Politika Rakouska. — Debaty o válce v Dolní sněmovně

Karel Marx

*Politika Rakouska. — Debaty o válce v Dolní sněmovně

Londýn, v pátek 28. července 1854

V jednom ze svých dřívějších článků^{^[a]} jsem podal rozbor rakousko-turecké smlouvy ze 14. června a ukázal jsem, že cílem tohoto zajímavého diplomatického kroku bylo: za prvé poskytnout spojeneckým armádám záminku, aby nemusely překročit Dunaj a aby se nemusely střetnout s Rusy; za druhé zabránit Turkům, aby znovu nezabrali celé Valašsko, a vypudit je z té části, kterou už dobyli; a za třetí obnovit v podunajských knížectvích dřívější reakční režim, který vnutilo Rumunům v roce 1848 Rusko. Nyní se skutečně dovídáme z Cařihradu, že Rakousko podalo protest proti úmyslu Ömera paši překročit Dunaj, že si osobuje výlučné právo obsadit podunajská knížectví a právo nepustit tam nejen anglo-francouzské vojsko, ale ani Turky. V odpověď na tento protest prý Porta přikázala Ömeru pašovi zatím nepřekračovat Dunaj, ale v zásadě odmítla přiznat Rakousku výlučné právo na obsazení podunajských knížectví; nebožák Rešid paša, který se už lecčemu naučil od svého učitele a ochránce lorda Palmerstona, nemá samozřejmě vážných námitek proti tomu, aby se fakticky stalo to, co v zásadě odmítá. Myslíte si možná, že Rakousko už porušilo a prakticky anulovalo smlouvu ze 14. června tím, že nevstoupilo do Valašska ve chvíli, kdy odtud ruská armáda v nepořádku odešla třemi různými směry, a nebýt toho, že ihned ustoupila za Seret, byla by vystavila rakouskému útoku své boky a týl. Ale vzpomeňte si, že podle podmínek této pověstné smlouvy není Rakousko vázáno ani vstoupit ihned do podunajských knížectví, ani je opustit v přesně stanovené lhůtě, ba ani nutit Rusy, aby je do určitého termínu evakuovali. Nyní přicházejí zprávy, že Rakušané skutečně vstupují do Malého Valašska a že Rusové odvolávají svá vojska z karpatských průsmyků a soustřeďují je u Foešani. To ovšem neznamená nic jiného, než že se Rakušané, místo aby vypudili Rusy z Velkého Valašska, rozhodli vyhnat Turky z Malého Valašska, a tím jim znemožnit akce na březích Oltu. Nebylo možno vymyslet si lepší plán, jak vyvolat vzpouru v turecké armádě, než vytlačit ji z území, které dobyla, obsadit Bulharsko anglo-francouzskými vojsky, která se úzkostlivě snaží vyhnout srážce s Rusy, a udržovat Turecko v jakémsi stavu obležení. To je jasné ze společného prohlášení anglických a francouzských velitelů k bulharskému obyvatelstvu, prohlášení téměř doslova opsaného od Budberga, Gorčakova a tutti quanti^{^[b]}. Již dávno jsem předpovídal, že západní mocnosti prokáží dílu pokroku jednu službu, že totiž zrevolucionují Turecko, tuto baštu zastaralého evropského systému.

