Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Dobytí Bomarsundu
(Druhý článek)
Podrobnosti o dobytí Bomarsundu, které se objevily v tisku, jsou stále ještě velmi mlhavé a neodborné. Nedověděli jsme se vlastně, v jaké vzdálenosti od pevnůstek byly zřízeny brešovací baterie a kde kotvily lodi za námořního útoku. Nedovídáme se žádné další podrobnosti o konstrukci pevnůstek, které jsme mohli čekat teď, když pevnůstky mají v rukou spojenecká vojska. Tisk skoro o všech závažných bodech mlčí a baví raději veřejnost spíš pitoreskní než odbornou stránkou celé věci. I oficiální zprávy jsou sestaveny tak ledabyle, že z nich není ani zřejmé, zda Francouzi museli jít na zteč, aby dobyli tvrz Izee (podle tamějšího pravopisu), kde, jak se zdá, kladl odpor jedině velitel.
To málo, co jsme si z těchto zpráv vybrali, jsme předpokládali už podle náčrtů — že totiž obě věže byly postaveny v tak členitém terénu, že úžlabiny, srázy a skály tvořily přirozené přístupy, které umožnily přiblížit se až těsně k příkopům kolem věží. V těchto úžlabinách se spojenci mohli pohodlně usadit, chráněni před ruskými střelami, které jim přeletovaly nad hlavou; proto mohli postavit své baterie tak blízko, že mohli začít obléhání rovnou tím, čeho se v takových případech používá naposledy, totiž nasazením brešovacích baterií. Že Rusové postavili své tvrze v takovémto terénu a nesrovnali jej hned aspoň na vzdálenost 600 až 800 yardů před nimi, nasvědčuje tomu, že s vážným útokem ze souše nikdy nepočítali. Brešovací baterie nemohly být postaveny dál než 500 či 600 yardů od pevnůstek, protože je Francouzi ostřelovali šestnáctiliberními děly, která se obvykle nepovažují za dost těžká, aby probourala průlom do hradby i ze vzdálenosti 100 nebo 150 yardů. Šestatřicetihodinová palba však tak poškodila věž, že za dalších dvanáct hodin by byla bývala prolomena celá fronta. Angličané ostřelovali tvrz Nottich z šedesáti dvaatřicetiliberních děl, z nichž každé vážilo 45 anglických centů[a].
Těchto děl se podle „Námořního dělostřelectva“ od Howarda Douglase[237] používá s předepsanou náplní 7 liber prachu a koule z nich na vzdálenost 400 až 500 yardů prorazí silný dub do hloubky 2 až 21/2 stopy. Francouzská šestnáctiliberní děla s náplní 5 liber prachu prorazí ze 400 až 500 yardů dub do hloubky 11/2 až 2 stopy. Jestli Angličané, jak se dá předpokládat, zvýšili předepsanou náplň aspoň na 8 liber, není divu, že s dvojnásobným počtem děl o dvojnásobné ráži odkryli jednu stranu tvrze za necelých dvanáct hodin.
Pokud jde o útok z moře, byl to pouhý odlehčovací manévr. Jedině kapitán Pelham využil této příležitosti k vědeckému experimentu. Střílel ze svého dlouhého osmipalcového otáčivého děla tak úporně a pravidelně, jak to vyžaduje brešovací palba, a se snahou zasahovat pokud možno přesně stále totéž místo. Tato dlouhá osmipalcová děla jsou nejlepší, jaká britské válečné námořnictvo má. Jejich velká váha (95 anglických centů) připouští náplň 16 liber prachu při masívní kouli o váze 68 liber. Účinnost takové střely i na vzdálenost 500 nebo 600 yardů je nepoměrně větší než účinek osmnáctiliberních nebo čtyřiadvacetiliberních koulí, dosud všeobecně používaných u brešovacích baterií, a když se těchto děl správně použije, dosáhne se s nimi samozřejmě ohromných výsledků. A tak vytrvalá palba kapitána Pelhama velmi rychle odhalila tajemství ruských žulových pevností. Několik výstřelů oddělilo od zdi to, co se jevilo jako velký masívní žulový kvádr, co se však ve skutečnosti ukázalo jen jakýmsi obložením z desek, jejichž tloušťka byla naprosto neúměrná jejich výšce a šířce. Po několika dalších výstřelech vypadly i sousední desky a pak se ze zdí s rachotem sesypala lavina suti a obnažila přímo srdce pevnosti. Bylo jasné, že „žula“ byla pouhé zdání; jakmile byly strženy poměrně slabé desky, kterými byla obložena eskarpní stěna, nebylo už uvnitř masívní zdivo, které by mohlo zabránit pronikání střel. Hradby byly ve skutečnosti jen jakési dvojité kamenné obložení vyplněné uprostřed všelijakým štěrkem, pískem a jiným materiálem, který nebyl ani pevný, ani dost soudržný. Když byla takto postavena hlavní pevnost, bylo bezpochyby i zdivo věží stejně špatné, což plně vysvětluje rychlý průlom. A tyto zdi s tak malou skutečnou odolností dokázaly svým impozantním zevnějškem přimět celou anglo-francouzskou flotilu, aby se skoro po čtyři měsíce zdržovala v zálivu. Zklamání sira Charlese Napiera, když viděl, z čeho jsou ve skutečnosti hradby postaveny, nebylo asi o nic větší než zklamání carovo, když se dověděl, z čeho se skládala „žula“, za kterou zaplatil tolik peněz. Útok ze souše je pozoruhodný ještě po jedné stránce. Zmínili jsme se už o tom, že členitý terén se táhl k opevněním nejen na dostřel děl, ale dokonce až na dostřel ručnic. Toho využili vincenneští myslivci, kteří se připlížili až docela blízko, kryti kmeny stromů, balvany, skalisky atd., a zahájili vražednou palbu do střílen kasemat. Na vzdálenost 400 až 500 yardů mířily jejich pušky najisto a kromě toho střílny se zkosenými stěnami vedou každou kulku, která sem doletí, jako tunelem až do vlastního otvoru uvnitř kasemat, takže si lze snadno představit, jak se to asi líbilo dělostřelcům v pevnosti, když nabíjeli děla.
