Obléhání Silistry

Bedřich Engels

Obléhání Silistry

Po období vyplněném vojenskými akcemi, které ani nestálo za to kritizovat, protože nebyly podnikány ze strategických a taktických, nýbrž z diplomatických a parlamentních důvodů, je obležení Silistry a útok na ni konečně událostí, která má skutečný vojenský význam.

Tento útok ukazuje, že si Rusové stále udržují iniciativu a že až dosud se museli Turci, spojenecké armády a spojenecké flotily řídit tím, co podnikal nepřítel. Spojenecké flotily jsou instinktivně a neodolatelně přitahovány ruskou flotilou v jejím bezpečném úkrytu v Sevastopolu; bez pozemních sil ovšem nejsou s to tuto pevnost napadnout, a tak je ochromuje a drží v šachu flotila, která se jim ani kvalitou, ani počtem lodí zdaleka nevyrovná. I evakuace pevnůstek na kavkazském pobřeží, provedená v pravý čas a přímo před nosem britských a francouzských parníků, ukazuje, že Rusové jsou odhodláni udržet si iniciativu, jak dlouho to jen půjde. A to je ve válce velká věc. Je to důkaz převahy ať už v počtu a kvalitě vojska, či ve velení. Udržuje to morálku vojáků při všech neúspěších a ústupech kromě porážky v rozhodné bitvě. Právě tato iniciativa stmelovala malou Wellingtonovu armádu obklíčenou ve Španělsku statisícovými vojsky Francouzů a dělala z ní střed, kolem něhož se točily všechny události oné pětileté války. Mohou vás donutit k ústupu, mohou vás zatlačit, ale dokud jste s to dávat impuls nepříteli, místo aby on dával impuls vám, máte nad ním stále v jistém smyslu převahu, a co je ještě víc: vaši vojáci se budou cítit jednotlivě i společně silnější než vojáci protivníkovi. Útok na Silistru je mimochodem první skutečná ofenzívní operace Rusů od té doby, kdy skončili obsazování Dunaje. Vstup do Dobrudže měl povýtce obranné cíle, znamenal zkrácení fronty a krok k zajištění ústí Dunaje. Ale útok na Silistru je nejen odvážná, ale i neobyčejně dobře vypočtená operace.

V letech 1828—1829 Rusové, tehdy páni Černého moře, zcela právem obešli Silistru, aby si především zajistili Varnu, protože Varna jim otvírala nové námořní spojení s jejich vlastní zemí. Ale Silistra je natolik důležitá, že pokládali za nutné ji dobýt, dříve než překročili Balkán. Dnes, kdy Černé moře ovládají spojenecké flotily, ztrácí Varna pro Rusy skoro všechen výžnam a hlavními body útoku se pro ně stávají Silistra a Šumla. Varna teď pro ně může mít pouze negativní hodnotu; dobudou-li ji, nezískají lepší operační základnu, ale jen připraví nepřítele o to, co by se dalo nazvat námořním předmostím, pod jehož ochranou může protivník na svých lodích nečekaně soustředit určitý počet vojsk k té či oné jednotlivé operaci. Podobně Dánové roku 1849 nejdříve vlákali pruskou armádu do Jutska a potom náhle přepravili po lodích silné oddíly na své námořní předmostí ve Fredericii, provedli výpad a zničili skvělý, ale daleko slabší šlesvicko-holštýnský sbor, který tam byl ponechán, aby prováděl obléhání. Rusové, zatlačení od Černého moře, nemohou za žádných okolností překročit Balkán, dokud si nezajistí Varnu, ale nemohou postoupit k Varně, dokud se nezmocní alespoň Silistry.