Rakousko nejenom protestuje proti úmyslu Turků zabrat turecké území, ale žádá i obnovení práv obou hospodarů, kteří nyní sídlí ve Vídni a mají se vrátit do Moldavska a Valašska společně s rakouskými vojsky, jak oznámil Portě pan von Bruck. Rešid paša odpověděl, že Porta uváží, nakolik je vhodné obnovovat jejich práva, ale pan von Bruck trvá na dodržení článku 3 smlouvy, podle kterého má být znovu zavedena stará vláda. Čtenáři si možná vzpomenou, že jsem je svého času upozorňoval na dvojsmyslnou formulaci tohoto článku^{^[c]}. Rešid paša na to namítl, že jejich znovunastolení není možné, dokud se Porta neujistí, že se hospodarové nezpronevěřili svým povinnostem věrných poddaných. Proti moldavskému knížeti Ghikovi nemá Porta závažné námitky, ale chování Ştirbeie, valašského hospodara, bylo velmi kompromitující: vystupoval totiž velmi provokativně jako stoupenec Ruska, takže ho Porta byla nucena vyhnat. Tu se pan von Bruck odvolal k sultánovi. Ten svolal mimořádnou radu, kde byl dohodnut kompromis, podle kterého se mají oba hospodarové prozatím vrátit do svých úřadů, ale Porta ustaví vysokého komisaře, který vyšetří, jak se chovali, a teprve potom bude přijato konečné rozhodnutí. Kníže Ghika, proti kterému Rešid paša nemá vážné námitky, se samozřejmě dostává zpátky na trůn jen podle jména, protože Moldavsko zůstává v rukou Rusů, kdežto návrat knížete Ştirbeie, kterého Porta sama vyhnala a pranýřovala jako ruského agenta, je skutečným nastolením, protože část Valašska už byla Rusy vyklizena a zbylá část bude zřejmě evakuována v dohledné době.

Ale tím činnost rakouské diplomacie nekončí. Ve včerejší „Morning Post“ čteme tento telegram z Bělehradu z 19. července:

„Včera došel z Cařihradu rozkaz okamžitě zastavit všechny vojenské přípravy a výcvik. Důvěrně se sděluje, že následuje další rozkaz — odzbrojit. Tyto zprávy byly okamžitě odevzdány knížeti Alexandrovi.“

To je tedy odpověď Porty na srbský protest proti rakouské okupaci. Tak se ubohá turecká vláda nejen připravuje o možnost vypovědět boj svému otevřenému nepříteli, ale zároveň se tím zaplétá do nepřátelských a uzurpátorských akcí vůči svým vlastním dosud vždy věrným poddaným. Smlouvou ze 14. června roztrhala turecká vláda své konvence s podunajskými knížectvími a nařízením o odzbrojení porušila základní zákony Srbska. A tak týž politický krok vytváří hrozbu povstání v turecké armádě a vrhá Srbsko a podunajská knížectví do náručí Ruska. Rakouský požadavek evakuace podunajských knížectví se mění v zákaz, že Turci nesmějí vstupovat do těchto knížectví, a tolik vytrubované válečné přípravy Rakouska se mění v odzbrojení Srbska.

Hloupé Rakousko, pouhý nástroj v rukou cara a jeho anglických kumpánů, tím vším jen připravuje prvky všeobecné revoluce, jejíž bude první obětí a jejíhož příchodu mohou litovat jen utopičtí reakcionáři typu Davida Urquharta.

Čtenáři jsou již informováni o hnutí, které vypuklo v Itálii. Noviny píší o nepokojích v Janově, Modeně, Parmě a v jiných městech. Ale podle mého mínění nejvíc připomínají všeobecné povstání z roku 1848 události ve Ferraře.

Jak správně jsem od samého počátku charakterizoval „vlasteneckou dobrovolnou“ půjčku naduté a bankrotářské rakouské vlády, vysvítá z nedávné výzvy barona Burgera k věrným poddaným Lombardie. Sděluje v ní, že podíl dobrovolné půjčky, připadajicí na Lombardii, činí 40 000 000 zlatých, tj. 104 400 000 franků, což rozděleno na obyvatelstvo činí 40 franků na osobu.

„Tato dobrovolná půjčka,“ píše „Unione“, „se mění v obrovskou kontribuci: každá provincie, každá obec a každý jednotlivec musí dobrovolně zaplatit určitou částku, která na něj připadá.“

Aby nebylo pochyb o tom, jaká vlastně je tato „dobrovolná“ půjčka, výzva barona Burgera končí těmito slovy:

„Každému musí být jasno, že v případě neúspěchu dobrovolné půjčky bude uložena mimořádná a nucená kontribuce, která patřičně zatíží různé důchody z půdy, kapitálu, obchodu a průmyslu.“

