Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Smlouva mezi Rakouskem a Pruskem. —
Parlamentní debaty 29. května
Londýn, v úterý 30. května 1854
„Times“ se velice rozčilují nad tím, že britský generál vydal rozkaz zakazující jejich „vlastnímu zpravodaji“ doprovázet britskou armádu. Kdyby tato válka byla válkou bona fide[a], bylo by nesmyslné protestovat proti takovému opatření; vždyť už vévoda z Wellingtonu si ve svých depeších neustále stěžoval na to, že Napoleon může svým generálům ve Španělsku posílat zprávy o jeho zamýšlených pohybech a dispozicích, které čerpá z anglického tisku. Za daných okolností může ovšem být účelem tohoto rozkazu jedině to, aby anglická veřejnost nebyla informována o zrádných úmyslech britských expedičních sil; jeho důstojným doplňkem je dekret, který si právě vynutili na sultánovi hrdinové 2. prosince a který byl přečten ve všech mešitách, dekret zakazující Turkům veškeré politické debaty. Vskutku také, proč by na tom měli být Turci v tomto ohledu lépe než sama anglická veřejnost?
Na včerejší schůzi Dolní sněmovny se pan Blackett dotázal lorda J. Russella, zda Velká Británie posledním vídeňským protokolem[141] uznala či sankcionovala první článek smlouvy mezi Rakouskem a Pruskem z 20. dubna 1854, kterým si smluvní mocnosti
„vzájemně zaručují své německé i mimoněmecké državy, takže jakýkoli útok na území jedné z nich, ať jej podnikne kdokoli, bude považován za nepřátelský útok na území druhé mocnosti“.
Lord John Russell odpověděl, že „protokol neobsahuje žádné výslovné uznání či sankci tohoto prvního článku smlouvy mezi Rakouskem a Pruskem“. Ať už výslovné nebo ne, ve včerejším francouzském „Moniteuru“ se můžeme dočíst, že
„poslední vídeňský protokol spojuje anglo-francouzskou dohodu o současné válce s rakousko-pruskou smlouvou pro případ války“,
tj. spojuje nynější anglo-francouzskou válku proti Rusku s případnou rakousko-pruskou válkou po boku Ruska, a to je v každém případě záruka, kterou západní mocnosti dávají Prusku a Rakousku pokud jde o nerušené držení Poznaňska, Haliče, Uher a Itálie. Lord John Russell dále přiznává, že se v tomto protokolu
„projevuje tendence utvrdit a zachovat zásady vytyčené vídeňskými protokoly, totiž celistvost turecké říše a vyklizení podunajských knížectví ruskými vojsky“.
Fakticky to znamená nový závazek zachovávat status quo ante bellum. Západní mocnosti nemohou předstírat, že by tímto protokolem získaly nějakou výhodu oproti Rusku; neboť v prusko-rakouské smlouvě se výslovně stanoví:
„Podnětem k útočné nebo obranné akci ze strany obou smluvních mocností by bylo za prvé přivtělení podunajských knížectví k Rusku a za druhé útok Rusů na Balkán nebo jejich přechod přes Balkán.“
Obě tyto podmínky si zřejmě nadiktovalo Rusko. Od samého počátku prohlašovalo, že nemíní knížectví přivtělit k svému území, nýbrž držet je jako „materiální záruku“, že budou uspokojeny jeho požadavky. Přechod přes Balkán, a mít přitom před sebou osmdesátitisícovou francouzskou armádu — takový záměr v ruských plánech polního tažení nikdy neexistoval; jediným cílem Rusů je zajistit si některé pevnosti na pravém břehu Dunaje jako předmostí pro svou armádu, aby mohli kdykoli vpadnout do Bulharska. Poznamenáváme mimochodem, že „Times“, zmiňujíce se o tomto novém protokolu, kojí se nadějí, že se západním mocnostem alespoň podařilo získat na svou stranu Rakousko, protože o Prusku je prý „všeobecně známo“, že je nyní ovládáno „ruskými agenty“; „Morning Chronicle“ pak pochybuje i o upřímnosti Rakouska. Velký Napoleon by byl přinutil Rakousko a Prusko k otevřenému spojenectví s Ruskem; malý Napoleon dovoluje Rusku, aby mu vnutilo takové spojenectví s německými mocnostmi, které vzdaluje jeho armádu co nejdále od její operační základny.