To jsou však úvahy prozatím druhotného významu. Rusko nemůže bez podpory Rakouska pomýšlet na přechod Balkánu, má-li před sebou své dnešní nepřátele. Silistra má v této chvíli pro Rusy především obrovský obranný význam; je pro ně nesmírně důležitá, a jestliže ji nedobudou, mohou pokládat své letošní tažení za ztracené. Silistra leží právě proti středu ruských postavení, která se táhnou od Giurgiu přes Calaraši a Černavodu ke Küstendži. Protože před těmito postaveními je silný systém pevností a protože Ömer paša číhá v Šumle jako pavouk v síti na každý pohyb vyhlédnuté kořisti a spojenecká vojska jsou očekávána na Kamčiji a Devně, je pramalá naděje, že síly, jimiž mohou Rusové disponovat ve válce na Dunaji, spatří kdy bez cizí pomoci ona trácká údolí, jejichž zeleň tak okouzlila unavené Dibičovy vojáky, když na ně shlíželi s výšin Balkánu. Rusko musí alespoň pro letošek počítat s pouhou obranou toho, co zatím dobylo, pokud se k němu nepřipojí Rakousko nebo pokud nenastane nějaká okolnost, která by ochromila či přiměla k odchodu jeho nejhrozivějšího protivníka, anglo-francouzskou armádu. Defenzívní válka předpokládá systém polních nebo, pokud je to možné, stálých opevnění. Dokud však je Siiistra v rukou nepřítele, nemají Rusové k dispozici žádná stálá opevnění, leda malé dobrudžské pevnůstky, které budou úplně bezcenné, jakmile bude ztraceno Valašsko. Možná, že obnovili některá opevnění Braily a Ruščuku a zřídili opevněný tábor u Bukurešti, ale dokud nemají Silistru, jejich první vážná obranná linie je teprve čára Seret—Foešani—Galac—Izmail.

Předpokládáme-li však, že Silistra je v rukou Rusů, válečná situace se okamžitě mění. Silistra je skvělý bod pro ruské přcdmostí na Dunaji. Leží uvnitř tupého úhlu tvořeného obloukem Dunaje, což je pro tento účel ta nejvhodnější poloha. Na severozápadě je velký ostrov, proťatý hrází směrem na Calaraši a ovládající roviny západně od pevnosti ze vzdálenosti asi 1000 yardů, což je právě dost blízko, aby bylo možno podélně postřelovat zákopy nebo bombardovat kolony. Směrem na východ leží dva malé ostrůvky, z nichž lze postřelovat přístup od východu, a kdyby se tam při nízkém stavu vody zřídily dočasné baterie, mohly by velmi nepříjemně znepokojovat obléhatele. A tak část území, které Turci, napadení ze severu, nemohou využít k obraně, a tudíž musí postoupit nepříteli, by byla skvělým postavením pro umístění ruských baterií pálících do boku vojska útočícího z jihu. Za této situace by byla vystavena útoku jen ta část fronty, která tvoří základnu trojúhelníku, v jehož vrcholu leží Silistra, neboli jeho jižní, pozemní strana; a tak turecká nebo spojenecká armáda nemůže vážně pomýšlet na útok na Silistru, dokud nevezme Rusům alespoň Valašsko.

Hlavní výhody by však nebyly ani tak taktického, jako spíše strategického rázu. Kdyby Rusové měli v rukou Dobrudžu a Silistru, ovládali by Dunaj a mohli by podle okolností vyrazit ke krátkodobé ofenzívní akci buď od Trajánova valu, nebo ze Silistry. Nepřítel by se nemohl — ledaže by byl dvojnásob silnější než Rusové — přepravit přes řeku nikde výš proti proudu, aniž by tím vystavil útoku Šumlu. A na přechod přes Dunaj někde pod Silistrou není ani pomýšlení; nejbližší přepraviště je až v Hiršově, a aby se tam nepřítel dostal, musel by nejprve dobýt postavení podél Carasu a pak samu Hiršovu, která je právě tak silně chráněna proti útoku ze souše, jako je slabá proti útoku od řeky.