Na pondělním zasedání Dolní sněmovny vystoupil lord předseda tajné rady a předseda sněmovny^{^[d]}, jako že zamýšlí podrobně vyložit záměry kabinetu, a za šest hodin nato z téhož místa zase všechno odvolal — to se v dějinách parlamentu ještě nestalo. V sedm hodin večer prohlásil, že byl bombardován Sevastopol, že byl rozbořen a odtržen od Ruska; v 1 hodinu 15 minut po půlnoci pravil, že ruská flotila v Sevastopolu ztratila jednu nebo dvě řadové lodi „Rusko si plně zachovalo svůj nynější prestiž a své postavení“. Po šest hodin malý Johnny láteřil a chvástal se, hrozil a hulákal, breptal a jásal, chválil se a vytahoval před členy Dolní sněmovny; po šest hodin maloval parlamentu straky na vrbě, ale stačilo jedno řízné slovo pana Disraeliho a nafouklá bublina rázem splaskla, domnělý lev si musel zase navléci svou obvyklou telecí kůži. Pro kabinet to byl „den pokoření“, ale své tři milióny liber přece jen shrábl.

Na úterním zasedání se konala rozprava k návrhu lorda Stuarta, aby nebyl odročen parlament. Finanční prostředky byly povoleny, tak co zbývalo jiného než odhlasovat vládě důvěru? Ctihodní členové sněmovny to vesměs pochopili, a tak byla sněmovna málo navštívena, rozprava byla chabá, vláda si počínala provokativněji než kdy jindy a návrh Dudleyho Stuarta byl jednohlasně odmítnut. Vláda dokázala proměnit svou vlastní ostudu ve vítězství nad Dolní sněmovnou. Byl to „den pokoření“ pro parlament. Ale přesto si schůze zaslouží pozornosti proto, jak tu pan Herbert, britský tajemník pro vojenské záležitosti a švagr Voroncovův, obhajoval způsob vedení války, co zde prozradil lord admirality Berkeley a jak tu malý Johnny nabubřele mluvil o vnitřní situaci v anglické vládě.

Na stížnosti na špatnou organizaci intendantury odpověděl pan Herbert, muž s půvabnou hlavičkou a bývalý „mladý tory“, nadšeným chvalozpěvem na generálního intendanta Fildera, který je dozajista nejvhodnějším mužem pro tento úřad, protože se asi před padesáti lety těšil důvěře „železného vévody“^{^[e]} a zaujímal za něho vysoké postavení. Proti nepříznivým zprávám dopisovatelů novin uváděl přikrášlená hlášení „nejlepších vojenských účetních“ a obligátní poklony několika francouzských důstojníků. Ani slovem se nezmínil o tom, že armáda vůbec nemá dopravní prostředky, ani muly nebo koně k přepravování zavazadel a zásob vody pro armádu, pochodující z Varny a od Devny k Dunaji, a o jiných věcech nezbytných na pochodu. Ani slovem se nezmínil o tom, že nejsou prostředky k zásobování armády potravinami. Nepopřel skutečnost, že intendantura byla zřízena, teprve když bylo přepraveno již několik divizí a když už byla flotila v Cařihradě. Neodvážil se vyvracet tvrzení, které potvrdil sám lord Raglan, že jeho vojska trčela skoro dva měsíce na jednom místě a nemohla se hnout pro špatnou práci intendantury, třebaže byla skoro na dostřel z děla od nepřítele, který umíral hlady.

Podobně odbyl švagr knížete Voroncova stížnosti na zbrojní službu. Mnoho energie věnoval vyvrácení výtky, kterou nevznesl nikdo jiný než on sám, že totiž armáda má v Turecku jen šestiliberní děla. Naproti tornu zarputile mlčel o tom, že armáda vůbec nemá obléhací park, že pěchota nebyla skoro vůbec podporována jezdectvem, bez něhož se při operacích ve valašských rovinách nelze obejít, a že čtyřicet tisíc mužů ve Varně nemohlo postavit proti Rusům ani čtyřicet děl, zatímco každý ruský sbor o čtyřiceti tisících mužích disponuje sto dvaceti děly.

