Nóta Rešida paši. — Italský list o východní otázce

Karel Marx

*Nóta Rešida paši. — Italský list o východní otázce

Londýn, v úterý 18. dubna 1854

Anglická a francouzská vláda si prý konečně vyměnily text útočné a obranné smlouvy o pěti článcích. Obsah ještě nebyl oznámen.

Smlouva mezi Rakouskem a Pruskem nebyla ještě uzavřena, sporným bodem je prý obsazení hranice s ruským Polskem — tento bod pruský dvůr zčásti odmítá.

6. dubna se v Aténách sloužilo Tedeum na počest výročí řecké nezávislosti. Vyslanci západních mocností se slavnosti nezúčastnili. Téhož dne přinesl aténský „Pozorovatel“ zprávu, že bylo vydáno šestnáct královských výnosů, v nichž se přijímá rezignace jedenadvaceti generálů, plukovníků a jiných důstojníků, kteří se hodlali připojit k povstalcům. Den nato došla do Atén zpráva, že povstalci utrpěli těžkou porážku u Arty. Už samo místo bitvy prozrazuje, že povstání ani v nejmenším nepostoupilo a že jedinými oběťmi byli zatím jen řečtí venkované, kteří obývají pohraniční kraje řeckého království.

Vzpomínáte si jistě, že vyslanci ruský, anglický a francouzský požádali roku 1827 Vysokou Portu, aby odvolala z Řecka všechny Turky, i ty, kteří tam bydlili trvale. Když Turci odmítli uposlechnout, byli donuceni k poslušnosti bitvou u Navarina. Podobné nařízení teď vydala Vysoká Porta proti Řekům. A protože ani dopis Rešida paši řeckému vyslanci panu Metaxasovi, ani cirkulář lorda Stratforda de Redcliffe britským konzulům nebyly dosud uveřejněny v londýnských novinách, posílám vám jejich překlad z „Journal de Constantinople“ z 5. dubna:

„O d p o v ě ď R e š i d a p a š i, m i n i s t r a z a h r a n i č n í ch v ě c í,
n a n ó t u p a n a M e t a x a s e

Cařihrad 3. redžebu 1270 (1. dubna 1854)

Seznámil jsem se s nótou, kterou jste mi zaslal 26. března v souvislosti se svým rozhodnutím opustit toto hlavní město. Vzhledem k tomu, že vláda Vysoké Porty nedostala od řecké vlády uspokojivou odpověď na svůj spravedlivý protest proti nynějším událostem, a vzhledem k tomu, že chargé dʼaffaires Vysoké Porty je nucen na základě svých instrukcí opustit Atény, bude vhodné, vážený pane, abyste rovněž opustil Cařihrad. Vracím Vám proto na Vaši žádost Vaše pověřovací listiny. Ježto tímto dnem jsou přerušeny diplomatické i obchodní styky mezi oběma zeměmi, rozhodli jsme se, aby se řečtí zastupitelští úředníci ustanovení v různých provinciích naší říše, stejně jako řečtí konzulové neprodleně vrátili domů. Rovněž obchodníci a jiní řečtí poddaní žijící v Turecku musí odjet z Cařihradu; šetříce však zájmů řeckého obchodu, poskytujeme jim lhůtu čtrnácti dnů. Pokud jde o Řeky usazené v provinciích, bude se tato lhůta počítat teprve ode dne, kdy obdrží příkaz k odchodu. Je nezvratně dokázáno, že k vpádu do našich pohraničních provincií došlo nikoli nedopatřením, nýbrž za blahovolné patronance řecké vlády. Ačkoli má říšská vláda bezesporu právo zadržet a zabavit všechny lodi kotvící v našich přístavech jako zástavu za velmi značné výdaje, které nám byly způsobeny, můj vznešený vládce se domnívá, že jeho smyslu pro umírněnost spíše odpovídá nezpůsobovat škody řeckým poddaným v otázce, která se týká jedině řecké vlády. Až se tato vláda zase vrátí k spravedlivějším citům a bude zase respektovat mezinárodní práva a pravidla ius gentium^{^[a]}, pak nastane čas prozkoumat otázku náhrady škod způsobených tímto povstáním. Všechny řecké lodi se tedy smějí vrátit bez překážek domů ve stanovené lhůtě. Příslušným úřadům bylo uloženo usnadnit odjezd řeckým poddaným, kteří jsou opuštění a bez prostředků, a co možná shovívavě zacházet s nemocnými a invalidy. (Nejkřesťanštější a nejcivilizovanější vláda Rakouska řeší takové záležitosti jiným způsobem — viz vyhnání Tessiňanů^{^[119]}.) Pokládám za účelné znovu zdůraznit, že k tomuto rozhodnutí nás donutila jedině řecká vláda, takže všechnu odpovědnost za to nese Řecko.

Rešid paša“

V důsledku tohoto nařízení se 5. dubna nalodilo v Cařihradě 3000 Řeků, a jak jsme slyšeli, také smyrenský paša již oznámil toto nařízení Řekům bydlícím v tomto městě.