Rusové podle všeho úplně zanedbali nejzákladnější opatření proti této střelbě z pušek. Měli také střelce. Proč je nerozestavili za parapety na střechách věží, odkud mohli ostřelovat nepřátelské myslivce? Ale finští střelci v Bomarsundu zřejmě neměli valnou chuť bojovat za slávu svaté Rusi. Konečně Francouzi použili kromě tří brešovacích děl několika moždířů a tří houfnic. Moždíře střílely granáty strmou drahou střely na střechu věže odolnou proti bombám ve snaze prorazit ji kombinovanou silou dopadu a výbuchu. Ale tato střelba pravděpodobně neměla valný účinek. Naproti tornu francouzské houfnice střílely stále přímo plochou drahou střely a mířily do střílen. Dlouhá čtyřiadvacetiliberní bronzová houfnice, střílející granáty o průměru 6 palců, dokáže na krátkou vzdálenost 400 až 500 yardů každým třetím výstřelem zasáhnout takový objekt, jako je střílna; a každý granát, který zasáhne cíl, vyřadí z boje nejen obsluhu, ale demontuje i samo dělo. Tato palba byla tedy jistě velmi účinná.
A tak vidíme, že žulové hradby Bomarsundu byly jen ruský humbuk — hromady suti držené pohromadě kamenným obložením, které nemohlo nijak dlouho odolávat dobré a vytrvalé palbě. Mikuláš byl sice napálen jejich staviteli, ale jemu se zase podařilo pomocí těchto kašírovaných pevností napálit spojence a přimět je k odložení celé kampaně. Rusové se bránili vcelku vlažně, a to lze přičíst na vrub nezakrytě projevovanému nezájmu finských oddílů. Útok spojenců se vyznačoval dosud nevídanou rozhodností, za což zřejmě vděčí generálu Jonesovi. Nesnáze, které bylo třeba zdolávat při přepravě a umísťování děl, byly nesporně veliké, i když je sir Charles Napier přehání. Francouzi používali při útoku brešovacích děl příliš malé ráže a moždířů, které v daných podmínkách nemohly mít velký účinek, ale to, jakým způsobem stříleli z děl i pušek plochou drahou střely do střílen, zaslouží nejvyšší pochvaly. Angličané nasadili jako obvykle nejtěžší děla, jaká mohli přepravit, vedli otevřenou, přímou a účinnou palbu, překonávali obtíže a odolávali nepřátelské palbě se svou obvyklou houževnatostí a dosahovali svých cílů bez zbytečného povyku, ale také bez zvláštní vynalézavosti.
Bomarsund byl dobyt a teď vyvstává otázka, co s ním. Podle posledních zpráv z Hamburku se admirálové, generálové velící expedičním vojskům a vyšší velitelé na válečné poradě rozhodli zničit všechna opevnění a opustit ostrov, nebude-li Švédsko ochotno jej obsadit a zaplatit za něj vyhlášením války Rusku. Potvrdí-li se tato zpráva, pak expedice na Alandské ostrovy zdaleka nebyla vojenskou akcí, za jakou ji prohlašoval „Moniteur“, ale prostě diplomatickým tahem podniknutým s cílem zatáhnout Švédsko do nebezpečného spojenectví s týmiž mocnostmi, jejichž přátelství podle slov pana Brighta „způsobilo Turecku za jediný rok takové pohromy, že se o tom Rusku nesnilo ani v nejdivočejších ctižádostivých snech“. Švédský dvůr váhá, švédský tisk varuje lid před „Danaos et dona ferentes“[b], ale švédští sedláci už podali sněmovně petici, podle které má král na žádost sněmovny podniknout opatření k tomu, aby Alandské ostrovy už nikdy nepřipadly Rusku. Je málo pravděpodobné, že petici sedláků bude vyhověno, a tak asi brzy uslyšíme, že pevnost byla vyhozena do vzduchu.
Napsal B. Engels 28. srpna 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4182 z 13. září 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — anglický cent = 50,8 kg. (Pozn. čes. red.)
b — „před Danay, byť dávali dary“ (Vergilius, „Aeneis“, kniha II, verš 49). (Pozn. red.)
237 Howard Douglas, „A Treatise on Naval Gunnery“ [„Pojednání o námořním dělostřelectvu“]; první vydání vyšlo v Londýně roku 1820.