Na obvinění, že vláda zanedbala zásobování armády nutnou výzbrojí, odpověděl Voroncovův švagr rozhořčenou obhajobou vojenských velitelů, kterým nikdo nic nevytýkal.

Pokud jde o nehody a o britský monopol na tyto nehody, neboť francouzské expedici se podobné nehody nepřiházely, ctihodný pan Herbert prohlásil za prvé, že je sice pravda, že loď, která vezla část 6. dragounského pluku, padla za oběť požáru, ale že kapitán, „ušlechtilý starý námořník, tváří v tvář nejhroznější smrti, jakou si lze představit, odmítal výzvy posádky, aby opustil loď, až bylo naneštěstí příliš pozdě, a on zahynul na svém stanovišti“. Zpitomělí členové Dolní sněmovny odměnili tuto nesmyslnou odpověď potleskem. Pokud jde o ztrátu lodi „Tiger“^{^[194]}, patří prý do kapitoly nešťastných náhod. „A politováníhodné události v Baltském moři — nu, ty jen dokazují šílenou chrabrost našich námořníků.“

Muž s malou hlavou potom přešel k dotazu, zda „naše flotila a naše armáda dosáhly nějakých praktických výsledků“, a chvástal se, že „blokáda ruských přístavů je úplná, účinná a neporazitelná. Tato blokáda byla tak účinná, že například osm ruských válečných parolodí se dostalo přes všechno bombardování, boje a překážky ze Sevastopolu do Oděsy. Byla tak účinná, že ruský obchod v Baltském moři pokračuje v takovém měřítku, že se ruské zboží prodává v Londýně jen za nepatrně vyšší ceny než před válkou; že v Oděse jdou obchody naprosto stejně jako loni a že i k této nominální blokádě Černého a Bílého moře se Angličané zavázali na nátlak Bonapartův teprve před několika dny.

Ale anglická vláda učinila ještě víc, vykřikuje urozený mladý muž jménem Herbert. Což neznemožnila Rusku převážet po Černém moři posily, což mu neodřízla veškerý přístup k moři? Přitom naprosto zapomíná, že po čtyři měsíce nechávali Angličané Rusům volnou ruku na Dunaji, že jim dovolili, aby se s pouhými 15 000 muži zmocnili evropských obilnic — Moldavska a Valašska, že si nechali téměř před nosem vzít bohatá stáda v Dobrudži a že zabránili turecké flotile zničit ruskou eskadru u Sinopu. Angličané prý velmi přispěli k vojenskému úspěchu Turků, protože tvořili zálohu turecké armády, a tím jí umožnili nasadit proti útočníkově armádě každého muže a každé dělo.

Je třeba čtenářům připomínat, že v době, kdy Rusové ještě nemohli soustředit v podunajských knížectvích silnější vojska, anglická vláda znemožnila Ömeru pašovi, aby využil své početní převahy a sklízel plody svých prvních vítězství? A co ještě jiného udělala anglická vojska?

„Kolik liber šterlinků vydalo Rusko na vybudování linie tvrzí podél čerkeského pobřeží? V jediném krátkém tažení všechny tyto silné pevnosti, které obklopovaly Čerkesko jako řetěz, přešly až na jednu do rukou Angličanů nebo jejich spojenců.“

Voroncove! Voroncove! Cožpak jsi už zapomněl, že když ti na počátku zasedání radili dobýt tyto pevnosti, že jsi to odmítl, a umožnil tak Rusům stáhnout posádky těchto pevností do Sevastopolu? Dobyl jsi jen ty pevnosti, které se Rusové sami rozhodli vyklidit, a ta jediná „výjimka“, kterou jsi ani nezničil, ani nedobyl, ba ani nenapadl, to je právě jediná pevnost, kterou stálo za to dobýt, jediná pevnost, kterou Rusové považovali za důležité držet, jediná pevnost, která umožňuje spojení s Čerkesy — totiž Anapa.