Tak ovládnutím Silistry nabývají dobrudžské pevnůstky pro Rusy velkého významu. Ruská armáda tím získá dvojí osu, kolem níž bude moci volně manévrovat, aniž vystaví nebezpečí své komunikace, a i kdyby dvojnásobná převaha umožnila nepříteli přepravit se u Oltenitsy nebo Giurgiu, dobýt Bukurešť a zatlačit Rusy za Jalomitsu, musel by přesto nejprve oblehnout Silistru, aby mohl bezpečně zahájit jakýkoli rozhodný postup do Besarábie. A než by Silistra opravdu padla, mohli by Rusové směle tvrdit, že ovládají Valašsko, i kdyby v této provincii neměli jediného vojáka. Silistra zkrátka pro Rusy znamená totéž, jako by měli po šest měsíců v moci Valašsko, a šest měsíců do zimy, kdy se v tomto kraji vůbec nedá provádět žádné obléhání, znamená získat další čtyři měsíce. Silistra znamená výhru, zatlačení od Silistry téměř prohru tohoto tažení.

Tentokrát jsme tedy přes všechny diplomatické kličky, úplatky, zbabělost a nerozhodnost dospěli na základě vnitřních zákonitostí války k rozhodujícímu bodu obratu. Buď bude Silistra ponechána svému osudu, a pak je její pád skutečností víc než matematicky jistou, anebo jí přijdou spojenci na pomoc, a pak tu dojde k rozhodné bitvě; protože nechtějí-li Rusové demoralizovat svou armádu a ztratit všechen svůj prestiž, nemohou a zřejmě ani nehodlají ustoupit od Silistry bez boje.

Silistra měla pestřejší osudy než kterákoli jiná pevnost. Roku 1810 ji Rusové dobyli po devítidenním obležení a po pěti dnech vážných útoků. Roku 1828, kdy pevnost byla v naprosto stejném stavu jako předtím, ji 21. června obklíčili pozemními silami a 10. srpna navíc třiceti šesti dělovými čluny. Ale jejich obléhací dělostřelectvo se dostavilo teprve v září, a to ještě nemělo s sebou střelivo, takže nebylo možné provést pravidelný útok. 10. listopadu museli Rusové obléhání zrušit, protože nastala zima a na Dunaji se začala tvořit ledová tříšť. Posádka dezorganizované a sklíčené Rusy na ústupu velmi ostře pronásledovala; část ruského obléhacího dělostřelectva byla ponechána v palebných postaveních a zbytek Turci ukořistili při pronásledování směrem na Rasovu. Příštího roku Dibič útok obnovil, obklíčil pevnost 7. května, když vytlačil Turky z linií a redut, které rok předtím zbudovali Rusové, a zahájil palbu z jedenatřiceti těžkých děl, která rozmístil, jak se zdá, bez jakýchkoli příprav na výšině asi 900 yardů od města. 26. května byly umístěny asi 600 yardů od hradby demontovací baterie. Zároveň byla vybudována druhá paralela; třetí byla dobudována 4. června a 12. začalo přibližování ke hřebenu glacis.^{^[151]} Glacis bylo korunováno v jednom bodě 17. června, ale tato operace byla dokončena teprve 26., kdy bylo založeno pět baterií^{^[a]} přímo u okraje příkopu, 30 yardů od hlavní hradby. Zároveň generál Šilděr, týž, který nyní řídí zákopnickou část obléhání, provedl své oblíbené rozsáhlé minové operace. Velké miny položené pod kontreskarpu a hlavní hradbu byly odpáleny 21. června (hned napoprvé způsobily použitelný průlom), a pak znovu 25., 27., 28. a 29. června, kdy se pevnost konečně vzdala. Ani tehdy podle všeho ještě nebylo nezbytně nutné kapitulovat, nebýt paniky, kterou vyvolaly podzemní exploze u pověrčivého nepravidelného vojska. Za celým dobývaným čelím a druhým valem byla zřízena coupure čili nový zákop, k jehož dobytí by ovšem bývalo zapotřebí nového minování nebo dělostřeleckých operací. A tak tato zvláštní pevnost, nijak nezdokonalená oproti stavu v roce 1810, se přesto držela třicet pět dní po tom, co bylo zahájeno kopání zákopů, a devět dní po tom, co byl v hlavní hradbě proražen použitelný průlom, přinutila Rusy vystřílet 30 000 koulí a granátů při dělostřeleckém útoku a 336 centů^{^[b]} prachu při minování.