Na dotaz pana Milnese lord John Russell prohlásil, že
„Francie vyslala vojsko v síle asi 6000 mužů s příkazem obsadit Peiraieus. Rovněž jeden anglický pěší pluk, který asi před týdnem opustil Anglii, je určen k obsazení Peiraieu.“
Příčinou tohoto opatření je prý spiknutí řecké vlády s Ruskem. Ale vojska mají obsadit Atény jen za určitých okolností. V dnešních francouzských novinách čteme, že
„král Oto přijal ultimátum a slíbil, že povolá zpět Mavrokordatovu vládu, upustí-li se od okupace. V opačném případě je rozhodnut přenést sídlo vlády do vnitrozemí a tam soustředit své vojsko.“
Že tato druhá možnost nezůstane jen prázdným slovem, je vidět z dalšího prohlášení lorda J. Russella:
„Jestliže se řecký král postaví proti pokusům svého lidu porušit povinnosti neutrální mocnosti, nalezne u vojsk, která tam byla vyslána, ochranu a zároveň v nich bude mít prostředek, jak donutit svůj lid, aby tyto povinnosti respektoval. Jestliže se naopak ukáže, že protesty, které jsme dostali od řecké vlády, nejsou míněny upřímně, budou tato vojska patrně užitečná jinak.“
Čili: Ať dělá řecká vláda co dělá, Řecko bude okupováno.
„Times“ poněkud rozmrzele poznamenávají, že
„francouzská vojska nyní tvoří většinu posádek v Římě, Aténách a Cařihradě, třech největších městech starověkého světa“.
Starý Napoleon míval ve zvyku obsazovat hlavní města novověkého světa. Malý Napoleon, kterému stačí teatrální zdání velikosti, rozptyluje své armády po bezvýznamných zemích a vhání velkou část armády do culs de sac[b].
Odvolání návrhu zákona o zamezení podplácení voličů na včerejší večerní schůzi sněmovny bylo příležitostí k nesmírně zábavnému utkání mezi maličkým Johnnym, Disraelim a Brightem. Pan Disraeli poznamenal:
„Vláda předložila během tohoto zasedání sedm závažných návrhů zákonů. Při hlasování o třech z těchto sedmi návrhů byla poražena, tři návrhy byly staženy z pořadu a při sedmém utrpěla vláda povážlivou, byť dílčí porážku. Poražena byla při hlasování o návrhu na zásadní změnu zákona o nuceném přesidlování chudých, návrhu zákona o školství ve Skotsku a návrhu zákona na úplnou revizi systému parlamentních přísah. Stáhla z pořadu i tento návrh zákona o zamezování podplácení voličů; stáhla z pořadu velice důležitý návrh zákona o základních změnách ve státní službě a stáhla návrh na reformu parlamentu. Zákon o reformě oxfordské university vyjde z této sněmovny ve velmi zkomolené podobě.“
Nebyly-li vyhlídky na to, že se tato opatření uskuteční, neměla je vláda vůbec předkládat... Říkalo se, že nynější vláda sice nemá žádné zásady, ale že jsou v ní „všechny talenty“, pak by se ovšem bylo dalo očekávat, že obětuje-li každý ministr své osobní přesvědčení, bude mít z tohoto hrdinství aspoň nějaký užitek veřejnost.
Rozhorlení lorda Johna nepřidalo jeho odpovědi nijak na přesvědčivosti. Velebil přednosti zamítnutých i stažených návrhů. Ať už je tomu jakkoli, dodal, sněmovna se nestaví na stranu pana Disraeliho a jeho přátel. Pan Disraeli obvinil vládu z lehkověrnosti nebo nadržování při provádění zahraniční politiky, ale nikdy neměl odvahu dotázat se sněmovny, jaké je v této otázce její mínění. Tvářil se, jako by nechtěl rušit vládu v jejích válečných přípravách; ale přesto předložil návrh, který měl vládu zbavit prostředků na vedení této války. Tento návrh byl poražen většinou více než sto hlasů. Pokud jde o zákon o právech židů, za jejichž emancipaci se Disraeli naoko přimlouvá, jednou toto opatření podporoval a podruhé se stavěl proti němu podle toho, jak se mu to právě hodilo.
Touto odpovědí vyprovokoval nešťastný vůdce Dolní sněmovny nový útok svého odpůrce, a to ještě mnohem prudší, než byl první.