Nejapné chvástání pana Herberta dosáhlo vrcholu, když tvrdil, že Anglie má podíl na slavné obraně Silistry, ačkoli jí Angličané sami nepřišli na pomoc, ani nedovolili, aby jí přišel na pomoc Ömer paša; Pan Herbert to tvrdil na základě toho, že mezi padlými je jeden mladý muž jménem kapitán Butler. O poručíkovi Nasmythovi, který to přežil, nebyla samozřejmě ani zmínka. Je třeba poznamenat, že kapitán Butler přišel do Silistry teprve potom, když vláda odmítla ho tam poslat, takže maršál Herbert má velmi pádný důvod hlásit se k jeho činům. Co se týče poručíka Nasmytha, patří mezi ty, kdo měli být co nevidět vyhnáni z britského tábora, a šel do Silistry jako válečný dopisovatel.

Když lord Dudley Stuart zaútočil na vládu proto, že neobstarala parolodi s ponorem do tří stop a vyzbrojené jedním nebo dvěma těžkými děly, admirál Berkeley, který se ujal slova po generálu Herbertovi, požádal urozeného lorda, aby „poučil inspektora válečného námořnictva, jak takové lodi stavět“. To byla odpověď chrabrého whigovského admirála na dotaz, zda může admiralita postavit flotilu pro Baltské moře, když nezajistila stavbu většího počtu dělových člunů. Statečný Berkeley a jeho učený inspektor válečného námořnictva by udělali lépe, kdyby se obrátili o poučení na švédskou a ruskou admiralitu, než žádat rady od chudáka vysmívaného lorda Dudleyho Stuarta.

Nebudeme se dále zdržovat obhajobou britského systému vedení války, s níž vystoupili elegantní Herbert a chrabrý Berkeley, a přejdeme k tomu, co přitom Berkeley vyžvanil. Včera večer propíchl malý Johnny sevastopolskou bublinu, dnes večer praskla Berkeleyho zásluhou kronštadtská bublina. Vzhledem k tomu, že Rakušané jsou odhodláni bojovat v podunajských knížectvích sami, „pro nejmohutnější armády a flotily, které byly kdy postaveny a vyslány nějakou zemí“, s jejich šroubovými parníky a Paixhansovými děly a jinými strašnými prostředky ničení prý není pole uplatnění. Z dopisu statečného velitele baltské flotily^{^[f]} cituje chrabrý Berkeley tuto větu:

„Nebylo v mé moci podniknout něco s touto mohutnou flotilou, protože napadnout Kronštadt nebo Sveaborg by znamenalo jistou zkázu.“

Ale tím to ještě nekončí. Chrabrý Berkeley, opojen tím, co tato nejsilnější flotila na světě nemohla udělat, blábolí dál:

„Admirál Chads, který má rozsáhlejší vědecké znalosti než kdokoli jiný, napsal o tom rovněž: Po dvoudenním pozorování z majáku a podrobné obhlídce pevností a lodí jsem dospěl k názoru, že pevnosti jsou příliš masívní pro palbu z našich lodí. Jsou to ohromné masy žuly. A zaútočit na nepřátelské lodi tam, kde teď stojí, na to není ani pomyšlení.“

O Napierovi dělá statečný Berkeley tento závěr:

„Ještě nikdy nebyla dána britskému důstojníkovi tak naprosto volná ruka, aby podnikal, co uzná za vhodné. Vláda mu nejenom nesvazovala ruce, nýbrž naopak všemožně ho povzbuzovala k postupu“ — od Bomarsundu ke Kronštadtu a od Kronštadtu k Bomarsundu.

Na poznámku torye pana Hildyarda, že „ještě nikdy za celý svůj život neslyšel nikoho tak neuváženě plácat“, že Berkeley mluvil jako učiněný agent Ruska, vždyť přece všechno dřívější chvástání o Kronštadtu mělo jeho tichý souhlas, pokoušel se statečný Berkeley vzít zpět něco z toho, co vybreptal, a prohlásil, že Napier měl na mysli jenom své nynější postavení, kdy má k dispozici jenom lodi a nemá podporu pozemních vojsk. Že v Baltském moři nelze ničeho dosáhnout bez pozemních vojsk a bez spojenectví se Švédskem, opakuji neustále od chvíle, kdy Napier opustil anglické břehy, a všechny vojenské autority můj názor sdílejí.