Pro finanční potíže a války v Egyptě zanedbali Turci tento důležitý bod po drinopolském míru do té míry, že ještě roku 1836 nejen nebyly úplně opraveny průlomy z roku 1829 a příkopy nebyly vyčištěny, ale byly ještě viditelné stopy útoku z roku 1810. Sultán pak uvažoval o tom, postavit tu samostatné pevnůstky, ale po určitou dobu k uskutečnění tohoto úmyslu nedocházelo. Dnes je Silistra v docela jiném stavu, a to především díky úsilí pruského důstojníka v tureckých službách plukovníka Gracha. Na původní chybné konstrukci pevnosti se sotva dá mnoho zlepšit, ale samostatné pevnůstky, postavené na návrších, už osvědčily svou užitečnost. Pevnost tvoří půlkruh, jehož průměr, 1800 yardů dlouhý, sleduje břeh Dunaje. Má deset baštovaných front^{^[152]} v průměrné délce 500 yardů. Stavba, jako všechny turecké pevnosti ze 16. a 17. století, oplývá všemi nedokonalostmi starého italského opevňování; dlouhé kurtiny, malé a úzké bašty, krátké boky stěží poskytují možnost hájit příkop, příkop sám mělký (ne hlubší než 8 stop), žádná skrytá cesta, nýbrž pouze glacis, jehož hřeben čili nejvyšší část byla sotva čtyři stopy nad vrcholem kontreskarpy. Val sám byl osm stop vysoký při tloušťce dvacet stop a udělán z hlíny; eskarpní stěna a kontreskarpa byly zpevněny do výše příkopu, tj. osm stop. Vzhledem ke své vysoké poloze musí být příkop jen suchý. Ani lunety před kurtinami tu nebyly. Taková byla Silistra do roku 1836. A tyto nedostatky jejího opevnění ještě zhoršovalo to, že 600 yardů od hradby se jižně od pevnosti táhne řetěz výšin, z nichž lze pevnost ovládat. Tyto výšiny jsou výběžky bulharské náhorní planiny, která je nahoře úplně plochá, rozkládá se až na vzdálenost 1500 yardů od města a pak klesá dolů k řece, poskytujíc skvělou možnost k terasovitému umístění baterií pro čelní nebo podélnou palbu, s úzkým ramenem řeky na jedné straně a s výšinami na druhé. Major Moltke, který tu prováděl inspekci roku 1836 a z jehož díla o tažení z roku l828—1829 jsme načerpali uvedené podrobnosti, vyslovuje názor, že „Silistru není možné uzpůsobit k vážné obraně bez čtyř samostatných pevnůstek na výšinách a bez předmostí na protilehlém velkém ostrově“.^{^[153]}

Předmostí nebylo možné zřídit, protože ostrov patřil k Valašsku, kam Turci podle smlouvy neměli přístup. Ale pevnůstky jsou tu, a pokud jsme dobře informováni, přibližně na týchž místech, která označil major Moltke.

Co dokázal udělat plukovník Grach s chybnou hlavní hradbou, těžko říci. Ale lze s jistotou předpokládat, že postavil alespoň skrytou cestu a dal u všech nejvíc ohrožených a nejméně chráněných čelí zřídit uprostřed kurtin střílny pro palbu podél příkopu. Co se týče čtyř samostatných pevnůstek, dosud nám není o jejich konstrukci nic známo, ale vzhledem k tomu, že plukovník Grach je Prus a největší starostí Porty je láce, řekli bychom, že byly postaveny nejspíš podle systému nyní téměř všeobecně používaného na kontinentě a především v Prusku, tj. prosté čtvercové nebo osmiúhelníkové reduty se střílnami v každém druhém rohu. Jejich rozmístění je určeno čtyřmi ostrohy, jež tvoří konečné výběžky náhorní planiny směrem k městu a jež jsou od sebe odděleny třemi úžlabinami. Vzdálenost pevnůstek od hlavní hradby musí být v průměru 1500 yardů, takže je nelze nijak zvlášť účinně chránit palbou z pevnosti. Ale to také není nezbytně nutné; kromě toho na svazích blíž k městu zřejmě není místo, kde by se dala vhodně umístit pevnůstka tak, aby byla kryta před palbou z okraje náhorní planiny, který ovládá tento prostor.