Cirkulář zaslaný lordem Stratfordem de Redcliffe britským konzulům v Turecku a Řecku zní:

„Cařihrad, v sobotu 1. dubna 1854

Vážený pane,

dostal jsem zprávy, že Řekové, kteří vpadli do pohraničních oblastí Turecka, podněcují sultánovy řecké poddané ke vzpouře, prohlašujíce, že francouzská a anglická vláda je ochotna je podporovat při svržení sultánovy moci. Byl jsem dále informován, že podobné rejdy se provádějí s cílem přesvědčit lid, že francouzský a anglický vyslanec vezmou v ochranu všechny řecké poddané v Turecku, jakmile Porta v důsledku přerušení diplomatických a obchodních styků s Řeckem oznámí svůj úmysl vypovědět je ze sultánových držav. Ježto takovéto domněnky mohou posilovat klamné naděje, svést na scestí poctivě smýšlející lidi a zločinným způsobem rozmnožit utrpení nutně provázející válku, spěchám, abych Vás ujistil, že tato tvrzení jsou naprosto bezpodstatná. Ti, kdo byť jen na okamžik věří těmto tak průhledným výmyslům, odporujícím zdravému rozumu a faktům, musí být vskutku velice nevědomí a důvěřiví. Ale tak už tomu bohužel je ve všech zemích, kde je ještě tak málo možností informovat veřejnost. Vy víte stejně dobře jako já, že Anglie a Francie stojí při ušlechtilé obraně proti násilnému a nespravedlivému přepadení zcela na straně sultánově. Z toho nutně vyplývá, že obě spojenecké vlády mohou sledovat hnutí, které nemá jiný cíl než prospět Rusku a ještě ke všemu je vyvoláno naprosto uměle, pouze s nevolí a rozhořčením. Toto hnutí nakonec nutně způsobí Portě a jejím spojencům těžkosti a neskýtá jinou vyhlídku než zničení těch, kdo nasazují své životy pro tak chimérickou iluzi. Soucítíme samozřejmě s nevinnými rodinami, které musí bohužel nést následky bezohledné a bezzásadové politiky, ale nepřichází pro nás v úvahu, abychom udržovali styky s vůdci tohoto hnutí, ani nemůžeme skrývat pocity, které v nás nemůže nevyvolávat počínání takovýchto nerozvážných lidí. Prosím Vás snažně, abyste využil každé příležitosti, kdy můžete seznámit s obsahem tohoto cirkuláře všechny, kdo by mohli být uvedenými falešnými pověstmi dezorientováni.

Stratford de Redcliffe“

Kromě Němců mají největší zájem na tom, jak dopadnou východní komplikace, Maďaři a Italové. Je proto dost důležité znát záměry různých stran těchto národů a jejich Vzájemné vztahy. Následující článek z turínské „Unione“, který jsem proto přeložil, ilustruje názory konstituční strany v Itálii^{^[120]}, která je zřejmě zcela odhodlána obětovat pro obnovení nezávislosti Itálie Uhry. Tajemství, proč se tak dlouho drží rakouské mocnářství, je právě v tomto provinčním sobectví, které zaslepuje jednotlivé národy iluzí, že mohou získat svobodu na úkor nezávislosti druhého národa.

„Anglické noviny se všemožně snaží dodat nadcházející válce s Ruskem ráz boje za svobodu a evropskou nezávislost, přičemž Anglie ve skutečnosti nesleduje nic jiného než své vlastní obchodní zájmy. To potvrzuje ta okolnost, že lord John Russell doporučuje nám, Italům, abychom byli pěkně zticha, a naznačuje, že dříve nebo později se Rakousko stane lidštějším. Tím alespoň uznává, že zatím na něm nic lidského není. Nicméně lidumilná Anglie se snaží zajistit si spojenectví s ním v zájmu ‚Vítězství svobody a nezávislosti Evropy‘. Pokud jde o francouzský tisk, ten není svobodný; bojí se, že při prvním provinění dostane výstrahu a při druhém už bude zastaven, a tak nedělá nic jiného, než opakuje jako ozvěna to, co si přeje vláda. Kromě toho francouzské noviny nejsou zvyklé hlouběji zkoumat problémy denní politiky a příliš podléhají módním náladám. Německé liberální listy mají ohromný strach z Ruska, a to právem, uvážíme-li, jaký vliv si už získalo na dvě hlavní německé mocnosti. Ale co my vlastně chceme? Nezávislost Itálie. Dokud se ovšem mluví o územní celistvosti Turecka a evropské rovnováze založené na vídeňské smlouvě, je docela přirozené, že se budeme muset smířit s dosavadním stavem, přestože je tolik v rozporu s tím, co si přejeme. Oč usiluje Rusko? Aby se zbavilo osmanské říše, tudíž i současné rovnováhy, a revidovalo mapu Evropy. A to je právě to, co si přejeme my. Lze ovšem namítnout, že Rusko ji chce revidovat po svém. Ale to by právě mohlo dopadnout v náš prospěch, protože ani Francie, ani Anglie, ani Německo nemohou strpět nové rozšíření území či vlivu říše, která má obojího beztak až příliš, a tak budou nuceny se poohlédnout po baště proti Rusku. Touto baštou nemůže být žádný jiný stát než Rakousko, vůči němuž budou západní státy muset být štědré a dát mu celé údolí Dunaje od Ršavy až po Černé moře a jižně od Dunaje Dobrudžu a klíče k Balkánu. Rakousko pak bude mít:

1) rozsáhlé území s obyvatelstvem národností příbuzných těm, které k němu patří teď;
2) celý tok mohutné řeky, tak nezbytné pro německý obchod.

V tomto případě nebude už Rakousko potřebovat Itálii, alespoň ne ke své obraně; pod jeho vládu přibude k šesti miliónům jižních Slovanů a čtyřem miliónům Dakorumunů ještě na tři milióny prvních a čtyři milióny druhých.

Celistvost a nezávislost Turecka! Dva vznešeně znějící paradoxy. Rozumíte-li nezávislostí svobodu, aby si národ vládl sám podle vlastních zásad a aby nikdo cizí neměl právo se vměšovat do jeho záležitostí, pak tato nezávislost byla už silně narušena kajnardžskou smlouvou a dostala poslední ránu z milosti (colpo di grazia) nedávnou smlouvou se západními mocnostmi. A tak dnes už v Turecku nevládne sultán, nýbrž evropské mocnosti; a jakmile budou muslimové a křesťané, porobitelé a porobení, postaveni před zákonem naroveň, jakmile rája — a to jsou čtyři pětiny obyvatelstva — dostane do rukou zbraně, Turecko přestane existovat; začne přerod, který se neobejde bez násilí a velkých nepořádků, bez boje mezi oběma vyznáními, která se za čtyři sta let naučila vzájemně se nenávidět. Nevykládejte nám tedy o nezávislosti Turecka, to je jen báchorka pro malé děti.

A územní celistvost! Neodtrhly snad Francie a Anglie se souhlasem Ruska od Turecka řecké království, tj. Peloponnésos, Atiku, Boiotii, Fokidu, Akarnanii, Aitolii, ostrov Negroponte^{^[b]} atd., vcelku území s miliónem obyvatel? Či ne? Nevzala si snad Francie Alžírsko? Nedaly snad Francie, Anglie a Rusko Egyptu poloviční nezávislost? Neobsadili Angličané před patnácti lety Aden u Rudého moře? Nebrousí si opět Angličané zuby na Egypt? A nebrousí si Rakousko zuby na Bosnu a Srbsko? Jaký smysl tedy má mluvit o zachování stavu, proti kterému se všichni spikli a který není tak pevný, aby se sám udržel?

Shrnujeme tedy: jestliže Rusko zamýšlí provést převrat v Turecku, zamýšlí dobrou věc; také západní mocnosti mají naprostou pravdu, mají-li v úmyslu postavit se proti ruské výbojnosti. Ale jestliže tyto mocnosti chtějí dosáhnout svého cíle, musí se oprostit od diplomatického pokrytectví, za které se schovávají, a musí být odhodlány zničit Turecko a revidovat mapu Evropy. K tomuto závěru musí dospět.“

Napsal K. Marx 18. dubna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4068 z 2. května 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — doslova: právo národů, latinský výraz pro mezinárodní právo. (Pozn. red.)

b — dnešní Euboiu. (Pozn. red.)

119 Počátkem roku 1853 vystěhovala rakouská vláda z Lombardie přes 5000 lidí pocházejících ze švýcarského kantonu Tessinu. Toto opatření zdůvodňovala tím, že prý povstání v Miláně v únoru 1853 bylo připravováno italskými revolucionáři, kteří emigrovali do Tessinu a žili tam. Teprve v březnu 1855 po dlouhých diplomatických vyjednáváních povolila rakouská vláda vyhnaným Tessiňanům návrat.

120 Italskou konstituční stranou rozumí Marx liberální stranu (takzvané „moderatti“ — umírněné) v čele s Cavourem. Tato strana zastávala zájmy liberálně monarchistické velké buržoazie a zburžoaznělé šlechty, jež se domáhaly sjednocení Itálic shora pod záštitou savojské dynastie. Liberální strana měla strach z revolučního hnutí lidových mas, a proto založila svou taktiku na využívání příznivé mezinárodní situace a pomoci druhých zemí. V letech 1853—1854 prosazovala, aby se Piemont účastnil krymské války po boku Anglie a Francie. Slibovala si, že si tak zajistí podporu těchto států v otázce sjednocení Itálie. Piemont vstoupil do války roku 1855.

Turínský list „Unione“ [„Jednota“] byl orgánem levého křídla této strany.