Přistoupím nyní k poslednímu bodu této nezapomenutelné rozpravy, k nadutým prohlášením lorda Johna Russella. Když shrábl svůj šek na tři milióny, začal být najednou právě tak bezostyšný, jak byl stydlivý před dvaceti hodinami, kdy se kroutil pod sarkastickými šlehy Disraeliho.

„Nepokládal naprosto za nutné podat další vysvětlení k svému včerejšímu prohlášení.“ Pokud jde o „trapná nedorozumění“, která se někteří lidé snaží vyvolat mezi Aberdeenem a jeho kolegy, rád by jím řekl:

„Co se týče všeobecných válečných opatření, tato opatření byla den ze dne posuzována oněmi rádci Jejího Veličenstva, kterým se obvykle říká kabinet, takže odpovědnost za přijatá usnesení před parlamentem a zemí nesou rovnou měrou jak urozený lord Aberdeen, tak i všichni jeho kolegové.“

Troufal si dokonce — ovšem bez jakéhokoli rizika — říci sněmovně:

„Jsme-li pokládáni za hodné být královninými ministry, musíme mít právo podle svého uvážení svolávat nebo nesvolávat parlament; jestliže nejsme pokládáni za hodné tohoto práva, pak nejsme hodni být ministry.“

Zúčastnil jsem se pondělního a úterního zasedání anglického parlamentu a přiznávám, že jsem se mýlil, když jsem roku 1848 v „Neue Rheinische Zeitung“ označil berlínské a frankfurtské Národní shromáždění za nejžalostnější ukázku parlamentního života.^{^[195]}

Vaše čtenáře snad bude zajímat srovnání deklarací britského švagra knížete Voroncova, fádního chvástání Russellova a velkohubých úvodníků „Times“ s těmito citáty z posledních zpráv dopisovatele „Times“ v britském táboře u Varny z 13. července:

„Včera večer byli všichni přesvědčeni, že bude brzy vyhlášen mír, protože došly zprávy, že rakouský vyslanec obědval s generálem Brownem a že tento rakouský vyslanec je na cestě ze Šumly, kde měl dlouhé rozhovory s Ömerem pašou, do Varny, kde bude konferovat s lordem Raglanem a maršálem Saint-Arnaudem. Říkalo se, že vévoda z Cambridge prohlásil, že jezdectvo bude doma v listopadu a pěchota v máji. Nelze s jistotou říci, zda jsme ve válečném stavu a zda spojenecké armády skutečně postupují jako bojující strana, či zda se od chvíle, kdy se vylodily v Turecku, jen snažily udržovat zdání vojenských akcí. Naše parády, přehlídky, výcvik a inspekce jsou tak krotké a neškodné, jako kdybychom je pořádali v Satory nebo v Chobhamu, a všechny naše operace na souši se omezují jednak na průzkumné výlety lorda Cardigana, jednak na vyslání několika ženijních důstojníků a zákopníků do Silistry a Ruščuku, několika francouzských pontonýrů do týchž míst a konečně skupiny zákopníků a 150 námořníků do Ruščuku, aby tam postavili most z jednoho břehu na ostrovy a odtud na druhou stranu.“

V Anglii neexistují bastily, ale jsou tam ústavy pro choromyslné, kam je možno prostě na základě lettres de cachet poslat kohokoli, kdo je nepohodlný dvoru nebo překáží urovnání určitých rodinných záležitostí. Při středeční debatě o případu doktora Peithmanna^{^[g]} to přesvědčivě dokázal pan Otway, podporovaný panem Henleyem. Stačilo několik slov lorda Palmerstona, který vystupuje jako civis romanus^{^[196]} a známý ochránce „práv a výsad britských poddaných“, a otázka byla vyřízena. Palmerston ani netvrdil, že Peithmann je skutečně duševně chorý, nýbrž, že „si vzal zřejmě do hlavy, že má vůči vládě jakýsi nárok“, a tento nárok uplatňuje způsobem velmi nepříjemným pro královnu či spíše pro jistou nejmenovanou osobu — prince Alberta. Koburkové jsou všude: v této chvíli si dělají nárok na Španělsko.