Kromě těchto stálých opevnění postavil plukovník Grach přímo na planině zemní opevnění nikoli trvalého rázu, nazývané Arab Tabia (Arabská tvrz) a umístěné před oběma středními pevnůstkami ve vzdálenosti asi 1000 yardů. Podle některých zpráv by se dalo soudit, že byly zřízeny ještě další polní reduty, tvořící jakousi vnější linii pevnůstek, takže vznikly tři linie postupné obrany. Arab Tabia však zůstává klíčem k tomuto postavení a je nutné ji nejprve dobýt, aby bylo možné přiblížit se k vnitřní linii pevnůstek. Toto uspořádání opevnění dodává Silistře velkou obrannou i útočnou sílu. Protože pravidelný útok může vést k rozhodným výsledkům jedině na její jižní frontě, může posádka v síle 15 000 až 18 000 mužů vyčlenit velký počet vojáků na výpady. Výpadovým oddílům se naskýtá skvěle kryté postavení na svazích za samostatnými pevnůstkami, odkud mohou neviděni postupovat úžlabinami až docela blízko k nepříteli. Při zteči Arab Tabie nerozhodne tedy boj ani tak posádka této pevnůstky, ale spíš výpadové oddíly ze Silistry. A nyní k obléhání samotnému.

Od konce dubna Rusové občas ostřelovali Silistru přes Dunaj. V květnu začali budovat řádný přibližovací zákop na velkém ostrově naproti městu, těsně u hráze vedoucí ke Calaraši, a 10. května dokončili rozmístění baterií podél břehu řeky. 11. května prudce bombardovali město a vedli přímou střelbu proti severní frontě pevnosti. 12. května se ostřelování opakovalo; jeho svědkem byl plukovník bengálského dělostřelectva Nasmyth, který právě přijel a později o tom psal do londýnských „Times“. Hlavním cílem byla severovýchodní čili Čšengelská bašta, odkud Turci odpovídali velmi silnou a velmi přesně mířenou palbou. Střelba Rusů se naproti tomu líčí jako velmi nedbalá. Ve městě se našlo mnoho granátů, u kterých nebyly sňaty čepičky ze zapalovačů, takže se nemohly vznítit a granáty nevybuchly. Takové nedopatření, přestože se běžně přiházívá při rychlé palbě v poli na počátku tažení, je neslýchané při obléhání, kdy je střelba vždy poměrně pomalá. Nasvědčuje to tomu, jak rychle se Rusové hleděli zbavit střeliva. Kromě toho Rusové během noci zřídili baterie na ostrově Šiblak východně od Silistry. (Na témž místě měli dvě baterie roku 1829.) Čtyři děla této baterie byla zřejmě určena k podélnému postřelování celé severní fronty.

Od 13. do 16. května se podle všeho asi nic zvláštního nedělo; alespoň hlášení se o Silistře nezmiňují. Je celkem pravděpodobné, že ruští generálové shledali — což ovšem mohli vědět předem — že bombardování turecké pevnosti nemá účinek, a proto se připravovali k útoku na pravém břehu řeky. Tomu by odpovídalo, že 16. května byl dokončen most pod Silistrou; přešlo přes něj 20 000 vojáků a zanedlouho se k nim prý připojilo dalších 20 000 z Dobrudže. Začalo všeobecné soustřeďování Rusů k Silistře a Tutrakanu; neboť měl-li být veden útok na pravém břehu, bylo zapotřebí síly, která by jej kryla před Ömerem pašou v Šumle a před anglo-francouzskými jednotkami, které by se mohly vylodit ve Varně.