„Urozený lord,“ pravil pan Disraeli, „se zřejmě domnívá, že mě překvapuje, že se nevzdal svého úřadu. Naopak, byl bych nesmírně překvapen, kdyby to učinil. (Hlasitý smích.) Bude třeba ještě daleko víc porážek, pokud možná ještě víc ponižujících, ještě úplnějších, než se bude urozený lord cítit nucen podniknout tento krok. (Potlesk.) Znám urozeného lorda příliš dobře. Zaujímal jsem velmi dlouho místo v řadách opozice, když on byl u moci. Viděl jsem ho až příliš často v podobné situaci. Zažil jsem mnohokrát, jak utrpěl naprosto zdrcující porážku, a přesto se držel úřadu s vlastenectvím a vytrvalostí vzbuzující bezmezný obdiv. (Potlesk a smích.) Pokud jde o válku, vláda oznámila parlamentu, že mu předloží všechny dokumenty týkající se této věci, ale ve skutečnosti zatím nejzávažnější část dokumentů zatajila a celá naše země by byla zůstala v naprosté nevědomosti o tom, co se děje, nebýt odhalení v ‚Journal de Saint-Pétersbourg‘. Po těchto odhaleních musel on, Disraeli, změnit své mínění jen potud, že mohl zanechat všech dohadů a přímo prohlásit, že se vláda provinila buď vědomým nadržováním, nebo lehkověrností.Je přesvědčen, že v dohledné době to bude mínění celé země.“
Potom se pan Disraeli jal hájit vládu lorda Derbyho a dokazovat, že tehdy byla opozice lorda Johna proti němu „buřičská“. Lord John přinesl velké oběti:
„Rozešel se se svými celoživotními druhy, kteří mu byli po celý život věrni, aby přivinul na svá ňadra staré nepřátele, kteří po celý život popírali jeho schopnosti a veřejně ho očerňovali. Vzdal se důvěry — abych tak řekl téměř rozbil onu historickou stranu, jejíž důvěra měla být pro muže, jako je urozený lord, neméně drahá než přízeň jeho vladařky. (Potlesk.) A proč to udělal? Protože byl oddán velkým zásadám a byl rozhodnut provést velká opatření. Nyní však všechna jeho opatření ztroskotala, a on zůstává v úřadě dál. Pokud jde o jeho postup v židovské otázce, pan Disraeli naprosto rozhodně a kategoricky protestuje proti tvrzení urozeného lorda.“
Nato nezbývalo lordu Johnu Russellovi nic jiného než vymluvit se na své „nezdary“ a vylíčit další trvání koalice jako nutné zlo.
Pan Bright vyslovil názor, že
„urozený lord vyšel z rozpravy s jistou úhonou. Složení vlády bylo takové, že od první chvíle její existence bylo jasné, že nemůže jednat ve prospěch země. Připomněl výrok jednoho duchaplného gentlemana v této sněmovně a velkého přítele urozeného lorda a vlády, který prohlásil, že kabinet by dosáhl velkolepých výsledků, jen kdyby se nemusel zabývat politikou. To byl zřejmě asi kurs, který vláda sledovala. Ve všech otázkách kromě svobodného obchodu se vláda ukázala naprosto neschopná radit sněmovně, vést ji nebo ji kontrolovat. Je zřejmé, že urozený lord, který je ze zdvořilosti nazýván vůdcem sněmovny, sněmovnu nevede a sněmovna nejde za urozeným lordem a že návrhy vlády jsou zcela bez okolků zamítány. Vy jste nás zavlekli do války a vy nás z ni musíte vyvést. Nejsme ochotni převzít odpovědnost. To je situace, do které nás zahnala vláda. Tím, že podrývá a narušuje turecké státní zřízení, narušuje a podrývá do jisté míry i parlamentní systém této země.“
Můžeme se zeptat, k čemu tu tento systém je. Vnitropolitické otázky se nesmějí rozviřovat, protože země vede válku. Protože země vede válku, nesmí se diskutovat o válce. Proč potom zůstává parlament? Starý Cobbett prozradil toto tajemství: jako pojistný ventil pro zjitřelé vášně země.
Napsal K. Marx 30. května 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4103 z 12. června 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — vážně míněnou. (Pozn. red.)
b — do slepých uliček, do bezvýchodné situace. (Pozn. red.)
141 Tím se míní protokol jedné z porad zástupců Anglie, Francie, Rakouska a Pruska, která se konala 23. května 1854 ve Vídni.