadu výsad a monopolních práv, zejména právo vydávat státní cenné papíry, a rozvinula obrovskou spekulační činnost, která roku 1720 skončila úpadkem společnosti. Tím vznikl velký státní dluh, který se Gladstone v roce 1853 pokoušel zčásti zlikvidovat skoupením znehodnocených akcií této společnosti.