19. května byla zahájena první průzkumná činnost proti Arab Tabu; velká masa vojska byla soustředěna těsně mimo dostřel děl, a vpřed postupoval řetěz střelců. Po krátké kanonádě vyslal Musa paša na planinu bašibozuky^{^[154]}, kteří je zatlačili zpátky. 20. května vyrazili Rusové znovu vpřed, jejich postup však vypadal příliš vážně na pouhý průzkum, a ne zas dost vážně na skutečný útok. 21. května provedli první zteč na Arab Tabu; podrobnosti nejsou známy, ale Rusové byli s velkými ztrátami odraženi. Dva ruští důstojníci přešli k Turkům a sdělili, že nepřátelské síly čítají 90 000 mužů a skládají se ze tří armádních sborů (to je správné: z 3., 4. a 5. sboru) a že jim velí velkokníže Konstantin. Toto druhé tvrzení je očividně mylné, neboť je všeobecně známo, že Konstantin velí flotile, vojsku a pobřežní obraně ve Finsku. Zpráva o tom, že se na příští den chystá obnovení útoku, se nepotvrdila. Rusové sice byli v bojové pohotovosti, ale k pevnůstce se nepřiblížili. O tom, co se dělo do 26. května, zase nemáme zprávy, ale na úsvitě 27. května napadli Rusové Arab Tabu znovu s velmi značnými silami. Třikrát se zteč opakovala a třikrát byli útočníci odraženi s těžkými ztrátami. Turecké zprávy píší o 1500 zabitých a 3000 raněných Rusech, což bude asi trochu přehnané, ale daleko k pravdě to patrně nemá. Paskevič, rozhodnut vzít pevnůstku à la Suvorov, připravil příští den ráno své kolony k novému útoku. Podle všeho byla řežba strašná. Generál Selvan byl zabit, plukovník hrabě Orlov ml. byl střelen do oka a později zemřel. Jiný plukovník byl těžce raněn. Rusové sami připouštějí ztrátu 186 mrtvých a 379 raněných, ale to zřejmě není ani třetina skutečných ztrát: při tom množství vojska, které nasadili k útoku, museli ztratit přinejmenším 2000 lidí.

Příští noc provedli Turci hromadný výpad, vpadli nečekaně do ruských linií a zatlačili Rusy s velkými ztrátami zpět (podle hlášení činily ztráty 1500 až 1800 mužů). Tento úspěšný výpad jakož i ta okolnost, že při poslední zteči se nepodařilo přimět vojsko k boji zblízka, ačkoli bylo nasazeno jezdectvo, aby je tlačilo vpřed a odřízlo mu ústup, způsobily, že kníže Paskevič se vzdal pokusů vzít pevnůstku na bodáky. Není pochyby, že obrana této reduty je jedním z nejskvělejších válečných činů nejen v tomto, ale ve všech rusko-tureckých taženích. Terén dovoloval nasadit k útoku velké množství vojska a Rusové rozhodně nejsou z těch, kdo by opomněli poslat do zteče tolik tisíc lidí, kolik by jen mohli. Museli tedy mít velmi značnou početní převahu a bylo zapotřebí nejen vynikající statečnosti, ale také dobře naplánovaných a dobře sladěných výpadových operací na turecké straně, aby jí mohli čelit. Je téměř jisté, že mít proti sobě Turky z roku 1829, byli by Rusové pevnůstku dobyli. Jejich nynější opětovná porážka ukazuje, že Turci, nebo alespoň jejich část, se zlepšili v taktickém umění a vojenské vědě, aniž co ztratili na své statečnosti. V tomto směru jsou obrana Arab Tabie a srážka u Četati nejpozoruhodnějšími událostmi tažení.