„To je otázka,“ píše vládní ‚Globe‘, „práv lékaře a práv královny, a my jsme přesvědčeni, že ani jeden člověk v parlamentě nebo mimo něj nemůže být na rozpacích, komu tato práva přisoudit.“

Není pak divu, že „Práva člověka“ Thomase Paina byla v této svobodné a požehnané zemi veřejně spálena.

Ještě jedna malá parlamentní komedie byla sehrána týž den večer. Na schůzi minutý pátek předložil pan Butt návrh, aby britským poddaným bylo pod pokutou zakázáno obchodovat s cennými papíry ruské vlády; tento zákon se měl týkat jen ruských půjček vypsaných za této války. Britská vláda takovýto zákon nenavrhla, ale těžko mohla proti němu vystupovat, protože Bonaparte již uveřejnil v „Moniteuru“ lživé prohlášení, že prý anglická vláda s ním sdílí názor, že úpisy na ruskou půjčku jsou protizákonné. A tak tedy Palmerston podpořil návrh pana Butta, ale proti němu se ne zvlášť zdvořile ozval pan Wilson, moudrý vydavatel časopisu „Economisť‘ a sekretář pokladu. A tak týž Palmerston, který v pondělí hájil koaliční vládu a v úterý mlčel, čímž fakticky zajistil koalici úspěch, si ve středu už nemohl odpustit, aby znovu nevystoupil v roli „bezbranné ženy“ kabinetu. Mluvil tónem a s tváří mužské Sibyly,jako kdyby byl přemožen živelným výbuchem vlasteneckých citů, které chudák musel na dvou předcházejících schůzích — spoután železnou kázní svého oficiálního postavení — potlačovat. Vyvolal bouřlivý souhlas ctihodných podvedených gentlemanů, když prohlásil:

„Tento návrh prostě potvrzuje zásadu, že britští poddaní nesmějí poskytovat Rusům prostředky na vedení války. Důvody uvedené sekretářem pokladu ukazují, že by bylo na čase změnit zákony o velezradě. Podobné argumenty jsou úplný nesmysl.“

Je třeba připomenout, že to řekl týž muž, který po dvacet čtyři roky vnucoval Anglii rusko-holandskou půjčku a v této chvíli je nejvlivnějším členem vlády, jež splácí dál kapitál a úroky této půjčky, a tak poskytuje jemu, Palmerstonovi, „prostředky na vedení války“.

Napsal K. Marx 28. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4152 z 9. srpna 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — jim podobných. (Pozn. red.)

c Viz zde. (Pozn. red.)

d — John Russell. (Pozn. red.)

e — Wellingtona. (Pozn. red.)

f — tj. admirála Charlese Napiera. (Pozn. red.)

g Viz zde.

194 Anglická parní fregata „Tiger“ najela 12. května 1854 při průzkumu černomořského pobřeží na úskalí poblíž Oděsy; loď byla ostřelována dělostřeleckou baterií a byla vážně poškozena; posádka se musela vzdát a parník shořel.

195 Viz Marxovy a Engelsovy články uveřejněné v 5. a 6. svazku Spisů.

196 Narážka na Palmerstonův postoj v anglicko-řeckém konfliktu z roku 1850 v záležitosti obchodníka Pacifica, původem Portugalce, ale s anglickou státní příslušností. Pacificův dům v Aténách byl vypálen, což bylo pro Palmerstona, tehdy ministra zahraničních věcí, záminkou k tomu, aby bylo vysláno do Řecka anglické loďstvo a řecké vládě předloženo ostré ultimátum. V útočné řeči, kterou Palmerston pronesl v parlamentě, ospravedlňoval své akce nutností chránit prestiž anglických poddaných, přičemž je srovnával s občany starověkého Říma. Obrat „civis romanus sum“ („jsem římský občan“), jehož přitom Palmerston použil, byla formule vyjadřující výsady a vysoké postavení, které poskytovalo římské občanství.