Co se týče ruského útoku, nemůžeme o něm říci mnoho dobrého. Paskevič má zřejmě s dobytím Silistry tak naspěch, že nemá kdy ani na nejnezbytnější opatření, aby dosáhl svého cíle. Jasně prozrazuje svou nerozhodnost. Nejprve to zkoušel s bombardováním, ačkoli mohl vědět, že s ním proti tureckému městu nic nepořídí. Bombardování nemohlo mít jiný výsledek, než že Rusové vyplýtvali spoustu střeliva, nanejvýš se snad mohlo podařit vybourat průlom do hradby směrem od řeky, kde sousedství Dunaje, přirozeného příkopu 1000 yardů širokého, vylučuje jakékoli pomyšlení na zteč. Pak je proveden útok z pozemní fronty, ale palba z Arab Tabie nebyla zřejmě vůbec umlčena, ani nebyl učiněn žádný vážný pokus zničit její obranná zařízení. To všechno jsou na Suvorovova nástupce příliš dlouhé okolky. Jak říkával tento nejruštější generál: „kulka je hlupačka, bodák je chlapík“, a platí-li to o ruském bodáku, který podle téže chrabré autority dokáže propíchnout Alpy, platí to určitě tím spíš o ruských kulkách, které mají neustálý a nepřekonatelný sklon odchylovat se ze své dráhy. A tak je nařízena zteč, provede se, opakuje se a znovu se opakuje, ale marně. Zdá se, že hliněné náspy malé, ale pevně stavěné turecké pevnůstky jsou tvrdší než alpská žula, proti níž bojoval Suvorov, a že turecké kule a kulky nejsou takové hlupačky jako ruské. Nakonec se bude muset Paskevič vrátit ke starému pravidlu: nikdy neprováděj zteč opevněného místa, dokud jsi neumlčel jeho palbu a nezničil jeho obranná zařízení. A tak tedy asi 30. nebo 31. května začíná pravidelné obléhání a Paskevič se nakonec chtě nechtě uchyluje ke „kulce hlupačce“.

Ale ne! To je právě jen zdání. Je tu přece generál Šilděr, proslavený z roku 1829, který slíbil, že pevnost zdolá pomocí svých oblíbených min, a ještě ke všemu v několika dnech. Používat miny proti polnímu opevnění, to je výraz naprosté vojenské bezradnosti, ignorantského vzteku zahnaného do úzkých. Mají-li se nasadit miny, je první podmínkou jejich účinného použití, aby bylo korunováno glacis. Než lze korunovat glacis, musí být nejprve umlčena nepřátelská palba, tj. musí být vybudována jedna, dvě nebo tři paralely se všemi příslušnými bateriemi. Ve skutečnosti jsou miny závěrečnou fází obléhání, a ne jeho začátkem. Nemá-li Šilděr v úmyslu podminovat nějakých 20 čtverečních mil terénu nebo prorazit tunel pod Dunajem, nemůže se vyhnout nutnosti pravidelného obléhání. Navzdory Suvorovovi jsou kulky nepostradatelné.

Ovšem pravidelné obléhání Arab Tabie by určitě mohlo skončit v několika dnech, protože toto opevnění téměř úplně splnilo svůj účel a prodlužovaná obrana by příliš oslabila posádku. Ale to by znamenalo ještě pravidelné obléhání nejméně dvou pevnůstek a pak další obléhání města. Pět týdnů, to je nejkratší lhůta, ve které by to Rusové při svém lajdáckém provádění obléhacích operací mohli dokázat. Budou-li tedy Turci mít dost potravin a střeliva a nestane-li se nic nepředvídaného, lze pevnost považovat za bezpečnou až do začátku července. Předpokládáme samozřejmě, že pevnůstky jsou průměrně silné a hradby nejsou příliš vetché. Ale jestliže se Silistra roku 1829 dokázala držet 35 dní od založení zákopů, bude jistě schopna držet se roku 1854 alespoň stejně dlouhou dobu, když má zdokonalené opevnění, statečného a inteligentního velitele, zkušeného náčelníka dělostřelectva a prvotřídní posádku. Kdyby bylo možné spolehnout se na spojence, dalo by se tedy s jistotou tvrdit, že tažení musí skončit pro Rusy naprostým nezdarem, ne-li něčím ještě horším.

Napsal B. Engels 10. června 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4115 z 26. června 1854

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Slovo baterie mělo dvojí význam: označovalo jednak nejmenší jednotku dělostřelectva (2 až 8 děl), jednak palebné postavení pro tato děla. V textu se ho užívá v obojím významu. (Pozn. čes. red.)

b — tj. anglických centů (hundredweight = 50,8 kg). (Pozn. čes. red.)

151 Demontovací baterie — baterie určené k ničení (demontování) dělostřelectva a hradeb obležené pevnosti. Bývaly umisťovány v druhém rovnoběžném zákopu (paralele).

Paralela (též zápruží) — obléhací zákop probíhající rovnoběžně s pevnostním obvodem nebo s některou frontou (čelím) pevnosti. Paralely se budovaly zpravidla tři, postupně stále blíž k pevnosti, a spojovaly se tzv. přibližovacími zákopy. V první a druhé se umisťovalo dělostřelectvo, ze třetí se budoval přibližovací zákop (approche) proti glacis a byla východiskem útoku pěchoty.

Glacis (též koliště) — šikmý nálep před vnějším okrajem pevnostního příkopu, zbavený porostu a svažující se směrem k nepříteli. Hřeben glacis byl navršen nad vnější zdí pevnostního příkopu, kontreskarpou, pod níž měli obránci zpravidla zřízenu skrytou cestu. Když obléhatelé pronikli na hřeben glacis a korunovali je, tj. vybudovali na něm své postavení, případně baterie (palebná postavení pro děla), snažili se podminovat a pobořit kontreskarpu a současně prolomit hradby nebo poškodit valy, aby mohli překročit příkop a provést zteč.

152 Baštovaná soustava v pevnostním stavitelství vznikla v Itálii v 16. století. Vnější část opevňovacího systému při tomto způsobu stavby tvořily glacis, kontreskarpa, příkop a eskarpní stěna, chránící vnitřní, k nepříteli obrácenou stěnu příkopu. Hlavní hradba, vybudovaná přímo nad vnitřním okrajem příkopu, se členila na fronty (čelí), tj. části obrácené jedním směrem, jež na sebe navazovaly pod určitým úhlem a tvořily tak obvod (trasu) pevnostních hradeb. Na křídlech front (a někdy i v jiných důležitých bodech) byly hradby zpevněny baštami, vybudovanými tak, aby každý bod před hradbou bylo možno postřelovat čelně i bočně. Bašta vyčnívala z linie hradeb a měla zpravidla podobu pravidelného pětiúhelníku, obráceného hrotem k nepříteli. Dvě dlouhé strany svírající hrot se nazývaly čela nebo líce, dvě krátké strany přilehlé k základně a obrácené k nepříteli bočně, nazývané boky, měly boční palbou chránit část hradební linie mezi baštami, tzv. kurtinu (mezibaští). Ochrana kurtiny bývala zesílena tzv. lunetou, tj. samostatným opevněním v podobě půlměsíce nebo kruhové výseče obrácené obloukem ven, která byla umístěna před kurtinou a oddělena od ní příkopem. Luneta chránila kurtinu, nejzranitelnější část opevnění, před přímou palbou. — Ve starých pevnostech, kde byly boky bašt příliš krátké (a boční palba proto málo hustá) a kde chyběly lunety, bylo ovšem velké nebezpečí, že se nepříteli podaří prolomit kurtinu dělostřelbou a provést průlomem zteč.

153 Helmuth Moltke, „Der russisch-türkische Feldzug in der europäischen Türkei 1828 und 1829“ [„Rusko-turecké tažení v evropském Turecku roku 1828 a 1829“], Berlín 1845, str. 206.

154 Bašibozukové — název nepravidelných oddílů turecké armády v 18. a 19. století, které se vyznačovaly nekázní, divokostí a loupežením.